Třikrát soukromý detektiv Lew Archer 1.

Třikrát soukromý detektiv Lew Archer 1.

Ross Macdonald

Kniha obsahuje tři příběhy: Zamrazení; Rub dolaru; Pohřešovaný

ZAMRAZENÍ

I

Těžké, rudě vzorované závěsy, visící před okny soudní síně, nebyly úplně zataženy. Žlutavé denní světlo, pronikající dovnitř, rozptylovalo zář elektrických žárovek na vysokém stropě a namátkou vypichovalo několik detailů: skleněnou nádobu s chlazenou vodou před táflovanou stěnou proti lavici porotců, rudými nehty zakončené prsty soudní zapisovatelky, přelétávající po stenografickém stroji, zkušené oči paní Perrinové upírající se na mne přes obhájcův stůl.

Bylo krátce před polednem druhého a závěrečného dne jejího procesu. Byl jsem posledním svědkem obhajoby. Advokát paní Perrinové mi právě položil poslední otázku. Náměstek státního návladního se vzdal křížového výslechu a někteří porotci na něho nechápavě a rozmrzele pohlédli. Soudce řekl, že mohu odejít.

Už z místa na lavici svědků jsem si všiml mladíka sedícího v první řadě diváků. Nepatřil mezi obvyklé návštěvníky soudních procesů, mezi ty ženy z domácnosti a penzisty, co vyplňují svá prázdná dopoledne maléry druhých. Tenhle měl vlastní. Zadumaným, smutným pohledem mi spočinul na tváři a mě přepadlo neblahé tušení, že se o svůj malér asi bude chtít podělit se mnou.

Vstal ze židle ve chvíli, kdy jsem sestoupil z křesla pro svědky, a u dveří mě zastavil. „Pane Archere, mohu si s vámi promluvit?“

„Prosím.“

Soudní sluha otevřel dveře a důrazně na nás kývl. „Venku, pánové. Soud ještě zasedá.“

Vyšli jsme na chodbu. Mladík se zamračil na automaticky se zavírající dveře. „Nesnáším, když mě někdo komanduje.“

„No, tomuhle bych zrovna komandování neříkal. Co vás hryže, příteli?“

Neměl jsem se ho ptát. Měl jsem odejít rovnou k vozu a vrátit se zpátky do Los Angeles. Jenže měl takovou poctivou, typicky americkou mladičkou tvář a oči mu zatemňovala bolest.

„Právě mě vyhodili z šerifovy kanceláře. To jen dalo všemu korunu, předtím mě totiž odbyly i jiné místní úřady, a já nejsem na takové zacházení zvyklý.“

„Nesmíte si to brát nějak osobně.“

„Vy jste zkušený detektiv, že? Vycházím totiž z toho, jak jste svědčil. Mimochodem, odvedl jste pro paní Perrinovou báječný kus práce. Porota ji určitě zprostí viny.“

„Uvidíme. Na porotu nikdy nesázejte.“ Jeho kompliment ve mně vyvolal nedůvěru: chtěl asi na mně něco závažného. Proces, v němž jsem právě vypovídal, byl vyvrcholením dlouhého nezajímavého případu a já jsem měl v úmyslu odjet do La Pazu a zarybařit si tam. „To je všechno, co jste měl na srdci?“

„Mám toho na srdci moc, pokud ovšem budete ochoten mě vyslechnout. Víte, mám problém s manželkou. Opustila mě.“

„Normálně se rozvodovými záležitostmi nezabývám, jestli jste snad měl tohle na mysli.“

„Rozvod?“ zkřivil obličej a dutě, aniž co bylo slyšet, se zasmál. „Byl jsem ženatý pouze jediný den – vlastně ani ne celý den. Všichni včetně otce do mě pořád hučí, že mám to manželství dát prohlásit za neplatné. Jenže já nechci ani anulaci, ani rozvod. Chci ji zpátky.“

„Kde je teď vaše žena?“

„Nevím.“ Chvějícíma se rukama si zapálil cigaretu. „Dolly mě opustila den po naší svatbě, o víkendu, který jsme trávili na líbánkách. Třeba se jí přihodilo něco zlého.“

„Nebo třeba usoudila, že nechce být vdaná, nebo alespoň ne s vámi. Tyhle věci jsou na denním pořádku.“

„Zrovna tohle mi taky pořád tvrdí na policii: tyhle věci jsou na denním pořádku. Jako by to byla útěcha. Stejně vím, že v tom to nevězí. Dolly mě milovala a já miloval – totiž miluju ji.“

Řekl to velmi horoucně a za těmi slovy stála všechna váha jeho charakteru. Neznal jsem jeho charakter, ale byla v něm senzitivita a cit, víc citu, než dokázal bez nesnází zvládnout.

„Neřekl jste mi, jak se jmenujete.“

„Promiňte. Jmenuji se Kincaid. Alex Kincaid.“

„Co děláte?“

„Od té doby, co Dolly – co se to stalo, jsem toho moc nenadělal. Teoreticky pracuju pro firmu Channel Oil Corporation. Můj otec vede její longbeachskou pobočku. Možná že jste o něm slyšel. Frederick Kincaid?“

Neslyšel jsem. Soudní sluha otevřel dveře soudní síně a přidržel je. Porotci prošli kolem něho – soud byl odročen na odpoledne. Kráčeli důstojně, jak odpovídalo procesnímu rituálu. Alex Kincaid na ně hleděl, jako by se odebírali soudit jeho.

„Tady se nedá mluvit,“ prohlásil. „Dovolte mi, abych vás pozval na oběd.“

„Můžeme se spolu naobědvat, ale každý za své.“ Nechtěl jsem mu být ničím zavázán, alespoň dokud nevyslechnu jeho příběh.

Přes ulici byla restaurace. Jídelna byla plná kouře a hlučných hlasů. Všechny stoly s červeně kostkovanými ubrusy byly obsazeny; byli tu zejména soudní úředníci, advokáti, lidé z šerifova úřadu a soudní dohližitelé. I když Pacific Point ležel dobrých osmdesát kilometrů na jih od mého obvyklého působiště, zaregistroval jsem mezi nimi dobrých deset až dvanáct známých tváří.

Vešel jsem s Alexem do výčepu a ve zšeřelém koutě jsme našli dvě stoličky. Alex si objednal dvojitou skotskou s ledem. Dal jsem si totéž. Alex do sebe hodil drink, jako by to byl lék, a chtěl rovnou objednat další rundu.

„Jdete na to nějak zostra. Zvolněte tempo.“

„Chcete mi snad nařizovat, co mám dělat?“ ozval se důrazně a nevrle Alex.

„Jsem ochoten si ten váš příběh vyslechnout. Chci, abyste byl schopen mi ho povědět.“

„Myslíte si snad, že jsem alkoholik či co?“

„Myslím, že máte nervy v kýblu. Nalejte na ně alkohol a obvykle se změní v plechovku s červy. Podumejte o tom, co vám povídám, a třeba si hned shoďte ten hřebínek, co vám narostl. Jinak vám ho srazí někdo jiný a přitom vám sedře pořádný kus kůže z těla.“

Chvíli seděl se sklopenou hlavou. Obličej mu téměř světélkoval bledostí a tělem mu prochvíval slabý, přerývaný třas.

„Nejsem ve své kůži, připouštím. Nevěděl jsem, že to dokáže s člověkem takhle zamávat.“

„Je načase, abyste mi řekl, co se stalo. Začněte nejraději od samého začátku.“

„Jako když odešla z hotelu?“

„Prosím. Začněte s hotelem.“

„Ubytovali jsme se v hotelu Surf House,“ spustil, „přímo tady v Pacific Pointu. Vlastně jsem si to nemohl dovolit, ale Dolly toužila se tam ubytovat – ještě nikdy tam nebyla. Řekl jsem si, že mě třídenní víkend nemůže přivést na mizinu. Na ten víkend totiž navazoval Svátek práce. Dovolenou jsem už měl vyčerpanou a brali jsme se v sobotu, abychom mohli mít aspoň třídenní líbánky.“

„Kde jste měli svatbu?“

„V Long Beachi, před smírčím soudcem.“

„Že by láska na první pohled a hned svatba?“

„Tak nějak to vlastně bylo. Neznali jsme se ani příliš dlouho. Dolly chtěla, abychom se rovnou vzali. Nemyslete si, že jsem se do toho nehrnul. Hrnul. Ale rodiče se domnívali, že bychom měli chvíli počkat, než najdeme dům a dáme si ho zařídit a tak dál. Byli by uvítali svatbu v kostele. Ale Dolly chtěla, aby nás oddal smírčí soudce.“

„A co její rodiče?“

„Nežijí. Také ostatní příbuzní jsou po smrti.“ Pomalu otočil hlavu a pohlédl mi do očí. „To alespoň tvrdí.“

„Pochybujete snad o tom?“

„Ani ne. Jenom že byla strašně rozrušená, když jsem se jí zeptal na rodiče. Chtěl jsem se s nimi pochopitelně seznámit, ale ona pokládala mou prosbu za vyzvídání. Nakonec mi řekla, že její rodiče jsou mrtví, že zahynuli při automobilové nehodě.“

„Kde?“

„Nevím kde. Když tak o tom uvažuju, vlastně toho o své ženě ani moc nevím. Leda že je báječné děvče,“ dodal v záchvatu loajality, slabě okořeněné sklenkou whisky. „Je krásná a inteligentní a hodná a já vím, že mě miluje.“ Téměř zpíval, jako by nevysloveným přáním nebo pouhým vzýváním mohl realitu přeměnit tak, aby odpovídala jeho tužbám.

„Jak se jmenovala za svobodna?“

„Dolly McGeeová. Její pravé jméno je Dorothy. Pracovala v universitní knihovně a já jsem se účastnil letního kursu obchodní administrativy.“

„Letos v létě?“

„Správně.“ Polkl a Adamovo jablko se mu zachvělo v hrdle jako zármutek. „Seznámili jsme se teprve šest týdnů – šest a půl týdne před svatbou. Ale v těch šesti a půl týdnech jsme se vídali každý den.“

„Co jste spolu dělali?“

„Na tom snad nezáleží!“

„Mohlo by. Snažím se udělat si obrázek o jejích osobních návycích.“

„Neměla žádné špatné návyky, jestli snad pátráte po tomhle. Nikdy mi nedovolila ani se napít, když jsme si vyšli. Nechodila ráda ani do kaváren, ani do kin. Byla – je velmi seriózní dívka. Většinu času jsme si povídali – povídali a procházeli se. Museli jsme snad projít křížem krážem celé západní Los Angeles.“

„O čem jste si povídali?“

„O smyslu života,“ řekl, jako by to bylo samozřejmé. „Pokoušeli jsme si vypracovat plán svého budoucího života a stanovit si zásady pro naše manželství a naše děti. Pro Dolly byly to nejhlavnější děti. Chtěla je vychovat tak, aby z nich byli opravdoví lidé. Podle jejího názoru je důležitější být poctivý člověk než mít zabezpečeni a majetek a tak dál. Ale s tím vším vás nechci nudit.“

„Nenudíte. Předpokládám, že byla zcela upřímná?“

„Nepoznal jsem nikoho upřímnějšího. Opravdu. Dokonce chtěla, abych se vzdal místa, vrátil se na universitu a dokončil studia. Nepokládala za správné, aby mě naši finančně podporovali. Byla ochotná pracovat dál, aby mě na škole udržela. Ale když jsme se rozhodli, že se vezmeme, tak jsme od tohoto plánu upustili.“

„Nebyl to sňatek z nutnosti?“

Chladně na mne pohlédl. „Nic takového mezi námi nebylo. Dokonce jsme ani spolu – víte, o naší svatební noci jsem se jí ani nedotkl. Surf House a Pacific Point jí zřejmě šly na nervy, ačkoli to byla ona, kdo si tam přál jet. Proto jsme se rozhodli, že tu fyzickou záležitost necháme na později. Řada dvojic to tak dneska dělá.“

„Jaký má Dolly vztah k sexu?“

„Normální. Hovořili jsme o všem velmi otevřeně. Jestli si myslíte, že mě opustila, protože má před tím strach, tak jste úplně vedle. Je to žena s temperamentem.“

„Proč vás tedy opustila, Alexi?“

Oči se mu zamlžily bolestí, která z nich vůbec neodcházela. „Doteď si to neumím vysvětlit. Nemělo to nic společného s naším vztahem, tím jsem si jist. Musel v tom mít prsty ten vousatý chlapík.“

„Co ten s tím má co dělat?“

„Přišel do hotelu odpoledne toho dne, kdy Dolly odjela. Byl jsem dole na pláži si zaplavat a pak jsem usnul na slunci. Když jsem se vrátil, byla pryč a s ní všechny její saky paky. Recepční mi řekl, že ji před odchodem někdo navštívil, nějaký chlapík s krátkou šedou bradkou, a zůstal u ní v pokoji asi hodinu.“

„Jak se jmenoval?“

„To recepčnímu neřekl.“

„Odešli vaše žena a on spolu?“

„Recepční řekl, že ne. Ten muž odešel první. Pak odjela Dolly taxíkem na autobusové nádraží, ale pokud se mi podařilo zjistit, žádnou jízdenku si nekoupila. Nekoupila si ani jízdenku na vlak, ani letenku. Vlastní auto neměla. Z toho všeho vyvozuju, že je pořád tady v Pacific Pointu. Přece se nemohla pustit pěšky po dálnici!“

„Mohla by jet stopem.“

„Stopem nejezdí!“

„Kde žila, než jste se vzali?“

„Ve Westwoodu, v podnájmu. Tam dala výpověď a tu sobotu ráno jsme ještě před obřadem přestěhovali její psací stroj a věci do mého bytu. Všechny ty krámy tam pořád jsou a právě to je jedna z věcí, které mi vrtají hlavou. Přepečlivě jsem všechno prohledal, abych našel nějakou stopu, ale žádnou nezanechala – na nic jsem nepřišel.“

„Domníváte se, že měla v úmyslu se za vás provdat a pak vás opustit?“

„Ne, nedomnívám. Jaký by to mělo význam?“

„Je tu několik možností. Máte například vysokou životní pojistku?“

„Celkem slušnou. Táta mě dal pojistit, když jsem se narodil. Jenže pojistná suma připadne jemu.“

„Má vaše rodina hodně peněz?“

„Tolik zase ne. Táta si slušně vydělává, ale taky se pěkně nadře. Ale to, na co narážíte, nepřichází stejně v úvahu. Dolly je absolutně poctivý člověk a na penězích jí vůbec nezáleží.“

„Na čem jí záleží?“

„Myslel jsem, že jí záleží na mně,“ řekl se sklopenou hlavou. „A myslím si to i teď. Něco se jí muselo přihodit. Třeba se pomátla.“

„Je psychicky nevyrovnaná?“

Alex zvažoval otázku i odpověď. „Neřekl bych. Jistě, občas ji napadaly černé myšlenky, ale ty snad mívá každý. Jak vidím, plácám tu nesmysly.“

„Klidně si je plácejte dál. Člověk nikdy neví, co může být důležité. Pochopitelně jste po ní pátral, že?“

„Pokud mi stačily síly. Jenže všechno nemůžu zvládnout sám, bez spolupráce ze strany policie. Tam jenom zapíšou, co jim řeknu, na malé kousky papíru, ty odloží do zásuvky a obdařují mě soucitnými pohledy. Snad se domnívají, že na mně Dolly o svatební noci zjistila něco hanebného.“

„A nemůže v tom třeba být kus pravdy?“

„Ne! Jsme do sebe úplně zbláznění. Dnes ráno jsem se to pokoušel šerifovi vysvětlit. Hodil po mně takovým poťouchle chápavým pohledem a prohlásil, že nemůže nic podniknout, dokud nebude mít indicie, že došlo k porušení veřejného pořádku. Zeptal jsem se ho, jestli zmizelá žena není dostatečnou indicií, a on řekl, že ne. Je svobodný člověk, je jí jedenadvacet a odešla z vlastní vůle a já nemám žádné zákonné právo ji nutit k návratu. Poradil mi, abych zažádal o uznání manželství za neplatné. Pověděl jsem mu, co si s tou svou radou může udělat, a on nařídil svým dvěma chlapům, aby mě vyhodili z kanceláře. Zjistil jsem si, kde je právě náměstek státního návladního, totiž u soudu, a čekal jsem tam na něho, abych podal stížnost. Ale pak jsem vás viděl svědčit.“

„Takže vás nikdo za mnou neposlal?“

„Ne, ale můžu vám dát reference. Můj otec…“

„Už jste mi o svém otci pověděl. Taky si myslí, že byste měl zažádat o uznání manželství za neplatné?“

Alex zkormouceně přikývl. „Táta si myslí, že marním čas kvůli děvčeti, které za to nestojí.“

„Může mít pravdu.“

„Nemůže se víc mýlit. Dolly je jediná dívka, kterou jsem kdy miloval, a jediná, kterou kdy budu milovat. Jestli mi nebudete chtít pomoct vy, najdu si někoho jiného.“

Jeho houževnatost se mi zamlouvala. „Má sazba je vysoká. Stovka denně a výlohy.“

„Mám dost peněz, abych si vás mohl platit alespoň týden.“

Vytáhl náprsní tašku a tak prudce jí bouchl o pult, že výčepní na něho vrhl podezíravý pohled. „Chcete nějakou zálohu v hotovosti?“

„Žádný spěch,“ odpověděl jsem. „Máte Dollyinu fotku?“

Vytáhl z náprsní tašky složený kus novin a podal mi ho s určitým zdráháním, jako by byl cennější než peníze. Byla to už mnohokrát rozložená a složená novinová fotka.

„Mezi šťastnými novomanželi v Surf House,“ hlásal podtitulek, „jsou i pán a paní Kincaidovi z Long Beache.“ V pošmourném světle se na mě usmívali Alex a jeho nevěsta; Dolly měla oválný, osobitě půvabný obličej s očima, v nichž se tajila inteligence, a s ústy, z nichž vanula hořkosladká příchuť temperamentu.

„Kdy vás to vyfotografovali?“

„V sobotu před třemi týdny, když jsme přijeli do Surf House. Dělají to u každého. Fotka vyšla v nedělních ranních novinách a já jsem si ji vystřihl. Jsem rád, že jsem to udělal. Je to její jediný obrázek, co vůbec mám.“

„Můžete si opatřit další.“

„Kde?“

„U toho, kdo ten snímek dělal.“

„Vidíte, to jsem si ani neuvědomil. Zajdu si za tím hotelovým fotografem. Kolik kopií bych podle vás měl objednat?“

„Rozhodně dva nebo tři tucty. Raději víc než míň.“

„To bude stát dost peněz.“

„Jasně, a já vás taky přijdu na dost.“

„Chcete se snad vyzout z téhle prácičky?“

„Nepotřebuju ji a odpočinek by mi přišel vhod.“

„Tak jděte do háje!“

Alex chňapl po vetchém výstřižku, který jsem držel mezi prsty. Obrázek se vpůli přetrhl. Měřili jsme se nepřátelsky a oba jsme svírali v ruce útržek šťastných novomanželů.

Alex se rozplakal.

II

Při obědě jsem slíbil, že mu pomůžu najít manželku. To a dušené kuře ho uklidnilo. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy jedl, a hltavě polykal.

Do Surf House jsme jeli každý ve svém autě. Hotel stál u moře na rezidenčním konci města; vypadal jako španělská vesnička s domky za sto dolarů na den, rozmístěnými v zahradě. Terasy před hlavní budovou sestupovaly v širokých, zelených stupních dolů k vlastnímu přístavišti, kde se u můstků houpaly jachty a bárky. Dál na hladině, až za obloukovitým výběžkem, podle něhož byl Pacific Point pojmenován, opíraly se o dlouhou šedou hradbu mlhy bílé plachty.

Elegantně oblečený recepční byl velmi zdvořilý, jenže to nebyl ten, který měl službu v neděli, o kterou šlo. Tehdy tam byl brigádník, vysokoškolák, a ten se už vrátil do školy na východ. Sám, jak s omluvou prohlásil, neví nic o vousatém návštěvníku paní Kincaidové ani o jejím odjezdu.

„Rád bych si promluvil s hotelovým fotografem. Je tu dneska?“

„Ano. Myslím, že je venku u bazénu.“

Našli jsme ho, hubeného, čilého mužíka, jemuž kolem krku visel jako albatros těžký fotoaparát. Ve svém tmavém pracovním obleku se mezi pestrobarevnými plážovými šaty vyjímal jako majitel pohřebního ústavu. Zrovna bral velmi odvážné snímky jakési čtyřicátnice v bikinách, do nichž vůbec nepatřila. Její pupek zíral na kameru jako oční důlek bez oka.

Když tu ohavnou práci dokončil, obrátil se s úsměvem na Alexe. „Nazdárek! Jak se daří paničce?“

„Poslední dobou jsem ji neviděl,“ zabručel Alex.

„Byli jste tu přece před dvěma třema týdny na svatební cestě, že? Nefotil jsem vás?“

Alex mu neodpověděl. Jako duch pokoušející se rozpomenout, jaké to bylo, když ještě byl člověkem, rozhlížel se po lidech usazených kolem bazénu. Řekl jsem:

„Rádi bychom nějaké kopie té fotky, co jste udělal. Paní Kincaidová je nezvěstná a já jsem soukromý detektiv. Jmenuji se Archer.“

„Fargo. Simmy Fargo.“ Obdařil mě rychlým stiskem ruky a pohledem, jaký na člověka vrhne fotografický přístroj v okamžiku, kdy ho zachytí pro budoucnost. „V jakém smyslu nezvěstná?“

„To nevíme. Odjela odsud taxíkem druhého září odpoledne. Od té doby ji Kincaid hledá.“

„To je mizérie,“ prohodil Fargo. „Ty kopie chcete nejspíš dát do oběhu. Kolik jich asi budete potřebovat?“

„Tři tucty?“

Hvízdl a plácl se do nízkého vrásčitého čela „Mám před sebou rušný víkend a dneska už vlastně začal. To víte, pátek. Mohli byste je mít v pondělí, jenže vy jste je zřejmě chtěli včera, co?“

„Dnešek postačí.“

„Je mi líto.“ Lehce pokrčil rameny a fotoaparát mu poskočil na hrudi.

„Ono by nám to možná pomohlo, Fargo. Co kdybychom se tedy dohodli na tuctu, za dvě hodiny?“

„Rád bych vám vyhověl. Ale mám práci.“ Pomalu, jakoby proti vlastní vůli, se otočil a pohlédl na Alexe. „Víte, co udělám? Přiberu manželku a můžete ty fotky mít. Jenom mě pak nevypečte jako tamten.“

„Jaký tamten?“ podivil jsem se.

„Takový statný vousatý chlapík. Objednal si kopii stejné fotky a dodnes si pro ni nepřišel. Tu kopii vám můžu přenechat rovnou, jestli chcete.“

Alex se probral z hlubokého transu. Oběma rukama uchopil Farga za paži a zatřásl jí. „Vy jste ho tedy viděl! Kdo je to?“

„Myslel jsem, že váš známý.“ Fargo se vyprostil a couvl. „Když o tom tak přemýšlím, byl povědomý i mně. Přísahal bych, že už jsem ho někdy fotil. Ale nevěděl jsem, kam ten obličej umístit. Vidím jich až příliš moc.“

„Řekl vám, jak se jmenuje?“

„To určitě musel. Objednávky bez jména nepřebírám. Pokusím se vám ji najít, ano?“

Následovali jsme ho do hotelu a spletí chodeb do jeho malé přecpané kanceláře bez oken. Zatelefonoval manželce, pak se hrabal v hromadě papírů na psacím stole a vytáhl velkou obálku. Mezi dvěma listy vlnité lepenky ležela lesklá fotografie novomanželů. Na obálce bylo napsáno tužkou: Chuck Begley, Vinný sklep.

„Už vím,“ rozpomněl se Fargo. „Řekl mi, že pracuje ve Vinném sklepě. To je obchod s lihovinami nedaleko odsud. Když si Begley nešel pro obrázek, zatelefonoval jsem tam. Řekli mi, že Begley už u nich nedělá.“ Fargo se ode mne odvrátil a pohlédl na Alexe. „Říká vám něco jméno Begley?“ Oba jsme prohlásili, že nic. „Můžete nám ho popsat, pane Fargo?“

„Můžu vám z něho popsat tu část, co nebyla pokrytá chaluhami, totiž vousem. Má šedivé vlasy, stejně tak vousy, hodně husté a vlnité. Šedé obočí, šedé oči, normální rovný nos, který se mu, jak jsem si všiml, loupal od opálení. Na staršího mužského nevypadá špatně, až na zuby, které nejsou nejlepší. A vypadá, jako by byl v životě párkrát dostal pořádně do těla. Osobně bych si s ním nechtěl nic začít. Je to velký chlap a vypadá dost neurvale.“

„Jak velký?“

„Bude o deset až patnáct centimetrů vyšší než já, takže může měřit asi metr osmdesát až osmdesát pět. Měl na sobě sportovní košili s krátkým rukávem, takže jsem si povšiml svalnatých paží.“

„Jak mluvil?“

„Normálně. Ani jako by byl z Harvardu, ani nářečím.“

„Řekl vám nějaký důvod, proč tu fotku chce?“

„Prý ze sentimentality. Uviděl ji v novinách a někoho mu připomněla. Tehdy mě, jak si vzpomínám, napadlo, že sem musel okamžitě nacválat. Noviny s fotkou vyšly v neděli ráno a on tu byl už kolem dvanácté.“

„Určitě zašel hned nato za vaší ženou,“ řekl jsem Alexovi. A k Fargovi: „Jak to, že noviny otiskly zrovna tuhle fotku?“

„Vybrali ji z várky, kterou jsem jim poslal. Press často otiskuje moje fotky, kdysi jsem dokonce u nich pracoval. Proč ovšem vybrali tuhle a ne jinou, to nevím.“ Napřáhl ruku s fotkou pod mžikající světlo a pak mi ji podal. „Dopadla dobře a pan Kincaid s manželkou tvoří rozkošný páreček.“

„Moc vám děkuju,“ ušklíbl se Alex.

„Složil jsem vám poklonu, kamaráde.“

„To tedy ano.“

Vzal jsem fotku od Farga a odtáhl Alexe z místnosti, než mu v ní začne být těsno, černý žal v něm kypěl dál, a jakmile pronikl na povrch, měnil se ve vztek. Nebyl to jen žal nad jednodenním manželstvím, ale i žal nad sebou samým. Snad ani nevěděl, jestli je mužský nebo není.

Nemohl jsem mu vyčítat jeho pocity, ale pro práci, kterou jsem se snažil odvést, mi nebyl k ničemu. Když jsem o několik ulic dál našel mezi řadou motelů Vinný sklep, nechal jsem ho venku v jeho malém červeném sporťáku.

V obchodě s lihovinami byl příjemný chládek. Byl jsem jediný možný zákazník a zpoza pultu vyšel chlápek v kostkované vestě, aby mě přivítal.

„Čím vám mohu posloužit, pane?“

Měl lehce ochraptělý hlas, lesklé oči a matnou pleť člověka, který popíjí přes celý den až hluboko do noci.

„Rád bych mluvil s Chuckem Begleym.“

Zatvářil se tak trochu dotčeně a do hlasu se mu vloudil mírně naříkavý tón. „Musil jsem Chucka propustit. Když jsem ho někam poslal se zbožím, někdy ho doručil včas, a někdy vůbec ne.“

„Jak je to asi dlouho, co jste ho propustil?“

„Dva tři týdny. A pro mě pracoval jen několik týdnů. Takováhle práce je pod jeho úroveň, to jsem mu řekl nejednou. Dokázal by mnohem víc. Chuck Begley je moc šikovný chlápek, jen kdyby šel do sebe, víte.“

„To nevím.“

„Myslel jsem, že jste jeho známý.“

Ukázal jsem mu svůj průkaz.

Vyfoukl mi do obličeje závan máty peprné. „Hledá ho policie?“

„Možná že jo. Proč?“

„Když sem poprvé přišel, bylo mi divné, proč chlápek jako on chce vzít půldenní zaměstnání coby poslíček. Co udělal?“

„To nevím. Můžete mi říct, kde bydlí?“

„V tomhle případě můžu.“ Pohladil si žilkovaný nos a pohlédl na mne přes prsty. „Ale neříkejte mu, že jsem to na něho píchl. Nerad bych, aby mi sem přišel vynadat.“

„Neřeknu.“

„Tráví spoustu času v bytě jedné mé zákaznice. Je jaksi jejím neplatícím podnájemníkem. Rozhodně bych ji nechtěl dostat do maléru, ale jestli po Begleym jdou,“ zauvažoval, „pak ji vlastně prokážu službu, když se postarám, aby ho lízli. Nemám pravdu?“

„Nejspíš ano. Kde bydlí?“

„Na Shearwater Beachi, vilka číslo sedmnáct. Jmenuje se Madge Gerhardiová. Jeďte dálnicí na jih a po třech kilometrech narazíte na odbočku do Shearwateru. Jenom neříkejte ani jednomu z nich, že jsem vás poslal já. Jo?“

„Jo.“ A nechal jsem ho tam i s jeho lahvemi.

III

Zaparkovali jsme na začátku příjezdové cesty a Alexe jsem přesvědčil, aby zůstal v autě, mimo dohled. Ukázalo se, že Shearwater Beach je jakási nóbl periférie, kde v řadě vedle sebe stálo několik desítek domků. V úzkých mezerách mezi nimi prosvítal měnivě modrý odraz moře. Daleko za špičatými střechami kroužila nad hladinou mořská vlaštovka a v třepotavém letu pátrala po rybách.

Sedmnáctka volala po novém nátěru a opírala se o své piloty jako muž o berly. Zaklepal jsem na odřené šedé dveře. Z druhé strany se k nim blížily šouravé kroky, jako by přivlékaly nějaké tělo. Otevřel ten vousáč.

Mohlo mu být takových padesát a na sobě měl černou rozhalenku, z níž mu čouhala hlava jako zvětralý kámen. Sluneční paprsky se mu odrážely od očí jako od slídy. Nehty prstů, jimiž držel hranu dveří, byly okousány až do živého masa. Všiml si, že jsem se na ně podíval, a sbalil je v pěst.

„Hledám jednu pohřešovanou dívku, pane Begley.“ Rozhodl jsem se jít rovnou k věci. „Možná že se jí přihodilo něco zlého, a v tom případě jste byl asi jeden z posledních lidí, co ji viděli ještě naživu.“

Přejel si po obličeji klouby sevřené ruky. Jeho tvář byla poznamenána stopami starých malérů, způsobených leckdy tvrdou rukou: slabě opuchlé skvrny kolem očí, tenká jizva na spánku, rozdělená jednotlivými stehy jako miniaturní pravítko. Staré maléry a příslib malérů budoucích.

„To jste se snad zbláznili! Já ani žádný dívky neznám!“

„Znáš mě,“ ozvala se žena za ním.

Objevila se vedle něho a opřela se mu o rameno, očekávajíc, že jí tu lichotku, kterou se sama obdarovala, někdo potvrdí. Mohlo jí být asi stejně jako Begleymu nebo možná i víc. Podprsenka a šortky zdůrazňovaly její postavu. Žluté vlasy, poničené častým barvením a odbarvováním, se jí ježily na hlavě jako strašákovi. Oči pod modrými umělými stíny měly barvu džinu.

„Jste určitě na omylu, jak se bohužel obávám,“ prohlásila kultivovaným přízvukem, ale vzápětí od něho upustila. „Přísahám při všem, co je mi svaté, že Chuck o žádnou holku ani nezavadil. Musí pečovat o mě chudinku a to mu zabírá všechen čas.“ Buclatou paží ho vzala kolem krku. „Viď, zlato?“

Begley se nemohl ani hnout, jak stál mezi ženou a mnou. Ukázal jsem mu Fargovu lesklou fotku novomanželů.

„Tuhle dívku přece znáte, že? Teď, když je vdaná, se jmenuje Dolly Kincaidová.“

„V životě jsem o ní neslyšel.“

„Svědkové tvrdí něco opačného. Říkají, že jste ji v neděli před Svátkem práce navštívil v hotelu Surf House. V novinách jste uviděl její obrázek a u fotografa v Surf House jste si tuhletu fotku objednal.“

Žena ho pevněji objala kolem krku, spíš jako soupeř v zápase než jako milenka. „Kdo je to, Chucku?“

„Nemám ponětí.“ Ale tiše si pro sebe zamumlal. „Tak už to teda zase všechno znova začíná.“

„Co všechno zase začíná znova?“

Ta ženská mi brala slova z úst. „Mohl bych si prosím promluvit s panem Begleym o samotě?“

„Chuck nemá přede mnou žádné tajnosti.“ Hrdě k němu vzhlédla, ale v té hrdosti se chvěl zvadlý nádech úzkosti. „Nebo máš, zlato? Budeme se přece brát, viď, zlato?“

„Mohla bys mi přestat říkat zlato? Alespoň na pět minut? Prosím.“

Odtrhla se od něho, slzy na krajíčku, a svěšené koutky rudých úst připomínaly obličej smutného klauna.

„Jdi prosím dovnitř,“ vyzval ji. „Nech mě s tím člověkem promluvit.“

„Tohle je můj dům. Mám právo vědět, co se v mém domě děje.“

„Ovšemže máš, Madge. Ale nějaký právo tady snad mám i já. Jdi dovnitř a vypij si kafe.“

„Nadrobil sis něco?“

„Ne. To víš, že ne.“ Ale v hlase mu zazněla rezignovanost. „Tak už jdi, holka, buď hodná.“ Poslední slova ji zřejmě udobřila. Pomalu mizela chodbou, otálejíc a otáčejíc se. Begley zavřel dveře a opřel se o ně.

„Teď mi můžete povědět pravdu,“ řekl jsem.

„Dobrá, tak jsem ji teda v tom hotelu navštívil. Byl to posedlej nápad. To ještě neznamená, že jsem vrah.“

„Tohle ještě nikdo netvrdil, leda vy.“

„Myslel jsem, že vám ušetřím námahu.“ Roztáhl paže, jakoby pro okamžité ukřižování. „Vy jste od místních poldů, co?“

„Spolupracuji s nimi,“ řekl jsem s nadějí v hlase. „Jmenuji se Archer. Ještě jste mi nevysvětlil, proč jste navštívil paní Kincaidovou. Jak dobře jste ji znal?“

„Neznal jsem ji vůbec.“ Důrazně spustil natažené paže. Citlivá místa kolem úst mu pokrýval vous, takže jsem nemohl poznat, jak reagují. Z šedých očí se nedalo nic vyčíst. „Myslel jsem, že ji znám, ale neznal jsem ji.“

„Jak to myslíte?“

„Myslel jsem, že by to mohla bejt má dcera. Na tom novinovým obrázku jí byla dost podobná, ale ve skutečnosti už ne tolik. Můj omyl je pochopitelnej. Moc dlouho jsem svou dceru neviděl.“

„Jak se jmenuje vaše dcera?“

Zaváhal. „Mary. Mary Begleyová. Naposledy jsem ji viděl před víc než deseti lety. Byl jsem v cizině, na druhým konci světa.“ Vyslovil to, jako by to bylo tak daleko jako odvrácená strana Měsíce.

„Vaše dcera musela být ještě dítě, když jste odjel.“

„Jo. Deset nebo jedenáct.“

„A vy ji jistě máte pořád moc rád,“ pokračoval jsem, „když jste si objednal fotku jen proto, že vám ji připomínala.“

„Měl jsem ji moc rád.“

„Proč jste si tedy tu fotku nevyzvedl?“

Na dlouhou chvíli zmlkl. Uvědomil jsem si, že je v něm něco imponujícího, jakási nedotknutelná klidná ušlechtilost stárnoucího zvířete.

„Bál jsem se, že Madge bude žárlit,“ řekl. „Madge mě totiž živí.“

Podezíral jsem ho, že mě tímto otevřeným prohlášením hodlal obelhat. Mohlo ovšem vytrysknout i z nějakého hlubšího pramene. Jsou lidé, kteří tráví celý život tím, že hledají způsob, jak se potrestal za lo, že se narodili; a Begley měl stigmata průšviháře. Řekl:

„Co se podle vás mohlo stát paní Kincaidový?“ Jeho otázka zněla studeně a formálně, jako by ho odpověď ani v nejmenším nezajímala.

„Doufal jsem, že mi o tom budete moct něco říct vy. Pohřešujeme ji už skoro tři týdny. Nelíbí se mi to. Jistě, pořád se nějaké dívky ztrácejí, ale ne na svatební cestě – a už vůbec ne, když milují své manžely.“

„Ona toho svýho miluje, co?“

„On si to myslí. Jak jí bylo, když jste se s ní setkal? Byla deprimovaná?“

„Ani bych neřekl. Byla udivená, že mě vidí.“

„Protože vás už tak dlouho neviděla?“

„Nenamáhejte se mě nachytat,“ zavrčel na mne naježeně. „Řekl jsem vám, že to není moje dcera. Vůbec mě neznala.“

„O čem jste tedy spolu mluvili?“

„Nemluvili jsme spolu.“ Odmlčel se. „No, na pár věcí jsem se jí teda zeptal.“

„Například?“

„Kdo je její táta? Kdo je její máma? Odkud pochází? Řekla, že je z Los Angeles. Za svobodna se jmenovala Dolly – příjmení jsem zapomněl. Oba rodiče jsou mrtví. To bylo asi tak všechno.“

„Trvalo vám pěkně dlouho, než jste tuhle trošku z ní vymáčkl.“

„Byl jsem tam pět nebo deset minut, možná patnáct.“

„Recepční řekl, že hodinu.“

„To se mejlí.“

„Anebo vy, pane Begley. Čas někdy utíká velmi rychle.“ Zachytil se téhle pochybné vytáčky. „Třeba jsem zůstal dýl, než jsem si uvědomoval. Už si vzpomínám, chtěla, abych zůstal a seznámil se s jejím manželem.“ Oči mu neuhýbaly, ale povlékly se slabým nádechem lži. „Jenže on ne a ne přijít, a tak jsem odešel.“

„Navrhl jste jí, že za ní zase zajdete?“

„Ne. Do tý míry ji můj příběh nezaujal.“

„To jste jí vylíčil svůj příběh?“

„Povídal jsem jí o svý dceři, pochopitelně. Totéž, co jsem vyprávěl vám.“

„Tomu nerozumím. Říkáte, že jste byl deset let v cizině. Kde?“

„Většinou v Nový Kaledonii. Pracoval jsem tam v dole na chromovou rudu. Loni na jaře ho zavřeli a poslali nás domů.“

„A teď pátráte po své dceři?“

„To víte, že bych ji rád našel.“

„Aby vám mohla jít za drůžičku na svatbu?“ Chtěl jsem vědět, jak hluboké píchnutí špendlíkem vydrží.

Tohle vydržel bez mrknutí.

„Co se stalo s vaší ženou?“

„Zemřela.“ Oči mu uhnuly. „Poslyšte, musíme se o tomhle všem vůbec bavit? Je už samo o sobě dost zlý, když člověk přijde o ty, co miluje, ale ještě se v tom šťourat a házet to člověku do ksichtu!“ Nepoznal jsem, jestli ta jeho sebelítost je falešná: sebelítost je ovšem vždycky do jisté míry falešná.

„To je moc smutné, že jste přišel o celou rodinu,“ politoval jsem ho. „Jenže co jste čekal, když jste byl deset let mimo Státy?“

„Neměl jsem na vybranou. Jak by se vám zamlouvalo, kdyby vás násilím naverbovali a nemohl byste se vrátit?“

„Tohle je ten váš příběh? Nezní zrovna příliš pravděpodobně.“

„Můj příběh je ještě neuvěřitelnější, ale o tom se šířit nebudeme. Stejně byste mi nevěřil. Tak jako všichni ostatní.“

„Přesto to můžete se mnou zkusit.“

„Na to by padl celej den. Máte důležitější věci na práci než se se mnou bavit.“

„Například co?“

„Řekl jste, že se pohřešuje jedna mladá panička. Běžte a najděte ji.“

„Doufal jsem, že mi v tom můžete pomoct. A stále ještě doufám, pane Begley.“

Sklopil oči dolů k nohám. Měl na nich opánky. „Pověděl jsem vám všechno, co o ní vím. V první řadě jsem nikdy neměl jít do toho hotelu. Prosím, zmejlil jsem se. Nemůžete pověsit člověka za mylnej úsudek.“

„Jednou jste se zmínil o vraždě a teď zase o pověšení. Rád bych věděl proč.“

„To je jen takovej slovní obrat.“ Ale sebedůvěra z něho začala vyprchávat dírkama, které do něho napíchal můj špendlík. Zajíkavě se zeptal: „Vy si myslíte, že jsem ji zavraždil?“

„Ne. Myslím si něco jiného. Mezi vámi dvěma buď k něčemu došlo, nebo se něco řeklo, co by mohlo vysvětlit, proč tak znenadání odjela. Nechte si to projít hlavou, ano?“ Pomalu, snad bezděčně pozdvihl hlavu a vzhlédl k slunci. Krk pod zvednutým vousem měl bílý a zvrásněný. Vyvolávalo to dojem, že má na sobě masku, jakou nosívali řečtí herci a ve které byl dokonale chráněn před mýma očima.

„Ne. Nic takovýho nebylo řečeno.“

„Nepohodli jste se nějak?“

„Ne.“

„Proč dovolila, abyste za ni přišel do pokoje?“

„Počítám, že se zajímala o můj příběh. Mluvil jsem s ní domácím telefonem a řekl jsem jí, že se podobá mý dceři. Byl to jenom takovej bláhovej nápad. Hned jak jsem ji spatřil, bylo mi jasný, že to není ona.“

„Dohodl jste si s ní další schůzku?“

„Ne. Škoda že jsem to neudělal!“

„Čekal jste na ni před hotelem, nebo jste se dohodli, že se setkáte na stanici autobusu?“

„Nic takovýho. Co se mi snažíte hodit na krk? Co vůbec chcete?“

„Jenom pravdu. Nepřipadá mi, že bych ji byl z vás dostal.“ V náhlém záchvatu vzteku vyhrkl: „Dostal jste ze mě tolik, co…“ Svého výbuchu však začal litovat dřív, než dozněl, a zbytek slov spolkl.

Obrátil se pak ke mně zády, vešel do domku a zabouchl za sebou dveře. Vrátil jsem se písčitou příjezdovou cestou k našim autům.

Ta blondýnka, Madge Gerhardiová, seděla vedle Alexe v jeho červeném porschi. Vzhlédl ke mně s rozzářenýma očima.

„Paní Gerhardová ji viděla. Viděla Dolly.“

„S Begleym?“

„Ne, s ním ne.“ Otevřela dvířka a vyprostila se z malého auta. „Bylo to v té autosprávkárně, co se specializuj na opravy cizích vozů. Sama jezdím s MG a právě mi vyměňovali olej. Ta dívka tam byla s nějakou starou ženskou. Odjely spolu ve starém hnědém rolls roycu. To děvče řídilo.“

„Jste si jista, že je to ona?“ Ukázal jsem jí znovu fotku.

Důrazně nad ní přikývla. „Určitě, ledaže by měla dvojče. Všimla jsem si jí, protože vypadala tak báječně.“

„Víte, kdo byla ta stará ženská?“

„Nevím, ale jistě by vám to mohl říct ten automechanik.“ Poradila nám, kudy máme jet, a měla se k odchodu. „Už se raději vrátím do domu. Stačí, abych se vytratila na pláž, a Chuck se diví, kde jsem.“

IV

Mechanik ležící na lehátku obličejem vzhůru se vysunul zpod nadzdviženého předku velkého jaguáru. Vztyčil se a přede mnou stál zavalitý chlapík zřejmě italského původu s vyšitým jménem „Mario“ na montérkách. Zeptal jsem se ho na ten starý rolls royce a na tu starou dámu, a on horlivě přikývl.

„Patří paní Bradshawové. O jejího rollse se starám už dvanáct let, od tý doby, co ho koupila. Jezdí teď zrovna tak dobře jako ten den, co si ho pořídila.“ Pohlédl s určitým zadostiučiněním na své zamaštěné ruce, asi jako chirurg, který si vzpomněl na řadu těžkých, ale úspěšných operací. „Některé z těch holek, co si je najímá za řidičky, ani nevědí, jak zacházet s dobrým vozem.“

„Znáte tu dívku, která s ní teďka jezdí?“

„Nevím, jak se jmenuje. Ty holky se u ní dost střídají. Většinou si je opatřuje z university. Její syn je tam děkanem a nechce dovolit, aby stará paní řídila sama. Je celá zkroucená od revma a podle mýho se kdysi nabourala.“

Přerušil jsem Mariovy složité výklady a ukázal mu fotku. „Je to ona?“

„Jo. Byla tu onehdy s paní Bradshawovou. Je nová. Jak jsem řekl, ty holky se u paní Bradshawové dost střídají. Paní je umanutá a těmhle studentkám zrovna moc nevoní, když jim někdo poroučí. Já osobně to s paní Bradshawovou moc dobře umím…“

„Kde bydlí paní Bradshawová?“ zeptal se Alex naléhavě, jenže právě tohle Maria trochu zarazilo. „Co od ní chcete?“

„O ni mi nejde. To děvče je má žena.“

„Krachlo to mezi váma?“

„Možná. Musím s ní mluvit.“

Mario vzhlédl k vysoké střeše garáže z vlnitého plechu. „Má žena se se mnou rozvedla před dvěma roky. Od tý doby tloustnu. Na mužskýho působí všechno jinak.“

„Kde bydlí paní Bradshawová?“ zeptal jsem se.

„Na Foothill Dříve, nedaleko odsud. Zahněte první ulicí doprava a ta vás tam dovede. Číslo domu si můžete najít v telefonním seznamu tady na stole. Telefon je na jejího syna, Roye Bradshawa.“

Poděkoval jsem mu. Ulehl zpátky na lehátko a vsoukal se zase pod jaguára. Telefonní seznam ležel pod telefonem na oprýskaném psacím stole v koutě. Našel jsem adresu: Roy Bradshaw, Foothill Drive 3.

„Mohli bychom telefonovat odsud,“ navrhl Alex.

„Tyhle věci se líp vyřizují osobně.“

Vzdor sídlištím a kouře prostým průmyslovým podnikům, vyrůstajícím kolem Pacific Pointu ze země jako houby po dešti, si město zachovalo původní tvářnost. Foothill Drive byl lemován stromy a čpěla z něho prašná, neměnná tradice. Rodiny starousedlíků tu stále ještě žily za roubenými zdmi, které odolaly zemětřesením, nebo za živými ploty, které přežily generace zahradníků.

Dům číslo 3 byl od ulice úplně zakryt vysokým živým plotem z cypřišů. Zabočil jsem dovnitř otevřenými železnými vraty, následován Alexem. Projeli jsme kolem malé bílé vrátnice se zelenými dveřmi a zelenými žaluziemi, zahnuli na příjezdovou cestu a před námi se objevil bílý dům v koloniálním stylu.

Před domem klečela mezi květinami, sahajícími jí až po ramena, žena s širokým slamákem uvázaným pod bradou. V rukou navlečených do rukavic svírala zahradnické nůžky. Naše motory zmlkly a nůžky zacvakaly do ticha.

Neohrabaně se vztyčila a vyšla nám vstříc, zastrkávajíc si prameny šedivých vlasů pod klobouk. Byla to sice jen stará paní ve špinavých teniskách, ale její tělo, ukryté pod volnými modrými šaty, se neslo s důraznou autoritou, jako by si uvědomovalo, že kdysi bylo silné nebo krásné. Struktura jejího obličeje se zbortila pod tíhou masa a let. Pouze černé oči byly ve střehu jako oči zvířat či ptáků, na které člověk nečekaně narazí v troskách domů.

„Paní Bradshawová?“ zeptal se Alex dychtivě.

„Ano, to jsem já. Co si pánové přejí? Mám hodně práce, jak jistě vidíte.“ Máchla zahradnickými nůžkami. „Růže si musím ostříhat sama, nikomu jinému je nesvěřím. Ale přesto umírají, chudinky.“ V hlase jí zašelestila lítost.

„Připadají mi velmi krásné,“ prohlásil jsem povzbudivě. „Pan Kincaid a já vás neradi obtěžujeme. Jenže panu Kincaidovi se zatoulala manželka a máme všechny důvody se domnívat, že je zaměstnaná u vás.“

„U mne? Nezaměstnávám tu nikoho kromě těch španělských manželů. Můj syn,“ dodala s nádechem pýchy, „mě s financemi drží dost zkrátka.“

„Copak nemáte vlastní řidičku?“

Usmála se. „Vidíte, na ni jsem úplně zapomněla. Pracuje pouze na částečný úvazek. Jakže se jmenuje? Molly? Dolly? Já si jména těch děvčat nikdy nedokážu zapamatovat.“

„Dolly,“ řekl jsem a ukázal jí fotku. „Je tohle Dolly?“

Stáhla si jednu zahradnickou rukavici a vzala si fotku. Ruku měla naběhlou od dny.

„Myslím, že ano. Nic mi ovšem neřekla o tom, že by byla vdaná. Vědět to, nikdy bych ji nebyla najala; plynou z toho nejrůznější závazky. Ráda jezdím podle předem stanoveného programu.“

Alex přerušil její poněkud užvaněné povídání. „Kde je teď?“

„Nevím. Dnešní jízdu už má za sebou. Možná že šla na fakultu nebo bude třeba ve vrátnici. Přenechávám ten domek svým děvčatům. Někdy tuhle výsadu zneužívají, ale tahle to zatím neudělala.“ Vrhla na Alexe ostrý, temný pohled. „Doufám, že s tím nezačne teď, když jste se tu objevil!“

„Nečekám, že bude dál…“

Vpadl jsem mu rychle do řeči. „Běžte se podívat do vrátnice, jestli tam není.“ Pak jsem se obrátil na paní Bradshawovou. „Jak dlouho je už u vás?“

„Asi dva týdny. Semestr začal před dvěma týdny.“

„Studuje na universitě?“

„Ano. Mám všechny dívky odtamtud, leda když musím mít stálého šoféra, jako například když byl syn minulé léto v cizině. O Dolly bych nerada přišla. Je inteligentnější než většina ostatních. Pokud však odejde, stejně se najde nějaká jiná.

Až budete žít tak dlouho jako já, pochopíte, že mládí opouští stáří.“

Obrátila se k svým růžím, rudě a žlutě zářícím ve slunečních paprscích. Zřejmě uvažovala, jak dovést myšlenku ke konci. Nic ji však nenapadlo. Řekl jsem: „Jakého jména používá? Jakého příjmení?“

„Bohužel si nevzpomínám. Nazývám je křestními jmény. Mohl by vám to říci můj syn.“

„Je tady?“

„Roy je na fakultě. Víte, je tam děkanem.“

„Je to odsud daleko?“

„Z místa, kde stojíte, to můžete vidět.“

Sevřela mi loket rukou zkroucenou dnou a lehce mě otočila. V mezeře mezi stromy jsem zahlédl kovovou kupoli malé observatoře. Stará dáma mi tak trochu klevetivě pošeptala do ucha: „Co se vlastně stalo mezi vaším mladým přítelem a jeho ženou?“

„Přijeli sem na svatební cestu a ona ho opustila. Pokouší se zjistit důvody.“

„To je opravdu podivné jednání,“ prohlásila. „Já bych se na naší svatební cestě nebyla nikdy takhle zachovala, příliš jsem si manžela vážila. Ale dnešní dívky jsou jiné, že? Loajálnost a úcta pro ně nic neznamená. Jste ženatý, mladý muži?“

„Byl jsem.“

„Ach tak. Jste otec toho mládence?“

„Ne. Jmenuji se Archer. Jsem soukromý detektiv.“

„Opravdu? A co si o tom všem myslíte?“ Lehce ukázala nůžkami k vrátnici.

„Zatím ještě nic určitého. Třeba ho opustila z nějakého dívčího rozmaru. Anebo mohla mít nějaké vážné, záhadné důvody. Jediné, co mohu udělat, je zeptat se jí. Mimochodem, paní Bradshawová, nezaslechla jste ji, že by se byla někdy zmínila o jakémsi Begleym?“

„Begleym?“

„Je to velký chlapík s šedivou bradou. Navštívil ji v hotelu Surf House toho dne, kdy opustila manžela. Možná že je to její otec.“

Rudou špičkou jazyka si přejela přes pevně sevřené rty. „Nezmínila se mi o něm. Neponoukám své dívky, aby mi vylévaly srdce. Snad bych měla.“

„Jakou náladu mívala Dolly poslední dobou?“

„Těžko říci. Je pořád stejná. Tichá. Své myšlenky si nechává pro sebe.“

Objevil se Alex a rychle se blížil ohybem příjezdové cesty. Obličej měl rozzářený.

„Je to zaručeně ona. Našel jsem ve skříni její věci.“

„Nikdo vám nedal povolení vejít dovnitř,“ ohradila se paní Bradshawová.

„Je to její domek, ne?“

„Náhodou patří mně!“

„Ale ona ho užívá, ne?“

„Ona ano. Ne vy!“

Spor s Dollyinou zaměstnavatelkou byl to poslední, co Alexovi chybělo. Vkročil jsem mezi ně, vzal Alexe za ramena, obrátil ho a podruhé ho vytáhl ze šlamastiky.

„Zmizte odsud!“ řekl jsem mu, když seděl ve svém voze. „Překážíte mi.“

„Musím ji přece vidět.“

„Však ji uvidíte. Jeďte do motelu Mariner’s Rest a objednejte tam pro každého z nás pokoj. Najdete ho při dálnici na cestě k Surf House.“

„Vím, kde je. Ale co s Dolly?“

„Pojedu na fakultu a tam si s ní promluvím. Jestli bude chtít, přivezu ji zpátky.“

„Proč nemůžu jet s vámi na fakultu?“ zeptal se jako zpovykané dítě.

„Protože vás tam nechci. Dolly si žije vlastním samostatným životem. I když se vám to nezamlouvá, nemáte právo jí do něho strkat nos a bořit jí ho. Setkáme se v motelu.“

Rychle a rozzlobeně nastartoval, kola se prudce roztočila a odjel. Paní Bradshawová se vrátila k svým růžím. Velmi zdvořile jsem ji požádal o svolení prohlédnout si Dollyiny věci. Prohlásila, že o tom si bude muset rozhodnout Dolly sama.

V

Universitní městečko se rozprostíralo pod zářijovými hnědě zbarvenými svahy jako svěže zelená oáza. Budovy byly většinou nové a zcela moderní a prostranství mezi nimi bylo vyzdobeno prolamovanými betonovými zídkami a záhony se subtropickými rostlinami. Bosý chlapec sedící pod palmou vedle silnice zdvihl hlavu od svého Salingera a ukázal mi cestu ke správní budově.

Zaparkoval jsem na prostranství za ní, mezi porůznu stojícími polovraky s fakultními štítky. Nový černý thunderbird, kabriolet, se mezi nimi vyjímal jako pěst na oko. Byl pátek, schylovalo se k večeru a začínal dlouhý studentský víkend. Zasklená vrátnice vedle vchodu zela prázdnotou. Chodby byly zcela vylidněny.

Celkem bez obtíží jsem nalezl děkanovou kancelář. Táflovaný předpokoj byl zařízen dánským sektorovým nábytkem a plavovlasou sekretářkou, která seděla u psacího stroje a střežila zavřené dveře do další místnosti. Měla bledý, úzký obličej, modré unavené oči, které už příliš dlouho pracovaly v umělém světle, a podezíravý hlas.

„Mohu vám nějak pomoci, pane?“

„Rád bych mluvil s děkanem.“

„Děkan Bradshaw je bohužel velmi zaneprázdněn. Třeba bych vám mohla pomoci sama?“

„Třeba. Snažím se najít jednu vaši studentku. Jmenuje se Dolly McGeeová nebo Dolly Kincaidová.“

„Jak tedy?“ vyhrkla poněkud podrážděně.

„Její dívčí jméno je McGeeová, provdaná Kincaidová. Nevím, kterého používá.“

„Jste rodič?“ zeptala se nedůtklivě.

„Ne. Nejsem její otec. Ale mám pádný důvod, abych si ji přál vidět.“

Pohlédla na mne, jako bych se přiznal ke kápovství v obchodu bílým masem. „Naší zásadou je neposkytovat informace o studentech nikomu jinému než rodičům.“

„A co manželům?“

„Jste její manžel?“

„Zastupuju jejího manžela. Raději mě nechte o ní promluvit s panem děkanem.“

„To nemohu udělat,“ prohlásila s konečnou platností. „Pan děkan má poradu s vedoucími kateder. Kvůli čemu chcete mluvit se slečnou McGeeovou?“

„Jde o soukromou záležitost.“

„Ach tak.“

Dospěli jsme do slepé uličky. V naději, že ji přiměju k úsměvu, řekl jsem: „Naší zásadou je neposkytovat informace.“

Zatvářila se dotčeně a opět se věnovala psacímu stroji. Zůstal jsem stát a vyčkával. Za dveřmi děkanovy kanceláře sílily a slábly hlasy. Slovo, které jsem zaslechl nejčastěji, bylo „rozpočet“. Za chvíli pravila sekretářka: „Snad byste se mohl pokusit zeptat paní profesorky Sutherlandové, pokud je tady. Má na starosti studentky. Její kancelář je přímo proti nám na druhé straně haly.“

Dveře kanceláře byly otevřené. Uvnitř seděla žena neurčitého věku, onen pečlivě vymydlený typ, který ve dvaceti vypadá staře a ve čtyřiceti mladě. Hnědé vlasy měla sčesané do uzlu. Jediným ústupkem módě byla úzká růžová čára rtěnky, zdůrazňující souměrná ústa.

Přesto to byla hezká žena s jemně modelovaným obličejem. Předek halenky se jí vydouval nad psací stůl jako trojúhelníková plachta, do níž se opírá vítr.

„Vstupte,“ vyzvala mě s přísností, na kterou jsem si již začínal zvykat. „Na co čekáte?“

Její krásné oči mi učarovaly. Dívat se do nich bylo jako pohledět do nádherného nitra ledovce – všude zelený led a mrazivá oslňující zář.

„Posaďte se,“ vyzvala mě. „Co máte na srdci?“

Sdělil jsem jí, kdo jsem a proč tu jsem.

„Ale my tu žádnou Dolly McGeeovou nebo Dolly Kincaidovou nemáme.“

„Pak zřejmě používá nějakého třetího jména. Vím, že tady studuje. Sehnala si práci jako řidička u matky děkana Bradshawa.“ Ukázal jsem jí fotku.

„To je přece Dorothy Smithová. Proč by se u nás zapsala pod falešným jménem?“

„To právě by chtěl její manžel vědět.“

„Ten muž, co je s ní na obrázku, je její manžel?“

„Ano.“

„Vypadá na celkem slušného mládence.“

„Jí tak zřejmě nepřipadal.“

„Ráda bych věděla proč.“ Oči jí hleděly mimo mne a já jsem si připadal ošizen. „Vlastně ani nechápu, jak se vůbec mohla zapsat pod falešným jménem, pokud ovšem k nám nepřišla s padělanými doklady.“ Prudce vstala. „Omluvte mě na okamžik, pane Archere.“

Vešla do vedlejší místnosti, kde stály vedle sebe kartotéky jako na výšku postavené kovové rakve, vrátila se se složkou a na psacím stole ji rozevřela. Moc toho v ní nebylo.

„Už to chápu,“ řekla víceméně pro sebe. „Byla přijata jen prozatímně. Je zde poznámka, že opisy dokladů jsou na cestě.“

„Na jak dlouhou dobu platí takové prozatímní přijetí?“

„Do konce září.“ Pohlédla na kalendář na psacím stole. „Zbývá jí tedy devět dní, aby nám ty opisy předložila. Měla by nám to ovšem co nejdřív vysvětlit. Na takovéto podvody se nedíváme příliš blahosklonně. A mně připadala jako upřímná dívka.“ Koutky úst jí poklesly.

„Znáte ji osobně, paní profesorko?“

„Dávám si záležet na tom, abych se osobně seznámila se všemi našimi přírůstky. Dokonce jsem se pokusila slečně či paní Smithové-Kincaidové pomoci, což nemívám ve zvyku. Obstarala jsem jí totiž částečný úvazek v knihovně.“

„A zaměstnání u staré paní Bradshawové?“

Přikývla. „Doslechla se, že je tam volné místo; doporučila jsem ji.“ Pohlédla na hodinky. „Teď tam možná je.“

„Není. Právě jsem od paní Bradshawové přijel. Mimochodem, ten váš děkan si žije hezky přepychově. Myslel jsem, že vysokoškolské platy jsou dost nízké.“

„To jsou. Děkan Bradshaw pochází ze zámožné staré rodiny. Jak na to reagovala jeho matka?“ Udělala netrpělivý pohyb, který jaksi zahrnoval i mne.

„Připadalo mi, že to bere sportovně. Je to bystrá stará paní.“

„Jsem ráda, že na vás tak působí,“ řekla, jako by s paní Bradshawovou měla jiné zkušenosti. „No, asi bych se měla jít podívat, jestli je paní Smithová-Kincaidová v knihovně.“

„Mohl bych tam zajít sám a poptat se.“

„Raději ne. Bude lépe, když si s ní pohovořím napřed já a pokusím se zjistit, co se to v té její hlavičce děje.“

„Neměl jsem v úmyslu dostat ji do nesnází.“

„To vám věřím, taky jste ji nedostal. Ty nesnáze tu byly a jsou. Vy jste je pouze odhalil. Jsem vám za to vděčna.“

„Nemohla by se třeba vaše vděčnost,“ nadhodil jsem opatrně, „projevit v tom, že byste mě nechala promluvit s ní první?“

„Bohužel nikoli.“

„Mám spoustu zkušeností, jak dostat z lidí pravdu.“

To jsem neměl říkat. Koutky úst jí opět poklesly. Dříve slibné poprsí se teď výhružně vzedmulo.

„I já mám zkušenosti, a dlouholeté, a jsem školená konzultantka. Počkejte laskavě venku, pokusím se jí zatelefonovat do knihovny.“ Jak jsem vycházel, vystřelila na mne poslední šíp: „A nepokoušejte se ji zadržet, až sem půjde!“

„To by mě ani ve snu nenapadlo, slečno Sutherlandová.“

„Doktor Sutherlandová, prosím.“

Vyšel jsem a četl si vývěsky na tabuli vedle vrátnice. Radostné přísliby studentských zábav, tancovaček, slezin, básnických klubů a snídaní, kde se mluví francouzský, mě jen zarmoutily. Částečně proto, že mé vlastní studium na universitě nevzalo dobrý konec, částečně proto, že jsem právě pořádně ohrozil Dollyino studium.

Zvenčí vešla dívka v brýlích s rohovými obroučky a s ní vysoký mládenec v klubovém svetru a opřeli se o zeď. Něco mu vykládala, cosi o Achillovi a želvě. Achilles snad honil želvu, ale podle Zénóna ji nikdy nemohl chytit. Prostor mezi nimi se dal rozdělit v nekonečné množství dílů; proto by Achillovi trvalo nekonečně dlouho, než by ho překonal. Do té doby by želva byla už úplně jinde.

Mládenec přikývl: „Chápu.“

„Ale tak to přece není!“ vykřikla dívka. „Nekonečná dělitelnost prostoru je pouze teoretická, nijak neovlivňuje skutečný pohyb prostorem.“

„Tomu nerozumím, Heidi.“

„Ale ano. Představ si, že jsi na fotbalovém hřišti. Stojíš v druhém pásmu a želva leze od tebe pryč do třetího pásma.“

Přestal jsem poslouchat. Dolly vystupovala zvenku po schodech ke skleněným dveřím, tmavovlasá dívka v kostkované sukni a vlněné vestě. Na okamžik se opřela o dveře a pak je otevřela. Vypadala, jako by to s ní od doby, kdy ji Fargo vyfotografoval, šlo z kopce. Pleť měla zažloutlou, vlasy delší dobu nekartáčované. Sklouzla po mně temným, nejistým pohledem, aniž mě zaregistrovala.

Před kanceláří profesorky Sutherlandové se zarazila. Prudce se otočila a zamířila zpátky k hlavnímu vchodu. Mezi mnou a těmi dvěma filosofy se opět zastavila, pohroužena v myšlenkách. Zarazila mě její lehce zasmušilá krása i tmavé, přemítáním nevidomé oči. Znovu se otočila a loudala se chodbou zpátky, vstříc svému osudu.

Dveře kanceláře se za ní zavřely. Za chvíli jsem zvolna přešel kolem nich a zevnitř jsem zaslechl šum ženských hlasů, ale nebylo ničemu rozumět. Z kanceláře děkana Bradshawa na druhé straně haly se najednou vyhrnuli vedoucí kateder. Přestože měli brýle, vysoká čela a věda jim nahrbila záda, vypadali tak trochu jako školáci, vypuštění o přestávce na chodbu.

Do budovy vešla žena s nakrátko ostříhaným klukovským účesem a zraky všech se k ní obrátily. Popelavě plavé vlasy se zářivě odrážely od temné hnědi obličeje. Přistoupila k muži, který stál sám ve dveřích děkanovy kanceláře.

Nezdálo se, že o ni projevuje takový zájem, jaký ona projevovala o něj. Byl pohledný, ale vyzařovala z něj spíš vlídnost a melancholičnost, tedy vlastnosti, které v ženách vyvolávají mateřské pocity. Ačkoli měl hnědé vlnité vlasy na spáncích prošedivělé, vypadal spíše jako student, který dvacet let po promoci vzhlédne od knih a shledá, že už je mužem středního věku.

Profesorka Sutherlandová otevřela dveře své kanceláře a kývla na něj. „Můžete mi věnovat minutku, doktore Bradshawe? Mám tu vážný problém.“ Byla bledá a zachmuřená, jako otálející popravčí.

Doktor Bradshaw se omluvil a oba se uzavřeli s Dolly. Žena s krátkým zářivým účesem se zamračila na zavřené dveře. Pak mi věnovala oceňující pohled, jako by hledala náhražku za Bradshawa. Měla slibná ústa, hezké nohy a dravě těkavý vzhled. Oblečena byla elegantně.

„Hledáte někoho?“ zeptala se.

„Jenom tu čekám.“

„Na Godota nebo jen chytáte lelky? To je rozdíl.“

„Čekám na Godota, co chytá lelky.“

„Toho, co je chytá v žitě?“

„Ne, toho, co dává přednost pálence z kukuřice.“

„Já taky,“ prohlásila. „Připadáte mi jako antiintelektuál, pane…“

„Archer. Neobstál jsem v tom testu?“

„To záleží na tom, kdo známkuje.“

„Tak si říkám, jestli bych se snad zase neměl vrátit zpátky na školu. Vzhledem k vám mě to láká a kromě toho si připadám úplně ztracený, když mí intelektuálští přátelé rozprávějí o Jacku Kerouackovi a Eugenu Burdickovi a jiných velkých spisovatelích a já jim nerozumím. Vážně, kdybych se zabýval myšlenkou vrátit se na universitu, doporučila byste mi tuhle školu?“

Věnovala mi další ze svých oceňujících pohledů. „Tohle není nic pro vás, pane Archere. Podle mého byste byl spokojenější na některé významnější velkoměstské universitě jako v Berkeley nebo Chicagu. Sama jsem studovala v Chicagu.

Tahleta škola je něco zcela jiného.“

„V jakém směru?“

„V nekonečně mnoha směrech. Například tu vládne ještě značný puritanismus. Kdysi to totiž bývala kolej pouze pro protestanty a morální ovzduší je tu stále ještě prodchnuto viktoriánstvím.“ Jakoby na důkaz toho, že na ni se to nevztahuje, se mírně prohnula v bocích. „Tvrdí se, že když tu přednášel Dylan Thomas – ale do toho se raději ani nebudeme pouštět. De mortuis nil nisi bonum.“

„Učíte latinu?“

„Ne. Latinu znám málo a řečtinu ještě míň. Snažím se vyučovat cizím jazykům. Mimochodem, jmenuji se Helena Haggertyová. Jak jsem řekla, opravdu bych vám Pacific Point nedoporučovala. Úroveň se sice rok od roku zvyšuje, ale ještě je tady toho stále více než dost obrostlého mechem. Něco z toho můžete vidět rovnou odsud.“

Vrhla sžíravý pohled směrem ke vchodu, kde pět či šest jejích kolegů profesorů rozpitvávalo poradu s děkanem.

„To byl děkan Bradshaw, s nímž jste mluvila, že?“

„Ano. Jdete za ním?“

„Kromě jiného.“

„Nedejte se odradit jeho poněkud nepřístupným vzezřením. Je skvělý vědec – jediný na fakultě, kdo promoval na Harvardu, a může vám poradit mnohem líp než já. Ale povězte mi poctivě – opravdu zamýšlíte vrátit se na školu? Neutahujete si ze mě tak trochu?“

„Tak trochu snad.“

„Účinněji byste si mohl ze mě utahovat při alkoholu. A mně by alkohol bodnul, nejraději bourbon.“

„To je milá nabídka.“ A náhlá, pomyslil jsem si. „Můžu si ji schovat na později? Teď totiž musím čekat na chytajícího Godota.“

Zatvářila se zklamaněji, než jak měla právo. Rozešli jsme se s celkem přátelskými a vzájemně podezíravými pocity.

Osudné dveře, které jsem pozoroval, se konečně otevřely. Dolly vycouvávala, obšírně oběma děkovala a dělala přitom prakticky pukrlátka. Když se však otočila a zamířila k východu, postřehl jsem, že tvář měla bílou a strnulou.

Šel jsem za ní a připadal jsem si trochu pošetile. Vzpomněl jsem si přitom na dívku, kterou jsem jako středoškolák sledovával domů. Nikdy jsem nesebral dost odvahy požádat ji o výsadu, abych jí směl nést knihy. A tak jsem začal ztotožňovat Dolly s onou nedostupnou dívkou, na jejíž jméno jsem se už nedokázal upamatovat.

Dolly pospíchala alejí, která dělila universitní městečko na dvě části, a začala stoupat po schodišti vedoucím do knihovny. Dostihl jsem ji.

„Paní Kincaidová?“

Zastavila se, jako bych po ní vystřelil. Bezděčně jsem ji uchopil za paži. Odstrčila mou ruku a otevřela ústa, jako by snad chtěla volat o pomoc. Žádný zvuk z nich nevyšel. Ostatní studenti kolem nás, procházející se po široké aleji nebo klábosící na schodech, nevěnovali jejímu neslyšnému výkřiku sebemenší pozornost.

„Moc rád bych si s vámi promluvil, paní Kincaidová.“

Hodila si vlasy dozadu tak prudce, až se jí jedno oko zúžilo a vypadala jako Euroasijka. „Kdo jste?“

„Přítel vašeho manžela. Kvůli vám prožil Alex zlé tři týdny.“

„Asi ano,“ řekla, jako by si to uvědomovala teprve teď.

„Sama jste taky musela prožít zlé tři týdny, pokud ho ovšem máte vůbec ráda. Máte?“

„Jestli mám co?“ Byla jako v mátohách.

„Ráda Alexe.“

„Nevím. Neměla jsem čas o tom přemýšlet. A nechci se o tom dohadovat ani s vámi, ani s nikým jiným. Jste opravdu Alexův přítel?“

„Myslím, že to mohu o sobě tvrdit. Nechápe, co mu to provádíte. Je z toho moc smutný.“

„Nejspíš se ode mě nakazil. Šířit zkázu je má specialita.“

„To ale snad nemusíte. Co kdybyste nechala všeho, co právě teď provádíte, a zkusila to znova s Alexem? Je zrovna tady ve městě a čeká na vás.“

„Může čekat do soudného dne. Nevrátím se k němu.“

Mladý hlas jí zněl překvapivě pevně, téměř drsně. V jejích očích se mi cosi nezamlouvalo. Byly široce rozevřené, suché a nehybné – oči, které zapomněly plakat.

„Ublížil vám Alex nějak?“

„Alex by neublížil ani mouše. Jestli jste jeho přítel, tak to přece víte. Je to milý, neškodný chlapec a já nechci ublížit jemu.“ A teatrálně zdůraznila: „Vyřiďte mu, ať si gratuluje, že o vlásek unikl.“

„Jiný vzkaz pro svého manžela nemáte?“

„Alex není můj manžel, ne doopravdický. Vyřiďte mu, aby dal prohlásit manželství za neplatné. Vyřiďte mu, že nejsem ještě připravena se usadit. Vyřiďte mu, že jsem se rozhodla dostudovat.“

Vyznělo to, jako by chtěla sama letět na Měsíc a už se nevrátit.

Zašel jsem zpátky k správní budově. Umělé dlažební kostky aleje byly rovné a hladké, ale mně připadalo, že se po kolena prodírám oranicí. Dveře profesorky Sutherlandové byly zavřené, a když jsem zaklepal, zaznělo její „vstupte“ trochu opožděně a poněkud tlumeně.

Děkan Bradshaw byl ještě u ní a víc než jindy vypadal jako studentík, na něhož v noci padla slabá jinovatka.

Profesorka Sutherlandová byla rudá a v očích jí tkvěl smaragdově zelený třpyt. „To je pan Archer, Brade, ten detektiv, o kterém jsem vám pověděla.“

Stiskli jsme si ruce pevně jako soupeři. „Těší mě, že vás poznávám, pane Archere,“ prohlásil s pokusem o úsměv. „Za daných okolností mám ovšem smíšené pocity. Hluboce lituji, že jste se musel obtěžovat až sem na naši universitu.“

„To se nedá nic dělat, nějak svou práci odvést musím,“ řekl jsem tak trochu na obranu. „Paní Kincaidová odešla od manžela a dluží mu vysvětlení. Poskytla vám nějaké?“

Profesorka Sutherlandová nasadila přísný výraz. „Nevrátí se k němu. O svatební noci zjistila něco tak příšerného, že…“

Bradshaw pozdvihl ruku. „Počkejte okamžik, Lauro. Fakta, která vám sdělila, patří do oblasti úředního tajemství. Přece nechceme, aby tenhle chlapík běžel s nimi zpátky k jejímu manželovi. Ta ubohá dívka je už tak jak tak dost vyděšená.“

„Vyděšená ze svého manžela? To se mi nechce ani věřit.“ zapochyboval jsem.

„Vám své srdce nevylila!“ vyhrkla Laura Sutherlandová soucitně. „Proč si myslíte, že to ubohé dítě použilo falešného jména? Byla na smrt vystrašená, že ji najde.“

„Děláte z toho drama,“ vytkl jí Bradshaw shovívavým tónem. „Tak špatný ten chlapec přece jen být nemůže.“

„Vy jste ji neslyšel, Brade. Pověděla mi jako žena ženě věci, které jsem vám ani neřekla a ani říci nehodlám.“

Nadhodil jsem: „Třeba lhala.“

„Zcela určitě ne! Poznám pravdu, když ji slyším. A vám radím, abyste se vrátil k tomu jejímu manželovi, ať už je kdekoli, a pověděl mu, že jste ji nemohl najít. Jestli to uděláte, bude se Dolly cítit líp a bude šťastnější.“

„Neřekl bych, že by se cítila nějak špatně. Šťastná ovšem není. Chvíli jsme spolu venku mluvili.“

Bradshaw ke mně nachýlil hlavu. „Co řekla?“

„Nic mimořádného. Kincaida z ničeho nenařkla. Z rozchodu vlastně obvinila sebe. Tvrdí, že chce pokračovat ve studiích.“

„Dobře.“

„Dovolíte, aby vám tu zůstala dál?“

Bradshaw přikývl. „Rozhodli jsme se, že jí ten malý podvod promineme. Věříme, že mladým lidem je třeba poskytnout jistou svobodu, pokud tím neomezují práva druhých. Prozatím tu může zůstat, a pokud chce, používat i nadále svého pseudonymu.“ A se suchým kantorským humorem dodal: „Víte přece: ‚Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně!‘“

„Příslušné doklady nám dá ihned poslat,“ dodala Laura Sutherlandová. „Zřejmě absolvovala dva roky přípravky a jeden semestr na univesitě.“

„Co má u vás v úmyslu studovat?“

„Chce si vzít psychologii jako hlavní obor. Podle profesorky Haggertyové k tomu má předpoklady.“

„A jak to profesorka Haggertyová může vědět?“

„Je Dollyinou studijní konzultantkou. Dolly má zřejmě hluboký zájem o kriminální psychologii a psychopatologii.“

Z jakéhosi důvodu jsem si vzpomněl na zarostlý obličej Chucka Begleyho, s očima neprůsvitnýma jako socha. „Když jste hovořili s Dolly, nezmínila se o jakémsi Begleym?“

„Begley?“ Pohlédli na sebe a pak na mne. „Kdo,“ zeptala se Laura Sutherlandová, „je Begley?“

„Snad její otec. Rozhodně měl něco společného s jejím odchodem od manžela. A mimochodem, jestli obviňuje manžela z nějakých orientálních zvráceností nebo něčeho jiného, nepřikládal bych tomu zrovna moc důležitosti. Je to slušný chlapec a váží si jí.“

„Nikdo vám váš názor nebere,“ řekla Laura Sutherlandová, jako by mi ho brala. „Nevyvozujte ovšem z něho unáhlené závěry. Dolly je citlivá mladá žena a něco se stalo, co jí hluboce otřáslo. Prokážete službu oběma, když je nedáte dohromady.“

„S tím mohu jenom souhlasit,“ prohlásil Bradshaw vážně.

„Potíž je, že jsem placen za to, abych je dal dohromady. Nechám si to ale projít hlavou a promluvím s Alexem.“

VI

Na parkovišti za správní budovou seděla profesorka Helena Haggertyová za volantem nového černého thunderbirdu. Zaparkovala ho otevřený vedle mého vozu; snad aby vynikl kontrast. Paprsky pozdního odpoledního slunce sklouzávaly po svazích kopců a třpytivě se jí odrážely od vlasů, očí a zubů. „Nazdárek podruhé.“

„Nazdárek podruhé,“ řekl jsem. „Čekáte na mě?“

„Jen když umíte chytat levačkou.“

„Jsem obojetník.“

„Na to vypadáte. Zrovna jste na mě nahrál faleš.“

„Ale jděte.“

„Vím, kdo jste.“ Popleskala noviny složené vedle ní na koženém sedadle. Bylo vidět titulek hlásající: „Paní Perrinová zproštěna viny.“ Helena Haggertyová dodala: „Podle mého to je úplná senzace. Zásluhu, že se z toho dostala, připisují noviny vám. Jenže není úplně jasné, jak jste toho docílil.“

„Jednoduše. Vypovídal jsem pouhou pravdu a porota mi, jak vidět, uvěřila. V době, kdy k té údajné krádeži tady v Pacific Pointu došlo, jsem měl paní Perrinovou pod přísným dohledem v Oaklandu.“

„Proč? Kvůli jiné krádeži?“

„To nemohu říct, nebylo by to fér.“

Heleně Haggertyové poklesly koutky úst v posměšně lítostivý úšklebek, který jejímu obličeji až příliš slušel. „Všechna zajímavá fakta jsou důvěrná. Jenže mě kdysi prověřili, že mohu znát úřední tajemství. Můj otec je totiž policista. Tak nastupte a povězte mi všechno o paní Perrinové.“

„To nemohu.“

„Nebo mám ještě lepší nápad,“ řekla s širokým nepřirozeným úsměvem. „Co kdybyste zajel na skleničku ke mně domů?“

„Bohužel mám nějakou práci.“

„Detektivní?“

„Dá se to tak nazvat.“

„No tak!“ K pozvání se jemným zavlněním přidalo i její tělo. „Člověk, co zná jen práci, je suchar. Přece nechcete být suchar a způsobit, že si budu připadat odmítnutá. Kromě toho bychom si měli o lecčems promluvit.“

„Případ Perrinová je ukončen. Mě už ani trochu nezajímá.“

„Měla jsem na mysli případ Dorothy Smithové. Proto jste sem přece přijel, ne?“

„Odkud to víte?“

„Šuškanda. Na universitách existuje ta nejdokonalejší šuškanda hned po trestnicích.“

„Jste obeznámená s trestnicemi?“

„Ne důvěrně. Ale nelhala jsem, když jsem vám řekla, že otec je policista.“ Obličejem se jí mihl zasmušile stísněný výraz. Překryla ho dalším úsměvem. „Máme leccos společného. Tak přece pojeďte.“

„Dobrá. Pojedu za vámi. Alespoň mě nebudete muset odvézt nazpátek.“

„Prima.“

Jela stejně rychle, jako jednala, s křečovitou nervozitou, a absolutně nedbala dopravních předpisů. Naštěstí nebyli v universitním městečku skoro žádní lidé ani auta. Budovy, krčící se pod horskými svahy a vrhající dlouhé stíny, se podobaly filmovým ateliérům, v nichž se na noc zastavila práce.

Helena Haggertyová bydlela na úbočí za Foothill Drive v domě z hliníku, skla a černě smaltované oceli. Nejbližší střecha čněla ze zakrslých dubů čtyři sta metrů níže po svahu. Když člověk stál v obýváku u hlavního krbu, viděl na jedné straně tyčit se modré hory a na druhé šedý oceán vytrácející se do daleka. Od pobřeží pronikala do vnitrozemí mlha.

„Líbí se vám mé malé dravčí hnízdo?“

„Moc.“

„Bohužel mi nepatří. Zatím ho mám pouze pronajaté, ale dělám si naděje. Posaďte se. Co chcete pít? Já si dám tonik.“

„To mi vyhovuje.“

Na lesknoucí se dlaždičkové podlaze nestál skoro žádný nábytek. Procházel jsem se po rozlehlém pokoji a u jedné ze skleněných stěn jsem se zastavil, abych vyhlédl ven. Na patiu ležel divoký holub se zlomeným, duhovými barvami hrajícím krčkem. Otisk roztažených křídel na zaprášeném skle prozrazoval, kde vletěl do stěny.

Usedl jsem do proutěného křesla, které zřejmě patřilo na patio. Helena Haggertyová přinesla sklenice a sama se posadila na plátěné lehátko, aby se jí slunce opět odráželo od vlasů a ozařovalo štíhlé snědé nohy.

„Vlastně tady zatím jenom tábořím,“ řekla. „Ani jsem si sem ještě nedala poslat nábytek; nevím totiž, jestli ho vůbec budu chtít mít kolem sebe. Třeba ho nechám ve skladišti a začnu nanovo a vykašlu se na minulost. Myslíte, že to je dobrý nápad, falešníku Lewe?“

„Říkejte mi, jak chcete, mně to nevadí. To bych tu vaši minulost musel znát.“

„Tudle! To nikdy nebudete.“ Chvilku na mne vážně hleděla a usrkávala ze sklenice. „Můžete mi klidně říkat Heleno.“

„Prosím, Heleno.“

„Říkáte to tak formálně. Nemám ráda formálnosti a vy taky ne. Proč bychom se měli k sobě tak chovat?“

„Například už proto, že bydlíte ve skleněném domě,“ pousmál jsem se. „Neřekl bych, že tu žijete dlouho.“

„Měsíc. Ani ne měsíc. Člověku to jenom připadá déle. Jste první skutečně zajímavý mužský, kterého jsem od svého příjezdu potkala.“

Na poklonu jsem nezareagoval.

„Kde jste žila předtím?“

„Semo tamo. Tamo semo. My vysokoškolská cháska jsme vlastně kočovníci. Mně to nevyhovuje. Ráda bych se usadila nastálo. Stárnu.“

„Vidět to není.“

„Jste galantní. Na ženu jsem stará, to jsem myslela. Muži nikdy nestárnou.“

Teď, když mě dostala tam, kde mě zřejmě chtěla mít, nešla sice už na věc tak zhurta, ale snažila se dál. Byl bych uvítal, kdyby toho nechala – líbila se mi totiž. Vyprázdnil jsem sklenku. Rychle a zručně jako barová číšnice mi přinesla druhý tonik. Nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že tu oba sedíme jen proto, abychom jeden druhého využili.

Při druhém toniku mi dovolila, abych jí sklouzl pohledem za výstřih. Byla hlaďounká a snědá, až kam jsem viděl. Uvelebila se na lehátku a vystrčila bok tak, abych se mohl obdivovat jejím křivkám. Slunce, v posledním žlutém vzplanutí před západem, zalilo místnost.

„Mám zatáhnout záclony?“ zeptala se.

„Kvůli mně se neobtěžujte. Stejně brzy zapadne. Chtěla jste mi vyprávět o Dolly Kincaidové alias Dolly Smithové.“

„Opravdu?“

„Sama jste s tím vyrukovala. Pokud vím, jste její studijní konzultantkou.“

„A proto se o mě zajímáte, n’estce pas?“ podotkla výsměšně.

„Zajímal jsem se o vás ještě předtím, než jsem věděl o spojitosti mezi vámi a Dolly.“

„Skutečně?“

„Skutečně. Důkazem je, že jsem tady.“

„Jste tady, protože jsem vás sem vlákala kouzelnými slovy Dorothy Smithové. Co vlastně pohledává na téhle universitě?“ Vyznělo to, jako by snad na tu dívku žárlila.

„Tak nějak jsem doufal, že odpověď znáte vy.“

„Vy ji neznáte?“

„To, co tvrdí Dolly, si odporuje a má své kořeny zřejmě v romantických příbězích…“

„Neřekla bych,“ namítla Helena Haggertyová. „Jistě, Dolly je romantička – patří mezi ty romantické idealisty, kteří vždycky pokulhávají krok dva za svým podvědomím. Musím to vědět, sama jsem bývala taková. Ale domnívám se také, že ji něco tíží – strašně tíží.“

„Co vám napovídala?“

„Nic mi nenapovídala. Řekla mi jen hnusnou pravdu. Dostaneme se k tomu později, když budete hodný.“ Zavlnila se ve zmírajícím světle jako odaliska a znovu zkřížila štíhlé nohy. „Jste dost kurážný, pane Lewe?“

„Muži nehovoří o tom, jakou mají kuráž.“

„Mluvíte pořád jako učebnice,“ utrousila s nádechem uštěpačnosti. „Chci seriózní odpověď.“

„Můžete si mě kdykoli vyzkoušet.“

„To taky udělám. Mám zapotřebí – totiž potřebuju mužského.“

„Je to nabídka k sňatku či obchodní oferta nebo máte na mysli někoho jiného?“

„Myslím vás. Co řeknete tomu, když vám povím, že mě tenhle víkend někdo zabije?“

„Poradil bych vám, abyste na víkend odjela.“

Naklonila se ke mně. Ňadro jí téměř nepokleslo. „Ujmete se toho?“

„Jsem už zadán.“

„Jestli myslíte toho mladíčka Alexe Kincaida, tak vám můžu zaplatit líp než on. Nemluvě o vedlejších výhodách,“ neubránila se dodat.

„Universitní šuškanda pracuje přesčas. Nebo je snad zdrojem vašich informací Dolly?“

„Jedním z nich ano. Mohla bych vám o té dívce povědět věci, že by se vám zježily vlasy na hlavě.“

„Ven s tím. Odjakživa si přeju mít zježené vlasy.“

„Proč bych měla? Nenabízíte mi quid pro quo. Dokonce mě ani neberete vážně. Mimochodem, nejsem zvyklá, aby mi lidé takhle dávali košem.“

„Neberte to osobně. Jsem prostě flegmatik. Ostatně mě ani nepotřebujete. Silnice odsud vedou třemi směry – do Mexika, do pouště, do Los Angeles – a vy máte pěkný rychlý vůz.“

„Jsem příliš nervózní, abych mohla sama řídit, i kdybych jela sebeblíž.“

„Máte strach?“

Přikývla.

„Umíte to skrýt pod dobrou fasádu.“

„Dobrá fasáda je všechno, co mám.“

Obličej měla uzavřený a ztemnělý, snad proto, že sluneční světlo se již vytratilo z místnosti. Jen na vlasech jako by jí ještě zůstávalo několik paprsků. Na hory za úbočími jejího těla se snášel podvečer.

„Kdo vás chce zabít, Heleno?“

„Nevím přesně. Ale někdo mi vyhrožoval.“

„Jak?“

„Telefonicky. Ten hlas jsem nepoznala. Ani nemůžu říct, jestli to byl muž či žena nebo něco mezi.“ Zachvěla se.

„Proč by vám někdo vyhrožoval?“

„Sama nevím,“ řekla a vyhnula se mým očím.

„Učitelé dostávají čas od času výhružné telefonáty. Obvykle to není nic příliš vážného. Nestřetla jste se náhodou s nějakými místními cvoky?“

„Já tu vůbec žádné místní lidi neznám. Kromě lidí z university, pochopitelně.“

„Třeba máte v některé ze svých tříd nějakého psychoneurotika.“

Zavrtěla hlavou. „Nic takového to nebude. Tohle je vážná věc.“

„Jak to víte?“

„Vím, co vím.“

„Má to nějakou spojitost s Dolly Kincaidovou?“

„Možná. S určitostí to tvrdit nemůžu. Celá ta situace je moc komplikovaná.“

„Povězte mi o té komplikované situaci.“

„Má kořeny v dávné minulosti,“ řekla, „až kdesi v Bridgetonu.“

„V Bridgetonu?“

„Tam jsem se narodila a vyrostla. Tam se všechno událo. Utekla jsem, ale člověk nemůže utéct před krajinou svých snů. Mé noční můry se stále ještě odehrávají v ulicích Bridgetonu.

Ten hlas v telefonu, co mi vyhrožoval, že mě zabije, byl Bridgeton, který mě dostihl. Byl to hlas Bridgetonu, ozývající se z minulosti.“

V zajetí své živé noční můry ani nevnímala, co se kolem ní děje, ale v jejím líčení cosi skřípalo. Stále ještě jsem nevěděl, jestli ji mám brát vážně.

„Nenamlouváte si třeba něco jen proto, že na vás zapůsobilo, co se právě stalo?“

„Nic si nevymýšlím,“ řekla. „Bridgeton mě zabije. Vlastně to vím odjakživa.“

„Města nezabíjejí lidi.“

„Vy neznáte to pyšné město, kde jsem se narodila. V tomhle ohledu už dosáhlo pěkný rekord.“

„Kde leží?“

„Ve státě Illinois, jižně od Chicaga.“

„Říkáte, že tam se všechno událo. Co tím míníte?“

„Všechno významné – ostatně to skončilo dřív, než jsem si uvědomila, že to začalo. Ale už se o tom nechci víc šířit.“

„Pak ovšem vám nemůžu nijak pomoct.“

„Nevěřím, že máte vůbec v úmyslu mi pomoct. Vlastně se jenom pokoušíte ze mě ždímat informace.“

Měla pravdu. Nestál jsem o ni tak, jak si přála, aby o ni někdo stál. Nedůvěřoval jsem jí tak zcela. V jejím krásném těle jako by se střídaly dvě zcela odlišné osoby, jedna citlivá a upřímná, jedna tvrdá a vyhýbavá.

Vstala a přistoupila ke skleněné stěně, obrácené k horám. Zbarvily se do modrofialova, ve stržích a roklinách do temné noční modře. Celý večer, hory, obloha i město byly zality modří.

„Die blaue Stunde,“ prohodila víceméně sama k sobě. „Tuhle hodinu jsem zbožňovala. Teď mě z ní k smrti mrazí.“

Vstal jsem a postavil se za ni. „Vybičováváte zcela vědomě své emoce.“

„Vy toho tak o mně víte!“

„Vím, že jste inteligentní. Chovejte se podle toho. Jestli vás tenhle dům deprimuje, opusťte ho, anebo tu zůstaňte a udělejte preventivní opatření. Požádejte o policejní ochranu.“

„Rozdáváte velmi štědře skvělé rady, které vás nijak nezavazují. Včera, když jsem dostala po telefonu ten výhružný vzkaz, požádala jsem o ochranu. Šerif mi sem poslal jednoho chlápka. Ten mi řekl, že takové telefonáty nejsou nic neobvyklého a většinou pocházejí od mladistvých.“

„Mohl to být nějaký mladistvý?“

„Nevypadalo to tak. Ale šerifův zástupce řekl, že tihle mládenci občas mění hlasy. Prý si nemám dělat starosti.“

„Nedělejte si je tedy.“

„Nemůžu si pomoct. Bojím se, Lewe. Zůstanete se mnou?“

Obrátila se, opřela se mi o hruď a celým tělem se přitom ke mně vyzývavě přitiskla. Jediné, co jsem k ní opravdu cítil, byl soucit. Pokoušela se mě využít a k tomuto cíli používala sama sebe.

„Musím běžet,“ řekl jsem. „Hned zpočátku jsem vám řekl, že jsem už zadán. Ale stavím se tu zase.“

„Srdečné díky.“

Odtrhla se ode mne tak prudce, že narazila na skleněnou stěnu jako ten pták.

VII

Ujížděl jsem dolů po úbočí houstnoucím soumrakem k motelu Mariner’s Rest a v duchu jsem se různými tóny hlasu přesvědčoval, že jsem se zachoval správně. Potíž tkvěla jedině v tom, že ve výstupu, z něhož jsem právě odešel, se člověk správně zachovat nemohl – mohl se dopustit pouze hříchů vědomých či z opomenutí.

Vrátný se zlatem lemovanou námořnickou čapkou, který vypadal, jako by se jeho noha nikdy nedotkla ani mola, mi sdělil, že Alex Kincaid se ubytoval a hned nato někam odešel. Odejel jsem do Surf House na večeři. Fasáda velkého hotelu ozářená reflektory mi připomněla Farga a všechny ty zbytečné fotky, co jsem si u něho objednal.

Byl v temné komoře vedle své malé kanceláře. Když vyšel, měl nasazeny hranaté tmavé brýle proti světlu. Neviděl jsem mu do očí, ale ústa měl nasupená. Vzal se stolu velkou hnědou obálku a vrazil mi ji pod nos. „Myslel jsem, že na tyhle fotky pospícháte!“

„Taky jsem pospíchal. Něco jsme vyšťourali a našli jsme ji.“

„Takže je teďka nechcete, co? Moje žena pracovala v téhle sauně půlku odpoledne, aby vám je připravila.“

„Vezmu si je. Nebudu-li jich moct použít já, použije jich Kincaid. Kolik?“

„Pětadvacet dolarů i s daní. Přesně vzato je to 24,96 dolarů.“

Dal jsem mu dvě desetidolarovky a jednu pětidolarovku a ústa se mu na tři etapy obměkčila. „Dali se zase dohromady?“

„Ještě nevím.“

„Kde jste ji našli?“

„Studuje na zdejší universitě. A dělá řidičku jakési staré paní Bradshawové.“

„Té s rolls roycem?“

„Ano. Znáte ji?“

„To se nedá říct. V neděli chodívá obvykle se synem sem do jídelny na oběd. Je to svérázná ženská. Jednou jsem je vyfotil, aniž to věděli; myslil jsem, že si třeba objednají nějaké obrázky, a ona mi málem rozbila holí kameru. Měl jsem sto chutí té staré káče říct, že by k tomu stačil ten její ksicht.“

„Ale neřekl jste jí to?“

„Takový přepych si nemůžu dovolit.“ Rozpřáhl ruce potřísněné chemikáliemi. „Patří mezi místní honoraci a mohla by se mi postarat o padáka.“

„Má prý spoustu peněz.“

„Nejenom to. Její syn je velký machr v pedagogických kruzích. Přes ten harvardský flanc působí celkem příjemně. Byl to ostatně on, kdo ji uklidnil, když mi chtěla roztřískat leiku. Je to stejně podivné, když si člověk představí, že se takový dobře vypadající čtyřicátník stále ještě drží staré paní za sukně.“

„To se stává i v nejlepších rodinách.“

„Jo, zejména v těch nejlepších. Už jsem viděl hromadu takových chlapečků flákat se a čekat na peníze, a když je zdědili, bylo už pozdě. Bradshaw měl alespoň kuráž jít do světa a založit si vlastní kariéru.“ Fargo pohlédl na hodinky. „Když mluvíme o těch kariérách, mám už vlastně za sebou dvanáctihodinový pracovní den a čekají mě ještě dvě hodiny vyvolávání. Nashle.“

Vykročil jsem směrem k hotelové kavárně. Fargo se za mnou rozeběhl a dostihl mě ještě na chodbě. Jeho obličej s hranatými tmavými brýlemi vypadal nehybně jako obličej robota, s čímž směšně kontrastovaly pohyby jeho paží a nohou. „Málem jsem se vás zapomněl zeptat. Zjistil jste něco o tom Begleym?“

„Pěkně jsem si s ním popovídal. Moc mi toho nevyklopil. Žije s jednou ženskou na Shearwater Beachi.“

„Kdo je ta šťastná žena?“ zeptal se Fargo.

„Jmenuje se Madge Gerhardiová. Znáte ji?“

„Ne, ale mám tušení, kdo je on. Kdybych se na něj mohl ještě jednou podívat.“

„Tak tam teď zajeďme!“

„Nemůžu. Povím vám, kdo to podle mého pod všemi těmi chaluhami je, jestli mi slíbíte, že se mnou nebudete ohánět. Existují nahodilé podobnosti a žaloba pro urážku na cti je to poslední, co můžu potřebovat.“

„Slibuju, že se o vás nezmíním.“

„To bych prosil!“ Zhluboka se nadýchl jako potápěč, který se chystá sestoupit ke dnu. „Myslím, že je to jakýsi Thomas McGee, který zavraždil asi před deseti lety v Indian Springs manželku. Byl jsem v té době ještě nezkušený reportér a vyfotil jsem ho, ale noviny tu fotku nikdy nepoužily. Případům z Údolí smrti nikdy nedělají velkou publicitu.“

„Jste si jist, že tu manželku zavraždil?“

„Jo, byl to úplně jasný případ. Nemám čas na detaily, stejně si už na ně po tak dlouhé době vzpomínám jen docela mlhavě. Většina lidí od soudu byla přesvědčena, že měl být souzený pro vraždu, jenže Gil Stevens přesvědčil porotu, že její výrok má znít na zabití, a to vysvětluje, proč je tak rychle venku.“

Vzpomněl jsem si na to, co mi Begley povídal o deseti letech na druhém konci světa, na odvrácené straně Měsíce, a pomyslel jsem si, že mu těch deset let asi tak moc rychle neuteklo.

Na Shearwater Beachi panovala hustá mlha. Určitě byl zrovna příliv: slyšel jsem, jak se pod vilkami vzdouvá příboj a olizuje piloty. Chladný vzduch byl prosycen pachem jódu.

Dveře otevřela Mudge Gerhardiová a nejistě na mne pohlédla. Ani líčidlo nedokázalo zakrýt opuchlost očí.

„Vy jste ten detektiv, co?“

„Ano. Smím dál?“

„Pojďte dovnitř, jestli chcete. Stejně je to na nic. Odešel.“

To už jsem uhádl z jejího osiřelého vzezření. Následoval jsem ji zatuchlou předsíní do obývací místnosti s vysokým trámovým stropem. V koutech, plných pavučin a ztemnělých, jako by jimi dovnitř prosakovala mlha, se na koncích trámů pilně činili pavouci. Rákosový nábytek byl celý rozviklaný. Na stolcích a na podlaze stály porůznu sklenice a prázdné i poloprázdné láhve a podle nich se dalo soudit, že tu několik dní byla v běhu pijatika a že by mohla znovu propuknout, jestli si nedám pozor.

Cestou přes pokoj překotila žena prázdnou láhev a klesla na pohovku.

„Za to, že odešel, můžete vy,“ postěžovala si. „Začal pakovat věci hned po tom, co jste tu dnes odpoledne byl.“

Sedl jsem si proti ní na rákosovou židli. „Řekl Begley, kam půjde?“

„Mně teda ne. Řekl, ať na něho nečekám, že je po všem. Musel jste ho vůbec tak vystrašit? Chuck nikdy nikomu neublížil.“

„Ale vystrašit se dá moc snadno.“

„Chuck je citlivka. Už toho v životě moc prodělal, často mi řekl, že netouží po ničem jiném než po klidném koutě, kde by mohl psát o tom, co prožil. Píše o svých zkušenostech autobiografický román.“

„O svých zkušenostech v Nové Kaledonii?“

S překvapující otevřeností prohlásila: „Pochybuju, že Chuck v té Nové Kaledonii vůbec kdy byl. Tu historku o dolu na chrómovou rudu vyčetl ze starého čísla National Georgraphic Magazine. Pochybuju, že vůbec někdy odejel ze Spojených států.“

„Kde tedy byl?“

„V kriminále,“ řekla. „Vždyť to víte, jinak byste se mu nebyl pověsil na paty. Podle mého to je do nebe volající špinavá hanebnost, když už člověk splatil svůj dluh společnosti a dokázal, že se může napravit, a…“

Mluvil z ní Begley, tlumočila Begleyho rozhořčení, ale na další rozhořčení jí už nestačily síly anebo zapomněla konec věty. V matném úleku se rozhlédla po zpustošeném pokoji, jako by ji začalo jímat podezření, že Begleyho náprava není dokonalá.

„Řekl vám, kvůli čemu seděl, paní Gerhardiová?“

„Jen tak zběžně. Nedávno večer mi přečetl úryvek ze své knihy. Ten chlapík z knihy byl v kriminále a přemýšlí o minulosti a o tom, jak mu hodili na krk vraždu, kterou nespáchal. Zeptala jsem se ho, jestli to má být on. Nechtěl mi to říct a upadl zase do toho svého zatvrzelého a chmurného mlčení.“

Sama udělala totéž. Cítil jsem, jak se mi pod nohama chvěje podlaha. Moře se pod pilotami vzdouvalo jako rozjařené lhostejná zkázonosná síla. Žena se zeptala: „Seděl Chuck pro vraždu?“

„Dnes večer jsem se dozvěděl, že před deseti lety zavraždil manželku. Neověřoval jsem si to. Můžete si to ověřit vy?“

Zavrtěla hlavou. Obličej se jí možná vlastní vahou protáhl jako nedopečené těsto. „To je snad omyl.“

„Doufám. Taky jsem se dozvěděl, že jeho pravé jméno je Thomas McGee. Použil toho jména někdy?“

„Ne.“

„Je tu ovšem ještě jedna souvislost,“ přemýšlel jsem nahlas. „Ta dívka, co ji šel do Surf House navštívit, se před svatbou jmenovala stejně. Řekl, že se podobá jeho dceři. Podle mého to jeho dcera bude. Mluvil někdy o ní?“

„Nikdy.“

„Ani ji sem nikdy nezavedl?“

„Ne. Být jeho dcera, tak by ji sem nezavedl.“ Sáhla po prázdné láhvi, kterou předtím převrhla, postavila ji a sama se sesula na pohovku, jako by ji ta námaha psychicky vyčerpala.

„Jak dlouho tu s vámi Begley nebo McGee žil?“

„Vlastně jen pár týdnů. Měli jsme se brát. Člověku je smutno, když tu žije bez mužského.“

„To si umím představit.“

Ze sympatie v mém hlase načerpala trochu života. „Muži u mě prostě nevydrží. Snažím se jim zpříjemnit život, ale oni mě opouštějí. Neměla jsem odejít od svého prvního manžela.“ Očima zabloudila do dálek a dávné minulosti. „Zacházel se mnou jako s královnou, jenže já jsem byla mladá a hloupá. Nevěděla jsem nic chytřejšího než ho opustit.“

Naslouchali jsme vlnám pod domem.

„Myslíte, že Chuck odešel s tou dívkou, co o ní říkáte, že je jeho dcera?“

„Pochybuju,“ odpověděl jsem. „Čím odtud odjel, paní Gerhardiová? Autem?“

„Nedovolil, abych ho odvezla. Řekl, že půjde na roh a chytne autobus do Los Angeles. Na znamení vám tam zastaví. Šel s kufrem po silnici a zmizel mi z očí.“ Z hlasu jí zněly současně zármutek i úleva.

„Asi v kolik?“

„Okolo třetí.“

„Měl nějaké peníze?“

„Měl asi tak zrovna na jízdenku. Moc toho být nemohlo. Něco peněz jsem mu dávala, ale bral si ode mě jenom tolik, kolik potřeboval, a stejně to vždycky bylo jako půjčka. Kterou mi, jak řekl, splatí, až se ta jeho kniha o tom, co prožil, dostane na trh. Ale je mi jedno, jestli to nikdy nevrátí. Byl milý a bylo to tady s ním prima.“

„Opravdu?“

„Opravdu. Chuck je prima mužský. Mně je jedno, co dělal dřív. Člověk se může změnit k lepšímu. Nikdy mi nic zlého neudělal.“ Podnikla další průlom do upřímnosti: „Zlá jsem na něho byla já. Příliš ráda piju. On se mnou pil jenom proto, aby se zachoval jako kamarád. Nechtěl mě nechávat pít samotnou.“ Zamrkala. Její oči měly barvu džinu. „Chcete skleničku?“

„Ne, díky. Musím už vyrazit.“ Vstal jsem a pohleděl na ni dolů. „Určitě vám neřekl, kam jede?“

„Vím jenom, že do Los Angeles. Slíbil mi, že napíše, ale nepočítám s tím. Je to za námi.“

„Kdyby vám napsal nebo zatelefonoval, dáte mi vědět?“

Přikývla. Dal jsem jí vizitku a řekl adresu hotelu. Když jsem vyšel, mlha se přesunula do vnitrozemí až k dálnici.

VIII

Cestou k domu Bradshawových jsem se znovu zastavil v motelu. Vrátný mi sdělil, že se Alex ještě nevrátil. Nepřekvapilo mě, že jsem našel červeného Porsche zaparkovaného při silnici pod Bradshawovým živým plotem.

Za stromy stoupal po obloze měsíc. S ním stoupaly i mé naděje a v duchu jsem si představoval Alexe, jak se smířil s manželkou, jak se oba k sobě tulí v domku a ulevují svým srdcím. Ale zvuk dívčího pláče tuhle nadějnou představu smazal. Byl úděsně pronikavý, téměř nelidský. Jeho křečovitý rytmus stoupal a klesal jako kvílení zraněné kočky.

Dveře domku byly mírně pootevřeny. Kolem nich se rozlévalo světlo, jako by je hluk uvnitř vytlačoval ven. Strčil jsem do dveří a otevřel je.

„Vypadněte odsud!“ osopil se na mne Alex.

Seděli na gauči v malinkatém obýváku. Sice ji objímal oběma pažemi, ale pohodou ten výjev neoplýval. Dolly se zřejmě bránila a pokoušela se mu vyprostit z objetí. Vypadalo to spíš jako scéna v psychiatrické léčebně, kde ošetřovatelé raději drží zuřící pacienty několik hodin, než aby je svázali do svěrací kazajky.

Halenku měla roztrženou, takže jedno ňadro bylo téměř obnažené. Trhla rozcuchanou hlavou a obrátila ji ke mně, že jsem jí viděl do obličeje. Byl šedivý a zmatený, a když na mne zaječela, nepohnul se v něm ani jediný rys. „Vypadněte!“

„Ba ne, raději tu zůstanu,“ prohlásil jsem oběma.

Zavřel jsem dveře a přešel přes pokoj. Rytmus Dollyina pláče skomíral. Nebyl to vlastně pláč. Oči měla suché a nehybné v šedivé tváři. Ukryla je na manželových prsou.

Ten měl obličej bílý jako křída.

„Co se stalo, Alexi?“

„Ani nevím. Čekal jsem na ni a před několika minutami dorazila domů. Nedokázal jsem z ní dostat jediné rozumné slovo. Něco ji strašně rozrušilo.“

„Je v šoku,“ řekl jsem v přesvědčení, že sám mu je také blízko. „Stala se jí nějaká nehoda?“

„Tak nějak.“

Hlas se mu vytratil v šepotu. Měl pohled obrácený do sebe, jako by tápal po síle, která by mu pomohla zvládnout tento nový problém.

„Je poraněná, Alexi?“

„Myslím, že není. Přiběhla po silnici a pak se pokusila znovu utéct. Podařilo se mi jí v tom zabránit. Rvala se jako divá.“

Dolly, jako by chtěla dokázat své zápasnické umění, vyprostila ruce a bušila Alexe do prsou. Na rukou měla krev. Zůstávaly mu po ní vpředu na košili rudé skvrny. „Pusť mě!“ naléhala. „Chci umřít. Zasluhuju si to.“

„Krvácí, Alexi?“

Zavrtěl hlavou. „Ta krev je někoho jiného. Jakási její přítelkyně přišla o život.“

„A za všechno můžu já,“ hlesla Dolly.

Alex ji uchopil za zápěstí a pevně ji sevřel. Viděl jsem, jak se mu do obličeje zahryzává mužnost. „Uklidni se, Dolly. Mluvíš nesmysly.“

„Opravdu? Ona tam leží ve vlastní krvi a zavinila jsem to já –“

„O kom mluví?“ zeptal jsem se Alexe.

„O nějaké Heleně. Nikdy jsem o ní neslyšel.“

Zato já ano.

Dívka spustila tak rychle a nejasně slabým, monotónním hlasem, že jsem jí málem nerozuměl. Je prý netvor a stejný byl kdysi i její otec a stejně tak Helenin otec a obě je spojovalo pouto vraždy, takže byly pokrevní sestry a ona svou pokrevní sestru zradila a zahubila.

„Co jste udělala Heleně?“

„Měla jsem se jí vyhnout. Umírají, když se jim přiblížím.“

„To jsou bláznivé řeči,“ řekl Alex tiše. „Ty neublížíš ani mouše.“

„Co o mně vůbec víš?“.

„To, co vím, mi stačí. Miluju tě.“

„Tohle neříkej. Když to slyším, nejraději bych se zabila.“ Jak seděla vzpřímeně, v kruhu jeho paží, shlédla na své zkrvácené ruce a uronila další ze svých hrůzných suchých slz: „Jsem zločinec.“

Alex ke mně vzhlédl modročernýma očima: „Vyznáte se v tom?“

„Moc ne.“

„Nemůžete si přece vážně myslet, že tu Helenu zabila?“ Mluvili jsme před Dolly, jako by byla hluchá nebo pomatená, a ona nic nenamítala.

„Vždyť ani nevíme, jestli byl vůbec někdo zabit,“ řekl jsem. „Vaše žena trpí pocitem nějaké viny, jenže ten by třeba měl mít někdo jiný. Dnes večer jsem něco vyšťoural o jejím původu, anebo si to alespoň myslím.“ Posadil jsem se vedle nich na hnědý ošumělý gauč a zeptal se Dolly: „Jak se jmenuje váš otec?“

Zřejmě mě neslyšela.

„Thomas McGee?“

Prudce přikývla, jako by ji někdo zezadu praštil. „Je to prolhaný netvor. Udělal netvora i ze mě.“

„Jakým způsobem?“

Má otázka vyvolala další bezdechou větu. „Zastřelil ji,“ řekla s bradou na rameni, „a nechal ji ležet ve vlastní krvi, ale já jsem to pověděla tetě Alici a policii a soud se o něho postaral. A teď to udělal znovu.“

„Heleně?“

„Ano, a můžu za to já. Já jsem to zavinila.“ Zdálo se, že se přiznává ke své vině s přímo chorobným potěšením. Šedivý, strhaný výraz, pláč bez slzí, bezdeché chrlení slov a zámlky, to všechno byly příznaky výbušné emocionální krize. Cítil jsem, že pod bolestným dramatem jejího sebeobviňování se skrývá něco cenného a křehkého, něco, čemu hrozí nebezpečí trvalého zničení.

„Raději se jí už dál nebudeme na nic vyptávat,“ řekl jsem. „Stejně pochybuju, že v tomhle stavu dokáže rozeznat pravdu od lži.“

„Myslíte, že ne?“ ozvala se jízlivě. „Všechno, co si pamatuju, je pravda, a já si dovedu vzpomenout na všechno od samého začátku, na ty hádky a rány, a pak ji nakonec zastřelil, až zůstala ležet ve vlastní krvi…“

Přerušil jsem ji: „Přestaňte, Dolly, nebo obraťte desku. Potřebujete lékaře. Znáte tu ve městě nějakého?“

„Ne. Lékaře nepotřebuju. Zavolejte policii. Chci udělat přiznání.“

Zahrává si s námi i se svým rozumem, usoudil jsem, a přímo nad příkrým srázem reality provádí nebezpečné akrobatické kousky, riskujíc dlouhý, temný pád.

„Chcete se přiznat, že jste netvor,“ řekl jsem.

Nezabralo to. Odpověděla suše: „Jsem netvor.“

Nejhorší na tom bylo, že přímo před mýma očima nastala změna v její fyziognomii. Chaotické tlaky, které v ní působily, jí změnily tvar úst a brady. Zírala na mne tupě přes pramen vlasů. Stěží jsem v ní rozpoznával dívku, s níž jsem dnes mluvil na schodech knihovny.

Obrátil jsem se na Alexe. „Znáte tady ve městě nějaké lékaře?“

Zavrtěl hlavou. Krátké vlasy na hlavě se mu ježily, jako by fyzický kontakt s manželkou způsobil, že jimi probíhal elektrický proud. Neustále ji pevně svíral. „Mohl bych zatelefonovat tátovi do Long Beache.“

„To není špatný nápad, ale později.“

„A co ji odvézt do nemocnice?“

„Napřed jí ale musíme sehnat soukromého lékaře, aby ji ochránil.“

„Ochránil před čím?“

„Před policií nebo psychiatrickou klinikou. Nechci, aby odpovídala na jakékoli úřední otázky, dokud se nepřesvědčím, co se stalo Heleně.“

Dívka zafňukala. „Nechci na psychiatrickou kliniku. Kdysi jsem tady ve městě měla jednoho lékaře.“ Byla natolik příčetná, aby se bála, a bála se natolik, že nám vyšla vstříc.

„Jak se jmenuje?“

„Doktor Godwin. Doktor James Godwin. Je to psychiatr. Když jsem byla malá, chodívala jsem k němu do ordinace.“

„Máte tady ve vrátnici telefon?“

„Paní Bradshawová mě nechává telefonovat z domu.“

Nechal jsem je tam a šel příjezdovou cestou k hlavní budově. Teď už padala mlha i tady nahoře. Valila se dolů z hor, zakrývala měsíc a současně stoupala od moře.

Bílý velký dům byl tichý, ale v několika oknech svítilo světlo. Stiskl jsem tlačítko. Za bytelnými dveřmi se slabě rozezněly zvonky. Dveře otevřela velká snědá žena v bavlněných vzorovaných šatech. Přes zajizvené trudovité dolíčky nad lícními kostmi měla jakýsi obhroublý půvab. Než jsem stačil cokoli ‚ říct, prohlásila, že doktor Bradshaw je mimo dům a paní Bradshawová si jde právě lehnout.

„Potřebuji si jenom od vás zatelefonovat. Jsem přítel té mladé dámy z vrátnice.“

Pochybovačně si mě změřila. Zauvažoval jsem, jestli jsem snad nepochytil od Dolly ten její divoce nepříčetný výraz.

„Je to důležité,“ naléhal jsem. „Potřebuje doktora.“

„Je nemocná?“

„Dost.“

„Neměl jste ji teda nechat samotnou.“

„Není sama. Je s ní její manžel.“

„Vždyť není vdaná.“

„O tom se nebudeme bavit. Smím tedy zavolat lékaře?“

Zdráhavě couvla a zavedla mě kolem obloukovitého schodiště do pracovny se stěnami plnými knih, kde na psacím stole svítila lampa jako noční světlo. Ukázala mi na telefon vedle lampy a postavila se ke dveřím, jako by mě hlídala.

„Dopřála byste mi trochu soukromí, prosím? Můžete si mě prohledat, až odsud vyjdu.“

Odfrkla si a stáhla se z dohledu. Hodlal jsem zavolat také k Heleně, ale v telefonním seznamu nebylo její číslo. Číslo doktora Jamese Godwina tam naštěstí bylo. Vytočil jsem je. Hlas, který se po chvíli ozval, byl tak tichý a neutrální, že jsem nepoznal, zda je mužský či ženský.

„Mohu mluvit s doktorem Godwinem?“

„U telefonu.“ Znělo to, jako by ho vlastní identita už unavovala.

„Jmenuji se Lew Archer. Právě jsem mluvil s dívkou, která tvrdí, že bývala vaší pacientkou. Za svobodna se jmenovala Dolly nebo Dorothy McGeeová. Je na tom mizerně.“

„Dolly? Už jsem ji neviděl deset nebo jedenáct let. Co je s ní?“

„Lékař jste vy a asi bude lepší, když se na ni přijedete podívat. Má, mírně řečeno, hysterický záchvat, a pořád cosi nesouvisle vykládá o jakési vraždě.“

Zasténal. Druhým uchem jsem zaslechl, jak paní Bradshawová chraptivě volá shora: „Co se tam děje, Marie?“

„Říká, že ta mladá Dolly je nemocná.“

„Kdo to říká?“

„Nevím. Nějakej mužskej.“

„Proč jsi mi neřekla, že je nemocná?“

„Zrovna teď vám to povídám.“

Doktor Godwin se rozhovořil tichým, znaveným hlasem, který zněl jako přízračný šepot z minulosti: „Ani se nedivím, že to všechno zase vyplulo na povrch. Když byla ještě dítě, došlo v její rodině k násilné smrti a tohle násilí pochopitelně dopadlo i na ni. Byla právě v těsně předpubertálním období a už ve zranitelném stavu.“

Pokusil jsem se přerušit jeho lékařskou hantýrku: „Otec jí zabil matku, že ano?“

„Ano.“ Znělo to jako povzdech. „To ubohé dítě našlo mrtvolu. Pak ji přiměli, aby svědčila u soudu. Dovolujeme takové barbarské věci…“ Zarazil se a zeptal se zcela rozdílným tónem: „Odkud voláte?“

„Z domu Roye Bradshawa. Dolly je dole ve vrátnici se svým manželem. Je to na Foothill Drive…“

„Vím, kde to je. Dokonce jsem se právě vrátil s děkanem Bradshawem ze slavnostní večeře. Mám před sebou ještě jednu návštěvu a pak hned přijedu k vám.“

Zavěsil jsem a zůstal chvíli nehybně sedět v Bradshawově koženém otáčecím křesle. Stěny kolem s knihami naplněnými minulostí mě jakýmsi způsobem izolovaly od současného světa a jeho pohrom. Protivilo se mi vstát.

Paní Bradshawová čekala v hale. Maria zmizela. Stařena hlasitě oddychovala, jako by jí rozčilení zmáhalo srdce. Pevně tiskla cípy růžového županu k mírně se vzdouvajícím prsům.

„Co se stalo té dívce?“

„Povolily jí nervy.“

„Pohádala se s manželem? Je prchlivec, člověk se jí nemůže divit.“

„Její potíže mají trochu hlubší kořeny. Právě jsem zavolal doktora Godwina, toho psychiatra. Kdysi se u něho léčila.“

„Chcete snad říct, že ta dívka je…?“ A naběhlým kotníkem si zaťukala na žilkami protkaný spánek.

Na příjezdové cestě zastavil vůz, takže jsem jí už nemusel odpovědět. Hlavními dveřmi vešel Roy Bradshaw, mlhou zvlhlé a zvlněné vlasy se mu lepily na hlavu. Tvářil se spokojeně. Sotva nás však zahlédl stát spolu u paty schodiště, zachmuřil se.

„Zpozdil ses!“ vytkla mu paní Bradshawová. „Vyrazíš si na flám a mě tu necháš, abych si se vším poradila sama. Kde jsi vůbec byl?“

„Na banketu absolventů. Tos přece nemohla zapomenout! Víš, jak se takové večírky vlečou, a bohužel i já jsem přispěl svým dílem k všeobecné nudě.“ Vtom mu svitlo, že ve hře je něco vážnějšího než pouhá stařecká nedůtklivost. „Co se děje, máti?“

„Tenhle člověk tvrdí, že se ta dívenka z vrátnice pomátla. Proč jsi mi někoho takového vůbec poslal, pacientku z psychiatrie?“

„Já ti ji neposlal.“

„A kdo tedy?“

Pokoušel jsem se vpadnout do jejich pošetilé rozmluvy, ale ani jeden mě neslyšel. Byli zcela zaujati svým emocionálním ping-pongem, který zřejmě hráli od dob, kdy Roy Bradshaw byl chlapec.

„Buď Laura Sutherlandová nebo Helena Haggertyová,“ řekl. „Profesorka Haggertyová je její konzultantka, byla to tedy nejspíš ona.“

„Ať již to byl kdokoli, přeji si, abys jim přikázal, že příště musí být opatrnější. Jestli ti nezáleží na mém osobním bezpečí…“

„Na tvém bezpečí mi záleží. Hluboce mi na něm záleží.“ Hlas se mu třásl na pomezí zlosti a poslušnosti. „Neměl jsem sebemenší ponětí, že s tou dívkou něco není v pořádku.“

„Nejspíš ani nebylo,“ ozval jsem se. „Utrpěla šok. Právě jsem k ní zavolal lékaře. Doktora Godwina.“

Bradshaw se pomalu otočil ke mně. Obličej měl podivně měkký a bezvýrazný, jako obličej spícího chlapce.

„Doktora Godwina znám,“ řekl. „Jaký šok utrpěla?“

„To není jasné. Rád bych si s vámi promluvil mezi čtyřma očima.“

Paní Bradshawová oznámila chvějícím se hlasem: „To je můj dům, mladý muži.“

Sdělovala to mně, ale současně to připomínala Bradshawovi – švihla po něm ekonomickým karabáčem. Bradshaw ucítil jeho šleh. „Já tu žiji také. Mám povinnosti vůči tobě a snažím se jich zhostit, jak se sluší a patří. Mám však rovněž povinnosti vůči studentům.“

„Ty a tví drahocenní studenti!“ Z jiskrně černých očí jí šlehaly blesky. „Tak dobře. Tak si měj to své soukromí. Půjdu ven.“

Přitáhla si župan k obtloustlému tělu, jako by ji vyhazovali do sněhové vánice, a skutečně vykročila směrem k domovním dveřím. Bradshaw šel za ní. Nastalo tahání a cloumání a chlácholení a nakonec objetí na dobrou noc, od něhož jsem odvrátil oči. Potom se těžce vyšplhala vzhůru po schodech, podpírána Bradshawem.

„Nesmíte posuzovat máti příliš přísně,“ prohlásil, když se vrátil dolů. „Stárne a jen nesnadno se dokáže vyrovnávat s obtížemi. Ve skutečnosti je to šlechetná, dobrosrdečná duše, jak spolehlivě vím.“ Neodporoval jsem mu. Znal ji líp než já.

„Nuže, pane Archere, půjdeme do mé pracovny?“

„Uspoříme čas, promluvíme-li si při jízdě.“

„Při jízdě?“

„Chci, abyste mě zavezl k Heleně Haggertyové, pokud víte, kde to je. Nejsem si jist, jestli bych ve tmě ten dům našel.“

„Proboha proč? Přece neberete máti vážně? Mluvila prostě jen proto, aby se mohla poslouchat.“

„To vím. Jenže Dolly taky mluvila. Říká, že Helena Haggertyová je mrtvá. Jako důkaz má na rukou krev. Myslím, že bychom tam raději měli zajet a poohlédnout se, odkud ta krev pochází.“

Bradshaw polkl naprázdno. „Ano. Jistě. Není to odsud daleko. Lesní cestou to je vlastně jen několik minut pěšky. Ale v noci se tam autem dostaneme nejspíš rychleji.“

Šli jsme ven k jeho vozu. Požádal jsem ho, aby zastavil u vrátnice, a nahlédl jsem dovnitř. Dolly ležela na gauči s tváří obrácenou ke stěně. Alex ji přikryl dekou. Stál u gauče se svěšenýma rukama.

„Doktor Godwin je na cestě,“ oznámil jsem mu tiše. „Zdržte ho tady, dokud se nevrátím, ano?“

Přikývl, ale zřejmě mě sotva vnímal. Pohled měl stále ještě upřený do sebe a nahlížel do hloubek, o jakých se mu do dnešního večera ani ve snu nezdálo.

IX

Bradshawovo malé auto bylo vybaveno bezpečnostními pásy a Bradshaw mě před odjezdem přiměl, abych se připnul. Cestou k Heleninu domu jsem mu o Dollyiných výlevech pověděl jen to, co z nich podle mého názoru měl vědět. Bylo znát, že je mu jí líto. Na můj návrh nechal vůz stát u poštovní schránky na začátku cesty vedoucí k Helenině domu. Když jsme vystoupili, dolehl k nám od moře výstražný signál – byl odliv.

O kousek níž na silnici byl zaparkován další vůz, tmavý kabriolet se zhasnutými reflektory; v mlhavém vzduchu jsem stěží mohl rozeznat, jak vypadá. Měl jsem si ho obhlédnout, ale hnala mě vlastní soukromá vina i přání zjistit, že Helena je přece jen naživu. Její dům trčel nahoře mezi stromy jako světlá, rozmazaná skvrna. Pustili jsme se vzhůru po úzké štěrkové příjezdové cestě. Nad hlavami nám přelétla sova, tichá jako putující cár mlhy. Zamířila kamsi do šedé temnoty, zavolala svého druha a dostalo se jí odpovědi. Oba neviditelní ptáci jako by se nám vysmívali vzdálenými, smutně varovnými hlasy.

Před sebou jsem zaslechl opakované zaskřípání. Přešlo v kroky blížící se po štěrku. Uchopil jsem Bradshawa za rukáv a zastavili jsme se. Nad námi se objevil muž. Měl na sobě svrchník a klobouk se sklopenou střechou. Do obličeje mu vidět nebylo.

„Hej!“

Neodpověděl mi. Byl zřejmě mladý a měl pro strach uděláno. Řítil se přímo na nás, vrazil do mne ramenem a Bradshawa odstrčil do křoví. Pokusil jsem se ho zadržet, ale hnal se příliš rychle, než aby se mi to podařilo.

Rozběhl jsem se za jeho prchajícími kroky k silnici a dorazil tam ještě včas, abych ho zahlédl, jak nasedá do tmavého auta. Než jsem k němu doběhl, zaburácel motor a rozsvítila se parkovací světla. Ještě než vyjel, postřehl jsem nevadskou poznávací značku a první čtyři čísla. Vrátil jsem se k Bradshawovu vozu a zapsal si je do notesu: FT 37.

Vydrápal jsem se podruhé příjezdovou cestou nahoru. Bradshaw už byl u domu. Seděl na prahu a bylo vidět, že mu je nanic. Z otevřených dveří se na něho linulo světlo a trhaně vrhalo na dlaždice jeho schýlený stín.

„Je opravdu mrtvá, pane Archere.“

Nahlédl jsem dovnitř. Helena ležela na boku za dveřmi. Z kulatého průstřelu na čele jí vytékala krev a slila se na dlaždičkách v kaluž. Na okrajích se už srážela, jako led na tmavé louži. Dotkl jsem se její smutné tváře. Už vychládala. Na mých hodinkách bylo devět hodin sedmnáct minut.

Mezi dveřmi a kaluží krve jsem našel zahnědlý otisk dlaně, na dotek ještě lepkavý. Byl asi tak velký jako Dollyina ruka. Mohla upadnout náhodou, ale hlavou mi bleskla myšlenka, že dělá, co může, jen aby byla postavena před soud pro vraždu. Což ovšem ještě nemuselo znamenat, že je nevinná.

Bradshaw se opíral o rám dveří, jako by se mu podlamovaly nohy. „Chudák Helena. To je strašné! Myslíte, že ten chlapík, co do nás vrazil…?“

„Řekl bych, že už je nejméně dvě hodiny po smrti. Mohl se ovšem vrátit pro revolver nebo aby smazal stopy. Choval se dost provinile.“

„To určitě.“

„Zmínila se Helena Haggertyová někdy o Nevadě?“

Zatvářil se překvapeně. „Myslím, že ne. Proč?“

„Auto, kterým náš kamarád zdrhnul, mělo nevadské číslo.“

„Ach tak! No, nejspíš budeme muset zavolat policii.“

„To musíme. Jinak by nám pořádně zavařili.“

„Zavoláte je sám? Dostal jsem z toho totiž menší šok.“

„Líp bude, jestli to uděláte vy, Bradshawe. Byla členkou vašeho profesorského sboru a můžete tak udržet ten skandál co nejlíp pod pokličkou.“

„Skandál? Na to jsem vlastně ani nepomyslel.“

S očividnou hrůzou prošel kolem ní k telefonu na druhém konci pokoje. Rychle jsem prohlédl ostatní místnosti. Jedna ložnice byla úplně nezařízená, až na kuchyňskou židli a obyčejný stůl, jehož používala jako psacího. Ležel na něm stoh testů s časováním francouzských nepravidelných sloves. Kolem něho byly hromádky knih – francouzské a německé slovníky, mluvnice a sbírky básní a prózy. Otevřel jsem jednu a na vakátu bylo fialové razítko: Profesorka Helena Haggertyová, Maple Park College, Maple Park, Illinois.

Druhá ložnice se vyznačovala poněkud honosnou elegancí – byl v ní nový francouzský selský nábytek, na lesklé dlaždičkové podlaze koberce z ovčí vlny a na obrovských oknech těžké, ručně tkané závěsy. Ve skříni visela řada šatů a sukní nejlepších značek a pod nimi byla řada k nim se hodících nových střevíčků. Prádelník byl nacpán svetry a osobním prádlem, ale nic skutečně osobního v něm nebylo. Žádné dopisy, žádné fotografie.

V koupelně byl koberec ode zdi ke zdi a do podlahy zapuštěná trojúhelníková vana. Lékárnička byla dobře zásobena kosmetickými prostředky, líčidly a prášky na spaní. Ty jí předepsal jakýsi dr. Otto Schrenk a vydal Thompsonův dragstór v Bridgetonu, stát Illinois, dne 17. června letošního roku.

Vysypal jsem na podlahu odpadový koš. Pod zmačkanými chuchvalci použité vaty jsem našel leteckou obálku, podanou před týdnem v Bridgetonu a adresovanou paní Heleně Haggertyové. List uvnitř byl podepsán „Matka“ a neuváděl zpáteční adresu.

Drahá Heleno,

bylo to od Tebe milé, žes mi poslala lístek ze slunné Kalifornie, kterou mám z celé Unie nejraději, i když jsem tam byla naposledy před kdovíkolika lety. Tvůj otec mi pořád slibuje, že si tam o dovolené vyjedeme, ale vždycky se něco stane, kvůli čemu se to musí odložit. Jeho krevní tlak se ale už zlepšil a chválabohu za to. Jsem ráda, že se Ti daří dobře. Mrzí mě, že sis to s tím rozvodem nerozmyslela, ale nejspíš se s tím nedalo nic dělat. Škoda že Ty a Bert jste nedokázali zůstat spolu. Svým způsobem to je hodný člověk. Inu, z dálky vypadá všechno krásně.

Tvůj otec se pochopitelně na Tebe pořád zlobí. Nesmím ani vyslovit Tvé jméno. Do dneška Ti vlastně ještě neodpustil, žes odešla z domova, a ani to myslím neodpustil sám sobě; vždyť ke každé hádce je zapotřebí dvou. Ale jsi přece jenom jeho dcera a neměla jsi s ním mluvit tak, jak jsi mluvila. Nechci Ti nic vyčítat, jenom doufám, že vy dva se usmíříte, ještě než zemře. Víš, že není nejmladší, a já taky ne, Heleno. Jsi chytré děvče, máš dobré vzdělání, a kdybys chtěla, mohla bys mu napsat; až by si Tvůj dopis přečetl, mohl by mít na „věci“ jiný názor. Jsi koneckonců jediná dcera a nikdy jsi neodvolala svůj výrok, že je úplatný esesák. Policista nemůže takové slovo strávit, ať mu ho řekne kdokoli, a ještě teď po více než dvaceti letech mu leží v žaludku. Prosím, napiš.

Dal jsem dopis zpátky do koše na odpadky spolu s ostatními vyhozenými papíry. Pak jsem si umyl ruce a vrátil se do obýváku. Bradshaw seděl v proutěném křesle, škrobeně formální, i když byl sám. Možná že to bylo dokonce jeho první setkání se smrtí. Mé zdaleka ne, ovšem tato smrt se mě dotkla zvlášť těžce. Mohl jsem jí zabránit.

Venku mlha houstla. Tiskla se ke skleněné stěně domu a vyvolávala ve mně přízračný pocit, že se svět vytratil a já s Bradshawem se vznášíme ve vesmíru jako nedobrovolní astronauti uzavření v kosmickém korábu s mrtvou ženou.

„Co jste řekl policii?“

„Mluvil jsem s šerifem osobně. Za chvíli tu bude. Sdělil jsem mu jen to nejnutnější. Nevěděl jsem, jestli mu mám říct něco o paní Kincaidové, nebo nemám.“

„Budeme muset vysvětlit, jak se stalo, že jsme mrtvolu našli. Nemusíte ovšem opakovat nic z toho, co paní Kincaidová řekla. Víte o tom přece jenom z druhé ruky.“

„Opravdu ji tady z tohohle podezíráte?“

„Ještě jsem si neudělal názor. Uvidíme, co nám doktor Godwin poví o jejím psychickém stavu. Doufám, že Godwin je machr.“

„Je nejlepší psychiatr v městě. Náhodou jsme se dnes večer setkali. Seděl se mnou na banketu absolventů za předsednickým stolem, dokud ho neodvolali.“

„Zmínil se mi, že vás viděl u večeře.“

„Ano, Jim Godwin a já jsme staří přátelé.“ Ta myšlenka jako by ho zahřála.

Rozhlédl jsem se, na co bych si mohl sednout, ale bylo tu pouze Helenino plátěné lehátko. Dřepl jsem si na paty. Kromě jiného mě v domě mátl nesoulad mezi marnotratným vydáváním peněz a naprostou chudobou, jako by se na jeho zařizování podílely dvě různé ženy. Princezna a chuďaska.

Upozornil jsem na to Bradshawa. Přikývl. „Mě to taky zarazilo, když jsem tu minule večer byl. Zřejmě utrácela peníze za zbytečnosti.“

„Odkud měla ty peníze?“

„Naznačila mi, že má soukromé příjmy. Tak, jak se šatila, se rozhodně nemohla šatit z docentského platu.“

„Znal jste ji dobře?“

„Ani ne. Doprovázel jsem ji při nějakých oficiálních universitních záležitostech a na zahajovací koncert podzimní sezóny. Objevili jsme společnou vášeň pro Hindemitha.“ Sepnul špičky prstů. „Je – byla to velmi pohledná žena. Ale nijak jsme si nebyli blízcí, v žádném ohledu. Nedělala nic pro to, aby se s ní lidé důvěrněji sblížili.“

Povytáhl jsem obočí. Bradshaw slabě zčervenal.

„Nemyslím sexuálně, proboha! Nebyla vůbec můj typ. Chtěl jsem tím říct, že o sobě téměř nic nenapovídala.“

„Kde se u vás vzala?“

„Přišla z nějaké malé středozápadní university, myslím že z Maple Parku. Nastoupila k nám v době, kdy už tam neměla úvazek a žila tady. Pro nás to bylo východisko z nouze, vyvolané koronární okluzí doktora Farranda. Naštěstí byla Helena volná. Vůbec nevím, co si teď, uprostřed semestru, naše katedra moderních jazyků počne.“

Z hlasu mu zněla slabá výčitka nad záškoláctvím mrtvé ženy. Bylo sice přirozené, že myslel na fakultu a její problémy, ale mně to vadilo. S úmyslným záměrem rýpnout do něho jsem řekl:

„Vás a vaši školu čekají nejspíš horší problémy, než jak za ni najít náhradu.“

„Jak to myslíte?“

„Nebyla to žádná obyčejná kantorka. Dnes odpoledne jsem s ní strávil asi hodinku. Mimo jiné mi sdělila, že jí někdo vyhrožoval zabitím.“

„To je strašné,“ řekl, jako by hrozba vraždou byla poněkud horší než fakt sám. „Kdo vůbec…?“

„Neměla ponětí, a nemám je ani já. Myslel jsem, že byste třeba o tom mohl něco vědět vy. Měla tady na universitě nějaké nepřátele?“

„O nikom takovém opravdu nevím. Pochopte, Helenu jsem nijak zvlášť dobře neznal.“

„Já jsem ji poznal dost dobře, jenže ve spěchu. Vyrozuměl jsem, že měla za sebou dost zkušeností, a všechny je nesesbírala v seminářích a na fakultních čajích. Ověřili jste si, co dělala předtím, než jste ji zaměstnali?“

„Jen zběžně. Byla pro nás východiskem z nouze, jak jsem řekl, a v žádném případě neležela odpovědnost na mně. Doporučení, která měla, vyvolala u vedoucího katedry doktora Geismana velmi dobrý dojem, a tak ji přijal.“

Jak vidět, Bradshaw se elegantně vyzouval z jakékoli odpovědnosti. Zapsal jsem si do notesu Geismanovo jméno.

„Měla by se prošetřit její minulost,“ řekl jsem. „Zřejmě byla vdaná a nedávno se rozvedla. Také bych se chtěl dozvědět víc o jejích stycích s Dolly. Jak to vypadá, byly důvěrné přítelkyně.“

„Snad tím nenaznačujete nějaký lesbický vztah? To už tady jednou…“ Rozhodl se raději větu nedokončit.

„Nenaznačuju nic. Jenom sbírám informace. Jak k tomu došlo, že se profesorka Haggertyová stala Dollyinou konzultantkou?“

„Obvyklým způsobem, předpokládám.“

„A jak se obvykle získá konzultant?“

„To je různé. Paní Kincaidová je z vyššího ročníku a takovým obvykle dovolujeme, aby si vybírali konzultanty sami. Ovšem za předpokladu, že dotyčný konzultant má přednášky v jeho či jejím učebním programu.“

„Takže si Dolly asi sama vybrala profesorku Haggertyovou a sama dala podnět k jejich přátelství?“

„Měla k tomu všechny možnosti. Mohla to ovšem být i čirá náhoda.“

Obrátili jsme se, jako by každý z nás přijal signál na společné vlnové délce, a pohlédli na tělo Heleny Haggertyové. Vypadalo tam na druhé straně místnosti drobné a opuštěné. Letěli jsme s ním zamlženým prostorem už drahnou chvíli. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo teprve půl desáté a jedna minuta; od našeho příjezdu uplynulo čtrnáct minut. Čas jako by se zpomalil a rozštěpil v nesčíslné úseky jako Zénónův prostor či hodiny při marihuaně.

Bradshaw odpoutal se zjevným vypětím pohled od mrtvé. Chvíle, kdy s ní byl spjat, ho připravila o zbytek chlapeckého vzezření. Naklonil se ke mně a kolem očí i úst se mu vytvořily hluboké vrásky plné údivu.

„Co vám to vlastně paní Kincaidová řekla? Přece nechcete říct, že se k téhle – téhle vraždě vlastně přiznala?“

„Policajt nebo prokurátor by to asi tak vzal. Naštěstí při tom žádný z nich nebyl. Už jsem slyšel spoustu přiznání, pravých i falešných. To její bylo podle mého názoru falešné.“

„A co ta krev?“

„Třeba uklouzla a upadla do ní.“

„Podle vás bychom se tedy neměli o tom šerifovi vůbec zmínit?“

„Pokud to pro vás bude únosné.“

Na obličeji mu bylo vidět, že to nepokládá za únosné, ale po chvilce váhání řekl: „Pomlčíme o tom, alespoň prozatím. Koneckonců byla naší studentkou, i když jen krátce.“

Bradshaw si ani neuvědomil, že použil minulého času, zato já ano, a sklíčilo mě to. Soudím, že se nám oběma ulevilo, když jsme zaslechli šerifův vůz šplhat vzhůru do kopce. Provázela ho pojízdná laboratoř. Během několika minut opanovali místnost daktyloskop, zastupující koroner a fotograf a změnili její charakter. Stala se neosobní a ponurou jako každá jiná místnost, v níž byla spáchána vražda. Tím, jak tihle uniformovaní muži zevšednili tak trochu přepjaté prostředí Helenina domova a ji samu změnili v laboratorní materiál a soudní důkazy, provedli vlastně tu vraždu podruhé a s konečnou platností. Když kout oslnily fotoblesky, cukaly mi nervy, jako by byly obnažené.

Šerif Herman Crane byl rozložitý chlapík v hnědém gabardénovém obleku. Jediným náznakem uniformy byl klobouk s poněkud širší střechou a pleteným koženým řemínkem. Jeho hlas měl úřední říz a jeho vystupování se vyznačovalo těžkopádnou nenuceností, typickou pro politiky a pohybující se na rozhraní mezi vyhrůžkami a lichotkami. K Bradshawovi se choval s hlučnou uctivostí, jako by byl jemnou květinkou dosud neurčené ceny, ale značného významu.

Ke mně se choval tak, jak se ke mně policajti chovají vždycky, totiž s profesionální podezíravostí. Předhazují mi vážný přestupek – že myslím po svém. Podařilo se mi přimět šerifa Cranea, aby vyslal za kabrioletem s nevadskou poznávací značkou hlídkový vůz. Šerif si postěžoval, že jeho úřad má značný nedostatek lidí, a vyslovil názor, že v tomhle stadiu nepokládá postavení zátarasů za nutné. Rozhodl jsem se tedy v tomhle stadiu, že s ním nebudu plně spolupracovat.

Šerif a já jsme si sedli na lehátko a proutěné křeslo a promluvili jsme si. Jeden z šerifových zástupců, který znal těsnopis, si dělal poznámky. Řekl jsem mu, že Dolly Kincaidová, manželka mého klienta, objevila mrtvolu své konzultantky profesorky Heleny Haggertyové a o svém objevu mě informovala. Měla z toho vážný šok a je teď pod lékařským dohledem.

Než se na mne šerif mohl obrátit s dalšími dotazy, vylíčil jsem mu doslovně – anebo alespoň co nejdoslovněji jsem mohl – svůj rozhovor s Helenou o tom, že jí bylo vyhrožováno smrtí. Poznamenal jsem, že to oznámila jeho úřadu, a on to zřejmě pokládal za kritiku.

„Máme málo lidí, jak jsem už řekl. Zkušený lidi tu neudržím. Los Angeles mi je odláká; naslibuje jim vyšší platy a k tomu ještě hory doly.“ Věděl, že jsem z Los Angeles, a dával tím najevo, že vinu za to nějakým způsobem nesu i já. „Kdybych měl dát hlídat každej dům, kam zavolá nějakej cvok, nezůstal by mi v úřadě nikdo, kdo by pracoval.“

„To chápu.“

„To jsem rád. Ale něco nechápu – jak vůbec došlo k vaší rozmluvě se zesnulou?“

„Profesorka Haggertyová se na mě obrátila a požádala mě, abych s ní zajel sem nahoru.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Nevšiml jsem si. Bylo to krátce po západu slunce. Zůstal jsem tu asi hodinu.“

„O co jí šlo?“

„Chtěla, abych tu zůstal a chránil ji. Mrzí mě, že jsem to neudělal.“ Už jen to, že jsem měl příležitost tohle říct, mi poskytlo úlevu.

„Znamená to snad, že si vás chtěla najmout jako osobní stráž?“

„Ano. O to jí šlo.“ Nemělo smysl vylíčit mu složitou výměnu myšlenek, ke které došlo mezi mnou a Helenou a která vyzněla naprázdno.

„Jak věděla, že máte takovýhle řemeslo?“

„Takové přece nemám! Věděla ale, že jsem soukromý detektiv. Četla mé jméno v novinách.“

„No jo,“ řekl. „Dnes ráno jste svědčil v případě paní Perrinový. Asi bych vám měl gratulovat, vždyť Perrinová se z toho dostala.“

„Nechte na hlavě.“

„Taky že nechám. Ta Perrinová byla jasně vinná a víte to vy a vím to já.“

„Porota měla jiný názor,“ nadhodil jsem mírně.

„Poroty se dají obalamutit a svědkové koupit. Najednou jste nějak moc činnej ve zdejších zločineckejch kruzích, pane Archere.“ Jeho slova obsahovala skrytou vyhrůžku. Prudce mávl těžkou, lhostejnou rukou směrem k mrtvé. „Tahle žena tady, tahle profesorka Haggertyová, nebyla tedy určitě vaše přítelkyně?“

„Do jisté míry jsme se spřátelili.“

„Za hodinu?“

„K něčemu takovému může dojít i za hodinu. Ostatně jsme dnes už jednou spolu na fakultě mluvili.“

„A co přede dneškem? Nikdy jindy předtím jste spolu nemluvili?“

„Ne. Seznámili jsme se až dnes.“

Bradshaw, který se kolem nás ometal s nejrůznějšími úzkostnými výrazy, se ozval: „Mohu se vám zaručit, šerife, že to je pravda, jestli vám to uspoří čas.“

Šerif Crane mu poděkoval a obrátil se zpátky ke mně. „Takže mezi vámi dvěma šlo o čistě obchodní záležitost?“

„Bylo by šlo, kdybych o ni měl zájem.“ Neříkal jsem mu přesnou pravdu, ale jinak se to Craneovi říct nedalo, aby to neznělo hloupě.

„Neměl jste zájem. Proč?“

„Mám jinou práci.“

„Jakou jinou práci?“

„Panu Kincaidovi utekla manželka. Najal si mě, abych ji našel.“

„Dnes ráno jsem o tom něco zaslechl. Zjistil jste, proč od něho utekla?“

„Ne. Měl jsem za úkol ji najít. Našel jsem ji.“

„Kde?“

Pohlédl jsem na Bradshawa. Váhavě přikývl. Řekl jsem: „Studuje tady na universitě.“

„A teď je, říkáte, pod lékařským dohledem. U kterýho doktora?“

„U doktora Godwina.“

„Toho psychiatra, co?“ Šerif narovnal silné nohy a důvěrně se ke mně naklonil: „K čemu potřebujete psychiatra? Přeskočilo jí?“

„Měla hysterický záchvat. Proto jsme zavolali psychiatra.“

„Kde je teď?“

Pohlédl jsem znovu na Bradshawa. Řekl: „V mém domě. Dělá matce řidičku.“

Šerif se široce rozmáchl a vstal. „Tak si tam teda zajedeme a promluvíme si s ní.“

„To bohužel nepůjde,“ namítl Bradshaw.

„Kdo to tvrdí?“

„Já, a lékař bude určitě se mnou souhlasit.“

„Bodejť, Godwin vždycky řekne to, za co dostane od pacientů zaplaceno. Už jednou jsme na sebe narazili.“

„To vím.“ Bradshaw zbledl, ale hlas pevně ovládl. „Nemáte akademické vzdělání, šerife, a dost pochybuji, že chápete etické zásady doktora Godwina.“

Urážka vehnala šerifovi krev do tváře. Nevěděl, co na to říct. Bradshaw pokračoval:

„Velmi vážně pochybuji, že by paní Kincaidová mohla nebo měla být v současné době podrobena výslechu. Jaký by to mělo význam? Kdyby měla co skrývat, jistě by nebyla se svou hrůznou zprávou běžela k nejbližšímu detektivovi! Nechceme přece tu dívku krutě a zbytečně trestat jen proto, že dostála své občanské povinnosti.“

„Co myslíte tím krutě a zbytečně trestat? Copak ji snad budeme při výslechu mučit?“

„Pevně doufám, že nemáte v úmyslu dnes večer to dítě obtěžovat. Právě to bych pokládal za krutý a zbytečný trest, šerife, a věřím, že s mým názorem se ztotožní i veřejné mínění v našem okrese.“

Crane otevřel ústa, aby se ohradil, ale pravděpodobně si uvědomil, jak beznadějné by bylo pokoušet se Bradshawa umluvit, a raději je zase zavřel. Vyšli jsme s Bradshawem z domu sami. Když jsme byli mimo doslech, řekl jsem:

„Tedy šerifa jste setřel jaksepatří.“

„Tohohle vychloubačného náfuku nesnáším odjakživa. Naštěstí se mu člověk může dostat na kobylku. Při posledních volbách jen taktak získal většinu. Hodně lidí v tomhle okrese včetně doktora Godwina, mě nevyjímaje, by si přálo, aby ruka spravedlnosti byla u nás osvícenější a pádnější. A možná že toho ještě dosáhneme.“

Dole ve vrátnici nedošlo k žádné viditelné změně. Dolly dosud ležela na gauči s obličejem obráceným ke zdi. Zarazili jsme se s Bradshawem ve dveřích. Alex nám vyšel se sklopenou hlavou vstříc.

„Doktor Godwin odešel telefonovat nahoru do domu. Myslí si, že by měla nějakou dobu zůstat na soukromé klinice.“

Dolly promluvila hluchým hlasem: „Slyším, co říkáš. Zrovna tak dobře to můžeš říct nahlas. Chceš se mě zbavit.“

„Klid, miláčku.“ Bylo to statečné slovo.

Dívka opět zmlkla. Ani se nepohnula. Alex nás vytáhl ven, ale dveře nechal otevřené, aby na ni viděl. Tlumeným hlasem řekl:

„Doktor Godwin nechce riskovat sebevraždu.“

„To je to opravdu tak zlé?“ podivil jsem se.

„Nemyslím. Vlastně si to nemyslí ani doktor Godwin. Říká, že jde pouze o rozumné bezpečnostní opatření. Pověděl jsem mu, že ji můžu hlídat, ale podle jeho názoru bych to já dělat neměl.“

„Opravdu neměl,“ souhlasil Bradshaw. „Nesmíte si toho brát tolik. Je tu ještě zítřek.“

„Jo. Zítřek!“ Alex kopl do rezavé škrabky na boty, připevněné vedle prahu. „Asi bych měl zatelefonovat tátovi. Zítra je sobota. Mohl by sem přijet.“

Směrem od hlavní budovy se blížily kroky. Z mlhy se vynořil statný muž v koženém plášti a lysá lebka mu zazářila ve světle linoucím se z chodby.

„Nazdar, Royi. Tvůj proslov, tedy to, co jsem z něj stačil slyšet, se mi líbil. Ještě z nás uděláš Atény Západu. Bohužel mě uprostřed tvého projevu dala odvolat jedna pacientka. Chtěla vědět, jestli jí neuškodí, když se půjde bez doprovodu podívat na nějaký film od Tennessee Williamse. Ve skutečnosti ovšem chtěla, abych šel s ní a chránil ji před hříšnými myšlenkami.“ Obrátil se ke mně. „Pan Archer? Já jsem doktor Godwin.“

Potřásli jsme si rukama. Dlouze se mi zahleděl do obličeje, jako by hodlal namalovat zpaměti můj portrét. Měl masitou, výraznou tvář s očima, které přecházely z jasu do temna jako pohasínající lampy. Vyzařovala z něj autorita, ale pečlivě se střežil, aby ji uplatňoval.

„Jsem rád, že jste mě zavolal. Slečna McGeeová – paní Kincaidová potřebovala něco na uklidnění.“ Pohlédl do otevřených dveří. „Doufám, že se teď cítí líp.“

„Je mnohem klidnější,“ řekl Alex. „Myslíte, že by se jí nic nestalo, kdyby tady se mnou zůstala?“

Godwin se zatvářil soucitně. Měl velmi tvárná ústa, jako herec. „Nebylo by to rozumné, pane Kincaide. Už jsem jí objednal lůžko na soukromé klinice, kam umisťují své pacienty. Nechcete si přece zahrávat s jejím životem.“

„Ale proč by se měla pokoušet o sebevraždu?“

„Moc ji toho tíží, chuděru. A na vyhrůžky sebevraždou, ba dokonce i na sebemenší náznaky musí člověk vždycky dávat pozor.“

„Zjistil jste, co ji vlastně tíží?“ zeptal se Bradshaw.

„Moc mluvit nechtěla. Je velice unavená. To může počkat do zítřka.“

„Doufám,“ řekl Bradshaw. „Šerif ji chce vyslechnout kvůli zastřelení Heleny Haggertyové. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych mu v tom zabránil.“

Godwinův tvárný obličej zvážněl. „Opravdu tedy došlo k vraždě? K další vraždě?“

„Jedna z našich nových profesorek, Helena Haggertyová, byla dnes večer zastřelena ve svém domě. Paní Kincaidová zřejmě náhodou našla její mrtvolu.“

„Ta dívka má strašnou smůlu.“ Godwin vzhlédl k nízko visícím mrakům. „Někdy mi připadá, jako by se bohové obraceli k některým lidem zády.“

Požádal jsem ho, aby mi vysvětlil, co tím míní. Zavrtěl hlavou. „Jsem přespříliš unaven, než abych vám dokázal vyprávět krvavou ságu rodiny McGeeů. A bohudík se mi už toho hodně vytratilo z paměti. Proč si nezajdete do soudní budovy a nepozeptáte se lidí tam?“

„To by za daných okolností nebylo právě vhodné.“

„Nebylo, a pročpak? Vidíte přece, jak jsem unaven. Než pacientku bezpečně uložím na noc, budu mít akorát tak sílu dopravit se domů a do postele.“

„Stejně si budeme muset promluvit, doktore.“

„O čem?“

Nechtěl jsem to říct před Alexem, ale řekl jsem to, s pohledem upřeným na něho: „O možnosti, že spáchala tuto druhou vraždu, nebo řekněme o možnosti, že z ní bude obviněna. Připadá mi, že si to přeje.“

Alex vystoupil na její obranu: „Na nějakou dobu nevěděla, co mluví. Přece nemůžete operovat s tím, co řekla…“

Godwin mu položil ruku na rameno. „Klid, pane Kincaide. Teď stejně nic nevyřešíme. Všichni se potřebujeme pořádně vyspat – zejména vaše žena. Pojeďte prosím se mnou na kliniku; bude možná třeba, abyste mi s ní cestou pomohl. A vy,“ řekl ke mně, „můžete jet za námi v autě a odvézt ho zpátky. Stejně asi chce vědět, kde ta klinika je, protože se tam zítra ráno v osm sejdeme. Do té doby budu už mít příležitost s paní Kincaidovou promluvit. Jasné?“

„Zítra ráno v osm.“

Godwin se obrátil k Bradshawovi. „Royi, být tebou, půjdu se podívat, jak se daří paní Bradshawové. Dal jsem jí prášek na uklidnění, ale je rozrušená. Myslí si, že je obklopena maniakálními vrahy, anebo to alespoň předstírá. Ty jí to dokážeš vymluvit líp než já.“

Godwin byl zřejmě člověk moudrý a prozíravý. Rozhodně se jeho autorita uplatňovala sama od sebe. Všichni tři jsme udělali, co řekl.

Stejně tak Dolly. Podpírána jím a Alexem vyšla k vozu. Nebránila se a ani nehlesla, ale kráčela, jako by ji vedli do popravčí komory.

X

Hodinu nato jsem seděl ve svém pokoji v motelu na jedné z manželských postelí. Teď už se víc dělat nedalo, leda jít k místním úřadům shánět informace, ale tím bych určitě rozbouřil hladinu. Mysl mi přesto nepřestávala promítat na bílou zeď rychlý sled filmů o akcích, které bych mohl podniknout. Dopadnout Begleyho-McGeea. Zmocnit se chlápka z Nevady.

Silou vůle jsem zapudil dotěrné představy a přiměl se přemýšlet o Zenónovi, který pravil, že Achilles nikdy nedokáže překonat prostor mezi sebou a želvou. Byla to uklidňující myšlenka, pokud by člověk byl tou želvou nebo snad i Achillem.

V brašně jsem měl půllitrovku whisky. Jak jsem ji vytahoval z obalu, vzpomněl jsem si na Arnieho Walterse, kolegu z Rena, který se mnou vyzunkl už nejednu lahvinku. Zavolal jsem mu meziměstsky do kanceláře, která je náhodou umístěna v přední části jeho domu. Arnie byl doma.

„Waltersova detektivní agentura,“ ohlásil se zdráhavým půlnočním hlasem.

„Tady je Lew Archer.“

„Ach jo. Prosím. Vlastně jsem ani nechtěl jít spát. Jenom se tu producíruju v pyžamu.“

„Ironie není zrovna tvou silnou stránkou, tak sklapni. Chci od tebe jenom malou službičku, a tu ti při nejbližší příležitosti odvedu. Zapni si magneťák.“

Zaslechl jsem, jak přístroj cvakl, a tak jsem jeho i Arnieho informoval o Helenině smrti. „Asi dvě hodiny po výstřelu vyšel z domu, kde k vraždě došlo, ten muž, po kterém pasu, a odjel v černém nebo tmavém kabrioletu. Byl to, soudím, jeden z posledních modelů fordek a měl nevadskou státní poznávací značku. Myslím, že jsem zahlédl první čtyři místa.“

„Ty si to jen myslíš?“

„Tady je mlha a byla tma. Ta první čtyři místa jsou nejspíš FT 37. Dotyčný je mladý, atletické postavy, vysoký asi metr osmdesát, měl na sobě tmavý svrchník a tmavý plstěný klobouk se sklopenou střechou. Do obličeje jsem mu neviděl.“

„Navštívil jsi poslední dobou svého očaře?“

„Hele, určitě se zmůžeš na něco vtipnějšího, Arnie. Zkus to.“

„Doslechl jsem se, že si starší občané můžou dneska dát udělat glaukomové testy.“ Arnie byl starší než já, ale vadilo mu, když to někdo zdůrazňoval.

„Co tě žere? Máš nějaký průšvih se starou?“

„Kdepak,“ řekl bujaře. „Čeká na mě v posteli.“

„Že líbám Phyllis na čelíčko.“

„To už si obstarám sám. Pokud na něco přijdu, což je vzhledem k sporé informaci nepravděpodobné, kde tě zastihnu?“

„Bydlím v motelu Mariner’s Rest v Pacific Pointu. Ale raději zavolej mou službu pro nepřítomné v Hollywoodu.“

Řekl, že ano. Když jsem zavěsil, zaslechl jsem, jak někdo slabě klepe na dveře. Byl to Alex. Natáhl si kalhoty přes pyžamo.

„Slyšel jsem vás mluvit.“

„Telefonoval jsem.“

„Nechci vás rušit.“

„Stejně jsem už dotelefonoval. Pojďte dál a dejte si panáka.“

Vešel opatrně do pokoje, jako by tam mohla být mina. Za těch posledních pár hodin ztratily jeho pohyby na jistotě. Bosýma nohama nehlučně našlapoval po koberci.

V koupelně byly ve skříňce dvě sklenice, obalené voskovaným papírem. Vybalil jsem je a naplnil. Usedli jsme na manželské postele a upíjeli jsme jen tak nazdařbůh. Hleděli jsme na sebe jako na obrazy v zrcadle, oddělené neviditelnou sklenění ni stěnou.

Uvědomoval jsem si rozdíly mezi námi, zejména Alexovo mládí a jeho nedostatek zkušeností. Byl ve věku, kdy všechno zraňuje. „Zamýšlel jsem zatelefonovat tátovi,“ řekl. „Jenže teď nevím, jestli mám nebo nemám.“

Nastalo další ticho.

„Ne snad, že bude nějak mnohomluvně rozvádět to své ‚Vždyť jsem ti to říkal‘. Bude si to ovšem myslet. Jen blázen se žene tam, kam se ani anděl neodváží, a podobné žvásty.“

„Podle mého to dá stejný smysl, jestli to obrátíte. Jen andělé se ženou tam, kam se ani blázen neodváží. Ne že bych znal nějaké anděly!“

Došlo mu to. „Vy si nemyslíte, že jsem blázen?“

„Vedl jste si moc dobře.“

„Děkuju vám,“ řekl zdvořile. „I když to vlastně není pravda.“

„Ale je. Muselo vám to dát zabrat.“

Whisky a začínající lidská vřelost odstranily skleněnou stěnu mezi námi. „Nejhorší bylo,“ řekl, „jak jsem ji před chvílí dopravil do té soukromé kliniky. Měl jsem pocit, jako bych ji – víte, odsuzoval k zániku. To místo tak trochu připomíná Danta, lidé tam pláčí a sténají. Dolly je citlivá. Vůbec nevím, jak to vydrží.“

„Vydrží to líp, než by vydržela leccos jiného, například chodit volně po světě ve stavu, v jakém je.“

„Vy si myslíte, že je nepříčetná, že?“

„Na tom, co si myslím, nezáleží. Zítra dostaneme odborný nález. Jedno je jisté, dočasně není nervově v pořádku. Viděl jsem lidi, co na tom byli mnohem hůř, a viděl jsem je úplně uzdravené.“

„Myslíte tedy, že bude v pořádku?“

Toho, co jsem řekl, se zachytil jako létající hrazdy a vyšvihl se do výšin plných naděje. A to by se podle mého nemělo podporovat.

„Psychická situace mi nedělá celkem starosti, ty mi spíš dělá situace legální.“

„Přece nemůžete věřit, že zabila tu svou přítelkyni – Helenu? Vím, že to řekla, ale to je vyloučeno. Víte, znám Dolly. Není ani trochu agresivní. Je to člověk, který opravdově věří v život. Ani zabít pavouka jí nedělá potěšení.“

„Je to ale možné, Alexi, a víc jsem toho taky neřekl. Chtěl jsem, aby si Godwin tu možnost uvědomoval od samého začátku. Ten člověk může pro vaši ženu hodně udělat.“

„Mou ženu?“ nadhodil Alex s jakýmsi podivem.

„Podle zákona je vaší ženou. Ale nikdo nebude tvrdit, že k ní máte nějaké povinnosti. Budete-li chtít, můžete se z toho vyzout.“

Whisky ve sklence šplíchla. Myslím, že se jen taktak ubránil, aby mi ji nevychrstl do obličeje.

„Nevykašlu se na ni,“ prohlásil. „Jestli si myslíte, že bych mohl, tak jděte do háje!“

Teprve teď si mě naprosto získal. „Někdo se vám prostě musel zmínit o faktu, že se z toho můžete ještě vyzout. Leckdo by toho využil.“

„Já nejsem leckdo.“

„To vidím.“

„Táta by mě asi prohlásil za blázna, ale mně je jedno, jestli Dolly má na svědomí vraždu. Zůstanu u ní.“

„Bude to stát peníze.“

„Čili chcete víc peněz, že jo?“

„Můžu počkat. Godwin také. Měl jsem na mysli budoucnost. Je také dost pravděpodobné, že zítra budete potřebovat advokáta.“

„Nač?“ Chlapec to byl hodný, ale měl trochu dlouhé vedení.

„Když uvážíte, co se stalo dnes večer, tak bude vaším hlavním problémem zabránit Dolly, aby se vlastními řečmi nedoslala do pořádného maléru. To znamená, že bude třeba udržet ji někde, kde na ni úřady nebudou moct a kde se o ni dokážou pořádně postarat. K tomu vám může pomoct dobrý advokát. A u kriminálních případů chtějí advokáti peníze větrnou ihned.“

„Opravdu si myslíte, že jí hrozí takové nebezpečí – že se může dostat do konfliktu se zákonem? Nebo mě chcete jen tak strašit?“

„Dnes večer jsem mluvil se zdejším šerifem a ani trochu se mi nezamlouvalo, jak mu zaplálo v očích, když jsme se doslali na Dolly. Šerif Crane není hlupák. Poznal, že mu něco zatajuju. Vrhne se na ni, jen co odhalí její rodinné vztahy.“

„Její rodinné vztahy?“

„Fakt, že její otec zavraždil její matku.“ Byla to krutost, hodil mu tohle k dovršení všeho ještě jednou do tváře. Ale bylo pro něho líp slyšet to ode mne než od zoufalého hlasu hovořícího zpod zmuchlaného polštáře ve tři hodiny ráno. „Podle všeho ho soudili a usvědčili u zdejšího soudu. Šerif Crane nejspíš shromáždil důkazy pro obžalobu.“

„Jako by se všechno opakovalo.“ V Alexově hlase se zachvěla málem posvátná bázeň. „Neřekl jste snad, že ten Chuck Begley, ten muž s bradkou, je její otec?“

„Zdá se, že je.“

„U něho to taky všechno začalo,“ řekl jak pro sebe, tak pro mne. „Odešla ode mě poté, co ji tehdy v neděli navštívil. K čemu myslíte mohlo mezi nimi dojít, že udělala něco takového?“

„Nevím, Alexi. Třeba jí vytkl, že proti němu svědčila. Každopádně jí připomněl minulost. Nedokázala současně zvládnout staré trápení a nové přátelství, takže od vás raději odešla.“

„Já to pořád nechápu,“ vzdychl. „Jak může mít Dolly takového otce?“

„Nejsem genetik. Ale vím, že většina neprofesionálních vrahů nejsou svým založením zločinci. Chci si toho o Begleym – McGeeovi a jeho vraždě zjistit víc. Asi to je zbytečné se vás ptát, ale zmínila se vám Dolly o tom někdy?“

„Nikdy mi neřekla ani slůvko o rodičích, až na to, že jsou oba mrtvi. Teď už chápu proč. Nezazlívám jí, že lhala,“ zarazil se uprostřed věty a opravil se: „Totiž že mi neřekla určité věci.“

„Dnes večer to napravila.“

„Jo. To byl ale večer.“ Několikrát potřásl hlavou, jako by dosud vstřebával jeho rány. „Nalijte mi čistého vína, pane Archere. Věříte tomu jejímu tvrzení, že je odpovědná za smrt té ženy? A své matky?“

„Nepamatuji si už ani půlku toho, co napovídala.“

„To není odpověď.“

„Třeba nám zítřek připraví lepší odpovědi. Svět je složitý a to nejsložitější v něm je lidská mysl.“

„Moc útěchy mi zrovna nedáváte!“

„Za to nejsem placen.“

Zatvářil se kysele – nad tím i nad posledním hltem whisky – a pomalu vstal. „No, vy se potřebujete vyspat a já musím jít telefonovat. Díky za drink.“ S rukou na klice se obrátil. „A díky za rozhovor.“

„Vždy k službám. Budete telefonovat otci?“

„Ne. Rozmyslel jsem si to.“

Mírně mě to potěšilo. Byl jsem dost stár na to, abych byl jeho otcem, vlastního syna jsem neměl, a to snad vysvětlovalo mé pocity.

„Komu budete telefonovat, nebo je to soukromé?“

„Dolly mě poprosila, abych se pokusil spojit s její tetou Alicí. Zatím se mi do toho nijak nechtělo. Nevím, co mám její letě povídat. Do dnešního večera jsem ani nevěděl, že nějakou letu Alici vůbec má.“

„Vzpomínám si, že se o ní zmínila. Kdy vás Dolly poprosila, abyste tam zavolal?“

„Na té klinice, těsně před mým odchodem. Chce, aby sem přijela a navštívila ji. Ani dost dobře nevím, jestli to je nebo není šťastný nápad.“

„To závisí na té tetě. Žije tady v městě?“

„Žije v Údolí, v Indian Springs. Dolly řekla, že ji najdu v telefonním seznamu zdejšího okresu. Slečna Alice Jenksová.“

„Tak to zkusíme.“

Našel jsem její jméno a číslo v telefonním seznamu, vytočil Indian Springs a podal sluchátko Alexovi. Ten se posadil na lůžko a hleděl na přístroj, jako by ho v životě viděl poprvé.

„Co jí mám povědět?“

„Vždyť to víte. Až skončíte, chci s ní mluvit.“

Ze sluchátka zachrčel hlas. „Ano? Kdo volá?“

„Tady Alex Kincaid. Slečna Jenksová?… My se neznáme, slečno Jenksová, ale před několika týdny jsem se oženil s vaší neteří… S vaší neteří, Dolly McGeeovou. Vzali jsme se před několika týdny a ona teď dost vážně onemocněla… Ne, je to spíš něco citového. Je celá rozrušená a chce vás vidět. Je ve Whitmorově soukromé klinice tady v Pacific Pointu. Ošetřuje ji doktor Godwin.“

Opět se odmlčel. Na čele se mu perlil pot. Hlas na druhém konci chvíli hovořil.

„Říká, že zítra nemůže přijet,“ sděloval mi Alex, a do sluchátka: „A v neděli by to šlo?… Ano, výborně. Najdete mě v motelu Mariner’s Rest nebo… Alex Kincaid. Těším se, že vás uvidím.“

„Nechte mě s ní mluvit,“ vyzval jsem ho.

„Okamžik, slečno Jenksová. Je tu se mnou jeden pán, pan Archer, a chce vám něco říct.“ Podal mi sluchátko.

„Dobrý večer, slečno Jenksová.“

„Dobrý večer, pane Archere. A co jste vy zač, smím-li se ptát, že voláte v jednu hodinu v noci?“ Neptala se jen tak, hlas měla úzkostlivý a podrážděný, ale oba pocity držela spolehlivě na uzdě.

„Jsem soukromý detektiv. Mrzí mě, že jsme vás takhle vytrhli ze spánku, ale tady jde o trochu víc než o obyčejnou citovou poruchu. Byla tu zavražděna jedna žena.“

Zalapala po dechu, ale jinak nereagovala.

„Vaše neteř je v této záležitosti důležitým svědkem. Možná že je do celé věci zapletená ještě hlouběji a rozhodně bude potřebovat oporu. Pokud vím, jste její jedinou příbuznou kromě otce…“

„Toho můžete vynechat. Ten nepřichází v úvahu. Ani nikdy nepřicházel, leda v negativním smyslu.“ Mluvila stroze a drsně. „Kdo byl zabit?“

„Přítelkyně a konzultantka vaší neteře, profesorka Helena Haggertyová.“

„Nikdy jsem o ní neslyšela,“ prohlásila tónem, v němž se mísila netrpělivost s úlevou.

„Ještě o ní uslyšíte až moc, pokud vám ovšem na vaší neteři záleží. Jste si blízké?“

„Byly jsme, než dospěla a odcizila se mi. Vychovala jsem ji po smrti její matky.“ Hlas jí znovu zlhostejněl. „Má Tom McGee něco společného s touhle novou vraždou?“

„Možná že ano. Je tady ve městě, nebo alespoň byl.“

„Já to věděla!“ vykřikla v mrazivém triumfu. „Neměli právo ho propustit. Za to, co udělal mé sestřičce, ho měli strčit do plynové komory!“

Náhlým vzrušením se jí sevřelo hrdlo. Čekal jsem, až bude pokračovat. Když nepokračovala, řekl jsem:

„Moc rád bych si s vámi o tomhle případě důkladně pohovořil, ale po telefonu by to ani nebylo vhodné. Opravdu byste mi velmi pomohla, kdybyste sem zítra mohla přijet.“

„Prostě nemohu. Zbytečně naléháte. Zítra odpoledne mám hrozně důležitou schůzi. Bude tu několik vládních činitelů ze Sacramenta a protáhne se to asi až do večera.“

„A co dopoledne?“

„Dopoledne se na ně musím připravit. Přecházíme jak ve státě, tak v okresech na nový program sociální péče.“ V hlase jí zachvívala latentní hysterie, hysterie obstarožné staré panny, která se musí vypořádat se změnami. „Kdybych tenhle program hodila za hlavu, mohla bych přijít o místo.“

„K tomu samozřejmě nesmí dojít, slečno Jenksová. Jak daleko je od vás sem do Pacific Pointu?“

„Sto deset kilometrů, ale říkám, že nemůžu.“

„Ale já ano. Věnujete mi dopoledne jednu hodinu, řekněme v jedenáct?“

Zaváhala. „Ano, pokud to musí být. Vstanu o hodinu dřív a vyřídím si všechny písemnosti. V jedenáct budu doma. Máte mou adresu? Je to příčná na hlavní třídu v Indian Springs.“

Poděkoval jsem jí, zbavil se Alexe a šel spát. Budík v hlavě jsem nařídil na půl sedmou.

XI

Ráno, když jsem se chystal k odchodu, Alex ještě spal. Nechal jsem ho spát, jednak ze sobeckých důvodů, jednak proto, že pánek byl pro něj lepší než probuzení, které ho čekalo.

Venku byla hustá mlha. Rozprostírala se mokře nad Pacific Pointem a měnila je v jakési předměstí oceánu. Vyjel jsem z motelu do šedého bezperspektivního světa, hned nato jsem odbočil na nájezdovou rampu, sjel dolů na dálnici, kde reflektory pluly v párech jako korálové rybky, a dorazil k zájezdnímu hostinci ve východní čtvrti, aniž jsem si vůbec uvědomoval, že projíždím městem.

Už jsem toho napovídal až moc s lidmi, pro něž je povídání denní chleba. Bylo proto příjemné usednout k pultu v dělnické hospodě, kde chlapi mluví pouze tehdy, když něco chtějí nebo když si dobírají číšnici. Taky jsem si ji trochu dobíral. Jmenovala se Stella a pracovala tak výkonně, že klidně nahrazovala automat. Se zářivým úsměvem prohlásila, že tohle právě je její životní touha.

Můj cíl byl blízko silnice na hodně frekventované ulici, lemované většinou novými činžáky. V mlze vypadaly jejich módní pastelové fasády a pořídku přesazené palmy, opuštěné a bezútěšné. Sanatorium bylo v přízemní béžové štukové budově, zabírající podstatnou část úzkého, protáhlého pozemku. Přesně v osm jsem zazvonil. Doktor Godwin snad čekal za dveřmi. Sám je odemkl a vpustil mě dovnitř.

„Jste přesný, pane Archere.“

Jeho proměnlivé oči měly kamenitou barvu rána. Když se obrátil, aby za námi zavřel dveře, všiml jsem si, že záda má neustále nahrbená. Měl na sobě čerstvě vypraný bílý pracovní plášť.

„Posaďte se, prosím. Můžeme si klidně promluvit tady.“

Byli jsme v malém přijímacím pokoji nebo snad hale. Posadil jsem se na jedno z několika dřevěných křesel, otočených k mlčícímu televizoru v koutě. Za dalšími dveřmi bylo slyšet řinčení talířů a zvučné hlasy ošetřovatelek, začínajících denní službu.

„Tohle patří vám, doktore?“

„Tak zčásti. Většina zdejších pacientů je mých. Právě jsem dal několik elektrošoků.“ Uhladil si vpředu plášť. „Nepřipadal bych si tolik jako šaman, kdybych věděl, proč se deprimovaní lidé cítí po elektrických šocích lépe. Valná část naší vědy či umění je dosud v empirickém stadiu. Ale lidé se uzdravují,“ řekl s náhlým pousmáním, příliš náhlým, než aby se projevilo v jeho bdělých, vyčkávajících očích.

„Dolly taky?“

„Ano, myslím, že se jí daří o něco líp. Nemáme tu ovšem zavedenou noční léčbu. Chci ji mít na očích nejméně týden. Tady.“

„Je už natolik zdravá, aby mohla odpovídat na otázky?“

„Nepřeji si, abyste se jí vyptával vy nebo kdokoli jiný, kdo má nějakou třeba i jen vzdálenou spojitost se světem zločinu a trestu.“ Jako by své odmítnutí chtěl zbavit ostří, uvelebil se pohodlně do křesla vedle mne, požádal mě o cigaretu a dovolil mi, abych mu připálil.

„Proč ne?“

„Protože se mi příčí primitivní stav našeho současného zákonodárství, ve kterém lze nemocného člověka právě v důsledku jeho nemoci úskokem přimět, aby na sebe něco pověděl, a pak s ním soud zachází, jako by byl zdráv. Proti tomuhle stavu už bojuji hodně dlouho.“ Výraznou holou lebku opřel o opěradlo křesla a vyfoukl kouř ke stropu.

„Tím mi tedy naznačujete, že Dolly hrozí nebezpečí od policie.“

„Mluvil jsem jen všeobecně.“

„Se specifickým zaměřením na Dolly. Nemusíme si hrát na schovávanou, doktore. Jsme oba na stejné lodi. Nedomnívám se, že to děvče vůbec něco udělalo. Myslím, že zná věci, které by mi mohly pomoct objasnit jednu vraždu.“

„Ale co když je vinna?“ nadhodil a čekal na mou reakci.

„V tom případě bych chtěl společně s vámi udělat všechno, aby obžaloba byla co nejméně závažná. Pak musíme najít polehčující okolnosti a připravit půdu pro to, aby s ní soud zacházel shovívavě. Nezapomeňte, že pracuji pro jejího manžela. Je vinna?“

„Nevím.“

„Mluvil jste s ní dnes ráno?“

„Většinou mluvila ona. Sám se moc nevyptávám. Čekám a naslouchám. Takhle se toho člověk nakonec dozví víc.“ Vrhl na mne významný pohled, jako bych měl začít aplikovat jeho zásadu.

Čekal jsem a naslouchal. Nic se nestalo. Ve dveřích vedoucích dovnitř do domu se objevila obtloustlá žena s dlouhými černými vlasy, které jí vzadu splývaly přes bavlněný župan. Vztáhla paže k doktorovi.

Ten pozdvihl ruku jako unavený král. „Dobré ráno, Nell.“

Upřela na něho zářivý ztrápený úsměv a tiše se vytratila jako náměsíčnice kráčející pozpátku. Poslední, co jsem spatřil, byly její natažené paže.

„Moc by mi pomohlo, kdybyste mi řekl, co jste se dnes ráno od Dolly dozvěděl.“

„Taky by vás to ovšem mohlo uvést do maléru.“ Godwin zamáčkl cigaretu v modrém keramickém popelníku, který vypadal jako amatérská práce. „Mezi mnou a vámi je přece jen určitý rozdíl. To, co pacient poví mně, je lékařským tajemstvím. Vy nemáte postavení jako lékař. Kdybyste odmítl opakovat před soudem to, co jste se dozvěděl, mohl byste být odsouzen pro přezírání soudu. Podle zákona by ovšem mohli odsoudit i mě, ale to je nepravděpodobné.“

„Já už jsem si trest za přezírání soudu odseděl. A ze mě policie nedostane nic, co jim sám nebudu chtít říct. Za to vám ručím.“

„Tak dobře,“ přikývl Godwin souhlasně. „Dělám si o Dolly starosti a vynasnažím se vám vyložit své důvody bez jakéhokoli profesionálního žargonu. Budu vám tu skládačku rekonstruovat ze svého subjektivního pohledu a vy snad dokážete dát dohromady její objektivní podobu.“

„Řekl jste žádný profesionální žargon, doktore.“

„Promiňte. Napřed tedy její příběh. Když jí bylo deset, přivedla mi ji jednou její matka Constance McGeeová na popud své sestry Alice, kterou tak trochu znám. Dolly neměla šťastné dětství. Dokonce tu hrozilo jisté nebezpečí, že se úplně uzavře, a to z opodstatněného důvodu. Nějaký opodstatněný důvod existuje ostatně vždycky. Její otec McGee byl neodpovědný a vznětlivý člověk, který nedokázal zvládnout otcovské povinnosti. Byl k dítěti náladový a nedůsledný, hýčkal je a trestal, pořád se hádal s manželkou a nakonec ji opustil, nebo ona jeho – na tom už celkem nezáleží. Raději bych byl léčil jeho než Dolly, protože on byl tím hlavním zdrojem rodinných nesnází. Jenže nechtěl o tom ani slyšet.“

„Viděl jste ho vůbec někdy?“

„Odmítal dokonce přijít ke mně do ordinace,“ řekl Godwin s lítostí. „Kdybych se s ním byl mohl dostat do přímého styku, snad bych byl dokázal zabránit vraždě. A možná že ne. Podle toho, co mi bylo řečeno, to byl špatně adaptovaný člověk, který potřeboval pomoc. Nikdy se mu jí však nedostalo. Jistě chápete, proč mě tak rozhořčuje propast oddělující psychiatrii od zákona. Lidé jako McGee smějí tak dlouho pobíhat po světě bez dohledu a jakéhokoli preventivního zákroku, až spáchají nějaký zločin. Pak je samozřejmě postaví před soud a zavřou na deset nebo dvacet let. Nikoli však do nemocnice. Do vězení.“

„McGee je už na svobodě. Byl tady ve městě. Věděl jste to?“

„Dnes ráno mi to pověděla Dolly. Je to jeden z mnoha stressů, jimž je vystavena. Jistě si umíte představit, jak se senzitivní dítě, vychované v ovzduší násilí a lability, dokáže trýznit pocitem strachu a viny. Nejhorší pocit viny často vzniká tehdy, když je dítě nuceno z čistě instinktivního pudu sebezáchovy obrátit se proti rodičům. S pomocí klinické psycholožky, mé spolupracovnice, dokázala Dolly vyjádřit své pocity při modelování ve hlíně, ve hře s panenkami a tak dál. Sám jsem toho pro ni moc udělat nemohl, děti totiž nemají mentální výzbroj, která by se dala analyzovat. Pokusil jsem se však převzít úlohu klidného a trpělivého otce, poskytnout jí trochu oné stability, které se jí v dětství nedostávalo. A dělala slušné pokroky, dokud nedošlo k oné katastrofě.“

„Myslíte tu vraždu?“

Smutně pokýval hlavou. „Jednoho večera se McGee přivedl do stavu takové sebelítostivé zuřivosti, že přišel do tetina domu v Indian Springs, kde žily, a střelil Constanci do hlavy. Dolly byla v domě sama s matkou. Zaslechla výstřel a zahlédla McGeea, jak prchá. Pak objevila mrtvolu.“

Hlava se mu kolébala dál jako těžký mlčící zvon. Řekl jsem:

„Jak na to tehdy reagovala?“

„Nevím. Jedna z bizarních obtíží mé práce spočívá v tom, že často musím vykonávat veřejně prospěšnou činnost a financovat ji z vlastních prostředků. Nemůžu vyjít do ulic a chytat pacienty lasem. Dolly se nikdy víc ke mně nevrátila. Neměla matku, která by ji ke mně vozila z Údolí, a slečna Jenksová, její teta, je velice zaměstnaná žena.“

„Ale říkal jste přece, že to byla právě Alice Jenksová, kdo navrhl, aby se Dolly léčila?“

„To ano. Léčení také platila. Možná že si pak vzhledem ke všem těm trampotám, co v rodině měla, myslila, že už si to dál nemůže dovolit. Dolly jsem od té doby spatřil poprvé až včera večer, s jedinou výjimkou ovšem. Byl jsem u soudu toho dne, kdy svědčila proti McGeeovi. Dokonce jsem zašel do kanceláře za soudcem a řekl mu, že by to neměl připustit. Jenže Dolly byla korunní svědek, soud měl tetin souhlas, a tak ji tam bohužel vyzpovídali. Chovala se jako malý bledý automat, ztracený ve světě nepřátelských dospělých.“

Statné tělo se mu zachvělo soucitem. Ruce mu vklouzly pod plášť a zatápaly po cigaretě. Nabídl jsem mu svou, dal mu oheň a sám jsem si také zapálil.

„Co vypovídala před soudem?“

„Mluvila jen velmi stručně a prostě. Mám podezření, že to měla dokonale nacvičené. Zaslechla výstřel, vyhlédla z okna své ložnice a spatřila otce, jak prchá s revolverem v ruce. Další otázka směřovala k tomu, jestli McGee vyhrožoval Constanci ublížením na těle. To bylo vše.“

„Jste si jist?“

„Ano. Není to žádná ničím nepodložená vzpomínka, jak se říkává. Dělal jsem si tehdy poznámky a dnes ráno jsem si je prošel.“

„Proč?“

„Tvoří součást jejího chorobopisu, dokonce tu nejdůležitější.“ Vyfoukl kouř a dlouze, pátravě se jím na mne zahleděl.

Otázal jsem se: „Vypráví dnes něco jiného?“

V obličeji mu cukaly složité vášně. Byl to citlivý člověk a Dolly byla jako nevlastní dcera, po mnoho let ztracená. „Vypráví něco absurdního,“ vyhrkl. „Nejenže tomu nemohu věřit, ale nemohu ani věřit, že tomu sama věří. Tak nemocná není.“

Odmlčel se, zhluboka zatáhl z cigarety a snažil se uklidnit. Čekal jsem a naslouchal. Tentokráte pokračoval:

„Na rozdíl odtehdy tvrdí, že večer McGeea neviděla a že ten ve skutečnosti neměl s vraždou nic společného. Říká, že při svědecké výpovědi lhala proto, že to na ní chtěly různé dospělé osoby.“

„Proč s tím přichází až teď?“

„Nebudu předstírat, že tomu rozumím. Po desetileté přestávce jsme přirozeně ztratili všechen kontakt, co kdy mezi námi byl. A pochopitelně mi dodneška neodpustila to, co pokládá za mou zradu – že jsem se o ni nestaral v době, kdy ji postihlo neštěstí. Jenže co jsem mohl dělat? Přece jsem nemohl jet do Indian Springs a unést ji z domu její tety.“

„Vám záleží na vašich pacientech, doktore, že?“

„Ano, záleží. A to mě unavuje.“ Zamáčkl cigaretu v keramickém popelníku. „Mimochodem, tenhle popelník vyrobila Nell. Na první pokus celkem ujde.“

Zamumlal jsem cosi souhlasného. Ustávající rachot talířů byl přehlušen ječivým, starým naříkavým hlasem, ozývajícím se z hloubi domu.

„Třeba ani není ten její příběh tak absurdní,“ nadhodil jsem. „Podporuje ho fakt, že ji McGee navštívil druhého dne líbánek a něčím ji tak ohromil, že ji to zcela vyvedlo z rovnováhy.“

„Uhodl jste, pane Archere. Právě k tomuhle došlo. Vychrlil na ni dlouhou tirádu o tom, že je nevinen. Nesmíte zapomenout, že svého otce milovala, byť i ambivalentně. Podařilo se mu ji přesvědčit, že jí selhala paměť, že je nevinen a ona vinna. Vzpomínky z dětství jsou silně ovlivňovány emocemi.“

„Chcete tím říct, že se dopustila křivého svědectví?“

„Vraždy!“ Naklonil se ke mně. „Dnes ráno mi řekla, že svou matku zavraždila sama.“

„Revolverem?“

„Svým jazykem. To je na tom absurdní. Tvrdí, že zabila svou matku a svou přítelkyni Helenu a navíc poslala otce do vězení, a to všechno svým jedovatým jazykem.“

„Vysvětlila, co tím myslí?“

„Ještě ne. Vyjadřuje tím ovšem vinu, která je třeba jen okrajově spojena s těmi vraždami.“

„Čili se k těm vraždám hlásí proto, aby tak pykala za něco jiného, čím se cítí vinna?“

„Tak nějak. Je to celkem obvyklý mechanismus. Vím zcela bezpečně, že matku nezabila a že v podstatě ani nelhala, pokud jde o otce. McGee byl určitě vinen.“

„Soudy se mohou mýlit, dokonce i v hrdelní při.“

S jakousi potlačenou nedůtklivostí prohlásil: „O tomhle případu vím víc, než při líčení vyšlo najevo.“

„Od Dolly?“

„Z nejrůznějších pramenů.“

„Nemohl byste mě zasvětit? Byl bych vám moc zavázán.“

Jeho oči dostaly nepřístupný výraz. „To nemohu udělat. Musím respektovat důvěrná sdělení svých pacientů. Ale můžete mi věřit, že McGee zabil svou ženu.“

„Z čeho se tedy Dolly obviňuje?“

„To určitě vyjde za nějaký čas najevo. Zřejmě to souvisí s jejím odporem k rodičům. Chtěla je potrestat za to, jakým nezdarem skončilo jejich manželství. Něco takového je zcela přirozené. Kdoví, zda si matčinu smrt a otcovo uvěznění nepředstavovala v duchu dávno předtím, než se oboje stalo realitou. A když se pomstychtivé sny ubohého dítěte proměnily ve skutečnost, co jiného mohla cítit než vinu? McGeeová tiráda o tom víkendu rozdmychala staré city a pak ta strašná náhoda včera večer…“ Došla mu slova a přitiskl ruce dlaněmi a s prsty zkroucenými na silná stehna.

„Smrt paní Haggertyové nebyla náhoda, doktore. Například se nenašel revolver.“

„To si uvědomuji. Měl jsem na mysli to, že Dolly objevila mrtvolu, což byla určitě náhoda.“

„Pochybuji. I z této vraždy se obviňuje. Jenže tohle už přece nemůžete vysvětlit nějakým odporem z dětství.“

„O nic takového jsem se ani nepokoušel,“ namítl podrážděně. Proto mi také hned uštědřil menší profesionální lekci. „Není ani třeba, abyste chápal psychickou situaci. Držte se objektivních faktů a já se postarám o subjektivní.“ Zmírnil to troškou filosofie: „Objektivita a subjektivita, vnější i vnitřní svět se pochopitelně doplňují. Člověk ovšem občas musí tyhle souběžné linie sledovat až téměř do nekonečna, než se spojí.“

„Zůstaňme raději u objektivních fakt. Dolly řekla, že zabila Helenu Haggertyovou svým jedovatým jazykem. To je vše, co o tom řekla?“

„Bylo toho víc, mnohem víc, ale bylo to dost zmatené. Dolly má zřejmě pocit, že právě její přátelství se slečnou Haggertyovou nějak zavinilo Heleninu smrt.“

„Byly ty dvě přítelkyně?“

„Řekl bych, že ano, i když je od sebe dělilo dvacet let. Dolly jí důvěřovala, se vším se jí svěřovala, a slečna Haggertyová jí oplácela stejným. I ona zřejmě měla vážné emocionální problémy, týkající se jejího otce, a nutně porovnávala svou situaci s Dollyinou. Vylévaly si navzájem srdce. Nebyl to zdravý vztah,“ konstatoval suše.

„Řekla něco o Helenině otci?“

„Dolly si zřejmě myslí, že to byl úplatný policista, zapletený do nějaké vraždy, ale to může být pouhý výplod fantazie – jakási sekundární představa vlastního otce.“

„Kdepak. Helenin otec je policista a Helena ho pokládala přinejmenším za darebáka.“

„Jak proboha tohle víte?“

„Četl jsem dopis její matky, kde o tom byla zmínka. Rád bych si s jejími rodiči promluvil.“

„Co vám v tom brání?“

„Žijí v Bridgetonu ve státě Illinois.“

Byl to daleký skok odsud, ale ne tak daleký jako skok, který má mysl udělala do říše neomezených možností. Zabýval jsem se už případy, které se postupně rozevíraly jako pukliny v pevné zemi, zející natolik hluboko, aby odhalily vrstvy minulosti. Třeba byla Helenina vražda spojena s nějakou zapomenutou vraždou v Bridgetonu před víc než dvaceti lety, než se Dolly narodila. Bylo to zbožné přání a raději jsem se o něm doktoru Godwinovi nezmínil.

„Víc už vám bohužel pomoci nemohu,“ říkal právě. „Musím už jít, stejně jsem se zpozdil s vizitou.“

Z provozu na ulici se odpoutal zvuk motoru a pomalu slábl. Otevřela se dvířka auta a přibouchla. Po pěšině se přibližovaly mužské kroky. Svižněji, než se u tak statného muže dalo čekat, došel Godwin ke dveřím a otevřel je dřív, než se ozval zvonek.

Nemohl jsem vidět, kdo byli návštěvníci, ale vítáni nebyli. Z Godwina čišelo nepřátelství.

„Dobré ráno, šerife,“ sykl.

Crane odpověděl zeširoka: „Tohle je pěkně všivý ráno a vy to víte. Září prej bývá nejlepší měsíc, ale ta zatracená mlha je tak hustá, že letiště nepřijímá.“

„Jistě jste sem nepřišel, abyste se bavil o počasí.“

„Máte pravdu, to teda ne. Doslechl jsem se, že tu schováváte osobu, která prchá před spravedlností.“

„Kde jste se to doslechl?“

„Mám svý informátory.“

„Dejte jim raději padáka, šerife. Informují vás klamně.“

„Někdo mě opravdu klamně informuje, doktore. Chcete mi tvrdit, že paní Dolly Kincaidová, rozená McGeeová, není v tomhle domě?“

Godwin zaváhal. Tvrdá brada mu ještě víc ztvrdla. „Ne, je tady.“

„Před minutou jste řekl, že není. Co máte za lubem, doktore?“

„Co máte vy za lubem? Paní Kincaidová neprchá před spravedlností. Je tady proto, že je nemocná.“

„To bych rád věděl, z čeho je marod. To nevydrží pohled na krev?“

Godwin našpulil rty. Vypadal, jako by se chystal tomu druhému plivnout do tváře. Z místa, kde jsem seděl, jsem šerifa nemohl vidět, a ani jsem se o to nepokoušel. Řekl jsem si, že bude pro mne nejlíp, budu-li mimo dohled.

„Tenhle den je všivej nejen kvůli počasí, doktore. Včera v noci došlo tady ve městě ke krvavý vraždě. Podle mýho to stejně už víte. Paní Kincaidová vám už nejspíš o tom všechno řekla.“

„Obviňujete ji z něčeho?“ otázal se Godwin.

„Ani ne – Alespoň zatím ne.“

„Vypadněte tedy!“

„Jak se opovažujete takhle se mnou mluvit?“

Godwin nepohnul ani svalem, ale dech ho roztřásl, jako by měl v těle závodní motor. „Obvinil jste mě v přítomnosti svědků, že tu skrývám osobu, která prchá před spravedlností. Mohl bych vás stíhat pro pomluvu, a to také udělám, jestli nepřestanete obtěžovat mě a mé pacienty.“

„Takhle jsem to nemyslel.“ Craneův hlas už nebyl zdaleka tak sebejistý. „Mám přece právo vyslechnout svědka.“

„Někdy později je snad budete mít. Teď je paní Kincaidová pod vlivem silných sedativ. Nemohu dovolit, aby byla povolána k výslechu dřív než za týden – nejdřív.“

„Za týden?“

„Bude to možná trvat i déle. Důrazně vám radím, abyste už dál nenaléhal. Jsem připraven předstoupit před soudce a dosvědčit, že policejní výslech by v současné době ohrozil její zdraví a snad i život.“

„Tomu nevěřím.“

„Nezáleží mi na tom, čemu věříte.“

Godwin zabouchl dveře, opřel se o ně a oddychoval jako závodník. Z vedlejší místnosti strčily dvě ošetřovatelky v bílých stejnokrojích hlavu do dveří a rychle se zatvářily, jako by tu měly co dělat. Godwin je posunkem vykázal.

S nepředstíraným obdivem jsem prohlásil: „Moc pěkně jste se jí zastal.“

„Uškodili jí už víc než dost, ještě když byla dítě. Pokud bude v mých silách, nedovolím jim v tom pokračovat.“

„Jak věděli, že je tady?“

„Nemám ponětí. Svému personálu můžu obvykle důvěřovat; drží jazyk za zuby.“ Zkoumavě na mne pohlédl. „Řekl jste to někomu?“

„Nikomu, kdo je ve spojení s policií. Alex se ale zmínil Alici Jenksové, že Dolly je tady.“

„Asi to neměl dělat. Slečna Jenksová pracuje už dlouho pro zdejší okres a s Cranem jsou jedna ruka.“

„Přece by neshodila vlastní neteř, nebo snad ano?“

„Nevím, co by udělala.“ Godwin ze sebe shodil bílý plášť a hodil ho na křeslo, kde jsem předtím seděl. „Tak co, můžu vás vyprovodit?“

Zachrastil klíči jako žalářník.

XII

Když jsem vyjel asi do poloviny průsmyku, zalilo mě sluneční světlo. Mlha dole se podobala moři bělostné vody, vzdouvající se v zátokách hor. Nahoře v průsmyku, kde jsem se na okamžik zastavil, bylo směrem do vnitrozemí vidět na obzoru další horské hřebeny.

Široké údolí před nimi bylo ozářeno sluncem. Na svazích kopců se mezi virginskými duby pásl dobytek. Hejno koroptví, podobajících se malým opeřeným nachmeleným vojáčkům, mi přešlo přes vozovku přímo před autem. Ve vzduchu bylo cítit čerstvě posečené seno a mně náhle bylo, jako bych se octl uprostřed venkovské selanky, kde se za posledních sto let skoro nic nezměnilo.

Tento pocit mi dokonce nezaplašilo ani městečko Indian Springs, přes jeho benzínové pumpy a hostince, kde vám donesou hamburgry a kukuřičné placky až do auta. Atmosféra městečka tak trochu připomínala starý Divoký západ a ještě víc onu starou, sluncem spálenou bídu Západu. V zahrádkách rozpadajících se chatrčí z vepřovic hlídaly předčasně stárnoucí ženy snědé děti. Většina lidí, co okolkovala na ulicích, měla pod klobouky se širokou střechou indiánské rysy. Nad hlavami jim schlíple visely transparenty s reklamou na tradiční rodeo.

Alice Jenksová bydlela v jednom z nejlepších domů na ulici, která vypadala jako ta nejlepší v městě. Bílý, jednopatrový dřevěný domek s širokou dvojitou verandou stál daleko od vozovky na konci přistřiženého zeleného trávníku. Vkročil jsem na trávu, opřel se o pepřovník a ovíval se kloboukem. Přišel jsem o pět minut dřív.

Na verandu vyšla dost mohutně vyhlížející žena v modrých šatech. Prohlédla si mě od hlavy k patě, jako bych snad byl zloděj, který se v jedenáct hodin dopoledne rafinovaně přikradl k jejímu domu. Sešla po několika schůdkách dolů a zamířila pěšinou ke mně. Slunce se jí odráželo v brýlích a měnilo její oči v reflektory.

Zblízka už nepůsobila tak děsivě. Hnědé oči za brýlemi byly ztrápené a plné úzkosti. Vlasy měla prošedivělé, rty překvapivě plné a dokonce vláčné, trčely však jako něco živého mezi zatrpklými vráskami, sestupujícími od kořene nosu. Naškrobené modré šaty, obepínající jako brnění její jednolité poprsí, byly staromódní a působila v nich ošuměle. Pokožku měla vyschlou a drsnou od údolního slunce.

„Vy jste pan Archer?“

„Ano. Jak se vám daří, slečno Jenksová?“

„Ujde to.“ Podávala ruku jako muž. „Pojďme na verandu, můžeme si promluvit tam.“

Její pohyby, stejně jako její způsob mluvy, byly prudké a prosakovala z nich nervozita. Nervozita, kterou držela možná po celý život pevně na uzdě. Vyzvala mě, abych si sedl na visutou plátěnou houpačku, a sama si sedla proti mně na proutěné křeslo zády do ulice. Tři Mexikánkové projeli kolem na oprýskaném kole, kymácejíce se na něm jako artisté na vysoké hrazdě.

„Nevím, co vlastně po mně chcete, pane Archere. Jak se zdá, dostala se má neteř do velmi vážných nepříjemností. Mluvila jsem dnes ráno s jedním přítelem od soudu…“

„S šerifem?“

„Ano. Domnívá se, že se před ním Dolly skrývá.“

„Řekla jste šerifu Craneovi, kde je?“

„Ano. Neměla jsem snad?“

„Vypochodoval za ní rovnou do sanatoria, aby ji vyzpovídal. Doktor Godwin mu to nepovolil.“

„Doktor Godwin bere velmi rád věci do vlastních rukou. Osobně nevěřím, že by se lidé, co si něco nadrobili, měli rozmazlovat nebo chovat v bavlnce, a to, co je podle mého názoru správné pro ostatní svět, platí právě tak pro mou vlastní rodinu. Jsme odjakživa rodina dbalá zákonů, a jestli Dolly něco ví, tak by si to neměla nechávat pro sebe. Říkám, že pravda má vyjít najevo, ať už jsou následky jakékoli.“

Byl to proslov jaksepatří. Zřejmě si vybavila staré neshody s Godwinem o Dollyině svědectví při procesu.

„Ty následky mohou být leckdy pěkně bolestivé, jestliže postihnou lidi, které máte ráda.“

Hleděla na mne, citlivá ústa pevně sevřená, jako bych ji obvinil ze slabosti. „Lidi, které mám ráda?“

Měl jsem k dispozici pouze jednu hodinu a celkem nic mi nenapovídalo, jak se té ženě dostat pod kůži. „Předpokládám, že máte Dolly ráda.“

„Už jsem ji delší dobu neviděla – asi se na mě hněvá – ale ráda ji budu mít vždycky. To neznamená…“ – hluboké vrásky u koutků úst se jí zvýraznily – „že jí prominu jakékoli provinění. Zastávám veřejnou funkci.“

„Jakou vlastně?“

„Jsem vedoucí okresní sociální péče pro tuto oblast,“ oznámila. Pak se úzkostně ohlédla na prázdnou ulici, jako by se snad blížila stíhací četa, aby ji té funkce zbavila.

„Sociální péče začíná doma.“

„Chcete mě snad poučovat, jak se mám chovat v soukromém životě?“ Nečekala na odpověď. „Račte vzít na vědomí, že nemusíte! Kdo si podle vás to dítě vzal k sobě, když se sestřino manželství rozpadlo? Kdo jiný než já. Dala jsem oběma domov, a když sestra byla zabita, vychovala jsem neteř, jako by byla vlastní. Poskytla jsem jí nejlepší jídlo a šaty, nejlepší vzdělání. Když se chtěla osamostatnit, umožnila jsem jí i to. Dala jsem jí peníze, aby mohla odjet do Los Angeles a studovat tam. Co víc bych ještě mohla pro ni udělat?“

„Můžete ji alespoň pro začátek pokládat za nevinnou. Nevím, co vám šerif napovídal, ale jsem přesvědčen, že vám nakukal nějaké policajtské nesmysly.“

Obličej jí ztuhl. „Šerif Crane se nedopouští omylů.“

Znovu se mě zmocnil pocit rozpolcenosti, jako bych mluvil ve dvou rovinách. Navenek jsme hovořili o Dollyině spojitosti se zavražděním Heleny Haggertyové, ale přitom jsme diskutovali o McGeeově vině či nevině, i když jeho jméno nepřišlo na přetřes.

„Všichni policisté se dopouštějí omylů,“ řekl jsem. „Všichni lidé se dopouštějí omylů. Je dokonce možné, že vy a šerif Crane a soudce a dvanáct porotců a všichni ostatní jste se zmýlili, pokud šlo o Thomase McGeea, a odsoudili nevinného člověka.“

Zasmála se mi do obličeje, ale jen mírně. „To je k smíchu, neznal jste Toma McGeea. Byl všeho schopen. Zeptejte se kohokoli v tomhle městě. Míval ve zvyku se opít a přijít domů a zbít ji. Párkrát jsem ho musela držet puškou v šachu, zatímco se mi to dítě tisklo k nohám. Párkrát přišel poté, co ho Constance opustila, do tohoto domu a bušil na dveře a říkal, že ji odsud vyvleče za vlasy. Jenže já mu neotevřela.“

Prudce zavrtěla hlavou a pramínek ocelově šedých vlasů jí spadl jako zkroucený drát přes tvář.

„Co od ní chtěl?“

„Chtěl ji ovládat. Chtěl ji mít v moci. Ale neměl na ni právo. My Jenksové jsme nejstarší rodina ve městě. McGeeové z druhého břehu řeky jsou chátra, většina z nich žije dodnes z obecní podpory. Tom McGee patřil mezi nejhorší z nich, ale když se o ni přišel ucházet ve svém bílém námořnickém stejnokroji, bylo jí to úplně jedno. Oženil se s ní přes otcovy roztrpčené námitky. Prožila s ním dvanáct let pekla na zemi a nakonec ji zabil. Nevykládejte mi, že byl nevinen. Vy ho neznáte.“

Sojka na pepřovníku uslyšela její drsný umanutý hlas a pozdvihla vlastní hlas k protinářku. Přehlušil jsem její křik otázkou: „Proč zabil vaši sestru?“

„Z čistě ďábelské zloby. Usoudil, že zničí to, co nemohl vlastnit. Tak prosté to bylo. Není pravda, že tu existoval nějaký jiný muž. Byla mu věrná až do dne, kdy zemřela. I když žili každý jinde, sestra si s nikým nezadala.“

„Kdo tvrdil, že tu existoval nějaký jiný muž?“

Pohlédla na mne. Horká krev se jí vytratila z obličeje. Jako by pozbyla sebedůvěru, kterou jí až dosud dodávalo spravedlivé rozhořčení.

„Mezi lidmi kolovaly nějaké pověsti,“ řekla chabým hlasem. „Ohavné, špinavé pověsti. Vyskytují se vždycky, když jsou mezi manžely nešváry. Možná že je začal šířit Tom McGee sám. Vím jen, že jeho advokát neustále cosi vytruboval o nějakém druhém muži. A já nemohla dělat nic jiného než tam sedět a poslouchat ho, jak se pokouší zničit sestřinu pověst poté, co jí ten jeho vrahounský klient už zničil život. Jenomže soudce Gahagan při poučení poroty jasně prohlásil, že je to pouze něco, co si ten advokát vymyslel, co se nezakládá na žádném faktu.“

„Kdo byl McGeeovým advokátem?“

„Starý lišák jménem Gil Stevens. Lidé se na něho obracejí jen tehdy, jsou-li vinni, a on je připraví o poslední cent, aby je z toho vysekal.“

„Jenže McGeea z toho nevysekal.“

„Ale ano. Deset let je malá cena za úkladnou vraždu. Měla to být úkladná vražda. Měl být popraven.“

Ta ženská byla nekompromisní. Pevnou rukou posunula zbloudilou kadeř zpátky na místo. Šedivějící vlasy měla naondulované do úhledných drobných vlnek, podobajících se moři na starých ocelo rytinách. Tato její nekompromisnost, pomyslel jsem si, může pramenit z jednoho ze dvou důvodů: z jistoty, že je v právu, nebo z nejasného pocitu viny a strachu, že nemá pravdu. Zatím jsem se ještě neodhodlal jí říct, co prohlásila Dolly, že totiž otce dohnala do vězení lží. Ale měl jsem v úmyslu jí to říct, než odejdu.

„Zajímají mě podrobnosti té vraždy. Bylo by pro vás příliš bolestivé, kdybyste mi o nich něco řekla?“

„Dokážu vydržet hodně bolesti. Co chcete vědět?“

„Prostě jak se to odehrálo.“

„Já u toho osobně nebyla. Byla jsem na schůzi Rodných dcer. Toho roku jsem byla předsedkyní místní odbočky.“ Ta vzpomínka jí pomohla nabýt dřívější sebevládu.

„Přesto jsem přesvědčen, že o tom víte víc než kdokoli jiný.“

„Bezpochyby ano. Kromě Toma McGeea,“ připomněla mi.

„A Dolly.“ ‚

„Ano, a Dolly. To dítě bylo tady v domě s Constancí. Bydlely u mě několik měsíců. Bylo po deváté a Dolly už šla spát. Constance byla dole a šila. Sestra byla výborná švadlena a sama šila většinu věcí na dceru. Tehdy večer jí právě šila šatičky. Byly úplně potřísněné od krve. Při procesu se jich použilo jako doličného předmětu.“

Slečna Jenksová zřejmě nedokázala na proces zapomenout. Oči se jí zahleděly do neznáma, jako by ten proces byl nějaký rituál, nekonečně opakovaný v soudní síni její mysli.

„Jak k té vraždě došlo?“

„Zcela jednoduše. Přišel k domovním dveřím a přemluvil ji, aby mu otevřela.“

„Jak to, že mu vyhověla? Vždyť s ním měla špatné zkušenosti.“

Prudkým mávnutím ruky zapudila mé námitky. „Když chtěl, dokázal řečmi vymámit z jalové krávy tele. Na každý pád se pohádali. Myslím, že chtěl jako obvykle, aby se k němu vrátila, a ona odmítla. Dolly zaslechla, jak se ve zlosti rozkřičeli.“

„Kde byla?“

„Nahoře v ložnici do ulice, kde spala s matkou.“ Slečna Jenksová ukázala nahoru na dřevěný strop verandy. „Hádka chudinku probudila a pak zaslechla výstřel. Přistoupila k oknu a spatřila ho, jak s kouřící zbraní v ruce běží k ulici. Seběhla dolů a našla matku v tratolišti krve.“

„Ještě žila?“

„Byla mrtvá. Zemřela okamžitě, střela prolétla srdcem.“

„Co to bylo za zbraň?“

„Revolver střední ráže, jak se šerif domníval. Nikdy se nenašla. McGee ji pravděpodobně hodil do moře. Byl v Pacific Pointu, když ho příští den zatkli.“

„Na podkladě Dollyiny výpovědi?“

„To ubožátko bylo jediným svědkem.“

Mezi námi jako by byla tichá dohoda, že Dolly existovala pouze v minulosti. Napětí, které mezi námi panovalo, se částečně vypařilo. Asi proto, že jsme se oba vyhýbali problému Dollyina současného stavu. Využil jsem toho, abych požádal slečnu Jenksovou o prohlídku domu.

„Nechápu proč.“

„Poskytla jste mi velmi jasný popis vraždy. Rád bych se ho pokusil porovnat se skutečným prostředím.“

Zapochybovala: „Mnoho času už nemám a upřímně řečeno ani nevím, kolik toho ještě dokážu vydržet. Měla jsem sestru velice ráda.“

„To vím.“

„Co se snažíte dokázat?“

„Nic. Chci jen porozumět tomu, co se stalo. V tom spočívá má práce.“

Práce a její povinnosti měly u ní váhu. Vstala, otevřela dveře a uvnitř mi ukázala místo, kde leželo tělo její sestry. Na olemovaném prošoupaném koberci už ovšem nebyla žádná stopa po deset let starém zločinu. Nezbývala po něm stopa nikde, kromě neviditelné rudé šmouhy, kterou zanechal v Dollyině, a snad i v tetině mysli.

Zarazil mě fakt, že Dollyina matka i její přítelkyně Helena Haggertyová byly obě zastřeleny v domovních dveřích svého domu revolverem stejné ráže, který pravděpodobně držela stejná osoba. Slečně Jenksové jsem se o tom nezmínil. Vyvolalo by to jen další výbuch proti jejímu švagru McGeeovi.

„Chtěl byste šálek čaje?“ nabídla mi nečekaně.

„Ne, díky.“

„Nebo kávu? Piju jen nescafé. Nebude to trvat dlouho.“

„Dobře. Jste velmi laskava.“

Nechala mě v obýváku. Byl oddělen zasouvacími dveřmi od jídelny a zařízen těžkým starým tmavým nábytkem, připomínajícím salóny devatenáctého století. Místo obrazů byly na stěnách výšivky s nápisy, a náhle mi jeden z nich bolestně připomněl dům mé babičky v Martinezu. Hlásal: „Bůh je tichým svědkem každého rozhovoru.“ Babička kdysi vyšila stejný nápis a pověsila ho do ložnice. Vždycky šeptala.

V rohu pokoje stálo křídlo se zavřenou klávesnicí. Pokusil jsem se je otevřít, ale bylo zamčené. Na čestném místě na křídle stála fotografie dvou žen a dítěte. Jednou z žen byla slečna Jenksová, mladší, ale stejně statná a důležitá. Druhá žena vypadala ještě mladší a mnohem hezčí. Nesla se s naivní namyšleností maloměstské krásky. Dítě mezi nimi, držící za ruce obě ženy, byla Dolly asi tak desetiletá.

Slečna Jenksová vešla zasouvacími dveřmi s kávovým podnosem. „To jsme my tři,“ jako by ty dvě ženy a holčička tvořily kompletní rodinu. „A tohle je sestřino piano. Hrála krásně. Sama jsem hru na piano nikdy nezvládla.“

Otřela si skla brýlí. Nevím, zda je zakalilo dojetí nebo pára z kávy. Při kávě mi vyprávěla o některých z Constanciných dívčích úspěchů. Vyhrála cenu za hru na piano a jinou za zpěv. Na střední škole vynikala, zejména ve francouzštině, a chystala se jít na universitu jako před ní Alice, jenže pak ten všivý lichotník Tom McGee…

Nechal jsem větší část kávy nevypitou a zašel do předsíně. Páchla plísní, která přepadává staré domy. V kalném zrcadle vedle věšáku na klobouky z paroží jsem zachytil svůj obraz. Vypadal jsem jako přízrak z přítomnosti, stíhající krvavý okamžik z minulosti. I ta žena za mnou působila nehmotně, jako by její velké tělo bylo slupka či skořápka, z níž odešla bytostná podstata. Přistihl jsem se, že pach plísně spojuju s ní.

Z konce předsíně vedlo nahoru linoleem potažené prošlapané schodiště. Vykročil jsem směrem k němu a řekl jsem: „Dovolíte, abych se podíval na pokoj, kde bydlela Dolly?“

Můj odhodlaný krok ji strhl s sebou vzhůru po schodech. „Teď v něm bydlím já.“

„Ničeho se ani nedotknu.“

Rolety byly staženy a slečna Jenksová rozsvítila lustr. Měl růžové stínidlo, které zalévalo místnost růžovou barvou. Na podlaze ležel vysoký koberec z jakéhosi měkkého růžového materiálu. Na téměř královském lůžku ležela růžová vyšívaná přikrývka. Vyřezávaný toaletní stolek s trojdílným zrcadlem byl lemován růžovými hedvábnými karnýry stejně jako čalouněné křesílko před ním.

U okna stálo růžové lehátko s prošívanou dekou a na něm ležel rozevřený obrázkový časopis. Slečna Jenksová ho vzala do ruky a stočila tak, aby nebyla vidět obálka. Jenže přece poznám Opravdové milostné příběhy, když je vidím.

Přešel jsem pokoj, zapadaje až po kotníky do hustého růžového vlasu její fantazie, a vytáhl roletu na předním okně. Vedlo na širokou verandu se zábradlím a za ním bylo vidět pepřovník a můj vůz na ulici. Ti tři Mexikánkové znovu projeli kolem na svém bicyklu, jeden na řídítkách, druhý na sedle, třetí na nosiči, a za nimi běžel rezavý voříšek, který se k nim přidal.

„Takhle přece nesmějí jezdit,“ prohlásila slečna Jenksová za mými zády. „Mám sto chutí udat je šerifovu zástupci. A ten pes by neměl volně pobíhat.“

„Nikomu neubližuje.“

„Snad ne, ale před dvěma lety jsme tu měli případ vztekliny.“

„Mě zajímá víc, co se tu událo před deseti lety. Jak velká byla vaše neteř tehdy?“

„Byla na svůj věk velká. Tak asi necelý metr čtyřicet. Proč?“

Poklekl jsem, abych byl přibližně stejně velký. Z této pozice jsem mohl vidět krajkovité větvičky pepřovníku a skrz ně větší část svého auta, ale blíž nic. Muže, který by vyběhl z domu, by stěží bylo možno spatřit dřív, než by proběhl kolem pepřovníku, stojícího nejméně o dvanáct metrů dále. A revolver v jeho ruce by se dal zahlédnout teprve, až by doběhl na ulici. Můj odhad byl možná ukvapený a od oka, ale jeho výsledek jen podtrhl otázku, která mi vrtala hlavou.

Napřímil jsem se. „Byla ten večer tma?“

Pochopila, o který večer jde. „Ano. Byla tma.“

„Nevidím tu na ulici žádné lucerny.“

„Jistě. Žádné tu nemáme. Jsme chudé město, pane Archere.“

„Svítil měsíc?“

„Ne. Myslím, že ne. Ale neteř má výborný zrak. Má oči jako ostříž.“

„I v noci?“

„Trochu světla tu bývá vždycky. Vlastního otce by snad přece poznala.“ Vzápětí se opravila. „Poznala vlastního otce.“

„Sama vám to řekla?“

„Ano. Byla jsem první, komu to řekla.“

„Vyptávala jste se jí na podrobnosti?“

„Nevyptávala, to ne. Byla pochopitelně úplně zhroucená. Nechtěla jsem ji vystavovat dalšímu napětí.“

„Ale klidně jste ji vystavila napětí, když o tom všem svědčila před soudem.“

„Bylo to nezbytné, nezbytné pro obžalobu. A jí to neublížilo.“‚

„Doktor Godwin je názoru, že jí to velice ublížilo, že napětí, které tehdy podstoupila, je částečně odpovědné za to, že se nyní zhroutila.“

„Doktor Godwin má své představy a já taky. Jestli chcete znát můj názor, tak je to nebezpečný člověk, buřič. Nemá žádnou úctu před úřady a takového člověka si nevážím.“

„Kdysi jste si ho vážila. Poslala jste k němu neteř na léčení.“

„Teď toho vím o něm víc než tehdy.“

„Mohla byste mi říct, proč se Dolly potřebovala léčit?“

„Ano, můžu.“ Ještě pořád se snažila zachovat zdání laskavosti, přestože jsme oba cítili, jak pod povrchem doutná nehoda názorů. „Dolly se špatně učila. Nebyla šťastná ani oblíbená. Bylo to ovšem pochopitelné, vždyť oba její rodiče – vlastně otec – si doma připravovali hotové peklo.

„Nejsme tady žádní zálesáci,“ pokračovala, jako bych snad vyslovil podezření, že tomu tak je, „a tak jsem si řekla, že to nejmenší, co pro ni mohu udělat, je opatřit nějakou pomoc. Přemluvila jsem sestru, aby ji odvezla do Pacific Pointu k doktoru Godwinovi. Tehdy to byl nejlepší zdejší psychiatr.

Constance ji tam vozila asi rok každou sobotu ráno. Dítě dělalo podstatné pokroky, to tedy musím doktoru Godwinovi přiznat. Také Constanci to pomáhalo. Připadala mi veselejší, šťastnější a sebejistější.“

„Léčila se také?“

„Hádám, že tak trochu, a ty pravidelné sobotní jízdy do města jí pochopitelně prospívaly. Chtěla se tam přestěhovat, ale nebyly na to peníze. Místo toho opustila McGeea a přistěhovala se ke mně. Tím se jí do jisté míry ulevilo. Jemu to ovšem bylo proti mysli. Bylo mu proti mysli, že opět získávala svou důstojnost. A tak ji ze závisti zabil.“

I po deseti letech jí mysl stále kroužila jako moucha kolem toho krvavého okamžiku.

„Proč jste nepokračovala v Dollyině léčbě? Jistě ji po tom procesu potřebovala víc než jindy.“

„To nepřicházelo v úvahu. Pracuji v sobotu dopoledne. Někdy své písemnosti vyřídit musím.“ Zmlkla, zmatena a neschopna dalších slov, jak tomu bývá u poctivců, překvapených vlastní neupřímností.

„A taky jste se neshodla s Godwinem kvůli svědectví vaší neteře při procesu.“

„Ať si Godwin říká co chce, já se za to nestydím. Povědět, co si myslí o svém otci, Dolly neublížilo. Spíš jí to prospělo. Nějak to ze sebe dostat musela.“

„Jenže stejně to ze sebe nedostala. Stále se tím zabývá.“ Zrovna tak jako vy, slečno Jenksová. „Ale teď tvrdí něco jiného.“

„Něco jiného?“

„Teď tvrdí, že tu noc, co došlo k vraždě, otce neviděla. Popírá, že by s vraždou měl cokoli společného.“

„Kdo vám to pověděl?“

„Godwin. Těsně poté, co s ní mluvil. Řekla mu, že před soudem lhala, aby vyhověla dospělým.“ Lákalo mě říct toho víc, ale zavčas jsem si vzpomněl, že skoro určitě bude všechno tlumočit dál svému příteli šerifovi.

Hleděla na mne, jako bych uvedl v pochybnost základní článek víry jejího života. „Určitě překrucuje její slova. Zneužívá jí, aby dokázal, že měl pravdu tehdy, když ji neměl.“

„O tom pochybuji, slečno Jenksová. Vždyť ani Godwin té její nové verzi nevěří.“

„Vidíte! Buď se zbláznila, nebo lže! Nezapomeňte, že jí v žilách koluje krev McGeeů!“ Tenhle výbuch ohromil i ji samu. Odvrátila zrak a rozhlédla se po růžovém pokoji, jako by snad nějak mohl poskytnout záruku za dívčí nevinnost jejích úmyslů. „Ne, takhle jsem to ani nemyslela,“ řekla. „Miluji svou neteř. To přetřásání minulosti je prostě – je těžší, než jsem předpokládala.“

„Promiňte. Jsem přesvědčen, že svou neteř milujete. Při tom, co k ní cítíte a co jste k ní cítila, jste ji jistě nemohla navést, aby před soudem křivě svědčila.“

„Kdo o mně tohle tvrdí?“

„Nikdo. Jenom říkám, že byste něco takového nebyla schopna udělat. Nejste druh ženy, která by dokázala zkazit dvanáctileté dítě.“

„Ne,“ řekla. „Neměla jsem nic společného s tím, že Dolly obvinila svého otce. Přišla s tím ke mně sama, ten večer, asi půlhodiny poté, co se to stalo. Nikdy jsem o tom ani na okamžik nezapochybovala. Znělo to po všech stránkách věrohodně.“

Jenže její slova nezněla věrohodně. Nedomníval jsem se, že by zrovna lhala. Spíš něco tajila. Hovořila opatrně a tiše, tak aby ji nápis v obýváku nemohl slyšet. Stále se vyhýbala mým očím. Obličej jí pomalu rudl temnou krví, která jí stoupala od silné šíje.

„Pochybuji, že vůbec bylo v jejích silách při dané vzdálenosti za temné noci někoho identifikovat, dokonce i vlastního otce, natož postřehnout kouřící revolver v jeho ruce.“

„Avšak policie to vzala za bernou minci. Oba, šerif Crane i státní návladní jí uvěřili.“

„Policisté a prokurátoři obvykle rádi berou za bernou minci fakta nebo pseudofakta, která potvrzují jejich teorii.“

„Ale Tom McGee byl vinen. Byl vinen.“

„Možná že byl.“

„Tak proč se mě snažíte přesvědčit, že nebyl?“ Rudý nával studu v jejím obličeji prodělával obvyklý zvrat v rudý nával zlosti. „Už vás nebudu poslouchat!“

„Raději si mě poslechněte! Co tím můžete ztratit? Snažím se znovu otevřít ten starý případ, protože je přes Dolly spojen s případem Haggertyová.“

„Věříte snad, že Dolly zabila slečnu Haggertyovou?“ nadhodila.

„Ne. Vy ano?“

„Šerif Crane ji zřejmě pokládá za hlavní podezřelou.“

„To vám řekl, slečno Jenksová?“

„Alespoň to naznačil. Ověřoval si, jaká by byla má reakce, kdyby si ji předvolal k výslechu.“

„A jaká byla vaše reakce?“

„Ani nevím, byla jsem příliš rozrušená. Dolly jsem už dlouho neviděla. Odešla a provdala se, aniž mi co oznámila. Bývala vždycky hodné děvče, ale mohla se změnit.“

Měl jsem pocit, že z úst slečny Jenksové promlouvá nejskrytější zákoutí její vlastní duše: Bývala vždycky hodné děvče, ale mohla se změnit.

„Proč nezatelefonujete Craneovi a neřeknete mu, ať se zatím do toho nemíchá? S vaší neteří by se teď mělo zacházet opatrně.“

„Vy nevěříte, že spáchala tu vraždu?“

„Nevěřím, už jsem vám to řekl. Povězte mu, ať se do toho nemíchá, jinak že prohraje příští volby.“

„To nemůžu udělat. Zastává ve správě okresu vyšší funkci než já.“ Nechávala si to však projít hlavou. Pak tu myšlenku zavrhla. „A když jsme u toho, už jsem vám věnovala všechen volný čas. Určitě už je dvanáct pryč.“

Byl jsem připraven odejít. Byla to dlouhá hodina. Doprovodila mě dolů a ven na verandu. Když jsme se loučili, připadalo mi, že mi chce ještě něco říct. Tvářila se, jako by se k něčemu odhodlávala. Nic však z toho nevzešlo.

XIII

U pobřeží už mlha trochu zřídla, ale slunce stále ještě nebylo vidět, pouze odnikud prýštící bílý třpyt, který oslňoval zrak. Recepční v motelu Mariner’s Rest mi sdělil, že Alex odjel s nějakým starším mužem v novém chrysleru. Jeho červený sporťák stál dosud na parkovišti a Alex se z motelu neodhlásil.

Zajel jsem k hostinci u silnice, koupil si sendvič a snědl ho v pokoji. Pak jsem absolvoval několik bezvýsledných telefonních rozhovorů. Telefonistka v soudní budově mi řekla, že dnes odpoledne absolutně nemůžu dostat protokol z procesu: přes víkend je všechno bezpečně uloženo v archívu. Zatelefonoval jsem do kanceláře Gila Stevense, advokáta, který neúspěšně obhajoval Toma McGeea. Služba pro nepřítomné mi sdělila, že je v Balboe. Ne, tam ho nestihnu. Pan Stevens se tam dnes a zítra zúčastní závodů jachet.

Rozhodl jsem se, že zaskočím k Jerrymu Marksovi, mladému advokátovi, který hájil paní Perrinovou. Měl kancelář v novém nákupním středisku nedaleko té části dálnice, kde byly motely. Jerry byl svobodný a ctižádostivý a mohl by tedy být v kanceláři i v sobotu odpoledne.

Nezamčenými předními dveřmi jsem vešel do čekárny, zařízené javorovým nábytkem s kartounovými potahy. Sekretářčina kóje za skleněnou polostěnou po levé straně byla na víkend opuštěná, ale Jerry Marks seděl uvnitř v kanceláři.

„Jak se vám daří, Jerry?“

„Dobře.“

Pohlédl na mne ostražitě přes okraj knihy, kterou četl, obrovského svazku s názvem Procesní dokazování. V trestní praxi příliš zkušený ještě nebyl, byl však spolehlivý a poctivý. Jeho milou židovskou tvář proteplovaly a zjasňovaly inteligentní hnědé oči.

„Jak se daří paní Perrinové?“ zeptal jsem se.

„Od té doby, co ji propustili, jsem ji neviděl, a ani s tím nepočítám. Zřídkakdy vídávám bývalé klienty. Páchnu jim soudní síní.“

„Mám stejnou zkušenost. Jste volný?“

„Jo, a taky zůstanu! Slíbil jsem si čistě studijní víkend, vražda nevražda.“

„Takže víte o zavraždění Heleny Haggertyové.“

„Samozřejmě, povídá si o tom celé město.“

„Co se vám doneslo?“

„Ani ne moc. Kdosi v soudní budově řekl mé sekretářce, že tu profesorku zastřelila nějaká studentka z university. Zapomněl jsem její jméno.“

„Dolly Kincaidová. Její manžel je můj klient. Paní Kincaidová je v sanatoriu, pod lékařským dohledem.“

„Psychopatka?“

„Záleží na tom, jak definujete psychopaty. Je to složitá situace, Jerry. Pochybuju, že by podle soudního rozhodnutí ve věci McNaghten byla nepříčetná ve smyslu zákona. Oproti tomu silně pochybuju, že tu vraždu spáchala,“

„Pokoušíte se u mě vyvolat zájem o tenhle případ,“ konstatoval podezíravě.

„Vůbec nic se ve vás nepokouším vyvolat. Vlastně jsem si k vám přišel pro informaci. Jaké je vaše mínění o Gilu Stevensovi?“

„Je to zdejší velmistr. Opatřte si ho.“

„Není ve městě. Vážně, je dobrý advokát?“

„Stevens je nejúspěšnějším obhájcem ve věcech trestních v našem okrese. Má k tomu všechny předpoklady, zná totiž zákony i soudce. Při soudním jednání se občas uchyluje k staromódním trikům, jakých bych já osobně nepoužíval. Je obrovský komediant a umí hrát na city. Kupodivu to zabírá. Ani si nemohu vzpomenout, kdy naposled prohrál nějakou důležitou při.“

„Já ano. Asi před deseti lety obhajoval nějakého Toma McGeea, a ten byl usvědčen ze zabití manželky.“

„To jsem tu ještě nebyl.“

„Dolly Kincaidová je McGeeová dcera. Kromě toho byla korunním svědkem obžaloby při procesu proti otci.“

Jerry pískl. „Už chápu, proč mluvíte o složité situaci.“ Za chvíli se zeptal. „Kdo ji léčí?“

„Godwin.“

Jerry našpulil silné rty. „Tady bych byl opatrný.“

„Proč?“

„Je bezesporu dobrý psychiatr, ale v soudním lékařství už tak silný není. Je to velmi inteligentní chlapík a s tím, co zná, se nijak netají, ba dokonce někdy ze sebe dělá génia. To se ovšem leckomu tady zajídá, zejména jestli se jmenuje Gahagan a zasedá-li u soudu druhé instance. Moc bych se tedy na něho neobracel.“

„Už se na něho obrátili, takže já už v tom nemůžu nic udělat.“

„To ne, ale můžete varovat jejího advokáta.“

„Všechno by bylo mnohem snazší, kdybyste jejím advokátem byl vy. Dnes se mi ještě nepoštěstilo mluvit s jejím manželem, ale myslím, že dá na mé doporučení. Mimochodem, jeho rodiče nejsou žádní chudáci.“

„O peníze tu přece nejde,“ odbyl mě Jerry chladně. „Slíbil jsem si, že tenhle víkend strávím se svými knihami.“

„Helena Haggertyová se asi měla nechat zastřelit jiný víkend.“

Znělo to surověji, než jsem zamýšlel. Nepřestávalo mě žrát, že jsem pro Helenu nedokázal cokoli udělat.

Jerry se na mne tázavě zahleděl. „Vám na tomhle případu osobně záleží?“

„Už asi ano.“

„No tak dobře. Co chcete, abych udělal?“

„Zůstaňte mi tu až na další k dispozici.“

„Budu celé odpoledne tady. Potom se budete moct se mnou pojit prostřednictvím služby pro nepřítomné.“

Poděkoval jsem mu a vrátil se do motelu. Alexův pokoj vedle mého byl pořád prázdný. Zavolal jsem svou službu pro nepřítomné v Hollywoodu. Arnie Walters mi tam nechal telefonní číslo. Zavolal jsem Reno.

Arnie byl mimo kancelář, ale sluchátko zvedla jeho manželka a partnerka Phyllis. Telefonními dráty na mne zaútočila její překypující ženskost.

„Nikdy se neukážeš, Lewe. Jedině slyším tvůj hlas v telefonu. Pokud jde o mě, tak už vlastně vůbec neexistuješ; jenom jsi před několika lety nahrál několik pásků a ty mi někdo čas od času přehrává.“

„A jak si vysvětlíš, že na všechno reaguju? Jako teď?“

„Elektronikou. Všechno, co nedokážu pochopit, si vysvětluju elektronikou. Uspoří mi to spoustu přemýšlení. Ale kdy se opravdu ukážeš?“

„Tenhle víkend, pokud Arnie zjistil řidiče toho kabrioletu.“

„Ještě není tak daleko, ale zná už majitele. Je to jakási Sally Burkeová a žije přímo tady v Renu. Tvrdí, že jí ten vůz před několika dny ukradli. Jenže Arnie jí nevěří.“

„Proč?“

„Má dobrý čuch. Tu údajnou krádež dokonce ani neohlásila. Kromě toho má podivné kumpány. Arnie se jim právě teď nalepil na paty.“

„To jsem rád.“

„Je to něco důležitého, viď?“ nadhodila Phyllis.

„Jde o dvojnásobnou, možná že i trojnásobnou vraždu. Mou klientkou je mladá dívka s citovými problémy. Pravděpodobně ji dnes či zítra zatknou za něco, čeho se skoro určitě nedopustila.“

„Tobě na tom nějak záleží, jak vidím.“

„Tenhle případ mě pořádně chytil. A taky nevím, jak dál.“

„Něco takového jsem tě ještě nikdy neslyšela připustit, Lewe. Ostatně jsem si ještě předtím, než jsi zavolal, řekla, že bych se s tou paní Sally Burkeovou měla seznámit. Pokládáš to za dobrý nápad?“

„Za výborný.“ Phyllis je bývalá pracovnice Pinkertonovy detektivní kanceláře a vypadá jako bývalá revuální tanečnice. „Jenom pamatuj, že paní Burkeová a její kumpáni můžou být pořádně nebezpeční. Možná, že včera večer zavraždili jednu ženu.“

„Ale tuhle by nemohli. Já mám až moc důvodů proč žít.“ Myslela tím Arnieho.

Vyměnili jsme si ještě několik roztomilostí a přitom jsem zaslechl, jak někdo vešel vedle do Alexova pokoje. Rozloučil jsem se s Phyllis, přistoupil ke zdi a poslouchal. Slyšel jsem dva hlasy, Alexův a dalšího muže, jak se spolu hlučně hádají, a k tomu, abych se dozvěděl, čeho se ta hádka týká, jsem nepotřeboval kontaktní mikrofon. Ten druhý chtěl na Alexovi, aby se z téhle nešťastné šlamastiky vyvlékl a vrátil se domů.

Zaklepal jsem na dveře.

„Nech mě s nimi jednat,“ řekl ten druhý, jako by čekal policii.

Vyšel na chodbu. Byl asi tak starý jako já, pohledný, již prošedivělý, s úzkýma světlýma očima a bojovnou bradou. Byl na něm patrný smysl pro pořádek, ukrytý jako neviditelný chomout pod střízlivým šedým oblekem.

Čpěla z něho ovšem i určitá zoufalost. Ani se mě nezeptal, kdo vůbec jsem, a už mi oznámil: „Jsem Frederick Kincaid a vy nemáte žádné právo mi tu komandovat syna. S tou dívkou a jejími zločiny nemá nic společného. K sňatku ho přiměla podfukem. Manželství netrvalo ani celých čtyřiadvacet hodin. Můj syn je slušný chlapec.“

Alex vyšel za ním na chodbu a zatáhl staršího muže za paži. Tvář mu drásaly rozpaky. „Tati, pojď raději dovnitř. Tohle je pan Archer.“

„Archer, tak? To vy jste tedy mého syna zavlékl do téhle věci!“

„Naopak, on najal mě.“

„A já vás propouštím!“ Hlas mu zněl, jako by takový příkaz dal už nejednou.

„O tom si ještě promluvíme,“ odsekl jsem.

Všichni tři jsme do sebe šťouchali ve dveřích. Kincaid senior mě nechtěl pustit dovnitř. Málem jsme se pustili do rvačky. Každý z nás měl sto chutí alespoň jednoho z těch druhých dvou praštit.

Prodral jsem se do pokoje a sedl si na židli zády ke zdi. „Co se stalo, Alexi?“

„Táta se o mně dozvěděl z rádia. Zatelefonoval šerifovi a zjistil, kde jsem. Zrovna jsme se vrátili od šerifa, kam nás povolal. Našli vražednou zbraň.“

„Kde?“

Alex otálel s odpovědí, jako by slova v jeho ústech, až je vypustí ven, přidala věcem na skutečnosti. Otec odpověděl za něj.

„Tam, kam ji ukryla, pod žíněnkou postele v té malé boudě, co v ní bydlela…“

„To není bouda,“ namítl Alex. „Je to vrátnice.“

„Neodporuj mi, Alexi.“

„Viděli jste ten revolver?“ zeptal jsem se.

„Viděli. Šerif chtěl na Alexovi, aby ho identifikoval, což samozřejmě nemohl. Ani nevěděl, že ona má revolver.“

„Co je to za revolver?“

„Značka Smith & Wesson, ráže 38, s rukojetí z ořechového dřeva. Starý, ale celkem v slušném stavu. Pravděpodobně ho koupila v nějaké zastavárně.“

„To je názor policie?“

„Šerif se o tom zmínil jako o možnosti.“

„Jak ví, že patří jí?“

„Copak ho nenašli pod její žíněnkou?“ Kincaid mluvil jako prokurátor, předkládající důkazy, aby tím postavil syna do latě. „Kdo jiný by ho tam mohl ukrýt?“

„Prakticky kdokoli. Vrátnice byla včera večer otevřená, že, Alexi?“

„Byla, když jsem tam přišel.“

„Nech mluvit mě,“ vyzval ho otec. „Mám v těchhle záležitostech víc zkušeností.“

„No, zrovna moc jste si tím zatím nepomohl. Váš syn je svědek a já se pokouším zjistit fakta.“

Stoupl si nade mne s rukama v bok a celý se natřásal. „Můj syn nemá s tímto případem vůbec nic společného.“

„Nic si nenamlouvejte. Ta dívka je jeho manželka.“

„To manželství nemá váhu – chlapecká nerozvážnost, která nevydržela ani jeden celý den. Dám je zrušit. Nebylo dokonce ani konzumováno, jak mi Alex řekl.“

„Vy je nemůžete dát zrušit.“

„Nevykládejte mi, co mohu.“

„Přesto vám to povím. Zrušit můžete totiž jedině sebe a svého syna. Manželství netkví pouze v pohlavní konzumaci nebo v zákonných opatřeních. Tohle manželství je skutečné, protože je skutečné pro Alexe.“

„Ale on se teď chce z něho vyvázat.“

„Tomu nevěřím.“

„Je to pravda. Viď, Alexi, že se chceš vrátit domů ke mně a k mamince? Má o tebe hroznou starost. Srdce jí zase buší o závod.“ Kincaid se oháněl vším možným, snad jen ne kuchyňským dřezem.

Alex stočil zrak od něho ke mně. „Nevím. Chci jenom udělat to, co je správné.“

Kincaid začal něco říkat, nejspíš o tom kuchyňském dřezu, ale já ho přerušil.

„Odpovězte mi tedy ještě na jednu či dvě otázky, Alexi. Měla Dolly v ruce revolver, když včera večer přiběhla do vrátnice?“

„Žádný jsem neviděl.“

„Nejspíš ho měla schovaný pod šaty,“ prohlásil Kincaid.

„Mlčte, Kincaide,“ řekl jsem klidně z místa, kde jsem seděl. „Vůbec mi nevadí, že jste psí čumák. Zřejmě už na tom nic nezměníte. Vadí mi jen, že se snažíte, aby se jím stal i Alex. Dopřejte mu alespoň právo volby.“

Kincaid několikrát zaprskal a odstoupil ode mne. Alex řekl, aniž na jednoho z nás pohlédl: „Takhle s mým otcem nemluvte, pane Archere.“

„Prosím. Měla na sobě pletenou vestu a halenku a sukni. Ještě něco?“

„Ne.“

„Měla kabelku?“

„Myslím, že ne.“

„Přemýšlejte.“

„Neměla.“

„Takže nikde nemohla mít schovanou osmatřicítku. Vy jste nezahlédl, jak ji ukrývá pod žíněnku?“

„Ne.“

„A byl jste s ní po celou dobu, od chvíle, kdy se vrátila, až do doby, co odjela do sanatoria?“

„Ano. Byl jsem s ní celou tu dobu.“

„Pak je úplně jasné, že to není Dollyin revolver, anebo alespoň že to nebyla Dolly, kdo ho ukryl pod žíněnku. Máte nějakou představu, kdo to mohl udělat?“

„Ne.“

„Řekl jste, že to je ta vražedná zbraň. Jak to zjistili? Na balistické zkoušky přece ještě nemohli mít čas.“

Kincaid se ozval z rohu, kde se užíral. „Ta ráže odpovídá ráně a z revolveru bylo nedávno jedenkrát vystřeleno. Je logické, že je to revolver, jehož použila.“

„Vy tomu věříte, Alexi?“

„Nevím.“

„Vyslýchali ji už?“

„Chystají se k tomu. Šerif říkal cosi o tom, že počkají do pondělí, až to bude betonové z balistického hlediska.“

To mi dopřávalo trochu času, pokud se dalo Alexovi věřit. Tlak, kterému byl vystaven včera v noci a dnes ráno, a navíc nejistota posledních tří týdnů ho pořádně zmátořily. Vypadal, jako by se už ani nemohl udržet na nohou.

„Myslím, že bychom měli všichni počkat s úsudkem o vaší ženě,“ řekl jsem. „I kdyby byla vinna, a já o tom silně pochybuju, jste povinen poskytnout jí veškerou možnou pomoc a podporu.“

„Nemá k ní žádné povinnosti,“ prohlásil Kincaid. „Vůbec žádné. Přiměla ho k sňatku podfukem. Pořád a pořád ho obelhávala.“

Na rozdíl od něho jsem zachoval klid a vyrovnaný hlas: „Potřebuje přece lékařskou péči a potřebuje advokáta. Mám po ruce dobrého místního advokáta, který by se případu ujal, ale nemůžu ho platit z vlastní kapsy.“

„Berete toho na sebe trochu moc, nemyslíte?“

„Někdo musí tu odpovědnost vzít na sebe. Zatím se jí tady nikdo nechce chopit. Nemůžete se tomu přece vyhnout tím, že zalezete do díry a sám se v ní zasypete. Ta dívka je v kaši, a ať se vám to líbí či nelíbí, je to člen vaší rodiny.“

Alex snad opravdu naslouchal. Nevěděl jsem, jestli mě vnímal. Jeho otec zavrtěl úzkou šedivou hlavou.

„Není členem naší rodiny a jedno si račte uvědomit. Ta dívka nestrhne mého syna do podsvětí. A vy také ne.“ Obrátil se k Alexovi. „Kolik jsi už tomuhle chlapíkovi zaplatil?“

„Dvě stě.“

Kincaid mi pravil: „Dostal jste pořádně, dokonce přemrštěně zaplaceno. Slyšel jste, že jsem vás propustil. Tohle je soukromý pokoj, a budete-li tu proti mé vůli déle setrvávat, zavolám vedení hotelu. A jestli si s vámi nedokáží poradit oni, zavolám policii.“

Alex na mne pohlédl a bezmocně, malinko rozpřáhl paže. Otec ho objal kolem ramen.

„Dělám pouze to, co je pro tebe nejlepší, synu. Mezi tyhle lidi nepatříš. Pojedeme domů a potěšíme maminku. Přece ji nechceš přivést do hrobu.“

Tahle rafinovaná a vhodně zasazená rána dala všemu korunu. Alex se už na mne ani nepodíval. Vrátil jsem se do svého pokoje a zatelefonoval Jerrymu Marksovi a řekl mu, že přišel o klienta a já taky. Jerryho to zřejmě zamrzelo.

XIV

Alex s otcem vyklidili pokoj a odjeli. Nevyprovodil jsem je, ale zaslechl jsem, jak mlha rychle pohltila burácení jejich motorů. Posadil jsem se, počkal, až se mi usadí žaludek, a vytýkal si v duchu, že jsem měl s nimi jednat rozumněji. Kincaid byl vystrašený muž, který si svého společenského postavení cenil tak, jak si některé starší generace cenily své duše.

Odjel jsem nahoru na Foothill k Bradshawovu domu. Od děkana se asi taky nedalo moc čekat, ale měl alespoň peníze a jeho oficiální zájem o Dolly provázela kupodivu i jistá dávka sympatie. Netoužil jsem pokračovat v tomhle případě na vlastní konto. Potřeboval jsem zaměstnavatele, pokud možno někoho, kdo by měl tady v místě určitou váhu. Alice Jenksová těmhle požadavkům víceméně vyhovovala, jenže ji jsem za klienta nechtěl.

Vrátnici hlídal jeden z šerifových zástupců. Nedovolil mi vejít dovnitř a poohlédnout se tam, ale neměl námitek, abych zašel nahoru do domu. Dveře mi otevřela španělka Maria.

„Je doktor Bradshaw doma?“

„Není.“

„Kde bych ho našel?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Paní Bradshawová myslím říkala, že odjel na víkend.“

„Podivné. Rád bych si tedy promluvil s paní Bradshawovou.“

„Pozeptám se, jestli má čas.“

Vešel jsem nevyzván dovnitř a posadil se na pozlacenou židli ve vstupní hale. Maria vyšla zatím nahoru. Vrátila se a oznámila mi, že paní Bradshawová přijde za chvíli.

Trvalo jí nejméně půl hodiny, než se dobelhala ke mně dolů. Nakadeřila si šedivé vlasy, nalíčila tváře a oblékla krajkové síty, sepnuté u vrásčitého krku diamantovou broží. Poctila mě podáním ruky a já jsem nad tím pochybným darem zauvažoval, zda je tohle všechno kvůli mně.

Zdálo se, že starou dámu má návštěva potěšila. „Jak se máte, pane… pane Archere, že ano? Moc jsem doufala, že někdo ke mně přijde. Tahle mlha vyvolává u člověka pocit obrovského osamocení a teď, když je má řidička pryč…“ Zřejmě si uvědomila, že se jí do hlasu vloudil naříkavý tón, a potlačila ho. „Jak se jí vůbec daří?“ zeptala se živě.

„Je v dobrých rukou. Doktor Godwin se domnívá, že jí je líp než včera večer.“

„Výborně. Jistě vás potěší,“ pravila s jiskřivě výsměšným pohledem, „že i já se cítím trochu líp než včera večer. Syn mi dnes ráno sdělil, že jsem zase sehrála jeden ze svých výstupů, jak je nazývá. Byla jsem namouduši rozrušená. Noci mi příliš nesvědčí.“

„Byla to zlá noc pro každého.“

„A já jsem sobecká stařena. Že si to o mně myslíte?“

„Podle mého se lidé stářím příliš nemění.“

„Tohle zní jako vyslovená urážka.“ Usmívala se však téměř koketně. „Naznačujete, že jsem odjakživa taková.“

„Vy to musíte vědět líp než já.“

Rozesmálo ji to. Nebyl to veselý smích, ale cítil jsem v něm humor. „Jste troufalý a bystrý mladík. Mám ráda bystré mladíky. Pojďte do studovny, dám vám přinést něco k pití.“

„Děkuji vám, ale nemohu se zdržet…“

„Tak si tedy sednu sem.“ Opatrně se spustila na jednu z pozlacených židlí. „Mé morální vlastnosti se asi nezměnily k horšímu. Mé fyzické schopnosti však ano. Tahle mlha je velmi škodlivá pro mou artritidu.“ Pak rozvážně potřásla hlavou a dodala: „Nesmím si však stěžovat. Jako pokání za včerejší večer jsem synovi slíbila, že si po celičký den ani jediným slůvkem nepostěžuji.“

„A jak vám to jde?“

„Ne moc dobře,“ řekla s křivým, vrásčitým úsměvem. „Připadá mi to jako při pasiáns, člověk vždycky tak trochu podvádí. Vy snad ne?“

„Já si karty nevykládám.“

„O moc nepřicházíte, ale mně to pomáhá utloukat čas. No, nebudu vás zdržovat, jestli spěcháte.“

„Spěchám si promluvit s doktorem Bradshawem. Nevíte, kde bych ho zastihl?“

„Roy odletěl dnes ráno do Rena.“

„Do Rena?“

„Ale ne do kasina, to vás ujišťuji. Nemá v sobě ani stín hráčské vášně. Dokonce si občas říkám, že je přehnaně opatrný. Roy je tak trochu maminčin mazánek, nezdá se vám?“ Vzhlédla ke mně se suverénně ironickým výrazem, aniž ji Royův postoj či její spoluvina na něm uváděly do rozpaků.

„Trochu mě překvapuje, že odjel v době, kdy je v proudu vyšetřování té vraždy.“

„Mě to také překvapilo, ale nedalo se nic dělat. Ne snad že by před tím utíkal. Na Nevadské universitě se koná konference děkanů menších universit. Připravovali ji už řadu měsíců a s Royem se počítá jako s jedním z hlavních řečníků. Pokládal za svou povinnost tam být. Bylo mi ovšem také jasné, že tam mermomocí chce jet. To víte, rád se vyhřívá na výsluní veřejné slávy – je v něm odjakživa kus herce –, jenže odpovědnost, která z toho vyplývá, už tolik nemiluje.“

Její realismus mě bavil, mátl i trochu děsil. Zdálo se, že je ve svém živlu. Konverzace byla lepší než pasiáns.

Paní Bradshawová vrzavě vstala a opřela se mi o paži. „Snad přece jen pojďte do studovny. Tady to táhne. Zalíbil jste se mi, mladíku.“

Nevěděl jsem, jestli to je požehnání nebo kletba. Zazubila se mi vzhůru do obličeje, jako by v něm mohla číst mé pochyby. „Nebojte se, nesním vás.“ Zdůraznila poslední slovo, jako by už syna snědla k snídani.

Odešli jsme spolu do studovny a posadili se proti sobě do kožených křesel s vysokými opěradly. Paní Bradshawová zazvonila na Marii a objednala mi whisky se sodou a ledem. Pak se opřela dozadu a přelétávala pohledem poličky s knihami. Rady knih jí zřejmě připomínaly Bradshawovu důležitost.

„Nechápejte mě špatně. Svého syna vřele miluji a jsem na něho hrdá. Jsem hrdá na to, jak je hezký, a jsem hrdá na lo, jak je chytrý. Graduoval sumnia cum laude na Harvardu a pak velmi úspěšně složil doktorát. Jednou z něho bude rektor některé významné university nebo president nějaké velké nadace.“

„Je ctižádostivý on nebo vy?“

„Já jsem bývala, kvůli němu. A jak jemu na ctižádosti přibývalo, mé úměrně ubývalo. V životě existují lepší věci než šplhat se vzhůru po nekonečném žebříku. Dosud jsem se nevzdala veškeré naděje, že se jednou ožení.“ Mrkla po mně stalým, vychytralým okem. „Má rád ženy, víte.“

„O tom nepochybuji.“

„Dokonce jsem si už začala namlouvat, že se zajímá o slečnu Haggertyovou. Neznám jinou ženu, jíž by byl věnoval tolik pozornosti.“ Vyslovila toto konstatování tak, že vyznělo jako otázka.

„Zmínil se mi, že si s ní několikrát vyšel. Také ovšem řekl, že si nikdy nebyli v žádném ohledu blízcí. Jeho reakce na její smrt mi to potvrdila.“

„Jaká byla jeho reakce na její smrt?“

Už jsem se v životě dost navyzvídal, a tak poznám, když někdo vyzvídá na mně. „Mám na mysli jeho lidskou reakci. Kdyby mu bylo na Heleně Haggertyové opravdu záleželo, nebyl by letěl dnes ráno do Rena, konference nekonference. Byl by tady v Pacific Pointu a pokoušel by se zjistit, kdo ji oddělal.“

„Jak vidím, dost vás jeho nepřítomnost mrzí!“

„Doufal jsem v jeho pomoc. Zdálo se mi, že Roy má upřímnou starost o Dolly Kincaidovou.“

„Určitě ji má. Já ostatně také. Roy mě při snídani dokonce poprosil, abych pro tu dívku udělala, co je v mých silách. Ale co už mohu udělat?“ Rozpřáhla uzlíkovité ruce, aby tak dala najevo svou bezmocnost.

Maria vešla s cinkající whisky, neokázale mi ji podala a zeptala se paní Bradshawové, jestli si ještě něco přeje. Nepřála si. Usrkával jsem whisky a v duchu jsem uvažoval, zda je paní Bradshawová dáma, kterou bych dokázal zvládnout, kdyby se stala mou klientkou. Peněz měla jistě dost. Diamanty, které na mne mrkaly od jejího krku, by zaplatily mé služby na několik let.

„Můžete si mě najmout,“ nadhodil jsem.

„Vás najmout?“

„Pokud ovšem opravdu chcete něco udělat pro Dolly, a nikoli tu pouze sedět a vést lidumilné řeči. Myslíte, že bychom spolu vycházeli?“

„Vycházela jsem s muži v době, kdy jste byl ještě v kolébce, pane Archere. Chcete snad naznačit, že neumím vycházet s lidmi?“

„To spíš já neumím. Alex Kincaid mi právě dal za silné podpory svého otce padáka. Teď, když je v sázce jejich reputace, nechtějí mít s Dolly a jejími problémy nic společného.“

V černých očích jí blýsklo. „Toho chlapečka jsem ihned prokoukla. Je to maminčin mazánek.“

„Nemám prostředky, abych to dál hradil ze svého. Ostatně to ani není správné. Potřebuju někoho, kdo by mě financoval, nejraději někoho, kdo tady má váhu a – upřímně řečeno – i slušné bankovní konto.“

„Kolik by mě to stálo?“

„To záleží na tom, jak dlouho se ten případ povleče a jak široce se rozroste. Beru stovku na den plus výlohy. Mimoto sleduje pro mě v Renu skupina detektivů stopu, která by mohla být horká.“

„Stopa v Renu?“

„Vychází odsud, je ze včerejšího večera.“

Pověděl jsem jí o chlapíkovi v kabrioletu, který patří paní Sally Burkeové, ženě s mnoha kumpány. Se vzrůstajícím zájmem se naklonila v křesle dopředu. „A proč nesleduje policie tuhle stopu?“

„Třeba budou. Pokud ji už sledují, tak o tom nevím. Zřejmě se shodli na názoru, že Dolly je vinna a všechno ostatní je bezpodstatné. Takhle to je jednodušší.“

„Vy s tímhle názorem nesouhlasíte?“

„Ne.“

„Přestože našli dnes ráno v její posteli ten revolver?“

„Vy o tom víte?“

„Šerif Crane mi ho dnes ráno ukázal. Chtěl vědět, zda tu zbraň poznávám. Samozřejmě jsem ji nikdy neviděla. Už jen pohled na revolver mi je odporný. Nikdy jsem Royovi nedovolila, aby nějaký vlastnil.“

„A nemáte ponětí, komu by tenhle patřil?“

„Ne, ale šerif zřejmě pokládal za samozřejmé, že patří Dolly a že ji tedy usvědčuje z vraždy.“

„Nic nenasvědčuje tomu, že jí patří. I kdyby jí patřil, přece by ho neukryla pod vlastní žíněnku! Její manžel popírá, že ho tam ukryla, a byl s ní nepřetržitě od chvíle, kdy se vrátila do vrátnice. A kromě toho ještě není definitivně prokázáno, že je to vražedná zbraň.“

„Opravdu?“

„Opravdu. Bude třeba provést balistické zkoušky a ty jsou stanoveny teprve na pondělí. Jestli bude štěstí stát při mně, budu asi schopen do té doby situaci dost objasnit.“

„Máte nějakou vlastní teorii, pane Archere?“

„Podle mého názoru tu jde o záležitost, která se rozvětvuje hodně daleko mimo Dolly. Dolly nevyhrožovala smrtí Heleně Haggertyové, ta by byla poznala její hlas, byly přece důvěrné přítelkyně. Myslím, že Dolly šla za ní jen proto, aby se s ní poradila, jestli se má vrátit k manželovi. Narazila na mrtvolu a zmocnila se jí panika. A ta ji drží doteď.“

„Proč?“

„Zatím to nemohu ještě vysvětlit. Musím hlouběji prošťourat její minulost. Také chci prošťourat minulost Heleny Haggertyové.“

„To by mohlo být zajímavé,“ prohlásila, jako by uvažovala o návštěvě dvojprogramu v kině. „Kolik by mě tohle všechno stálo?“

„Tak málo, jak to jen půjde. Ale mohlo by to stoupnout na nějaký ten tisíc, na dva, na tři, nebo dokonce na čtyři.“

„To je vlastně dost nákladné pokání.“

„Pokání?“

„Za můj egoismus, minulý, přítomný i budoucí. Budu o tom přemýšlet, pane Archere.“

„Jak dlouho na to budete potřebovat?“

„Zavolejte mi dnes večer. Roy mi bude telefonovat kolem večeře – telefonuje mi každý večer, když je na cestách. Rozhodně vám nemohu dát odpověď, dokud to s ním neprodiskutuji. Žijeme skromněji, než byste si mohl myslet,“ dodala vážně, pohrávajíc si s diamanty u krku.

XV

Vyjel jsem pod klenbou mokrých stromů nahoru k domu Heleny Haggertyové. Před vchodem se ometali dva šerifovi zástupci a odmítali mě vpustit dovnitř nebo odpovědět na jakoukoli otázku. Ten dnešek stál opravdu za starou bačkoru!

Zamířil jsem tedy k universitě a zašel do správní budovy. Napadlo mi, že bych si mohl promluvit s Laurou Sutherlandovou, která měla na starosti studentky, jenže její kancelář byla zamčená. Všechny kanceláře byly zamčené. V budově nebylo živáčka kromě bělovlasého muže v modrých džínsech, který zametal chodbu smetákem. Vypadal jako Chronos a mě přepadla na zlomek vteřiny hrůzná představa, že smetává poslední stopy po Heleně.

V jakémsi obranném reflexu jsem vytáhl notes a našel v něm jméno vedoucího katedry moderních jazyků. Dr. Geisman. Stařík se smetákem věděl, kde má kancelář.

„Je to v té nové budově, kam dali všechny humanitní obory, tam na konci aleje.“ Ukázal mi směr. „Jenže teď v sobotu odpoledne tam nebude.“

Stařík se mýlil. Našel jsem Geismana v sekretariátu katedry v přízemí nové budovy, jak sedí s telefonním sluchátkem v jedné ruce a s tužkou v druhé. Zahlédl jsem ho včera, když vycházel z Bradshawovy kanceláře – podsaditý muž středních let v brýlích s tlustými skly, nedokonale maskujícími vystrašené malé oči. „Okamžik,“ prohodil ke mně, a do telefonu: „Je mi líto, že nám nemůžete pomoci paní Bassová. Chápu, že máte odpovědnost k rodině a odměna pro externího lektora není pochopitelně velká.“

Mluvil jako cizinec, i když bez přízvuku. Hlas měl neutrální, jako by angličtina byla prostě další řeč, které se naučil.

„Jsem doktor Geisman,“ řekl, když zavěsil a na seznamu před sebou škrtl jedno jméno. „Vy jste doktor de Falla?“

„Ne. Jmenuji se Archer.“

„Jakou máte kvalifikaci? Máte nějakou vědeckou hodnost?“

„Doktorát knokautů.“

Nezareagoval na mé pousmání. „Jedna členka naší katedry zesnula, jak zajisté víte, a já musím obětovat sobotní volno a najít za ni náhradu. Jestliže tedy mám vaši nabídku brát vážně…“

„Neucházím se o nic, doktore, leda o nějakou tu informaci. Jsem soukromý detektiv, vyšetřuji smrt profesorky Haggertyové a rád bych zjistil, jak se sem vůbec dostala.“

„Nemám čas se tím znovu podrobně zabývat. V pondělí máme přednášky a ty je třeba obsadit. Jestliže se ten doktor de Falla nedostaví nebo se ukáže, že se nám nehodí, pak nevím co dělat.“ Mrkl na své náramkové hodinky. „V půl sedmé musím být na losangeleském letišti.“

„Pět minut můžete postrádat, to přece může každý.“

„Dobře. Pět minut.“ Zaťukal na sklíčko hodinek. „Chcete vědět, jak se paní Haggertyová k nám dostala? Nevím, ledaže by se jednoho dne objevila v mé kanceláři a žádala o zaměstnání. Doslechla se, že profesor Farrand utrpěl srdeční záchvat. Tohle je během měsíce už podruhé, co se dostáváme do takové situace.“

„Kdo ji informoval o tom srdečním záchvatu?“

„Nevím. Snad profesorka Sutherlandová. Haggertyová ji uvedla jako zdejší referenci. Věděl to ovšem každý, stálo to v novinách.“

„Žila tady předtím, než se u vás ucházelo o místo?“

„Myslím, že ano. Ano, žila. Řekla mi, že už má dům. Byla s ním spokojená a chtěla tam zůstat. Velmi o to místo stála.

Upřímně řečeno, měl jsem v jejím případě určité pochybnosti. Absolvovala universitu v Chicagu, ale neměla plnou kvalifikaci. Škola, kde předtím vyučovala, Maple Park, nemá stejnou úroveň jako naše. Profesorka Sutherlandová mi však řekla, že to zaměstnání potřebuje, a tak jsem ji bohužel přijal.“

„Podle mých informací měla soukromý příjem.“

Našpulil rty a zavrtěl hlavou. „Dáma se soukromým příjmem nepřevezme čtvery přednášky francouzštiny a němčiny a k tomu konzultantské povinnosti za plat necelých pěti tisíc dolarů ročně. Snad tím myslela alimenty. Řekla mi, že má těžkosti s jejich výplatou.“ Brýle se zablýskaly, jak vzhlédl. „Věděl jste, že se nedávno rozvedla?“

„Slyšel jsem o tom. Víte, kde žije její bývalý manžel?“

„Ne. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili. Podezíráte jeho?“

„K tomu nemám žádný důvod. Jenže když někdo zavraždí ženu, člověk se obvykle porozhlédne po muži, který měl motiv ji zabít. Místní policie má jinou teorii.“

„Vy s ní nesouhlasíte?“

„Nedávám se ničím ovlivnit, doktore.“

„Ach tak. Prý je v podezření jedna z našich studentek.“

„Taky jsem to slyšel. Znáte to děvče?“

„Ne. Naštěstí neměla na naší katedře zapsanou žádnou přednášku.“

„Proč ‚naštěstí‘?“

„Prý to je psychoneurotička.“

Jeho krátkozraké oči vypadaly za tlustými čočkami brýlí stejně zranitelně jako otevřené ústřice. „Kdyby universitní správa pořádně prověřovala uchazeče o studium, neměli bychom tu studenty, kteří ohrožují naše životy. Jenže v některých ohledech jsme zde velmi pozadu.“ Znovu zaťukal na sklíčko hodinek. „Vašich pět minut vypršelo.“

„Ještě jednu otázku, doktore. Informoval jste rodinu Heleny Haggertyové?“

„Ano, dnes časně ráno jsem zatelefonoval její matce. Děkan Bradshaw mě požádal, abych vykonal tuto povinnost, ačkoli to podle mého názoru mělo správně být jeho povinností. Její matka, paní Hoffmanová, sem přiletí a musím jí jet naproti na losangeleské letiště.“

„O půl sedmé?“

Zasmušile přikývl. „Nikdo jiný tu totiž není k dispozici. Oba naši děkani odjeli z města.“

„Profesorka Sutherlandová také?“

„Profesorka Sutherlandová také. Odjeli si a nechali mi celou tu záležitost na krku.“ Brýle se mu orosily sebelítostí a sundal je, aby si je otřel. „Venku je mlhavo a já ani nebudu vidět na cestu. Mám tak špatný zrak, že bez brýlí nepoznám rozdíl mezi vámi a Všemohoucím.“

„Moc velký rozdíl tady není.“

Nasadil si brýle, pochopil, že šlo o žert, a krátce, skřehotavě se uchichtl.

„Jakým letadlem přiletí paní Hoffmanová, doktore?“

„Linkou United z Chicaga. Slíbil jsem jí, že ji budu čekat u výdejny zavazadel společnosti United.“

„Nechte tam jet mě!“

„To myslíte vážně?“

„Alespoň budu mít příležitost si s ní promluvit. Kam chcete, abych ji odvezl?“

„Objednal jsem pro ni pokoj v hotelu Pacific. Mohli bychom se tam setkat řekněme v osm.“

„Prima.“

Vstal, obešel psací stůl a bouřlivě mi potřásl rukou. Jak jsem vycházel z budovy, vynořil se z mlhy pomenší stařík v černém klobouku a zelenavě černém plášti. Měl černý knír, který vypadal jako nabarvený, souchotinářské černé oči a od vína rozpálené propadlé tváře.

„Doktor de Falla?“

Přikývl. Přidržel jsem mu dveře. Smekl klobouk a uklonil se.

„Merci beaucoup.“

Jeho střevíce s gumovými podrážkami nezašustily hlasitěji než pavoučí nožky. Myslí se mi mihla další z mých malých nočních můr. Tohle byl doktor Smrt.

XVI

Jel jsem pomalu podél pobřeží, ale než jsem dorazil k letišti, mlha se zvedla a v ovzduší po ní zůstalo kalné příšeří. Zaparkoval jsem u budovy United Airlines. Podle lístku, který mi podala dívka na parkovišti, bylo přesně šest dvacet pět. Přešel jsem vozovku k obrovské jasně osvětlené budově a našel otáčecí pult se zavazadly, obložený cestujícími.

Na kraji zástupu stála vedle svého zavazadla žena, vypadající jako vyschlá starší Helena. Měla na sobě černé šaty, černý plášť s vetchým kožišinovým límcem, černý klobouk a černé rukavice.

Jedině křiklavé rudé vlasy nezapadaly. Oči měla napuchlé a vypadala zmátořeně, jako by duchem stále ještě napůl v Bridgetonu.

„Paní Hofmanová?“

„Ano, to jsem já.“

„Jmenuji se Archer. Doktor Geisman, vedoucí katedry vaší dcery, mě požádal, abych pro vás zajel.“

„To bylo od něho milé,“ řekla s chabým, matným pousmáním. „A od vás také.“

Zdvihl jsem kufr – byl malý a lehký. „Chtěla byste se něčeho najíst nebo napít? Tady je poměrně slušná restaurace.“

„Ach ne, děkuji. Večeřela jsem v letadle. Holštýnský řízek. Let byl velice zajímavý. Dosud jsem ještě nikdy neletěla tryskovým letadlem. Ale ani trochu jsem se nebála.“

Nevěděla, čí je. Rozhlížela se po jasných světlech a lidech. Svaly v obličeji se jí stáhly, jako by se chystala znovu rozplakat. Uchopil jsem ji za hubené předloktí a vyvedl ji odtud přes vozovku k svému vozu. Objeli jsme parkoviště a zařadili se na dálnici.

„Tohle tady neměli, když jsem tu byla posledně. Jsem ráda, že jste se uvolil přijít mi naproti. Ztratila bych se,“ řekla ztraceným hlasem.

„Kdy jste tu vlastně byla naposledy?“

„Před téměř dvaceti lety. Hoffman tehdy sloužil v námořnictvu, byl štábním poddůstojníkem u pobřežní hlídkové služby. Odveleli ho do San Diega. Helena už tehdy utekla – opustila domov, a tak jsem si myslela, že bych toho mohla využít a zacestovat si. Žili jsme v San Diegu přes rok a bylo to moc pěkné.“ Slyšel jsem její dech, jako by se prodírala vzhůru k okraji současnosti. Obezřele se zeptala: „Pacific Point je dost blízko San Diega, viďte?“

„Asi osmdesát kilometrů.“

„Opravdu?“ Po další odmlce řekla: „Pracujete na universitě?“

„Ne, jsem totiž detektiv.“

„Podívejme! Můj manžel je taky detektiv. Slouží už čtyřiatřicet let u bridgetonské policie. Příští rok má jít do penze. Uvažovali jsme o tom, že bychom se pak usídlili v Kalifornii, ale tohle ho asi odradí. Předstírá, že ho to netrápí, ale kdepak. Myslím, že ho to trápí zrovna tolik jako mě.“ Hlas se jí vznášel nad hřmotem dálnice jako nehmotný duch mluvící sám k sobě.

„Škoda že sem dnes s vámi nemohl přiletět.“

„Byl by mohl, jen chtít. Mohl si vzít volno. Nejspíš se bál, že by to bylo nad jeho síly. A musí brát ohled na svůj krevní tlak.“ Znovu zaváhala. „Vyšetřujete vraždu mé dcery?“

„Ano.“

„Doktor Geisman mi řekl v telefonu, že máte na někoho podezření, na nějakou mladou dívku. Proč by studentka zastřelila jednu ze svých profesorek? O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšela.“

„Nemyslím, že to udělala, paní Hoffmanová.“

„Ale doktor Geisman prohlásil, že ten případ je prakticky uzavřen.“ Zármutek v jejím hlase se změnil v jakousi pomstychtivou touhu po spravedlnosti.

„Snad je.“ Nechtělo se mi přít s potenciálně cennou svědkyní. „Vyšetřuju i jiné aspekty a vy mi třeba můžete pomoct.“

„Jak to?“

„Někdo vyhrožoval vaší dceři smrtí. Pověděla mi to předtím, než byla zastřelena. Někdo jí telefonoval. Nepoznala ten hlas, ale prohlásila o něm něco podivného. Prohlásila, že zněl jako hlas Bridgetonu.“

„Bridgetonu? Tam přece žijeme.“

„To vím, paní Hoffmanová. Helena řekla, že ji Bridgeton dostihl. Nemáte ponětí, co tím mohla myslet?“

„Vždycky nenáviděla Bridgeton. Od doby, co byla na střední škole, připisovala Bridgetonu vinu za všechno, co jí v životě nevycházelo. Nemohla se dočkat chvíle, až z Bridgetonu odejde.“

„Pokud vím, utekla z domova.“

„Takhle bych tomu neříkala,“ ačkoli to předtím téměř tak řekla. „Zmizela nám z očí, na jediné léto, a celou tu dobu pracovala. Byla zaměstnána u jedněch chicagských novin. Pak začala studovat na universitě a oznámila mi, kde je. Udělala to jenom kvůli svému otci…“ Zarazila se uprostřed věty. „Vypomáhala jsem jí ze svých peněz na domácnost do doby, než jsme šli k námořnictvu.“

„Proč to neklapalo mezi ni a jejím otcem?“

„Souviselo to s jeho zaměstnáním. Toho se alespoň týkala ta závěrečná velká hádka.“

„Když ho Helena nazvala úplatným esesákem?“

Obrátila se na sedadle a pohlédla na mne. „Helena vám to řekla, co? Jste – byl jste jejím mládencem nebo něčím takovým?“

„Byli jsme přátelé.“ Shledal jsem, že to dokážu prohlásit celkem upřímně. Strávili jsme spolu jedinou svárlivou hodinu, ale na tu vrhla její smrt světlo, z něhož mě bolel zrak.

Naklonila se, aby mi líp viděla do obličeje. „Co jiného vám ještě řekla?“

„Že při jejím sporu s otcem šlo o nějakou vraždu.“

„To je lež. Nemyslím, že by jako Helena lhala, ale mýlila se. Smrt pana Deloneye byla prachpouhá náhoda. Jestliže si Helena myslela, že o tom ví víc než její otec, tak byla absolutně v neprávu.“

Užít tak pádných slov jako „absolutně“ a „v neprávu“ vůči mrtvé bylo těžkým obviněním. Paní Hoffmanové vylétla ruka v černé rukavici k ústům. Chvíli seděla schoulená ve vystrašeném mlčení jako huben vyschlá cvrččí samička, která ztratila schopnost cvrkat.

„Povězte mi něco o smrti pana Deloneye, paní Hoffmanová.“

„Nevím, proč bych měla. Nikdy nemluvím o manželových případech. Nemá to rád.“

„Vždyť tu není.“

„Do jisté míry je. Jsme spolu už hodně dlouho. Ale stejně to je dávná minulost.“

„Minulost je vždycky spjatá s přítomností. Ten případ může mít nějakou souvislost s Heleninou smrtí.“

„Jak by mohl? Je tomu už dvacet let, vlastně ještě déle, co k němu došlo, a stejně to ani tehdy nebyl nijak výjimečný případ. Na Helenu zapůsobil jedině proto, že se to stalo v našem činžáku. Pan Deloney čistil pistoli a ta spustila a zastřelila ho. To bylo všechno.“

„Jste si tím jista?“

„Hoffman to řekl a Hoffman nelže.“ Znělo to jako zaklínací formule, které již kdysi použila.

„Proč myslela Helena, že lže?“

„Ví bůh, jak na to přišla! Tvrdila, že mluvila se svědkem, který viděl, jak někdo zastřelil pana Deloneye, ale podle mého se jí to zdálo. Žádný svědek se nepřihlásil a Hoffman řekl, že žádný svědek existovat nemohl. Pan Deloney byl v bytě sám, když se to přihodilo. Čistil nabitou pistoli a střelil se do obličeje. Toho druhého snad musela Helena vidět ve snu. Byla do pana Deloneye tak trochu zakoukaná. Byl to pěkný mužský; víte, jaká jsou mladá děvčata.“

„Kolik let jí bylo?“

„Devatenáct. Stalo se to onoho léta, kdy odešla z domova.“

Už se úplně setmělo. V dálce po pravé straně se odrážela od zatažené oblohy jako zmírající rudé plameny světla Longlicache, kde jsem strávil své vlastní neveselé mládí.

„Kdo byl pan Deloney?“

„Luke Deloney,“ řekla. „Velmi úspěšný stavební podnikatel v Bridgetonu i v celém státě. Patřil mu náš činžák a další domy v městě. Ještě dnes patří všechny paní Deloneyové. Mají mnohem větší cenu než tenkrát, a tenkrát už byl skoro milionář.“

„Vdova po Deloneyovi tedy ještě žije?“

„Ano, ale nevyvozujte z toho žádné ukvapené závěry. Když se to stalo, byla na míle daleko v jejich rodinném sídle. To víte, všelicos se po městě povídalo, ale byla nevinná jako nemluvně. Pochází z velmi dobré rodiny. Je jednou z proslulých sester Osbornových z Bridgetonu.“

„Čím byly proslulé?“

„Jejich otec byl senátor. Vzpomínám si, že když jsem ještě chodila do obecné školy, dávno před první světovou válkou, jezdívali na štvanice v červených kabátech. Vždycky se ale chovali velmi demokraticky.“

„To bylo od nich hezké!“ Připomněl jsem jí opět případ Deloney. „Říkáte, že Deloney byl zastřelen přímo v domě, kde jste vy bydleli?“

„Ano. Bydleli jsme v přízemí. Ten byt jsme získali strašně levně, protože jsme vybírali pro pana Deloneye činži. On sám si držel byt nahoře na střeše. Používal ho jako soukromou kancelář a pro večírky s potentáty a podobně. Mnoho hlavounů z vládních míst bylo jeho přáteli. Vídávali jsme je přicházet a odcházet,“ zdůraznila důležitě.

„A v tom bytě na střeše se zastřelil?“

„Ta pistole ho zastřelila,“ opravila mě. „Byla to nešťastná náhoda.“

„Co byl ten Deloney za člověka?“

„Byl to, jak by se asi řeklo, selfmademan. Pocházel ze stejné části města jako Hoffman a já, a tím jsme se také dostali k tomu vybírání činže. Tehdy za krize nám to pomohlo. Lukea Deloneye krize nevyvedla z míry. Vypůjčil si peníze, aby mohl založit vlastní stavební podnik, rychle se vypracoval a později se oženil se starší dcerou senátora Osborna. Těžko říct, kam až by to byl mohl dotáhnout. Zemřel celkem mladý, bylo mu teprve čtyřicet.“

„Helena se o něj zajímala, říkala jste, že?“

„Nijak vážně, takhle jsem to nemyslela. Kdoví jestli spolu vůbec vyměnili jediné slůvko. Ale víte, jaká jsou mladá děvčata, jak si spřádají sny o starších mužích. Byl to nejúspěšnější muž v širokém okolí, a Helena byla odjakživa velice ctižádostivá. Víte, otci vytýkala, že je neúspěšný, což není. Ale když se nakonec sama provdala, vybrala si zrovna Berta Haggertyho, a jestli je někdo neúspěšný, tak je to právě on.“

Hovořila už mnohem klidněji, jenže měla sklon plést páté přes deváté. Bylo to ovšem přirozené. Vražda dcery uvrhla do jejího života hlubinnou pumu.

„Předpokládejme, že mezi Heleninou smrtí a zastřelením toho Deloneye existuje nějaká spojitost,“ nadhodil jsem. „Nemáte potuchu, v čem by mohla být?“

„Ne, to byl určitě výplod Heleniny fantazie. V tom vždycky vynikala.“

„Vždyť ale řekla, že zná svědka, který viděl, jak Deloneye někdo zastřelil?“

„Mluvila nesmysly.“

„Proč?“

„Myslíte, jako proč by říkala takové věci svému otci? Aby ho dopálila. Odjakživa byla mezi nimi zlá krev, od té doby, co ji Hoffman poprvé udeřil. A jakmile se začali hádat, tak byla ochotná říct cokoli.“

„Uvedla jméno toho svědka?“

„Jak by mohla? Takový člověk přece neexistoval. Otec ji vyzval, aby mu řekla jeho jméno. Helena připustila, že nemůže, že mluvila do větru.“

„Sama to připustila?“

„Musela. Hoffman ji k tomu přiměl. Ovšem ta tvrdá slova, která mu řekla, neodvolala nikdy.“

„Je možné, že by tím svědkem byla Helena sama?“

„To je nesmysl a vy to víte. Jak by mohla být svědkem něčeho, co se nikdy nestalo?“ Ale v její sebejistotě něco zaskřípalo.

„Uvědomte si, že Deloney je mrtev. Stejně Helena. To celkem potvrzuje slova, která řekla svým přátelům, než zemřela.“

„Myslíte jako o Bridgetonu?“

„Ano.“

Opět se odmlčela. Za přístavními čtvrtěmi jsme zase vjeli do mlhy. Bál jsem se, že se dostaneme do nějaké hromadné bouračky, a zpomalil jsem. Paní Hoffmanová se neustále ohlížela, jako by jí připadalo, že Bridgeton dostihuje i ji.

„Doufám, že Hoffman nepije,“ řekla po chvíli. „Škodí to jeho krevnímu tlaku. Jestli se mu něco stane, bude to moje vina.“

„Jeden z vás sem musel přijet.“

„Už asi ano. Je s ním ale Bert a ať už je jakýkoli, alespoň není opilec.“

„Helenin bývalý manžel je u jejího otce?“

„Ano. Přijel k nám dnes ráno z Maple Parku a odvezl mě na letiště. Bert je hodný chlapec. Neměla bych ho nazývat chlapcem, je už přece dospělý čtyřicátník, ale vypadá mladší.“

„Učí v Maple Parku?“

„Ano, jenže ještě nemá akademickou hodnost. Pracuje na ni již řadu let. Vyučuje novinářství a angličtinu a pomáhá při vydávání školního časopisu. Býval novinář, tak se s ním Helena seznámila.“

„Když jí bylo devatenáct?“

„Máte dobrou paměť. Vy a Hoffman byste spolu dobře vycházeli. Pro Hoffmana je paměť druhá přirozenost. Před válkou, než se Bridgeton rozrostl, znal Hoffman každou budovu ve městě. Každou továrnu, každé skladiště, každou rezidenci. Stačilo ukázat na kterýkoli dům na kterékoli ulici a dokázal vám říct, kdo ho postavil a komu patří. Dokázal vám říct, kdo v něm bydlí a kdo v něm bydlíval a kolik dětí mají a jaký je jejich příjem a všechno ostatní, co jste o nich potřeboval vědět. Nepřeháním, můžete se zeptat kohokoli z jeho kolegů. Předpovídali mu velkou budoucnost, ale nedotáhl to výš než na poručíka.“

Hloubal jsem, proč asi z té velké budoucnosti nic nebylo. Poskytla mi částečnou odpověď, která, jak mám podezření, byla spíš legendou než skutečností.

„Helena zdědila paměť po něm. Byli si podobnější, než byli oba ochotni připustit. A přes všechny neshody, co mezi nimi panovaly, se měli strašně rádi. Hoffmanovi to zlomilo srdce, když Helena odešla z domu a nedala o sobě vědět. Nikdy se na ni nezeptal, ale strašně mu to vrtalo hlavou. A už nikdy nebyl takový jako předtím.“

„Provdala se hned nato za Berta?“

„Ne, nechala ho za sebou běhat ještě pět šest let. Z toho strávil nějaký ten rok v armádě. Ve válce se vyznamenal – ve válce se vyznamenala řada mužů, kteří se předtím nebo později nijak nevyznamenali – a určitý čas byl plný sebedůvěry. Hodlal napsat knihu, začít vydávat vlastní noviny, odvézt Helenu do Evropy na svatební cestu. Dostali se do Evropy – na podkladě zákona o pomoci válečným vysloužilcům – a já jim dala něco peněz na úhradu cesty, ale to bylo vše, co se z jeho plánů vůbec kdy uskutečnilo. Nikdy se nedokázal soustředit na jednu věc, a když se nakonec soustředil, bylo pozdě. Vloni na jaře se jejich cesty rozdělily. Nebyla jsem ráda, ale těžko jí to můžu vyčítat. Od doby, co se vzali, toho vždycky dokázala víc než on. A jedno musím Heleně přiznat – vždycky měla úroveň.“

„Souhlasím.“

„Snad ale měla zůstat u Berta. Kdo ví? Třeba by nebylo k tomuhle došlo. Občas si myslívám, že lepší je nějaký mužský než žádný.“

Později, když jsme vjížděli do Pacific Pointu, zeptala se: „Proč se Helena nedokázala provdat za solidního mužského? Je to zvláštní. Byla chytrá, byla hezká, měla úroveň, a přesto si nikdy nedokázala získat někoho solidního.“

Cítil jsem, jak na mne hledí ze strany a snaží se zmapovat ztracenou pevninu života své dcery. Hotel Pacific stál na rohu přímo nad ekonomickým rovníkem, rozdělujícím hlavní třídu na část zámožnou a méně zámožnou. Byla sobota večer, ale hala byla téměř prázdná. Ve světle stojací lampy hráli čtyři starší muži bridž. Jediným dalším člověkem široko daleko, pokud ho lze takto kvalifikovat, byl doktor Geisman.

Zdvihl se z ošumělého zeleného plastikového křesílka a obřadně si potřásl rukou s paní Hoffmanovou.

„Jak vidím, dorazila jste v pořádku. Jak se vám daří?“

„Děkuji dobře.“

„Nečekaný skon vaší dcery nám zasadil těžkou ránu.“

„Mně taky.“

„Musel jsem dokonce věnovat celý den, abych za ni opatřil náhradu. Zatím jsem neuspěl. V téhle roční době se učitelské síly shánějí nejhůř.“

„To je opravdu zlé.“

Nechal jsem je, aby se pokoušeli oživit svou mrtvě narozenou konverzaci, a odešel se napít do výčepu. U pultu seděla jediná zákaznice a vedla zapšklé řeči s tlustým, truchlivým barmanem, černé obarvené vlasy jí přecházely do zelena jako u některých druhů kachen.

Poznal jsem ji – paní Perrinovou bych dokázal poznat na míle daleko – a začal jsem couvat ven z místnosti. Jenže paní Perrinová se otočila a spatřila mě.

„Podívejme se, kdo tu je!“ Zeširoka rozpřáhla náruč, málem porazila prázdnou sklenici před sebou a řekla barmanovi: „Tohle je můj přítel pan Archer. Nalejte něco mému příteli.“

„Co si dáte?“

„Bourbon. Platit budu sám. Co pije dáma?“

„Plantážnický punč,“ řekla. „A díky za tu ‚dámu‘. Vlastně díky za všechno. Oslavuju, už od rána oslavuju.“

Opak by mi byl milejší. Žulově tvrdá troufalost, kterou prokazovala při soudním jednání, popraskala a v trhlinách bylo vidět její rozkotaný vnitřní život. Neznal jsem sice všechna tajemství paní Perrinové, ale zato jsem znal její trestní rejstřík, tak jak je zachycen v policejních protokolech dvaceti měst. Zločinem, pro který byla souzena, se neprovinila, dopouštěla se však podvodů po celém kontinentě, od Acapulka po Seattle a od Montrealu po Key West.

Barman se odbelhal namíchat nápoje. Posadil jsem se na stoličku vedle ní. „Na oslavu byste si měla vybrat jiné město!“

„To vím. Tohle město je krchov. Dokud jste sem nevklouzl, tak jsem si připadala jako poslední zdejší živáček.“

„Takhle jsem to nemyslel, paní Perrinová.“

„Sakra, říkejte mi Bridget, jste můj kámoš, vysloužil jste si to právo.“

„Dobrá, Bridget. Policii nešlo vaše osvobození pod nos, to ostatně nemůžete od nich čekat. Seberou vás pro sebemenší maličkost.“

„Zatím jsem nic neprovedla. Tyhle peníze mi říkají pane.“

„Myslím na to, co byste mohla udělat, jestli budete oslavovat dál. V tomhle městě si ani nesmíte dovolit přejít ulici na červenou!“

Zauvažovala nad tím a v tváři jí cukalo, jak si namáhala mozek. „Nejspíš máte pravdu. Už jsem si říkala, že bych ráno mohla odjet do Las Vegas. Mám tam přítele.“

Barman nám přinesl drinky. Paní Perrinová si usrkla a zatvářila se kysele, jako by jí najednou přestalo chutnat. Pohled jí zabloudil k zrcadlu za barovým pultem.

„Páni!“ vyhrkla. „To jsem já? Vypadám jako boží dopuštění.“

„Vykoupejte se a trochu se vyspěte.“

„To není jen tak, vyspat se. Připadám si v noci moc opuštěně.“ Hodila po mně okem, spíš z čistého automatismu než z nějakého jiného důvodu.

Nebyla můj typ. Dopil jsem a položil na pult dvě dolarové bankovky.

„Dobrou noc, Bridget. Dejte na sebe pozor. Musím jít telefonovat.“

„To určitě. Nashledanou u Maxima!“

Jen jsem se vzdálil, už se k ní zase přitočil ten belhavý barman. Paní Hoffmanová a doktor Geisman už nebyli v hale. Telefonní kabiny jsem našel ve výklenku za recepcí a zavolal jsem k Bradshawům.

Telefon nezazvonil víckrát než jednou, a už se v něm ozval roztřesený ženský hlas: „Royi? Jsi to ty, Royi?“

„Tady Archer.“

„Tolik jsem doufala, že to bude Roy. Telefonuje mi vždycky v tuhle dobu. Nemyslíte, že se mu mohlo něco stát?“

„Ne, nemyslím.“

„Četl jste noviny?“

„Ne.“

„Je tam poznámka, že na tu konferenci s ním odjela Laura Sutherlandová. Roy mi o tom neřekl. Myslíte, že se o Lauru zajímá?“

„Jak to mám vědět?“

„Je to hezká mladá žena, viďte?“

Mluvila tak pošetile, že mi napadlo, jestli snad nevypila k večeři sklenku vína. „K tomuhle se nemůžu vyjádřit, paní Bradshawová. Volám ohledně toho, jestli jste ochotna realizovat, o čem jsme dnes odpoledne hovořili.“

„Bez Royova souhlasu to bohužel nepůjde. Víte, o rodinných financích rozhoduje on. A teď bych, pane Archere, byla ráda, kdybychom to skončili. Čekám totiž, že mě Roy každou chvíli zavolá.“

Zavěsila. Zřejmě jsem to nějak přestával umět s křehkými starými dámami. Šel jsem do umývárny a pohlédl na svou tvář do zrcadla nad řadou umyvadel. Někdo napsal tužkou na zeď: „Zachovejte si duševní zdraví nebo vás zabiju!“

Do umývárny vešel malý černý kamelot a přistihl mě, jak se šklebím na svůj obraz v zrcadle. Zatvářil jsem se, jako bych si prohlížel zuby. Černoušek vypadal na deset let a choval se jako miniatura dospělého.

„Přečtěte si všechno o vraždě,“ nadhodil.

Koupil jsem si od něho místní noviny, článek na první straně měl titulek: „Vražda zdejší universitní profesorky,“ a podtitulek: „Před výslechem záhadné studentky“. V tom článku Dolly vlastně soudili a vynášeli nad ní rozsudek. Prý „se zapsala podvodným způsobem a pod cizím jménem“. Její přátelství s Helenou bylo charakterizováno jako „podivné přátelství“. Osmatřicítka nalezená v její posteli byla „vražednou zbraní“. Prý „se v její minulosti skrývá jakási temná záhada“ – zřejmě vražda paní McGeeové – a „vyhýbá se policejnímu výslechu.“

O jiném podezřelém nepadla zmínka. Chlapík z Rena se v článku nevyskytoval.

Místo abych udělal něco konstruktivního, roztrhal jsem noviny na kousky a hodil je do koše na odpadky. Pak jsem se vrátil k telefonním kabinám. Telefon doktora Godwina byl přepojen na službu pro nepřítomné a telefonistka chtěla vědět, zda jde o naléhavý případ.

„Ano. Týká se to pacienta doktora Godwina.“

„Jste vy ten pacient, pane?“

„Ano,“ zalhal jsem a podivil se v duchu, jestli to snad neznamená, že potřebuju pomoc.

Telefonistka pravila o něco vlídněji: „Když pan doktor volal naposledy, byl doma.“

Odříkala mi číslo, ale nevytočil jsem je. Chtěl jsem si s Godwinem promluvit z očí do očí. Našel jsem jeho adresu v telefonním seznamu a jel jsem přes město za ním.

Bydlel v jednom z velkých domů postavených na pokraji náhorní planiny, z níž normálně byl výhled dolů na přístav a město. Dnes večer ji mlha odřízla od světa.

Za průčelím z hrubě tesaného arizonského kamene zpíval tenor a soprán srdcervoucí dueto z Bohémy.

Dveře otevřela hezká žena v rudém, brokátem zdobeném hedvábném županu a na tváři jí pohrával profesionální úsměv, jaký mívají manželky lékařů. Mé jméno jí zřejmě něco říkalo.

„Je mi líto, pane Archere. Ještě před několika minutami tu manžel byl. Dokonce jsme jednou pro změnu poslouchali hudbu. Potom zatelefonoval jakýsi mladý člověk – manžel jedné z jeho pacientek – a muž mu slíbil, že se s ním setká v sanatoriu.“

„Nevolal Alex Kincaid?“

„Myslím, že ano. Pane Archere?“ Vyšla ven, zářivá, velmi ženská postava v rudém županu. „Manžel mi o vás vyprávěl. Prý pracujete na tom kriminálním případu, na němž mu tak záleží?“

„Ano.“

Položila mi ruku na paži. „Mám o něj starost. Bere si tu záležitost tak k srdci. Je zřejmě přesvědčen, že tu dívku nechal v době, kdy byla jeho pacientkou, na holičkách, a že proto nese odpovědnost za všechno, k čemu došlo.“ Její ušlechtilé podlouhlé oči ke mně vzhlédly, prosíce o povzbuzení.

„Nenese.“

„Povíte mu to? Na mě nedá. Je vůbec velmi málo lidí, na které dá. Ale vás, pane Archere, si určitě váží.“

„Já jeho taky. Přesto se domnívám, že určitě nestojí o to, aby slyšel, co si myslím o problému jeho odpovědnosti. Váš muž je velmi energický a výbušný člověk a lze ho snadno pohněvat.“

„Mně to budete říkat,“ prohlásila. „Snad jsem ani neměla právo vás žádat, abyste s ním promluvil. Jenže on by se těm svým pacientům nejraději rozdal.“ Odtáhla ruku od ňadra a napřáhla ji před sebe.

„Jde mu to však zřejmě k duhu.“

„Ale mně ne,“ ušklíbla se. „Ženo lékařova, léčiž se sama, co?“

„No, podle toho, co vidím, vám to k duhu jde,“ řekl jsem. „Máte pěkný župan, mimochodem.“

„Díky, Jim mi ho koupil letos v létě v Paříži.“

Když jsem odcházel, byl její úsměv již méně profesionální. Odjel jsem do sanatoria. Před velkou prostou štukovou budovou stál u chodníku Alexův červený Porsche. Srdce mi tlouklo tak silně, až se mi chvěly bubínky. Snad se přece jen přihodí něco dobrého.

Dveře mi odemkla portorikánská ošetřovatelka v modrobílém stejnokroji a uvedla mě do předního pokoje, abych tam počkal na doktora Godwina. Nell se dívala s třemi dalšími pacienty v županech na televizní hru o dvojici advokátů, otci a synovi. Vůbec si mě nevšímali. Byl jsem pouhý detektiv z masa a kostí, dokonce zrovna bez práce. Ale doufal jsem, že ne na dlouho.

Sedl jsem si stranou do volného křesla. Hra měla dobrou režii a dobré herce, ale nedokázal jsem se na ni soustředit. Začal jsem si tedy prohlížet ty čtyři lidi, co se dívali na hru. Náměsíčná Nell s černými vlasy, splývajícími na záda jako pletence žalu, svírala v dlaních modrý keramický popelník, který zhotovila. Mladý muž s neupravenou bradkou a vzpurnýma očima se tvářil, jako by měl námitky proti celému světu. Muž s prořidlými vlasy, který se chvěl vzrušením, nepřestával se chvět ani při reklamách. Stařena měla průsvitnou tvář, kterou prosvěcoval život jako dohořívající svíčka. Stačilo by trochu poodstoupit a člověk si mohl pomyslet, že tady sedí v sobotní večer tři generace jedné rodiny – babička, rodiče a syn.

Doktor Godwin se objevil vzadu ve dveřích a zakýval na mě prstem. Chodbou prosycenou odporným nemocničním pachem jsem šel za ním do malé, těsné kanceláře. Rozsvítil lampu nad psacím stolem a usedl k němu. Posadil jsem se na jedinou další židli.

„Je Alex Kincaid u své ženy?“

„Ano. Telefonoval mi domů a velmi si přál s ní mluvit, i když se tu celý den neobjevil. Také si přál mluvit se mnou.“

„Řekl něco o tom, že se na ni vykašle?“

„Ne.“

„Snad si to tedy rozmyslel.“ Informoval jsem Godwina o setkání s Kincaidem seniorem a o tom, že Alex odjel s otcem.

„Nemůžete ho příliš přísně odsuzovat za to, že na chvíli selhal. Je mladý a je vystaven velkému nervovému napětí.“ Godwinovy měnivé oči se rozjasnily. „Hlavní pro něho i pro Dolly je, že se rozhodl vrátit.“

„Jak je jí?“

„Je trochu zklidnělá, řekl bych. Dnes večer odmítala mluvit, alespoň se mnou.“

„Dovolíte mi, abych se o to pokusil já?“

„Ne.“

„Začínám skoro litovat, doktore, že jsem vás k tomuhle případu přibral.“

„Tohle mi už bylo řečeno jednou, a míň zdvořile,“ odpověděl a vzdorovitě se pousmál. „Jenže když už se to stalo, tak zůstanu a budu i dále jednat, jak považuji za nejlepší.“

„O tom nepochybuju. Četl jste večerník?“

„Četl.“

„Ví Dolly, co se děje venku? Například o tom revolveru?“

„Ne.“

„Nemyslíte, že by se jí to mělo říct?“

Opřel ruce o odřenou desku psacího stolu. „Pokouším se její problémy zjednodušit, nikoli zkomplikovat. Včerejší noci byla vystavena tolika stressům jak z minulosti, tak z přítomnosti, že byla na pokraji psychotické ataky. Něco takového přece nesmíme dopustit!“

„Budete ji moct uchránit před policejním výslechem?“

„Ne do nekonečna. Nejlepší možnou ochranou by bylo takové rozřešení případu, které by prokázalo její nevinu.“

„O to se právě snažím. Dnes ráno jsem mluvil s její tetou a prohlédl si místo, kde došlo k vraždě paní McGeeové. Jsem teď víceméně pevně přesvědčen, že i když McGee zabil svou ženu, o čemž pochybuju, stejně by ho Dolly nebyla mohla při útěku z domu identifikovat. Jinými slovy bylo její svědectví před soudem vybásněno!“

„O tom vás přesvědčila Alice Jenksová?“

„Ne, ale to, jak to u ní v domě vypadá. Slečna Jenksová se co nejvíc snažila přesvědčit mě o opaku, o tom, že McGee je vinen. Nijak bych se nedivil, kdyby hlavní hnací silou žaloby proti němu byla ona.“

„McGee byl vinen.“

„To jste mi tvrdil už jednou. Byl bych moc rád, kdybyste mi vyložil důvody, které vás k tomuto přesvědčení vedou.“

„To bohužel nemohu. Vyplývá to z toho, co mi svěřila jedna osoba, kterou jsem léčil.“

„Constance McGeeová?“

„Paní McGeeová nebyla formálně mou pacientkou. Nemůžete však léčit dítě, aniž byste neléčil rodiče.“

„A ona se vám svěřovala?“

„Pochopitelně, do jisté míry. Většinou jsme hovořili o jejích rodinných problémech.“ Godwin volil slova pečlivě. Už se netvářil tak odmítavě. Holá hlava se mu leskla pod lampou jako kovová kupole ve svitu měsíce.

„Její sestře uklouzla jedna zajímavost. Řekla, že Constance v životě neměla žádného jiného muže. Neptal jsem se jí na to. Alice s tím vyrukovala sama.“

„Zajímavé.“

„Taky jsem si to myslel. Byla Constance v době, kdy byla zastřelena, do někoho zamilovaná?“

Godwin téměř neznatelně přikývl.

„Do koho?“

„To vám rozhodně neřeknu. Už se dost natrpěl.“ Po obličeji se mu mihl stín vlastního utrpení. „Tohle jsem vám řekl jen proto, že chci, abyste pochopil, že McGee měl motiv a určitě byl vinen.“

„Podle mého názoru na něho ušili boudu, stejně jako šijí boudu na Dolly.“

„Souhlasím s vámi, pokud jde o Dolly. Proč se s tímhle nespokojíte?“

„Protože tady jde o tři vraždy a ty jsou navzájem spojeny. Jsou, jak vy byste řekl, navzájem subjektivně spojeny v Dollyině mysli. Jsem přesvědčen, že jsou navzájem spojeny i objektivně. Mohla je totiž všechny spáchat jedna a táž osoba.“

Godwin se mě nezeptal kdo. Byl jsem rád. Střílel jsem totiž do prázdna a neměl jsem žádného podezřelého.

„Jakou třetí vraždu máte na mysli?“

„Vraždu Lukea Deloneye, člověka, o jehož existenci jsem poprvé slyšel dnes večer. Jel jsem na losangelské letiště pro matku Heleny Haggertyové a cestou sem jsem s ní hovořil. Podle ní se Deloney zastřelil nešťastnou náhodou, když čistil pistoli. Jenže Helena tvrdila, že byl zavražděn a že znala svědka. Tím svědkem mohla být ona sama. Rozhodně se však kvůli celé věci pohádala s otcem – podle všeho byl detektivem, pověřeným vyšetřováním toho případu – a utekla z domova. Tohle všechno se událo před více než dvaceti lety.“

„A vy si vážně myslíte, že tahle vražda má spojitost s tímto případem?“

„Myslela si to Helena. Její smrt tuto teorii jen dosvědčuje.“

„A co s tím zamýšlíte udělat?“

„Rád bych dnes večer zaletěl do Bridgetonu a promluvil si s Heleniným otcem. Nemůžu si však dovolit hradit to z vlastní kapsy.“

„Co kdybyste mu zatelefonoval?“

„To bych mohl. Jenže by to myslím vzhledem k situaci nadrobilo víc škody než dobra. Ten chlapík bude asi tvrdý oříšek.“

Po chvilce zamyšlen? Godwin řekl: „Že bych vás financoval já?“

„Jste štědrý člověk.“

„A zvědavý,“ řekl. „Uvědomte si, že se tímhle případem zabývám už víc než deset let. Co bych za to jen dal, abych viděl jeho konec.“

„Dobrá, nejprve si promluvím s Alexem a zeptám se ho, jestli se mu chce vydat ještě další peníze.“

Godwin sklopil hlavu, a jak vstával, nechal ji sklopenou. Mně se ovšem neklaněl. Byla to spíš taková všeobecná, navyklá úklona, jako by cítil tíhu hvězd a žádal je o svolení, aby směl část jejich tíhy převzít na lidská bedra.

„Zajdu pro něj. Už je tam dost dlouho.“

Godwin zmizel v chodbě. Za několik minut se vrátil Alex, sám. Kráčel jako člověk v podzemním tunelu, ale na obličeji měl tak vážný výraz, jaký jsem u něho ještě neviděl.

Ve dveřích se zarazil. „Doktor Godwin mi řekl, že jste tady.“

„Překvapuje mě, že vás tu vidím.“

Přes čelo a oči se mu mihl stín bolesti a rozpaků. Netrpělivě po něm přejel prsty. Pak vešel do kanceláře, zavřel za sebou dveře a opřel se o ně.

„Úplně jsem se dneska zostudil. Chtěl jsem se z toho zbaběle vyzout.“

„Jste sekáč, že to přiznáváte!“

„Nemusíte to pulírovat,“ odsekl. „Zachoval jsem se opravdu jako mizera. Je to zvláštní, kdykoli se táta rozčilí, má to na mě podivný účinek. Jsou to zřejmě jakési sympatetické vibrace: on se zhroutí, já se zhroutím. Ne že bych z toho vinil jeho.“

„Ale já ano.“

„Prosím ne. Nemáte právo.“ Svraštil obočí. „V jeho podniku se mluví o tom, že na většinu administrativních prací zavedou počítače. Táta se bojí, že na to nebude stačit, a asi proto má zásadně ze všeho strach.“

„Koukám, že jste si pořádně zapřemýšlel.“

„Musel jsem. Dal jste k tomu podnět, jak jste mi řekl, že můžu zrušit jenom sebe. Taky jsem si tak připadal, když jsem jel s tátou domů – jako bych už ani nebyl mužský.“ Odlepil se ode dveří a komíhaje slabě pažemi podél boků vyrovnal rovnováhu, aby nepřepadl. „Je to namouduši fantastické, viďte? Člověk opravdu dokáže sám od sebe něco rozhodnout. Může rozhodnout, že bude takový či makový.“

Potíž spočívá jedině v tom, že takhle se musí člověk rozhodovat hodinu co hodinu. Jenže na tohle bude muset přijít sám.

„Jak se daří vaší ženě?“ zeptal jsem se.

„Vypadá to, že měla upřímnou radost, když mě viděla. Mluvil jste s ní?“

„Doktor Godwin mi to nedovolil.“

„Nechtěl to ostatně dovolit ani mně, dokud jsem neslíbil, že se jí nebudu na nic ptát. Taky jsem se neptal, ale stejně na ten revolver přišla řeč. Zaslechla dvě ošetřovatelky, jak hovoří o nějakém novinovém článku.“

„Psali o tom v místním tisku. Co vám řekla o tom revolveru?“

„Není její. Někdo jí ho zřejmě podstrčil pod žíněnku. Požádala mě, abych jí ho popsal, a řekla, že vypadá jako revolver tety Alice. Mívala ho v noci u sebe na nočním stolku. Když byla Dolly malá, ohromně ji fascinoval.“ Zhluboka se nadýchl. „Nejspíš viděla, jak jím teta hrozí jejímu otci. Nechtěl jsem, aby se o tom všem rozpovídala, ale nedokázal jsem ji zadržet. Za chvíli se ale uklidnila.“

„Alespoň se tedy přestala obviňovat ze smrti Heleny Haggertyové.“

„Kupodivu nepřestala. Tvrdí dál, že za to může. Může prý za všechno.“

„V jakém smyslu?“

„O tom se nešířila. Nechtěl jsem to na ní.“

„Chcete říct, že to nechtěl doktor Godwin.“

„Máte pravdu. Prim tu hraje on. Myslím, že toho o ní ví víc, než já kdy vůbec budu vědět.“

„Soudím, že v tom manželství hodláte pokračovat?“ nadhodil jsem.

„Musíme. Dneska jsem to pochopil. Lidé přece nemohou takhle nechat jeden druhého ve štychu, když se octnou v podobné bryndě. Podle mého si to asi Dolly uvědomuje také. S ničím mě neodbyla.“

„O čem jiném jste spolu mluvili?“

„O ničem důležitém. Většinou o druhých pacientech. Je tu jedna stará paní se zlomenou kyčli a nechce zůstávat v posteli. Dolly ji tak trochu ošetřuje.“ Zřejmě to pokládal za důležité. „Nemůže tedy být sama tak nemocná.“ Znělo to jako otázka.

„Tohle si budete muset vyjasnit s doktorem.“

„Moc mi toho neřekl. Zítra ji chce podrobit nějakým psychologickým testům. Dal jsem mu zelenou.“

„Mám tu vaši zelenou taky já?“

„No jistě. Doufal jsem, že to budete pokládat za samozřejmé. Chci, abyste udělal všechno, co je ve vašich silách, aby se tenhle případ vyřešil. Dám vám písemné pověření.“

„Není třeba. Bude vás to ovšem stát hodně peněz.“

„Kolik?“

„Dva tisíce, možná i víc.“

Pověděl jsem mu o stopě, která vede do Rena a kterou mají na starosti Arnie a Phyllis Waltersovi, a o bridgetonské záležitosti, kterou chci prozkoumat sám. Také jsem mu poradil, aby si hned ráno promluvil s Jerrym Marksem.

„Bude mít pan Marks čas v neděli?“

„Ano. Už jsem vám u něj připravil půdu. Budete mu ovšem muset poskytnout nějakou zálohu.“

„Mám nějaké obligace a mohu si vzít půjčku na svou životní pojistku,“ prohlásil po chvilce zamyšlení. „Mezitím můžu prodat auto. Je už zaplacené a nabídli mi za ně dva a půl tisíce. Stejně mě už rallye sporťáků a celý ten glanc začaly unavovat. Je to zábava pro děti.“

XVIII

Domovní zvonek zadrnčel. Za dveřmi kanceláře se ozvaly kroky – někdo šel otevřít. Na návštěvy už bylo pozdě, a tak jsem vyšel za ošetřovatelkou na chodbu. Ti čtyři pacienti se nepřestali dívat na televizní obrazovku, jako by byla oknem do vnějšího světa.

Ten, kdo předtím zazvonil, teď bušil dost prudce na dveře.

„Okamžik,“ zavolala ošetřovatelka skrz dveře, strčila klíč do zámku a pootevřela. „Kdo jste? S kým chcete mluvit?“

Byla to Alice Jenksová. Pokusila se prodrat dovnitř, ale ošetřovatelka přidržovala dveře bílým střevícem.

„Chci mluvit se svou neteří, Dolly McGeeovou.“

„Žádnou takovou pacientku tady nemáme.“

„Říká si teď Dolly Kincaidová.“

„Bez povolení pana doktora vám nemůžu dovolit rozmluvu s žádným pacientem.“

„Je Godwin tady?“

„Myslím, že ano.“

„Sežeňte ho!“ osopila se na ni slečna Jenksová.

Dívčin latinský temperament vzplál. „Nemáte mi co přikazovat,“ zasyčela tiše. „A nekřičte mi tady. Jsou tady lidé, kteří se snaží usnout.“

„Sežeňte mi doktora Godwina!“

„Nerozčilujte se, hned to bude. Ale budete muset počkat venku.“

„S radostí.“

Postavil jsem se mezi ně, ještě než ošetřovatelka zavřela dveře, a oslovil slečnu Jenksovou: „Můžu si s vámi na minutku promluvit?“

Pohlédla na mne zamženými brýlemi: „Tak vy jste tu taky!“

„Jsem tu taky.“

Vykročil jsem pod domovní lampu a zaslechl, jak se dveře za mnou zavřely. Po skleníkovém ovzduší sanatoria mi vzduch venku připadal studený. Teplý kabát s kožišinovým límcem, který měla slečna Jenksová na sobě, ji v příšeří dělal ještě mohutnější. V kožišině a jejích šedivějících vlasech se leskly krůpěje vody.

„Co chcete od Dolly?“

„Do toho vám nic není. Je to má příbuzná, ne vaše.“

„Dolly má manžela. Já ho zastupuju.“

„Jděte si ho zastupovat do některého jiného okresu! Vy i ten její manžel mě vůbec nezajímáte!“

„Ale Dolly vás najednou zajímá! Má to něco společného s tím článkem v novinách?“

„Možná že ano, možná že ne.“ Z jejích úst to znamenalo ano. Jakoby v sebeobraně dodala: „O Dolly se ostatně zajímám od jejího narození. Vím líp než kterýkoli cizí člověk, co je pro ni dobré.“

„Doktor Godwin není žádný cizí člověk.“

„Ne. Kéž by ale byl!“

„Doufám, že nemáte v úmyslu ji odsud odvést.“

„Možná že ano, možná že ne.“ Vytáhla z kabelky papírový kapesníček a čistila si brýle; v kabelce jsem zahlédl několikrát přeložené noviny.

„Slečno Jenksová, četla jste popis toho revolveru, co byl nalezen v Dollyině posteli?“

Rychle si nasadila brýle, jako by chtěla zakrýt vyplašený výraz v očích. „Ovšem, četla jsem ho.“

„Nic vás přitom nenapadlo?“

„Ale ano. Vzpomněla jsem si na ten revolver, co jsem kdysi měla. Proto jsem přijela sem a zašla do soudní budovy, abych si ho prohlédla. Vypadá úplně jako můj.“

„Vy to připouštíte?“

„Proč ne? Víc než deset let jsem ho neviděla!“

„Můžete to dokázat?“

„Ovšem. Byl mi ukraden z domu ještě předtím, než byla Constance zastřelena. Šerif Crane měl už tehdy teorii, že to mohla být právě ta zbraň, z níž McGee na ni vystřelil. Myslí si to ostatně dodnes. McGee ji mohl klidně vzít. Věděl, že ji mám v ložnici.“

„Tohle všechno jste mi ovšem dnes ráno neřekla!“

„Nevzpomněla jsem si na to. Stejně to je jen teorie. A vás zajímala fakta.“

„Mě zajímá obojí, slečno Jenksová. A jakou teorii má policie teď? Že McGee zabil slečnu Haggertyovou a pokusil se svalit podezření na svou dceru?“

„U něho bych to nevylučovala. Člověk, který se dokázal dopustit něčeho takového na vlastní manželce.“ Hlas se jí vytratil z hrdla.

„A chtějí použít jeho dcery, aby ho znovu usvědčili?“

Neodpověděla mi. Vevnitř se rozsvítilo, ozvaly se kroky a Godwin otevřel. Zachrastil na nás klíči a zavile se ušklíbl.

„Pojďte dál, slečno Jenksová.“

Vypochodovala po betonových schodech. Godwin poslal z přední místnosti všechny pryč kromě Alexe, který seděl v křesle u zdi. Postavil jsem se nenápadně do kouta vedle ztichlého televizoru.

Stála proti němu, v podpatcích téměř tak vysoká jako on, v kabátě téměř tak rozložitá a ve své pýše téměř tak neústupná. „S tím, co děláte, doktore Godwine, nesouhlasím.“

„Co dělám?“ Posadil se na opěradlo křesla a zkřížil nohy.

„Vždyť víte, oč mi jde. O mou neteř. Skrýváte ji tu před řádně zvolenými orgány.“

„Tady nejde o žádné skrývání. Každý se snažíme konat svou povinnost, já i šerif. Občas se dostaneme do rozporu. To přece neznamená, že šerif Crane má pravdu a já se mýlím.“

„Pro mě ano!“

„To mě nepřekvapuje. Už jednou jsme se v podobné věci rozcházeli v názorech. Tehdy jste vy a váš přítel šerif naneštěstí pro vaši neteř prosadili svou.“

„To, že svědčila, jí vůbec neublížilo. Pravda zůstane pravdou.“

„A trauma traumatem. Ublížilo jí to obrovsky, a dodnes tím trpí.“

„O tom bych se ráda přesvědčila na vlastní oči.“

„Abyste o tom mohla podat podrobnou zprávu šerifovi?“

„Řádní občané spolupracují s policií,“ prohlásila nabubřele. „Ale já tu nejsem kvůli šerifovi. Přišla jsem na pomoc své neteři.“

„A jak si tu pomoc představujete?“

„Že si ji odvedu k sobě domů.“

Godwin vstal a zavrtěl hlavou.

„Nemůžete mi v tom zabránit. Jsem její pěstounkou od doby, co jí zemřela matka. Zákon bude na mé straně.“

„Nikoli,“ odvětil Godwin chladně. „Dolly je zletilá a je tu z vlastní svobodné vůle.“

„Tuto otázku bych jí chtěla položit sama.“

„Žádné otázky klást nebudete!“

Žena učinila krok směrem k němu a útočně na něho vystrčila bradu. „Vy si asi myslíte, že jste malý cínový pánbíček, který řídí osudy mé rodiny, co? Povídám, nemáte žádné právo ji tu držet pod nezákonným nátlakem a vrhat tak na naši rodinu špatné světlo. Něco takového si přece při svém společenském postavení v tomhle okrese nemohu dovolit! Dnešní den jsem strávila s několika velmi vlivnými lidmi ze Sacramenta!“

„Bohužel mi není jasné, co tím chcete říct. Ale mluvte prosím tiše!“ Godwin použil onoho pomalého, unaveného, jednotvárného způsobu řeči, který jsem poprvé slyšel v telefonu před dvaceti čtyřmi hodinami. „A dovolte mi, abych vás znovu ujistil, že vaše neteř tu je z vlastní svobodné vůle.“

„Je to pravda,“ vpadl Alex do slovní palby. „Myslím, že se neznáme. Já jsem Alex Kincaid, Dollyin manžel.“

Slečna Jenksová přehlédla jeho ruku.

„Podle mého je důležité, aby tu zůstala,“ pokračoval Alex. „Mám důvěru v doktora Godwina a moje žena rovněž.“

„Pak je mi vás tedy líto. Ostatně obalamutili i mne, než jsem přišla na to, co se děje v jeho ordinaci.“

Alex pohlédl pátravě na Godwina. Lékař rozpřáhl paže dlaněmi vzhůru, jako by si ověřoval, jestli prší. Obrátil se na slečnu Jenksovou:

„Vy jste, myslím, graduovaná socioložka, že?“

„A co má být?“

„Od ženy vašeho vzdělání a původu bych čekal profesionálnější postoj k provádění psychiatrické léčby.“

„Nemluvím o provádění psychiatrické léčby. Mluvím o provádění jiných věcí.“

„Jakých jiných věcí?“

„Nehodlám si jimi špinit ústa. Ale nedomnívejte se, prosím, že jsem neznala sestru a nevěděla, co se děje v jejím životě. Všelicos si ještě pamatuji – třeba jak se v sobotu dopoledne, než odjela do města, pečlivě oblékala a fintila. A pak se sem chtěla přestěhovat, aby byla blíž.“

„Blíž ke mně?“

„Tak mi to odůvodnila.“

Godwinův obličej byl bílý, jako by se mu všechna barva stáhla do očí. „Jste pošetilá žena, slečno Jenksová, a už jsme spolu domluvili. Račte ihned odejít.“

„Zůstanu tady, dokud neuvidím svou neteř. Chci vědět, co s ní provádíte.“

„To by jí neprospělo. V náladě, v jaké teď právě jste, byste neprospěla nikomu.“ Přešel kolem ní ke dveřím a otevřel je. „Dobrou noc.“

Slečna Jenksová se ani nepohnula. Nepohlédla na něj, jenom stála se sklopenou hlavou, vyvedena z míry zlostí, která ji prolétla jako bouře.

„Chcete, abych vás dal vyvést?“

„Jen to zkuste. Skončíte před soudem.“

Ale ve tváři se jí už začal rozprostírat výraz studu. Ústa jí cukala jako zraněné ptáče. Prozrazovalo to víc, než jí mohlo být milé.

Když jsem ji uchopil za paži a vyzval: „Pojďte, slečno Jenksová!“, nechala se ode mne odvést ke dveřím. Godwin je za ní zavřel.

„Nemám trpělivost s hlupáky,“ řekl.

„Mějte ji tedy alespoň trochu se mnou, doktore, ano?“

„Pokusím se, Archere.“ Zhluboka se nadýchl a sípavě vydechl. „Chcete vědět, zda je v té její narážce kus pravdy.“

„Usnadňujete mi to.“

„Proč ne? Mám rád pravdu. Celý život ji hledám.“

„Dobrá, byla Constance McGeeová do vás zamilovaná?“

„Předpokládám, že jistým způsobem byla. Pacientky se odjakživa zamilovávají do svých lékařů, zejména v mém oboru. Ani v jejím případě se tomu nedalo zabránit.“

„Snad vám to bude připadat jako pošetilá otázka, ale miloval jste ji?“

„Dám vám pošetilou odpověď, pane Archere. Ovšem že jsem ji miloval. Miloval jsem ji tak, jak lékař, pokud je alespoň trochu dobrý, miluje své pacienty. Je to láska, která je spíš mateřská než erotická.“ Velké dlaně si položil na hruď a promluvil z hloubi duše. „Chtěl jsem jí pomáhat. Ale moc se mi to nedařilo.“

To mě umlčelo.

„A teď mě, pánové, račte omluvit, ráno mám vizitu.“ Rozhoupal klíče.

Na ulici se mě Alex zeptal: „Věříte mu?“

„Ano, dokud nebudu mít důkaz, že lže. Neřekl nám všechno, co ví, jenže tohle lidé dělají zřídka, o lékařích už nemluvě. Rozhodně spíš věřím jemu než Alici Jenksové.“

Alex nastupoval do svého vozu, pak se však obrátil ke mně a ukázal na sanatorium, jehož prosté, obdélníkové průčelí se rýsovalo v mlze jako bunkr, jako viditelná část podzemní pevnosti.

„Myslíte, že je tam v bezpečí, pane Archere?“

„Bezpečnější, než by byla na ulici nebo ve vězení či v psychiatrické klinice, kde by na ni dotíral otázkami policejní psychiatr.“

„Nebo u své tety?“

„Nebo u své tety. Slečna Jenksová je jednou z těch spravedlivých žen, které nepřipustí, aby její levá ruka věděla, co dělá pravá. Ta ženská je úplný tygr.“

Alex nepřestal upínat pohled na průčelí sanatoria.

Hluboko uvnitř domu se opět ozval onen ječivý starý hlas, který jsem slyšel dnes ráno. Vytratil se na křídlech větru jako křik odlétajícího racka.

„Škoda že jsem nemohl zůstat s Dolly a chránit ji,“ řekl Alex.

Přece jen to byl hodný chlapec.

Nadhodil jsem otázku financí. Dal mi většinu peněz, které měl v náprsní tašce. Koupil jsem si za ně letenku do Chicaga a zpět a stihl noční let z Mezinárodního letiště.

XIX

Odbočil jsem z dálnice, která se vyhýbala Bridgetonu, a projel v najatém autě bloky sídlišť lemujících město. Před sebou jsem viděl kupu upilovaných mrakodrapů obchodní čtvrti a dále vlevo továrny, které tvořily celou jižní část města. Bylo nedělní ráno a k temně modré obloze stoupal kouř pouze z jediného továrního komína.

Zastavil jsem se u benzínové pumpy pro benzín a v telefonním seznamu jsem si našel adresu Earla Hoffmana. Když jsem se zeptal obsluhy, jak se dostanu do Cherry Street, ukázal mi směrem k továrnám.

Byla to ulice maloúřednických bytelných jednopatrových domů, jichž se sněť, přikrádající se z center měst, jen dotkla, ale nezničila je. Hoffmanův dům byl jako ostatní ze špinavých bílých cihel, ale přední veranda musela být od té doby znovu natřena. Při chodníku před ním stál kabriolet – stará chevroletka.

Zvonek u dveří nefungoval. Zaklepal jsem na vnější dveře se sítí proti mouchám. Chlapík neurčitého věku snosem větším než bradou otevřel vnitřní dveře a sítí na mne upřel smutný pohled.

„Pan Haggerty?“

„Ano.“

Pověděl jsem mu své jméno a povolání i odkud jsem přijel. „Byl jsem u vaší manželky – vaší bývalé manželky – krátce předtím, než byla zabita.“

„Je to strašná historie!“

Stál roztržitě ve dveřích a zapomněl mě pozvat dovnitř. Měl ztrhaný výraz, jako by byl většinu noci vzhůru. Vlasy sice neměl ani trochu prošedivělé, ale v jednodenním strništi inu jiskřily bílé chloupky. Z malých očí vyzařoval žár, jaký provázívá prožité utrpení.

„Smím vejít, pane Haggerty?“

„Ani nevím, jestli je to vhodné. Earla to pořádně vzalo.“

„Myslel jsem, že mezi ním a jeho dcerou to už hezky dlouho neklapalo.“

„To jistě, ale tím je to pro něj, myslím, těžší. Když se zlobíte na někoho, koho milujete, vždycky chováte v koutku duše naději, že jednoho dne dojde ke smíření. Jenže teď k tomu už nedojde.“

Mluvil za tchána, ale i za sebe. Prázdné ruce se mu bezcílně komíhaly podél boku. Prsty pravé ruky měl zažloutlé od nikotinu.

„Je mi líto,“ řekl jsem, „že panu Hoffmanovi není dobře. Přesto s ním musím mluvit. Nepřiletěl jsem z Kalifornie jen tak pro nic za nic.“

„Ne. To asi ne. O čem si s ním potřebujete promluvit?“

„O zavraždění jeho dcery. Třeba mi to pomůže rozřešit.“

„Myslel jsem, že už to je vyřešeno.“

„Není.“

„Ta studentka je mimo podezření?“

„Na tom se právě pracuje,“ odvětil jsem úmyslně nejasně. „O tom si můžeme podrobněji pohovořit později. Teď ale moc potřebuju promluvit si s Hoffmanem.“

„Když na tom trváte. Nedoufám jenom, že z něho něco kloudného dostanete.“

Jen co jsme prošli domem a vešli do „Earlova kumbálu“, jak to Haggerty nazval, pochopil jsem, proč to řekl. V pokoji stál zavřený stahovací psací stůl, křeslo a pohovka. Závojem z výparů whisky a kouře jsem na ní viděl ležet velkého starého muže v oranžovém pyžamu, s hlavou opřenou o opěradlo. Do apatického obličeje se mu opíralo ostré světlo stolní lampy. Oči měl jakoby rozostřené, ale v rukou držel časopis s oranžovou obálkou, která měla téměř stejnou barvu jako pyžamo. Stěna nad ním byla vyzdobena puškami, brokovnicemi a pistolemi.

„Jen slzy roním, neb léta zmarněná, navěky ztracená, už nedohoním,“ řekl chraplavě.

Takhle ovšem staří policajti nemluví a Earl Hoffman nevypadal jako výjimka z pravidla. Měl rozložitou postavu, jakou mívají bývalí profesionální fotbaloví hráči nebo zápasníci. Nos mu kdysi přerazili. Měl šedé, krátce přistřižené vlasy a ústa jako železnou skobu.

„To je krásná báseň, Berte,“ pronesla železná ústa.

„Asi ano.“

„Kdo je tvůj přítel, Berte?“

„Pan Archer z Kalifornie.“

„Hele, z Kalifornie? Tam přece odbouchli mou ubohou Helenku!“

Vzlykl, nebo snad škytl. Pak se vyšvihl na okraj pohovky a bosé nohy těžce spustil na podlahu.

„Znal jste – znal jste mou dcerušku Helenu?“

„Ano, znal.“

„Koukejme!“ Potácivě se zdvihl a sevřel mi ruce do svých, využiv mě tak jako opory. „Helena byla neobyčejná holka. Zrovna jsem si přečetl jednu z jejích básniček. Napsala ji ještě jako žabec, když tady chodila na přípravku. Počkejte, ukážu vám ji.“

Začal velmi pracně hledat časopis s oranžovou obálkou, který ležel přímo před našima očima na podlaze, kam ho upustil. Jmenoval se Bridgetonský plamen a zřejmě ho vydávali studenti.

Haggerty ho zdvihl a podal mu ho. „Prosím tě, Earle, netýrej se tím. Vždyť Helena stejně tu báseň nenapsala.“

„Že ji nenapsala? Bodejť že ji napsala! Jsou tam její iniciálky.“ Hoffman zalistoval. „Podívej!“

„Vždyť je to pouze překlad Verlaina.“

„V životě jsem o někom takovém neslyšel.“ Hoffman se obrátil ke mně a vrazil mi časopis do ruky. „Tady máte, přečtěte si to. Přesvědčte se, jaké neobyčejné nadání měla má ubohá Helenka.“

Četl jsem:

Když lkají

smyčce jesenní

a větry vanou,

jich monotonie

mi v srdce bije

svou rukou dravou.

A když věží hlas

odbíjí čas,

jen slzy roním,

neb léta zmarněná,

navěky ztracená, už nedohoním.

A proto odcházím

s tím větrem vanoucím,

jenž se mnou pohrává si,

jak list bych byl,

jenž časem zpráchnivil,

a zem jen třísní.

H.H.

Hoffman ke mně vzhlédl jedním ze svých rozostřených očí. „Není to krásná báseň, pane Arthure?“

„Krásná.“

„Škoda že jí nerozumím. Vy jí rozumíte?“

„Celkem ano.“

„Tak si ji nechte. Nechte si ji na památku mé ubohé Helenky.“

„To přece nemůžu.“

„Ale klidně můžete. Nechte si ji.“ Vytrhl mi časopis z ruky, stočil ho a strčil mi ho do kapsy saka. Do obličeje mi zavanul pach whisky.

„Nechte si ho,“ zašeptal mi za zády Haggerty. „Přece ho nechcete naštvat.“

„Slyšel jste ho. Přece mě nechcete naštvat.“

Hoffman se na mne nejistě zašklíbil, sevřel levou ruku v pěst, pohlédl na ni, jestli je v pořádku, a pak se jí uhodil do prsou. Vratkým krokem přikročil k psacímu stolu a otevřel ho. Uvnitř byly láhve a jedna ušpiněná sklenice. Vzal sedmičku bourbonu, nalil si asi polovinu sklenice a skoro všechno do sebe obrátil. Jeho zeť něco pro sebe zamumlal, ale neudělal nic, aby mu v tom zabránil.

Zamávalo to s ním tak silně, až mu obličej polil pot. A zřejmě tím i trochu vystřízlivěl. Oči se mu zaostřily na mne.

„Dáte si taky jednu?“

„Prosím. Ale s vodou a ledem, ano?“ Dopoledne normálně nepiju, ale tahle situace nebyla normální.

„Přines trochu ledu a sklenici, Berte. Pan Arthur se chce napít. Jestli ty jsi moc namyšlený, než abys se mnou pil, tak pan Arthur není.“

„Jmenuji se Archer.“

„Dones dvě sklenice,“ řekl s nahlouplým úsměvem. „Taky pan Archer se chce napit. Posaďte se,“ vyzval mě. „Ulevte svým nohám. Vyprávějte mi o mé ubohé Helence.“

Posadili jsme se na pohovku. Informoval jsem ho v rychlosti o tom, co vím o vraždě, a také jsem se zmínil o vyhrůžce, která ji předcházela, a o Helenině pocitu, že ji Bridgeton dostihl.

„Co tím myslela?“ Úsměv mu dosud trčel v obličeji jako maska klauna, ale teď se změnil ve škleb.

„Přicestoval jsem zdaleka, abych zjistil, jestli mi můžete pomoct rozřešit tuhle otázku.“

„Já? Proč s tím jdete na mě? V životě jsem nevěděl, jaké myšlenky se jí honí hlavou, v životě se mi s nima nesvěřila. Byla moc chytrá, nestačil jsem na ni.“ Nálada mu sklouzla do hluboké alkoholické sebelítosti. „Dřel jsem se jako otrok, abych jí mohl zaplatit vzdělání, jaké já nikdy neměl, ale ona se ani nenamáhala, aby svého ubohého starého tátu zdravila.“

„Jak jsem se doslechl, škaredě jste se pohádali a ona odešla z domova.“

„To vám řekla, jo?“

Přikývl jsem. Rozhodl jsem se, že o paní Hoffmanové raději pomlčím. Hoffman byl typ mužského, který nesnese, aby ho manželka v čemkoli předešla.

„Pověděla vám taky, jak mě nazvala – úplatný esesák? A to jsem přitom nekonal nic jiného než svou svatou povinnost. Sám jste policajt, tak víte, jak člověku je, když se proti němu postaví vlastní rodina.“ Úkosem na mne pohlédl. „Jste přece policajt, či ne?“

„Kdysi jsem byl.“

„Čím se živíte teď?“

„Dělám soukromého detektiva.“

„Pro koho?“

„Pro jakéhosi Kincaida, toho vy neznáte. Znal jsem povrchně vaši dceru a mám osobní zájem zjistit, kdo ji zabil. Řekl bych, že odpověď můžu najít tady v Bridgetonu.“

„To bych rád věděl jak. Helena tady nebyla celých dvacet let, až letos na jaře. To přijela domů jenom proto, aby oznámila matce, že se rozvádí. S ním.“ Ukázal směrem k zadní části domu, odkud bylo slyšet, jak někdo seká led.

„Mluvila tehdy s vámi?“

„Viděl jsem ji jenom jednou. Řekla ahoj – jak se máš – a to bylo asi všechno. Sdělila matce, že s Bertem skoncovala, a matka jí to nedokázala vymluvit. Bert dokonce za ní jel do Rena, aby se ji pokusil přemluvit a přimět k návratu, ale nebylo to nic platné. Bert není natolik mužský, aby si dokázal udržet ženskou.“

Hoffman dopil a postavil sklenici na podlahu. Asi minutku zůstal nakloněný dopředu a já už se bál, že se mi tam vyzvrací nebo že omdlí. Narovnal se však zpátky do sedu a zamumlal něco o tom, že mi chce pomoct.

„Prima. Kdo byl Luke Deloney?“

„Můj přítel. Tehdy před válkou to byl jeden z místních hlavounů. O něm vám taky pověděla, co?“

„Vy byste mi o něm mohl povědět víc, poručíku. Slyšel jsem, že máte paměť jako slon.“

„To vám řekla Helena?“

„Ano.“ Ta lež mě nic nestála, dokonce mě ani nebodlo svědomí.

„Přece si tedy svého táty alespoň trochu vážila, co?“

„Hodně!“

S obrovskou úlevou vydechl. Ta úleva přejde, jako ostatně přejde všechno, když člověk pije jako duha, aby otupil smysly. Ale na chvíli mu bylo dobře. Uvěřil, že v jejich trpkém celoživotním boji dcera o krok ustoupila.

„Luke se narodil v roce 1903 na Spring Street,“ rozhovořil se velmi soustředěně, „v domě číslo 2100, na kraji jižní čtvrti, asi dvě ulice od domu, kde jsme bydleli, když jsem byl kluk. Poznali jsme se v obecné. Patřil k dětem, které ušetří všechny peníze, co si vydělají za roznášení novin, jen aby za ně mohly všem spolužákům koupit dárek k vánocům. Tohle opravdu dělal. Ředitel ho vodil po třídách, aby tam ukazoval, jak umí bez papíru počítat. Měl chytrou hlavičku, to mu musím přiznat. Přeskočil dvě třídy. Byl pašák.

Starý Deloney měl cementárnu a po první světové válce nastala stavební konjunktura a velká poptávka po cementu. Luke si koupil z ušetřených peněz míchačku a začal obchodovat na vlastní pěst. Ve dvacátých letech se mu dařilo opravdu dobře. Dotáhl to dokonce tak daleko, že pro něj v celém státě dělalo víc než pět set chlapů. Neublížila mu ani krize. Byl výborný stavitel a navíc v tom uměl chodit. Tehdy se prováděly pouze veřejné stavby a Luke si dokázal urvat hezkou řádku federálních i státních zakázek. Oženil se s dcerou senátora Osborna a to mu taky nijak neublížilo.“

„Paní Deloneyová prý ještě žije?“

„Jistě. Bydlí v domě, který senátor postavil v roce 1901 na severní straně Glenview Avenue. Myslím, že je to číslo 103.“ Usilovně se snažil, aby učinil zadost své encyklopedické paměti.

Adresu jsem si v duchu poznamenal. Ohlášen cinkáním vešel do pokojíku Bert Haggerty s cínovým podnosem, na němž byl led, voda a skleničky. Uprázdnil jsem místo na psacím stole a Bert tam položil podnos. Původně patřil Bridgetonskému hostinci.

„Trvalo ti to pěkně dlouho,“ vytkl mu Hoffman bez obalu.

Haggerty ztuhl. Oči jako by se mu posunuly ještě blíž k nosu.

„Takhle se mnou nemluv, Earle! Nejsem sluha.“

„Jestli se ti to nelíbí, tak víš, co můžeš udělat!“

„Vím, že jsi přebral, ale jsou určité meze…“

„Kdo přebral? Já ne!“

„Piješ už dvacet čtyři hodiny!“

„A má být? Člověk má právo zapíjet žal. Ale v hlavě mám jasno. Zeptej se tady pana Arthura. Pana Archera.“

Haggerty se nevesele, pisklavě zasmál. Byl to velmi podivný zvuk a já se pokusil přehlušit ho zvučnou tuší:

„Poručík mi právě podává informace o jednom starém případu. Má paměť jako slon.“

Ale Hoffman už nebyl ve své kůži. Toporně povstal a přikročil k Haggertymu a ke mně. Na každého z nás upřel jedno oko. Připadal jsem si, jako bych byl v kleci s nemocným medvědem a jeho krotitelem.

„Co je na tom k smíchu, Berte? Myslíš si snad, že můj smutek je k smíchu, co? Nebyla by mrtvá, kdybys byl natolik chlap, abys ji udržel u sebe! Proč jsi ji nepřivezl z Rena zpátky domů?“

„Nemůžeš mě vinit ze všeho,“ odsekl trochu podrážděně Haggerty. „Vycházel jsem s ní líp než ty. Kdyby nebyla měla ni otcovskou fixaci…“

„S tímhle na mě nechoď, ty všivý intelektuále! Ty zkrachovanče! Ty absolutně zkrachovaný intelektuále! Nejsi jediný, kdo umí používat cizí slova! A přestaň mi říkat Earle! Nejsme příbuzní. A nikdy bychom nebyli, kdyby se bylo dalo na mě! Nejsme ani příbuzní a ty si přijdeš sem do mého domu a slídíš po všem, co dělám. Co jsi zač, stará drbna?“

Haggerty se nezmohl na odpověď. Bezmocně na mne pohlédl.

„Přerazím ti vaz!“ osopil se na něho tchán.

Vkročil jsem mezi ně. „Tak žádné násilí, poručíku. Nevyjímalo by se to v protokolu dobře.“

„Tohle pískle mě osočilo. Řeklo, že jsem opilý. Povězte mu, že se mýlí. Ať se mi omluví.“

Obrátil jsem se k Haggertymu a mrkl na něho. „Poručík Hoffman je střízlivý, Berte. Toho alkohol neporazí. Raději odsud vypadněte dřív, než k něčemu dojde.“

Rád mi vyhověl. Vyšel jsem za ním do předsíně.

„Tohle je už potřetí nebo počtvrté,“ řekl tiše. „Nechtěl jsem ho zase rozdráždit.“

„Nechte ho trochu vychladnout. Zůstanu u něho. Potom bych si rád promluvil s vámi.“

„Počkám venku ve voze.“

Vrátil jsem se do medvědí klece. Hoffman seděl na kraji pohovky s hlavou v dlaních.

„Všechno se to kompletně sepsulo,“ prohlásil. „Ten sralbotka Bert Haggerty mi leze na nervy. Co si vůbec myslí, že se mi tu plete pod nohama?“ Nálada se mu zase změnila. „Ale zato vy jste mě neopustil. Honem, nalejte si.“

Dal jsem si slabou whisky s vodou a ledem a odnesl jsem si ji zpátky k pohovce. Hoffmanovi jsem nenabídl. Ve víně je možná pravda, ale z takové spousty whisky, jakou dokázal spořádat Hoffman, vylézá člověku nahoru po nohách celá armáda imaginárních bílých myší.

„Vyprávěl jste mi o Lukeu Deloneyovi a o tom, jak se vzmohl.“

Přimhouřil na mne oči. „Nechápu, proč se tak o Deloneye zajímáte. Je už dvaadvacet let po smrti. Dvaadvacet let a tři měsíce. Zastřelil se, ale hádám, že to stejně víte, co?“ V očích mu na okamžik zablýsklo střízlivé poznání a zaostřilo se na mou tvář.

Prohodil jsem k tomuto střízlivému poznání: „Bylo něco mezi Helenou a Deloneyem?“

„Ne, o něho se nezajímala. Měla slabost pro jednoho liftboye, George. Musím to vědět, přiměla mě, abych mu to místo opatřil. Tehdy jsem jaksi spravoval Deloneyovy činžáky. Luke Deloney a já jsme byli kámoši.“

Snažil se překřížit prostředník s ukazováčkem. Stále mu sklouzával. Nakonec si musel pomoct druhou rukou, aby se mu to povedlo. Prsty měl silné a skvrnité jako nevyuzené párky.

„Luke Deloney byl tak trochu sukničkář,“ řekl shovívavě, „ale nikdy neměl pletky s dcerami svých přátel. Ostatně vůbec nestál o mladé maso. Jeho žena byla o deset let starší než on. Mé dcery by se stejně nebyl dotkl. Věděl, že bych ho zabil.“

„Udělal jste to?“

„To je sprostá otázka, pane! Kdybyste mi nebyl sympatický, tak vám urazím kebuli!“

„Nic ve zlém.“

„Neměl jsem nic proti Lukeu Deloneyovi. Ke mně se choval slušně a na rovinu. Ostatně jsem vám už řekl, že se zastřelil.“

„Sebevražda?“

„Kdepak. Proč by to dělal? Měl všechno, peníze, ženy i loveckou chatu ve Wisconsinu. Sám mě tam nejednou vyvezl. Ta smrt byla nešťastná náhoda. Tak to bylo uvedeno v protokole a tak to taky zůstane.“

„Jak k tomu došlo, poručíku?“

„Čistil svou automatickou dvaatřicítku. Měl na ni zbrojní pas, takže ji směl nosit u sebe. Sám jsem mu ho pomohl sehnat. Měl totiž vždycky po kapsách hromadu peněz. Zásobník sice vytáhl, pravda, ale zřejmě zapomněl, že mu v komoře zůstal jeden náboj. Pistole spustila a dostal to do obličeje.“

„Kam?“

„Do pravého oka.“

„Kde k té nehodě došlo?“

„V jedné z ložnic jeho bytu. V tom činžáku, kde jsme bydleli, si nechal pro soukromou potřebu byt na střeše. Dost často jsme se tam spolu namázli. Předválečným Green Riverem, kamaráde.“ Plácl mě přes koleno a všiml si plné sklenice v mé ruce. „Vyprázdněte to!“

Hodil jsem do sebe asi půl sklenice. Nebyl to předválečný Green River. „Byl Deloney nalíznutý, když to tehdy do sebe…“

„Jo, podle mého musel. Vyznal se v bouchačkách. Ve střízlivém stavu by se mu taková chyba nebyla mohla stát.“

„Byl s ním někdo v bytě?“

„Ne.“

„Víte to určitě?“

„Určitě. Vedl jsem vyšetřování.“

„Bydlel s ním někdo v tom bytě?“

„Ne natrvalo, abych tak řekl. Luke měl pletky s řadou ženských. Všechny jsem si překontroloval, ale v době, kdy k tomu došlo, nebyla ani jedna blízko jeho bytu.“

„Co to bylo za ženské?“

„Všechny možné od cucht až po jednu váženou místní paničku. Jejich jména se tehdy do protokolu nedostala a nedostanou se tam ani teď.“

V hlase mu zazněla vyhrůžka. Nešel jsem po věci dál. Ne snad proto, že bych se ho nějak bál, měl jsem před ním náskok nejméně patnácti let a nízké procento alkoholu v krvi. Kdyby se ovšem na mne vrhl, musel bych mu asi zle ublížit.

„Co paní Deloneyová?“ zeptal jsem se.

„Co s ní?“

„Kde byla, když se to stalo?“

„Doma, na Glenview Avenue. Nežili jaksi spolu, ale ona byla proti rozvodům.“

„Lidé, kteří jsou proti rozvodům, jsou občas pro vraždy.“ Hoffman se bojovně nahrbil.

„Chcete snad říct, že jsem ututlal vraždu?“

„Z ničeho vás neviním, poručíku.“

„To bych vám taky neradil. Pamatujte si, že jsem policajt, a to je pro mě první a poslední.“ Zdvihl pěst a zakroužil jí před očima, jako by se chtěl zhypnotizovat. „Celý život jsem byl dobrý policajt. A za mlada jsem byl ten nejlepší policajt, jakého tohle hnízdo kdy vidělo. Na to se napiju.“ Zdvihl sklenici. „Přidáte se?“

Řekl jsem, že ano. Nepozorovaně jsme se blížili k místu srážky. Alkohol by mohl buď tu srážku zmírnit, nebo ho potopit. Dopil jsem a podal mu sklenici. Nalil ji až po okraj nezředěnou whisky. Pak naplnil svou sklenici, posadil se a hleděl do zahnědlé tekutiny, jako by to byla studně, v níž se utopil jeho život.

„Ex!“ řekl.

„Proč takový spěch, poručíku? Přece se nechcete zabít.“ Sotva jsem to vyslovil, napadlo mě, že třeba chce.

„Co jste zač, další sralbotka? Ex!“

Vyprázdnil sklenici a otřásl se. Svou jsem držel v ruce. Za chvilku si toho všiml.

„Vy jste se nenapil! Co máte za lubem, chcete mě snad vyšplouchnout? Chcete urážet mé pohošt – mé pohoštin…?“ Rty měl tak otupělé, že nedokázal pořádně vyslovovat.

„Nechtěl jsem vás urazit, ale nepřišel jsem za vámi na vypíjendu, poručíku. Vážně se zabývám problémem, kdo zabil vaši dceru. Za předpokladu, že Deloney byl zavražděn.“

„Nebyl zavražděn.“

„Za předpokladu, že byl, mohla stejná osoba zabít i Helenu. Ve světle všeho, co jsem slyšel od ní a jiných lidí, je to myslím pravděpodobné. Vy si to nemyslíte?“

Pokoušel jsem se na tu jeho mysl zapůsobit: na tu rozbředlou, opilou, sentimentální část, i na tu opilou, násilnickou, i na tu střízlivou a inteligentní, hluboko v něm zasutou.

„Deloney byla nešťastná náhoda,“ prohlásil jasně a zarputile.

„Helena si to nemyslela. Tvrdila, že to byla vražda a že zná svědka vraždy.“

„Lhala, aby mě zostudila. V životě nechtěla nic jiného než mě zostouzet.“

Zesílil hlas. Seděli jsme a naslouchali, jak se odráží od stěn. Pak upustil prázdnou sklenici, až poskočila po koberci, a sevřel prst, který snad byl jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem. Chystal jsem se odrazit jeho ránu, ale pěst nevymrštil proti mně.

Tvrdě a opakovaně se mlátil do obličeje, do očí a do tváří, do úst, pod bradu. Údery zanechaly v jeho šedém mase rozmazané rudé podlitiny. Horní ret si rozsekl.

Clonou vlastní krve řekl: „Zbil jsem svou ubohou dcerku. Vyhnal jsem ji z domu. Nikdy se nevrátila.“

Z napuchlých očí mu po potlučených tvářích začaly stékat velké slzy, průhledné jako čistý destilovaný líh nebo zármutek, skácel se bokem na pohovku. Nebyl mrtev. Srdce mu pravidelně bilo. Narovnal jsem ho – nohy měl těžké jako pytle písku – a hlavu jsem mu podepřel polštářem. Nevidoucí oči upíral přímo do světla. Pak začal chrápat.

Stáhl jsem roletu psacího stolu. Trčel v něm klíč, zamkl jsem tedy všechen alkohol, zhasl a vzal klíč s sebou ven.

XX

Bert Haggerty seděl v chevroletce a tvářil se, jako by se ho to netýkalo. Posadil jsem se vedle něho a podal mu klíč.

„Co s tím?“

„To je klíč od alkoholu! Raději si ho nechte u sebe. Hoffman už teď stejně víc vypít nemůže.“

„Vyhodil vás?“

„Ne. Je v limbu a předtím se tloukl do obličeje. Tvrdě.“

Haggerty ke mně otočil svůj dlouhý jemný nos. „Proč asi Earl tohle dělal?“

„Zřejmě se trestal za to, že kdysi dávno zbil svou dceru.“

„Helena mi o tom vyprávěla. Earl se k ní zachoval surově a ona odešla z domova. To je jedna z věcí, které mu nemůžu odpustit.“

„Earl to nemůže odpustit ani sám sobě. Řekla vám Helena, proč se pohádali?“

„Jenom zběžně. Šlo o nějakou vraždu tady v Bridgetonu. Helena věřila, nebo dělala, jako by věřila, že její otec nechal vědomě vraha vyváznout.“

„Proč říkáte, že dělala, jako by tomu věřila?“

„Má drahá zesnulá manželka,“ řekl a přitom sebou cukl, „měla zvláštní talent pro dramatizování, zejména za mlada.“

„Znal jste ji ještě předtím, než odešla z Bridgetonu?“

„Seznámil jsem se s ní několik měsíců předtím. Setkali jsme se v Chicagu na jednom večírku v Hyde Parku. Když odešla z domova, pomohl jsem jí sehnat místo reportérky, ovšem elévky. Pracoval jsem tehdy pro městskou tiskovou kancelář. Ale jak jsem už řekl, Helena měla odjakživa talent pro dramatizování, a když se v jejím vlastním životě nedálo nic, čím by ho mohla rozvíjet, prostě něco vyvolala nebo dělala, jako by se něco událo. Její oblíbenou hrdinkou byla Mata Hari,“ řekl s uchichtnutím, které bylo napůl vzlykem.

„Takže vy se domníváte, že si tu vraždu vymyslela?“

„Tehdy jsem se to nejspíš domníval, rozhodně jsem ji nebral vážně. Teď nevím, co si o tom mám myslet. Záleží na tom?“

„Mohlo by na tom hodně záležet. Mluvila s vámi Helena někdy o Lukeu Deloneyovi?“

„O kom?“

„O Lukeu Deloneyovi, o tom chlapíkovi, co byl zabit. Patřil mu činžák, kde bydleli, a on tam dokonce měl byt nahoře na střeše“

Haggerty si zapálil cigaretu, než odpověděl. Prvních několik lov mu vyšlo z úst jako viditelné chomáčky kouře. „To jméno mi nic neříká. Pokud o něm mluvila, asi na mě nijak nezapůsobilo.“

„Její matka se domnívá, že Helena byla do Deloneye tak trochu zakoukaná.“

„Paní Hoffmanová je v podstatě hodná paní a mám ji rád jako matku, ale mívá potřeštěné představy.“

„Jak víte, že tahle je tak potřeštěná? Byla snad Helena tehdy zamilovaná do vás?“

Zhluboka, jako kojenec sající z prázdné láhve, zatáhl z cigarety. Vyhořela mu až k žlutým prstům. Prudkým, rozzlobeným pohybem ji vyhodil na vozovku.

„Nikdy nebyla do mě zamilovaná. Na nějakou dobu jsem jí byl užitečný. Později jsem se pro ni stal v jistém smyslu poslední šancí. Věrným průvodcem. Poslední šancí natankovat i benzín před pouští.“

„Před pouští?“

„Před pouští lásky. Před pouští nelásky. Přece vám tu nebudu líčit dlouhou a pustou kroniku svého manželství. Ani pro jednoho z nás to nebylo šťastné manželství. Miloval jsem ji, pokud jsem vůbec schopen někoho milovat, ale ona mě nemilovala. Proust říká, že tak je tomu vždycky. O Proustovi budu letos na podzim přednášet druhému ročníku, pokud seženu elán dál učit.“

„Koho milovala Helena?“

„Záleží na tom, který rok máte na mysli. Který měsíc kterého roku.“ Ani se nepohnul, ale zraňoval se, tloukl se do obličeje těmi trpkými slovy.

„Hned zpočátku, ještě než odešla z Bridgetonu?“

„Nevím, jestli se to dá nazvat láskou, ale měla hluboký citový vztah k jednomu spolužákovi ze zdejší přípravky. Byla to platonická záležitost, jakou mívají nebo spíše mívali mladí inteligentní lidé. Spočívala v podstatě ve vzájemném předčítání z vlastních nebo cizích prací. Helena tvrdí, že s ním nikdy nespala. Jsem si víceméně jist, že byla panna, když jsme se seznámili.“

„Jak se jmenoval?“

„Bohužel si nepamatuju. Jasný případ freudovské represe.“

„Dokážete mi ho popsat?“

„Nikdy jsem se s ním nesetkal. Je ryze legendární postavou v mém životě. Rozhodně to však není ten nedostižitelný vrah, kterého hledáte. Helena by bývala šťastná, kdyby on z toho byl vyvázl.“ Ale bolestné vzpomínky ho vzápětí přestaly tížit a jeho slova zněla lehkovážně, jako by hovořil o postavách divadelní hry nebo se díval u zubaře na film promítaný na strop. „Když už, jak se zdá, tady mluvíme o vraždě, chtěl jste mi něco povědět o smrti mé exmanželky. Je už úplně ex, že, kompletní exitus, co?“

Přerušil jsem jeho truchlivý blábol a všechno mu celkem podrobně vylíčil, včetně chlapíka z Rena, který mi utekl do mlhy, a svých pokusů zjistit jeho totožnost. „Earl mi řekl, že jste loni v létě jel za svou ženou do Rena. Potkal jste se tam s nějakými jejími známými?“

„To bych řekl! Helena tam na mne vyzrála; přilepila nás na jednu dvojici. Chtěla mě tím připravit o jakoukoli možnost promluvit si mezi čtyřma očima. Trvala na tom, abychom si ten jediný večer, co jsme spolu mohli strávit, vyšli ve čtyřech s jakousi Sally bůhvíjak a jejím údajným bratrem.“

„Sally Burkeovou?“

„Myslím, že se tak jmenovala. Peklo bylo, že Helena to zařídila tak, abych té Burkeové dělal společníka já. Nebyla to ošklivá ženská, ale neměli jsme si co povídat, a pokud jsem vůbec chtěl s někým mluvit, tak s Helenou. Jenže ona strávila celý večer s jejím bratrem na tanečním parketu. Muži, kteří, příliš dobře tančí, jsou mi vždycky podezřelí.“

„Povězte mi víc o tom bratrovi. Třeba je to náš člověk!“

„No, připadal mi tak trochu slizce. Tohle ovšem může být projektovaná závist. Byl mladší než já, zdravější a pohlednější. A Helenu zřejmě fascinovalo to jeho klábosení, které jsem pokládal za prázdné – všechno možné o autech a koních a hazardních hrách. Jak jen se mohla tak hluboce vzdělaná žena jako Helena zajímat o takového muže.“ Pozbyl o větu zájem a nedokončil ji.

„Byli milenci?“

„Jak to mám vědět? Nesvěřovala se mi.“

„Ale snad jste svou ženu znal, ne?“

Zapálil si další cigaretu a vykouřil ji do poloviny. „Řekl bych, že nebyli milenci. Byli prostě kamarádi. Helena ho pochopitelně využila, aby jeho prostřednictvím zasáhla mě.“

„Za co?“

„Za to, že jsem jejím manželem. Že jsem byl jejím manželem. Helena a já jsme se rozešli ve zlém. V Renu jsem se pokoušel naše manželství zase slepit, jenže ona neměla sebemenší zájem.“

„Na čem ztroskotalo vaše manželství?“

„Už od samého začátku v něm byla pořádná trhlina.“ Pohlédl mimo mě k domu, kde Earl Hoffman zavalen minulostí ležel v mrákotách. „A den ode dne se to zhoršovalo. Vina byla na nás obou. Ať jsem chtěl nebo nechtěl, musel jsem do ní pořád rýpat, a ona zase musela pořád dělat to, co dělala.“

Čekal jsem a naslouchal. V různých částech města se rozezvučely kostelní zvony.

„Byla coura,“ prohlásil Harry. „Universitní coura. Načal jsem to já v lese v Hyde Parku, když ještě byla devatenáctileté neviňátko, ale pak už to rozjela beze mě. Ke konci brala i peníze.“

„Od koho?“

„Od bohatých chlapů, pochopitelně! Moje manželka byla naskrz zkažená, pane Archere. V tom, že se takovou stala, jsem i já sehrál svou úlohu, takže nemám právo ji soudit.“ Oči mu hořely bolestí, která v něm vzplanula spolu s pravdou a spolu s ní zmizela.

Bylo mi ho líto. Nicméně jsem se zeptal: „Kde jste byl v pátek večer?“

„Doma v Maple Parku, v našem – v mém bytě. Opravoval jsem seminární referáty.“

„Můžete to dokázat?“

„Mým důkazem jsou oznámkované referáty. Byly mi odevzdány v pátek a oznámkoval jsem je v pátek večer. Jistě si nebudete chtít namlouvat, že bych byl podnikl něco tak fantastického, jako je letět do Kalifornie a zpět?“

„Když dojde k vraždě nějaké ženy, člověk se vždycky zeptá rozvedeného manžela, kde v tu dobu byl. Je to logický důsledek známého cherchez la femme.“

„Vidíte, odpověděl jsem vám. Jestli chcete, račte si to ověřit. Ale ušetříte si čas i námahu, jestli mi prostě uvěříte. Byl jsem k vám zcela upřímný – neobvykle upřímný.“

„Považuju si to.“

„Jenže hned nato se otočíte a obviníte mě.“

„Otázka není obvinění, pane Haggerty.“

„Ale bylo v ní obsaženo,“ prohlásil dotěrným a poněkud hašteřivým tónem. „Myslel jsem, že ten chlapík z Rena je vaším podezřelým.“

„Je jedním z nich.“

„A já jsem další?“

„Nechme toho, ne?“

„Vyrukoval jste s tím vy!“

„Ale už toho nechávám. Vraťme se k tomu chlapíkovi z Rena. Vzpomínáte si, jak se jmenoval?“

„Byl jsem mu samozřejmě představen, ale na jeho příjmení si nepamatuji. Ta žena mu říkala Jud. Těžko vědět, jestli to bylo jeho pravé jméno nebo přezdívka.“

„Proč jste se o něm zmínil jako o údajném bratrovi paní Burkeové?“

„Nepřipadali mi jako bratr a sestra. Chovali se k sobě spíš jako – hm – blízcí přátelé, kteří se ochotně zúčastňují Helenina šprýmu. Například jsem zachytil několik významných pohledů.“

„Můžete mi toho člověka podrobně popsat?“

„Pokusím se. Nemám ovšem dobrou vizuální paměť. Jsem striktně auditivní typ.“

Ale po mnoha otázkách mi vytvořil obraz neznámého: věk asi 32 nebo 33, výška necelý metr osmdesát, váha asi 75 kg, svalnatý, čilý, přisprostle vzhledný, prořidlé černé vlasy, hnědé oči, obličej bez jizev. Měl na sobě lehký šedý oblek z pravého nebo umělého hedvábí a černé špičaté polobotky, italky. Haggerty vyrozuměl, že ten Jud zastával jakousi blíže neurčenou funkci v jednom z hráčských klubů v oblasti Rena a Tahoe City.

Bylo načase, abych odletěl do Rena. Pohlédl jsem na hodinky: skoro jedenáct, a tu jsem si uvědomil, že při letu na západ získám časový náskok. Mohl bych si tedy ještě promluvit s vdovou Lukea Deloneye, pokud je ve městě, a přitom dorazit v rozumnou hodinu do Rena.

Vešel jsem s Haggertym do domu, zatelefonoval na chicagské letiště a rezervoval si místo na podvečerní let. Potom jsem zatelefonoval paní Deloneyové. Zastihl jsem ji doma a projevila ochotu mě přijmout.

Bert Haggerty mi nabídl, že mě k ní doveze. Řekl jsem mu, ať raději zůstane u tchána. Hoffmanovo chrápání dunělo domem jako ztlumený nářek, ale každou chvíli se mohl probudit a začít řádit.

XXI

Glenview Avenue se vinula tak rozlehlou čtvrtí panských sídel na severu města, že to tam vypadalo spíš jako na venkově. Silnice byla lemována stromy, jejichž vrcholky se místy stýkaly. Světlo, prosakující žloutnoucím listím na široké trávníky, mělo barvu sublimovaných peněz.

Projel jsem cihlovými sloupky vrat stotrojky a zakrátko se přede mnou objevila vznešená stará rezidence z červených cihel. Příjezdová cesta vedla doprava k cihlovému, sloupy opatřenému podjezdu pro kočáry. Sotva jsem vystoupil z vozu, otevřela mi dveře černá služebná v zástěrce a čepečku.

„Pan Archer?“

„Ano.“

„Paní Deloneyová vás očekává dole v obývacím pokoji.“

Seděla u okna vedoucího na palouk, kde mezi tlumenými barvami vynikala šarlatová škumpa. Vlasy měla bílé a krátce přistřižené. Modré hedvábné šaty vypadaly jako od Coco Chanelové. Obličej byl spletí vrásek, ale útlé kosti neztratily nic ze své křehkosti. Byla hezká v onom smyslu, v jakém může být hezká starožitnost, opomeneme-li stav materiálu. Mysl jí zřejmě bloudila daleko v minulosti; postřehla nás totiž teprve ve chvíli, kdy služebná promluvila.

„Je tu pan Archer, paní Deloneyová.“

Vstala svižně jako mladá žena a odložila knihu, kterou držela v ruce. Obdařila mě stiskem ruky a dlouhým pohledem. Její oči, nezamlžené a inteligentní, měly stejnou barvu jako hedvábné šaty.

„Vy jste mě tedy přiletěl navštívit až z Kalifornie. Jste zajisté zklamán.“

„Naopak.“

„Nemusíte mi lichotit. Když mi bylo dvacet, vypadala jsem jako všichni ostatní. Teď je mi přes sedmdesát a vypadám jako já sama. Je to osvobozující skutečnost. Ale prosím posaďte se. Tohle křeslo je nejpohodlnější. Můj otec senátor Osborne mu dával přednost před všemi ostatními.“

Ukázala na rudé kožené křeslo, užíváním oblýskané a ztemnělé. Sama se posadila proti mně do houpacího křesla s opěradlem s dřevěnými příčlemi, k nimž byly připevněny vyrudlé polštáře. Ostatní nábytek v pokoji byl obdobně starý a neokázalý, takže mi napadlo, jestli to není pro ni místo, kde vzpomíná na minulost.

„Máte za sebou dlouhou cestu,“ připomněla si. „Mohu vám nabídnout něco k jídlu nebo pití?“

„Ne, díky.“

Propustila služebnou. „Je mi líto, ale musím vás dvojnásobně oklamat. K úřední zprávě o manželově sebevraždě nemohu dodat téměř nic dalšího. A předtím, než k ní došlo, jsme se s Lukem stýkali jen velmi zřídka.“

„Něco jste přece jen dodala,“ řekl jsem. „Podle úřední zprávy to byla nešťastná náhoda.“

„Pak tomu tak jistě bylo. Málem jsem zapomněla. Považovali jsme za správné, aby skutečnost, že šlo o sebevraždu, nepronikla na veřejnost.“

„Kdo to považoval za správné?“

„Kromě jiných já. Vzhledem k postavení mého zesnulého manžela v našem státě by jeho sebevražda nutně měla obchodní a politický dopad. Nemluvě o tom, jak ošklivě by to vypadalo.“

„Někteří lidé si ale mohou myslet, že ošklivější bylo změnit fakta o smrti člověka.“

„Někteří lidé si to jistě mohou myslet,“ řekla grandseigneursky. „Ale málokdo by to řekl v mé přítomnosti. Ostatně nebyl změněn fakt, nýbrž pouze zpráva o něm. Já s tím faktem manželovy sebevraždy musím žít dodnes.“

„Jste si naprosto jista, že je to fakt?“

„Naprosto.“

„Právě jsem mluvil s mužem, který ten případ vyšetřoval, s poručíkem Hoffmanem. Tvrdí, že se váš manžel zastřelil nešťastnou náhodou, když čistil svou automatickou pistoli.“

„Na této verzi jsme se dohodli. Poručík Hoffman se jí pochopitelně drží. Nechápu, proč byste se chtěl snažit ji po tak dlouhé době změnit.“

„Pokud ovšem nebyl pan Deloney zavražděn. Pak by se to pochopit dalo!“

„Zajisté, jenže on nebyl zavražděn.“ Pohled se jí zvedl ke mně a nezměnil se, leda že ještě víc ztvrdl.

„Řeči o tom, že byl zavražděn, se mi donesly až k nám do Kalifornie.“

„Kdo roztrušuje takový nesmysl?“

„Dcera poručíka Hoffmana, Helena. Prohlásila, že zná někoho, kdo byl svědkem této vraždy. Tím svědkem mohla být ovšem ona sama.“

Nejistota, která se jí mihla obličejem, přešla v mrazivý úsměv. „Nemá právo šířit takové lži! Postarám se, aby se jí v tom zabránilo!“

„Už se jí v tom zabránilo,“ řekl jsem. „Někdo jí v tom zabránil v pátek večer, revolverem. Proto jsem tady.“

„Ach tak. Kde v Kalifornii byla zabita?“

„V Pacific Pointu. Je to na pobřeží jižně od Los Angeles.“

Téměř nepatrně uhnula očima. „Neslyšela jsem o tom. Je mi pochopitelně líto, že ta dívka zemřela, ačkoli jsem ji nehnala. Mohu vás však ujistit, že její smrt nemá nic společného s Lukem. Jste na falešné stopě, pane Archere.“

„Moc bych se divil.“

„To není třeba. Než se manžel zastřelil, napsal mi dopis, kde celou záležitost objasnil. Přinesl mi ho poručík Hoffman osobně. Nikdo kromě něho a jeho nadřízených nevěděl, že ten dopis existuje. Původně jsem ovšem neměla v úmyslu vám o něm říci.“

„Proč?“

„Protože ten dopis byl odporný. Z toho, co se chystal udělat, dokonce obvinil mě a mou rodinu. Dostal se do finančních nesnází, spekuloval na burze, hrál hazardní hry a podnik se mu vymkl z ruky. Odmítli jsme mu pomoci z důvodů jak osobních, tak praktických. Jeho sebevražda byla pokusem se nám pomstít. To se mu povedlo, i když jsme, jak vy říkáte, změnili fakta.“ Dotkla se ploché hrudi. „Zasáhlo mě to, jak to měl v úmyslu.“

„Byl v té době senátor Osborne ještě naživu?“

„Jak vidět, bohužel neznáte dějepis,“ vyplísnila mě. „Otec zemřel 14. prosince 1936, tři a půl roku před manželovou sebevraždou. Alespoň otec byl tohoto ponížení ušetřen.“

„Zmínila jste se o rodině.“

„Měla jsem na mysli svou sestru Tish a strýce Scotta, opatrovníka našeho majetku. Odpovědnými za to, že jsme Lukeovi odmítli další podporu, jsme byli právě on a já. V podstatě jsem tak rozhodla já. Naše manželstva už skončilo.“

„Proč?“

„Z obvyklého důvodu, jak se domnívám. O tom mluvit nebudeme.“ Vstala, přikročila k oknu a stála u něho vzpřímeně jako voják obhlížející terén. „V roce 1940 pro mě skončila řada věcí. Manželství, pak život mého manžela a pak mé sestry. Tish zemřela v létě téhož roku a celý podzim jsem ji oplakávala. A teď je opět podzim,“ povzdychla. „Na podzim jsme spolu jezdívaly na koni. Naučila jsem ji jezdit, když jí bylo pět a mně deset. To bylo ještě před koncem století.“

Mysl jí zabloudila do ještě vzdálenějších a méně bolestných dob. Řekl jsem:

„Promiňte, paní Deloneyová, že o tom ještě mluvím, ale musím se vás zeptat, jestli ten dopis na rozloučenou ještě existuje.“

Obrátila se a pokusila se smazat stopy zármutku z tváře. Nezmizely. „Jistěže ne. Spálila jsem ho. A dávám vám své slovo, že obsahoval, co jsem vám řekla.“

„O vašich slovech nijak nepochybuji. Jste si naprosto jista, že ten dopis psal váš manžel?“

„Ano. Nemohla jsem se zmýlit. Byl to jeho rukopis.“

„Šikovný padělek dokáže oklamat téměř každého.“

„To je nesmysl. Děláte z toho hotové drama.“

„Dramata prožíváme den ze dne, paní Deloneyová.“

„Ale kdo by padělal dopis o sebevraždě?“

„Nebylo by to poprvé. Udělali to už jiní vrahové.“

Paní Deloneyová zvrátila bílou hlavu, pohlédla na mne a nakrčila jemně zahnutý nos. Podobala se ptáku, i zvukem hlasu. „Můj manžel nebyl zavražděn.“

„Připadá mi, jako byste kladla příliš velký důraz na jediný rukou psaný dopis, který mohl být padělaný.“

„Nebyl padělaný. Vím to podle obsahu. Byly tam zmínky o věcech, o nichž jsme mohli vědět pouze my dva.“

„Jako například?“

„To nepovím ani vám, ani nikomu jinému. Ostatně Luke, zejména když přebral, mluvil už řadu měsíců o tom, že se zabije.“

„Řekla jste, že jste se s ním už řadu měsíců skoro nestýkala.“

„Ovšem, ale dostávala jsem zprávy od našich společných přátel.“

„Patřil mezi ně Hoffman?“

„Jistěže ne. Toho jsem nepokládala za přítele.“

„Ale přesto kvůli vám ututlal sebevraždu vašeho manžela.

Údajnou sebevraždu vašeho manžela.“

„Dostal k tomu příkaz. Neměl na vybranou.“

„Kdo vydal ten příkaz?“

„Asi policejní ředitel. Byl to můj i Lukeův přítel.“

„A to stačilo, aby pokládal za správné nařídit zfalšování protokolu?“

„K takovým věcem dochází každodenně,“ řekla. „V každém místě Spojených států. Ušetřte mě svého moralizování. Policejní ředitel Robertson je už dávno mrtev. I ten případ je mrtev.“

„Snad pro vás. Jenže Hoffmanovi leží pořád v hlavě. A zavraždění jeho dcery mu ho zase připamatovalo.“

„Je mi jich obou líto. Nemohu ovšem dost dobře změnit minulost jen proto, abych ji přizpůsobila nějaké vaší teorii. Co mí pokoušíte dokázat, pane Archere?“

„Nic specifického. Pokouším se přijít na kloub tomu, co ta mrtvá mínila svým výrokem, že ji Bridgeton dostihl.“

„Nepochybně měla na mysli něco zcela soukromého a osobního, jak už to u žen bývá. Ale jak jsem řekla, Helenu Hoffmanovou jsem neznala.“

„Měla pletky s vaším manželem?“

„Ne. Neměla. A neptejte se mě prosím, proč si tím jsem jista. Ale snad bychom už chudáka Lukea mohli nechat klidně spát v hrobě, nemyslíte? Neskrývá se tam nic jiného než ubožácká sebevražda. Svým způsobem jsem mu tam dopomohla i já.“

„Tím, že jste mu zastavila přísun peněz?“

„Přesně tak. Jistě jste ode mě nečekal přiznání, že jsem ho zastřelila?“

„Ne,“ řekl jsem. „Chtěla byste se snad přiznat?“

Zkřivila obličej do zavilého úsměšku. „Dobře. Zastřelila jsem ho. Co s tím chcete udělat?“

„Nic. Nevěřím vám.“

„Proč bych to říkala, kdyby to nebyla pravda?“ Hrála onu dívčí hru plnou fantastických výmyslů, k jaké se občas uchylují i stařeny.

„Třeba jste chtěla manžela zastřelit. Ani trochu nepochybuju, že jste to chtěla. Jenže kdybyste to byla udělala, tak byste o tom nemluvila.“

„Proč ne? Stejně byste s tím nemohl vůbec nic udělat. Mám tady ve městě příliš mnoho dobrých přátel, na úřadech i jinde. A těm by určitě silně vadilo, kdybyste trval na tom, že tu starou historku znovu vynesete na světlo.“

„Mám to snad pokládat za vyhrůžku?“

„Kdepak, pane Archere,“ usmála se na mne upjatě. „Nic proti vám nemám, až na to, že to vaše řemeslo, nebo to snad nazýváte profesí, vykonáváte nějak příliš horlivě. Opravdu tolik záleží na tom, jak lidé umřeli? Jsou mrtví, jako budeme my všichni, dřív či později. Někteří z nás dřív. A teď mi připadá, že jsem vám už poskytla dost z času, který mi tady na světě zbývá.“

A zazvonila na služebnou.

XXII

Mně ale stále ještě zbýval čas, abych se znovu pokusil o štěstí u Earla Hoffmana. Projel jsem nedělně vylidněnými ulicemi vnitřního města a vracel se k jeho domu. Otázky, které paní Deloneyová vznesla nebo opomněla zodpovědět, mi trčely v mysli jako rybářské háčky, visící na koncích vlasců, jež se přetrhaně vytrácely do minulosti.

Bylo téměř jisté, že Deloney se nezabil sám, ať už šlo o nešťastnou náhodu nebo úmysl. Bylo téměř jisté, že ho zabil někdo jiný a že paní Deloneyová ví kdo. Ten dopis na rozloučenou mohl být padělek nebo výmysl, mohlo dojít k omylu při jeho četbě či si ho mohla špatně zapamatovat. Hoffman už bude nejspíš vědět co a jak.

Když jsem zabočil do Cherry Street, spatřil jsem, jak kolem dalšího bloku se ode mne vzdaluje jakýsi chlapík v modrém obleku. Kráčel těžkopádně a důrazně, jako typický starý policajt, jen sem tam se zakymácel a hned nato zase vyrovnal rovnováhu. Když jsem k němu dojel blíž, poznal jsem v něm Hoffmana. Z modrých nohavic mu čouhaly oranžové záložky pyžama.

Dal jsem mu náskok a sledoval ho ulicemi periférie, tím zpustlejší, čím jsme se dostávali dál k jihu. Octli jsme se v černošské čtvrti. Dospělí muži a ženy na chodnících se Hoffmanovi zeširoka vyhýbali. Byl kráčející pohroma.

Nekráčel ovšem nejlíp. U vykotlaného dřevěného plotu zakopl a padl na všechny čtyři. Zpoza plotu vyběhlo několik dětí a s křikem za ním poskakovaly, dokud se na ně neobrátil s pozdviženými pažemi. Opět se otočil a šel dál.

Opustili jsme černošskou čtvrt a dospěli do čtvrti velmi starých dvoupatrových dřevěných domů, přeměněných v penzióny a kanceláře. Mezi nimi stálo několik novějších činžáků a k jednomu z nich Hoffman zamířil.

Byla to pětipatrová, poněkud zchátrale vypadající betonová budova: v oknech popraskané a žloutnoucí žaluzie, pod nimi hnědé vlhké skvrny. Hoffman vešel do hlavního vchodu. Na betonovém oblouku nad dveřmi byl nápis: DELONEYOVY ČINŽOVNÍ DOMY, 1928. Zaparkoval jsem vůz a následoval Hoffmana dovnitř.

Zřejmě nastoupil do výtahu a vyjel nahoru. Zčernalá mosazná šipka nad dveřmi zdviže se pomalu otáčela jako hodinová ručička směrem k šestce a tam se zarazila. Za chvíli jsem přestal tisknout tlačítko – Hoffman pravděpodobně nechal dveře dokořán – a našel požární schodiště. Když jsem dorazil k železným dveřím vedoucím na střechu, funěl jsem jako parní lokomotiva.

Nepatrně jsem dveře pootevřel. Až na několik holubů, vrkajících na střeše sousedního domu, panovalo venku téměř úplné ticho. Několik květináčů s keři a zelená zástěna z plexiskla, vybíhající v pravém úhlu od zdi střešního bytu, přeměnila část ploché střechy v jakousi terasu.

Slunili se tam muž a žena. Žena ležela na břiše na nafukovací matraci; podprsenku bikinek měla rozepnutou. Měla blond vlasy a pěknou postavu. Muž seděl v lehátku a na stolku vedle něho stála poloprázdná láhev coca-coly. Byl ramenatý, snědý a hruď i záda mu pokrývala hustá kožešina černých chloupků. Na malíčku levé ruky měl diamantový prsten a mluvil se slabým řeckým přízvukem.

„Ty si teda myslíš, že být restauratérem je něco podřadnýho? Jestli tohle říkáš, tak koušeš ruku, co tě živí. Ty restaurace tě oblíkly do norku!“

„Tohle jsem neřekla. Jen jsem povídala, že pojišťovnictví je pro mužského čistá a pořádná práce.“

„A restaurace jsou špinavý? Ne ty moje! Dokonce mám na toaletách ultrafialový paprsky.“

„Nemluv tak sprostě!“

„Toaleta není sprostý slovo!“

„V mé rodině ano.“

„Řeči o tvý rodině mi už lezou krkem. A řeči o tom tvým bráchovi, o tom budižkničemu Theovi mi taky lezou krkem.“

„Jaký budižkničemu?“ Posadila se. Ňadro se jí perlivě zablýsklo, než je zahalila. „Minulého roku vyhrál Theo soutěž o nejúspěšnějšího pojišťovacího agenta!“

„A kdo u něho zakoupil tu pojistku, co mu k tomu dopomohla? Já! A kdo ho vlastně umístil v pojišťovně? Já!“

„Náš pánbůh.“ Její obličej byl jako krásná bezvýrazná maska. Ani se nepohnul, když se podivila: „Kdo nám to chodí po bytě? Rosie jsem poslala po snídani domů.“

„Třeba se vrátila.“

„To nejsou Rosiiny kroky. To jsou mužské kroky.“

„Třeba přišel Theo, aby mi i letos prodal pojistku, co by mu vynesla výhru v tý soutěži.“

„Tohle není zrovna vtipné.“

„Podle mýho je to moc vtipný.“

Na důkaz toho se zasmál. Přestal se smát, když zpod zástěny z plexiskla vyšel Earl Hoffman. Sluneční paprsky mu v obličeji jasně ohraničovaly všechny rány. Oranžové nohavice od pyžama mu zakrývaly střevíce.

Snědý muž vstal z lehátka a posunky odháněl Hoffmana. „Vypadněte! Tohle je soukromá střecha.“

„To nemůžu,“ řekl Hoffman uvážlivě. „Dostali jsme hlášku, že je tu nějaká mrtvola. Kde je?“

„Dole v suterénu. Tam ji najdete,“ mrkl muž na ženu.

„V suterénu? Říkali, že tady v tom bytě na střeše.“ Hoffmanova rozbitá ústa se mechanicky otvírala a zavírala, jako by byl loutkou, jejímiž břichomluveckými ústy hovoří minulost. „Vy jste s ní hnuli, co? Je proti zákonu hýbat s mrtvolou!“

„Vy se hněte, ať už jste venku!“ Muž se obrátil k ženě, která se přikryla žlutým froté županem. „Běž zatelefonovat, víš už komu.“

„Já jsem ten víš už kdo,“ řekl Hoffman. „A ta ženská tu zůstane. Musím jí položit několik otázek. Jak se jmenujete?“

„Do toho vám nic není!“ odsekla.

„Mně je do všeho!“ Hoffman švihl paží a málem ztratil rovnováhu. „Jsem detektiv a vyš… vyšetřuju vraždu.“

„Ukažte nám svůj odznak, pane detektive!“

Muž napřáhl ruku, ale nepohnul se z místa. Ani Hoffman se nepohnul. Žena klečela a krásnou, vystrašenou tváří hleděla úkosem vzhůru na Hoffmana.

Ten se prohledal, vytáhl padesáticent, zklamaně na něj pohlédl a cvrnkl jím přes parapet. Slabě ke mně dolehlo, jak dole o pět pater níž dopadl na chodník.

„Asi jsem ho nechal doma,“ řekl pokorně.

Žena se vztyčila a rozeběhla se směrem k bytu. Hoffman se po ní nemotorně, ale rychle obrátil a chytil ji kolem pasu. Nebránila se, nýbrž zůstala s bílou tváří strnule stát v objetí jeho paží.

„Ne tak rychle, holčičko. Musím ti položit několik otázek. Ty jsi ta kost, co spala s Deloneyem?“

Žena se zeptala muže: „Dovolíš, aby se mnou takhle mluvil? Nařiď mu, ať dá ty ruce pryč!“

„Dejte ty ruce pryč!“ řekl muž bezvýrazně.

„Tak jí řekněte, aby si sedla a vyhověla mi.“

„Sedni si a vyhov mu!“ vyzval ji muž.

„Zbláznil ses? Smrdí jako palírna. Je pod obraz boží.“

„To vím.“

„Tak něco udělej!“

„Vždyť taky dělám. Takovejm musíš vyjít vstříc.“

Hoffman se na něho usmál jako státní zaměstnanec, který je zvyklý polykat nespravedlivé výtky. Poraněná ústa a mysl dodaly jeho úsměvu na grotesknosti. Žena se mu pokusila vytrhnout. Přidržel si ji však ještě pevněji, až ji břichem šťouchal do boku.

„Vypadáš krapánek jako má dcera Hel… Helena. Znáš mou dceru Hel… Helenu?“

Žena zuřivě zavrtěla hlavou. Vlasy se jí rozevlály.

„Tvrdí, že někdo byl při tom, když přišel o život. Bylas tam, když se to stalo, holčičko?“

„Ani nevím, o čem mluvíte.“

„Ale dobře víš! O Lukeu Deloneyovi. Někdo mu vyvrtal díru do oka a pokusil se to zaretušovat jako sebevraždu.“

„Na Deloneye si pamatuju,“ řekl muž. „Jednou nebo dvakrát jsem ho obsluhoval v tátově párkařským krámku. Zemřel před válkou.“

„Před válkou?“

„Jak jsem řekl. Kde jste byl posledních dvacet let, detektive?“

Hoffman nevěděl. Rozhlédl se po střechách svého města, jako by to bylo neznámé místo. Žena vykřikla:

„Pusťte mě, tlusťochu!“

Hoffman jako by ji slyšel z velké dálky. „Mluv se svým tátou trochu slušněji, jo?“

„Kdybyste byl můj táta, zabila bych se!“

„Už mám dost těch tvých drzostí! Přestaň! Slyšíš?“

„Ano, slyším. Jste bláznivý dědek a dejte pryč ty špinavý pracky!“

Zakřivenými prsty mu vjela do obličeje a zanechala na něm tři jasné rovnoběžné stopy. Udeřil ji. Dopadla na dehtovou krytinu střechy. Muž uchopil poloprázdnou láhev coca-coly. Jak ji zvedl a vykročil proti Hoffmanovi, vyšplíchl mu její hnědý obsah na paži.

Hoffman sáhl dozadu pod sako a vytáhl z opasku revolver. Vystřelil mužovi nad hlavu. Holubi ze sousední střechy vzlétli a opisovali velké kruhy. Muž upustil láhev na zem a stál nehybně se zdviženými pažemi. Žena, která fňukala, zmlkla.

Hoffman zíral na třpytivou oblohu. Holubi se na ní pomalu ztráceli. Pohlédl na revolver ve své ruce. S očima upřenýma na stejný předmět jsem vystoupil do sluneční záře.

„Potřebujete nějak pomoct s těmihle svědky, Earle?“

„Ne, stačím na to sám. Všechno klape.“ Přimhouřil na mne oči. „Jak jste to říkal, že se jmenujete? Arthur?“

„Archer.“ Vykročil jsem k němu, poháněje před sebou po nerovném povrchu střechy svůj scvrklý stín. „Tohle vám vynese slávu, Earle. Takhle sám vyřešit vraždu Lukea Deloneye!“

„Jo. Bodejť.“ V očích se mu odrážel hluboký zmatek. Věděl, že povídám nesmysly, stejně jako věděl, že sám jednal zcela nesmyslně, ale nedokázal to přiznat ani sám sobě.

„Mrtvolu ukryli v suterénu.“

„To znamená, že ji asi budeme muset vykopat.“

„Copak se tu všichni zbláznili?“ vyjekl muž zprostřed zdvižených paží.

„Vy buďte zticha!“ okřikl jsem ho. „Raději pošlete pro posilu, Earle. Já zatím budu držet revolverem tyhle lidičky v šachu.“

Earl zaváhal – ta chvíle jako by se táhla do nekonečna. Pak mi podal revolver a zašel do bytu. Přitom prudce narazil ramenem do rámu dveří.

„Kdo jste?“ zeptal se muž.

„Jeho ošetřovatel. Uklidněte se.“

„Uprchl z blázince?“

„Ještě ne.“

Mužovy oči připomínaly rozinky hluboko vtisknuté do těsta. Pomohl manželce na nohy a nemotorně jí oprášil spodní část županu. Vtom se mu v náručí rozplakala a on jí poklepával po zádech odiamantovanou rukou a procítěně k ní řecky hovořil.

Otevřenými dveřmi jsem slyšel Hoffmana, jak nařizuje do telefonu: „Šest mužů s lopatami a vrtačkou na beton. Ta mrtvola je zahrabaná v suterénu pod podlahou. Ať tu jsou za deset minut nebo si to někdo odskáče!“

Třískl sluchátkem, ale mluvil dál. Hlas mu sílil a slábl jako vítr, jak sbíral rozptýlené útržky minulosti a stmeloval je do víru. „Nikdy se jí nedotkl. Něco takového by dceři přítele ani neudělal. Byla to hodná holka, ano, čisťounká tatínkova holčička. Pam… matuju si, jak jsem ji koupával, když byla ještě děťátko. Byla měkoučká jako králíček. Držel jsem ji v náručí, volala na mě ‚tati‘.“ Hlas se mu zlomil. „Co se stalo?“

Zmlkl. Pak vykřikl. Zaslechl jsem, jak tak těžce padl na podlahu, až se celý byt otřásl. Vešel jsem dovnitř. Seděl zády ke kuchyňskému sporáku a pokoušel si svléknout kalhoty. Mávl na mne, abych šel pryč.

„Nechoďte ke mně! Mám na sobě pavouky.“

„Žádné pavouky nevidím.“

„Mám je pod šaty. Černé vdovy. Ten vrah na mě poštval pavouky, aby se mě zbavil.“

„Kdo je ten vrah, Earle?“

V obličeji mu zacukalo. „Nikdy jsem nezjistil, kdo Deloneye odbouchl. Seshora přišel rozkaz, abychom ten případ uzavřeli. Co už člověk může…?“ Z hrdla se mu vydral další výkřik. „Panenko skákavá, už jich po mně lezou stovky!“

Začal ze sebe strhávat šaty. Když dorazila policie, zbyly z nich modré a oranžové cáry a na linoleu se svíjelo jeho staré nahé zápasnické tělo.

Oba pochůzkáři znali Earla Hoffmana. Nemusel jsem jim nic vysvětlovat.

XXIII

Letadlo přistávalo ve stínu hor ve chvíli, kdy rudé slunce rychle zapadalo. Zatelegrafoval jsem Waltersově agentuře přibližný čas příletu a Phyllis mě očekávala na letišti.

Stiskla mi ruku a nastavila tvář k polibku. Měla mléčně broskvovou pleť, poněkud osmahlou sluncem, a tmavé úsměvné oči, lesklé jako email.

„Vypadáš utahaně, Lewe. Ale alespoň žiješ.“

„Raději mi to neříkej. Připadám si pak ještě utahanější. Zato ty vypadáš báječně.“

„Čím jsem starší, tím mi to dá víc práce. Přitom se ale stává snazším leccos jiného.“ Neřekla co. Nečekaně náhlým večerem jsme šli k jejímu vozu. „Co jsi vlastně dělal v tom Bridgetonu? Měla jsem za to, že pracuješ na nějakém případu v Pacific Pointu.“

„Ten můj případ má co dělat s oběma místy. Vyšťoural jsem v Bridgetonu jednu starou vraždu, k níž došlo ještě před válkou a která je zřejmě těsně spjata s těmi nynějšími. Neptej se mě jak. Trvalo by celou noc, než bych ti to vysvětlil, a máme mnohem důležitější věci na práci.“

„Ty určitě. Máš na půl devátou smluvenou večeři s paní Sally Burkeovou. Jsi můj starý přítel z Los Angeles, blíž neurčeného zaměstnání. Dál si už musíš poradit sám.“

„Jak jsi to dokázala?“

„Nebylo to nijak těžké. Sally se dává šíleně ráda zvát na večeře a zbožňuje muže bez závazků. Ráda by se znova provdala.“

„Dobře, ale jak ses s ní seznámila?“

„Prostě jsem na ni jako by náhodou narazila v jednom baru, kde obvykle vysedává, a včera večer jsme se spolu opily. Tedy jedna z nás se opila. Napovídala mi leccos o svém bratru Judsonovi, který by mohl být ten chlápek, co po něm paseš.“

„Taky že je. Kde bydlí?“

„Někde na South Shore. Sám víš, jak je těžké tam někoho najít. Arnie tam teď jel, aby se po něm poohlédl.“

„Zaveď mě k té jeho sestře.“

„Říkáš to jako jehně, co je vedou na porážku. Je to ostatně moc milá holka,“ prohlásila s ženskou solidaritou. „Inteligentní sice není, ale má srdce na pravém místě. Svého bratra má moc ráda.“

„Stejně jako Lucrezia Borgia.“

Phyllis přibouchla dvířka auta. Vyjeli jsme do Rena, města, kde se mi nikdy nepřihodilo nic dobrého, ale přesto jsem se nevzdával naděje.

Paní Sally Burkeová bydlela celkem blízko na Riley Street, v horním bytě starého jednopatrového domu. Phyllis mě před ním vysadila minutu před půl devátou a předtím ze mne vymáčkla slib, že se vrátím a strávím noc u ní a Arnieho. Na horním odpočívadle už na mne čekala paní Burkeová v plné parádě: černé přiléhavé šaty s liškou, perly, náušnice a deseticentimetrové podpatky. Vlasy měla melírované nablond a nahnědo, jako by tím chtěla zdůraznit složitost své osobnosti. Než jsem k ní vyšel nahoru, odhadovala mě hnědýma očima způsobem, jakým si asi plantážník z doby před válkou Severu proti Jihu prohlížel při dražbě tělesně zdatného otroka.

Rozhodně voněla příjemně a měla milý, nedočkavě přátelský úsměv. Pozdravili jsme se a vzájemně se představili. Chtěla, abych jí hned říkal Sally.

„Bohužel vás nemůžu pozvat dál, mám tam strašný nepořádek. Nějak se mi v neděli nikdy nic nedaří. Znáte tu starou písničku: ‚Neděle smutná?‘ – takové jsou mé neděle, alespoň od rozvodu. Phyllis mi řekla, že jste rozvedený?“

„Phyllis nelhala.“

„Mužský to bere jinak,“ řekla slabě rozmrzelým tónem. „Ale jak vidím, potřeboval byste ženskou, která by se o vás starala!“

Jen zřídka jsem zažil někoho, kdo šel tak rychle a přičinlivě k věci jako ona. Srdce mi spadlo do kalhot. Podívala se na mne a pak na můj oblek, ve kterém jsem spal v letadle. Alespoň že jsem byl tělesně zdatný! Po těch schodech jsem vyšel úplně sám, bez pomoci.

„Kam půjdeme na večeři?“ zeptala se. „V Riversidu to je pěkné.“

Bylo tam pěkně a draho. Po několika drincích jsem přestal mít výčitky, že vyhazuju Alexovy peníze oknem. Konverzace Sally Burkeové mě začala jistým způsobem fascinovat. Její exmanžel, pokud se jí dalo věřit, byl Drákulou, Hitlerem a Tartuffem v jedné osobě. Jako cesťák po Severozápadě vydělával ročně minimálně takových pětadvacet tisíc, jenže kolikrát mu už musela dát obstavit plat, aby dostala svých mizerných šest set dolarů alimentů. Má prý co dělat, aby jakžtakž vyšla, zejména teď, když její bratříček přišel o místo v klubu.

Objednal jsem jí další drink a projevil mírný soucit.

„Jud je hodný mládenec,“ řekla, jako by to snad někdo popíral. „Hrál fotbal za Washingtonskou státní universitu a taky tam dělal trenéra. Hodně lidí ve Spokane si myslelo, že by se byl dostal do národního mužstva, jen kdyby hrál za lepší školu. Má smůlu, nikdy se nedostane tam, kam by měl. Taky o to trenérství přišel z čistě politických důvodů. To, z čeho ho obvinili, si vycucali z prstu, sám mě o tom ujistil.“

„Z čeho ho obvinili?“

„Z ničeho. Vycucali si to z prstu, opravdu.“ Dopila čtvrté martini a pohlédla na mne s prostoduchou vychytralostí. „Vy jste mi ještě neřekl, v čem děláte, že ne, Lewe?“

„Asi ne. Mám v Hollywoodu takovou malou agenturu.“

„Podívejme! Jud chtěl vždycky být hercem. Nikdy sice nehrál, ale lidi o něm říkají, že je fešák. Zrovna minulý týden byl v Hollywoodu.“

„Shání tam nějakou roli?“

„Cokoli,“ řekla. „Je dobrý pracant, ale malér je, že se ničemu nevyučil. Totiž po tom, co přišel o to trenérské místo a co taky zkrachovalo to taneční studio. Myslíte, že byste pro něho mohl něco v Hollywoodu sehnat?“

„Moc rád bych si s ním promluvil,“ řekl jsem po pravdě.

Byla nalíznutá a plná naděje a můj zájem o bratra ji nepřekvapoval.

„To se dá zařídit,“ řekla. „Zrovna teď je totiž v mém bytě. Mohla bych mu zatelefonovat a říct mu, aby sem přišel.“

„Co kdybychom se ale napřed navečeřeli?“

„Já tu Judovu večeři ochotně zaplatím sama.“ Uvědomila si, že se dopustila taktické chyby, a rychle se ji pokusila napravit: „Ale ve třech se to lépe táhne, ne? Totiž ve dvou!“

Při večeři toho tolik o svém bratrovi napovídala, že mi připadalo, jako by tam s námi seděl. Vyčíslila mi všechny jeho bývalé fotbalové výkony. S jistým bujarým nadšením mi pověděla všechno o jeho úspěších u dam. Dopodrobna mě informovala o všech jeho báječných nápadech. Z těch se mi nejvíc zalíbil plán na zkrácenou verzi bible, z níž by se odstranily všechny nevhodné části, takže by se dala klidně předčítat před celou rodinou.

Sally nebyla žádný veliký pijan. Ke konci večeře už o sobě nevěděla, chtěla zajet pro bratra a roztočit to v barech. Mně se do toho nechtělo. Odvezl jsem ji domů. V taxíku mi usnula na rameni. Nevadilo mi to.

V Riley Street jsem ji probudil, dopravil ji do domu a po schodech nahoru. Připadala mi strašně těžká a úplně bezvládná a liška se jí pořád sesmekávala. Bylo mi, jako bych celý víkend nedělal nic jiného, než se staral o opilce.

Dveře bytu otevřel muž v rozhalence a přiléhavých kalhotách. Jak se o mne Sally opírala, rychle jsem si o něm udělal úsudek: muž polovičních vlastností, žijící v polosvětě – byl polohezký, polonejistý, polozpovykaný, polomazaný, polonebezpečný. Úzké italské polobotky měl na špičce odřené.

„Potřebujete pomoc?“ zeptal se mě.

„Nebuď směšnej!“ řekla Sally. „Jsem úplně v pořádku. Pane Archere, tohle je můj bratr Jud, Judson Foley.“

„Těší mě,“ řekl. „Neměl jste ji nechat pít. Alkohol jí hnedka stoupne do hlavy. Počkejte, já si ji vezmu.“

Se znavenou dovedností si přehodil její paži přes rameno, uchopil ji kolem pasu a zavedl přes přední pokoj do osvětlené ložnice, kde ji položil na zlatobílou širokánskou postel a zhasl.

Zřejmě ho nemile překvapilo, že mě ještě zastihl v předním pokoji. „Dobrou noc, pane Archere, či jak se jmenujete. Pro dnešní večer zavíráme.“

„Nevynikáte právě pohostinností.“

„Pohostinnost přenechávám sestře.“ Rozmrzele se rozhlédl po malém pokoji, přeplněných popelnících, ušpiněných sklenicích a rozházených novinách. „Nikdy jsme se neviděli, nikdy víc se už neuvidíme. Proč bych měl být pohostinný?“

„Víte to jistě, že jste mě nikdy neviděl? Namáhejte své mozkové závity!“

Hnědýma očima mi pátravě přejel po obličeji a pak po postavě. Nervózně se poškrabal na temeni, kde mu začínaly řidnout vlasy. Zavrtěl hlavou.

„Jestli jsem vás už někdy viděl, tak jsem tehdy musel být namazaný. Nepřivedla vás sem někdy Sally, když jsem byl namazaný?“

„Ne. Pil jste minulý pátek večer?“

„Počkejte, co jsem to dělal ten večer? Myslím, že jsem nebyl ve městě. Jo. Vrátil jsem se sem až v sobotu ráno.“ Snažil se mluvit samozřejmě a vypadat lhostejně. „S někým si mě pletete.“

„Neřekl bych, Jude. V pátek večer asi v devět hodin jsem do vás vrazil nebo vy do mě v Pacific Pointu.“

Panika mu rozčísla obličej jako blesk. „Kdo jste?“

„Rozběhl jsem se za vámi po příjezdové cestě k Heleně Haggertyové, vzpomínáte? Trvalo mi dva dny, než jsem vás dohonil.“

Oddychoval, jako by ta honička právě skončila. „Jste od policie?“

„Jsem soukromý detektiv.“

Klesl do dánského křesla a tak křečovitě sevřel křehká opěradla, až jsem se bál, že je zlomí. Uchechtl se. Byl to téměř vzlyk.

„Tohle je Bradshawův nápad, co?“

Neodpověděl jsem. Sklidil jsem věci z jednoho křesla a posadil se do něho.

„Bradshaw prohlásil, že je s mým vysvětlením spokojen. A teď mi pošle na krk vás!“ Přimhouřil oči. „Že jste tahal z mé sestry informace o mně?“

„Moc pobízení nepotřebuje.“

Škubl sebou v křesle a vrhl zlostný pohled směrem k její ložnici. „Kdyby jen dokázala držet v mých věcech jazyk za zuby!“

„Neshazujte na ni vinu za něco, co jste udělal sám.“

„Ale zádrhel je právě v tom, že jsem nic neudělal! Řekl jsem to Bradshawovi, a on mi uvěřil, anebo to alespoň tvrdil.“

„Mluvíte o Royu Bradshawovi?“

„O kom jiném? Tehdy večer mě poznal, anebo si to myslel. Nevěděl jsem, do koho jsem v té tmě vrazil. Chtěl jsem odtamtud co nejrychleji vystřelit.“

„Proč?“

Pokrčil širokými rameny, sklopil hlavu a zůstal tak sedět. „Nechtěl jsem se dostat do maléru se zákonem.“

„Co jste dělal u Heleny?“

„Požádala mě, abych přijel. Sakra, vždyť jsem tam jel coby samaritán! Zatelefonovala mi do motelu v Santa Monice a doslova žebronila, abych přijel a strávil u ní noc. Nešlo jí o mé krásné modré oči. Byla vystrašená, chtěla společnost.“

„V kolik hodin vám telefonovala?“

„Asi tak v sedm nebo v půl osmé. Byl jsem si něco sníst a zrovna jsem se vrátil.“ Svěsil ramena. „Poslyšte, tohle všechno přece víte, dozvěděl jste se to od Bradshawa, ne? Co máte za lubem, chcete mě načapat při nějaké chybě?“

„To není špatný nápad. Jakou chybu myslíte?“

Potřásl hlavou, a jak mluvil dál, nepřestal jí potřásat. „Nemám na mysli nic určitého. Víte, nemůžu si žádnou chybu dovolit.“

„Jedné pořádné jste se už dopustil tím, že jste utekl.“

„To vím. Zpanikařil jsem,“ potřásl hlavou ještě důrazněji. „Ležela tam s dírou od kulky v lebce a já tam stál jako předurčený k tomu, aby mi to všechno přišili. Zaslechl jsem vás dva přicházet a zpanikařil jsem. To mi musíte věřit.“ Tohle říkají vždycky. „Proč vám musím věřit?“

„Protože vám říkám pravdu. Jsem nevinný jako nemluvně.“

„To mi ještě chvíli vyprávějte!“

„Nemyslím jako vůbec, ale v tomhle konkrétním případě. Dost jsem tehdy riskoval, když jsem Heleně vyhověl. Co by to mělo za smysl, kdybych tam zajel a odbouchl ji? Měl jsem ji rád. Ona a já jsme měli hodně společného.“

Nebyl jsem si jist, jestli to je pro některého z nich poklona. Bert Haggerty definoval svou exmanželku jako skrznaskrz zkaženou. Muž přede mnou byl pochybné existence. Jako by se za maskou hezkého vzhledu skrýval rozpad, jako by byl na společenském žebříčku spadl bolestně o několik stupňů níže. Přesto jsem jeho verzi napůl věřil. Stejně bych nikdy nevěřil ničemu z toho, co by mi vyprávěl, jinak než napůl.

„Co jste měli vy a Helena společného?“

Krátce po mně mrskl podezíravým pohledem. Na takovýhle postup výslechu zřejmě nebyl zvyklý. Chvíli se rozmýšlel, než odpověděl: „Sport. Tanec. Zábavy a hazard. Několikrát jsme si opravdu prima vyrazili, namouduši. Málem jsem umřel, když jsem ji tam tehdy večer našel.“

„Jak jste se s ní vůbec seznámil?“

„Tohle všechno přece víte,“ řekl netrpělivě. „Vždyť pracujete pro Bradshawa, ne?“

„Postavme to takhle: Bradshaw a já jsme na jedné lodi.“ Rád bych se byl dozvěděl, proč Foleyovi ležel Roy Bradshaw tak v hlavě, jenže přednost měly jiné otázky. „Že byste mi už konečně vyhověl a řekl, jak jste se seznámil s Helenou?“

„Jistě, na tom nic není.“ Obrátil palec k zemi jako nějaký dekadentní císař vyhlašující smrt. „Letos v létě, když tu trávila kvůli rozvodu těch šest týdnů, najala si tady pod námi byt. Scukla se s mou sestrou a za nějaký čas jsem se k nim přifařil i já. Jezdili jsme všichni tři společně na flámy.“

„V Sallyině autě?“

„To jsem měl ještě vlastní vůz – Galaxii 500 z dvaašedesátého roku,“ řekl bez zaváhání. „Bylo to v srpnu, ještě předtím, než jsem přišel o flek. Pak už jsem neměl na splátky.“

„Proč jste o to místo přišel?“

„To by vás ani nezajímalo! Nemělo to nic společného s Helenou.“

Přílišné zdůraznění tohoto tvrzení mi bylo podezřelé. „Kde jste pracoval?“

„Řekl jsem přece, že by vás to ani nezajímalo!“

„Můžu si lehce zjistit, kde jste pracoval. Tak mi to raději vyklopte sám.“

Se sklopenýma očima ze sebe vypravil: „Dělal jsem v pokladně klubu Solitaire ve Statelinu. Hádám, že jsem udělal o jednu botu víc, než jsem si mohl dovolit.“ Pohlédl na své silné, hranaté, nervózně si pohrávající prsty.

„A proto jste se poohlížel po práci v Los Angeles?“

„Correcto.“ Zřejmě se mu ulevilo, že už má za sebou otázku svého zaměstnání a proč o ně přišel. „Sice jsem se nikde neuchytil, ale stejně musím tady odsud vypadnout.“

„Proč?“

Poškrabal se ve vlasech. „Nemůžu dál žít ze sestřiných peněz. Připadám si jako šupák, když dělám kořena z ní. Odjedu znovu do Los Angeles a po něčem se tam porozhlédnu.“

„Vraťme se k té první návštěvě. Řekl jste, že vám v pátek večer Helena zatelefonovala do motelu. Odkud věděla, že tam jste?“

„Telefonoval jsem s ní už začátkem týdne.“

„Kvůli čemu?“

„Kvůli tomu, co obvykle. Víte, řekl jsem si, že bysme se mohli sejít a vyrazit si.“ Pořád vykládal o tom, jak si vyrážel, ale vypadal, jako by se už nebyl povyrazil kdovíkolik let. „Ten večer, ve středu, už měla Helena nějakou schůzku. Totiž schůzku s Bradshawem. Šli spolu na nějaký koncert. Řekla, že mi někdy zavolá sama. A taky že zavolala, v pátek večer.“

„Co vám řekla do telefonu?“

„Že jí někdo pohrozil, že ji zabije a že se bojí. Nikdy v životě jsem ji neslyšel takhle mluvit. Řekla, že já jsem jediný, na koho se může obrátit. A když jsem tam dorazil, bylo už pozdě.“ Zdálo se, že to v něm zanechalo pocit zármutku, ale i ten byl nejasný, jako by se snad Jud cítil Heleninou smrtí o něco ošizen.

„Bylo něco mezi Helenou a Bradshawem?“

Obezřele odpověděl: „Ani bych neřekl. Hádám, že se s ní stejně jako já čuchl letos v létě. Rozhodně ale měl v pátek večer nějaký zástoj. Musel řečnit na jedné důležité večeři. To mi alespoň tvrdil dnes ráno.“

„Nelhal vám. Seznámili se Bradshaw a Helena taky v Renu?“

„Kde jinde?“

„Myslel jsem, že Bradshaw strávil léto v Evropě.“

„To se mýlíte. Rozhodně strávil celý srpen tady.“

„Co tu dělal?“

„Jednou mi řekl, že provádí na Nevadské universitě nějaký výzkum. Neřekl jaký. V podstatě ho skoro vůbec neznám. Potkal jsem ho asi dvakrát s Helenou a to je všechno. Od té doby jsem ho viděl znovu až dneska.“

„Říkáte, že vás v pátek večer poznal a že sem přišel za vámi, aby vás vyzpovídal?“

„Ano, správně. Přišel sem dnes ráno a vzal si mě pořádně na paškál. On mi uvěřil, že jsem tu vraždu nespáchal. Nechápu, proč vy mi nemůžete uvěřit.“

„Napřed si musím promluvit s Bradshawem. Teprve pak si můžu udělat nějaký závěr. Kde je teďka, víte to?“

„Řekl, že bydlí v hotelu Lakeview Inn, na North Shore. Nevím ovšem, jestli tam ještě je nebo není.“

Vstal jsem a otevřel dveře. „Pojedu se tam za ním podívat.“

Poradil jsem Judovi, aby se nehnul z místa, protože kdyby práskl do bot podruhé, vrhlo by to na něho moc špatné světlo. Přikývl. Pokyvoval hlavou ještě i v tu chvíli, kdy ho přemohl opačný impuls a vrhl se na mne. Ramenem mi prudce vrazil pod žebra a přitiskl mě k rámu dveří, až jsem zalapal po dechu.

Rozmáchl se, aby mě udeřil do obličeje. Uhnul jsem hlavou. Pěst mu narazila na stěnu. Vyjekl bolestí. Druhou rukou mě udeřil do podbřišku. Sklouzl jsem po rámu dveří. Kopl mě kolenem a prudce mě udeřil do brady.

To mě přimělo, abych se postavil na nohy. Znovu se na mne vrhl se sklopenou hlavou. Uskočil jsem stranou, a jak mě míjel, zasadil jsem mu pádnou ránu do zátylku. Proklopýtal rychle dveřmi na odpočívadlo a odtud dolů. Pod schody zůstal nehnutě ležet.

Když dorazila policie, byl už při vědomí. Jel jsem s ním na policejní stanici, abych měl jistotu, že ho zabásnou. Nebyli jsme tam ani pět minut a přijel Arnie. Dohodl se s policisty a ti Foleyho zatkli za napadení a s tím spojené další přečiny a slíbili, že si ho tam podrží.

XXIV

Arnie mě odvezl do hotelu Lakeview Inn, mohutné budovy v pompézním novogotickém slohu, která musela pocházet z prvních let dvacátého století. Halou hotelu jistě propochodovaly generace letních hostů a vynesly odtud všechno kouzlo byvšího světa, kterým snad kdysi oplýval. Roy Bradshaw nevypadal na to, že by se ubytovával v takovémhle podniku.

Ale byl tam, jak prohlásil postarší noční vrátný. Vytáhl z kapsy u vesty velké cibule a pohlédl na ně. „Je už dost pozdě, víte. Panstvo už možná spí.“

„Panstvo?“

„Pan Bradshaw s manželkou. Jestli si přejete, zajdu pro něho nahoru. My jsme nikdy nezavedli telefony do pokojů.“

„Zajdu tam sám. Jsem přítel doktora Bradshawa.“

„Ani jsem nevěděl, že je doktor.“

„Doktor filosofie,“ upřesnil jsem. „Jaké má číslo pokoje?“

„Jedenatřicet, třetí poschodí.“ Staříkovi se zřejmě ulevilo, že nemusí podniknout ten výstup.

Nechal jsem u něho Arnieho a vyšel do třetího poschodí. Nade dveřmi jednatřicítky prosvítalo světlo a byl slyšet tichý šum hlasů. Zaklepal jsem. Hlasy umlkly a pak se ozvalo šourání nohou v trepkách.

Za dveřmi promluvil Roy Bradshaw. „Kdo je to?“

„Archer.“

Zaváhal. V pokoji přes chodbu začal nějaký spáč, nejspíše vyrušený našimi hlasy, chrápat. Bradshaw se zeptal: „Co tu děláte?“

„Musím s vámi mluvit.“

„Copak to nemůže počkat do zítřka?“ namítl netrpělivě. Někam přitom dočasně zašantročil svůj harvardský způsob mluvy.

„Ne. Nemůže. Potřebuju vaši radu, co udělat s Judsonem Foleym.“

„Tak dobře. Obleču se.“

Čekal jsem v úzké, špatně osvětlené chodbě. Byla prosycena oním slabě nakyslým pachem, které staré budovy snad vstřebávají od lidí, co jimi noc co noc procházejí, pachem kočovného života. Chrápající muž chvílemi hrozně sténal. Na ženinu výzvu se otočil a přestal chrápat.

Z Bradshawova pokoje bylo slyšet rychlou výměnu názorů. Ženský hlas jako by se něčeho dožadoval, ale Bradshawův to odmítl. Připadalo mi, že ten ženský hlas poznávám, ale nebyl jsem si jist.

Byl jsem si však jist, jakmile Bradshaw konečně otevřel dveře. Pokusil se vyklouznout ven, aniž by mi umožnil mrknout dovnitř, ale stačil jsem zahlédnout Lauru Sutherlandovou. V pestrém, jednoduše střiženém vlněném županu seděla toporně na pelesti neodestlané postele. Vlasy jí splývaly přes ramena a byla zrůžovělá a krásná.

Bradshaw přirazil prudce dveře. „Teď to tedy víte.“

Natáhl si sportovní kalhoty a černý rolák, v němž se ještě víc než jindy podobal mladému studentovi. Přestože mu hrály nervy, vypadal celkem šťastně.

„Nevím, co mám vědět.“

„Tohle není žádný nedovolený poměr, věřte mi. Laura a já jsme byli před nějakým časem oddáni. Prozatím udržujeme sňatek v tajnosti. Snažně vás prosím, abyste nás v tomhle nevyzradil.“

Neřekl jsem, jestli mu vyhovím nebo nevyhovím. „Proč s tím naděláte tolik štráchů?“

„Máme své důvody. Například podle universitního řádu by se Laura musela vzdát místa. Má to pochopitelně v úmyslu, ale nikoli neprodleně. A pak je tu máti. Nevím, jak jí to vůbec mám oznámit.“

„Prostě jí to vyklopte. Však to přežije.“

„To se snadno řekne. Není to možné.“

Nemožné to je, pomyslel jsem si, kvůli mátiným penězům. Člověk, který má peníze a čeká, že jich zdědí ještě víc, kolem čtyřicítky už těžko mění návyky. Ale přesto se mi do duše vkrádal obdiv k Bradshawovi. Měl v sobě víc života, než jsem se domníval.

Sešli jsme po schodišti dolů do haly. Arnie tam hrál s nočním vrátným bulku. Výčep byl zšeřelá jeskyně, kde na stěnách byly místo stalaktitů parohy a kde místo stalagmitů byli hosté. Jeden z hostů, místní občan v čepici a větrovce, pozval mě a Bradshawa na sklenku. Barman ho upozornil, že je načase, aby šel domů. Kupodivu šel a většina ostatních se vytratila za ním.

Posadili jsme se k baru. Bradshaw objednal dvojitý bourbon a naléhal, abych si taky jeden vypil, ačkoli já to nepotřeboval. Z jeho naléhání čišela jistá agresivita. Neodpustil mi, že jsem odhalil jeho tajemství anebo že jsem ho vytáhl z manželského lože.

„Tak co je s tím Judsonem Foleym?“ zeptal se.

„Tvrdil mi, že jste ho v pátek večer poznal.“

„Měl jsem tušení, že je to on.“ Bradshawovi se už vrátila harvardská výslovnost a používal jí jako jakési hlasové masky.

„Proč jste mi to neřekl? Mohl jste nám uspořit řadu běhání a výloh!“

Vrhl na mne přes sklenku vážný pohled. „Musel jsem si tím být jist a to jsem nebyl. Dokud si nejsem jist, nemohu přece někoho obvinit a poslat na něho policii, že?“

„Takže jste sem přijel, abyste se o tom ujistil?“

„Náhodou to takhle vyšlo. V lidském životě jsou okamžiky, kdy jako by všechno zapadalo do sebe, nezdá se vám?“ Na okamžik probleskl jeho vážností zásvit bodrosti. „Laura a já jsme už delší dobu hodlali strávit tady potají víkend, a konference nám k tomu poskytla příležitost. Foley byl vedlejším důvodem cesty, nicméně však také velmi důležitým. Dnes ráno jsem ho vyhledal a na všechno jsem se ho podrobně vyptal, podle mého je zcela nevinný.“

„Nevinný čím?“

„Heleniným zavražděním. Foley k ní přijel, aby ji ochránil, jak jen to dokáže, ale když tam dorazil, ochranu už nepotřebovala. Ztratil nervy a utekl.“

„Čeho se bál?“

„Falešného obvinění, čili jak on tomu říká, že by na něho ušili boudu. Kdysi v minulosti se dostal do konfliktu se zákonem. Prý kvůli jakési fotbalové lotynce, jak tomu říkají.“

„Jak to víte?“

„Řekl mi to. Mám totiž,“ prohlásil s ješitným pousmáním, „jistou schopnost vyvolat u těchto… hm… hm… neadaptabilních jedinců důvěru. Ten člověk byl ke mně zcela upřímný a mohu odpovědně prohlásit, že podle mého úsudku nemá nic společného s Heleniným zavražděním.“

„Máte nejspíš pravdu. Ale přesto bych se o něm rád dozvěděl víc.“

„Vím o něm jen velice málo. Byl Heleniným přítelem, jednou či dvakrát jsem ho zahlédl v její společnosti.“

„V Renu.“

„Ano, část léta jsem strávil v Nevadě. To je další fakt o mně, který nepublikuji.“ Z poněkud nejasného důvodu dodal: „Člověk snad má právo na soukromí, že ano?“

„Tím chcete říct, že jste tady byl s Laurou?“ Sklopil zrak. „Nějakou dobu tu byla se mnou. Ještě jsme nebyli pevně rozhodnuti, že se vezmeme. Bylo to těžké rozhodování. Znamená konec její kariéry a konec mého… života s máti,“ dodal váhavě.

„Chápu důvody, proč to chcete držet pod pokličkou. Přesto bych byl uvítal, kdybyste mi byl řekl, že jste minulý měsíc potkal Helenu a Foleyho v Renu.“

„To jsem měl. Omlouvám se. Člověk si snadno navyká na tajnůstkaření.“ Odlišným, procítěným hlasem pokračoval: „Lauru miluji z hloubi duše. Žárlím na všechno, co by mohlo ohrozit naši idylu.“ Jeho slova byla nabubřelá a staromilecká, ale pod nimi se skrýval zřejmě opravdový cit.

„Jaký byl vztah mezi Foleym a Helenou?“

„Řekl bych, že byli přátelé, nic víc. Upřímně řečeno mě poněkud překvapilo, že si vybrala takového společníka. Byl ovšem mladší než ona a to ji asi přitahovalo. Jistě víte, že sehnat v Renu slušně vypadajícího společníka je výhra v loterii. Sám jsem měl co dělat, abych se ubránil útokům nejrůznějších dravých žen.“

„Počítáte mezi ně i Helenu?“

„Vlastně ano.“ Připadalo mi, že i přes šero je vidět, jak mu zrudly tváře. „Ona ovšem o té mé… mé aféře s Laurou nevěděla. Utajil jsem to přede všemi.“

„A proto nechcete, aby byl Foley předvolán k výslechu do Pacific Pointu?“

„Nic takového jsem neřekl.“

„Ptám se vás.“

„Zčásti asi proto.“ Nastala dlouhá odmlka. „Pokud to ovšem budete pokládat za nezbytné, nebudu odporovat. Laura a já nemáme ve skutečnosti co skrývat.“

Barman zahlaholil: „Dopít, pánové. Zavíráme.“

Dopili jsme. V hale mi Bradshaw krátce, nervózně potřásl rukou a zamumlal cosi o tom, že se vrátí k ženě. Bral schody po dvou, našlapuje po špičkách.

Počkal jsem, až Arnie dohraje partičku. Prvotřídního detektiva dělala z něho mimo jiné i schopnost splynout s téměř jakoukoli sociální skupinou, přizpůsobit se téměř jakékoli situaci a rozproudit konverzaci. Před odchodem z hotelu si Arnie a noční vrátný potřásli rukou.

„Ta ženská, s kterou tvůj přítel bydlí na pokoji,“ řekl v autě, „je pohledná brunetka, tělo jako lusk a mluví jako kniha.“

„Je to jeho manželka.“

„Neřekls mi, že Bradshaw je ženatý,“ řekl trochu nakvašeně.

„Zrovna jsem to zjistil. To manželství je sub rosa. Ten nebožáček má totiž v pozadí dominantní matičku. Vlastně v popředí. Stará paní má peníze a já si myslím, že synáček má strach před vyděděním.“

„Měl by si to s ní raději vyjasnit a riskovat, co z toho bude.“

„Právě tohle jsem mu řekl.“

Arnie spustil motor, a jak jsme jeli podél břehu jezera na západ a pak na jih, vyprávěl mi dlouhý příběh o jedné klientce, ještě z předválečné doby, kdy pracoval v San Francisku pro Pinkertonovu agenturu. Šlo o zámožnou, asi šedesátiletou vdovu, která žila v Hillsbourough se svým synem, třicátníkem. Syn přicházel vždycky do půlnoci domů, ale zřídka dřív, a matka chtěla vědět, co dělá po večerech. Vyšlo najevo, že už je pět let ženat s bývalou číšnicí a ta i s jejich třemi malými dětmi bydlí v řadové vilce v jižní části San Franciska.

Arnie si snad myslel, že tím ten příběh ukončil.

„A jak to s těmi lidmi dopadlo?“ zeptal jsem se.

„Stará paní se zamilovala do vnoučat a kvůli nim se smířila se snachou. Všichni pak žili šťastně z jejích peněz.“

„Škoda že Bradshaw ještě není tak dlouho ženatý, aby mohl mít děti.“

Chvíli jsme mlčeli. Silnice odbočila od břehu a proplétala se mezi stromy, které ji svíraly jako sytě zelená sražená noc. Bradshaw a jeho nečekaná mužnost mi nešly z mysli.

„Byl bych rád, kdybys mi tak trochu oťukal Bradshawa, Arnie.“

„Že by na něho ta záležitost sňatku najednou vrhla nějaké podezření?“

„Ne v mých očích. Zatím určitě ještě ne. Ale zamlčel mi, že letos v létě potkal Helenu Haggertyovou v Renu. Chci přesně vědět, co tady v srpnu dělal. Judsonu Foleymu řekl, že prý nějaký výzkum na Nevadské universitě, ale to se mi nezdá.“

„Proč?“

„Má doktorát na Harvardu, takže by normálně měl dělat výzkum buď tam, nebo v Berkeley či Stanfordu. Chci taky, aby ses podíval na zoubek Foleymu. Pokud možno zjisti, proč ho klub Solitaire propustil.“

„To by nemělo dát práci. Jeden můj starý kámoš tam má na starosti jejich bezpečnostní službu.“ Ve světle přístrojové desky pohlédl na hodinky. „Mohli bychom se teď stavět v klubu, jenže tak pozdě v neděli večer už tam nebude.“

„To stačí zítra.“

Phyllis na nás čekala s jídlem a pitím. Seděli jsme v kuchyni nesmyslně dlouho do noci, mírně se opíjeli pivem, společnými vzpomínkami a únavou. Konverzace nakonec opsala kruh a vrátila se zpátky k Heleně Haggertyové a její smrti. Ve tří hodiny ráno jsem nahlas předčítal překlad básně z Bridgetonského plamene o smyčcích jesenních větrů.

„Je to strašně smutné,“ řekla Phyllis. „Musela to být neobyčejná dívka, i když je tohle pouhý překlad.“

„Totéž o ní prohlásil její otec. Neobyčejná. On je taky svým způsobem neobyčejný.“

Pokusil jsem se jim povědět o chlapáckém starém ožralém policajtovi se zlomeným srdcem, který byl Heleniným otcem. Ale najednou bylo půl čtvrté a Phyllis spala, hlavu jako rozcuchanou jiřinu opřenou mezi lahvemi na kuchyňském stole. Arnie začal opatrně sbírat láhve, aby ji neprobudil zbytečně brzy.

Jak jsem seděl sám v jejich pokojíku pro hosty, napadla mě jedna z oněch myšlenek, které se občas dostavují, když je člověk strašně unaven, ale duševně čilý. Začal jsem být přesvědčen, že mi Hoffman daroval Plamen úmyslně. Bylo v něm zřejmě něco, čeho jsem si měl všimnout.

Seděl jsem ve spodním prádle na pelesti odestlané, svěže vonící postele a četl si v časopise, až se mi oči klížily. Poučil jsem se důkladně o studentském životě v bridgetonské městské přípravce před dvaadvaceti lety, ale nenarazil jsem na nic, co by pro můj případ mělo nějaký zjevný význam.

Jenom jsem našel další báseň, která se mi líbila. Byla podepsána iniciálkami G. R. B. a zněla:

Kdyby světlo bylo tmou

a temno světlem,

měsíc černou dírou

v noci skvoucí svitem,

a havraní křídlo

jasné jak padlý sníh,

pak ty, má lásko,

bys byla temnější než hřích.

Při snídani jsem ji nahlas přečetl. Phyllis řekla, že závidí ženě, pro niž byla napsána. Arnie si postěžoval, že jeho míchaná vajíčka jsou trochu připálená. Byl starší než Phyllis a byl na to háklivý.

Po snídani jsme se rozhodli, že Judsona Foleyho necháme prozatím sedět v chládku. Kdyby Dolly Kincaidovou zatkli a obvinili z vraždy, měla by obhajoba ve Foleyho svědectví celkem slušné překvapení v rukávě. Arnie mě zavezl na letiště, kde jsem stihl letadlo do Los Angeles.

Na losangeleském mezinárodním letišti jsem koupil místní noviny a na jedné z vnitřních stránek jsem pod hlavičkou „Co nového na jihu“ našel stručnou zprávu o zavraždění Heleny Haggertyové. Dozvěděl jsem se, že Thomas McGee, který zavraždil svou manželku a začátkem letošního roku byl propuštěn ze sanquentinské věznice, má být předvolán k výslechu. O Dolly Kincaidové tam zmínka nebyla.

XXV

K polednímu jsem zašel do kanceláře Jerryho Markse v přední části jeho domu. Sekretářka mi sdělila, že v pondělí se rozepisuje týdenní rozvrh trestních procesů a že Jerry stráví celé dopoledne na soudě. Pak si zřejmě zajde někam blízko soudní budovy na oběd. Ano, pan Kincaid se v neděli s panem Marksem domluvil a pan Marks ten případ převzal.

Našel jsem je oba v restauraci, kde jsme obědvali s Alexem toho dne, kdy to všechno začalo. Seděli v boxu přímo proti vchodu a Alex si poposedl, abych měl místo. Bylo tam plno. I uvnitř za dveřmi stála menší fronta.

„Jsem rád, že vy dva jste se dali dohromady,“ řekl jsem.

Alex vyloudil na tváři jeden ze svých vzácných úsměvů. „Já taky. Pan Marks je báječný.“

Jerry mávl rukou, že to nestojí za řeč. „Vždyť jsem vlastně doteď nemohl nic udělat. Dnes ráno jsem musel dorazit jiný případ. Pokusil jsem se osvěžit Gil Stevensovou paměť, jenže on mi poradil, abych se raději podíval na písemný protokol procesu. To chci udělat dnes odpoledne. Paní Kincaidová,“ pokračoval, pohlédnuv úkosem na Alexe, „byla právě tak nesdílná jako Stevens.“

„Takže s Dolly jste už mluvil?“

Tišším hlasem řekl: „Včera jsem se o to pokusil. Musíme vědět, na čem jsme, dřív než na ni dopadne ruka zákona.“

„Chystají se tedy na ni?“

Jerry se porozhlédl po kolemsedících, kteří všichni tak či onak měli co dělat se soudem, a ještě víc ztišil hlas: „Podle toho, co se říká v kuloárech, to hodlají udělat dneska, jen co dokončí balistické zkoušky. Jenže něco je pořád zdržuje. Šerif a experti, které si povolal, jsou stále ještě na střelnici pod soudní budovou.“

„Kulka se třeba roztříštila. Při zraněních lebky k tomu dochází poměrně často. Nebo obrátili pozornost na nějakého jiného podezřelého. Přečetl jsem si v novinách, že vydali zatykač na Thomase McGeea.“

„Ano, včera. Teď už bude určitě za mexickou hranicí.“

„Pokládáte ho za potenciálního podezřelého, Jerry?“

„Než si udělám úsudek, chci si přečíst ten protokol. Vy ho podezíráte?“

Byla to nepříjemná otázka. Vtom se však stalo něco, co mě zprostilo povinnosti odpovědět. Skleněnými předními dveřmi nakoukly dovnitř dvě starší dámy, jedna v usedlých černých šatech, druhá v elegantních zelených. Uviděly čekající frontu a odešly. Ta v černém byla paní Hoffmanová, Helenina matka. Ta druhá byla vdova po Lukeu Deloneyovi.

Omluvil jsem se a vyšel za nimi ven. Uprostřed bloku přešly ulici a mířily do středu města, procházejíce světlem a stínem pod obrovskými jukami, lemujícími pozemek soudní budovy. I když spolu očividně neustále hovořily, kráčely vedle sebe jako dva neznámí lidé, nestejnoměrným krokem a bez jakéhokoli osobního vztahu. Paní Deloneyová byla starší, ale pochodovala energicky jako kavalerista. Paní Hoffmanová škobrtala vedle ní na znavených nohou.

Zůstal jsem na opačné straně ulice a zdáli jsem je sledoval. Srdce mi bušilo o závod. Přítomnost paní Deloneyové v Kalifornii potvrdila mou domněnku, že vražda jejího manžela a Heleny Haggertyové mají společného jmenovatele a že ona to ví.

O dva bloky dále došly na hlavní třídu a tam vešly do první restaurace, na kterou narazily, do takové pasti na turisty s prázdnými stoly, viditelnými za velkými skleněnými okny, přímo naproti přes ulici byla trafika. Prohlédl jsem si vystavené paperbacky, zakoupil balíček cigaret, vykouřil z něho tři čtyři, které jsem si zapálil od staromódního plynového hořáku, a nakonec jsem si koupil knížku o staré řecké filosofii. Obsahovala kapitolu o Zénónovi. Přečetl jsem si ji vstoje. Ty stařenky seděly při obědě hezky dlouho.

„Archer nikdy nedohoní staré dámy,“ řekl jsem.

„Co jste to říkal?“ přiložil chlápek za pultem ruku k uchu.

„Myslel jsem nahlas.“

„Tohle je svobodná země. Rád mluvím sám k sobě, ale až po práci. Tady v kšeftě by se to nehodilo.“ Připadlo mu to směšné a zlatá korunka mu zazářila jako šperk.

Staré dámy vyšly z restaurace a rozešly se. Paní Hoffmanová se belhala k jihu, směrem k hotelu. Paní Deloneyová vykročila do protisměru a šla teď rychle, protože už ji společnice nezdržovala. Zdáli ji člověk mohl pokládat za mladou ženu, která si z rozmaru dala vlasy obarvit nabílo.

Odbočila z hlavní třídy směrem k soudní budově a uprostřed bloku zmizela v moderním domě z betonu a skla. Měděná deska vedle vchodu hlásala: Stevens & Ogilvy, advokátní kancelář. Došel jsem k nejbližšímu rohu, posadil se na lavičku u zastávky autobusů a četl si ve své nové knížce o Hérakleitovi. Všechno teče jako řeka, pravil; nic nezůstává na místě. Parmenidés naopak věřil, že nic se nikdy nemění, že se to jen zdá. Mně se zamlouvaly oba názory.

Před kanceláří Stevense & Ogilvyho zastavil taxík. Paní Deloneyová vyšla z domu a taxík ji odvezl. Zapsal jsem si jeho poznávací značku a vešel do domu.

Byla to velká kancelář a byla v plném chodu. V řadě kójí za čekárnou ťukaly psací stroje. Mladičký advokát ve flanelovém obleku vysvětloval postarší ženě, sedící vpředu u psacího stolu, jak si přeje mít napsáno obhajovací podání, zastrčené v psacím stroji.

Když odešel, střetl se její ocelově šedý pohled s mým, a kupodivu jsme se na sebe usmáli. Řekla: „Psala jsem podání, když ještě byl na houbách. Co si přejete?“

„Potřebuji nutně mluvit s panem Gilem Stevensem. Jmenuji se Archer.“

Nahlédla do diáře a pak na hodinky. „Pan Stevens má za deset minut schůzku na oběd. Dnes odpoledne se už do kanceláře nevrátí. Je mi líto.“

„Jde o vraždu.“

„Ach tak. Pokud vám to stačí, pokusím se vás tam na pět minut propašovat.“

„To by šlo.“

Ohlásila mě telefonicky Stevensovi a pak mi ukázala ke kanceláři na konci chodby, za kójemi. Byla velká a okázalá. Stevens seděl za mahagonovým psacím stolem v koženém křesle, po straně měl skleněnou vitrínu s cenami ze závodů jachet. Měl lví tvář s velkými, měkkými, panovačnými ústy, vysokým čelem, do něhož mu spadaly prořídlé kadeře žlutobílých vlasů, a modrýma očima, které už všechny věci viděly alespoň jednou a bedlivě sledovaly jejich opakování. Měl na sobě tvídový oblek a květovaného motýlka.

„Zavřete za sebou dveře, pane Archere, a posaďte se.“ Usadil jsem se na koženou pohovku a začal mu vykládat, co tu pohledávám. Zvučným hlasem mi vpadl do řeči:

„Mám pro vás jen několik málo minut. Vím, kdo jste, pane Archere, a domnívám se, že vím, oč vám jde. Chcete si se mnou promluvit o případu Thomas McGee.“

Hodil jsem mu návnadu: „A o případu Deloney.“

Obočí se mu pozdvihla a vytvořila mu na čele četné poryvy. Člověk musí občas dát všanc nějakou informaci v naději, že tím získá jinou. Pověděl jsem mu, co se přihodilo Lukeu Deloneyovi.

Naklonil se ke mně v křesle. „Říkáte, že existuje nějaká spojitost mezi tímhle a vraždou Heleny Haggertyové?“

„Nutně. Helena Haggertyová žila v Deloneyově činžáku. Tvrdila, že zná svědka vraždy Lukea Deloneye.“

„Podivné, že se mi o tom nezmínila.“ Nemluvil ke mně. Mluvil sám k sobě o paní Deloneyové. Pak si uvědomil, že tam jsem já. „Proč s tím přicházíte ke mně?“

„Myslel jsem, že vás to bude zajímat. Paní Deloneyová je přece vaší klientkou.“

„Opravdu?“

„Předpokládal jsem, že je.“

„Nic proti vašim předpokladům! Zřejmě jste ji sem sledoval.“

„Náhodou jsem ji viděl sem vejít. Ale stejně se už chci několik dní na vás obrátit.“

„Proč?“

„Obhajoval jste Toma McGeea. Smrt jeho ženy byla druhou smrtí v sérii tří navzájem spojených vražd, které začaly Deloneyem a skončily Helenou Haggertyovou. Teď se někdo snaží přišít smrt Heleny Haggertyové McGeeovi nebo jeho dceři, případně oběma. Podle mého názoru je McGee od samého začátku nevinen.“

„Dvanáct porotců si myslelo něco jiného.“

„A proč, pane Stevensi?“

„Debata o omylech minulosti mi nedělá žádné potěšení.“

„Mohla by ovšem mít velký význam pro současnost. McGeeova dcera přiznává, že na svědecké lavici lhala. Tvrdí, že dohnala otce lží do vězení.“

„To že teď tvrdí? Přichází s tím přiznáním trochu opožděně. Měl jsem ji při křížovém výslechu přimáčknout ke zdi, ale McGee si to nepřál. Chybou bylo, že jsem respektoval jeho přání.“

„Jaký k tomu mohl mít důvod?“

„Kdo už to může vědět? Snad to byla otcovská láska nebo pocit, že dítě si už toho vytrpělo až moc. Deset let ve vězení je pěkně vysoká cena za takovou přecitlivělost.“

„Vy jste přesvědčen, že McGee je nevinen?“

„Ovšem. Dceřino přiznání, že lhala, mě zprostilo všech pochyb.“ Stevens vytáhl ze skleněného pouzdra zelený skvrnitý doutník, uřízl špičku a zapálil si ho. „Předpokládám, že tohle budete považovat za přísně důvěrné.“

„Naopak. Byl bych rád, kdyby se to zveřejnilo. Třeba by to přimělo McGeea, aby se vrátil. Utekl, jak jistě víte.“

Stevens to ani nepotvrdil, ani nepopřel. Seděl za modrým oparem kouře jako hora.

„Rád bych se ho na leccos zeptal.“

„Na co?“

„Například na toho druhého muže – na muže, do něhož byla Constance McGeeová zamilovaná. Pokud vím, hrál jistou úlohu při vaší obhajobě.“

„Byl mou hypotetickou alternativou.“ Stevensův obličej se zkrabatil do kajícného úsměvu. „Jenže soudce mi nedovolil – kromě konečného shrnutí –, abych se o něm zmiňoval, pokud nepředvolám McGeea jako svědka. Což nebylo záhodno. Ten druhý muž byl totiž dvousečná zbraň. Byl motivem pro McGeea a současně alternativním podezřelým. Chybou bylo, že jsem se vyloženě snažil dosáhnout výroku o zproštění viny.“

„Teď vám nerozumím.“

„Na tom nezáleží. Stejně je to všechno za námi.“ Máchl rukou a kouř kolem něho se rozhrnul jako čas ve stařeckých vzpomínkách.

„Kdo byl ten druhý?“

„Ale pane Archere, jistě neočekáváte, že mi sem přijdete rovnou z ulice a všechno ze mně vytáhnete. Dělám advokacii už dobrých čtyřicet let!“

„Proč jste převzal obhajobu Toma McGeea?“

„Tom mi dělával různé opravy na člunech. Měl jsem ho dost rád.“

„A nemáte zájem ho očistit?“

„Nikoli na úkor nevinného člověka.“

„Vy víte, kdo ten druhý muž byl?“

„Vím, kdo to byl, pokud se dá Tomovi věřit.“ Seděl sice dál nehybně v křesle, ale přitom se ode mne vzdaloval jako kouzelník v prostupných zrcadlech. „Tajemství, která se dozvím, neprozrazuji. Pohřbívám je, pane. Proto se je dozvídám.“

„Byla by to zatracená věc, kdyby Toma na zbytek života vrazili zpátky do San Quentinu nebo ho dali do plynu.“

„To by určitě byla. Mně ovšem připadá, že mě chcete získat spíš pro svůj případ než pro ten Tomův.“

„Potřebovat bychom vás tedy určitě mohli.“

„Kdo je to ‚my‘?“

„McGeeová dcera Dolly, její manžel Alex Kincaid, Jerry Marks a já.“

„A co je to ten váš případ?“

„Rozřešení těch tří vražd.“

„Podle vás to zní velmi jednoduše a bezproblémově,“ řekl. „Život takový nikdy není. V životě zůstává leccos nedodělané a občas je nejlepší to tak nechat.“

„Tak to chce paní Deloneyová?“

„Nemluvil jsem za paní Deloneyovou a nic takového nehodlám dělat.“ Vyplivl kousek tabáku, který se mu přilepil na špičku jazyka.

„Přišla k vám, abyste jí dal informace o případu McGee?“

„K tomu nemám co říct.“

„Což znamená nejspíš ano. Je to další důkaz o spojitosti mezi případem McGee a zavražděním Lukea Deloneye.“

„O tom se bavit nebudeme,“ odbyl mě. „Pokud jde o váš návrh, abych se s vámi spojil, přišel s tím na mě už dnes ráno Jerry Marks. Jak jsem mu řekl, nechám si to projít hlavou. A byl bych rád, kdybyste se vy a Jerry mezitím nad něčím zamysleli. Tom McGee a jeho dcera mohou v tomhle případě stát na opačných stranách. Před deseti lety tomu tak určitě bylo.“

„Tehdy byla dítě, kterým manipulovali dospělí.“

„To vím.“ Vstal, mohutná postava ve světlém tvídovém obleku. „Zajímavě jsme si pohovořili, ale mám smluvenou schůzku na oběd a už jsem se opozdil.“ Přešel kolem mne ke dveřím a mávl na mne doutníkem. „Půjdeme, ano?“

XXVI

Šel jsem po hlavní třídě k hotelu Pacific a tam jsem požádal, aby mi zavolali paní Hoffmanovou. Ta se však právě odhlásila a nenechala adresu. Poslíček, který jí vynesl kufry, řekl, že odjela taxíkem s jakousi starou dámou v zeleném plášti. Dal jsem mu pět dolarů a adresu svého motelu s tím, že vydělá dalších pět dolarů, zjistí-li, kam odjely.

Byly dvě pryč a instinkt mi napovídal, že dnešek je rozhodujícím dnem. Připadal jsem si zcela odříznut od toho, co se děje v kancelářích soudní budovy, na střelnici a v laboratoři, kde byly v běhu balistické zkoušky, i za zamčenými dveřmi sanatoria. Zatímco jsem pátral, kam se mi ty dvě staré dámy zatoulaly, proklouzával mi čas mezi prsty a plynul kolem mne jako Hérakleitova řeka.

Vrátil jsem se k telefonním budkám za recepcí a zavolal Godwina do ordinace. Doktor byl u pacienta a bude k mání až deset minut před třetí. Zkusil jsem Jerryho. Sekretářka mi sdělila, že se ještě nevrátil.

Zatelefonoval jsem do Rena Waltersově agentuře – na účet volaného. Sluchátko zvedl Arnie:

„Prima sis to načasoval, Lewe. Právě jsem dostal hlášku o našem chlapečkovi.“

„O kterém z nich? O Bradshawovi nebo o Foleym?“

„Vlastně o obou. Chtěl ses dozvědět, proč Foley přišel o zaměstnání v klubu Solitaire. Tak tedy proto, že zneužil svého místa v pokladně, aby zjistil, jak zazobaný je Bradshaw.“

„Jak to udělal?“

„Víš přece, že si kluby vždycky prověřují zákazníky, když si u nich otevřou účet. Pošlou dotaz zákazníkově bance, od ní obdrží přibližný odhad jeho bankovního konta a podle něho určí výši úvěru. ‚Malá trojka‘ znamená trojciferné bankovní konto do pěti set dolarů, a tedy maximální úvěr takových dvou set dolarů. ‚Velká čtyřka‘ znamená asi sedm osm tisíc a ‚malá pětka‘ takových dvacet nebo třicet tisíc. A právě sem patří Bradshaw.“

„Hraje snad Bradshaw hazardně?“

„Ani trochu. V tom je právě ten háček. Pokud vím, neotevřel si účet ani v Solitariu, ani nikde jinde, ale Foley si ho dal přesto prošetřit. V klubu na to kápli, pořádně si Foleyho proklepali a hbitě ho vyrazili.“

„Tohle páchne případným vydíráním, Arnie.“

„Víc než případným,“ řekl. „Foley přiznává, že má v tomhle ohledu už nějaký ten flíček.“

„Co ještě přiznává?“

„Zatím nic dalšího. Tvrdí, že tu informaci sháněl pro někoho jiného.“

„Pro Helenu Haggertyovou?“

„To neřekl. Nechává si to pro sebe, protože doufá, že se dohodneme.“

„Pusť se do toho a dohodni se s ním. Dostal větší nakládačku než já. Klidně upustím od obžaloby.“

„To možná nebude ani třeba, Lewe.“

„Jen se s ním dohodni. Jde-li o vydírání, a to předpokládám, pak je otázka, kvůli čemu lze Bradshawa vydírat.“

„Třeba kvůli jeho rozvodu,“ nadhodil Arnie jakoby nic. „Zajímalo tě přece, co Bradshaw dělal v Renu od poloviny července do konce srpna. Odpověď leží v soudních spisech. Přihlásil se tam k přechodnému pobytu, aby mohl získat rozvod s jakousi Letitií O. Macreadyovou.“

„Letitií jak?“

„Macreadyovou.“ Nahláskoval mi to. „Žádnou další informaci o ní se mi nepodařilo získat. Podle advokáta, který ten rozvod zařizoval, Bradshaw nevěděl, kde ta žena žije. Poslední známá adresa byla Boston. Úřední oznámení o zahájeném řízení se odtud vrátilo s razítkem ‚Adresát odcestoval bez udání adresy‘.“

„Je Bradshaw ještě v Renu?“

„Dnes ráno s manželkou odjeli. Vrátili se do Pacific Pointu. Takže ho máš teď na krku ty.“

„Jen aby mě neuškrtil! Jestlipak ví jeho matka o tom prvním sňatku?“

„Můžeš se jí přece zeptat, ne?“

Rozhodl jsem se, že si napřed promluvím s Bradshawem. Vyjel jsem z parkoviště soudní budovy a zajel na universitu. Studenti v parku a na chodbách, zejména dívky, se tvářili sklíčeně. Universitní městečko napadl strach ze smrti a trestu. Připadal jsem si tak trochu jako jeho představitel.

Plavovlasá sekretářka v děkanově kanceláři se tvářila soustředěně, jako by ji a vlastně i tu celou instituci držela pohromadě pouze její vůle.

„Děkan Bradshaw není přítomen.“

„Ještě se nevrátil z víkendu?“

„Ovšem že se vrátil.“ A jakoby na obranu dodala: „Dnes ráno tu byl přes hodinu.“

„Kde je teď?“

„Nevím. Počítám, že jel domů.“

„Vypadáte, jako byste měla o něho starost.“

Odpověděla mi kulometnou palbou psacího stroje. Vycouval jsem a šel naproti do kanceláře Laury Sutherlandové. Její sekretářka mi řekla, že dnes ještě nepřišla. Dopoledne jen telefonicky sdělila, že bude asi nemocná. Doufal jsem, že to nebude nic vážného, jako smrt a trest.

Jel jsem zpátky na Foothill Drive a nahoru k Bradshawovu domu. Mezi stromy skučel vítr. Mlha se úplně rozpustila a polední obloha zářila modře, až oči bolely. Na horách, vypínajících se vzhůru k ní, se dala jasně rozeznat každá roklina a strž.

Tohle všechno jsem sice vnímal silněji než kdy jindy, ale přitom jsem si připadal od toho odříznut. Zřejmě jsem se nějak dokázal vcítit do situace Roye Bradshawa a jeho nové manželky a nahánělo mi strach, že mi tato schopnost uškodí. Bez povšimnutí jsem projel kolem Bradshawových vrat a musel jsem proto odbočit na příjezdovou cestu k dalšímu domu, vycouvat a vrátit se zpět k Bradshawovým. Tak trochu se mi ulevilo, když mi Španělka Maria řekla, že Bradshaw není doma a celý den tam vůbec nebyl.

Seshora ze schodiště na mne zavolala paní Bradshawová křaplavým, pronikavým hlasem: „To jste vy, pane Archere? Chci s vámi mluvit!“

Sešla po schodech dolů v károvaném županu a plstěných trepkách. Ten víkend jí přidal na letech. Vypadala velmi staře a zbědovaně.

„Můj syn nebyl už tři dny doma,“ postěžovala si, „a ani jednou nezatelefonoval. Co se mu tak mohlo stát?“

„Rád bych si o tom s vámi pohovořil mezi čtyřma očima.“

Maria, která naslouchala celým tělem, odešla, nasupeně se natřásajíc v bocích. Paní Bradshawová mě zavedla do pokoje v postranním křídle domu, kde jsem dosud nebyl, do malého salónku vedoucího do patia. Byl zařízen prostým, staromódním nábytkem a trochu mi připomínal pokoj, kde jsem zpovídal paní Deloneyovou.

Místnosti vévodil olejový obraz nad krbem. Byl to portrét hezkého džentlmena v žaketu, s velkými bílými kníry, provedený téměř v životní velikosti. Jeho černé oči mě sledovaly pokojem až ke křeslu, na které mi paní Bradshawová ukázala. Sama se posadila do houpacího křesla a nohy v trepkách položila na malý vyšívaný polštářek.

„Zachovala jsem se jako sobecká stařena,“ pravila nečekaně. „Rozmyslela jsem si to a rozhodla jsem se, že vám přece jen uhradím všechny výlohy. Nezamlouvá se mi, co s tou dívkou dělají.“

„Zřejmě o tom víte víc než já.“

„Zřejmě ano. Mám v tomhle městě několik dobrých přátel.“ Dál se o věci nešířila.

„Cením si vaší nabídky,“ řekl jsem, „ale z finančního hlediska je už o mě postaráno. Dollyin manžel se vrátil.“

„Opravdu? To jsem ráda.“ Zřejmě by se byla ráda tímto zjištěním upřímně nadchla, ale nepodařilo se jí to. „Dělám si o Roye velkou starost.“

„Já taky, paní Bradshawová.“ Rozhodl jsem se, že ji řeknu, co vím, nebo alespoň část toho. Tak jak tak se už bude muset brzy dozvědět o jeho sňatku, o jeho sňatcích. „O jeho zdraví si starost dělat nemusíte. Včera večer jsem ho viděl v Renu a byl v pořádku. Dnes ráno se dostavil na fakultu.“

„Jeho sekretářka mě tedy obelhala. Nechápu, proč mi to dělají nebo co má můj syn za lubem. Co vlastně dělat v Renu?“

„Zúčastnil se nějaké konference, jak řekl. Jel tam i proto, aby tam vyhledal jednoho člověka, který je v podezření z vraždy Heleny Haggertyové.“

„To mu tedy na ní muselo velice záležet, když se tak obtěžoval!“

„Měl k Heleně Haggertyové úzké vztahy. Podle mého v nich však nebylo nic romantického.“

„Jaké tedy byly?“

„Finančního rázu. Myslím, že jí dával peníze a že jí taky opatřil prostřednictvím Laury Sutherlandová zaměstnání na fakultě. Bez obalu řečeno, ta Haggertyová vašeho syna vydírala. Sama to možná nazývala jinak. Rozhodně si však ještě předtím, než sem vůbec přišla, dala prostřednictvím jednoho lotříka z Rena, svého přítele, zjistit stav Royova bankovního konta. A právě s tímhle chlapíkem si jel váš syn do Rena promluvit.“

Paní Bradshawová nedostala záchvat, jak jsem se obával. Vážným hlasem řekla: „Jsou tohle fakta, pane Archere, nebo jste povolil uzdu své fantazii?“

„Uvítal bych, kdyby to byla má fantazie, ale není.“

„Na podkladě čeho mohla Roye vydírat? Roy vede bezúhonný, obětavý život. Jsem jeho matka. Musím to vědět.“

„Snad máte pravdu. Ale měřítko bezúhonnosti je pro každého jiné. Člen universitní správy, který stoupá po společenském žebříčku, musí být čistý jako lilie. Například ztroskotané manželství by mu jistě podkopalo šance na místo rektora university, o němž jste mi vyprávěla.“

„Ztroskotané manželství? Vždyť Roy nebyl nikdy ženatý!“

„Je mi líto, ale byl,“ řekl jsem. „Říká vám něco jméno Letitia Macreadyová?“

„Neříká.“

Lhala. To jméno jí načrtlo přes obličej síť vrásek, z očí jí nadělalo drobné, leskle černé puntíky a ústa jí změnilo ve váček se zadrhovací šňůrkou. Znala to jméno a nenáviděla je, pomyslel jsem si; třeba se té Letitie Macreadyové i bála.

„To jméno by vám mělo něco říkat, paní Bradshawová. Ta Macreadyová byla vaše snacha.“

„Vy jste se snad zbláznil! Můj syn nebyl nikdy ženatý.“

Řekla to tak důrazně a sebejistě, že mě na okamžik zviklala. Arnie se těžko mohl zmýlit – to se stávalo zřídka – ale mohou existovat dva Royové Bradshawové. Kdepak, Arnie mluvil v Renu s Bradshawovým advokátem a jistě si ověřil totožnost.

„Předpokladem pro rozvod je pravoplatně uzavřený sňatek,“ řekl jsem. „Roy se dal před několika týdny v Renu rozvést. Kvůli tomu se usadil ve státě Nevada od poloviny července do konce srpna.“

„Teď vím bezpečně, že jste se zbláznil. Celou tu dobu byl v Evropě a mám na to důkazy.“ Vstala, ve vzdorujících údech jí zaskřípalo, a přikročila k jedné stěně, u níž stál sekretář z. 18. století. Pak se vrátila ke mně se svazkem dopisů a pohlednic v třesoucích se rukách. „Tyhle všechny mi poslal. Přesvědčte se na vlastní oči, že byl v Evropě.“

Podíval jsem se na pohlednice. Bylo jich asi patnáct, seřazených v tomto pořadí: Tower v Londýně (razítko Londýn 18. července), Bodlevova knihovna (Oxford 21. července), katedrála v Yorku (York 25. července), hrad v Edinburghu (Edinburgh 29. července), Obří cesta (Londonderry 3. srpna), Abbey Theatre (Dublin 6. srpna), Konec země (St. Ives 8. srpna), Vítězný oblouk (Paříž 12. srpna) a tak dále přes Švýcarsko, Itálii a Německo. Přečetl jsem si lístek z Mnichova (pohled na Anglický park, ofrankovaný 25. srpnem ):

Drahá mamičko,

včera jsem navštívil Hitlerovo Orlí sídlo v Berchtesgadenu – překrásná scenérie, odpudivá svými asociacemi – a dnes jsem naopak kvůli kontrastu odjel autobusem do Oberammerau, místa Pašijových her. Ohromila mě téměř biblická prostota vesničanů. Celá bavorská krajina je plná neobyčejně skvostných kostelíků. Jak bych byl šťasten, kdyby ses na ně mohla dívat se mnou! Mrzí mě, že jak píšeš, projevila Tvá letní společnice určité nepříjemné vlastnosti. No, brzy již léto skončí a já se opravdu rád obrátím zády ke klenotům Evropy a vrátím se domů.

Tvůj milující

Roy

Obrátil jsem se k paní Bradshawové. „Je to rukopis vašeho syna?“

„Ano. Je nezaměnitelný. Vím, kdo napsal tyto pohlednice a také tyto dopisy!“

Strčila mi pod nos několik dopisů. Podíval jsem se na razítka: Londýn 19. července; Dublin 7. srpna; Ženeva 15. srpna; Řím 20. srpna; Berlín 27. srpna; Amsterodam 30. srpna. Začal jsem číst poslední („Drahá mamičko, jen několik rychlých řádek, které možná dojdou až po mém návratu, abych Ti sdělil, jak se mi líbil Tvůj dopis o špačcích…“), ale paní Bradshawová mi ho vytrhla z ruky.

„Prosím, ty dopisy nečtěte. Můj syn a já si jsme velmi blízcí a jistě by ho mrzelo, kdybych naši korespondenci ukázala někomu cizímu.“ Sebrala všechny dopisy a pohlednice a zamkla je do sekretáře. „Tím jsem vám, věřím, dokázala, že Roy nemohl být v Nevadě v době, kdy tam podle vás měl být.“

Přes veškerou sebejistotu zněl její hlas tázavě. Řekl jsem:

„Psala jste mu za jeho nepřítomnosti dopisy?“

„Psala. Vlastně jsem je diktovala té slečně… jak jen se jmenovala… až na jeden či dva dopisy, kdy mi artritida dovolila psát. Přes léto jsem tu měla společnici, ošetřovatelku. Aha, jmenovala se Wadleyová. Byla jednou z těch dokonale ultrasobeckých mladých žen…“

Vpadl jsem jí do řeči: „Ten dopis o špačcích jste napsala sama?“

„Ano. Minulý měsíc jsme tu měli úplnou špaččí invazi. Byl to spíš fejeton než dopis; psala jsem tam o špačcích zapeřených do paštiky.“

„Kam jste ten dopis o špačcích poslala?“

„Kam? Myslím, že do Říma, do American Expressu v Římě. Roy mi dal ještě před odjezdem časový plán cesty.“

„V Římě byl údajně 20. srpna. Dopis o špačcích vám zodpověděl 30. srpna z Amsterodamu.“

„Máte fantastickou paměť, pane Archere, jenže nějak nechápu, kam směřujete.“

„Tak poslouchejte. Mezi obdržením a zodpověděním tohoto dopisu je interval nejméně deseti dnů – dost času na to, aby nějaký komplic ten dopis v Římě vyzvedl, poslal ho letecky Royovi do Rena, obdržel leteckou poštou jeho odpověď do Amsterodamu a poslal vám ji sem zpátky.“

„Tomu nevěřím.“ Ale zpoloviny tomu uvěřila. „Proč tolik námahy, jen aby oklamal matku?“

„Protože se styděl za to, co právě dělá – že se rozvádí v Renu s tou Macreadyovou – a nechtěl, abyste vy ani kdokoli jiný o tom věděl. Byl už někdy v Evropě?“

„Ovšem. Vzala jsem ho tam krátce po válce, ještě předtím, než dokončil studium na Harvardově universitě.“

„A navštívili jste řadu stejných míst?“

„Ano. Navštívili. Ne ta v Německu, ale většinu ostatních.“

„V tom případě by pro něho nebylo těžké ty dopisy zfalšovat. Ty pohlednice musel ovšem jeho komplic kupovat v Evropě a posílat mu je.“

„Vadí mi, že v souvislosti s mým synem používáte slova ‚komplic‘. Na takovém – na takovém podvodu není koneckonců nic trestného. Je to ryze soukromá záležitost.“

„V to doufám, paní Bradshawová.“

Zřejmě pochopila, jak to myslím. V obličeji jí cukalo, jak polykala bolest. Obrátila se ke mně zády a přistoupila k oknu. Po dlaždicích patia poskakovalo několik bělookých špačků. Pochybuju, že je viděla. Rukou si několikrát drsně pročísla vlasy, až se jí zježily jako opadané bodláčí. Když se konečně otočila, měla oči přivřené a obličej jakoby světlem ztrýzněný.

„Prosím vás, pane Archere, abyste si toto všechno ponechal pro sebe.“

Celkem podobně se vyjádřil včera večer Roy Bradshaw o sňatku s Laurou.

„Vynasnažím se.“

„Udělejte to, prosím. Bylo by tragédií, kdyby mladická nerozvážnost měla zničit Royovu kariéru. Nic víc to vlastně nebylo – mladická nerozvážnost. Nebylo by k ní nikdy došlo, kdyby jeho otec byl žil tak dlouho, aby mu mohl poskytnout rady do života.“ Ukázala na portrét nad krbem.

„Tím ‚to‘ máte na mysli tu Macreadyovou?“

„Ano.“

„Takže o ní tedy víte?“

„Ano.“

Klesla do houpacího křesla, jako by ji přiznání vyčerpalo a opřela hlavu o vysoké čalouněné opěradlo. Její zvrásněné hrdlo vypadalo velmi zranitelně.

„Slečna Macreadyová mě jednou navštívila,“ připustila. „Bylo to ještě předtím, než jsme odjeli z Bostonu, za války. Chtěla peníze.“

„Vydírala?“

„Ano, bylo to vydírání. Požádala mě, abych jí dala peníze na rozvod v Nevadě. Seznámila se s Royem v přístavu a tak mu popletla hlavu, až si ji vzal. Byla by dokázala zničit mu budoucnost. Dala jsem jí dva tisíce dolarů. Zřejmě je použila pro sebe a nikdy se nenamáhala dosáhnout rozvodu.“ Povzdychla si. „Chudák Roy.“

„Věděl, že o ní víte?“

„Nikdy jsem mu to neřekla. Domnívala jsem se, že jsem se té hrozby zbavila vyplacením peněz. Chtěla jsem to mít za sebou a na všechno zapomenout, bez rekriminací mezi mým mužem a mnou. Jenže zřejmě ho všechny ty roky pronásledovala.“

„Pronásledovala jeho tělesnost?“

„Kdoví? Domnívala jsem se, že rozumím svému synovi i všem stránkám jeho života. Jak vychází najevo, není tomu tak.“

„Co je to za ženu?“

„Viděla jsem ji pouze jednou, když mě vyhledala v našem domě v Belmontu. Udělala na mě velice nepříznivý dojem. Tvrdila o sobě, že je herečkou, ale šatila se a mluvila jako příslušnice mnohem staršího řemesla.“ V hlasu jí zadrnčela ironie. „Musím uznat, že ta rusovlasá slečinka byla hezounká, ovšem poněkud přisprostle. K Royovi se společensky naprosto nehodila a toho si byla určitě vědoma. Roy byl tehdy nevinný, sotva dvacetiletý mladíček, zatímco ona byla zjevně zkušená žena.“

„Kolik jí bylo?“

„Byla o mnoho starší než Roy, nejméně třicet.“

„Takže by jí teď bylo kolem padesáti.“

„Přinejmenším.“

„V Kalifornii jste se s ní nikdy nesetkala?“

Zavrtěla hlavou tak prudce, že se jí obličej úplně uvolnil a zkrabatil.

„A co Roy?“

„Nikdy se mi o tom nezmínil. Celou tu dobu žijeme spolu, jako by ta Macreadyová nikdy neexistovala. A snažně vás žádám, abyste mu neříkal, co jsem vám pověděla. Vzala by tím zasvé veškerá důvěra, která mezi námi panuje.“

„Možná že bude třeba mít na zřeteli mnohem důležitější věci, paní Bradshawová.“

„Co už může být důležitějšího?“

„Jeho krk!“

Zůstala sedět spíš zaraženě než netečně, oteklé kotníky zkřížené. Svým rozložitým bezpohlavním tělem připomínala rozpadajícího se Buddhu. Ztišeným hlasem řekla:

„Přece nemůžete mého syna podezírat z vraždy?“

Odpověděl jsem jí něčím vágním a uklidňujícím. Oči muže na portrétu mě vyprovodily ven. S ohledem na to, jak možná budu muset naložit s Royem, jsem byl rád, že jeho otec už není naživu.

XXVII

Od snídaně jsem ještě nevzal nic do úst, a tak jsem se cestou do města zastavil u jednoho bufetu. Než mi donesli do vozu sendvič, odskočil jsem si do telefonní budky zavolat Arnieho Walterse.

Arnie se s Judsonem Foleym dohodl. Informaci o Bradshawově finanční situaci chtěla Helena Haggertyová. Foley se nemohl – anebo nechtěl – vyjádřit, jestli měla v úmyslu Bradshawa vydírat. Avšak krátce poté, co jí tu informaci prodal, najednou podle Foleyho měřítek zbohatla.

„Kolik Foleymu zaplatila?“

„Prý padesátku. Teď mu připadá, že byl podfouknut.“

„To se mu bude zdát pořád,“ řekl jsem. „Prozradila Foleymu, co má na Bradshawa?“

„Ne. Zřejmě si dala velmi záležet, aby nic neprokecla. Máme tu ovšem jeden protidůkaz: Nikdy se Foleymu nezmínila, že Bradshaw byl ženatý nebo že se právě rozvádí. Což pravděpodobně znamená, že tahle informace pro ni znamenala peníze.“

„Pravděpodobně.“

„Ještě něco vyšlo najevo, Lewe. Ta Haggertyová znala Bradshawa ještě před jejich setkáním v Renu.“

„Odkud a odkdy?“

„Foley říká, že neví, a já mu věřím. Nabídl jsem se, že mu zaplatím za každou informaci, která se potvrdí jako správná. Moc ho mrzelo, že v tomhle nemůže se mnou udělat žádný kšeft.“

Jerryho Markse jsem zastihl v archívu v prvním patře soudní budovy. Na stole před ním se kupila hromada svázaných protokolů. Ruce měl zaprášené a u nosu šmouhu.

„Už jste něco vyšťáral, Jerry?“

„K jednomu závěru jsem došel. Žaloba na McGeea stála na vratkých nohách. Skládala se hlavně ze dvou bodů: ze surového nakládání s manželkou před její smrtí a ze svědectví té holčičky, které by leckterý soudce ani nepřipustil. Soustředil jsem se na její svědectví, protože budu mít příležitost vyzpovídat si ji pod pentothalem.“

„Kdy?“

„Dnes v osm v sanatoriu. Předtím není doktor Godwin volný.“

„Rád bych se toho zúčastnil.“

„Beze všeho, pokud se dá Godwin přesvědčit. Mně samému to dalo pořádnou práci, abych se mu tam vnutil, a to jsem přitom její advokát!“

„Mám pocit, že nám Godwin něco zatajuje. Do osmi hodin musíme ještě něco zařídit. Sice to patří spíš do mé kompetence, jenže tohle je vaše město a vy to dokážete rychleji. Zjistěte, jestli alibi Roye Bradshawa na ten večer, co byla Helena Haggertyová zavražděna, je vodotěsné, prachuvzdorné a antimagnetické.“

Jerry se napřímil a ukazováčkem si ještě víc rozmazal šmouhu u nosu. „Jak na to?“

„V pátek večer měl Bradshaw projev na banketu absolventů. Chci vědět, jestli při některém z jiných proslovů mohl vyklouznout ven nebo odejít tak, aby měl čas ji zabít. Máte právo na všechna fakta, která šerifovi lidé nebo patolog dokázali zjistit o době smrti.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ řekl Jerry a odstrčil židli.

„Ještě něco, Jerry. Ví se už něco o těch balistických zkouškách?“

„Prý ještě trvají. Ale proč, to se zřejmě neví. Myslíte, že se pokoušejí něco zfalšovat?“

„Ne, to si nemyslím. Balističtí experti se nedopouštějí podvodů.“

Ani jsem nepočkal, až Jerry sklidí protokoly, a odešel jsem do města do hotelu Pacific. Ten poslíček se domluvil s taxikářem a za mých dalších pět dolarů mi sdělil, že se ty dvě starší dámy ubytovaly v hotelu Surf House. Koupil jsem si nylonovou košili, nějaké spodní prádlo a ponožky a vrátil se do motelu, kde jsem se vysprchoval a převlékl. Bez toho bych se nebyl dokázal znovu střetnout s paní Deloneyovou.

Právě když jsem vylézal ze sprchy, zaklepal někdo na dveře tak jemně, jako by byly z toho nejkřehčího skla.

„Kdo je to?“

„Madge Gerhardiová. Pusťte mě dovnitř.“

„Jen co se obleču.“

Trvalo to chvíli. Musel jsem z nové košile vytáhnout špendlíky a ruce se mi třásly.

„Prosím, pusťte mě dovnitř,“ naléhala žena za dveřmi. „Nechci, aby mě tu někdo uviděl.“

Natáhl jsem si kalhoty a bos přistoupil ke dveřím. Protáhla se kolem mne tak rychle, jako by ji honila smrt. Křiklavé vlasy měla od větru rozcuchané. Lepkavými dlaněmi mi sevřela obě ruce.

„Můj dům hlídá policie. Nevím, jestli mě sem sledovali nebo nesledovali. Šla jsem po břehu.“

„Posaďte se,“ vyzval jsem ji a přisunul jí židli. „Po vás policie určitě nepase. Ta hledá vašeho přítele Begleyho-McGeea.“

„Takhle mu neříkejte! Zní to, jako byste si z něho utahoval.“ Bylo to vyznání lásky.

„Tak jak ho mám nazývat?“

„Já ho pořád nazývám Chuck. Člověk má právo si změnit jméno po tom, co mu udělali a co mu dělají teď. A vůbec, je spisovatel a spisovatelé používají pseudonymu.“

„Dobrá, budu ho nazývat Chuck. Ale jistě jste se sem nepřišla hádat kvůli jménu.“

Přiložila si prsty k ústům a roztáhla si plný dolní ret. Nebyla vůbec nalíčena, ani rtěnku neměla. Takhle (vypadala mladší a nevinnější.

„Vzkázal vám něco Chuck?“ zeptal jsem se.

Téměř nepostřehnutelně přikývla, jako by ho důraznější pohyb mohl ohrozit.

„Kde je, Madge?“

„V bezpečí. Povím vám to jen tehdy, jestli mi slíbíte, že to nevyklopíte policii.“

„Slibuju.“

Bledé oči se jí rozšířily. „Chce s vámi mluvit.“

„Řekl vám o čem?“

„Nemluvila jsem s ním osobně. Ten vzkaz mi zatelefonoval z přístavu jeden jeho přítel.“

„Z toho usuzuju, že je někde v blízkosti přístavu.“

Obdařila mne dalším nepatrně viditelným přikývnutím. „Když už jste mi řekla tohle,“ vyzval jsem ji, „můžete mi už taky říct zbytek. Dal bych nevímco za to, abych si mohl promluvit s Chuckem.“

„A nedovedete k němu policii?“

„Pokud tomu budu moct zabránit, tak ne. Kde je, Madge?“ Zkřivila tvář a odhodlala se: „Na jachtě pana Stevense, na Přízraku.“

„Jak se dostal na její palubu?“

„Nemám ponětí. Věděl, že pan Stevens s ní o víkendu závodil v Balboe. Myslím, že tam zajel a dal se mu k dispozici.“

Nechal jsem Madge v pokoji. Nechtěla sama jít ven, ani nechtěla jet se mnou. Projel jsem podél doků k přístavu.

U vzdálenějších můstků se houpalo několik vlečných člunů a rybářských bárek, zatímco většina člunů připoutaných u přístavišť nebo zakotvených podél delšího ramene mola byly soukromé jachty a výletní lodi svátečních námořníků.

V pondělí jich ani moc na moři nebylo, ale přesto jsem na obzoru postřehl několik bílých plachet. Mířily ik břehu jako blížící se vzdušné zámky.

Muž v zasklené budce přístavní správy mi ukázal Stevensovu jachtu. Kolébala se sice až na konci nejvzdálenějšího můstku, ale její mohutný stěžeň bylo zřetelně vidět. Zamířil jsem k ní.

Přízrak byla dlouhá a štíhlá, pro závody upravená jachta s nízkou aerodynamickou kajutou. Nátěr měla hladký a čistý, kování nablýskané. Mírně se natřásala ve vyhrazeném vodním prostoru jako šelma chystající se ke skoku.

Vkročil jsem na palubu a zaklepal ma průvlak. Nikdo se neozval, ale když jsem do něho strčil, otevřel se. Slezl jsem po krátkém žebříku a úzkou chodbičkou páchnoucí po připálené kávě jsem prošel kolem krátkovlnného rádiového přístroje do ubytovacího prostoru. Na prkenném pažení se jako živá, třpytivá duše třepotal oválný odraz slunečního svitu, vnikajícího dovnitř jedním z okének, a míhal se opačným směrem, než jakým se kolébala loď. Oslovil jsem ho: „McGee?“

Na horní palandě se cosi pohnulo. V rovině mých očí se objevil obličej. Byl to vskutku příhodný obličej pro posádku lodi jménem Přízrak. McGee shodil vousy; oholená část jeho obličeje byla mrtvolně bledá. Vypadal starší a hubenější a zdaleka ne tak sebejistý.

„Přišel jste sem sám?“ zašeptal.

„Ovšem.“

„To teda znamená, že ani vy si nemyslíte, že jsem vinen.“

„Kdo jiný si nemyslí, že jste vinen?“

„Pan Stevens.“

„Byl tohle jeho nápad?“ řekl jsem s posunkem, zahrnujícím nás oba.

„Neřekl, že bych s váma neměl mluvit.“

„Dobrá, McGeei, co máte na srdci?“

Ležel nehybně a upřeně na mne hleděl. Ústa mu cukala a oči se mu úpěnlivě třpytily. „Nevím, odkad to vzít. Tejrám se tím v duchu deset let – tak dlouho, že už mi to pomalu nepřipadá jako skutečnost. Vím, co se mi stalo, ale nevím proč. Deset let v lochu bez naděje na milost, poněvadž jsem nechtěl přiznat, že jsem vinen. Jak jsem mohl? Ušili na mě boudu. A teďka ji chystají znova.“

Sevřel vyleštěnou mahagonovou pelest pryčny. „Já se už nemůžu vrátit do Quentinu, kamaráde. Odseděl jsem si deset let a bylo to zatraceně těžký. Není snad nic těžšího než sedět za vinu někoho jinýho. Páni, jak se ty dny vlekly! Ani tam nebylo celkem moc co dělat, takže dobrou půlku času jsem neměl nic jinýho na práci než sedět a přemejšlet.“

„Raděj se zabiju,“ dodal, „než abych se tam od nich dal znova poslat.“

Myslel to vážně, tak jako já to, co jsem mu odpověděl: „To se nestane, McGeei. To vám slibuju.“

„Kdybych vám jen mohl věřit! Člověk si odnavykne věřit druhejm. Oni nevěří vám, vy nevěříte jim.“

„Kdo zabil vaši ženu?“

„Nevím.“

„Kdo myslíte, že ji zabil?“

„To vám neřeknu.“

„Dalo vám to dost námahy a celkem jste hodně riskoval, abyste mě sem dostal, a pak mi jenom řeknete, že nic nepovíte! Vraťme se tam, kde všechno začalo, McGeei. Proč vás opustila žena?“

„Já ji opustil. V době, kdy ji zabili, jsme už spolu několik měsíců nežili. Tu noc jsem ani nebyl v Indian Springs, byl jsem tady v Pointu.“

„Proč jste ji opustil?“

„Protože mě o to prosila. Neklapalo to mezi náma. Od tý doby, co jsem se vrátil z vojny, to mezi náma neklapalo. Constance strávila s holkou válečný roky u svý sestry a pak už si na mě nemohla zase zvyknout. Připouštím, že jsem se tehdá jistou dobu choval jako pes puštěnej ze řetězu. Ale ty maléry mezi náma vyvolávala její sestra Alice.“

„Proč?“

„Myslela si, že naše manželství je mejlka. Hádám, že chtěla mít Constanci úplně pro sebe. Já jí v tom překážel.“

„Překážel jí v tom ještě někdo jiný?“

„Pokud tomu dokázala zabránit, tak ne.“

Zformuloval jsem tedy svou otázku precizněji: „Existoval v Constancině životě nějaký jiný muž?“

„Jo. Existoval,“ připustil, jako by se za to styděl, jako by lim nevěrníkem byl sám. „Moc jsem se o tom za ty roky napřemejšlel a nevím, jakej by to mělo smysl zase se k tomu vracet. Ten chlápek neměl s její smrtí nic společnýho, to vím nabeton. Byl do ní blázen. Ten by jí nebyl ublížil.“

„Jak to víte?“

„Mluvil jsem s ním o ní krátce předtím, než byla zabita. Ta malá mi pověděla, co se mezi ním a jí děje.“

„Myslíte jako vaše dcera Dolly?“

„Jo. Constance se s tím chlápkem setkávala každou sobotu, když vozila Dolly k doktorovi. Jednoho dne, když jsem Dolly navštívil – byl to vlastně poslední den, kdy jsme se sešli – mi Dolly o těch schůzkách pověděla. Bylo jí tehdá jedenáct nebo dvanáct a nechápala plnej význam věci, ale věděla, že je to nějaká levota.

Každou sobotu odpoledne ji Constance a ten chlápek posadili do kina, kde hráli dvojprogram, a sami se někam upíchli, nejspíš do nějakýho motelu. Constance poprosila holku, aby ji dekovala – a ta to dělala. Ten chlápek dával dokonce Dolly peníze, aby Alici napovídala, že Constance byla vždycky v kině s ní. Podle mýho to byla sprosťárna.“ McGee se snažil oživit starý vztek, ale už toho příliš mnoho protrpěl a příliš mnoho se o tom napřemýšlel, než aby to dokázal. Obličej mu visel přes pelest pryčny jako chladný měsíc.

„Snad bychom ho už mohli pojmenovat,“ nadhodil jsem. „Byl to Godwin?“

„Ale kdepak. Roy Bradshaw! Tehdy byl profesor na fakultě. Dneska tam je děkan,“ dodal s jakousi tesklivou pýchou.

Dlouho jím nebude, pomyslel jsem si; brzy se pod ním rozevře propast.

„Bradshaw byl jedním z Godwinovejch pacientů,“ pokračoval McGee. „Tam, v Godwinově čekárně, se totiž on a Connie seznámili. Myslím, že doktor to celý mezi nima tak nějak podporoval.“

„Proč si to myslíte?“

„Pověděl mi to sám Bradshaw; doktor jim prej řekl, že je to pro ně dobrý, pro jejich duševní zdraví. Je to komický, víte. Šel jsem za Bradshawem k němu domů přemluvit ho, aby nechal Connii plavat, i kdybych ho kvůli tomu musel zmlátit. Jenže když domluvil, napůl mě přesvědčil, že on a Connie mají pravdu a já že se pletu. Dodnes nevím, kdo měl pravdu a kdo se pletl. Vím, že kromě prvního roku se mnou nikdy nebyla úplně šťastná. S Bradshawem třeba byla.“

„A proto jste ho do procesu nezapletl?“

„Taky kvůli tomu. A mělo snad nějakej smysl se v tom šťourat? Byl bych se pak octl v ještě horším světle!“ Odmlčel se. Z hlubších vrstev zasutého citu mu vyprýštilo hlubší doznání: „Kromě toho jsem ji miloval. Miloval jsem Connii. A tohle byl jedinej způsob, jak jsem mohl dokázat, že ji miluju.“

„Věděl jste, že Bradshaw byl ženatý?“

„Kdy?“

„Posledních dvacet let. Před několika týdny se rozvedl.“

McGeem to zjevně otřáslo. Už dlouho žil jenom z iluzí a já mu podrýval jejich základy. Stáhl se zpátky na pryčnu, až mi téměř zmizel z očí.

„Jmenovala se Letitia Macreadyová – Letitia Macready Bradshawová. Slyšel jste někdy o ní?“

„Ne. Jak mohl bejt ženatej? Žil přeci doma s matkou!“

„Manželství mohou být všelijaká,“ řekl jsem. „Třeba se nestýkal s manželkou bůhví kolik let, a třeba se s ní stýkal. Třeba taky mohla žít tady někde ve městě, aniž o tom matka nebo kdokoli z přátel věděli. Podle toho, jakou námahu vynaložil, aby zatajil svůj rozvod, bych skoro soudil, že tak tomu asi bylo.“

McGee řekl zmateným, roztřeseným hlasem: „Nechápu, co to má se mnou společnýho!“

„Možná že moc. Jestli ta Macreadyová byla před deseti lety ve městě, pak měla motiv k vraždě vaší ženy – motiv stejně závažný, jako byl váš.“

Nechtělo se mu o té ženě přemýšlet. Byl přespříliš navyklý přemýšlet jen o sobě. „Já žádný motiv neměl. Nebyl bych jí zkřivil ani vlásek na hlavě.“

„Nepovídejte. Jednou nebo dvakrát jste to udělal!“

Mlčel. Viděl jsem z něho pouze zvlněné vlasy, šedé jako zaprášená paruka, a velké nepoctivé oči, pokoušející se o poctivost.

„Několikrát jsem ji uhodil, to přiznávám. Potom jsem trpěl jako duše v očistci. Musíte mě chápat. Kdykoli jsem přebral, tak jsem se neznal. Proto mě Connie vyhodila, ani jí to nevyčítám. Nevyčítám jí vůbec nic. Za všechno můžu já.“ Dlouze se nadechl a zvolna vydechl.

Nabídl jsem mu cigaretu. Odmítl ji. Zapálil jsem si tedy sám. Třpytná třepotající se sluneční skvrna slézala po pažení. Brzy nastane večer.

„Tak Bradshaw byl ženáč,“ řekl McGee. Za tu chvíli už tu zprávu do sebe vstřebal. „A mně řekl, že se chce s Connií oženit.“

„Třeba opravdu chtěl. To by jen posílilo motiv té Macreadyové.“

„Vy si opravdu myslíte, že to udělala ona?“

„Na ni padá největší podezření. Další padá na Bradshawa. Zřejmě ho podezírala i vaše dcera. Zapsala se k němu na fakultu a dala se zaměstnat v jeho domácnosti, aby si všechno mohla ověřit. Byl to váš nápad, McGeei?“

Zavrtěl hlavou.

„Stejně nechápu, co Dolly vlastně zamýšlela. Nedokázala mi to ostatně pořádně vysvětlit ani ona sama.“

„To věřím,“ řekl. „Dolly je zkušená lhářka a začala s tím už v dětství. Jenže když vám lže malý dítě, nestavíte se k tomu stejně, jako když vám lže dospělej.“

„Jste shovívavý člověk.“

„Kdepak, ani trochu. Tu neděli, co jsem uviděl v novinách její fotku s manželem, jsem k ní šel se zlostí v srdci. Má snad po tom, jak mi ublížila, právo na šťastný manželství? Na to jsem tehdá myslel.“

„A řekl jste jí to?“

„Ano pane, řekl. Jenže ta zlost mě brzy přešla. Tolik mi vzhledem připomínala svou matku. Bylo to, jako bych se vrátil o dvacet let nazpátek do šťastnějších dob, krátce po svatbě. Strávili jsme spolu opravdu šťastnej rok, když já jsem byl u maríny a Connie s ní byla v jiným stavu.“

Mysl mu odbíhala od současných starostí. Těžko jsem mu to mohl vyčítat, ale přesto jsem ho přiměl, aby se k nim vrátil: „Tehdy v neděli jste své dceři hezky zatopil, co?“

„Zpočátku jistě. To přiznávám. Zeptal jsem se jí, proč o mně při procesu napovídala takový lži. Na tuhle otázku jsem snad měl právo, ne?“

„Podle mého ano. Jak na to reagovala?“

„Dostala hysterák a prohlásila, že nelhala, že mě viděla s bouchačkou a vůbec a že mě slyšela, jak se hádám s její matkou. To ovšem není pravda a já jí to řekl. Tehdá večer jsem ani nebyl v Indian Springs. To jí vzalo dech.“

„A co potom?“

„Zeptal jsem se jí, proč lhala.“ Olízl si rty a zašeptal: „Zeptal jsem se jí, jestli nezastřelila matku sama, třeba náhodou, vždyť Alice tam nechávala ten revolver úplně volně válet. Byla to hrozná otázka, ale musel jsem s ní ven. Příliš dlouho se mi honila v hlavě.“

„Od procesu?“

„Jo. Dokonce ještě předtím.“

„A proto jste nechtěl připustit, aby ji Stevens podrobil křížovému výslechu?“

„Jo. Měl jsem mu ale přeci jen dát volnou ruku. Nakonec jsem ji po deseti letech podrobil křížovýmu výslechu sám.“

„A s jakým výsledkem?“

„Další hysterák. Současně se smála a brečela. V životě mi nebylo nikoho tak líto. Byla bílá jako křída a z očí jí vyhrkly slzy a tekly jí po tváři. Ty slzy vypadaly tak čistý.“

„Co řekla?“

„Že to neudělala.“

„A mohla snad? Uměla zacházet s revolverem?“

„Krapánek. Trochu jsem ji v tom trénoval. Alice taky. Člověk ani nemusí moc umět zacházet s bouchačkou, aby dokázal stisknout spoušť, zejména nedopatřením.“

„Pořád si myslíte, že k tomu mohlo dojít takhle?“

„Nevím. Hlavně kvůli tomu jsem chtěl s váma mluvit.“

Po těchhle slovech jako by z něj spadla neviditelná pouta. Slezl dolů z horní pryčny a v úzké chodbičce se postavil proti mně. Měl na sobě černý námořnický rolák, džínsy a tenisky.

„Vy k ní můžete zajít a promluvit si s ní,“ řekl. „Já nemůžu. Pan Stevens to nechce. Jenže vy tam jít můžete a pozeptat se jí, co se vlastně událo.“

„Třeba to ani neví.“

„To je možný. Tehdá v neděli to měla v hlavě pěkně popletený. Ví bůh, že jsem ji nechtěl poplést, jen jsem jí položil pár otázek. Jenže ona jako by ani nevěděla, že ve skutečnosti to bylo úplně jinak, než jak vypověděla u soudu.“

„Připustila bez vytáčení, že si vymyslela to, co vypovídala u soudu?“

„Při tom vymejšlení jí podstatně pomáhala Alice. Umím si dobře představit, jak to bylo. „Takhle se to stalo, viď?“ řekla Alice. „Vidělas tátu s revolverem, viď?“ A za chvíli to dítě už celej ten příběh mělo od a do zet připravenej.“

„Myslíte, že Alice vás vědomě obvinila křivě?“

„Ne, ani sama sobě by si to nepřiznala. Pokládala za jistý, že jsem vinen. Proto udělala všechno, abych za svůj zločin pykal. Zřejmě tomu dítěti nakukala, co má říkat, aniž vlastně věděla, že vyrábí falešný svědectví. Má drahá švagrová měla na mně ostatně odjakživa spadýno.“

„Měla spadeno taky na Connii?“

„Na Connii? Kdepak, tu zbožňovala. Alice byla pro ni spíš matkou než sestrou. Byly od sebe čtrnáct let.“

„Řekl jste, že chtěla mít Connii úplně pro sebe. Jestli se dozvěděla o Bradshawovi, nemohly se pak její city ke Connii změnit?“

„Natolik zas ne. Ostatně kdo by jí to řekl?“

„Třeba vaše dcera. Když to řekla vám, mohla to říct i Alici.“

McGee zavrtěl hlavou. „To snad přeháníte.“

„Musím. Tohle je zamotaný případ a já do něj ještě nevidím. Nevíte, jestli Alice žila někdy v Bostonu?“

„Myslím, že žila odjakživa tady. Je členka sdružení Rodných dcer. Já jsem rodnej syn, jenže mě za to ještě nikdo nedal metál.“

„Jak známo, i Rodné dcery odjíždějí do Bostonu. Hrála Alice někdy na divadle nebo provdala se za nějakého Macreadyho či obarvila si vlasy na rudo?“

„To na Alici nevypadá.“

Vzpomněl jsem si na její růžovou načančanou ložnici a zapochyboval jsem.

„To se spíš podobá,“ začal McGee, ale zarazil se. Chvilku, naplněnou tichým napětím, mlčel. „Vezmu si tu cigaretu, kterou jste mi předtím nabídl.“

Podal jsem mu cigaretu a připálil. „Co jste to měl na jazyku?“

„Ale nic. Asi jsem jen nahlas myslel.“

„Na koho jste myslel?“

„Na někoho, koho neznáte. Zapomeňte na to, jo?“

„No tak, McGeei. Přece jsme si řekli, že spolu budeme mluvit na rovinu.“

„Nemám snad přitom právo na svoje myšlenky? V kriminále mě to udržovalo při životě.“

„Jenže teď jste z kriminálu venku. Copak nechcete venku zůstat?“

„Ne, kdyby tam za mě musel někdo jinej.“

„Jste kořen,“ řekl jsem. „Koho kryjete teď?“

„Nikoho.“

„Madge Gerhardiovou?“

„Spadl jste z višně?“

Víc se mi z něho nepodařilo dostat. Pomalé, táhnoucí se břímě vězeňských let formuje lidi do neobvyklých tvarů. Z McGeea se stal jakýsi pokroucený světec.

XXVIII

Čekaly ho ovšem další strasti. Když jsem vylezl na palubu, spatřil jsem, jak se po můstku blíží tři chlápci. Jejich postavy a okloboukované hlavy se odrážely jako černá ocel od explodujícího západu slunce.

Jeden z nich mi ukázal odznak šerifova zástupce a pistoli a tou na mne mířili, zatímco oba jeho druzi sestoupili dolů. Zaslechl jsem, jak McGee krátce vykřikl. Pak se vydrápal vzhůru průvlakem s modrými želízky na zápěstích a modrou pistolí v zádech. Pohled, který mi uštědřil, byl naplněn strachem a nenávistí.

Mne sice nespoutali, ale přiměli mě, abych jel s McGeem v zamřížované části šerifova vozu do soudní budovy. Pokusil jsem se s ním mluvit – vůbec neotevřel ústa, vůbec na mne nepohleděl. Byl přesvědčen, že jsem ho shodil, a nevědomky jsem to snad udělal.

Seděl jsem v přítomnosti strážce před kanceláří, kde ho vyslýchali tónem, který sílil a slábl, vrčel a ševelil, vyhrožoval i sliboval, odmítal a domlouval. Nakonec odtamtud vyšel šerif Crane. Vypadal unaveně, ale důležitě. S úsměvem se nade mne postavil, břicho vystrčené.

„Váš kámoš v tom teď pěkně lítá!“

„Už v tom pěkně lítá celých posledních deset let. Vy to musíte vědět, sám jste mu k tomu dopomohl!“

Žilky v tvářích se mu rozsvítily jako složitá drobounká vlákna infračervených zářivek. Naklonil se ke mně a pokropil mě slovy páchnoucími po martini: „Za takovou drzost bych vás mohl dát zavřít! Víte, kam ten váš kámoš pomašíruje? Tentokrát až do plynové komory!“

„Nebyl by prvním nevinným člověkem, kterého dali do plynu!“

„Nevinnej? McGee je hromadnej vrah a máme na to důkazy. Mým odborníkům trvalo celej den, než si to betonově ověřili: kulka v mrtvole Heleny Haggertyové pochází ze stejnýho revolveru jako kulka, kterou jsme našli v McGeeově manželce – ze stejnýho revolveru, kterej ukradl v Indian Springs Alici Jenksové.“

Šerif se tedy přece jen dal ode mne vyprovokovat, aby mi vytroubil něco, co neměl. Udělal jsem další pokus. „Nemáte žádný důkaz, že ho ukradl. Stejně nemáte žádný důkaz, že z něho poprvé i podruhé vystřelil on. Kde po těch deset let tu zbraň schovával?“

„Kdekoli, třeba na Stevensově jachtě. Nebo ji měl u sebe nějaký jeho komplic.“

„A pak ji ukryl do postele své dcery, aby na ni svalil podezření?“

„Bylo by to pro něj typický.“

„Kravina!“

„Takhle se mnou nemluvte!“ Ohrožoval mě dělovou koulí svého břicha. „Takhle s šerifem nemluvte!“ opakoval strážce.

„Neznám žádný zákon, který by zakazoval používat slovo ‚kravina‘. A mimochodem jsem se neprovinil proti žádnému ustanovení kalifornského trestního řádu, když jsem šel na jachtu pohovořit si s McGeem. Při tomhle šetření spolupracuji s jedním místním advokátem a mám právo obstarávat si informace, kde můžu, a ponechat si je pro sebe.“

„Jak jste se dozvěděl, že tam je?“

„Dostal jsem tip.“

„Od Stevense?“

„Od Stevense ne. My dva bychom si ale mohli vyhandlovat informace, šerife. Jak jste se vy dozvěděl, že tam je?“

„S podezřelejma osobama se nedohaduju!“

„Z čeho mě podezíráte? Z nezákonného používání slova ‚kravina‘?“

„Tohle není žádná švanda! Přistihli jsme vás s McGeem. Mám právo vás zadržet.“

„A já mám právo zavolat svého právního zástupce. Zkuste mě připravit o mé právo a uvidíte, kam s tím dojdete! Mám přátele v Sacramentu.“ K nim sice nepatří ani generální prokurátor, ani nikdo z jeho blízkého okolí, ale ta věta se mi líbila. Šerifu Craneovi se nelíbila. Byl napůl politik a jako většina lidí tohoto druhu se cítil poněkud nejistě. Po chvilce přemýšlení prohlásil: „Račte si ho teda zavolat.“

Šerif se vrátil do výslechové místnosti – zahlédl jsem tam McGeea, jak se choulí se zšedlou tváří ve světle lampy – a přidal k tamní disharmonii svůj hlas. Strážce mě zavedl do sousedního pokojíku a nechal mě u telefonu samotného. Zavolal jsem Jerryho Markse. Právě se chystal odjet na schůzku s doktorem Godwinem a Dolly, ale řekl, že pojede přímo do soudní budovy a přiveze s sebou Gila Stevense, pokud ho ovšem sežene.

Za necelých patnáct minut přijeli spolu. Stevens po mně hodil okem zpod prořídlých kadeří bílých vlasů. Byl to důvěrný, významný pohled, kterým zřejmě dával najevo, že navenek se neznáme. Tušil jsem, že ten starý lišák poradil McGeeovi, aby se mnou promluvil, a asi tu schůzku sám zorganizoval. Mohl jsem totiž McGeeova fakta použít tak, jak on nemohl.

Jerry Marks šerifovi jemně pohrozil použitím habeaskorpusaktu a tak mě z toho vysekal. Stevens tam zůstal se šerifem a náměstkem státního návladního. Vysekat jeho klienta mu potrvá o něco déle.

Měsíc vystupoval nad vrcholky jako spadlý plod, obracející vzhůru nohama zemskou přitažlivost. Byl obrovský a mírně šišatý.

„To je krása,“ řekl Jerry na parkovišti.

„Mně připadá jako shnilý pomeranč.“

„Škaredost tkví v očích divákových. To jsem se naučil nejen na matčině klíně, ale i u jejích nohou, jak prohlásil jeden proslulý státník.“ Jerry byl vždy potěšen, když mohl použít něco, co se naučil na právech, a vyšlo mu to. Rychle přešel k vozu, našlapuje měkce na chodidla, a spustil motor. „Na schůzku s Godwinem už nepřijedeme včas.“

„Měl jste možnost ověřit si Bradshawovo alibi?“

„Měl. Vypadá úplně věrohodně.“ Cestou městem mě seznámil s podrobnostmi. „Podle vychladnutí těla, podle stupně srážlivosti krve a tak dále určil zastupující koroner smrt paní Haggertyové na dobu do půl deváté, ne později. Mezi sedmou i přibližně půl devátou děkan Bradshaw seděl nebo stál a řečnil před více než sto svědky. Mluvil jsem s třemi z nich, vesměs víceméně náhodně vybranými absolventy, a všichni jsou zajedno v tom, že po celou tu dobu neodešel od předsednického stolu. Čímž je mimo podezření.“

„Zřejmě ano.“

„Říkáte to zklamaně, Lewe.“

„Částečně mě to zklamalo, částečně se mi ulevilo. Bradshaw se mi docela zamlouvá. Byl jsem si však poměrně jist, že je to náš člověk.“

Za těch několik málo zbývajících minut jízdy k sanatoriu jsem mu ve stručnosti pověděl, co jsem se dozvěděl od McGeea a od šerifa. Jerry hvízdl, ale nic na to neřekl.

Dveře nám otevřel doktor Godwin. Měl na sobě neposkvrněný bílý plášť a tvářil se dotčeně.

„Opozdil jste se, pane Marksi. Už jsem se chystal, že to celé odvoláme.“

„Dostali jsme se do takové menší šlamastiky. Asi v sedm večer zatkli Thomase McGeea. A protože pan Archer byl náhodou zrovna u něho, zatkli ho také.“

Godwin se obrátil ke mně: „Vy jste byl u McGeea?“

„Vzkázal pro mě a leccos mi pověděl. Moc rád si porovnávám jeho verzi s verzí jeho dcery.“

„Je mi líto, ale vás jsme… hm… nepřizvali k tomuto sezení,“ řekl Godwin trochu rozpačitě. „Jak jsem vám již jednou zdůraznil, nemáte stavovskou imunitu.“

„Mám ji, pokud jednám podle příkazů pana Markse. Což činím!“

„Pan Archer má pravdu jak teoreticky, tak prakticky,“ potvrdil Jerry.

Godwin nás neochotně vpustil dovnitř. V jeho království stínů jsme byli outsideři, vetřelci. Svým shovívavým despotismem mě připravil o část sebejistoty, ale zatím to nebylo na mně vidět.

Odvedl nás do ordinace, kde už čekala Dolly. Seděla v bílých nemocničních šatech bez rukávů na krajíčku vyšetřovací pohovky. Alex stál před ní a držel ji za obě ruce. Očima jí toužebně a zbožňujícně lpěl na obličeji, jako by byla kněžka nebo bohyně nějakého jen pro něj vytvořeného kultu.

Vlasy měla lesklé a hebké, výraz klidný, jen oči, zahloubané do vlastního nitra, prozrazovaly tesklivý neklid. Přejely po mně a nedaly najevo ani záblesk poznání.

Godwin jí lehce poklepal na rameno. „Jsi připravena, Dolly?“

„Myslím, že ano.“

Ulehla naznak na pohovku. Alex ji držel dál za ruku.

„Jestli chcete, můžete zůstat, pane Kincaide. Půjde to ale možná snadněji, když tu nebudete.“

„Ne pro mě,“ namítla Dolly. „Připadám si bezpečnější, když je u mě. Chci, aby Alex věděl všechno o všem.“

„Ano. Chci tu zůstat.“

Godwin naplnil injekční stříkačku, vbodl jí jehlu do paže a přilepil ji k bílé kůži. Pak Dolly vyzval, aby počítala pozpátku od sta. Při devadesáti šesti jí z těla vyprchalo napětí a z obličeje se jí vytratila živost. Když ji doktor oslovil, začala se jí pozvolna navracet. „Slyšíš mě, Dolly?“

„Slyším vás,“ šeptla.

„Mluv hlasitěji, neslyším tě.“

„Slyším vás,“ opakovala. Hlas měla trochu zastřený.

„Kdo jsem?“

„Doktor Godwin.“

„Pamatuješ si, jak jsi ke mně přicházívala jako malá holčička do ordinace?“

„Pamatuji.“

„Kdo tě vodíval?“

„Maminka. Vozila mě k vám v autě tety Alice.“

„Kde jste tehdy bydlely?“

„V Indian Springs, v domě tety Alice.“

„A maminka tam bydlela také?“

„Maminka tam bydlela také. Bydlela tam také.“

Byla zardělá a mluvila jako opilé dítě. Doktor se obrátil na Jerryho Markse a posunkem ho vyzval, aby se začal vyptávat. Jerry ho tmavé oči byly smutné.

„Vzpomínáte si na jistou noc,“ začal, „kdy byla vaše maminka zabita?“

„Vzpomínám. Kdo jste?“

„Jerry Marks, váš advokát. Můžete se mnou mluvit bez obav.“

„Můžeš s ním mluvit bez obav,“ potvrdil Alex.

Dolly vzhlédla ospale k Jerrymu. „Co chcete, abych vám pověděla?“

„Nic než pravdu. Nezáleží na tom, co chci já nebo kdokoli jiný. Prostě mi povězte, co si pamatujete.“

„Vynasnažím se.“

„Slyšela jste ten výstřel?“

„Slyšela.“ Zkřivila obličej, jako by ho právě uslyšela. „Mám – dostala jsem strach.“

„Viděla jste někoho?“

„Neseběhla jsem hnedka dolů. Byla jsem vystrašená.“

„Viděla jste někoho z okna?“

„Ne. Slyšela jsem odjíždět auto. Předtím jsem ji zaslechla utíkat.“

„Koho jste zaslechla utíkat?“ zeptal se Jerry.

„Napřed jsem myslela, že to je teta Alice, kdo mluví s maminkou u dveří. Ale nemohla to být teta Alice. Ta by maminku nezastřelila. Kromě toho se její revolver ztratil.“

„Jak to víte?“

„Tvrdila, že jsem ho vzala z jejího pokoje. Za to, že jsem ho ukradla, mi naplácala kartáčem na vlasy.“

„Kdy vám naplácala?“

„V neděli večer, když se vrátila domů z kostela. Maminka jí řekla, že na to nemá právo. Teta Alice se zeptala maminky, jestli ten revolver nevzala ona.“

„Vzala ho?“

„Neřekla to – alespoň pokud jsem tam byla. Pak mě poslaly spát.“

„Vzala vy jste ten revolver?“

„Ne. Ani jsem se ho nedotkla. Bála jsem se ho.“

„Proč?“

„Bála jsem se tety Alice.“

Byla zrůžovělá a zpocená. Pokusila se vzepřít na lokte, ale doktor ji stlačil zpátky na záda a upravil jehlu. Dolly se uklidnila a Jerry se zeptal:

„Byla to teta Alice, kdo mluvil u dveří s vaší maminkou?“

„Napřed jsem si to myslela. Vypadalo to na ni. Měla hlučný, zlostný hlas. Ale teta Alice to nemohla být.“

„Proč to nemohla být teta Alice?“

„Prostě nemohla.“

Odvrátila hlavu, jako by naslouchala. Přes přivřené oči jí sklouzla kadeř. Alex ji soucitnou rukou odhrnul zpět. Dolly řekla:

„Ta paní u dveří řekla, že to o mamince a panu Bradshawovi je určitě pravda. Řekla, že se to dozvěděla přímo z tatínkových úst a tatínek se to dozvěděl ode mě. A pak maminku zastřelila a utekla.“

V pokoji se rozhostilo ticho, přerušované pouze Dollyiným rychlým oddychováním. Z koutka oka jí pomalu jako med vytryskla slza. Stekla jí po spánku. Alex jí otřel modře žilkovanou prohlubeninku kapesníkem. Jerry se nad ni naklonil z druhé strany pohovky. „Proč jste řekla, že váš tatínek zastřelil vaši maminku?“

„Tak to chtěla teta Alice. Přímo to neřekla, ale viděla jsem jí to na očích. A já jsem se bála, že si myslí, že jsem to udělala já. Naplácala mi za to, že jsem vzala ten revolver, a přitom jsem ho nevzala. Řekla jsem, že to udělal tatínek. Musela jsem to znova a znova a znova opakovat.“

Těch slz teď bylo už víc než jedna. Slzy za to, jaké byla dítě, vyděšené a lhající, a slzy za ženu, v niž se s bolestmi měnila. Alex jí otřel oči. Sám měl slzy na krajíčku.

Zeptal jsem se: „Proč jste se nám snažila namluvit, že jste zabila svou matku?“

„Kdo jste?“

„Alexův přítel Lew Archer.“

„Můžeš klidně mluvit,“ řekl Alex.

Pozdvihla hlavu a nechala ji sklesnout. „Zapomněla jsem, na co jste se mě ptal.“

„Proč jste řekla, že jste zabila svou matku?“

„Protože k tomu všemu došlo mou vinou. Pověděla jsem tatínkovi o ní a panu Bradshawovi a tím to celé začalo.“

„Jak to víte?“

„Řekla to ta paní přede dveřmi. Přišla zastřelit maminku kvůli tomu, co jí řekl tatínek.“

„Víte, kdo to byl?“

„Ne.“

„Byla to vaše teta Alice?“

„Ne.“

„Byl to někdo, koho jste znala?“

„Ne.“

„Znala ji vaše matka?“

„Nevím. Snad ano.“

„Mluvila s ní, jako by ji znala?“

„Říkala jí jménem.“

„Jakým jménem?“

„Tish. Říkala jí Tish. Ale poznala jsem, že ji maminka nemá ráda. A také se jí bála.“

„Proč jste tohle všechno dosud nikomu neřekla?“

„Protože k tomu všemu došlo mou vinou.“

„Ale vůbec ne,“ zasáhl Alex. „Byla jsi teprve dítě. Nebyla jsi odpovědná za to, co dělají dospělí.“

Godwin přiložil prst ke rtům, aby ho umlčel. Dolly převracela hlavu ze strany na stranu.

„To všechno byla má chyba.“

„Trvá to už příliš dlouho,“ pošeptal Godwin Jerrymu. „Udělala jisté pokroky. Chci mít možnost je zafixovat.“

„Vždyť jsme se ani nedostali k případu Haggertyová!“

„Dobře, ale jen krátce.“ Godwin se obrátil k Dolly: „Dolly, jste svolná mluvit o minulém pátečním večeru?“

„Ne o tom, jak jsem ji našla.“ Stáhla tvář, až jí zmizely oči.

„O tom, jak jste našla mrtvolu, se šířit nemusíte,“ řekl Jerry. „Ale co jste tam vlastně dělala?“

„Chtěla jsem si promluvit s Helenou. Často jsem k ní vyšla nahoru, abych si s ní popovídala. Byly jsme přítelkyně.“

„Jak k tomu došlo?“

„Vlichotila jsem se do Heleniny přízně,“ řekla s naprosto nečekanou otevřeností. „Zpočátku jsem si myslela, že je třeba tou paní – tou ženou, co zastřelila mou matku. Na universitě se šuškalo, že je v důvěrném vztahu k děkanu Bradshawovi.“

„A vy jste se dala zapsat na universitu, abyste tu ženu našla?“

„Ano. Ale Helena to nebyla. Zjistila jsem, že byla tady v městě nová, a sama mi řekla, že mezi ní a Bradshawem nic není. Neměla jsem právo ji do toho zatahovat.“

„Jak jste ji do toho zatáhla?“

„Všechno jsem jí pověděla, o matce a Bradshawovi a vraždě a té ženě u dveří. Helena byla zabita, protože věděla příliš mnoho.“

„To je možné,“ souhlasil jsem. „Jenže se to nedozvěděla od vás.“

„Dozvěděla! Řekla jsem jí všechno.“

Godwin mě zatahal za rukáv. „Neodporujte jí. Rychle se z toho probírá, ale mysl jí dosud funguje na úrovni podvědomí.“

„Vyptávala se vás Helena?“ otázal jsem se jí.

„Ano. Vyptávala.“

„Takže vy jste jí žádné informace nevnucovala.“

„Ne. Chtěla to vědět.“

„Co chtěla vědět?“

„Všechno o děkanu Bradshawovi a mé matce.“

„Řekla vám proč?“

„Chtěla mi pomoct při mé křížové výpravě. Poté, co jsem mluvila s tatínkem v hotelu, jsem se vydala na křížovou výpravu. Na křížovou výpravu dětí.“ Její úsměšek se změnil ve vzlyk ještě dřív, než jí vyšel z hrdla. „Jediné, čeho jsem tím dosáhla, byla smrt mé dobré přítelkyně Heleny. A když jsem našla její mrtvolu.“

Oči se jí široce rozevřely. Pak se jí široce rozevřela ústa. Tělo jí ztuhlo, jako by napodobilo rigor mortis. Takhle zůstala asi patnáct dvacet vteřin.

„Bylo mi, jako bych opět našla maminku,“ hlesla a úplně se probrala. „Šlo to dobře?“

„Šlo to dobře,“ ujistil ji Alex.

Pomohl jí posadit se. Opřela se o něho a její vlasy se Alexovi rozprostřely po ramenou jako plášť. Po několika minutách přešli přes chodbu do jejího pokoje. Opírala se o něho a kráčeli jako manželé.

Godwin zavřel dveře ordinace. „Doufám, pánové, že se vám dostalo, po čem jste bažili,“ řekl poněkud znechuceně.

„Mluvila velmi otevřeně,“ usoudil Jerry. Ta zkušenost ho řádně sebrala.

„Nebyla to náhoda. Připravoval jsem ji na to celé tři poslední dny. Pentothal, jak jsem vám už předtím řekl, nemůže zaručit pravdu. Jestli je pacient odhodlán ke lhaní, pak mu v tom ta droga nezabrání.“

„Naznačujete snad, že nemluvila pravdu?“

„Ne. Jsem přesvědčen, že mluvila pravdu, alespoň do té míry, do jaké ji zná. Na mně teď bude, abych ještě víc prohloubil to, co si vybavila, a dovedl ji k tomu, že si to bude plně uvědomovat. Pánové mi prominou?“

„Počkejte okamžik, doktore,“ řekl jsem. „Věnujte mi ještě minutku. Promarnil jsem tři dny a spoustu Kincaidových peněz jen proto, abych vyšťoural fakta, která vy už dávno znáte.“

„Opravdu?“ řekl chladně.

„Opravdu! Mohl jste mi uspořit hromadu práce, kdybyste mě byl informoval o Bradshawově poměru s Constancií McGeeovou!“

„Lituji, ale nejsem tady od toho, abych šetřil detektivům práci! V téhle záležitosti je obsažen určitě etický problém, který byste vy nejspíš nepochopil. Pan Marks nejspíš ano.“

„Já tady nic nechápu,“ ohradil se Jerry, ale vkročil mezi nás, jako by čekal, že se něco semele. Položil mi ruku na rameno. „Pojďme pryč, Lewe, nechme doktora jít za jeho povinnostmi. Báječně nám šel na ruku a vy to víte.“

„Komu šel na ruku? Bradshawovi?“

Godwin zbledl. „Povinnost mám v první řadě ke svým pacientům!“

„I když to jsou vrahové?“

„I tehdy. Jenže Roye Bradshawa znám důvěrně a mohu vás ujistit, že by nedokázal kohokoli zabít. Constanci McGeeovou zaručeně nezabil. Vášnivě ji miloval.“

„Vášeň může být dvousečná.“

„Nezabil ji.“

„Před několika dny jste mi tvrdil, že ji zabil McGee. Můžete se mýlit, doktore.“

„To vím, ale ne pokud jde o Roye Bradshawa. Jeho život je tragický.“

„Povězte mi o něm!“

„To vám bude muset povědět sám. Nejsem subalterní fízl, pane Archere. Jsem lékař.“

„A co ta žena, s níž se nedávno rozvedl, ta Tish či Letitia? Znáte ji?“

Beze slova na mne pohlédl. Měl teskně vědomé oči. „Na ni se budete muset zeptat Roye,“ řekl s konečnou platností.

Jerry jel do soudní budovy, aby tam vyzpovídal McGeea, a cestou mě vysadil v přístavu, kde mi zůstal vůz. Měsíc už vystoupil výš a měl teď správný tvar a barvu. Jeho svit měnil připoutané jachty v přízračné loďstvo Bludného Holanďana.

Vrátil jsem se do motelu, abych si promluvil s Madge Gerhardiovou. Vypařila se stejně jako whiska, která mi zbyla v půllitrové láhvi. Posadil jsem se na pelest postele a vytáčel její číslo, ale nikdo nezvedal sluchátko.

Zavolal jsem k Bradshawovi domů. Stará paní Bradshawová zřejmě zaujala trvalé postavení u telefonu. Při prvním zazvonění zvedla sluchátko a zakrákorala do něj: „Kdo volá, prosím?“

„Jenom Archer. Roy se ještě nevrátil domů, že?“

„Ne, a mám o něj starost, velkou starost. Od soboty časně ráno jsem ho neviděla ani neslyšela. Volala jsem jeho přátele.“

„To bych nedělal, paní Bradshawová.“

„Něco dělat musím.“

„Někdy je líp nedělat nic. Zachovejte klid a čekejte!“

„To nemohu. Vy mi tím říkáte, že se děje něco hrozného, že?“

„Vždyť to víte, ne?“

„Má to něco společného s tou strašnou ženskou – s tou Macreadyovou?“

„Ano. Musíme vypátrat, kde je. Sice by nám to téměř jistě mohl povědět váš syn, jenže ten není k nalezení. Určitě jste tu ženu od setkání v Bostonu už nikdy neviděla?“

„Určitě. Viděla jsem ji pouze jednou, tehdy, když ke mně přišla pro peníze.“

„Můžete mi ji popsat?“

„To už jsem přece, myslím, udělala.“

„Podrobněji, prosím. Je to velmi důležité.“

Zamyslila se. Ve sluchátku jsem slyšel slabé rytmické sípání, jak oddychovala. „No, byla to dost silná žena, vyšší než já, rusovláska, s chlapeckým účesem. Měla dost slušnou postavu, spíš plnoštíhlou, a dost hezký obličej – takový nestoudně hezký obličej. A zelené oči, temně zelené oči, které se mi vůbec nelíbily. Byla silně nalíčena, hodilo se to spíše na jeviště než na ulici, a byla nápadně křiklavě oblečená.“

„Co měla na sobě?“

„Po těch dvaceti letech to snad už nemá žádný význam. No, měla na sobě plášť z leopardí – totiž z imitace leopardí kůže, pokud si vzpomínám, a pod ním něco pruhovaného. Prolamované punčochy, na kterých jí tekla oka. Směšně vysoké podpatky. A spoustu bižutérie.“

„Jak mluvila?“

„Jako děvka. Byla to hamižná, dravá, smilná žena.“

Morální pohoršení v jejím hlase mě celkem nepřekvapilo. Vždyť kvůli té ženě o Roye málem přišla a třeba ještě přijde.

„Poznala byste ji, kdybyste ji znovu potkala, třeba v jiných šatech a s pozměněnou barvou vlasů?“

„Myslím, že ano, pokud bych měla příležitost si ji pořádně prohlédnout.“

„Až ji najdeme, budete tu příležitost mít.“

Říkal jsem si, že barva ženských očí se dá hůř změnit než barva vlasů. Jediná zelenooká žena s tímto případem spojená byla Laura Sutherlandová. Měla nápadně dobrou postavu a hezký obličej, jenže všechno ostatní se vůbec neshodovalo s popisem té Macreadyové. Jistě, mohla se změnit. Viděl jsem mnoho jiných žen, které se změnily k nepoznání v době daleko kratší.

„Znáte Lauru Sutherlandovou, paní Bradshawová?“

„Jen povrchně.“

„Podobá se té Macreadyové?“

„Proč se na to ptáte?“ zeptala se zvýšeným hlasem. „Podezíráte Lauru?“

„Tvrdím snad něco takového? Ale neodpověděla jste mi na otázku.“

„Vyloučeno, aby to byla jedna a táž žena. Laura je úplně jiný typ.“

„A co její základní fyzické rysy?“

„Jistá podobnost by tu mohla být, to připouštím,“ znejistila. „Roye odjakživa přitahovaly ženy živočišného typu.“

A nepochybně i mateřského, pomyslel jsem si. „Musím vám položit ještě jednu otázku, poněkud choulostivější.“

„Ano?“ Zřejmě se obrňovala proti úderu.

„Předpokládám, že víte, že se Roy léčil u doktora Godwina?“

„Roy že se léčil u doktora Godwina? Tomu nevěřím. To by mi nebyl zatajil!“ Přes veškeré polocynické pochopení jeho povahy toho zřejmě o něm věděla jen velice málo.

„Doktor Godwin tvrdí, že ano. Zřejmě několik let.“

„To je jistě nějaký omyl. Roy je psychicky zcela zdráv.“ Nastalo napjaté ticho. „Nebo není?“

„Na to jsem se chtěl zeptat vás, ale omlouvám se, že jsem tu věc uvedl na přetřes. Buďte klidná, paní Bradshawová.“

„Jak mohu, když mému chlapci hrozí nebezpečí?“

Chtěla mě připoutat k telefonu, abych do jejích vystrašených starých uší lil útěchu, ale řekl jsem dobrou noc a zavěsil. O jednu podezřelou méně: Madge Gerhardiovou; popis se na ni nehodil a nikdy ani nemohl. Laura Sutherlandová stále ještě vedla.

Bylo by ovšem od Bradshawa nesmyslné, aby se s ní rozvedl a vzápětí zase oženil. Jenže jediný, na čí slovo jsem mohl dát, pokud jde o nedávný sňatek s Laurou, byl Bradshaw sám. A postupně jsem si uvědomoval, že Bradshawovo slovo je pružné jako gumička a stejně nespolehlivé. Vyhledal jsem si adresu Laury Sutherlandové – bydlela na College Heights – a právě, když jsem si ji zapisoval do notýsku, zazvonil telefon.

Byl to Jerry Marks. McGee popřel, že by byl té Tish nebo komukoli jinému něco řekl o Bradshawově poměru s jeho ženou. Jediný, s kým o věci mluvil, byl Bradshaw.

„Bradshaw jí to mohl říct sám,“ nadhodil jsem. „Nebo možná zaslechla McGeea, když o tom mluvil.“

„Snad, ale to je dost nepravděpodobné. McGee tvrdí, že k rozhovoru došlo u Bradshawa doma.“

„Mohl ji tam mít, zatímco matka byla někde pryč.“

„Vy si myslíte, že žije někde tady?“

„Určitě někde v jižní Kalifornii. Jsem přesvědčen, že Bradshaw vedl dvojí život a že ona zavraždila jak Constanci McGeeovou, tak Helenu Haggertyovou. Právě jsem získal od Bradshawovy matky její vylepšený popis. Měl byste ho předat policii. Máte na čem psát?“

„Ano. Sedím u šerifova psacího stolu.“

Zarecitoval jsem mu popis Letitie Macreadyové, ale o Lauře Sutherlandové jsem pomlčel. S ní jsem si chtěl promluvit nám.

College Heights bylo odlehlé předměstí, ležící za městem na m věrní straně universitní čtvrti. Byla to směsice řadových domků, studentských kolejí, dvoudomků, činžáků a mezi nimi rozsetých prázdných pozemků, z nichž rašily tabule „Na prodej“. V osvětleném okně jedné koleje zpíval chlapec s kytarou, že tahle země patří vám a mně.

Laura bydlela v jednom z pěknějších domů, v bytě se zahrádkou, vedoucí na otevřený dvůr s bazénem. V lenošce u bazénu seděl muž v košili a zaháněl moskyty. Ukázal mi její dveře a s jistou shovívavostí nadhodil, že mu ten dům patří.

„Je u ní někdo?“

„Myslím, že není. Někdo ji navštívil, ale už šel domů.“

„Kdo to byl?“

Muž mi zazíral do tváře. „To je její soukromá záležitost, kamaráde.“

„Byl to zřejmě děkan Bradshaw z fakulty.“

„Proč se ptáte, když to víte?“

Přešel jsem na druhou stranu k jejímu bytu a zaklepal na dveře. Otevřela je, ale byly na řetěz. Její obličej ztratil mnoho z růžovoučké krásy. Měla na sobě černé šaty, jako by nosila smutek.

„Co chcete? Je pozdě.“

„Moc pozdě na to, abychom si promluvili, paní Bradshawová?“

„Nejsem paní Bradshawová,“ řekla celkem nepřesvědčivě. „Nejsem vdaná.“

„Roy mi včera večer řekl, že jste. Kdo z vás lže?“

„Prosím, tam venku je můj domácí.“ Odhákla řetěz a ustoupila z rozšiřujícího se světla. „Pojďte dál, jestli na tom trváte.“

Zavřela dveře a zavěsila za mnou řetěz. Hleděl jsem na ni místo na pokoj, ale měl jsem dojem vkusně zařízené místnosti, kde tlumená světla mírumilovně ozařovala dřevěné a keramické plochy. Ohledával jsem v její tváři stopy minulosti, zcela odlišné od přítomnosti. Žádné viditelné stopy tam nebyly, ani dravé rysy, ani vrásky po prostopášnostech. Ale mnoho klidu v ní nebylo. Pozorovala mě, jako bych byl lupič.

„Čeho se bojíte?“

„Ničeho,“ řekla vystrašeným hlasem. S rukou na hrdle se ho pokusila ovládnout. „Vadí mi, že jste mi sem vpadl a děláte osobní narážky.“

„Do jisté míry jste mě přece sama pozvala dovnitř.“

„Jedině proto, že jste mluvil indiskrétně.“

„Oslovil jsem vás vaším nynějším jménem. Co proti tomu máte?“

„Nic proti tomu nemám,“ odpověděla s matným úsměvem. „Jsem na to velice pyšná. Ale manžel a já to udržujeme v tajnosti.“

„Před Letitií Macreadyovou?“

Jméno na ni nijak zvlášť nezapůsobilo. Stejně už jsem se vzdal představy, že by mohlo patřit jí. I kdyby měla sebelíp udržovanou postavu a pleť, tak stará prostě být nemohla.

V době, kdy se Bradshaw ženil s Letitií, byla teprve žabec. „Letitia jak?“ zeptala se.

„Letitia Macreadyová. Je také známa pod jménem Tish.“

„Nemám sebemenší ponětí, o kom mluvíte.“

„Pokud to opravdu chcete vědět, tak vám to povím. Smím si sednout?“

„Prosím,“ vyzvala mě dost chladně. Byl jsem poslem špatných zvěstí, takovým, jací byli za starých časů zabíjeni.

Sedl jsem si zády ke zdi na měkký kožený polštář. Laura zůstala stát.

„Milujete Roye Bradstawa, že?“

„Kdybych ho nemilovala, nebyla bych se za něho provdala.“

„A kdy vlastně jste se za něho provdala?“

„Desátého září. Minulou sobotu tomu byly dva týdny.“

Vzpomínka na ten den jí vehnala do tváří slabý ruměnec. „Roy se právě vrátil ze své evropské cesty. Prostě jsme se najednou rozhodli a odjeli do Rena.“

„Nestrávila jste tam s ním nějaký čas předtím v létě?“ Udiveně svraštila čelo a zavrtěla hlavou.

„Čí to byl nápad jet do Rena?“

„Pochopitelně Royův, ale já byla pro. Už nějaký čas jsem byla pro,“ dodala s náhlou upřímností.

„Co vám předtím bránilo v sňatku?“

„V podstatě nic, jen jsme ho z různých důvodů odkládali. Paní Bradshawová je velice posesívní matka a Roy nemá žádný majetek a je tedy odkázán jedině na svůj plat. Zní to snad vypočítavě, ale…“ Rozpačitě se odmlčela a přemýšlela o tom, jak to vyjádřit líp. „Kolik let je jeho matce?“

„Přes šedesát. Proč?“

„Je vzdor svým chorobám plná života. Ještě se může dožít pěkně vysokého věku.“

Z očí jí vyšlehl mně už známý zmrazující pohled. „Nečekáme na to, až zemře, pokud snad myslíte tohle. Čekáme prostě na psychologicky vhodný okamžik. Roy doufá, že ji přesvědčí, aby zaujala realističtější postoj k… ke mně. Do té doby.“ Zarazila se a nedůvěřivě na mne pohlédla. „Jenže do toho všeho vám nic není. Slíbil jste mi, že mi něco povíte o té Macreadyové či kdo to je. Tish Macreadyová? To je jméno jako z románu.“

„Ujišťuji vás, že ta žena není románovou postavou. Váš manžel se s ní rozvedl v Renu krátce předtím, než si vás vzal.“

Přistoupila k židli a rychle se posadila, jako by ji nohy odmítly dále nést. „Tomu nevěřím. Roy nebyl předtím ženat.“

„Ale byl. I jeho matka to přiznala, třebas se napřed zdráhala. Byl to nešťastný sňatek, který uzavřel, když ještě studoval na Harvardově universitě. Čekal ovšem do letošního léta, než s ním skoncoval. Proto strávil část července a celý srpen v Nevadě.“

„Teď vím, že se mýlíte. Roy byl po celou tu dobu v Evropě –“

„A vy to jistě můžete doložit dopisy a pohlednicemi!“

„Ovšem že mohu,“ řekla a ulehčeně se pousmála.

Zašla do druhého pokoje a vrátila se s balíčkem korespondence, převázaným rudou stužkou. Rychle jsem přelétl pohlednice a seřadil je chronologicky: Tower v Londýně (razítko Londýn 18. července), Bodleyova knihovna (Oxford 21. července) a tak dále až po pohlednici Anglického parku (Mnichov 25. července). Na zadní stranu posledního lístku Bradshaw napsal:

Drahá Lauro,

včera jsem navštívil Hitlerovo Orlí sídlo v Berchtesgadenu – překrásná scenérie, odpudivá svými asociacemi – a dnes jsem naopak kvůli kontrastu odjel autobusem do Oberammergau, místa Pašijových her. Ohromila mě téměř biblická prostota vesničanů. Celá bavorská krajina je plná neobyčejně skvostných kostelíků. Jak bych byl šťasten, kdyby ses na ně mohla dívat se mnou! Mrzí mě, že, jak píšeš, se letos v létě cítíš osamělá. No, brzy již léto skončí a já se opravdu rád obrátím zády ke klenotům Evropy a vrátím se domů.

Tvůj milující

Roy

Seděl jsem a ještě jednou jsem si přečetl ten neuvěřitelný text. Byl téměř slovo za slovem totožný s tím, který mi ukázala paní Bradshawová. Pokusil jsem se vcítit do Bradshawovy situace, abych dovedl pochopit jeho motiv. Nedokázal jsem si v šak představit, jaké bezmocné rozpolcení osobnosti, jaký zoufalý sebevýsměch či jaké vyčerpání by dokázalo kohokoliv přimět, aby poslal totožné pohlednice matce i snoubence.

„Neklape snad něco?“ zeptala se Laura.

„Téměř nic…“

Vrátil jsem jí tu korespondenci. Láskyplně ji vzala do rukou. „Nepokoušejte se mi namluvit, že tohle Roy nenapsal. Je to jeho rukopis i jeho styl.“

„Psal je v Renu,“ řekl jsem, „a posílal je nějakému příteli nebo komplicovi, který cestoval po Evropě, aby mu je odsud odesílal.“

„To víte?“

„Bohužel ano. Dokážete si vzpomenout na nějakého jeho přítele, který mu v tom mohl pomáhat?“

Kousla se do spodního rtu. „Doktor Godwin cestoval letos v létě po Evropě. On a Roy jsou velcí přátelé. Roy byl dokonce dlouho jeho pacientem.“

„Z čeho ho měl Godwin vyléčit?“

„O tom jsme spolu nemluvili, opravdu, ale předpokládám, že to mělo něco společného s jeho přehnanou – přehnanou závislostí na matce.“ Od krku jí pomalu stoupal do tváří ruměnec hněvu. Dále už tu otázku nerozváděla. „Ale proč by si dva dospělí muži hráli do ruky v tak hloupé dopisové hře?“

„To není jasné. Zřejmě s tím má co dělat i profesionální ctižádost vašeho manžela. Zjevně nechtěl, aby o jeho dřívějším neúspěšném manželství nebo rozvodu kdokoli věděl, a volil tuhle komplikovanou cestu, aby všechno udržel pod pokličkou. Totožnou soupravu evropských pohlednic a dopisů dal posílat své matce. Třetí soupravu mohl dát posílat Letitii.“

„Kdo je to? Kde je?“

„Myslím, že je někde tady v městě, nebo tu alespoň byla ještě minulý pátek večer. Nejspíš tu žila posledních deset let. Překvapuje mě, že to váš manžel dokázal utajit, dokonce před někým, kdo mu je tak blízký jako vy.“

Stále ještě stála nade mnou. Vzhlédl jsem jí do obličeje. V očích měla smutek. Potřásla hlavou.

„A třeba to ani tak překvapující není. Bradshaw dokáže výborně klamat lidi, žít několik životů a snad i klamat do jisté míry sám sebe. Maminčini mazánci se někdy takhle vybarví. Potřebují postranní dvířka, aby jimi utíkali ze skleníku.“

Laura se napřímila. „Roy není žádný maminčin mazánek. Měl zřejmě problémy, když byl mladší, ale teď je dospělý muž a vím, že mě miluje. Tohle všechno musí mít nějaký důvod.“ Pohlédla dolů na pohlednice a dopisy, které držela v ruce.

„To víte, že má. Osobně se domnívám, že ten důvod má spojitost s oběma vraždami. A při obou padá největší podezření na Tish Macreadyovou.“

„Dvě vraždy?“

„Vlastně byly tři, umístěné do časového rozmezí dvaadvaceti let: Helena Haggertyová v pátek večer, Constance McGeeová před deseti lety, Luke Deloney v Bridgetonu před válkou.“

„Deloney?“

„Luke Deloney. Toho nemůžete znát, ale myslím, že ho zná Tish Macreadyová.“

„Je nějak spřízněný s paní Deloneyovou, co je v hotelu Surf House?“

„Je to jeho vdova. Vy ji znáte?“

„Nikoli osobně. Ale Roy s ní krátce předtím, než odsud odešel, mluvil po telefonu.“

„Co řekl?“

„Jenom že ji tam půjde navštívit. Zeptala jsem se ho, kdo to je, ale on příliš spěchal a nevysvětlil mi to.“

Vstal jsem. „Omluvte mě, prosím. Pokusím se ho zastihnout v hotelu. Celý den ho marně sháním.“

„Byl tady se mnou.“ Bezděčně se pousmála, ale v očích měla zmatek. „Prosím vás, neříkejte mu, že jsem vám to pověděla. Neříkejte mu, že jsem vám vůbec něco pověděla.“

„Vynasnažím se, ale může to vyjít najevo.“

Přikročil jsem ke dveřím a pokusil se je otevřít. Zdržel mě řetěz. „Počkejte,“ ozvala se za mnou. „Vzpomněla jsem si na něco – na něco, co napsal do básnické sbírky, kterou mi půjčil.“

„Co tam napsal?“

„Její jméno.“

Vešla do druhého pokoje. Přitom narazila bokem do rámu dveří a Bradshawovy pohlednice a dopisy jí vypadly z rukou. Ani se nezastavila, aby je posbírala.

Vrátila se s otevřenou knihou a tak trochu bezradně mi ji podala. Byl to vetchý výtisk Yeatsových Sebraných básní, rozevřený u básně „Mezi školními dětmi“. První čtyři řádky čtvrté sloky byly podtržené tužkou a na okraji vedle nich bylo Bradshawovým písmem napsáno jediné slovo: „Tish“.

Přečetl jsem si ty čtyři řádky:

A v duchu vybaví se dnešní podoba,

již štětec Botticelliho snad klad – –

líce propadlé, jak by vítr pila

a změtí stínů sytila se snad!

Nebylo mi jasné, co to má znamenat, a řekl jsem to.

Laura trpce odpověděla: „To znamená, že ji Roy stále ještě miluje. Yeats psal o Maud Gonnové – ženě, kterou po celý život miloval. Roy mi možná toho Yeatse půjčil právě proto, abych se dozvěděla o Tish. Je velmi komplikovaná povaha.“

„Podle mého tam to jméno vepsal už před mnoha lety a zapomněl na to. Kdyby ji pořád miloval, nebyl by se s ní rozvedl a vzal si vás. Přesto vás musím varovat, že vaše manželství je možná neplatné.“

„Neplatné?“ Byla to žena dbalá zákonů konvence a ta možnost se jí nepříjemně dotkla. „Vždyť nás v Renu oddal smírčí soudce.“

„Royův rozvod s Tish bude asi napadnutelný,“ upozornil jsem ji. „Pokud vím, nebyla o Bradshawově žalobě řádně informována. Což znamená, že podle kalifornských zákonů je za něj pořád provdána, bude-li ovšem na tom trvat.“

Laura potřásla hlavou, z rukou mi vzala sbírku básní a prudce ji odhodila na křeslo. Z rozevřených stránek vylétl list papíru. Zdvihl jsem ho z podlahy. Byla to taky báseň, napsaná Bradshawovou rukou:

LAUŘE

Kdyby světlo bylo tmou

a temno světlem,

měsíc černou dírou

v noci skvoucí svitem,

a havraní křídlo

jasné jako padlý sníh,

pak ty má lásko,

bys byla temnější než hřích.

Při snídani jsem stejnou báseň předčítal Arniemu a Phyllis. Byla otištěna před dobrými dvaadvaceti lety v Bridgetonském plameni s iniciálkami G. R. B. Všechno se mi ztvárnilo a Bridgeton s Pacific Pointem se slily v burácejícím zlomku vteřiny v jediný celek. G. R. B. George Roy Bradshaw.

„Kdy vám tuhle báseň napsal, Lauro?“

„Letos na jaře, když mi půjčil Yeatse.“

Odešel jsem. Laura se začetla do básně, pokoušejíc se znovu přivolat ono jaro.

XXX

V hale hotelu Surf House jsem objevil Heleninu matku. Seděla opuštěná v odlehlém koutě. Byla ponořena v myšlenkách a vzhlédla, teprve až jsem ji oslovil.

„Co tu vysedáváte tak dlouho do noci, paní Hoffmanová?“

„Co mám jiného dělat?“ postěžovala si dotčeně. „Bydlím sice v jednom domku s paní Deloneyovou, a to dokonce na její pozvání. Jenže teď mě vyhodila, aby si mohla se svým přítelem promluvit mezi čtyřma očima.“

„Myslíte s Royem Bradshawem?“

„Tak si teďka říká. Znala jsem George Bradshawa ještě v době, kdy byl rád, že mu člověk dal pořádné teplé jídlo, a já sama jsem mu jich ve své kuchyni naservírovala pěknou řádku.“

Přitáhl jsem si židli. „To všechno ovšem jenom potvrzuje zajímavou shodu okolností.“

„Taky bych řekla. Jenže o tom nemám mluvit.“

„Kdopak to říká?“

„Paní Deloneyová.“

„Předpisuje vám snad, co máte dělat?“

„Ne, ale bylo od ní milé, že mě vytáhla z toho ohavného pokoje v Pacifiku a…“ Odmlčela se a nad něčím se zamyslela.

„A nakvartýrovala vás sem do haly?“

„To je jenom dočasné.“

„Stejně jako život. Necháte si vy a váš manžel do smrti rozkazovat od lidí, jako jsou Deloneyovi? Vždyť vám z toho, jak dobře víte, nekyne nic kromě výsady nechávat se komandovat.“

„Earla nikdo nekomanduje,“ řekla jakoby na sebeobranu. „Earla z toho vynechte!“

„Máte od něj zprávy?“

„Nemám a dělám si o něho starosti. Už se ho druhou noc snažím doma zavolat, ale nikdo nebere telefon. Mám strach, jestli nepije.“

„Je v nemocnici,“ oznámil jsem jí.

„Onemocněl?“

„Ano, ale na to, že vypil příliš moc whisky.“

„Jak to víte?“

„Pomohl jsem mu, aby se do nemocnice dostal. Včera dopoledne jsem byl v Bridgetonu. Váš manžel mi leccos řekl, ke konci dokonce velmi otevřeně. Připustil, že Luke Deloney byl zavražděn, ale měl shora příkaz to kvalifikovat jako nešťastnou náhodu.“

Pohled jí plaše a zahanbeně prolétl halou. Nebyl tam nikdo kromě nočního vrátného a jednoho páru – na manžele nevypadali –, který si u něho pronajímal pokoj. Přesto byla paní Hoffmanová vyplašená jako slepice na přeplněném hřadu.

„Tak mi přece klidně řekněte, co víte,“ vyzval jsem ji. „A dovolte mi, abych vás pozval na šálek kávy.“

„To bych nespala celou noc.“

„Tak tedy na šálek kakaa.“

„To už zní líp.“

Zašli jsme do kavárny. U baru popíjelo několik hotelových muzikantů ve světle fialových sakách kávu a žehralo v žargonu svého cechu na plat. Sedl jsem si v boxu proti paní Hoffmanové a zaskleným dveřím, abych zahlédl Bradshawa, kdyby procházel halou.

„Jak jste se vůbec seznámila s Bradshawem, paní Hoffmanová?“

„Helena si ho přivedla domů z městské přípravky. Snad byla do něho nějaký čas zakoukaná, ale on nebyl, to jsem poznala. Byli spíš kamarádi. Měli společné zájmy.“

„Jako poezii?“

„Jako poezii a divadlo. Helena tvrdila, že na tak mladého chlapce je George velice talentovaný, jenže se musel pořádně ohánět, aby se protloukl přípravkou. Opatřili jsme mu místo liftboye v našem domě. Vynášelo to sice jenom pět dolarů týdně, ale byl rád, že to místo má. Když jsme ho poznali, byl hubený jako lunt a chudý jako kostelní myš. Prohlašoval, že pochází ze zámožné bostonské rodiny a že utekl z prvního ročníku na Harvardu, protože nechtěl být odkázaný na podporu rodiny. Tehdy jsem mu nevěřila – myslela jsem si, že se třeba stydí za rodinu a vytahuje se –, ale hádám, že to nakonec přece jen byla pravda. Jeho matka je prý zazobaná.“ Tázavě na mne pohlédla.

„Ano. Znám ji.“

„Proč by takový mládenec utíkal od tolika peněz? Sama jsem se po celý život snažila, abych si jich alespoň trochu našetřila.“

„Mít peníze obvykle zavazuje.“

Dál jsem to nerozváděl. Číšnice přinesla paní Hoffmanové kakao a mně kávu. Když se vrátila za pult, otázal jsem se: „Znala jste někdy nějakou Macreadyovou? Letitii O. Macreadyovou?“

Paní Hoffmanové se zachvěl šálek v ruce a na talířek vyšplíchlo trochu hnědé tekutiny. Najednou jsem si uvědomil, že vlasy měla zcela nepravděpodobně obarvené na červeno a že kdysi to mohla být hezká, nápadně se oblékající ženská s pěknou postavou. Ale Tish Macreadyovou být nemohla. Byla už čtyřicet let provdána za Earla Hoffmana.

Složila papírový ubrousek a položila ho pod šálek, aby do sebe vsákl vylité kakao. „Znala jsem ji jen zběžně.“

„V Bridgetonu?“

„O Letitii nesmím nic říct. Paní Deloneyová.“

„Vaše dcera leží v márnici a vy umíte říct akorát paní Deloneyová!“

Sklopila hlavu nad lesklou plastikovou desku stolu. „Bojím se jí,“ hlesla. „Toho, co může udělat Earlovi.“

„Spíš se bojte toho, co už mu udělala. Ona a její političtí kumpáni ho přiměli, aby uzavřel případ Deloney, a to v něm od té doby pořád hnisá jako vřed.“

„Já vím. Bylo to poprvé, co Earl vědomě zanedbal své povinnosti.“

„Připouštíte to?“

„Hádám, že mi nic jiného nezbývá. Earl to sice nikdy jasně neřekl, ale já to věděla a věděla to Helena. Proto od nás odešla.“

A proto také možná nakonec nemohla zůstat poctivým člověkem.

„Earl si Lukea Deloneye velmi vážil,“ pokračovala paní Hoffmanová, „i když Luke měl své lidské slabosti. On nám všem tak říkajíc prokazoval jenom dobro. Jeho smrt Earlem hluboce otřásla a vzápětí začal pít, tentokráte ale jako duha. Mám o Earla starost.“ Naklonila se přes stůl a suchými konečky prstů se dotkla hřbetu mé ruky. „Myslíte, že se uzdraví?“

„Jestli bude pít dál, tak ne. Tenhle záchvat přežije. Určitě je o něho dobře postaráno. Ale o Helenu není.“

„O Helenu? Co už kdo může pro Helenu udělat?“

„Něco pro ni můžete udělat vy, jestli řeknete pravdu. Její smrt si zaslouží alespoň vysvětlení!“

„Ale já přece nevím, kdo ji zabil. Kdybych to věděla, vykřikovala bych to z rozhledny. Domnívala jsem se, že policie má políčeno na toho McGeea, co zabil svou ženu.“

„Vyšlo najevo, že McGee je nevinen. Jeho ženu zabila Tish Macreadyová a ta nejspíš zabila i vaši dceru.“

Vážně zavrtěla hlavou. „Jste na omylu, pane Archere. Co říkáte, je nemožné. Tish Macreadyová – Tish Osbornová totiž – zemřela dávno předtím, než došlo k těm oběma tragédiím. Připouštím, v době smrti Lukea Deloneye se o ní leccos povídalo, ale tehdy si sama prodělala dost zlého, chuděra.“

„Řekla jste – ‚Tish Osbornová totiž‘.“

„Ovšem. Byla jednou z dcer senátora Osborna – sestra paní Deloneyové. Tehdy večer, když jsme sem jeli z letiště, tak jsem vám o nich vyprávěla, o tom, jak jezdívaly na štvanice.“ Lehce, nostalgicky se usmála, jako by si z dětství vybavila obraz červených kabátů.

„A co se o ní povídalo, paní Hoffmanová?“

„Že chodila s Lukem Deloneyem před jeho smrtí. Někteří lidé dokonce tvrdili, že ho zastřelila sama, ale tomu jsem nikdy nevěřila.“

„A měla poměr s Lukem Deloneyem?“

„Trávila dost času v jeho bytě, to nebylo žádné tajemství. Když se Luke a paní Deloneyová rozešli, dělala mu jakousi neoficiální paní domu. Celkem jsem se ani nedivila. Tish už byla rozvedená s Valem Macreadym. A byla koneckonců Lukeova švagrová, takže měla, hádám, právo pobývat v jeho bytě.“

„Měla rudé vlasy?“

„Spíš kaštanové, řekla bych. Měla překrásné kaštanové vlasy.“ Paní Hoffmanová si roztržitě přejela rukou po vlastních obarvených kadeřích. „Tish Osbornová byla plná života. Když jsem se doslechla, že zemřela, byla jsem moc smutná.“

„Co se jí stalo?“

„Ani to přesně nevím. Zemřela v Evropě, když nacisté vtrhli do Francie. Paní Deloneyová se z toho nikdy nevzpamatovala. Zrovna dneska se zmínila o sestřině smrti.“

Něco jako pavouk s vlhkými nožkami mi vylezlo po šíji do chloupků na krku a zježilo mi je. Tishin přízrak nebo přízrak nějaké ženy (či muže?), přivlastnivší si její jméno, přišel ke dveřím domu v Indian Springs před deseti lety, víc než deset let poté, co Němci vtrhli do Francie.

„Jste si jista, že je mrtvá, paní Hoffmanová?“

Přikývla. „Byly toho plné noviny, dokonce i chicagské. Tish Osbornová byla svého času první dámou Bridgetonu. Vzpomínám si na její proslulé večírky, které pořádala v první polovině dvacátých let. Ten člověk, co si ho vzala, Val Macreedy, měl spoustu peněz – po matce zdědil továrnu na masové konzervy.“

„Je ještě naživu?“

„Naposledy jsem o něm slyšela, že se oženil za války s nějakou Angličankou a žije v Anglii. Nepocházel z Bridgetonu a ani jsem ho neznala. Ale čtu společenskou rubriku a nekrology.“

Usrkávala kakao. Svým výrazem, svým proti celému světu uzavřeným postojem jako by mi naznačovala, že ona přežila. Její dcera Helena byla inteligentnější, Tish Osbornová byla bohatší, ale ona je obě přežila. Určitě také přežije Earla a pak přemění pracovnu, kde měl ve stahovacím psacím stole uschován alkohol, ve svatostánek.

No, jednu z těch starých dam jsem dohonil. S tou druhou bude těžší pořízení.

„Proč sem přiletěla paní Deloneyová?“

„Hádám, že to byl pouhý rozmar bohaté dámy. Prohlásila, že mi chce pomoct v době, kdy mi je těžko.“

„Jste přítelkyně?“

„Znám ji jen velmi málo. Earl ji zná líp.“

„Byly ona a Helena přítelkyně?“

„Ne. Pochybuji, že se vůbec kdy potkaly.“

„Paní Deloneyová se vypravila na dalekou cestu, aby pomohla poměrně neznámému člověku. Byla vám kromě toho, že vás přestěhovala z hotelu do hotelu, ještě nějak jinak nápomocná?“

„Pozvala mě na oběd a na večeři. Nechtěla jsem, aby za mě platila, ale nedala jinak.“

„Co jste jí měla za ten byt a stravu poskytnout?“

„Nic.“

„Copak vás nepožádala, abyste pomlčela o její sestře Tish?“

„Máte pravdu, požádala. Neměla jsem prozradit nic o tom, že chodila s Lukem Deloneyem, ani o tom, co se povídalo o jeho smrti. Je velmi citlivá, pokud jde o pověst její sestry.“

„Abnormálně citlivá, jestliže je Tish opravdu víc než dvacet let po smrti. Komu jste se o tom neměla zmínit?“

„Nikomu, zejména ne vám.“

Nervózní uchichtnutí utopila ve zbytku kakaa.

XXXI

Vyšel jsem za hotel. V dekorativních rybníčcích španělské zahrady se odrážel měsíc, plující vysoko po obloze vytčenou drahou. Žaluziemi domku paní Deloneyové pronikal ven žlutavý svit i zvuk hlasů, příliš tichých, než aby se jim dalo porozumět.

Zaklepal jsem na dveře.

„Kdo je?“ otázala se paní Deloneyová.

„Číšník.“ S detektivním posláním.

„Nic jsem neobjednala.“

Přesto otevřela dveře. Proklouzl jsem kolem ní a opřel se o zeď. Bradshaw seděl na pohovce vedle krbu proti dveřím. Na roštu slabě plápolal oheň a odrážel se od mosazného kování.

„Nazdárek,“ řekl.

„Nazdárek, Georgi.“

Viditelně sebou trhl.

Paní Deloneyová řekla: „Zmizte odsud!“ Vypadala, jako by měla dokonale kulaté modré oči v dokonale hranatém bílém obličeji. Čišela z nich tvrdá odhodlanost. „Zavolám hotelového detektiva.“

„Jen račte, jestli chcete to svinstvo rozmazávat!“

Zavřela dveře.

„Asi bychom mu to měli říci,“ navrhl Bradshaw. „Stejně to někomu říci musíme.“

Zavrtěla tak prudce hlavou, že ztratila rovnováhu. Ustoupila pár kroků, vzchopila se a pohlédla ode mne na Bradshawa, jako bychom oba byli jejími nepřáteli.

„Absolutně to zakazuji,“ řekla mu. „Nemáme co říci.“

„Stejně to vyjde najevo. Bude líp, přijdeme-li s tím sami.“

„Nevyjde to najevo! Proč také?“

„Částečně proto,“ řekl jsem, „že jste se dopustila omylu a přijela sem. Tohle město vám nepatří, paní Deloneyová. Tady nemůžete nic ututlat, jako jste zvyklá v Bridgetonu.“

Otočila se ke mně svými pyšnými zády. „Nedej na něho, Georgi.“

„Jmenuji se Roy.“

„Royi,“ opravila se. „Tenhle člověk se mě pokusil oklamat včera v Bridgetonu, ale neví vůbec nic. Stačí, abychom drželi jazyk za zuby.“

„A co nám to vynese?“

„Klid.“

„Takového klidu už mám víc než dost,“ řekl. „Je mým údělem po všechny ty dlouhé roky. Vy jste stála mimo, nemáte ponětí, co jsem prodělal.“ Opřel si hlavu o opěradlo pohovky a zdvihl oči ke stropu.

„Čekají tě horší věci,“ osopila se na něho, „jestli si nedáš pozor na ústa.“

„Alespoň bude změna.“

„Jsi bezpáteřný hlupák. Ale nedovolím ti, abys zničil to málo, co mi ze života ještě zbývá. Jestli to uděláš, nedostaneš ode mě už žádnou finanční podporu.“

„I bez té se mohu obejít.“

Dbal však pečlivě, aby neřekl nic z toho, co jsem chtěl vědět. Tak dlouho už nosil masku, že mu přirostla k obličeji a ovládla mluvu a snad i myšlenkové pochody. I ta stará žena, obrácená ke mně zády, hrála divadlo, jako bych já byl divákem.

„Tenhle spor je z několika hledisek ryze akademický,“ řekl jsem. „Žádné tajemství už tady neexistuje. Vím, že vaše sestra Letitia zastřelila vašeho manžela, paní Deloneyová. Vím, že se později v Bostonu provdala za Bradshawa. Řekla mi to jeho vlastní matka…“

„Jeho matka?“

Bradshaw se napřímil. „Mám přece matku, ne?“ Vážným a kultivovaným hlasem a s pohledem upřeným do očí paní Deloneyové dodal: „Dodnes s ní žiji a v této záležitosti je třeba brát ohled i na ni.“

„Vedeš velice složitý život,“ prohlásila.

„Mám velice složitou povahu.“

„Tak dobře, pane Složitý, já tuhle šachovou partii vzdávám. Rač si ji dál hrát sám!“ Odešla k malé pohovce do neutrálního kouta pokoje a posadila se na ni.

„Vida! Domníval jsem se, že tu partii hraju já, ale jen si poslužte, Bradshawe. Můžete začít od toho, kde všechno začalo, od vraždy Lukea Deloneye. Tím Heleniným svědkem jste byl vy, že ano?“

Krátce přikývl. „Neměl jsem tím břemenem obtěžovat Helenu. Byl jsem ale strašně rozčilen a byla jedinou přítelkyní, kterou jsem na světě měl.“

„Kromě Letitie.“

„Ano. Kromě Letitie.“

„Co jste měl s tou vraždou společného?“

„Prostě jsem tam byl. A ani to nebyla v pravém slova smyslu vražda. Deloney byl zabit v sebeobraně, dokonce nešťastnou náhodou.“

„A právě tohle mi bylo divné.“

„Je to pravda. Přistihl nás oba nahoře ve svém bytě v posteli!“

„Vy jste spolu spávali?“

„Bylo to poprvé. Napsal jsem o ní báseň. Otiskli mi ji v našem studentském časopise a ukázal jsem ji ve zdviži Letitii. Celé jaro jsem ji sledoval a zbožňoval. Byla mnohem starší než já, ale byla okouzlující. Byla to první žena, s níž jsem spal.“ I teď o ní hovořil s jakýmsi hlubokým obdivem.

„A co se stalo v ložnici toho bytu, Bradshawe?“

„Přistihl nás, jak jsem řekl. Z prádelníku vytáhl pistoli a rukojetí mě udeřil. Tish se ho snažila zadržet. Začal ji tou pistolí tlouct do obličeje, Tish se jí nějakým způsobem zmocnila, zbraň spustila a zabila ho.“

Bradshaw se dotkl víčka pravého oka a kývl směrem k staré ženě. Hleděla na nás z kouta, ze vzdálenosti svých let.

„Paní Deloneyová tu celou záležitost ututlala či vlastně dala ututlat. Vzhledem k okolnostem jí to lze stěží vytknout. Nám taky. Odjeli jsme do Bostonu, kde Tish strávila řadu měsíců v nemocnici a pak v rekonvalescenci, než jí dali obličej do pořádku. Pak jsme se vzali. Byl jsem do ní zamilovaný, i když mezi námi byl tak velký věkový rozdíl. Domnívám se, že city k vlastní matce mi připravily půdu pro mou lásku k Tish.“

V očích mu blýskl tak jasný zákmit porozumění, až působil napůl nepříčetně. Ušklíbl se.

„Odjeli jsme do Evropy na svatební cestu. Matka za námi vyslala francouzské detektivy. Musel jsem nechat Tish v Paříži a vrátit se domů, abych se usmířil s matkou a začal druhý ročník na Harvardu. Týž měsíc vypukla v Evropě válka. Tish jsem už nikdy neviděl. Onemocněla, a než jsem se o tom vůbec dozvěděl, zemřela.“

„Nevěřím vám. Na to všechno nebyl čas.“

„Odehrálo se to velice rychle, jako ostatně všechny tragédie.“

„Nikoli vaše, ta se táhne už dvaadvacet let!“

„Ne,“ vmísila se paní Deloneyová. „Říká pravdu a já vám to mohu dokázat.“ Odešla do vedlejšího pokoje domku a vrátila se s pořádně pomačkanou listinou. Podala mi ji. Byl to acte de décés, vyslavený v Bordeaux a datovaný 16. červencem 1940. Bylo v něm francouzský konstatováno, že Letitia Osborne Macreadyová zemřela na zápal plic ve věku 45 let.

Vrátil jsem listinu paní Deloneyové. „Tohle berete vždycky sebou, ať už odjíždíte kamkoli?“

„Přivezla jsem to s sebou náhodou.“

„Proč?“

Žádná odpověď ji nenapadla.

„Řeknu vám proč. Protože vaše sestra je pěkně živá a vy se bojíte, že bude potrestaná za své zločiny.“

„Má sestra se žádného zločinu nedopustila. Smrt mého manžela byla buď zabití v sebeobraně, nebo nešťastná náhoda. Policejní ředitel si toho byl vědom, jinak by ten případ nebyl odložil ad acta.“

„To je možné. Ale Constance McGeeová a Helena Haggertyová nebyly zastřeleny nešťastnou náhodou.“

„Sestra zemřela mnohem dříve než každá z těchto dvou žen.“

„Vaše činy jsou ovšem s tímhle tvrzením v hlubokém rozporu a z nich vyplývá mnohem víc než z toho vašeho falešného úmrtního listu. Dnes jste například navštívila Gila Stevense a pokusila jste se z něho dostat informace o případu McGee.“

„Vida, porušil důvěru, kterou je vázán.“

„Nebylo tu co porušit. Nejste Stevensova klientka. Stále ještě zastupuje McGeea.“

„To mi neřekl.“

„A proč taky? Tohle město vám nepatří.“

Celá zmatená se obrátila k Bradshawovi. Ten pokrčil rameny. Přešel jsem přes pokoj a naklonil se k němu: „Jestli je Tish hluboko pod drnem ve Francii, proč jste podstupoval tu štrapác s rozvodem?“

„Vy tedy o tom rozvodu víte! Vy ale umíte vydolovat fakta, viďte? Jste úplný zlatokop! Začíná mi vrtat hlavou, jestli existuje ještě něco z mého soukromého života, co nevíte.“

Zůstal sedět a pobaveně, ale ostražitě na mne hleděl. Dal jsem se trochu unést zhroucením jeho obrany a řekl jsem: „Váš soukromý život či vaše soukromé životy jsou opravdu něco fantastického! Nevedl jste dokonce dvě domácnosti a nedělil svůj čas mezi matku a ženu?“

„Jistě, jinak to přece nešlo,“ řekl bezbarvým hlasem.

„Žije Tish tady ve městě?“

„Žila v losangeleské oblasti. Nehodlám vám říci kde a mohu vás ujistit, že to nikdy nezjistíte. Nemělo by to ostatně smysl, protože už tam nežije.“

„Kde a jak zemřela tentokráte?“

„Není mrtvá. Ten francouzský úmrtní list je falzifikát, jak jste uhodl. Nenajdete ji. V sobotu jsem ji posadil do letadla do Rio de Janeira a teď už tam bude.“

Paní Deloneyová se podivila: „Tos mi neřekl!“

„Nehodlal jsem to nikomu říci. Musím ovšem objasnit panu Archerovi, že nemá smysl dál do toho šťourat. Má manželka – má bývalá manželka – je stará a nemocná žena a extradice tedy nepřichází v úvahu. Zařídil jsem, aby se jí v jednom jihoamerickém městě, jehož jméno vám nesdělím, dostalo péče jak lékařské, tak psychiatrické.“

„Připouštíte tedy, že zabila Helenu Haggertyovou?“

„Ano. Přiznala se mi, když jsem ji v sobotu ráno navštívil v Los Angeles. Zastřelila Helenu a revolver uschovala ve vrátnici mého domu. S Foleym jsem se v Renu setkal především proto, abych si zjistil, jestli něco viděl. Nechtěl jsem, aby mě vydíral.“

„Měl jsem za to, že už to dělal.“

„Vydírala mě Helena,“ řekl. „Dozvěděla se o mém nastávajícím rozvodu a z toho si vyvodila určité závěry, včetně faktu, že Tish je dosud naživu. Dal jsem jí hodně peněz a opatřil jí tady zaměstnání jen proto, abych ochránil Tish.“

„A sebe.“

„A sebe. Musím chránit svou pověst, byť i jsem se nedopustil ničeho nezákonného.“

„Bodejť. Vy totiž dokážete výborně zařídit, aby tu špinavou práci udělali za vás jiní. Helenu jste si sem přivedl jako návnadu, viďte?“

„Je mi líto, ale nechápu, co tím myslíte.“ Ale nepokojně sebou zavrtěl.

„Několikrát jste si s Helenou vyšel a roztrousil jste, že je vaše nastávající. Pochopitelně nebyla. To už jste byl ženatý s Laurou Sutherlandovou a Helenu jste z pochopitelných důvodů nenáviděl.“

„To není pravda! Byli jsme přes její dotírání celkem kamarádi. Přece jen byla mou přítelkyní z mládí a já nemohl než souhlasit s jejím pocitem, že si od světa zasluhuje něco víc.“

„Vím, co si vysloužila – kulku do hlavy. Totéž, co Constance McGeeová. Totéž, co by si vysloužila Laura, kdybyste byl jako náhradní oběť pro Tish nenastrčil Helenu.“

„Obávám se, že to příliš komplikujete!“

„Pro tak složitou povahu, jako je vaše?“

Rozhlédl se po pokoji, jako by se v něm cítil uvězněn nebo jako by byl ohromen vlastní povahou. „Nikdy se vám nepodaří usvědčit mě ze spoluviny na Helenině smrti. Strašně mnou otřásla. Stejně jako mnou otřáslo Letitiino přiznání.“

„Proč? Musel jste přece vědět, že zabila Constanci McGeeovou!“

„Vím to teprve od soboty. Připouštím, měl jsem jistá podezření. Tish byla odjakživa divoce žárlivá. Deset let jsem žil s touto úděsnou možností a doufal a modlil se, aby má podezření byla nepodložená.“

„Proč jste se jí nezeptal?“

„Asi jsem k tomu neměl sílu. Stejně už to mezi námi moc neklapalo. Svým dotazem bych byl připustil, že jsem Connii miloval.“ Zaposlouchal se do vlastních slov a chvíli mlčky seděl, oči sklopené, jako by zíral dolů do propasti ve vlastním nitru. „Víte, miloval jsem ji opravdu. Její smrt mě téměř nadobro vyřídila.“

„Přežil jste ji však a znovu se zamiloval!“

„U mužů to už tak bývá,“ řekl. „Nepatřím mezi muže, kteří dokáží žít bez lásky. Dokonce Tish jsem miloval tak dlouho a vroucně, jak jen jsem mohl. Jenže přišlo na ni stáří a choroby.“

Paní Deloneyová si opovržlivě odfrkla. Bradshaw jí řekl: „Chtěl jsem ženu, která by mi mohla dát děti.“

„Bůh pomáhej těm tvým dětem – ty bys je nejspíš opustil! Porušil jsi všechny sliby, které jsi sestře dal.“

„Kdekdo porušuje sliby. Neměl jsem v úmyslu zamilovat se do Constance McGeeové. Prostě k tomu došlo. Čirou náhodou jsem se s ní setkal v ordinaci jednoho lékaře. Přesto jsem se k vaší sestře neotočil zády. To jsem nikdy neudělal. Udělal jsem pro ni víc, než ona kdy udělala pro mě.“

Osopila se na něho s arogancí rodilé aristokratky: „Má sestra tě vytáhla z bláta. Cos byl – liftboy!“

„Studoval jsem na universitě a liftboyem jsem byl z vlastní vůle.“

„To určitě!“

Naklonil se směrem k ní a upřel na ni jiskrné oči. „Kdybych si byl přál, mohla mě podporovat má rodina.“

„Ach ano, tvá drahá máti.“

„Pozor na to, co řeknete o mé matce!“

Řekl to důrazně, s mrazivou vyhrůžkou, která ji umlčela. Byl to jeden z četných okamžiků, kdy jsem si uvědomoval, že ti dva hrají hru stejně složitou jako šachy, hru o moc na skryté šachovnici. Měl jsem se vynasnažit, aby ji vynesli na denní světlo, ale dělal jsem si jasno ve vlastním případě, a dokud byl Bradshaw ochoten zpívat, nezáleželo mi na zdánlivě vedlejších problémech.

„Nejde mi na rozum, jak to bylo s tím revolverem,“ řekl jsem. „Policie zjistila, že Connie McGeeová a Helena byly zastřeleny stejnou zbraní – revolverem, který původně patřil Conniině sestře Alici. Jak se ho zmocnila Tish?“

„To opravdu nevím.“

„Nějakou představu ale jistě máte. Dala jí ho Alice Jenksová?“

„To klidně mohla.“

„Nesmysl, Bradshawe, a vy to víte. Ten revolver byl z Alicina domu ukraden. Kdo ho ukradl?“

Bradshaw složil prsty do stříšky a obdivoval se její souměrnosti. „Jsem ochoten vám to říci, jestli paní Deloneyová opustí pokoj.“

„Proč bych měla,“ ozvala se z kouta. „Vydržím vyslechnout všechno, co musela má sestra vydržet ve svém životě.“

„Nepokouším se šetřit vaše city,“ upozornil ji Bradshaw. „Pokouším se šetřit sebe.“

Zaváhala. Došlo k souboji vůlí. Bradshaw vstal a otevřel postranní dveře. Bylo jimi vidět do chodby a dál do ložnice, zařízené s nevkusným přepychem. Na nočním stolku stál černý telefon a kožený rámeček s fotografií muže s bílými kníry, který mi byl nejasně povědomý. Paní Deloneyová odpochodovala do ložnice jako vzpurný voják, kterému to rozkázali. Bradshaw za ní prudce zabouchl dveře.

„Začínám nenávidět staré ženy,“ řekl.

„Hodlal jste mi povědět o tom revolveru.“

„Ach ano, pravda.“ Vracel se k pohovce. „Není to pěkný příběh. Ostatně nic z toho není pěkné. Chci vám povědět všechno. Doufám totiž, že vás to zcela uspokojí.“

„A že do toho nezasvětím úřady, že?“

„Copak nechápete, že se nic nezíská, jestli je do všeho zasvětíme? Jediným výsledkem by bylo, že celé město bude na nohou, že dobrá pověst fakulty, kterou se mi tak namáhavě podařilo vytvořit, bude vepsí a několik životů bude zničeno.“

„Především váš a Lauřin?“

„Především můj a Lauřin. Léta na mě čekala. A já už si také zasloužím lepší úděl, než jaký jsem měl až dosud. Po celý dospělý život jsem nesl důsledky neurotického vztahu, vzniklého v době, kdy jsem byl ještě chlapec.“

„Na to vás léčil Godwin?“

„Nějakou pomoc jsem potřeboval. Život s Tish nebyl nijak lehký. Svou živočišnou dravostí a nároky mě někdy přiváděla téměř až k šílenství. Ale teď už je po všem.“ Oči mu změnily toto prohlášení v otázku a prosbu.

„Nic vám nemůžu slíbit,“ řekl jsem. „Napřed si musím vyslechnout celý příběh, pak můžeme přemýšlet o dalším kroku. Jak se zmocnila Tish Alicina revolveru?“

„Connie ho vzala ze sestřina pokoje a dala mi ho. Měli jsme takové bláznivé nápady, jak ten gordický uzel rozetnout.“

„Mínil jste jím zastřelit Tish?“

„Bylo to čiré šílenství,“ řekl, „folie a deux. Connie a já bychom to nikdy nebyli provedli, ať jsme byli sebezoufalejší. Nikdy nepochopíte, jakou agónií pro mě bylo dělit život mezi dvě ženy, dvě milenky – jednu starou a nenasytnou, druhou mladou a vášnivou. Jim Godwin mě varoval, že mé duši hrozí smrt.“

„A před tou, jak známo, ji nejbezpečněji ochrání vražda.“

„Nikdy bych to nebyl provedl. Nebyl bych to dokázal. V tom mi udělal jasno Jim. Nejsem žádný násilník.“

Jenže teď v něm násilnost byla a tlačila se na konvenční zábrany, které mu sešněrovávaly charakter a způsobovaly, že navenek dosud udržoval klidný, téměř formální postoj. Cítil jsem, jak v něm kypí vražedná nenávist ke mně. Nutil jsem ho, aby odhalil všechna svá tajemství – tak jsem si to alespoň myslel.

„Co se stalo s revolverem, který pro vás Connie ukradla?“

„Uložil jsem ho na místo, které jsem pokládal za bezpečné, ale Tish ho zřejmě našla.“

„Ve vašem domě?“

„V domě mé matky. Občas jsem ji tam brával, když matka byla pryč.“

„Byla tam toho dne, kdy vás navštívil McGee?“

„Ano.“ Naše pohledy se střetly. „Udivuje mě, že víte i o tom dni. Jste velice důkladný. Toho dne všechno vyvrcholilo. Tish asi našla revolver v mé pracovně v kazetě, kam jsem ho uschoval. Předtím musela zaslechnout, jak mi McGee vyčítá, že se zajímám o jeho ženu. Vzala revolver a obrátila ho proti Constanci. Podle mého v tom byla jakási poetická spravedlnost.“

Jako by mluvil o případu z minulosti někoho jiného, o smrti historické či románové postavy! Zřejmě už mu nezáleželo na smyslu vlastního života. Možná že právě tohle měl Godwin na mysli, když hovořil o smrti duše.

„Pořád ještě tvrdíte, že o tom, že ji Tish zabila, víte teprve od minulé soboty, kdy se vám přiznala?“

„Myslím, že jsem si to odmítal uvědomit. Pokud jsem věděl, tak revolver prostě zmizel. Právě tak ho mohl vzít McGee z mé pracovny, když byl v domě. Důkazy, které v jeho procesu uvedl prokurátor, byly podle mého pádné.“

„Jenže byly taktak zflikovány a vy to víte. Mým předním zájmem jsou McGee a jeho dcera. Nedám si pokoj, dokud nebudou čistí jako lilie.“

„Ale k tomu přece nemusíme tahat Letitii zpátky z Brazílie.“

„To, že je v Brazílii, tvrdíte pouze vy,“ upozornil jsem ho. „I paní Deloneyovou ta vaše zpráva překvapila.“

„Copak mi probůh nevěříte? Vždyť jsem vám doslova odhalil své útroby!“

„Bezdůvodně byste to nebyl udělal. Myslím, že jste lhář, Bradshawe, jeden z těch virtuosů, kteří používají pravých faktů a citů, aby svým příběhům dodali na věrohodnosti. Jenže v tom vašem je jedna základní nevěrohodnost. Kdyby Tish byla v bezpečí v Brazílii, v životě byste mi to všechno neřekl. Myslím, že se skrývá někde tady v Kalifornii.“

„Jste úplně na omylu.“

Pozdvihl oči k mým, upřímné a vážné, jaké dokáže mít pouze herec. Za dveřmi ložnice zazvonil telefon a přerušil souboj našich pohledů. Bradshaw vykročil směrem ke zvuku. Vyrazil jsem tam rychleji než on, odstrčil jsem ho na rám dveří a zdvihl sluchátko telefonu vedle lůžka dřív, než zazvonil potřetí.

„Haló.“

„To jsi ty miláčku?“ Byl to Lauřin hlas. „Royi, strašně se bojím. Ona o nás ví. Právě před okamžikem mi sem zavolala a řekla, že ke mně jede.“

„Zamkněte dveře a dejte je na řetěz! A raději zatelefonujte policii!“

„To není Roy, že ne?“

Roy stál za mnou. Otočil jsem se ještě včas, abych zahlédl záblesk mosazi, jak mi pohrabáč v jeho ruce dopadl na hlavu.

XXXII

Paní Deloneyová mě popleskávala mokrým ručníkem po tváři. Řekl jsem jí, aby toho nechala. První, co jsem spatřil, když jsem vstal, byl kožený rámeček s fotografií hezkého černookého džentlmena, jehož portrét visel nad krbem v salónu paní bradshawové.

„K čemu tu máte fotku Bradshawova otce?“

„To je přece můj otec, senátor Osborne.“

„Takže paní Bradshawová je taky virtuoska,“ utrousil jsem.

Paní Deloneyová na mne pohlédla, jako by mi rána pohrabáčem poškodila mozek. Jenže ta rána se mi svezla po temeni i v bezvědomí jsem mohl být jen pár vteřin. Když jsem doběhl na parkoviště, Bradshaw právě odjížděl z hotelu.

Jeho lehký vůz se odvrátil od oceánu a zamířil nahoru do kopců. Jel jsem za ním až na Foothill Drive a dostihl jsem ho ještě dávno předtím, než se dostal k svému domu. Ulehčil mi to i tím, že náhle zabrzdil. Jeho vůz se stočil stranou a prudce se zastavil napříč vozovky.

Nebyl jsem to ovšem já, koho se pokoušel zastavit. Z kopce sjížděl směrem k nám jiný vůz. Viděl jsem, jak se pod stromy blíží jeho reflektory jako velké, klidné, šílené oči, a v jejich paprscích se rýsovala Bradshawova silueta. Zřejmě se nějak potýkal s bezpečnostním pásem. Rolls paní Bradshawové jsem rozpoznal teprve ve vteřině předtím, než vrazil se skřípajícími brzdami do menšího vozu.

Sjel jsem z vozovky, postavil na ni výstražnou svítilnu a běžel nahoru k místu srážky. Mé kroky se hlučně rozléhaly tichem, které nastalo po nárazu. Poškozený předek rollse byl hluboce vražen do promáčknutého boku Bradshawova auta. Bradshaw seděl zhrouceně za volantem. Z čela, z nosu a z koutků úst mu stékala krev po obličeji.

Vlezl jsem dovnitř nepoškozenými dvířky a odepjal bezpečnostní pás. Bradshaw se mi bezvládně skácel do náruče. Položil jsem ho na vozovku. Klikaté stružky krve na obličeji se podobaly trhlinám v masce, jimiž prosvítá živá tkáň. Byl však mrtev. Ležel bez tepu a bez dechu pod šedivými stíny větví.

Stará paní Bradshawova slezla ze svého vysokého, chráněného sedadla. Nezdálo se, že by byla zraněna. Vzpomínám si, že jsem si v tu chvíli pomyslil, že je přírodní síla, kterou nikdy nic nedokáže zabít.

„To je Roy, že ano? Je v pořádku?“

„V jistém smyslu ano. Chtěl od všeho pryč. A je pryč.“

„Co tím myslíte?“

„Zabila jste bohužel i jeho.“

„Vůbec jsem mu nechtěla ublížit. Přece bych neublížila vlastnímu synu, dítěti svého lůna!“

Hlas se jí třásl mateřským bolem. Myslím, že napůl věřila, že je jeho matkou – příliš dlouho už tu úlohu prožívala. Skutečný svět se jí zešeřil jako měsícem zalitá krajina kolem ní.

Vrhla se na mrtvého a tiskla ho k sobě, jako by do něho mohla nějak vdechnout život a znovu vznítit jeho lásku k sobě. Vrkala a cukrovala mu do ucha a zlobila se na něho, jak je ošklivý a vzpurný, když se ji pokusil tak vystrašit.

Zatřásla jím. „Probuď se! Tady je tvá máti.“

Jak mi už před časem řekla, noc jí příliš nesvědčila, ale byla v ní rozpolcenost, která se vyrovnala Royově, a její zoufalství bylo tak trochu hrané.

„Nechte ho být!“ vyzval jsem ji. „A přestaňte si už hrát na matku. I bez toho je to ohavná šlamastika.“

Pomalu se otočila a vrhla po mně nečekaně protřelý pohled. „Hrát si na matku?“

„Roy Bradshaw nebyl váš syn. Vy dva jste lidem předváděli pěkné divadýlko – Godwin by nejspíš řekl, že vyhovovalo neurotickým potřebám vás obou. Ale teď je s tím konec.“

Zlost, která v ní vzkypěla, ji přiměla vstát a přikročit ke mně. Vdechl jsem její levandulový parfém a ucítil její sílu.

„Jsem jeho matka! Mohu vám to dokázat jeho rodným listem.“

„Bodejť! Vaše sestra mi ukázala úmrtní list, který dokazuje, že jste v roce 1940 zemřela ve Francii. S penězi, jako jsou vaše, si můžete opatřit doklady na cokoli. Ale nedokážete změnit fakta tím, že je změníte na papíře. Roy se s vámi oženil v Bostonu poté, co jste zabila Deloneye. Později se zamiloval do Constance McGeeové. Zabila jste ji. Roy s vámi žil dalších deset let, pokud to můžete nazvat životem, vystrašený, že znovu budete zabíjet, kdyby se někdy odvážil zase do někoho zamilovat. Ale nakonec se toho odvážil – zamiloval se do Laury Sutherlandové. Vás se mu podařilo přesvědčit, že se zajímá o Helenu Haggertyovou. A proto jste v pátek večer vyšla tou lesní cestou k jejímu domu a zastřelila ji. To všechno jsou fakta, která nedokážete změnit.“

Rozhostilo se mezi námi ticho, slabounké a bledé jako svit měsíce. Žena řekla:

„Pouze jsem chránila svá práva. Roy mi byl povinován přinejmenším věrností. Poskytla jsem mu peníze a společenské postavení, poslala jsem ho do Harvardu a uskutečnila jsem všechny jeho sny.“

Oba jsme shlédli dolů na muže, ležícího beze snů na vozovce.

„Jste ochotna sjet se mnou do města a učinit tam formální prohlášení o způsobu, jímž jste po celá ta léta chránila svá práva? Chudák Tom McGee je zase ve vězení a zoufale čeká, až ten váš podvod praskne.“

Napřímila se. „Nepřipustím, abyste se mnou takhle mluvil! Nejsem žádný zločinec!“

„Jela jste k Lauře Sutherlandové, že? Co jste jí zamýšlela udělat, vy babo jedna!“ Rukou si přikryla ústa a bradu. Myslel jsem, že se jí udělalo špatně nebo že ji přemohl stud. Řekla však:

„Takhle mi říkat nesmíte! Nejsem žádná baba. Nedívejte se mi na obličej, podívejte se mi do očí. Uvidíte, jak jsem mladá.“

Svým způsobem to byla pravda. Jasně jsem její oči vidět nemohl, ale věděl jsem, že jsou jiskrné, černé a plné života. Byla lačná života jako ta imaginární Letitia, ten přízračný obraz jí samé v plášti z imitace leopardí kůže, pod nímž se skryla.

Stáhla prsty k výrazné bradě a řekla: „Dám vám peníze.“

„Roy bral od vás peníze. Podívejte se, jak dopadl.“

Prudce se obrátila a zamířila k svému vozu. Uhodl jsem, co zamýšlela: další smrt, další stín, z něhož by se mohla sytit – a byl jsem u otevřených dvířek rollse dřív než ona. Její černá kožená kabelka ležela na podlaze, kam spadla při srážce. V kabelce jsem našel nový revolver, který hodlala použít proti Royově nové manželce.

„Dejte to sem!“

Řekla to s autoritou dcery senátora a s úděsnější autoritou ženy, která zabila dvě jiné ženy a dva muže.

„Konec se střílením!“ prohlásil jsem.

Konec se vším, Letitie.

RUB DOLARU

Věnováno Alfrédovi

Všechny postavy a události v tomto románě jsou vymyšleny a neodpovídají žádným skutečným osobám ani událostem.

I

Byl srpen a nemělo pršet. Možná že déšť bylo příliš silné slovo pro mžení, jež rozmazávalo krajinu a udržovalo mé stírače v chodu. Jel jsem na jih, asi tak na půl cesty mezi Los Angeles a San Diego.

Škola ležela napravo od dálnice na velkém vlastním pozemku, rozprostírajícím se podél pobřeží. Směrem k moři jsem zahlédl mdlý třpyt bažiny, podle níž je místo pojmenováno Laguna Perdida, Ztracená laguna. Modrá volavka, na dálku drobounká, stála jako socha na okraji zčeřené vody.

Vjel jsem do areálu školy automaticky ovládanou bránou, která se zvedla, jakmile jsem přejel přes nájezdní práh. Šedovlasý muž v modré uniformě vyšel z budky a kulhal si to ke mně.

„Máte propustku?“

„Doktor Sponti chce se mnou mluvit. Jmenuji se Archer.“

„Jo, to je v pořádku, mám vás tu zapsaného.“

Z náprsní kapsy vytáhl strojem psaný seznam a zamával jím, jako by byl pyšný na svou gramotnost. „Můžete zaparkovat na prostranství před administrativní budovou. Spontiho kancelář je rovnou uvnitř.“ Máchl rukou k budově stojící o nějakých sto metrů dál.

Poděkoval jsem mu. Začal kulhat zpět ke své budce, pak se zastavil, obrátil a plácl se po noze. „Mám v nepořádku koleno. Z první světové války.“

„Nevypadáte tak starý.“

„Taky nejsem. Bylo mi patnáct, když jsem narukoval, řekl jsem jim, že je mi osumnáct. Některým klukům tady u nás,“ dodal a rychle se rozhlédl kolem, „by prospělo, kdyby si přičichli ke střelnému prachu.“

Nikde v dohledu žádní kluci nebyli. Školní budovy, rozhozené daleko od sebe mezi holými poli a promáčenými eukalyptovými hájky, ležely pod šedivým nebem jako roztroušené částečky nepostaveného města.

„Znáte toho mladého Hillmana?“ zeptal jsem se strážného.

„Slyšel jsem o něm. Jsou s ním samé potíže. Dřív než utekl, důkladně East Hall rozeštval. Patch byl zralý pro svěrací kazajku.“

„Kdo je Patch?“

„Pan Patch,“ pravil bez náklonnosti, „je vychovatel v East Hallu. Bydlí dohromady s chlapci a tečou mu z toho nervy.“

„Copak ten mladý Hillman vlastně provedl?“

„Podle Patche se pokusil spunktovat vzpouru. Tvrdil, že hoši ve škole mají občanská práva jako každý jiný. Což není pravda. Všichni jsou nezletilí, a kromě toho většina z nich to nemá v hlavě v pořádku. Nevěřil byste, jaké věci jsem viděl za těch čtrnáct let, co jsem u téhle brány.“

„Utekl Tommy Hillman bránou?“

„Ne. Utekl přes plot. Přeřezal drátěnou síť v chlapecké ložnici a v noci se vytratil.“

„Předevčírem v noci?“

„Jo. Teďka už bude nejspíš doma.“

Nebyl, jinak bych tu nemusel být já.

Doktor Sponti zřejmě viděl, jak zaparkovávám auto. Čekal na mne v předpokoji pro sekretářku přede dveřmi své kanceláře. V levé ruce držel sklenici podmáslí a v pravé dietní oplatku. Rychle strčil oplatku do úst, a zatímco žvýkal, potřásl mi rukou. „Jsem rád, že jste přišel.“

Byl tmavovlasý, ruměný a statný a měl mírně zoufalý pohled člověka, který musí shodit pár kil. Tipoval jsem ho na pruďase – vznětlivost se mu chvěla v očích –, ale na takového, který se naučil držet své city na uzdě. Měl na sobě drahý, střízlivý tmavý oblek s úzkým proužkem, který na něm poněkud visel. Jeho ruka byla měkká a studená.

Doktor Sponti mi připomínal funebráky, které jsem kdysi znal. Dokonce i jeho kancelář, s tmavým mahagonovým nábytkem a šedivým světlem u okna, měla pohřební vzhled, jako by škola a její ředitel bez přestání truchlili nad svými žáky.

„Posaďte se,“ vyzval mě s melancholickým gestem. „Máme tu takový menší problém, jak jsem se vám už zmínil v našem meziměstském hovoru. Obvykle nezaměstnáváme soukromé detektivy, aby – ehm – přiměli naše ztracené chlapce k návratu domů. Ale toto je, obávám se, poněkud zvláštní případ.“

„Čím je zvláštní?“

Sponti si usrkl podmáslí a olízl si špičkou jazyka horní ret. „Promiňte. Smím vám nabídnout něco k obědu?“

„Ne, děkuji.“

„Nemyslím tohle.“ Podrážděně zatřepal vazkou tekutinou ve sklenici. „Mohu nechat přinést něco teplého z jídelny. Dnes je k obědu zapékané telecí.“

„Ne, děkuju. Byl bych raději, kdybyste mi poskytl potřebné informace, abych se hned mohl pustit do práce. Proč jste mě zavolal, abych našel toho uprchlíka? Jistě máte fůry uprchlíků.“

„Ne tolik, kolik byste čekal. Většinu našich chlapců škola časem docela zaujme. Máme pro ně bohatý a různorodý program. Ale Thomas Hillman tu byl necelý týden a byla jen malá naděje, že by se snadno zapojil do kolektivního života. Je to mladík, se kterým je dost těžké pořízení.“

„A to z něj dělá zvláštní případ?“

„Budu k vám upřímný, pane Archere,“ řekl a zaváhal. „Je to pro školu poněkud ožehavá situace. Přijal jsem Toma Hillmana proti svému přesvědčení, aniž jsem vlastně úplně znal jeho případ, prostě proto, že jeho otec tak naléhal. A teď nás Ralph Hillman obviňuje kvůli synovu útěku, tedy, kvůli jeho tajnému odchodu. Vyhrožuje žalobou, jestli se chlapci něco stane. Žaloba by u soudu neobstála – takové spory jsme už měli –, ale mohlo by nám to v očích veřejnosti velice uškodit.“ Pak dodal, téměř pro sebe: „Vlastně je to Patchova vina.“

„Co provedl Patch?“

„Obávám se, že byl zbytečně hrubý. Ne že bych ho obviňoval jako muž muže. Ale měl byste si s panem Patchem promluvit sám. Může vám poskytnout všechny podrobnosti o Tomově – ehm – odchodu.“

„Později bych si s ním rád promluvil. Ale vy mi můžete povědět víc o tom, jaké je pozadí případu.“

„Ne tolik, kolik bych si přál. Chceme na rodinách nebo domácích lékařích, aby nám sdělili podrobnou anamnézu žáků, kteří k nám vstupují. Pan Hillman slíbil, že ji napíše, ale dosud tak neučinil. Měl jsem co dělat, abych z něj vypáčil vůbec nějaké údaje. Je to velice hrdý a velice zlostný člověk.“

„A velice bohatý?“

„Nevím, jaké má bankovní konto. Většině našich rodičů se vede dobře,“ dodal s náznakem samolibého úsměvu.

„Rád bych Hillmana navštívil. Bydlí ve městě?“

„Ano, ale prosím vás, nesnažte se ho navštívit, aspoň ne dnes. Právě mi znovu telefonoval a jenom by ho to ještě víc popudilo.“

Sponti vstal od stolu a přešel k oknu vedoucímu na parkoviště. Šel jsem za ním. Jemný déšť visel ve vzduchu jako viditelná tlaková níže.

„Nicméně já potřebuju podrobný popis toho chlapce a všechno, co se můžu dozvědět o jeho zvycích.“

„To vám může povědět Patch lépe než já. Byl s ním v denním styku. A můžete si promluvit s jeho vychovatelkou paní Mallowovou. Je to zkušená pozorovatelka.“

„Doufejme, že aspoň někdo je.“ Sponti mi začínal jít na nervy. Jako by se domníval, že čím méně mi o zmizelém chlapci poví, tím neskutečnější bude jeho zmizení. „Jak je starý, nebo je to tajdův?“

Sponti lehce zašilhal a jeho poněkud syslí tváře slabě zflekatěly. „Protestuji proti takovému tónu.“

„Na to máte právo. Jak starý je Tom Hillman?“

„Sedmnáct.“

„Máte jeho fotografii?“

„Jeho rodina nám žádnou nedodala, třebaže obvykle fotografii požadujeme. Mohu vám ho stručně popsat. Vypadá jako docela slušný mladík, pokud si ovšem odmyslíte zachmuřený výraz, který obvykle mívá. Je dost vysoký, asi tak metr osmdesát, a vypadá starší, než je.“

„Oči?“

„Myslím, že tmavomodré. Vlasy má světle hnědé. Dalo by se říci, že má orlí rysy jako jeho otec.“

„Poznávací znamení?“

Pokrčil rameny. „O žádném nevím.“

„Proč se sem dostal?“

„Aby se léčil, samozřejmě. Jenže tu nezůstal dost dlouho, aby z toho něco měl.“

„Co s ním přesně je? Povídal jste, že s ním byly potíže, ale to je náramně všeobecný popis.“

„Tak to bylo také míněno. Těžko říct, co trápí tyhle chlapce v bouři dospívání. Často jim pomáháme, aniž víme jak a proč. A pak – nejsem lékař.“

„Myslel jsem, že jste.“

„Ne. Mezi našimi zaměstnanci jsou samozřejmě lékaři, jak internisté, tak psychiatři. Ale nemělo by velký smysl s nimi mluvit. Pochybuji, že tu Tom byl dostatečně dlouho, aby se aspoň setkal se svým terapeutem. Není však pochyb, že byl rozrušený.“

„Rozrušený?“

„Citově rozrušený. Vymykal se kontrole. Když ho sem otec přivezl, byl na tom špatně. Dali jsme mu uklidňující prostředky, ale ty vždycky nezaberou na každého stejně.“

„Způsobil vám mnoho nepříjemností?“

„To tedy ano. Upřímně řečeno, pochybuji, jestli ho znovu přijmeme, i kdyby se vrátil.“

„Ale najímáte mě, abych ho našel.“

„Nemám jinou možnost.“

Projednali jsme peněžní záležitosti a doktor Sponti mi dal šek. Pak jsem šel po cestě k East Hallu. Dříve než jsem vstoupil do budovy, abych navštívil pana Patche, obrátil jsem se a zadíval se k horám na vzdálenější straně údolí. Skrz příkrov mraků vyhlížely jako polozapomenuté tváře. Osamělá modrá volavka vzlétla z okraje bažiny a plachtila k nim.

II

Kast Hall byla protáhlá přízemní budova se štukovou omítkou a zrovna se moc nehodila do této širé krajiny. Její neutěšený, nelákavý vzhled souvisel nějak s vysokými okénky, v nichž byla silná drátěná síť. Nebo se skutečností s tím spojenou, že jde o jakési vězení, které předstírá, že vězením není. Bodlinaté keře hlohyně, které lemovaly trávník před budovou, působily spíše jako překážky než jako ozdoby. Trávník vypadal dokonce v dešti zvadle.

A právě tak vyhlížel zástup chlapců, kteří vcházeli předním vchodem, právě když jsem tam dorazil. Byli to chlapci od dvanácti do dvaceti, chlapci nejrůznějších postav a velikostí jen jedno měli společné: pochodovali jako příslušníci potažené armády. Připomínali mi mladičké vojáky, které jsme zajali na Rýně v posledních fázích poslední války.

Dva vedoucí z řad chovanců je udržovali v jakéms takéms zástupu. Vešel jsem za nimi do velké haly s mírně zchátralým nábytkem. Oba vedoucí šli rovnou k pingpongovému stolu, který stál v jednom rohu, popadli pálky a pustili se do rychlé, náruživé hry s míčkem, který jeden z nich vytáhl z kapsy větrovky. Šest sedm chlapců je začalo pozorovat. Čtyři nebo pět se posadilo a zabralo do comics. Většina ostatních stála kolem a pozorovala mne.

Mladík se zarostlou tváří, který se již měl začít holit, ke mně s úsměvem přistoupil. Jeho úsměv byl zářivý, ale zmizel jako optický klam. Postavil se ke mně tak blízko, že mi ramenem šťouchl do paže. Někteří psi do vás takhle šťouchají, aby vyzkoušeli, jestli jste přátelsky naladěni.

„Jste nový vychovatel?“

„Ne. Myslel jsem, že pan Patch je vychovatel.“

„Ten dlouho nevydrží.“ Několik mladších chlapců se zachichotalo. Zarostlý mladík reagoval jako úspěšný komik. „Tohle je divoká věznice. Vychovatelé nikdy nevydrží.“

„Mně to tak divoké nepřipadá. Kde je pan Patch?“

„Tamhle v jídelně. Bude tu za minutu. Pak se budeme organizovaně bavit.“

„Mluvíš pěkně cynicky na svůj věk. Kolik je ti let?“

„Devadesát devět.“ Jeho publikum povzbudivě zamručelo. „Panu Patchovi je teprv čtyřicet devět. Proto je těžké, aby mi dělal otce.“

„Snad bych mohl mluvit s paní Mallowovou.“

„Ta je ve svém pokoji a pije oběd. Paní Mallowová vždycky oběd pije.“ Veselou zlomyslnost v jeho očích vystřídal chmurný pocit. „Jste otec?“

„Ne.“

V pozadí pingpongový míček klapal sem a tam jako bezmyšlenkovitý hovor.

Jeden z posluchačů promluvil: „Není to otec.“

„Možná je to matka,“ mínil zarostlý mladík. „Jste matka?“

„Nevypadá jako matka. Nemá ňadra.“

„Moje matka nemá ňadra,“ ozval se třetí. „Proto se cítím jako vyvrženec.“

„Nechte toho, mládenci.“ Peklo bylo, že si přáli, abych byl jejich otec nebo aspoň matka, a toto přání jim koukalo z očí. „Přece nechcete, abych se já cítil jako vyvrženec, nebo ano?“

Nikdo neodpověděl. Zarostlý mladík se na mne usmál. Úsměv trval o fous déle než ten první. „Jak se jmenujete? Já jsem Frederick Tyndal III.“

„Já jsem Lew Archer I.“

Odvedl jsem chlapce od jeho publika. Odtáhl se, když jsem se ho dotkl, ale šel se mnou a sedl si vedle mne na popraskanou koženou pohovku. Několik mladších chlapců dalo na gramofon obehranou desku. Dva z nich začali spolu tančit podle chraptivé, sebeparodující písně. „Sjíždět příboj není žádný hřích,“ zněl refrén.

„Znal jsi Toma Hillmana, Frede?“

„Trochu. Jste jeho otec?“

„Ne. Řekl jsem přece, že nejsem otec.“

„Dospělí neříkají vždycky pravdu.“ Zatahal se za vousy na bradě, jako by nenáviděl známky svého dospívání. „Můj otec mi povídal, že mě posílá do vojenské školy. Je hlavoun ve vládě,“ dodal mdle, bez pýchy, a pak pokračoval docela jiným tónem: „Ani Tom Hillman nevycházel dobře se svým tátou. Tak ho sem odlifrovali. Jednokolejnicová dráha do kouzelného království.“ Prudce, extaticky a beznadějně se ušklíbl.

„Tom s tebou o tom mluvil?“

„Trochu. Nebyl tu dlouho. Pět dnů. Přišel v neděli v noci a odešel v sobotu v noci.“ Nejistě se zavrtěl na vrzavé kůži: „Jste policajt?“

„Ne.“

„Jen jsem si tak myslel. Vyptáváte se jako policajt.“

„Provedl Tom něco, co by zajímalo policajty?“

„Všichni něco takového děláme, ne?“ Jeho nejistý, roztěkaný pohled přelétl místnost a spočinul na beznadějném dovádění tančících chlapců. „Nekvalifikujete se do East Hallu, pokud nejste mladistvý delikvent. Já sám jsem byl mistr zločinu. Zfalšoval jsem hlavounův podpis na padesátidolarovém šeku a jel jsem na víkend do San Franciska.“

„Co provedl Tom?“

„Myslím, že ukradl vůz. Byl to jeho první přestupek, říkal, snadno by byl dostal podmínku. Ale jeho otec nechtěl, aby to provalilo, a tak ho šoupnul sem. A taky myslím, že Tom se s tátou porafal.“

„Rozumím.“

„Proč vás vlastně Tom tak fascinuje?“

„Mám ho najít, Frede.“

„A přivést ho sem zpátky?“

„Pochybuju, že ho znovu přijmou.“

„Ten má kliku.“ Víceméně nevědomky se ke mně znovu přisunul. Cítil jsem zanedbaný pach jeho vlasů a těla a vnímal jeho bezútěšnost. „Sám bych odtud zdrhnul, kdybych měl kam jít. Ale hlavoun by mě předal Péči o mládež. A navíc by tím ušetřil prachy.“

„Tom měl kam jít?“

Fred se s trhnutím napřímil a úkosem mi pohlédl do očí. „To jsem neřekl.“

„Ptám se tě.“

„Neřekl by mi to, i kdyby měl kam jít.“

„S kým se tady ve škole nejvíc kamarádil?“

„S nikým se moc nekamarádil. Když sem přišel, byl tak rozrušený, že mu dali ajnclík. Jednou v noci jsem tam zaskočil a mluvil jsem s ním, ale moc mi toho neřekl.“

„Ani slovo o tom, kam plánuje jít?“

„Vůbec nic neplánoval. V sobotu večer se pokusil o vzpouru, ale my ostatní jsme byli baby. Tak se odpíchl. Vypadal náramně rozrušený.“

„Byl citově narušený?“

„Copak my všichni nejsme?“

Poklepal si na čelo a udělal pomatený obličej. „Měl byste vidět můj rorsehach.“

„Někdy jindy.“

„Nechcete být mým hostem?“

„Tohle je důležité, Frede. Tom je velmi mladý, a jak jsi řekl, rozrušený. Teď je už dvě noci nezvěstný a mohl by se dostat do velice vážného maléru.“

„Do horšího, než je tohle?“

„To sám dobře víš, jinak bys byl už také přelezl plot. Povídal Tom něco o tom, kam chce jít?“

Mladík neodpověděl.

„Pak tedy předpokládám, že ti něco řekl.“

„Ne.“ Ale nepodíval se mi do očí.

Pan Patch vstoupil do místnosti a její bezstarostné ovzduší se změnilo. Tančící hoši předstírali, že zápasí. Sešity comics se ztratily jako balíčky ukradených peněz. Hráči stolního tenisu schovali míček.

Patch byl muž středních let s prořídlými vlasy a plnými tvářemi. Dvouřadový gabardénový oblek pískové barvy měl na poněkud korpulentním popředí zmačkaný. Také jeho tvář byla zmačkaná v přísný úšklebek, který nešel dohromady s jeho jemnými, malými ústy. Jak se rozhlížel po místnosti, viděl jsem, že má bělmo očí zarudlé.

Dlouhými kroky došel ke gramofonu a vypnul jej. Jeho hlas pronikl tichem:

„Doba oběda není dobou na hudbu, hoši. Čas na hudbu je po večeři, od sedmi do sedmi třiceti.“ Oslovil jednoho z hráčů stolního tenisu: „Pamatuj si to, Deeringu. Žádná hudba přes den. Činím tě za to odpovědným.“

„Ano, prosím.“

„A nehráli jste stolní tenis?“

„Jen jsme si tak trochu pinkali, prosím.“

„Kde jste vzali míček? Měl jsem za to, že míčky jsou zamčené v mém stole.“

„Jsou, prosím.“

„Kde jste tedy vzali ten míček, co jste s ním hráli?“

„Nevím, prosím.“ Deering rozpačitě žmoulal bundu. Byl to neohrabaný mladík, jehož ohryzek připomínal schovaný pingpongový míček. „Myslím, že jsem ho nejspíš našel.“

„Kdes ho našel? V mém stole?“

„Ne, prosím. Myslím, že to bylo na hřišti.“

Pan Patch se k němu pokradmo, dramaticky blížil.

Jak přecházel místnost, chlapci za ním dělali ksichty, mávali rukama a nakrucovali se v bocích. Jakýsi mladík, byl to jeden z tanečníků, padl mlčky k zemi a rukou naznačoval, že si podřezal hrdlo, jedinou zamrzlou vteřinu zůstal v póze umírajícího gladiátora a pak znovu vyskočil na nohy.

Patch se zeptal strastiplným hlasem: „Tys ho koupil, že, Deeringu? Víš, že předpisy vám mládencům zakazují, abyste si nosili své vlastní pingpongové míčky. Víš to přece, ne? Jsi předsedou Easthallského zákonodárného shromáždění, sám ses podílel na sestavování těch předpisů. Není to tak?“

„Ano, prosím.“

„Tak mi ten míček dej, Deeringu.“

Chlapec mu míček podal. Patch se sklonil, položil ho na podlahu – zatímco nějaký chlapec za ním dělal, jako by ho nakopával – a rozšlápl jej patou. Zdeformovaný míček podal Deeringovi.

„Promiň, Deeringu. Musím dodržovat předpisy právě tak jako ty.“ Obrátil se k ostatním chlapcům, kteří se pod jeho pohledem okamžitě uklidnili, a měkce pravil: „Tak, mládenci, copak je na pořadu…?“

„Myslím, že já,“ ozval jsem se a vstal jsem z pohovky. Představil jsem se Patchovi a zeptal se ho, jestli s ním můžu mluvit o samotě.

„Snad ano,“ řekl s ustaraným úsměvem, jako bych opravdu měl být jeho nástupcem. „Pojďte do mé kanceláře. Deeringu a Bronsone, ručíte mi za pořádek.“

Jeho kancelář ve tvaru krychle neměla okna a stál v ní rozházený stůl a dvě židle s rovnými opěradly. Zavřel dveře před hlukem, který se nesl chodbou z haly, rozsvítil stolní lampu a s povzdechem usedl.

„Člověk nad nimi musí mít pořád vrch.“ Povídal to, jako by odříkával otčenáš. „Chtěl jste si pohovořit o některém z mých chlapců?“

„O Tomu Hillmanovi.“

To jméno ho sklíčilo. „Zastupujete jeho otce?“

„Ne. Doktor Sponti mě poslal, abych si s vámi promluvil. Jsem soukromý detektiv.“

„Ach tak.“ S nelibostí sešpulil rty. „Počítám, že Sponti mě jako obvykle obviňoval.“

„Opravdu povídal něco o zbytečné hrubosti.“

„To je nesmysl.“ Sevřenou pěstí praštil do stolu mezi námi. Tvář mu zrudla návalem krve. Pak smrtelně zbledla, jako nedovyvolaná fotografie. Jen zčervenalé bělmo jeho očí si podrželo svou barvu. „Sponti nepracuje tady s tím dobytkem. Kdo jiný než já by měl vědět, kdy je tělesný trest nutný! Pracuji s mládeží už pětadvacet let.“

„Zdá se, že vás to udolává.“

S úsilím, které niti pokřivilo tvář, se ovládl. „Ale ne, dělám tu práci rád, opravdu rád. A pak, je to jediná věc, na kterou mám školy. Mám chlapce rád. A oni mají rádi mě.“

„To jsem viděl.“

Nevěnoval mé ironii pozornost. „Byl bych se s Tomem Hillmanem skamarádil, kdyby tu byl vydržel.“

„A proč tu nevydržel?“

„Utekl. Vždyť to víte. Ukradl zahradníkovi nůžky a prostříhal drátěnou síť na okně v ložnici.“

„Kdy přesně se to stalo?“

„Někdy v sobotu v noci, mezi mými kontrolami v jedenáct a brzy ráno.“

„A co se stalo předtím?“

„Myslíte v sobotu večer? Pobuřoval ostatní chlapce, naváděl je, aby napadli ústavní personál. Odešel jsem po večeři z jídelny a až sem jsem ho slyšel, jak řeční. Snažil se přesvědčit chlapce, že byli zbaveni svých práv a že by za ně měli bojovat. Na některé vznětlivější to zapůsobilo. Ale když jsem Hillmanovi nakázal, aby byl zticha, on jediný se na mě vrhl.“

„Udeřil vás?“

„Já jsem ho udeřil první,“ řekl Patch. „Nestydím se za to. Musel jsem si zachovat autoritu u ostatních.“ Třel si pěst. „Knokautoval jsem ho. Musíte ukázat, že jste chlap. Když já je praštím, tak jdou k zemi a jsou odpočítáni. Musíte se jim předvést tak, aby vás respektovali.“

Abych ho zarazil, zeptal jsem se: „Co se stalo potom?“

„Pomohl jsem mu do jeho pokoje a pak jsem incident hlásil Spontimu. Domníval jsem se, že by se chlapec měl dát do vypolštářované cely. Ale Sponti mou radu nepřijal. Hillman by nikdy nebyl utekl, kdyby mi Sponti byl dovolil, abych ho zavřel do vypolštářované cely. Čistě mezi námi, je to Spontiho vina.“ Přitáhl si uzdu a tišeji dodal: „Neříkejte mu, že jsem to povídal.“

„Dobrá.“

Začínal jsem ztrácet naději, že z Patche dostanu něco užitečného. Vypadal poněkud sešle – jako nábytek ve společenské místnosti. Hluk doléhající odtamtud sílil. Patch se unaveně zvedl.

„Raději bych se tam měl vrátit, dřív než zboří barák.“

„Jenom jsem se vás chtěl ještě zeptat – máte ponětí, kam se pustil Tom Hillman, když odtud odešel?“

Patch o mé otázce uvažoval. Zdálo se, že mu činí potíže představit si vnější svět, do něhož chlapec zmizel. „Los Angeles,“ prohlásil konečně. „Obvykle si to namíří do Los Angeles. Nebo si to namíří na jih do San Diega a k hranicím.“

„Nebo na východ?“

„Jestliže jejich rodiče žijí na východě, dají se někdy tím směrem.“

„Nebo na západ přes oceán?“ vnadil jsem ho. „To je pravda. Jeden chlapec ukradl desetimetrovou barkasu a vydal se k ostrovům.“

„Zdá se, že máte spoustu uprchlíků.“

„Za ta léta máme docela slušný obrat. Sponti měl námitky proti přísným bezpečnostním opatřením, jaká jsme mívali ve vězení pro mladistvé. Při všech těch útěcích, co jsme tu už měli, se divím, že chce kolem tohoto dělat takový cirkus. Chlapec se objeví – oni se skoro vždycky objeví.“

Patch to povídal, jako by ho ta vyhlídka vůbec netěšila.

Na dveře za mnou někdo zaklepal. „Pane Patchi?“ volala nějaká žena skrz dveře.

„Ano, paní Mallowová.“

„Chlapci mi přerůstají přes hlavu. Nechtějí mě poslouchat. Co tam děláte?“

„Mám poradu. Doktor Sponti sem poslal nějakého muže.“

„Výborně. Muže potřebujeme.“

„Opravdu?“ O překot se přehnal kolem mne a otevřel dveře. „Nechte si prosím ty své vtipy pro sebe, paní Mallowová. Vím pár věcí, které by se doktor Sponti zatraceně rád dozvěděl.“

„Já taky,“ odsekla žena.

Byla silně nalíčena a obarvené zrzavé vlasy si česala na čele do ofiny. Měla na sobě tmavé korektní šaty, asi deset let vyšlé z módy, a několik řad falešných perel. Její tvář byla docela příjemná, přestože oči měla zakalené vnitřními i vnějšími hrůzami.

Když mě spatřila, celá se rozzářila. „Buďte zdráv.“

„Jmenuji se Archer,“ představil jsem se. „Doktor Sponti mě zavolal, abych prošetřil zmizení Toma Hillmana.“

„Je to hezký chlapec,“ řekla. „Aspoň byl, dokud ho nedostal do parády náš místní markýz de Sade.“

„Jednal jsem v sebeobraně,“ zvolal Patch. „Nijak mě to netěší, někoho zraňovat. Zosobňuji v East Hallu autoritu, a když mě napadnou, je to, jako by zabíjeli vlastního otce.“

„Raději byste měl jít a použít své autority, otče. Ale jestli tento týden někoho zraníte, vyříznu vám zaživa srdce z těla.“

Patch na ni pohlédl, jako by věřil, že je toho schopna. Pak se obrátil na patě a dlouhými kroky odešel k řvoucí místnosti. Řev náhle polevil, jako by vychovatel za sebou zavřel zvukotěsné dveře.

„Chudák Patch,“ poznamenala paní Mallowová. „Už je tu příliš dlouho. Chudáci my všichni. Příliš mnoho let ve styku s dospívajícím duchem – je-li duch to pravé slovo – a nakonec se všichni zcvoknem.“

„Proč tu tedy zůstáváte?“

„Tak se změníme, že nemůžeme žít ve vnějším světě. Jako staří vězňové. To je na tom to nejhorší.“

„Lidé tady u vás se mimořádně rádi svěřují se svými problémy…“

„To dělá ta psychiatrická atmosféra.“

„Ale,“ pokračoval jsem, „nepovídají mi moc o tom, co chci vědět. Můžete mi vy říct jasně, jakým dojmem působil Tom Hillman?“

„Mohu vám říct, jak působil na mě.“

Věta jí činila trochu potíže a jako by ovlivnila její rovnováhu. Vešla do Patchovy kanceláře a s obličejem otočeným ke mně se opřela o jeho psací stůl. Její tvář, napolo zastíněná ve světle lampy, mi připomínala tvář Sibyly.

„Tom Hillman je docela slušný chlapec. Nepatřil sem. V cukuletu na to přišel, a tak se ztratil.“

„Proč sem nepatřil?“

„Chcete, abych šla do detailů? East Hall je v podstatě místo pro chlapce s charakterovými problémy nebo se sociopatickými sklony. Mládež, která je narušena více, chlapce i děvčata, máme ve West Hallu.“

„A Tom patřil tam?“

„To sotva. Vůbec neměl být poslán do Laguna Perdidy. Je to jen můj názor, ale měl by mít nějakou váhu. Bývala jsem docela dobrá klinická psycholožka.“ Pohlédla dolů do světla.

„Doktor Sponti si podle všeho myslí, že Tom byl narušený.“

„Doktor Sponti si nikdy o žádném potenciálním chovanci nic jiného nemyslí. Víte, co platí rodiče těchto dětí? Tisíc dolarů měsíčně plus vedlejší výdaje. Hodiny hudby. Skupinová terapie.“ Trpce se zasmála. „A přitom v polovině případů by tam patřili rodiče. Nebo do nějakého ještě horšího ústavu. Tisíc dolarů měsíčně,“ opakovala. „Takže takzvaný doktor Sponti si může přijít na svých pětadvacet táců ročně. Což je víc než šestkrát tolik, co platí mně, abych držela ty haranty za ručičku.“

Byla to ukřivděná žena. Ukřivděnost vede někdy k pravdomluvnosti, ale ne vždycky. „Co tím míníte, takzvaný doktor Sponti?“

„Není doktor medicíny ani žádný jiný opravdový doktor. Získal svůj titul v oboru školské administrativy v jedné z těch fabrik na diplomy dole na jihu. Víte, na jaké téma napsal svou dizertaci? Kuchyňská logistika středně velké internátní školy.“

„Abychom se vrátili k Tomovi,“ pravil jsem, „proč by ho sem byl jeho otec přivedl, kdyby nepotřeboval psychiatrické léčení?“

„Nevím. Neznám jeho otce. Asi proto, že ho chtěl mít z očí.“

„Proč by ho chtěl mít z očí?“ naléhal jsem.

„Chlapec se dostal do nějakého maléru.“

„To vám řekl Tom?“

„Ten o tom nechtěl mluvit. Ale dovedu usuzovat podle příznaků.“

„Slyšela jste tu historku, že ukradl auto?“

„Neslyšela, ale to by vysvětlovalo jeho chování. Je velice nešťastný a trápí se pocitem viny. Není to žádný zatvrzelý mladistvý provinilec. Ve skutečnosti tu žádné takové ani nemáme.“

„Zdá se, že jste měla Toma Hillmana ráda.“

„Měla, i když jsem ho znala jen málo. Minulý týden nechtěl mluvit a já se nikdy nesnažím chlapcům vnucovat. Kromě vyučování trávil většinu času ve svém pokoji. Počítám, že se pokoušel něco promyslet.“

„Jako plán na revoluci?“

Oči se jí pobaveně zaleskly. „Taky jste o tom slyšel, co? Ten chlapec měl víc filipa, než jsem si myslela. Nedívejte se tak překvapeně. Jsem na straně chlapců. Proč bych tu jinak byla?“

Začínal jsem mít paní Mallowovou rád. Vycítila to, přiblížila se ke mně a dotkla se mé paže. „Doufám, že vy jste taky. Myslím na Tomově straně.“

„Počkám, až ho poznám. Beztak to není důležité.“

„Ale je. Vždycky je to důležité.“

„K čemu přesně došlo mezi Tomem a panem Patchem v sobotu večer?“

„To opravdu nevím. V sobotu večer mám volno. Jestli chcete, můžete si to poznamenat, pane Archere.“

Usmála se a já jsem pochopil podstatu jejího života. Starala se o jiné lidi. O ni se nestaral nikdo.

III

Pustila mě ven postranním vchodem, který bylo třeba odemknout. Déšť byl právě jen natolik silný, aby mi zvlhčil tvář. Husté mraky se kupily nad horami, což pravděpodobně znamenalo, že prška potrvá.

Vykročil jsem zpět k administrativní budově. Spontimu bylo nutno dát na vědomí, že musím navštívit rodiče Torna Hillmana, ať se mu to líbí, nebo ne. Rozdílné názory o Tomovi, jichž se mi dostalo od lidí, kteří ho buď měli, nebo neměli rádi, mi nedávaly žádnou zřetelnou představu o jeho zvycích nebo osobnosti. Mohl to být pronásledovaný teenager nebo psychopat, který věděl, jak zapůsobit na stárnoucí ženy, nebo něco mezi tím, jako Fred III.

Nedíval jsem se na cestu a na parkovišti mě málem přejel žlutý taxík. Ze zadního sedadla vystoupil muž v tvídovém obleku. Domníval jsem se, že se mi chce omluvit, ale on mě zřejmě neviděl.

Byl to vysoký, stříbrovlasý muž, dobře živený, dobře pěstěný a za normálních okolností pravděpodobně i dobře vyhlížející.

Teď však vypadal ztrhaně. Vběhl do administrativní budovy. Vešel jsem za ním a nalezl jsem ho, jak se hádá se Spontiho sekretářkou.

„Je mi velmi líto, pane Hillmane,“ deklamovala. „Doktor Sponti má poradu. Nemohu ho vyrušovat.“

„Myslím, že byste měla,“ řekl Hillman drsným hlasem.

„Je mi líto. Budete muset počkat.“

„Ale já nemohu čekat. Můj syn je v rukou zločinců. Ti lidé se ze mě snaží vydírat peníze.“

„Je to pravda?“ Její hlas zněl neprofesionálně a ostře.

„Nemám ve zvyku lhát.“

Dívka se omluvila, vešla do Spontiho kanceláře a pečlivě za sebou zavřela dveře. Oslovil jsem Hillmana a řekl jsem mu své jméno a zaměstnání.

„Doktor Sponti mě pozval, abych se poohlédl po vašem synovi. Chtěl jsem si s vámi pohovořit. Zdá se, že teď je k tomu vhodná chvíle.“

„Ano. Rozhodně.“

Uchopil mě za ruku. Byl to statný, impozantní muž. Jeho tvář měla onu patricijskou strukturu kostí, která ještě nutně nenaznačuje rozum ani schopnost nebo ani slušnost, ale která obvykle jde ruku v ruce s penězi. Měl mohutná, klenutá prsa a rozložitá ramena, ale v stisku jeho ruky nebyla žádná síla. Třásl se po celém těle jako vystrašený ratlík.

„Povídal jste něco o zločincích a o vydírání.“

„Ano.“ Ale jeho ocelově šedé oči se stále obracely ke dveřím Spontiho kanceláře. Chtěl mluvit s někým, koho by mohl obviňovat. „Co tam uvnitř dělají?“ vyjel trochu divoce.

„Na tom sotva záleží. Jestli byl váš syn unesen, Sponti vám moc nepomůže. To je případ pro policii.“

„Vyloučeno! Policii vynechte. Dostal jsem instrukce, abych ji do toho nezatahoval.“ Jeho oči, ztvrdlé podezřením, se na mne poprvé zaostřily. „Vy nejste policista, že ne?“

„Povídal jsem vám, že jsem soukromý detektiv. Právě před hodinou jsem přijel z Los Angeles. Jak jste se dozvěděl o Tomovi a kdo vám předal ty instrukce?“

„Jeden z gangu. Telefonoval k nám domů, právě když jsme si sedali k obědu. Varoval mě, abych držel celou věc pod pokličkou. Jinak se Tom nikdy nevrátí.“

„To říkal?“

„Ano.“

„Co ještě říkal?“

„Chtějí mi prodat informaci, kde se Tom nachází. Je to jen eufemismus pro výkupné.“

„Kolik chtějí?“

„Dvacet pět tisíc dolarů.“

„Máte je?“

„Budu je mít později odpoledne. Prodávám nějaké akcie. Zašel jsem do města ke svému makléři, než jsem jel sem.“

„Jste rychlík, pane Hillmane.“ Potřeboval nějaký projev uznání. „Ale nechápu docela dobře, proč jste sem přišel.“

„Nevěřím těmhle lidem,“ pronesl tišším hlasem. Zřejmě zapomněl nebo nevnímal, že pracuju pro doktora Spontiho.

„Věřím, že Tom byl odtud vylákán, možná s pomocí někoho tady ve škole, a oni že to kryjí.“

„O tom silně pochybuju. Mluvil jsem s příslušným členem sboru. On a Tom se v sobotu večer poprali a později Tom prostříhal drátěnou síť v okně a přelezl přes plot. Jeden z chovanců to víceméně potvrdil.“

„Chovanec by měl nejspíš strach popřít oficiální verzi.“

„Tenhle ne, pane Hillmane. Jestli byl váš syn unesen, stalo se to, až když odtud odešel. Povězte mi, měl nějaké styky se zločinci?“

„Tom? Vy jste se nejspíš zbláznil!“

„Slyšel jsem, že ukradl vůz.“

„To vám řekl doktor Sponti? K tomu neměl právo.“

„Dozvěděl jsem se to z jiných pramenů. Chlapci obvykle nekradou auta, pokud nemají nějaké zkušenosti s nezákonnou činností, například v gangu mladistvých.“

„Neukradl to auto!“ Hillmanovy oči byly vyhýbavé. „Vypůjčil si je od jednoho souseda. To, že s ním havaroval, byla čirá náhoda. Byl citově rozrušený…“

Hillman taky. Došel mu dech i slova. Otvíral a zavíral ústa jako krásná velká ryba zaseknutá okolnostmi a vytažená do nepřátelského vzduchu. Zeptal jsem se:

„Co máte udělat s těmi pětadvaceti tisíci? Ponechat si je, dokud nedostanete další zprávy?“

Hillman přikývl a sklesle se posadil na židli. Dveře kanceláře doktora Spontiho byly otevřené a doktor naslouchal, nevím jak dlouho. Teď vešel společně se svou sekretářkou do předpokoje, následován mužem s dlouhým, mrtvolně bledým obličejem.

„Co jsou to za řeči o únosu?“ spustil Sponti hlučně. Pak snížil hlas do uklidňujícího rejstříku: „Lituji toho, pane Hillmane.“

Hillman se celý jakoby přikrčil. „Budete litovat ještě víc. Chci vědět, kdo odtud mého syna odvedl a za jakých okolností a kdo nad tím přimhouřil oči.“

„Váš syn odtud odešel z vlastní vůle, pane Hillmane.“

„A vy si nad ním myjete ruce, co?“

„Nikdy si je nemyjeme nad žádným naším svěřencem, i když je tu sebekratší dobu. Najal jsem tady pana Archera, aby vám pomohl. A právě jsem hovořil tady s panem Squerrym, naším kontrolorem.“

Mrtvolně bledý muž se vážně uklonil. Černé pruhy vlasů měl připlácnuty na temeni téměř holé lebky. Pedantickým hlasem pronesl:

„Doktor Sponti a já jsme se rozhodli refundovat vám v plné výši částku, kterou jste nám minulý týden zaplatil. Právě jsme vám vystavili šek a zde jest.“

Podal Hillmanovi lístek žlutého papíru. Hillman jej zmuchal do kuličky a hodil po panu Squerrym. Kulička se odrazila od jeho hubené hrudi a spadla na podlahu. Zvedl jsem ji. Šek zněl na dva tisíce dolarů.

Hillman vyběhl z místnosti. Vyšel jsem za ním, dříve než mě Sponti mohl propustit, a chytil jsem Hillmana, právě když se chystal nasednout do taxíku.

„Kam jedete?“

„Domů. Moje žena je na tom špatně.“

„Dovolte, abych vás odvezl.“

„Jste-li Spontiho člověk, tak ne.“

„Nejsem ničí člověk, jenom svůj. Sponti mě najal, abych našel vašeho syna. Najdu ho, je-li to v lidských silách. Ale budu potřebovat určitou spolupráci od vás a od paní Hillmanové.“

„Co my můžeme udělat?“ Rozhodil své velké, bezmocné ruce.

„Říct mi, co je to za chlapce, kdo byli jeho přátelé, kde se toulal…“

„Jaký to má všechno smysl? Je v rukou gangstera. Chtějí peníze. Jsem ochoten jim je zaplatit.“

Taxikář, který vylezl ze svého místa, aby otevřel Hillmanovi dveře, stál a naslouchal a ústa i oči se mu otvíraly víc a víc.

„To nemusí být tak jednoduché,“ řekl jsem. „Ale o tom nebudeme mluvit tady.“

„Mně můžete věřit,“ pravil taxikář chraptivě. „Mám švagra u silniční hlídky. Kromě toho nikdy nežvaním o svých kunčoftech.“

„To bych vám taky neradil!“ vybafl Hillman.

Zaplatil taxikáři a přešel k mému vozu.

„Když mluvíme o penězích,“ řekl jsem, jakmile jsme oba seděli na předních sedadlech, „nechtěl jste přece doopravdy zahodit dva tisíce dolarů, nebo jo?“ Narovnal jsem žlutý šek a podal jsem mu jej.

Nedá se nijak odpadnout, co člověka dorazí. Dlouhé ticho nebo zvonění telefonu nebo nevhodný tón ženského hlasu. V Hillmanově případě to byl šek na dva tisíce dolarů. Vsunul jej do náprsní tašky z aligátoří kůže a pak hlasitě zasténal. Zakryl si oči rukama a čelo si opřel o přístrojovou desku. Z úst se mu draly krákoravé zvuky, jako by mu nějaká vzteklá vrána rvala vnitřnosti.

Po chvíli řekl: „Nikdy jsem ho neměl dát do tohohle ústavu.“ Měl lidštější hlas než předtím, jako kdyby pronikl k hlubšímu sebepoznání.

„Neplačte nad rozlitým mlékem.“

Napřímil se. „Nepláču.“ Byla to pravda, měl suché oči.

„Nehádejme se, pane Hillmane. Kde bydlíte?“

„V El Rancho. Je to na cestě odtud do města. Řeknu vám, jak se tam dostanete nejkratší cestou.“

Hlídač vykulhal ze svého domečku a jeden druhému jsme napůl zasalutovali. Uvedl bránu do pohybu. Podle Hillmanových pokynů jsem jel po silnici, která vedla pustinou porostlou rákosím, kde cvrlikali špačci, pak předměstskou pustinou přeplněnou novými činžáky a po obvodu universitního městečka. Minuli jsme letiště, odkud právě odlétalo letadlo. Hillman vypadal, jako by si přál být na jeho palubě.

„Proč jste dal syna do školy Laguna Perdida?“

Jeho odpověď přišla pomalu, po kouskách a trhaně. „Bál jsem se. Zdálo se, že se řítí do maléru. Cítil jsem, že tomu musím nějak zabránit. Doufal jsem, že ho dají do pořádku, takže by příští měsíc mohl jít zpátky do normální školy. Má začít chodit do posledního ročníku střední školy.“

„Mohl byste upřesnit, o jaký malér vlastně šlo? Myslíte tu krádež auta?“

„To byla jedna z těch věcí. Ale jak už jsem vám vysvětlil, nebyla to doopravdy krádež.“

„Nevysvětlil jste mi to.“

„Vůz, který vzal, patřil Rhee Carlsonové. Rhea a Jay Carlsonovi jsou naši sousedé. Když necháte nový dart celou noc venku s klíčkem v zapalování, je to prakticky pozvání na projížďku. Povídal jsem jim to. Jay by to byl taky připustil, kdyby nebyl měl na Toma trochu pifku. Anebo kdyby Tom nebyl s autem havaroval. Škoda byla plně kryta mou i jejich pojistkou, ale oni se zrovna museli na tohle auto citově upnout.“

„Tom s autem havaroval?“

„Je úplně zničené. Nevím, jak se Tomovi podařilo obrátit ho koly vzhůru, ale podařilo se mu to. Naštěstí z toho vyvázl bez škrábnutí.“

„Kam jel?“

„Byl na cestě domů. Nehoda se stala prakticky u našich vrat. Ukážu vám to místo.“

„Tak tedy kde byl?“

„To neřekl. Byl pryč celou noc, ale nechtěl mi o tom říct ani slovo.“

„Kterou noc to bylo?“

„V sobotu. Minulou sobotu. Policie ho přivedla domů v šest ráno a poradili mi, abych ho dal prohlédnout domácím lékařem, a to jsem taky udělal. Nebyl zraněný, ale zřejmě mu to zasáhlo rozum. Když jsem se ho snažil vyptávat, kde byl v noci, rozzuřil se. Nikdy dřív jsem ho takového neviděl. Vždycky to byl tichý chlapec. Povídal, že nemám právo se ho vyptávat, že nejsem jeho skutečný otec, a tak dále a tak dále. Obávám se, že jsem se přestal ovládat a jednu jsem mu vrazil, když to řekl. Pak se urazil a už nepromluvil ani slovo.“

„Pil?“

„Myslím, že ne. Ne, nepil. Byl bych to z něho cítil.“

„Co drogy?“

Koutkem oka jsem viděl, jak se jeho tvář obrací ke mně, velká a nejasná. „To nepřipadá v úvahu.“

„Doufejme. Doktor Sponti mi řekl, že váš syn měl zvláštní reakce na uklidňující prostředky. To se někdy stává u lidí, co berou drogy.“

„Můj syn nebral drogy.“

„Dneska fetuje spousta mladých lidí a jejich rodiče jsou ti poslední, kdo o tom vědí.“

„Ne, nic takového to nebylo,“ tvrdil naléhavě. „Šok z havárie ho vyvedl z míry.“

„Lékař byl téhož názoru?“

„Doktor Shanley je chirurg-ortopéd. Ten by nepoznal, že chlapec je trochu vykolejený. Ostatně nevěděl, co se stalo ten den ráno, když jsem šel za soudcem domů, abych zaplatil kauci. Nikomu jsem o tom neřekl.“

Čekal jsem a naslouchal stěračům na předním skle. Zelenobílá značka u ohbí silnice oznamovala „El Rancho“. Hillman, jako by byl rád, že může říct něco neutrálního, pravil:

„Asi po půl kilometru zabočte.“

Zpomalil jsem. „Chtěl jste mi povědět, co se stalo tu neděli ráno.“

„Nechtěl. Nemyslím, že vám to povím. Nemá to žádný vztah k nynější situaci.“

„Jak to víte?“

Neodpověděl mi. Snad ho umlčela myšlenka na domov a na sousedy.

„Povídal jste, že Carlsonovi měli na Toma pifku?“

„Povídal, a je to pravda.“

„Víte, jaký k tomu měli důvod?“

„Mají dceru Stellu. Tom a Stella Carlsonová si byli velmi blízcí. Jay a Rhea s tím nesouhlasili, nebo aspoň Rhea nesouhlasila. A nesouhlasila s tím ani Elaine, moje žena, když už o tom mluvíme.“

Odbočil jsem z hlavní silnice. Příjezdová cesta vedla mezi kamennými sloupy brány a přešla v ústřední silnici, lemovanou palmami a rozdělující El Rancho na dvě části. Bylo to jedno z těch bohatých nových předměstí, jejichž obyvatelé prostě nemůžou mít maléry. Jejich veliké domy byly posazeny daleko vzadu za obrovskými trávníky. Jejich soukromé golfové hřiště leželo na druhé straně silnice, po níž jsme jeli. Skokanská věž jejich plaveckého klubu zářila ve vlhké vzdálenosti čerstvým alumíniovým nátěrem.

Ale právě tak jako deštík i maléry padají na každého, sezóna nesezóna.

Silnice se stáčela kolem jednoho rohu golfového hřiště. Hillman ukázal dopředu k hluboké prohlubni v náspu, kde zem byla dosud nezacelená. Borovice s poničeným kmenem, stojící nad prohlubní, začínala místy hnědnout.

„Tady se převrátil.“

Zastavil jsem. „Vysvětlil, jak k nehodě došlo?“

Hillman předstíral, že mě neslyší. Vystoupili jsme z vozu. V dohledu nikdo nejel, jen čtveřice tvrdošíjných hráčů golfu ve dvou dvoukolkách se blížila podél golfového hřiště.

„Nevidím žádné stopy po brzdění nebo smyku,“ řekl jsem. „Byl váš syn zkušený řidič?“

„Ano. Sám jsem ho učil jezdit. Strávil jsem s ním spoustu času. Po pravdě řečeno, před několika lety jsem si úmyslně snížil pracovní úvazek v závodě – zčásti proto, abych se mohl těšit z toho, jak Tom dospívá.“

Jeho formulace byla poněkud zvláštní, jako kdyby dospívání bylo něco, co chlapec dělá pro pobavení svých rodičů. Zamyslel jsem se. Jestliže Hillman opravdu tolik lnul k Tornovi, proč ho dal do školy Laguna Perdida při prvním náznaku trestné činnosti? Nebo zde byly nějaké dřívější maléry, které Hillman zapírá?

Jeden z hráčů golfu zamával ze své dvoukolky, když jel kolem. Hillman mu odpověděl chladným pokynutím ruky a zalezl do vozu. Zřejmě ho uvedlo do rozpaků, že ho někdo viděl na místě nehody.

„Budu k vám upřímný,“ řekl jsem, když jsme odjeli. „Přál bych si, abyste i vy byl upřímný ke mně. Laguna Perdida je škola pro narušenou a delikventní mládež. Nejde mi na rozum, proč Tom zasluhoval nebo potřeboval, abyste ho tam poslal.“

„Udělal jsem to, abych ho ochránil. Ten starý dobrák Carlson vyhrožoval, že ho bude stihat pro krádež auta.“

„To není nic tak strašného. Kdyby to byl jeho první případ, dostal by to podmíněně. Byl to jeho první případ?“

„Ovšemže byl.“

„Tak čeho jste se bál?“

„Já jsem se ne…“ začal, ale byl příliš čestný anebo si příliš uvědomoval svůj strach, než aby větu dokončil.

„Co provedl v neděli ráno, když jste šel navštívit soudce?“

„Ve skutečnosti neprovedl nic. Nic se nestalo.“

„Ale to nic vás zasáhlo tak silně, že o tom nechcete mluvit.“

„Je to tak. Nechci o tom mluvit ani s vámi, ani s kýmkoliv jiným. Cokoliv se stalo nebo mohlo stát minulou neděli, bylo naprosto odsunuto do pozadí posledními událostmi. Můj syn byl unesen. Je pasívní obětí, copak to nechápete?“

I tomu jsem se divil. Pětadvacet tisíc dolarů představuje v mém účetnictví fůru peněz, ale v Hillmanově zřejmě ne. Kdyby byl Tom opravdu v rukou profesionálních zločinců, žádali by tu nejvyšší částku, kterou by mohli dostat.

„Kolik peněz byste mohl dát dohromady, kdybyste musel, pane Hillmane?“

Blýskl po mně okem. „Nevím, proč se ptáte.“

„Únosci obvykle požadují strop. Snažím se zjistit, zda je tomu tak i v tomto případě. Soudím, že vy byste mohl dát dohromady daleko víc než pětadvacet tisíc.“

„To bych mohl – s pomocí manželky.“

„Doufejme, že to nebude zapotřebí.“

IV

Soukromá příjezdová cesta Hillmanových se klikatila vzhůru po svahu porostlém duby a nakonec se zatočila kolem trávníku před domem. Bylo to velké staré španělské sídlo s bílými štukovými zdmi, s ornamenty z tepaného železa na oknech a s červenou taškovou střechou, která ve vlhku mdle zářila. Před domem byl zaparkován naleštěný černý cadillac.

„Měl jsem dnes v poledne v úmyslu sám řídit,“ podotkl Hillman. „Ale pak jsem si nevěřil. Děkuji za svezení.“

Znělo to, jako by mě propouštěl. Začal stoupat po předním schodišti a já jsem pocítil trpké zklamání. Spolkl jsem je a šel jsem za ním; vklouzl jsem dovnitř hlavními dveřmi, dříve než je zavřel.

Zřejmě soustřeďoval všechny své myšlénky na manželku, a proto byl tak roztržitý. Čekala na něho v přijímací hale, nachýlená dopředu ve španělské židli s vysokým opěradlem, která ji dělala ještě drobnější, než byla. Její střevíčky z hadinky ani nedosahovaly k naleštěné dlaždicové podlaze. Byla to krásně upravená hubená světlovlasá čtyřicátnice. Obklopovala ji aura bezútěšnosti, pocit zbytečnosti, jako by opravdu byla ta vybledlá panenka, které se podobala. Zelené šaty jí nešly k její téměř nazelenalé zsinalosti.

„Elaine?“

Seděla naprosto tiše, kolena i pěsti u sebe. Vzhlédla k svému muži a pak nad jeho hlavu k obrovskému španělskému lustru, který visel na řetězu z trámového stropu o patro výš. Jeho žárovky vyčnívaly jako pochybné ovoce z chomáčů železných lepaných listů.

„Nestůj pod ním,“ požádala ho. „Vždycky se bojím, že spadne. Přála bych si, abys ho dal sundat, Ralphe.“

„Byl to tvůj nápad, přivézt ho a pověsit ho tam.“

„To je už dávno,“ řekla. „Myslela jsem, že ten prostor potřebuje zaplnit.“

„A to stále ještě potřebuje, a ten lustr stále ještě bezvadně drží.“ Přistoupil k ní a sáhl jí na hlavu. „Jsi zmoklá. Nemělas chodit ven, když jsi v takovém stavu.“

„Šla jsem se jenom podívat po příjezdové cestě, jestli se nevracíš. Byl jsi dlouho pryč.“

„Nedalo se nic dělat.“

Uchopila ho za ruku, kterou ji pohladil po hlavě, a přidržela si ji k hrudi. „Dozvěděl ses něco?“

„Ještě po nějakou dobu nemůžeme očekávat, že se něco dozvíme. Zařídil jsem, abych dostal ty peníze. Dick Leandro je přinese později odpoledne. Mezitím budeme čekat na telefon.“

„Je to strašné, čekat.“

„Vím. Měla by ses snažit myslet na něco jiného.“

„Na co jiného bych mohla myslet?“

„Na spoustu věcí.“ Myslím, že se pokusil jmenovat aspoň jednu, a vzdal to. „Rozhodně ti neprospěje, když budeš sedět tady v té studené hale. Zase se nakazíš zápalem plic.“

„Lidé se zápalem plic nenakazí, Ralphe.“

„Nehádejme se. Pojď do obývacího pokoje a já ti namíchám něco k pití.“

Vzpomněl si, že jsem tu ještě já, a zahrnul mě do pozvání, ale své ženě mě nepředstavil. Snad si myslel, že toho nejsem hoden, nebo nás možná chtěl odradit od vzájemného hovoru. S pocitem, že jsem trochu opomíjen, jsem šel za nimi po třech dlaždičkových schodech do menší místnosti, kde hořel v krbu oheň. Elaine Hillmanová se postavila zády k němu. Její manžel šel k baru, který byl v alkovně vyzdobené španělskými plakáty na býčí zápasy.

Elaine mi podala ruku. Byla ledově studená. „Nemám v úmyslu zabrat všechno teplo pro sebe. Jste policista? Myslela jsem, že nemáme použít služeb policie.“

„Jsem soukromý detektiv. Jmenuji se Lew Archer.“

Její manžel zavolal z alkovny: „Co budeš pít, miláčku?“

„Absint.“

„Je to tak dobrý nápad?“

„Má v sobě pelyněk a to odpovídá mé náladě. Ale dej mi raději malou skotskou.“

„A co vy, pane Archere?“

Požádal jsem o totéž. Potřeboval jsem to. Ačkoliv se mi oba Hillmanovi docela zamlouvali, začínali mi jít na nervy. Zacházeli se svou úzkostí téměř profesionálně, jako by byli herci, kteří jednočlennému publiku improvizují tragédii. Nemíním tím, že by jejich úzkost nebyla upřímná. Málem na ni umírali.

Hillman se vrátil s podnosem, na kterém měl tři malé whisky. Postavil jej na dlouhý stolek před krbem a každému z nás podal skleničku. Pak pohrabáčem prohrábl hořící dřevo. Plameny zasyčely do komína. Jejich odlesk změnil na okamžik jeho obličej v rudou divokou masku.

Tvář jeho paní visela nad skleničkou jako mrtvý měsíc. „Náš syn je nám velice drahý, pane Archere. Můžete nám pomoci, abychom ho dostali zpět?“

„Můžu to zkusit. Nejsem si jistý, jestli je rozumné, že do případu nezasvětíte policii. Jsem jenom sám a tohle není můj obvyklý rajón.“

„Vadí to?“

„Nemám tu žádné informátory.“

„Slyšíš, Ralphe?“ obrátila se Elaine ke svému shrbenému manželovi. „Pan Archer myslí, že bychom měli informovat policii.“

„Slyším ho. Ale není to možné.“ S povzdechem se narovnal, jako by celá váha domu spočívala na jeho ramenou. „Nehodlám ničím ohrozit Tomův život.“

„Jsem téhož názoru,“ souhlasila. „Jsem ochotna zaplatit cokoliv, abych ho dostala zpátky. K čemu jsou peníze, když nemáte syna, pro kterého byste je utrácel?“

To byla další věta, která zněla trochu divně. Začínal jsem nabývat dojem, že Tom je středem této domácnosti, ale do značné míry středem neznámým, jako bůh, kterému přinášejí oběti a od něhož očekávají prospěch a snad i tresty. Začínal jsem s Tomem sympatizovat.

„Povězte mi o něm něco, paní Hillmanová.“

V její mrtvé tváři se objevil náznak života. Ale dřív než mohla otevřít ústa, Hillman zasáhl. „Ne. Tohle nemůžete teď na Elaine chtít.“

„Ale mám o Tomovi velice mlhavou představu. Snažím se přijít na to, kam asi mohl včera odejít – jak se dostal do osidel vyděračů.“

„Já přeci nevím, kam odešel,“ pravila žena.

„Já taky ne. Kdybych to věděl,“ řekl Hillman, „byl bych za ním včera šel.“

„Potom mi nezbude, než abych vyrazil do terénu a začal pátrat na vlastní pěst. Doufám, že mi můžete dát nějakou fotografii.“

Hillman odešel do sousedního pokoje, slabě osvětleného za staženými závěsy, kde se zvednutá horní deska křídla vykláněla ze stínů. Vrátil se se stříbrně zarámovanou ateliérovou fotografií chlapce, jenž se mu svými rysy podobal. Chlapcovy tmavé oči byly vzpurné, pokud jsem si ovšem do nich nepromítal svůj vlastní dojem z této domácnosti. Byla v nich také inteligence a představivost. Jeho rty byly zhýčkané.

„Můžu ji vyndat z rámu? Nebo jestli máte menší fotografii, byla by na ukazování lepší.“

„Na ukazování?“

„Jak jsem řekl, pane Hillmane. Nechci si ji dát do památníku.“

Elaine Hillmanová pravila: „Mám menší fotografii nahoře na stolku. Přinesu ji.“

„Mohl bych jít nahoru s vámi? Možná že by pomohlo, kdybych si prohlédl jeho pokoj.“

„Můžete si jeho pokoj prohlédnout,“ souhlasil Hillman, „ale nepřeju si, abyste ho prohledával.“

„Proč ne?“

„Prostě se mi ta představa příčí. Tom má i teď právo na určité soukromí.“

Všichni tři jsme šli nahoru a navzájem jsme se pozorovali. Zajímalo by mě, co bych mohl najít, čeho se Hillman tak bál, ale nechtěl jsem se ho ptát. I když se zdálo, že je všechno v pořádku, Hillman mohl každým okamžikem vzplanout a vykázat mě z domu.

Stál ve dveřích, zatímco já jsem si jediným rychlým, důkladným pohledem prohlédl pokoj. Byla to průčelní ložnice, mimořádně velká, zařízená jednoduchým prádelníkem, židlemi, stolem a postelí, a všechno vypadalo jako na zakázku vyrobené a nákladné. Na nočním stolku seděl jasně červený telefon. Po stěnách byly s geometrickou přesností rozvěšeny rytiny plachetnic a Audubonovy reprodukce, na podlaze ležely navajské koberečky a na posteli vlněná přikrývka v barvě odpovídající jednomu z nich.

Obrátil jsem se k Hillmanovi. „Zajímal se o lodě a o plachtění?“

„Nijak zvlášť. Občas se mnou chodil na plachetnici a dělal mi posádku, když jsem nemohl sehnat nikoho jiného. Záleží na tom?“

„Jen mě tak napadlo, jestli se hodně potloukal kolem přístavu.“

„Ne. Nepotloukal.“

„Zajímal se o ptáky?“

„Nemyslím.“

„Kdo vybral ty obrázky?“

„Já,“ ozvala se Elaine Hillmanová z předsíně. „Já jsem ten pokoj Tomovi vyzdobila. Líbilo se mu to, že, Ralphe?“

Hillman něco zamumlal. Přešel jsem pokoj k arkýřovým průčelním oknům, které vedly na půlkruhovou příjezdovou cestu. Viděl jsem dolů po zalesněném svahu, přes golfové hřiště až na dálnici, kde auta projížděla sem a tam jako nedostupné dětské hračky. Dovedl jsem si představit, jak Tom sedí tady v alkovně a pozoruje za noci světla dálnice.

Na koženém sedátku ležel otevřený tlustý svazek not.

Pohlédl jsem na jejich desky. Byl to opotřebovaný výtisk Dobře temperovaného klavíru.

„Hrál Tom na klavír, pane Hillmane?“

„Velmi dobře. Deset let chodil na hodiny. Ale potom chtěl…“

Jeho manželka mu u ramene polekaně zaúpěla. „Proč do toho všeho šťourat?“

„Do čeho všeho?“ chtěl jsem vědět. „Pokoušet se získat informace z vás dvou je jako ždímat krev z kamene.“

„Já se taky cítím jako kámen – bez krve,“ řekla s malou grimasou. „Zdá se mi, že teď není vhodná doba na oživování starých rodinných hádek.“

„Nehádali jsme se,“ odporoval její manžel. „Byla to jedna věc, v níž jsme se s Tomem nikdy neshodli. A on mě poslal k čertu. Konec debaty.“

„Dobrá. Kde trávil čas mimo dům?“

Hillmanovi pohlédli jeden na druhého, jako by se tajemství Tomova pobytu skrývalo v tváři toho druhého. Červený telefon přerušil jako hlasitá myšlenka jejich němé obcování. Elaine Hillmanová zalapala po dechu. Fotografie jí vypadla z ruky na podlahu. Elaine se nachýlila k manželovi.

Ten ji zadržel. „To nebude pro nás. To je Tomův soukromý telefon.“

„Přejete si, abych to vzal?“ zeptal jsem se při druhém zazvonění.

„Prosím vás, vemte to.“

Sedl jsem si na postel a zvedl jsem sluchátko. „Haló?“

„Tome?“ ozval se vysoký dívčí hlásek. „Jsi to ty, Tome?“

„Kdo volá?“ snažil jsem se mluvit jako chlapec.

Děvče řeklo něco jako „Ach“ a zavěsilo.

Položil jsem sluchátko. „Bylo to nějaké děvče nebo mladá žena. Chtěla Toma.“

Elaine odpověděla s náznakem zlomyslnosti, která jako by obnovila její sílu. „To není nic neobvyklého. To byla určitě Stella Carlsonová. Volá už celý týden.“

„Vždycky takhle zavěsí?“

„Ne. Včera jsem s ní mluvila. Měla spoustu otázek, které jsem ovšem odmítla zodpovědět. Ale chtěla jsem se ujistit, že neviděla Toma. Opravdu ho neviděla.“

„Ví něco o tom, co se stalo?“

„Doufám, že ne,“ pravil Hillman. „Musí to zůstat v rodině. Čím víc lidí o tom bude vědět, tím hůř…“ Nechal další větu viset ve vzduchu.

Vstal jsem od telefonu a zvedl jsem spadlou fotografii. Elaine Hillmanová potácivě přešla pochodovým krokem k posteli a vyrovnala pokrývku tam, kde jsem seděl. Všechno musí být bezvadné v téhle místnosti, myslel jsem si, nebo se bůh neukonejší a nikdy se k nim nevrátí. Když postel uhladila, vrhla se na ni tváří dolů a zůstala bez hnutí ležet.

Hillman a já jsme se tiše vzdálili a sestoupili jsme po schodech, abychom čekali na hovor, na němž záleželo. Jeden aparát byl v barové alkovně u obývacího pokoje a druhý, kterého bych mohl použít, abych naslouchal, v přípravně. Aby se člověk dostal do přípravny, musel projít hudebním salónkem, kde se rýsovalo křídlo, a obřadnou jídelnou, která měla neutěšené ovzduší rekonstruované místnosti v muzeu.

Minulost zde byla velmi silná, jako vůně, kterou nedovedete přesně určit. Zdálo se, že je vestavěna přímo do základů domu, do jeho těžkých tmavých trámů, silných zdí a hlubokých oken; málem by donutila majitele domu, aby se cítil jako feudální pán. Ale role hidalga Hillmanovi neseděla, plandala na něm jako kostým vypůjčený na maškarní ples. On a jeho paní museli v tom velkém domě chřestit, i když tam byl ten chlapec.

V salóně, před skomírajícím ohněm v krbu, jsem měl příležitost položit Hillmanovi několik dalších otázek. Hillmanovi měli dva sloužící, španělský manželský pár Perezových, kteří se o Toma odmalička starali. Paní Perezová byla pravděpodobně v kuchyni. Její manžel byl v Mexiku, na návštěvě u příbuzných.

„Víte určitě, že je v Mexiku?“

„No,“ řekl Hillman, „jeho žena dostala pohlednici ze Sinaloy. Kromě toho Perezovi jsou nám i Tomovi oddáni. Jsou u nás nepřetržitě od té doby, co jsme se sem přistěhovali a koupili tento dům.“

„Kdy to bylo?“

„Je to už víc než šestnáct let. Nastěhovali jsme se sem všichni tři potom, co jsem odešel z námořnictva. Jeden inženýr a já jsme si tu založili vlastní firmu. Technologické závody. Měli jsme velice potěšitelný úspěch, dodávali jsme součástky armádě. A pak NASA. Před nedávnem jsem si mohl dovolit napůl odejít na odpočinek.“

„Jste mladý, abyste odcházel na odpočinek, pane Hillmane.“

„Snad.“ Poněkud neklidně se rozhlédl kolem, jako by nerad hovořil o sobě. „Samozřejmě jsem dosud předsedou správní rady. Párkrát v týdnu zajdu do kanceláře. Hraju hodně golf, chodím často na lov a jezdím na plachetnici.“ Z jeho hlasu sršela únava životem. „Letos v létě jsem Toma učil integrální a diferenciální počet. Na jeho střední škole se nevyučuje. Myslel jsem si, že mu to přijde vhod, jestli půjde na Kalifornskou techniku nebo na Massachusettský technologický institut. Já sám jsem také chodil na institut. Elaine studovala na koleji Radcliffové. Víte, ona se narodila na Beacon Street.“

Jsme úspěšní a vzdělaní lidé, jako by říkal, prvotřídní občané: jak jenom nám svět mohl uštědřit takovouhle špinavou ránu? Nakláněl svou velkou tvář dopředu, až si ji zase podpíral rukama.

Telefon v alkovně zazvonil. Právě když jsem proběhl kolem konce jídelního stolu, slyšel jsem zvonek zazvonit podruhé. U dveří do přípravny jsem málem porazil malou, kulaťoučkou ženu, která si otírala ruce o zástěru. Její vznětlivé tmavé oči se odvrátily od mého obličeje.

„Já jsem chtěla ten telefon vzít,“ řekla.

„Vezmu ho sám, paní Perezová.“

Vrátila se do kuchyně a já jsem za ní zavřel dveře. Jediné světlo do přípravny přicházelo polokruhovým okénkem z jídelny. Telefon už nezvonil. Opatrně jsem zvedl sluchátko.

„Co to bylo?“ ozval se mužský hlas. „Máte na lince FBI nebo něco takového?“ Hlas západnicky protahoval samohlásky a ozývalo se v něm slabé vrnění.

„Jistěže ne. Uposlechl jsem vašich pokynů do posledního písmene.“

„Doufám, že vám můžu věřit, pane Hillman. Kdybych si myslel, že si dáváte tenhle hovor zjišťovat, zavěsil bych – a sbohem, Tome.“ Vyhrůžka přišla nenuceně, s jakousi okázalostí, jako by toho chlapa takováhle práce těšila.

„Nezavěšujte.“ Hillmanův hlas byl zároveň prosebný i znechucený. „Mám pro vás ty peníze, nebo aspoň je tu budu mít co nevidět. Jsem připraven vám je doručit, kdykoliv si řeknete.“

„Pětadvacet tisíc v malých bankovkách?“

„Nebude tam nic většího než dvacetidolarovka.“

„Všechny neoznačené?“

„Řekl jsem vám, že jsem vás poslechl do písmene. Záleží mi jenom na bezpečnosti mého syna.“

„Těší mě, že jste pochopil, oč jde, pane Hillman. Kapírujete rychle a to se mi líbí. Po pravdě řečeno, nerad vám to dělám. A rozhodně bych nerad nějak ublížil tomu vašemu prima klukovi.“

„Je Tom teď s vámi?“ zeptal se Hillman.

„Víceméně. Je blízko.“

„Nemohl bych s ním mluvit?“

„Ne.“

„Jak mohu vědět, že je naživu?“

Muž dlouho mlčel. „Vy mi nevěříte, pane Hillman. To se mi nelíbí.“

„Jak mohu věřit…?“ Hillman překousl větu v půlce.

„Vím, co jste chtěl říct. Jak můžete věřit takovému všivákovi, jako jsem já? O to tu vůbec nejde, Hillmane. Tady jde o to, jestli já můžu věřit takovému všivákovi, jak jste vy. Vím o vás víc, než si myslíte, Hillmane.“

Ticho, v němž sípal dech.

„No, můžu?“

„Co jestli můžete?“ zeptal se Hillman téměř zoufale.

„Můžu vám věřit, Hillmane?“

„Můžete mi věřit.“

Sípavé ticho. Sípání se ozývalo v mužově hlasu, když zase promluvil: „Se mi zdá, že vám budu muset věřit, Hillmane. Dobrá. Pravděpodobně byste rád klábosil celý den o tom, jaký jsem všivák, ale je čas jít k věci. Chci své prachy a tohle není výkupné, to si uvědomte. Váš synáček nebyl unesen, přišel k nám ze své vlastní vůle.“

„Tomu…“ Hillman zadusil slova v hrdle.

„Vy mi nevěříte? Jen se ho zeptejte, jestli k tomu budete mít kdy příležitost. Zahazujete své šance, uvědomujete si to? Snažím se vám pomoct, abyste mi moh zaplatit – peníze za informaci, nic víc to není –, a vy mi pořád nadáváte lhářů, všiváků a bůhví co ještě.“

„Ne, není v tom nic osobního.“

„To si myslíte vy.“

„Podívejte se,“ řekl Hillman. „Říkal jste, že je čas jít k věci, prostě mi řekněte, kde a kdy chcete, aby se peníze předaly. Budou předány. Ručím za to.“

Hillmanův hlas byl břitký. Muž na druhém konci drátu reagoval na tuto břitkost zrůdně.

„Nespěchejte tolik. Já tahám za špagáty, na to byste neměl zapomínat.“

„Tak za ně zatáhněte!“ zvolal Hillman.

„Až se mi to bude hodit. Myslím, že vám raději dám možnost, abyste si to promyslel, Hillmane. Hezky sestupte z trůnu dolů na kolena. Tam patříte.“ A zavěsil.

Když jsem se vrátil do salónu, Hillman stál v alkovně a dosud držel sluchátko v ruce. Nepřítomně zavěsil a kráčel ke mně, potřásaje stříbrnou hlavou.

„Nechtěl mi dát žádné záruky o Tomovi.“

„Slyšel jsem ho. To nikdy nedávají. Musíte se spoléhat na jeho milost.“

„Jeho milost! Mluvil jako šílenec. Vypadal, jako by se těšil z mé bolesti.“

„Souhlasím, vzrušovalo ho to. Doufejme, že se spokojí se vzrušením, které z toho už vytřískal, a s penězi.“

Hillmanovi klesla hlava. „Myslíte, že Tom je v nebezpečí, že?“

„Ano. Nemyslím, že jednáte s vyloženým šílencem, ale ten chlap nemluvil, jako by byl naprosto normální. Myslím, že je to amatér, nebo možná zlodějíček, který spatřil svou příležitost pustit se do něčeho velkého. Pravděpodobněji nadaný amatér. Je to týž muž, co volal dnes v poledne?“

„Ano.“

„Možná že pracuje sám. Myslíte, že byste poznal jeho hlas? Byla tam zmínka o nějakém osobním styku, snad křivdě. Mohl by to být například nějaký váš bývalý zaměstnanec?“

„Velice pochybuji. Zaměstnávám pouze kvalifikované pracovníky. Tenhle chlap podle řeči nevypadá ani jako člověk.“ Tvář mu ještě víc pohubla. „A vy říkáte, že jsem odkázán na jeho milost.“

„Váš syn je na ni odkázán. Mohlo by být něco pravdy na tom, jak říkal, že Tom k němu šel dobrovolně?“

„Jistěže ne. Tom je hodný chlapec.“

„Je dost rozumný?“

Hillman mi neodpověděl, jako by to bylo samozřejmé. Odešel k baru, nalil si důkladnou dávku z láhve bourbonu a vhodil ji do sebe. Šel jsem za ním.

„Je tu nějaká možnost, že by Tom upekl svůj únos sám, za pomoci svých kamarádů nebo třeba za pomoci najaté síly?“

Hillman potěžkal sklenici v ruce, jako by uvažoval, zda mi ji má hodit na hlavu. Dříve než se odvrátil, zahlédl jsem jeho vzteklou rudou masku. „To je naprosto vyloučeno. Proč mě týráte takovými nápady?“

„Já vašeho syna neznám. Vy byste ho znát měl.“

„Nikdy by mi nic takového neprovedl.“

„Dal jste ho do školy Laguna Perdida.“

„Musel jsem.“

„Proč?“

Vztekle se ke mně obrátil. „Pořád dorážíte se stejnou pitomou otázkou. Co to má s čímkoliv společného?“

„Snažím se zjistit, kam až to s Tomem došlo. Kdyby tu byl důvod domnívat se, že svůj únos zorganizoval sám, buď aby vás potrestal, nebo aby získal peníze, pustili bychom policii z řetězu.“

„Jste blázen!“

„Je Tom blázen?“

„Samozřejmě že ne. Upřímně řečeno, pane Archere, dělá se mi nanic z vás a z vašich otázek. Jestli chcete zůstat v mém domě, musíte přistoupit na mé podmínky.“

Měl jsem sto chutí odejít, ale něco mě zadrželo. Ten případ mi drápkem uvázl v mysli.

Hillman si nalil do skleničky whisky a půlku vypil.

„Na vašem místě bych s tou šňábou přestal,“ poradil jsem mu. „Čeká na vás rozhodování. Dnešek je možná nejdůležitější den vašeho života.“

Pomalu přikývl. „Máte pravdu.“ Naklonil se přes bar a vlil zbytek whisky do kovového dřezu. Pak se omluvil a šel nahoru za svou ženou.

V

Tiše jsem vyšel hlavním vchodem, vzal jsem si z kufru svého vozu klobouk a plášť do deště a pustil jsem se dolů po serpentinové příjezdové cestě. Ve zvadlém listí pod duby šelestily kapky deště a uvolňovaly vůně a vzpomínky. Když mi bylo sedmnáct, pracoval jsem jedno léto na ranči pro turisty na úpatí Sierry. Ke konci srpna, když vzduch začínal být ostřejší, jsem si našel děvče, a než léto skončilo, setkali jsme se v lese. Všechno od té doby mělo mírně sestupnou tendenci.

Dospívání jako by bylo stále obtížnější. Rozhodně bylo stále obtížnější odhadnout mladé lidi. Možná že Stella Carlsonová, jestli se k ní dostanu, by mi pomohla porozumět Tomovi.

Carlsonovi měli schránku na dopisy o dvě stě metrů níž po cestě. Byla to miniaturní kopie jejich koloniálního domu se zelenými okenicemi, vyvedená se vším všudy, i s těmi okenicemi, byly mi proti srsti jako nevkusný inzerát. Vystoupil jsem po příjezdové cestě k cihlovému zápraží a zaklepal jsem na dveře.

Otevřela mi hezká rudovlasá žena v plátěných šatech a věnovala mi chladný zelený pohled. „Prosím?“

Nedomníval jsem se, že se přes ni dostanu bez lhaní. „Jsem z pojišťovny.“

„V El Rancho nesmějí agenti chodit po domech.“

„Já vás nechci pojistit, paní Carlsonová, jsem likvidátor pohledávek.“ Vytáhl jsem z náprsní tašky starou průkazku, která potvrzovala mé prohlášení. Svého času jsem pracoval pro pojišťovací společnosti.

„Jestli je to kvůli mému havarovaném autu,“ řekla, „myslela jsem, že to už bylo všechno vyřízeno minulý týden.“

„Zajímáme se o příčinu nehody. Víte, vedeme si statistiku.“

„Nijak zvlášť netoužím po tom, abych se dostala do statistiky.“

„Váš vůz tam už je. Pokud vím, byl ukraden.“

Zaváhala a ohlédla se, jako by v hale byl nějaký svědek. „Ano,“ řekla konečně. „Byl ukraden.“

„Nějakým mladým darebákem ze sousedství, je to tak?“ usměrňoval jsem hovor.

V odpověď se zarděla. „Ano, a velice silně pochybuji, že to byla nehoda. Vzal mi vůz a naboural ho čistě ze zlomyslnosti.“ Slova vybuchla, jako by jí v mysli byla vřela už řadu dnů.

„To je zajímavá hypotéza. Smím jít dál a pohovořit si o tom s vámi?“

„No dobře.“

Vpustila mě do haly. Sedl jsem si ke stolku s telefonem a vytáhl černý poznámkový blok. Stála nade mnou, s jednou rukou na sloupku u začátku točitého schodiště.

„Máte něco, co by podpořilo tuto hypotézu?“ zeptal jsem se s pozvednutou tužkou.

„Myslíte to, že naboural auto úmyslně?“

„Ano.“

Její bílé zuby sevřely plný rudý dolní ret a zanechaly na něm krátkou rýhu. „To je něco, co se vám nevejde do statistiky. Ten chlapec – jmenuje se Tom Hillman – se zajímal o naši dceru. Dřív to býval daleko hodnější chlapec než teď. Po pravdě řečeno, trávíval zde většinu svého volného času. Jednali jsme s ním, jako by to byl náš vlastní syn. Ale náš vztah se pokazil. Velice pokazil.“ Říkala to zároveň hněvivě i lítostivě.

„Co ho pokazilo?“

Prudce mávla rukou. „Raději bych to nerozváděla. To pojišťovna nemusí vědět. Ani nikdo jiný.“

„Snad bych si mohl promluvit s tím chlapcem. Bydlí vedle, že?“

„Jeho rodiče, Hillmanovi, tam bydlí. Myslím, že jeho poslali někam pryč. My se teď už s Hillmanovými nestýkáme,“ dodala škrobeně. „Nejspíš to jsou docela slušní lidé, ale kolem toho kluka nadělali spoustu hloupostí.“

„Kam ho poslali?“

„Nejspíš do nějaké nápravné školy. Potřeboval to. Začal se jim úplně vymykat z rukou.“

„V jakém směru?“

„Ve všech směrech. Rozmlátil mé auto, což nejspíš znamená, že pil. Vím, že se potloukal po výčepech dole na Hlavní třídě.“

„Tu noc, než naboural auto?“

„Celé léto. Dokonce se snažil naučit těmto zlozvykům i Stellu. Právě to pokazilo naše vztahy, když to chcete vědět.“

Udělal jsem si poznámku. „Mohla byste být ještě přesnější, paní Carlsonová? Zajímáme se o celé společenské pozadí těchto nehod.“

„No, abych řekla pravdu, zatáhl Stellu do jednoho z těch hrozných brlohů. Dovedete si to představit, vzít nevinné šestnáctileté děvče do zaplivané putyky dole na Hlavní? Pokud nás se týká, tím pro nás Tom Hillman přestal existovat.“

„A co Stella?“

„Je to rozumné děvče.“ Mrskla pohledem na horní konec schodiště. „Její otec a já jsme ji přesvědčili, že z tohoto vztahu nic nekouká.“

„Takže do vypůjčení vašeho auta nebyla zapletena?“

„Jistěže ne.“

Jasný hlásek z horního konce schodiště zaprotestoval: „To není pravda, mami, a ty to víš. Povídala jsem ti…“

„Buď zticha, Stello! Jdi zpátky do postele. Když jsi tak nemocná, že nemůžeš jet na tábor, tak jen zůstaň hezky v posteli.“

Zatímco mluvila, paní Carlsonová plavně vystoupila do poloviny schodiště. Měla velmi pěkná lýtka, trochu svalnatá. Její dcera sestupovala k ní, štíhlá dívka s nádhernýma očima, které jako by zabíraly většinu její tváře pod čelem. Hnědé vlasy měla pevně sčesány dozadu. Byla oblečena v dlouhé kalhoty a modrý vlněný rolák, zdůrazňující pupencově ostré obrysy jejích ňader.

„Je mi líp, děkuju za optání,“ pronesla s ledovostí dospívajících. „Nebo mi aspoň bylo líp, dokud jsem tě neslyšela, jak lžeš o Tommym.“

„Co si to dovoluješ? Jdi do svého pokoje!“

„Půjdu, jestli přestaneš lhát o Tommym.“

„Buď zticha!“

Paní Carlsonová vyběhla ty tři čtyři schody, které je oddělovaly, popadla Stellu za ramena, násilím ji otočila a odvedla ji z dohledu. Stella stále opakovala slovo „lhářko“, dokud se za jejím tenkým, jasným hláskem nezabouchly dveře.

O pět minut později sešla paní Carlsonová dolů, čerstvě nalíčená, v zeleném klobouku s perem, kostkovaném plášti a rukavicích. Kráčela rovnou ke dveřím a doširoka je otevřela.

„Obávám se, že teď už musím spěchat. Můj kadeřník se na mě velice zlobí, když přijdu pozdě. Stejně jsme se dostali daleko od toho, co jste chtěl.“

„Právě naopak. Poznámky vaší dcery mě velice zajímaly.“

Usmála se na mne se zuřivou zdvořilostí. „Stelly si vůbec nevšímejte. Má horečku a je hysterická. Po celou dobu od té nehody je to ubohé dítě rozrušené.“

„Protože do ní byla zapletena?“

„Nebuďte blázen.“ Zarumplovala klikou u dveří. „Teď už opravdu musím jít.“

Vykročil jsem ven. Následovala mě a prudce za mnou práskla dveřmi. Pravděpodobně v tom měla velkou praxi.

„Kde máte vůz?“ volala za mnou.

„Seskočil jsem padákem.“

Stála a pozorovala mě, dokud jsem nedošel na konec příjezdové cesty. Pak se vrátila do domu. Plahočil jsem se zpátky k poštovní schránce Hillmanových a zahnul jsem vzhůru po jejich soukromé cestě. Šustění v lese sílilo. Myslel jsem, že je to vrabec, který hrabe v podrostu. Byla to však Stella.

Náhle se objevila vedle kmene stromu – v modré větrovce, s kapucí zavázanou pod bradou. Vypadala asi na dvanáct.

Pokynula mi s důstojností dospělé ženy a ukončila pohyb tím, že přiložila prst na rty.

„Raděj zůstanu z dohledu. Maminka mě bude hledat.“

„Myslel jsem, že je objednaná ke kadeřníkovi.“

„To je jenom další lež,“ prohlásila jasně. „Poslední dobou v jednom kuse lže.“

„Proč?“

„Myslím, že si lidé na to zvyknou nebo co. Maminka vždycky mluvila pravdu. Taťka taky. Ale tahle záležitost s Tommym je jaksi vyvedla z míry. Mě taky,“ dodala a zakašlala do dlaně.

„Neměla bys chodit venku v mokru,“ napomenul jsem ji. „Jsi nemocná.“

„Ve skutečnosti nejsem, aspoň ne tělesně. Jenom nemám náladu být s děckama na táboře a muset odpovídat na jejich otázky.“

„O Tommym?“

Přikývla. „Dokonce ani nevím, kde je. Vy to víte?“

„Ne, nevím.“

„Jste policista nebo co?“

„Býval jsem policista. Teď jsem to nebo co.“

Zkrabatila nosík a slabě se zachichtla. Pak strnula a naslouchala jako kolouch. Shodila kapuci.

„Slyšíte ji? To mě volá maminka.“

Mezi stromy jsem zdaleka slyšel hlas, který volal: „Stello!“

„Zabije mě,“ řeklo děvče. „Ale někdo musí jednou říct pravdu. Už vím. Tommy má na svahu dům na stromě, totiž míval ho, když byl mladší. Tam si můžeme popovídat.“

Šel jsem za ní po zpola zarostlé stezce. Malá sekvojová chatička se střechou z dehtového papíru seděla na nízké podlážce mezi rozpaženými větvemi dubu. Podomácku vyrobený žebřík, ošlehaný počasím do hněda stejně jako chatička, vystupoval šikmo k podlážce. Stella vylezla první a vešla dovnitř. Datel s červenou čepičkou vylétl z nezaskleného okna na sousední strom, tam se posadil a spustil k nám kázání. Od úpatí svahu sem doléhal hlas paní Carlsonové. Měla mocný hlas, ale začínal chraptět.

„Je to jako ve Švýcarském robinzonovi,“ poznamenala Stella, když jsem vstoupil. Seděla na okraji vestavěného lůžka, na němž byla matrace, ne však přikrývky. „Tommy a já jsme tu nahoře trávívali cele dny, když jsme byli děti.“ Bylo jí šestnáct a v jejím hlase zaznívala nostalgie. „Samozřejmě když jsme přišli do puberty, muselo to skončit. Nebylo by se to slušelo.“

„Máš Tommyho ráda.“

„Ano. Miluju ho. Vezmeme se. Ale ne abyste o nás získal špatný dojem. Ještě spolu ani vážně nechodíme. Nemáme dostaveníčka a nic mezi námi nebylo.“ Nakrčila nos, jako by se jí nelíbila vůně těchto slov. „Vezmeme se, až k tomu bude vhodná doba, až Tom ukončí vysokou školu, nebo ji aspoň pořádně začne. Nebudeme mít žádné finanční potíže, víte.“

Pomyslel jsem si, že mě používá k tomu, aby sama sebe trochu uklidnila tímto příběhem – prostým příběhem se šťastným koncem. „Jak to?“

„Tommyho rodiče mají fůry peněz.“

„A co tvoji rodiče? Dovolí ti, aby sis ho vzala?“

„V tom mi nemůžou zabránit.“

Věřil jsem jí – jestli ovšem Tommy přežije. Jistě viděla, jak se mi toto „jestli“ mihlo v očích jako stín. Byla vnímavé děvče.

„Je Tommy v pořádku?“ zeptala se změněným tónem.

„Doufám, že je.“

Naklonila se a zatahala mě za rukáv. „Kde je, pane…?“

„Nevím, Stello. Jmenuji se Lew Archer. Jsem soukromý detektiv a pracuju pro Tommyho. A tys mi chtěla říct pravdu o té havárce.“

„Ano. Byla to moje vina. Maminka a taťka si zřejmě myslí, že mě musí chránit, ale to jenom zhoršuje Tommymu situaci. Ve skutečnosti jsem za to mohla já.“ Její přímý, vzhůru upřený pohled, její vážná upřímnost mi připomínaly dítě, které se modlí.

„Řídilas to auto?“

„Ne. Nemyslím tím, že bych byla s ním. Ale řekla jsem mu, že si může vůz půjčit, a vzala jsem pro něho klíče z maminčina pokoje. Je to vlastně taky moje auto – totiž, můžu je používat.“

„Ví tohle maminka?“

„Ví. V neděli jsem to řekla jí i taťkovi. Ale oni už mluvili s policií a potom už nechtěli svou výpověď měnit nebo mi dovolit, abych ji uvedla na pravou míru. Povídali, prý to nic nemění na skutečnosti, že auto vzal.“

„Proč jsi mu dovolila, aby si je vzal?“

„Připouštím, že to nebyl moc dobrý nápad. Ale musel někam za někým jet a jeho otec mu nedovolil, aby si vzal některé z jejich aut. Byl nahraný. Maminka a taťka byli ten večer pryč a Tommy říkal, že bude za dvě hodiny zpátky. Bylo teprve kolem osmé a já jsem si myslela, že se nic nemůže stát. Nevěděla jsem, že bude pryč celou noc.“ Zavřela oči a objala se pažemi. „Celou noc jsem byla vzhůru a poslouchala, jestli se nevrací.“

„Kam jel?“

„Nevím.“

„O jakou záležitost šlo?“

„Ani to nevím. Povídal, že je to nejdůležitější věc v jeho životě.“

„Je možné, že mluvil o alkoholu?“

„Tommy nepije. Šlo o někoho, s kým se musel setkat, o někoho velice důležitého.“

„Jako je třeba obchodník s drogami?“

Rozevřela své nádherné oči. „Překrucujete věci právě tak, jako to dělá taťka, když na mě má zlost. Máte na mě zlost, pane Archere?“

„Ne. Jsem ti vděčný, že jsi upřímná.“

„Tak proč do toho pořád zatahujete všelijaké ošklivosti?“

„Asi proto, že jsem zvyklý vyslýchat ošklivé lidi. A někdy ani narkomanova vlastní matka, ani jeho děvče nevědí, že bere drogy.“

„Vím jistě, že Tommy drogy nebral. Byl vysloveně proti nim. Věděl, co to udělalo některým…“ Přikryla si ústa rukou. Měla okousané nehty.

„Cos chtěla říct?“

„Nic.“

Naše porozumění se začínalo hroutit. Snažil jsem se ze všech sil, abych je zachránil. „Poslouchej, Stello, nevytahuju špínu jen tak pro legraci. Tommy je ve skutečném nebezpečí. Jestli měl styky s narkomany, měla bys mi to říct.“

„To jenom někteří jeho přátelé hudebníci brali drogy,“ zamumlala. „Ti by mu jistě nijak neublížili.“

„Možná že mají přátele, kteří by mu ublížili. Co je to za lidi?“

„Jenom nějací lidé, se kterými hrál letos v létě na klavír, dokud ho otec nedonutil, aby toho nechal. Tommy chodíval na jejich jam sessions v neděli odpoledne do Šenkovny.“

„To je jeden z těch brlohů, o nichž se zmiňovala tvoje maminka?“

„Není to brloh. Tom mě do žádných brlohů nevodil. Bylo to pouze místo, kde se mohli scházet a hrát na své nástroje. Chtěl, abych slyšela, jak hrají.“

„A Tommy hrál s nimi?“

Živě přikývla. „Je velice dobrý pianista, dost dobrý, aby se tím uživil. Dokonce mu nabídli zaměstnání o víkendech.“

„Kdo mu ho nabídl?“

„Combo v Šenkovně. Jeho otec mu samozřejmě nedovolil, aby to přijal.“

„Pověz mi o lidech v tom combu.“

„Znám z nich jedině Sama Jackmana. Býval šatnářem v plaveckém klubu. Hraje na trombón. Pak tam byl saxofonista a trumpetista a bubeník. Nepamatuju se, jak se jmenují.“

„Co sis o nich myslela?“

„Nemyslela jsem si, že jsou moc dobří. Ale Tommy povídal, že mají v úmyslu nahrát album.“

„To chce každé combo. Myslím, co to bylo za lidi?“

„Byli to prostě hudebníci. Tommy je zřejmě měl rád.“

„Trávil s nimi hodně času?“

„Jenom nedělní odpoledne. A myslím, že někdy si je tam zašel poslechnout i večer. Říkal, že je to jeho druhý život.“

„Jeho druhý život?“

„Uhm. Víte, doma musel šprtat a obskakovat rodiče, aby se cítili fajn, a tak podobně. Právě tak to musím dělat já, když jsem doma. Ale od té havárky to moc dobře nefunguje. Nikdo se necítí fajn.“

Zachvěla se. Studený, vlhký vítr profukoval okénky domku na stromě. Hlas paní Carlsonové už nebylo slyšet. Byl jsem celý nesvůj, že tu to děvče zdržuju, když je matka hledá. Ale nechtěl jsem ji nechat odejít, dokud mi neřekne všechno, co ví. Dřepl jsem si před ní. „Stello, myslíš, že Tommyho schůzka v tu sobotu večer se týkala jeho přátel hudebníků?“

„Ne. Kdyby šlo o ně, byl by mi to řekl. Bylo to něco mnohem tajnějšího než tohle.“

„To povídal?“

„Nemusel to povídat. Bylo to něco tajného a strašně důležitého. Vypadal hrozně vzrušeně.“

„V dobrém, nebo špatném smyslu?“

„Nevím, jak to rozlišujete. Nebál se, jestli máte na mysli tohle.“

„Myslel jsem tím, jestli snad nebyl nemocný.“

„Nemocný?“

„Nemocný na duši.“

„Ne. Já – To je hloupost.“

„Tak proč ho jeho otec poslal pryč?“

„Mydlíte, že ho dal do ústavu pro duševně choré?“ Naklonila se ke mně tak blízko, že jsem na tváři cítil její dech.

„Do něčeho podobného – do školy Laguna Perdida. Neměl jsem v úmyslu ti to prozradit a prosím tě, abys to neříkala svým rodičům.“

„Nedělejte si starosti. Nic jim nepovím. Tak tam tedy je. Ti pokrytci!“ Její oči byly nehybné a vlhké. „Povídal jste, že je v nebezpečí. Snaží se mu vyříznout přední mozkový lalok jako v Tennessee Williamsovi?“

„Ne. Tam, kde byl, mu nehrozilo žádné nebezpečí. Ale předminulou noc z toho místa utekl a padl do rukou zlodějům. No, ale nebudu ti tím už dál zatěžovat hlavu. Mrzí mě, že se to prozradilo.“

„To vás nemusí mrzet.“ Podruhé mi dala nahlédnout, v jakou ženu vyrůstá. „Jestli se něco děje Tommymu, je to stejné, jako by se to dálo mně.“ Ukazováčkem si poklepávala přes nylonovou bundu na kost mezi drobnými ňadry. „Povídal jste, že se dostal do rukou zlodějům. Co je to za lidi?“

„Na tu otázku se snažím odpovědět, a to hezky rychle. Mohli by to být jeho přátelé ze Šenkovny?“

Zavrtěla hlavou. „Drží ho jako vězně nebo tak něco?“

„Ano. Snažím se je vypátrat, dříve než provedou něco horšího. Jestli víš o nějakých jeho dalších stycích, které měl ve svém druhém životě, obzvláště o stycích s podsvětím…“

„Ne. Žádné neměl. Nevedl ve skutečnosti druhý život. Tam v Šenkovně to byly jen řeči – řeči a hudba.“

Rty jí začínaly promodrávat. Náhle jsem se uviděl v ošklivém světle: jako bych se díval shora na robustní, shrbenou postavu týrající dítě, už tak dost utýrané. Projelo mnou poznání, jak děsivě snadno se věci, které děláte s dobrým záměrem, mohou obrátit ve zlé.

„Raději bys měla jít domů, Stello.“

Zkřížila ruce. „Nepůjdu, dokud mi neřeknete všecko. Nejsem malé dítě.“

„Ale toto je důvěrná informace. Neměl jsem v úmyslu cokoliv z ní prozradit. Kdyby se to doneslo k nesprávným lidem, jen by to zhoršilo situaci.“

S troškou pohrdání řekla: „Chodíte kolem horké kaše jako taťka. Drží Tommyho kvůli výkupnému?“

„Ano, ale vím zcela jistě, že to není obyčejný únos. Prý přišel k těm lidem ze své vlastní vůle.“

„Kdo to povídal?“

„Jeden z nich.“

Svraštila hladké čelo. „Tak proč by Tommymu hrozilo od nich nějaké nebezpečí?“

„Jestliže je zná,“ vysvětloval jsem, „není pravděpodobné, že ho nechají, aby se vrátil domů. Mohl by je identifikovat.“

„Rozumím.“ Její oči byly obrovské, vstřebávaly do sebe najednou všechnu hrůzu světa a temněly z ní. „Obávala jsem se, že se dostal do nějaké strašné bryndy. Jeho matka mi nic neřekla. Myslela jsem si, že se snad zabil a že to tutlají.“

„Co tě vedlo k tomu, že sis to myslela?“

„Tommy. To ráno po té havárce mi zatelefonoval a já jsem se s ním setkala tady v tomhle domku na stromě. Neměla jsem o tom nikomu ani muknout. Ale vy jste se mnou jednal poctivě. Chtěl mě ještě jednou vidět – jenom jako kamarád, víte – a říct mi naposled sbohem. Ptala jsem se ho, jestli jde pryč nebo co chce dělat. Neřekl mi to.“

„Uvažoval o sebevraždě?“

„Nevím. Bála jsem se, že to znamenalo právě tohle. Když jsem od té doby o něm neslyšela, byla jsem čím dál tím vyděšenější. Teď už nejsem tak vyděšená, jako jsem byla předtím, než jste mi všechny tyhle věci řekl.“ Pak jí jedna z těch věcí došla. „Ale proč by úmyslně šel ke zločincům a zůstával s nimi?“

„To není jasné. Možná nevěděl, že jsou to zločinci. Jestli tě napadá někdo…“

„Snažím se vzpomenout.“ Stáhla tvář a nakonec zase zavrtěla hlavou. „Nikdo mi nenapadá, ledaže by to byli ti lidé, co je chtěl navštívit v tu sobotu večer. Tenkrát, když si vypůjčil náš vůz.“

„Řekl ti aspoň něco o těch lidech?“

„Jenom že se nemůže dočkat, až se s nimi sejde.“

„Byli to muži, nebo ženy?“

„Dokonce ani to nevím.“

„A co v neděli ráno, když ses s ním setkala. Řekl ti vůbec něco o předcházející noci?“

„Ne. Měl velice mizernou náladu, po té havárce a všeobecně a po té strašné hádce se svými rodiči. Na nic jsem se ho nevyptávala. Počítám, že jsem měla, co? Vždycky udělám všechno špatně, ať už proto, že se snažím moc, nebo zase málo.“

„Myslím, že jednáš správně častěji než většina lidí.“

„Maminka si to nemyslí. Taťka taky ne.“

„Rodiče se můžou mýlit.“

„Jste rodič?“ Otázka mi připomněla smutné chlapce ve škole Laguna Perdida.

„Ne, nikdy jsem nebyl. Mám čisté ruce.“

„Děláte si ze mě legraci,“ řekla s mrzutou tváří.

„Nikdy. Zřídka kdy.“

Letmo se na mne usmála. „To je Gilbert a Sullivan. Nevěděla jsem, že detektivové jsou jako vy.“

„Neví to ani většina ostatních detektivů.“ Naše porozumění, které rostlo a uvadalo, začínalo zase rozkvétat. „Ještě na jednu věc jsem se tě chtěl zeptat, Stello. Zdá se, že tvoje maminka věří, že Tommy naboural její auto úmyslně.“

„Vím, že si to myslí.“

„Mohlo by na tom být něco pravdy?“

Uvažovala o otázce. „Nevím, jak by to bylo možné. To by mi neudělal a jí taky ne, ledaže…“ Vzhlédla s temným podezřením.

„Pokračuj.“

„Ledaže by se snažil zabít se a už by mu na ničem nezáleželo.“

„A snažil se?“

„Možná že ano. Nechtěl jít domů, tolik mi řekl. Ale neřekl mi proč.“

„Snad bych se něco dozvěděl, kdybych prohledal vůz. Víš, kde je?“

„Je v Ringově vrakovišti. Maminka se tam tuhle byla na něj podívat.“

„Proč?“

„Počítám, že jí to pomáhá udržovat se ve varu. Maminka je do Tommyho ve skutečnosti úplný blázen, nebo aspoň bývala, a taťka taky. Tahle záležitost na ně hrozně těžce dolehla. A já jim to nijak neulehčuju tím, že jsem teď utekla z domu.“ Vstala a rychle zadupala. „Maminka zavolá četníky. A taky mě zabije.“

„Ne, nezabije.“

„Ano, zabije.“ Ale v podstatě se nebála o sebe. „Jestli se dozvíte něco o Tommym, dáte mi vědět?“

„To by mohlo být poněkud obtížné, vzhledem k postoji tvé maminky. Proč by ses ale neozvala ty, když budeš moct? Tohle je číslo služby pro nepřítomné, tam se můžeš vždycky dozvědět, kdy mě zastihneš.“ Dal jsem jí vizitku.

Sešplhala dolů po žebříku a zmizela mezi stromy, jedna z těch mladých lidí, kterým by se člověk nejraději omluvil za tento svět.

VI

Šel jsem zpátky k domu Hillmanových. Pod snižující se oblohou připomínal přísnou bílou pevnost. Neměl jsem chuť jít zrovna teď dovnitř a pustit se do křížku s těžkým, dusivým strachem, který prosycoval atmosféru v pokojích. Nicméně jsem měl konečně vodítko. Které mi mohl dát Hillman, kdyby byl chtěl.

Dříve než jsem nasedl do auta, pohlédl jsem k průčelnímu oknu Tomova pokoje. Hillmanovi seděli těsně u sebe v okenním výklenku a vyhlíželi ven. Hillman zavrtěl úsečně hlavou: nikdo nevolal.

Jel jsem do města a zahnul jsem přímo z dálnice na hlavní ulici. Štukované a dřevěné budovy v této části města, mezi dálnicí a železniční tratí, tu stály už dlouhou dobu a pomalu chátraly. Byly tu mexické jídelny a kulečníkové herny a bleší trh a výčepy. Mokré chodníky byly téměř liduprázdné, jak to v Kalifornii vždycky bývá, když prší.

Zaparkoval a zamkl jsem vůz před obchodem s výprodejním a sportovním zbožím a zeptal jsem se majitele, kde je Šenkovna. Ukázal na západ, směrem k oceánu.

„Myslím, že přes den nemají otevřeno. Ale spousta jiných podniků má otevřeno.“

„A kdepak je Ringovo vrakoviště?“

„Tři bloky jižně na Sanger Street, je to první semafor pod železniční tratí.“

Poděkoval jsem mu.

„Není vůbec zač.“ Byl to muž středních let s pískovým knírkem a vesele nesl břímě neúspěchu. „Mohu vám prodat nepromokavý chránič na klobouk.“

„Co stojí?“

„Osmadevadesát centů. S daní dolar dva centy.“

Koupil jsem si chránič. Navlékl mi ho na klobouk. „Člověk v tom zrovna dvakrát nevypadá, ale…“

„Krása je funkční.“

Usmál se a přikývl. „Vzal jste mi ta slova rovnou z úst. Hned jsem si myslel, že jste duchaplný člověk. Mimochodem, jmenuji se Botkin, Joseph Botkin.“

„Lew Archer.“ Potřásli jsme si rukama.

„Potěšení je na mé straně, pane Archere. Jestli to není příliš osobní otázka, proč se chcete jít napít do Šenkovny?“

„Co je špatného na Šenkovně?“

„Nelíbí se mi, jak vedou ten podnik, to je vše. Snižuje to celé okolí. A to má – bůh je mi svědek – už tak dost nízkou úroveň.“

„Jak vedou ten podnik?“

„Za prvé dovolují mladým lidem, aby se tam scházeli, neříkám, že jim podávají lihoviny, to ne. Ale neměli by jim vůbec dovolovat vstup.“

„A co dělají za druhé?“

„Moc mi to povídá.“ Prohnaně na mne zašilhal. „A vy se moc ptáte. Nejste náhodou od kontroly?“

„Ne, ale pravděpodobně bych vám to stejně neřekl, kdybych byl. Vede se proti Šenkovně nějaké vyšetřování?“

„Vůbec by mě to nepřekvapilo. Slyšel jsem, že na ně byla podaná stížnost.“

„Nějakým Hillmanem?“

„Jo. Vy teda jste od kontroly, co? Jestli si to místo chcete prohlédnout, otvírají v pět.“

Bylo za deset minut půl páté. Toulal jsem se po ulici a díval se okny zastaváren na věci ukořistěné ztroskotaným životům. Šenkovna byla opravdu zavřená. Vypadala, jako by se už nikdy neměla otevřít. Nad červeně kostičkovanými vitrážkami jsem nahlédl do temného vnitřku. Červeně kostičkované stolky a židličky stály kolem tanečního parketu velkého jako deseticent; a dál vzadu ve stínu bylo pódium pro orchestr, ozdobené křiklavým papírem. Vypadalo tak opuštěně, že by si člověk myslel, že všichni členové kapely už před lety dali své inštrumenty do zastavárny a odešli z města.

Vrátil jsem se k vozu a odjel jsem po Sanger Street k Ringově ohradě. Byla obehnána vysokým prkenným plotem, na němž bylo skoro dvoumetrovými bílými písmeny namalováno jméno majitele. Protáhl jsem se bránou dovnitř. Z otevřených dveří chaty vyklouzl černý německý ovčák a jemně uchopil mé pravé zápěstí do velkých žlutých zubů. Nevrčel ani nevydával žádné podobné zvuky. Jenom mě držel a vesele mi vzhlížel do tváře.

Ve dveřích chaty se objevil rozložitý tlouštík s medicinbalem břicha špatně ukrytým pod kostkovanou košilí.

„To stačí, Lve.“

Pes mě pustil a šel k tlouštíkovi.

„Má špinavé zuby,“ řekl jsem. „Měl byste mu dávat kousat kosti. Ale nemyslím zrovna zápěstní kosti.“

„Promiňte. Nečekali jsme žádné zákazníky. Ale on vám neublíží, že ne, Lve?“

Lev zakoulel očima a vyplázl asi čtvrt metru jazyka.

„Jen ho pohlaďte.“

„Jsem milovník psů,“ řekl jsem, „ale je on milovník lidí?“

„Jistěže. Jen ho pohlaďte.“

Pohladil jsem ho. Lev si lehl na záda s prackama ve vzduchu a cenil na mne tesáky.

„Čím vám můžu posloužit, pane?“ zeptal se Ringo.

„Chci se podívat na auto.“

Mávl rukou k ohradě. „Mám stovky aut. Ale není tu ani jedno, se kterým byste mohl odjet. Chcete auto k rozebrání na součástky?“

„Chci si prohlédnout jedno speciální auto,“ vytáhl jsem svou pojišťováckou průkazku. „Je to myslím skoro nový dodge, patřil nějaké paní Carlsonové, a nabouraný je asi před týdnem nebo tak nějak.“

„Jo. Ukážu vám ho.“

Navlékl si černý gumový pršiplášť. Lev a já jsme ho následovali úzkou uličkou mezi dvěma řadami automobilových vraků. Pomačkané mřížky a kapoty, rozdrcená přední skla, utržené blatníky, propadlé střechy, vykuchaná sedadla a splasklé pneumatiky mě přivedly na myšlenku o nějaké poslední, všeobecné katastrofě na expresní dálnici. Někdo se smyslem pro detail by měl udělat studii automobilových pohřebišť, myslel jsem si, tak jako se dělají studie zřícenin a střepů zaniklých civilizací. Možná by se našel klíč k tomu, proč zaniká naše civilizace.

„Všechny v téhle řadě jsou úplně namaděru,“ řekl Ringo, „Tohle je ten Carlsonův krám, ten druhý od konce. Tamhleten pontiac přišel po něm. Čelní srážka. Dva mrtví.“ Otřásl se. „Nikdy nejezdím po dálnici, když se tomu můžu vyhnout.“

„Jak došlo k havárce Carlsonova vozu?“

„Nějaký kluk v sousedství si ho půjčil na vyjížďku, jakýsi chlapec jménem Hillman. Víte, jací jsou tihle mladí floutkové, když není vůz jejich, nestarají se, co se mu stane. Podle rozboru dopraváků nezvládl zatáčku a sjel ze silnice a pravděpodobně auto převrátil na střechu, když se je snažil zase doslat zpátky na silnici. Musel se párkrát převrátit a zarazil se o strom.“

Obešel jsem konec řady a prohlédl jsem si vůz ze všech stran. Na střeše, na kapotě a na všech čtyřech blatnících byly hluboké rýhy, jako by do auta někdo nazdařbůh mlátil perlíkem. Přední sklo bylo pryč. Dveře byly zkřížené.

Když jsem se levými dvířky naklonil dovnitř, zpozoroval jsem oválný kus bílé umělé hmoty s natištěným nápisem, vyčnívající ze škvíry mezi sedadlem řidiče a opěradlem, Sáhl jsem dovnitř a vytáhl jej. Byl to mosazný klíček ke dveřím.

Nápis na visačce z umělé hmoty pravil: DACKŮV MOTEL 7.

„Dejte pozor na sklo uvnitř,“ varoval mě Ringo za mnou. „Co vlastně chcete zjistit?“

Vstrčil jsem klíček do kapsy a pak teprv jsem se obrátil. „Nedovedu pochopit, jak to, že se ten mladík nezranil.“

„Nezapomeňte, že se držel volantu. Měl kliku, že se volant nezlomil.“

„Je nějaká možnost, že havaroval úmyslně?“

„Ne. Muselo by mu strašit ve věži, aby to udělal. Ovšem dneska člověk s těma mládencema nikdy neví. Ty víš, Lve?“ Sklonil se, aby psa pohladil po hlavě, a mluvil dál, buď k němu, nebo ke mně. „Můj vlastní syn, kterého jsem vychoval v téhle branži, odešel studovat a teď už pár let nejezdí domů ani na vánoce. Nemám nikoho, kdo by převzal obchod.“ Napřímil se a přísně se rozhlédl po svých vracích jako vládce zpustošené říše.

„Je možné, že by byl někdo s ním v autě?“

„Ne. Byli by se tam doslova utloukli, když neměli ochranné pásy a neměli se čeho držet.“ Pohlédl k obloze a netrpělivě dodal: „Ne že by mi vadilo tu stát a odpovídat na vaše otázky, pane. Ale jestli opravdu chcete znát podrobnosti o téhle havárce, promluvte si s dopraváky. Zavírám.“

Bylo za deset minut pět. Vrátil jsem se k Šenkovně. Někdo rozsvítil uvnitř pár světel. Přední vchod byl dosud zamčený. Šel jsem zpět k autu a čekal jsem. Vytáhl jsem klíček z Dackova motelu, prohlédl jsem si ho a uvažoval jsem, jestli něco znamená. Vymyslel jsem si několik za vlasy přitažených teorií, ale třeba znamenal jen to, že hezká paní Carlsonová je nevěrná svému manželovi.

Krátce po páté hodině tmavý mužíček v červené kazajce odemkl přední dveře Šenkovny a zaujal své místo za výčepním pultem. Vešel jsem a posadil se na židličku proti němu. Za pultem vypadal daleko vyšší. Naklonil jsem se přes pult a viděl jsem, že stojí na dřevěné podlážce asi třicet čísel nad zemí.

„Jo,“ řekl, „to mi dodává úroveň. Bez toho taktak vidím přes pult.“ Zašklebil se. „Tedy, moje žena měří metr sedmdesát a je úměrně tomu stavěná. Teď už by tu měla být,“ dodal pedantský a pohlédl na náramkové hodinky na miniaturním zápěstí. „Co si dáte?“

„Whisky s citrónem. Jste majitel tohoto podniku?“

„Já a moje paní na něm máme podíl.“

„Pěkné místo,“ pochválil jsem, ačkoliv nebylo nijak zvlášť pěkné. Nebylo o nic čistší a o nic veselejší než průměrný výčep a gril s kabaretními ambicemi. Starý číšník, který se opíral o zeď vedle kuchyňských dveří, jako by spal vstoje.

„Děkuju. Máme s ním svoje plány.“ Zatímco mluvil, připravoval mi zkušenou rukou nápoj. „Vy jste tu ještě nikdy nebyl. Nepamatuju si váš obličej.“

„Jsem z Hollywoodu. Slyšel jsem, že máte docela dobré džezové combo.“

„Jo.“

„Budou hrát dneska večer?“

„Hrajou jen v pátek a v sobotu večer. Ve všední dny nemáme takovou návštěvnost, aby se vyplatili.“

„A co nedělní jam sessions? Ještě je stále pořádáte?“

„Jo. Zrovna včera jsme jedno měli. Mládenci byli v náramné formě. Velká škoda, že jste je propásl.“ Šoupl mi drink přes pult. „Pracujete v hudební branži?“

„Čas od času zastupuju hudebníky. Mám kancelář na Stripu.“

„Sam by si s vámi chtěl promluvit. To je vedoucí.“

„Kde bych ho našel?“

„Mám někde jeho adresu. Okamžik, prosím.“

Dva mladíci ve všedních oblecích s rameny postříkanými deštěm se usadili na druhém konci pultu. Mluvili zvučnými hlasy o miliónovém obchodu s realitami. Zřejmě to byl kšeft někoho jiného, ne jejich, ale jim zjevně působilo potěšení bavit se o něm.

Mužíček nečekal, co si objednají, a obsloužil je malými whiskami. Do výčepu vstoupila mladá žena štědré postavy, vymotala se z průhledného pršipláště, srolovala ho a všoupla pod pult. Měla sicilský nos a krk ověšený šperky jako princezna banditů.

Mužíček na ni přísně pohlédl. „Jdeš pozdě. Nemůžu pracovat bez hostesky.“

„Je mi líto, Tony. Ráchel přišla zase pozdě.“

„Tak si najdi jiné děvče k dítěti.“

„Ale ona to s malým tak umí. Jistě bys nechtěl, aby ho krmil jen tak někdo.“

„Teď se o tom nebudeme bavit. Víš, kde máš být.“

„Ano, pane Napoleone.“

Se vzpurným zhoupnutím boků zaujala své místo u dveří. Zákazníci se začínali ve dvojicích i v menších skupinkách trousit dovnitř. Většinou to byla mládež nebo lidé mladších středních let. Vyhlíželi docela slušně. Hosteska, která živě hovořila a smála se a cinkala šperky, je uváděla k červeně kostkovaným stolkům.

Její manžel si na mne po chvilce vzpomněl. „Tady je ta adresa Sama Jackmana. Nemá telefon, ale není to daleko odtud.“

Podal mi list z trhacího bloku, na který tužkou napsal: „Mimosa 169, byt č. 2.“

Bylo to blízko trati, starý brázděný dům, jehož viktoriánské vyřezávané ozdoby na fasádě napůl sežvýkal zub času. Těžké vyřezávané hlavní dveře byly otevřené. Vešel jsem do haly a ucítil jsem pod nohama zborcené parkety. Na zavřených dveřích po mé pravici visela na jediném hřebíku vzhůru nohama z kovu vyražená číslice 2. Když jsem zaklepal, zadrnčela.

Vyhlédl žlutolící muž bez saka. „Koho hledáte?“

„Sama Jackmana.“

„To jsem já.“ Zdálo se, že je překvapen, že by někdo mohl hledat jeho. „Jde o nějaký obchod?“ Položil otázku s jakousi falešnou nadějí, která si sama odpovídala záporně.

„Ne, ale chci s vámi mluvit o něčem důležitém, pane Jackmane.“

Zachytil to „pane“ a souhlasně přikývl. „Dobrá.“

„Smím dál? Jmenuji se Lew Archer a jsem soukromý detektiv.“

„Já nevím, byt je v hrozném nepořádku. Když žena celý den pracuje – no ale pojďte dál.“

Vcouval do bytu, jako by se bál odkrýt si bok. Byt sestával z jedné velké místnosti, která asi kdysi bývala přijímacím pokojem domu. Stále ještě měla své honosné rozměry, ale vysoký strop byl popraskaný a flekatý od vody a na oknech visely potrhané záclony. U vnitřní zdi stála lepenková skříň a za zástěnou plynová plotna. Sešlý nábytek, počítaje v to i neustlané manželské postele v jednom rohu, se neuspořádaně kupil na holé dřevěné podlaze. Na stole vedle postele malý televizor odvíjel pohromy dne v jasných řečnických větách.

Jackman jej vypnul, sebral hořící cigaretu z pokličky kávové konvice na stole a posadil se na kraj postele. Nebyla to marijánková cigareta. Seděl nehnutě a mlčky čekal, až vysvětlím, co chci. Usedl jsem proti němu.

„Hledám Toma Hillmana.“

Blýskl po mně pohledem, v němž byl strach, a pak se soustředil na típání cigarety. Špačka strčil do kapsičky u košile.

„Nevěděl jsem, že se ztratil.“

„Ztratil se.“

„To je náramně zlé. Co vás přivedlo na myšlenku, že je tady?“ Podíval se po pokoji širokýma, nemrkajícíma očima. „Poslal vás pan Hillman?“

„Ne.“

Nevěřil mi. „Jen mi to tak napadlo. Pan Hillman má na mě spadeno.“

„Proč?“

„Zajímal jsem se o jeho chlapce.“

„Po jaké stránce?“

„Osobně.“ Obrátil ruce na kolenou dlaněmi vzhůru. „Slyšel jsem ho drnkat na piano v klubu. Bylo to jednoho dne loni na jaře. Já sám tak trochu drnkám. Piano není můj nástroj, ale Tom se začal zajímat o některé akordy, které jsem mu ukázal. Tím jsem měl na něho špatný vliv.“

„A opravdu jste ho měl?“

„Pan Hillman si to myslel. Dal mě z klubu vyhodit. Nechtěl, aby se jeho drahocenný chlapec stýkal s takovými lidmi, jako jsem já.“ Jeho obrácené ruce ležely jako bezmocná bělobřichá zvířata na hřbetech. „Jestli vás neposlal pan Hillmann, tak kdo vás poslal?“

„Nějaký člověk jménem doktor Sponti.“

Myslel jsem, že to jméno nebude pro něho nic znamenat, ale zatím na mne opět vrhl bázlivý pohled. „Sponti? Myslíte…?“ Zmlkl.

„Pokračujte, pane Jackmane. Řekněte mi, co si myslím.“

Schoulil se do sebe jako člověk, který náhle zestárne. Jeho řeč se pokazila: „O ničemž nic nevím, pane.“ Otevřel ústa v idiotském úsměvu, který odhalil naprostý nedostatek zubů.

„Myslím, že víte fůru věcí. Myslím, že tu budu sedět tak dlouho, dokud mi něco z nich nepovíte.“

„To je vaše právo,“ řekl, třebaže nebylo.

Vytáhl špačka z kapsičky u košile a kuchyňskou zápalkou si připálil. Zkroucený černý zbytek zápalky odhodil do pokličky kávové konvice. Dívali jsme se jeden na druhého skrz kouř, který proudil jako ektoplazma z jeho úst.

„Vy znáte doktora Spontiho, že?“

„Slyšel jsem to jméno,“ připustil Jackman.

„Viděl jste Toma Hillmana v posledních dvou dnech?“

Zavrtěl hlavou, ale jeho oči se upíraly na mou tvář takovým způsobem, jako by očekával, že se setká s protestem.

„Kde jste slyšel Spontiho jméno?“

„Od jedné své příbuzné. Pracovala v kuchyni ve škole L.P.“

S ironií dodal: „Se mi zdá, že tím se stávám spoluviníkem.“

„Spoluviníkem na čem?“

„Na jakémkoliv zločinu, co existuje. Dokonce bych ani nemusel vědět, co se stalo, nebo jo?“ Zamáčkl oharek cigarety a předstíral, že pečlivě potlačuje hněv.

„S těmihle řečičkami se nikam nedostaneme.“

„Kam se dostaneme s vašimi řečičkami? Všecko, co vám řeknu, je důkazem proti mně, ne?“

„Mluvíte jako člověk s trestním rejstříkem.“

„Měl jsem nějaké maléry.“ Po dlouhém mlčení dodal: „Je mi líto, že je má Tommy Hillman.“

„Zřejmě ho máte rád.“

„Měli jsme se rádi.“ Dále to však nerozváděl.

„Přál bych si, abyste mi o něm řekl něco víc. Proto jsem vlastně přišel.“

Má slova zněla trochu falešně. Podezříval jsem Jackmana a on to věděl. Byl dobrý pozorovatel a měl jemný sluch.

„Tedy mě napadlo něco jiného,“ řekl. „Napadlo mě, že jdete po Tommym, abyste ho dostal zpátky do školy L. P. Opravte mě, jestli se mýlím.“

„Mýlíte se.“

„Nevěřím vám.“ Sledoval mé ruce, aby viděl, jestli ho nechci udeřit. Na jeho tváři byly stopy po dřívějších úderech. „Nic ve zlém, ale nevěřím vám, pane…“

Opakoval jsem své jméno. „Víte, kde je Tommy?“

„Ne. Vím jenom tohle: Jestli ho pan Hillman dal do školy L. P., je mu líp, když se potlouká venku, než kdyby šel domů. Jeho otec neměl žádné právo tohle mu provést.“

„To mi také řekli.“

„Kdo vám to řek?“

„Jedna žena z tamního učitelského sboru. Povídala, že podle jejího mínění Tom nebyl narušený a nepatřil do této školy. Tom s ní zřejmě souhlasil. V sobotu v noci utekl.“

„To je dobré.“

„Není to zrovna dobré. Tam byl aspoň v bezpečí.“

„Je v bezpečí,“ řekl Jackman a okamžitě zalitoval, že to řekl. Otevřel ústa v nesmyslném bezzubém úsměvu – tragická maska, jež předstírá, že je komická.

„Kde tedy je?“

Jackman pokrčil hubenými rameny. „Už jsem vám to jednou řek a říkám vám to znovu, že nevím.“

„Jak jste věděl, že se Tom potlouká venku?“

„Sponti by vás jinak za mnou neposlal.“

„Chápete rychle.“

„Musím pochytit, co se dá,“ řekl. „Vy toho spoustu namluvíte, a málo řeknete.“

„Vy říkáte ještě méně. Ale vy budete mluvit, Same.“

Rychle, křečovitě vstal a vrhl se ke dveřím. Očekával jsem, že mi řekne, abych vypadl, ale neřekl. Postavil se proti zavřeným dveřím v póze člověka čelícího popravčí četě.

„Co očekáváte, že udělám?“ křičel. „Že strčím krk do oprátky, aby mě Hillman moh oběsit?“

Šel jsem k němu.

„Nepřibližujte se ke mně!“ Strach v jeho očích jasně hořel, živen dlouhou zápalnou šňůrou zkušeností. Zvedl ohnutou paži, aby si chránil hlavu. „Nesahejte na mě!“

„Uklidněte se. O té oprátce, to jsou hysterické řeči.“

„Tohle je hysterický svět. Ztratil jsem zaměstnání, protože jsem toho chlapce učil trochu hudbě. Teď Hillman zvedá sázku. Co mi napaří tentokrát?“

„Jestli je chlapec v bezpečí, nenapaří vám nic. Vy jste povídal, že je v bezpečí. Nepovídal?“

Neodpověděl, ale pod paží se na mne podíval. V očích mu stály slzy.

„Proboha, Same, v téhle věci bychom se měli dohodnout. Vy máte toho chlapce rád, nepřejete si, aby se mu stalo něco zlého. Právě to mám na mysli i já.“

„Je zlé a zlé.“ Ale paži pozvednutou na ochranu nechal klesnout a dál studoval mou tvář.

„Vím, že je zlé a zlé,“ souhlasil jsem. „Nevede mezi tím žádná přímá a zřetelná dělicí čára. Nerozlišuje se jen černá a bílá. Vím, že podporujete Toma proti jeho otci. Nepřejete si, aby byl odříznut od vás a od vaší hudby. A myslíte si, že ho chci zavléct zpátky do školy, kam nepatří.“

„A nechcete snad?“

„Snažím se mu zachránit život. Myslím, že mi můžete pomoct.“

„Jak?“

„Zase se posaďme a v klidu si pohovořme jako předtím. Pojďte. A přestaňte ve mně vidět Hillmana.“

Jackman se vrátil na postel a já jsem si sedl poblíž něho.

„Tak tedy, Same, viděl jste ho v posledních dvou dnech?“

„Koho? Pana Hillmana?“

„Nezačínejte zase s tou hrou na blbečka. Jste inteligentní člověk. Proto odpovězte na mou otázku.“

„Než to udělám, odpovíte mi vy na jednu mou otázku?“

„Jestli to bude v mé moci.“

„Když říkáte, že se snažíte zachránit mu život, míníte tím zachránit ho před špatnými vlivy, že, a šoupnout ho zpátky do těch Cvokovic se všemi těmi ostatními cvoky?“

„Chlapce můžou potkat horší věci.“

„Neodpověděl jste na mou otázku.“

„Taky jste se mohl zeptat na něco lepšího. Chci ho zachránit před smrtí. Je v rukou lidí, kteří se můžou nebo nemusí rozhodnout ho zabít, podle toho, co je napadne. Říkám vám něco, co nevíte?“

„To tedy říkáte, člověče.“ Jeho hlas byl upřímný a oči měl plné výčitek svědomí. Ale on a já jsme spolu mohli mluvit celý rok, a on by pořád něco zamlčoval. Mezi jiným zamlčoval, že mi nevěří.

„Proč mi nevěříte, Same?“

„Nic takového jsem neřek.“

„Nemusíte to říkat. Dáváte to najevo tím, že sedíte na informacích, které máte.“

„Nesedím na ničom, s výjimkou tudletý starý rozvrzaný postele,“ řekl zeširoka ve vzteklé parodii.

„Teď vím, že sedíte. Mám sluch pro určité věci, právě tak jako vy máte sluch pro hudbu. Hrajete na trombón, že?“

„Ano.“ Vypadal překvapeně.

„Slyšel jsem, že to foukáte dobře.“

„Nelichoťte mi. Nejsem žádný J. C. Higginbotham.“

„A já nejsem žádný Sherlock Holmes. Ale dříve nebo později mi povíte, kdy jste viděl Tommyho naposled. Přece nechcete sedět na své staré rozvrzané posteli a čekat, až vám televize ohlásí, že někde ve škarpě našli Tommyho mrtvolu?“

„A našli ji?“

„Prozatím ne. Může se to stát dneska večer. Kdy jste ho viděl?“

Zhluboka se nadechl. „Včera. Byl v pořádku.“

„Přišel sem?“

„Ne, pane. Nikdy tu nebyl. Zastavil se včera odpoledne v Šenkovně. Přišel zadním vchodem a zdržel se jen pět minut.“

„Co měl na sobě?“

„Planďáky a černý svetr. Jednou mi povídal, že mu ten svetr uštrikovala maminka.“

„Mluvil jste s ním včera odpoledne?“

„Zahrál jsem mu speciální kousek a on přišel a poděkoval mi. To bylo všecko. Nevěděl jsem, že je na útěku. Páni, měl s sebou dokonce i svou přítelkyni.“

„Stellu?“

„Tu druhou. Tu starší.“

„Jak se jmenuje?“

„Nikdy mi to neřek. Viděl jsem ji předtím jenom jednou nebo dvakrát. Tommy věděl, že bych mu neschvaloval, že se kolem ní točí. Je dost stará, aby mohla být jeho mámou.“

„Můžete ji popsat?“

„Je to odbarvená blondýna se spoustou vlasů, víte přece, jak se to teďka nosí,“ máchl rukou nahoru od svého vrásčitého čela. „Má modré oči a užívá spoustu očních stínů. Těžko říct, jak vypadá pod vším tím makeupem.“

Vytáhl jsem blok a udělal jsem si pár poznámek. „Co dělá?“

„Asi něco u divadla. Jak říkám, nikdy jsem s ní nemluvil. Ale vypadá na to.“

„Počítám, že je přitažlivá.“

„Pro Toma zřejmě je. Se mi zdá, že je to jeho první ženská. Spousta mládenců začíná se staršími ženami. Ale,“ dodal šeptem, „moh si vybrat líp.“

„Kolik jí je?“

„Aspoň třicet. Neukazovala mi svůj křestní list. Obléká se na svůj věk mladě – sukně nad kolena. Není velká a možná že v patřičném osvětlení by mohla hrát i role mladic.“

„Co měla na sobě včera?“

„Tmavé šaty z modrého saténu nebo něčeho takového, pošité flitrama a s výstřihem až semhle.“ Dotkl se solaru plexus. „Úplně mě bolelo, když jsem viděl Toma, jak ji drží kolem pasu.“

„A jaký měla ona vztah k němu?“

„Ptáte se mě víc, než můžu odpovědět. Je to pohledný mládenec a ona předváděla úplnou přehlídku svých citů. Ale člověk nepotřebuje rentgenové oči, aby viděl, o co jí jde.“

„Je možné, že patří k podsvětí?“

„Může být.“

„Viděl jste ji někdy s nějakým jiným mužem?“

„Nikdy. Viděl jsem ji jen jednou nebo dvakrát s Tomem.“

„Jednou nebo dvakrát?“

Zadumal se. „Před včerejškem dvakrát. Poprvé jsem ji viděl před čtrnácti dny. Byla to neděle a Tom ji přived odpoledne na naše jam session. Ta ženská pila a nejdřív chtěla zpívat a pak chtěla tancovat. Při těchhle jam sessions nedovolujeme tanec, to se pak musí platit kabaretní daň. Někdo jí to řek a ona se namíchla a odvlekla Toma pryč.“

„Kdo jí řekl, že nemá tančit?“

„Nevzpomínám si. Některý z fandů, co seděli kolem, ti jsou proti tanci. Hudba, kterou hrajeme v neděli, není stejně taneční hudba. Je to spíš hudba k chvále boží,“ řekl překvapivě.

„A kdy jste ji spatřil podruhé?“

Váhal a přemýšlel. „To bylo před deseti dny, v pátek. Přišli asi kolem půlnoci a dali si obložený chlebíček. O přestávce jsem prošel kolem jejich stolu, ale Tom mě nepředstavil ani mě nepozval, abych si přišed. Nevadilo mi to. Zřejmě si měli co povídat.“

„Zaslechl jste něco z jejich hovoru?“

„Zaslech.“ Tvář mu ztvrdla. „Potřebuje peníze, povídala mu, peníze, aby mohla odejít od svého muže.“

„Víte určitě, že jste slyšel tohle?“

„Tak určitě, jakože tu sedím.“

„Jak se na to všechno tvářil Tom?“

„Zdálo se mi, že je celý pryč.“

„Pil?“

„Ona pila. On ne. V Šenkovně nepodávají nápoje nezletilým. Ne, pane. Ta ho omámila něčím daleko horším než pitím.“

„Drogami?“

„Však víte, co myslím.“ Jeho ruce vymodelovaly ve vzduchu ženskou postavu.

„Použil jste slova ‚omámila‘.“

„To byl jenom řečnický obrat,“ bránil se nervózně a přes rukáv košile si třel paži.

„Fetujete?“

„Ne, pane. Já se omamuju televizí,“ řekl s náhlým sklíčeným úsměvem.

„Ukažte mi paže.“

„Nemusím vám nic ukazovat. Na to nemáte právo.“

„Chci si ověřit, jestli mluvíte pravdu. Okay?“

Rozepjal si manžety a vyhrnul si rukávy na hubených žlutých pažích. Dolíčkovité jizvy na nich byly staré a zacelené.

„Dostal jsem se z Lexingtonu před sedmi lety,“ přiznal se, „a od té doby jsem se nespustil, díky bohu.“

Dotkl se jizev s jakousi úctou. Byly jako drobné vyhaslé sopky na jeho těle. Přikryl je.

„Děláte dobře, pane Jackmane. Se zkušenostmi, co máte, byste pravděpodobně poznal, kdyby Tom fetoval.“

„Pravděpodobně jo. Tom nefetoval. Nejednou jsem mu dělal kázání na tohle téma. Muzikanti mají svá pokušení. Ale Tom si vzal má kázání k srdci.“ Posunul si ruku k oblasti srdce. „Měl jsem mu udělat kázání o ženských.“

„Nikdy jsem neslyšel, že by to nějak moc účinkovalo. Viděl jste někdy Toma a tu blondýnku s někým jiným?“

„Ne.“

„Představil ji někomu?“

„Pochybuju. Hlídal si ji pro sebe. Blýskal se s ní, to jo, ale hlídal si ji pro sebe.“

„Nemáte tušení, jak se jmenuje?“

„Ne. Nemám.“

Vstal jsem a poděkoval jsem mu. „Je mi líto, jestli jsem vám připravil perné chvíle.“

„Už jsem zažil pernější.“

VII

Dackův motel byl na okraji města, v poněkud ošumělém předměstí zvaném Ocean View. Dvanáct nebo patnáct chatiček leželo na plochém vršku příkrého břehu pod dálnicí a nad mořem. Byly postaveny z betonových panelů a natřeny nepřirozenou zelení. Tři nebo čtyři auta – žádné z nich poslední model – parkovala na blátivém štěrku.

Déšť ustal a z protrhaných mraků na západě šikmo proudilo svěží žluté světlo, jako by chtělo speciálně odhalit ošklivost Dackova motelu. Nad boudou označenou „Kancelář“ se jediná roztřepená palma nakláněla proti světlu. Zaparkoval jsem vedle ní a vstoupil jsem.

Ručně namalovaná cedulka přilepená k pultu poučovala: „Zvoňte na majitele.“ Prudce jsem stiskl zvonek vedle cedulky. Nefungoval.

Jak jsem se nakláněl přes pult, zpozoroval jsem na polici pod ní telefon a kovovou kartotéční krabici rozdělenou na patnáct očíslovaných oddílů. Registrační karta pro číslo sedm byla datována před třemi nedělemi a oznamovala, že „pan a paní Brownovi“ platí za tuto chatičku šestnáct dolarů týdně. Místo na kartě vyhrazené pro domovskou adresu a číslo vozu bylo prázdné.

Dveře za mnou zaskřípěly. Vysoký stařec s lysou hlavou kondora vešel pleskavě do kanceláře. Vytrhl mi kartu z ruky a pohlédl na mne zuřivýma očima. „Co si to dovolujete?“

„Jen jsem si něco ověřoval.“

„Ověřoval co?“

„Díval jsem se, jestli tu nejsou nějací lidé, které znám. Bob Brown a jeho paní.“

Přidržel si kartu ke světlu a četl ji, pohybuje pracně rty při jednoduchých slovech. „Jsou tady,“ připustil. „Nebo tu aspoň byli dneska ráno.“

Vrhl na mne pochybovačný pohled. To, že jsem se hlásil ke známosti s Brownovými, nijak nezlepšilo mé postavení. Snažil jsem se to napravit. „Máte nějakou chatu volnou?“

„Deset. Vyberte si.“

„Co stojí?“

„Záleží na tom, jestli si ji chcete najmout na den, nebo na týden. Stojí tři dolary padesát za den a šestnáct za týden.“

„Raději se nejdřív poradím s Brownovými, jestli mají v úmyslu zůstat.“

„O tom nic nevím. Už jsou tady tři týdny.“ Jeho poddajná, vyděšená ústa byla pravým opakem jeho hloupé, paličaté brady. Pohladil se po bradě. „Mohu vám přenechat osmičku za dvanáct týdně pro jednoho. Je to hned vedle Brownových.“

„Poradím se s nimi.“

„Nemyslím, že tam jsou. Ale vždycky to můžete zkusit.“

Vyšel jsem ven a kráčel jsem kolem pusté řady chat. Dveře sedmičky byly zamčené. Na mé opakované klepání nikdo neodpovídal.

Když jsem se obrátil, stařec stál před osmičkou. Pokynul mi a rozmáchle otevřel dveře.

„Podívejte se. Nechám vám ji za deset, jestli se vám opravdu líbí.“

Vstoupil jsem. Místnost byla studená a bezútěšná. Vnitřní stěny byly z betonu a stejně nepřirozeně zelené jako vnější stěny. Trhlinou ve stažené roletě dopadalo žluté světlo na prázdnou postel, na prošlapaný koberec. Strávil jsem příliš mnoho nocí v podobných místech, než abych tu chtěl strávit ještě další.

„Je čistá,“ ujišťoval mě stařec.

„O tom nepochybuji, pane Dacku.“

„Sám jsem ji uklízel. Ale nejsem Dack, jsem Stanislaus. Dack mi to prodal už před lety. Já jsem se prostě jenom nikdy nedostal k tomu, abych si dal nápis předělat. Na co? Zanedlouho všechno strhnou a postaví tu věžáky.“ Usmál se a pohladil se po lysé lebce, jako by to byl nějaký druh zlatého vejce. „Tak co, chcete tu chatu?“

„Opravdu to záleží na Brownových plánech.“

„Na vašem místě,“ pravil, „bych se na něho příliš nevázal.“

„Jak to, pane Stanislausi?“

„On je tak trochu cvok, ne? Myslím, jak zachází s tou světlovlasou ženuškou. Vždycky říkávám, že tyhle věci jsou jen mezi mužem a jeho ženou. Ale jitří mě to,“ dodal. „Chovám k ženám hlubokou úctu.“

„Já taky. Nikdy se mi nelíbilo, jak zacházel s ženami.“

„To rád slyším. Muž by měl jednat se svou ženou s láskou a přátelstvím. Já jsem ztratil manželku před několika lety a vím, o čem mluvím. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on mi řekl, abych se staral o své. Vím, že je to váš přítel.“

„Není zrovna můj přítel. Je to s ním horší?“

„Záleží na tom, co míníte tím horší. Zrovna tuhle ji zfackoval. Měl jsem chuť vykopnout ho z motelu. Jenže bylo by jí to pomohlo? A přitom neudělala nic jiného, než že si někam brnkla. Snaží se ji držet zavřenou, jako by byla ve vězení.“ Odmlčel se a naslouchal, jako by slovo „vězení“ v něm vzbuzovalo nějaké asociace. „Jak dlouho znáte toho Browna?“

„Ne moc dlouho,“ odtušil jsem neurčitě. „Setkal jsem se s ním v Los Angeles.“

„V Hollywoodu?“

„Jo. V Hollywoodu.“

„Je to pravda, že byla u filmu? Jednoho dne se zmínila, že bývala u filmu. Utrhl se na ni, aby držela hubu.“

„Jejich manželství je zřejmě čím dál horší.“

„To si pište.“ Ve dveřích se ke mně naklonil. „Vsázím se, že se zajímáte o ni. Vídám spoustu párků, takových i makových, a jsem ochoten se s vámi vsadit, že už ho má zrovna tak po krk. Kdybych byl tak mladý jako vy, s chutí bych si ji nabalil.“ Šťouchl do mne; to šťouchnutí jako by ho rozehřálo. „Je to taková do ruda rozpálená buchtička.“

„Nejsem dost mladý.“

„Samozřejmě že jste.“ Popadl mě za paži a zakřenil se. „Fakt je, že má ráda zajíce. Tu a tam ji vídám dokonce i s mladíkem, kterému ještě ani zdaleka není dvacet.“

Vytáhl jsem Tomovu fotografii, kterou mi dala Elaine Hillmanová. „S tímhle?“

Stařík zvedl nataženou paží fotografii k dennímu světlu. „Jo. Na téhle fotce je moc dobře trefený. Je to pohledný chlapec.“ Vrátil mi fotografii a zamnul si bradu. „Jak to, že máte jeho fotografii?“

Řekl jsem mu pravdu, nebo část pravdy: „Utekl z internátní školy. Jsem soukromý detektiv a zastupuji školu.“

Vlahý lesk oplzlosti se vytratil Stanislausovi z očí. Byl vystřídán něčím smutnějším, snad představou trestu. Celá jeho tvář se proměnila jako rychle tuhnoucí beton.

„Nemůžete mě činit zodpovědným za to, co provádějí hosté.“

„Nikdo neříká, že můžu.“

Jako by mě neslyšel. „Ukažte mi ten obrázek ještě jednou.“ Ukázal jsem mu jej. Zavrtěl nad ním hlavou. „Zmýlil jsem se. Oči už mně neslouží jako dřív. Jakživ jsem ho neviděl.“

„Bezpečně jste ho identifikoval.“

„Beru to zpátky. Mluvil jste se mnou pod falešnou záminkou, pokoušel jste se mě podfouknout a něco se na mě domáknout. No, ničeho jste se nedomák. O to se už pokoušeli jiní před vámi,“ dodal temně. „A hleďte odpochodovat z mého pozemku.“

„Nepronajmete mi tu chatu?“

Chvíli váhal a tiše se loučil s deseti dolary. „Ne, pane. Nechci mít ve svém motelu žádné fízly a čmuchaly.“

„Možná že tu máte ubytovaného ještě někoho horšího.“

Myslím, že měl taky to podezření, a to bylo zdrojem jeho hněvu.

„Já to risknu. A teď koukejte mazat. Jestli nebudete do minuty pryč z mého pozemku, zavolám šerifa.“

To bylo to poslední, co jsem si přál. Už jsem udělal dost, abych ohrozil zaplacení výkupného a Tomův návrat. A tak jsem mazal.

VIII

Na příjezdové cestě za Hillmanovým cadillakem stál modrý sportovní vůz. Mladík atletického vzhledu, který vypadal, jako by k tomu sporťáku patřil, vyšel z domu a setkal se se mnou na předním schodišti. Měl na sobě elegantní oblek, přes paži a ruku měl přehozen aligátorový plášť a pod ním držel něco objemného a pistolovitého.

„Miřte tím krámem někam jinam než na mě. Nejsem ozbrojený.“

„Chci v-vědět, kdo jste.“ Mírně zadrhával.

„Lew Archer. Kdo jste vy?“

„Jsem Dick Leandro.“ Pronesl tato slova téměř tázavě, jako by si nebyl úplně jist, co to znamená, být Dickem Leandrem.

„Skloňte tu pistoli,“ připomněl jsem mu. „Pokuste se mířit si na nohu.“

Spustil paži. Aligátorový plášť s ní sjel na kamenné schodiště a já jsem spatřil, že drží těžký starý revolver. Zvedl plášť a poněkud zmateně na mne pohlédl. Byl to pohledný mládenec, něco přes dvacet, s hnědýma očima a tmavými vlnitými vlasy. Jakési tančící světélko v jeho očích mi prozradilo, že je si své krásy vědom.

„Protože jste tady,“ pravil jsem, „mám za to, že jsou tu i peníze.“

„Ano. Přinesl jsem je z kanceláře před několika hodinami.“

„Dostal Hillman instrukce, jak je doručit?“

Zavrtěl hlavou. „Ještě pořád čekáme.“

Ralpha a Elaine Hillmanovy jsem našel v dolním pokoji, kde byl telefon. Seděli těsně vedle sebe – jako by se zahřívali – na pohovce poblíž průčelního okna. Oba čekáním zestárli.

Večerní světlo padalo jako šedivý nátěr na jejich tváře. Elaine pletla něco z červené vlny. Její ruce se pohybovaly hbitě a přesně, jako by měly samostatný život.

Hillman se zvedl z pohovky. Držel na klíně balíček zabalený v novinách a položil ho na pohovku tak jemně, jako zachází otec s nemluvnětem.

„Buďte zdráv, Archere,“ pronesl jednotvárně.

Šel jsem k němu s úmyslem utěšit ho. Ale výraz v jeho očích, zraněný a hrdý a osamělý, mi vzal odvahu, abych se ho dotkl rukou nebo mu řekl něco velmi osobního.

„Měl jste perný den.“

Pomalu přikývl, jenom jedinkrát. Jeho žena vydala cosi jako suché zavzlyknutí. „Proč nám ten člověk nevolá?“

„Těžko říct. Zdá se, že vás úmyslně natahuje na skřipec.“

Odstrčila pletení stranou, takže spadlo na podlahu, aniž si toho kdo všiml. Vybledlá hezká tvář se jí zvrásčila, jako by cítila fyzický tlak mučících nástrojů. „Připravuje nám peklo, absolutní peklo. Ale proč?“

„Pravděpodobně čeká, až bude tma,“ mínil jsem. „Určitě se vám brzy ozve. Pětadvacet tisíc dolarů je mocné lákadlo.“

„Jen ať si poslouží těmi penězi, třeba i pětkrát. Proč si je prostě nevezme a nevrátí nám našeho chlapce?“ Ruka jí vylétla a hlučně dopadla na novinový balíček vedle ní.

„Chovej se rozumně, Ellie.“ Hillman se nad ni naklonil a dotkl se jejích světle zlatých vlasů. „Nemá cenu klást otázky, na které není možno odpovědět. Pamatuj si, tohle všechno pomine.“ Jeho útěšná slova zněla prázdně a nuceně.

„Já taky pominu,“ ušklíbla se hořce, „jestli tohle bude pokračovat moc dlouho.“

Uhladila si oběma dlaněmi tvář a nechala si ruce složené u brady jako k modlitbě. Chvěla se. Obával jsem se, že by mohla prasknout jako houslová struna. Obrátil jsem se k Hillmanovi:

„Směl bych si s vámi pohovořit mezi čtyřma očima? Objevil jsem některá fakta, která byste měl znát.“

„Po pravdě řečeno, můžete mi je říci před Elaine a před Dickem.“

Všiml jsem si, že Leandro stojí ve dveřích.

„Raději ne.“

„Vy přece netaháte za špagáty.“ Byla to zvláštní parafráze muže v telefonu. „Tak vyklopte ta svá fakta.“

Vyklopil jsem je: „Váš syn byl viděn, jak doprovází vdanou ženu jménem Brownová. Je to blondýnka, vypadá jako od divadla, je o hodně starší než on a zdá se, že se o něho zajímá kvůli penězům. Je víc než padesátiprocentní pravděpodobnost, že paní Brownová a její manžel jsou zapleteni do tohoto vydírání. Jsou zřejmě na mizině…“

Elaine zvedla ruce před obličej, jako by ji příliš mnoho slov mátlo. „Co tím myslíte, doprovází?“

„Stýká se s tou ženou na veřejnosti i v soukromí. Včera odpoledne je spolu viděli.“

„Kde?“ chtěl vědět Hillman.

„V Šenkovně.“

„Kdo to tvrdí?“

„Jeden z jejich zaměstnanců. Viděl je už dřív a o paní Brownové se zmiňoval jako o ‚Tomově přítelkyni, té starší‘. Potvrzující svědectví jsem získal od majitele motelu, kde Brownovi bydlí. Tom se potloukal i tam.“

„Jak stará je ta žena?“

„Třicet nebo něco přes. Zřejmě je to docela přitažlivá ženská.“

Elaine Hillmanová pozvedla oči. Zdálo se, že je v nich skutečná hrůza. „Chcete tím říct, že Tom s ní má poměr?“

„Prostě oznamuji fakta.“

„Nevěřím vašim faktům, ani jednomu z nich.“

„Myslíte si, že vám lžu?“

„Možná že ne úmyslně. Ale musí tu být nějaký strašný omyl.“

„Souhlasím,“ ozval se Dick Leandro. „Tom byl vždycky velice spořádaný chlapec.“

Hillman mlčel. Možná věděl o svém synovi něco, co ostatní nevěděli. Posadil se vedle své ženy a tiskl k sobě papírový balíček, jako by ho chtěl bránit.

„V této chvíli není jeho ctnost to hlavní,“ řekl jsem. „Otázka je, s jakým druhem lidí se zapletl a co mu udělají. Nebo možná, co udělají s jeho spoluprací vám.“

„Co má tohle znamenat?“

„Musíme znovu zvážit možnost, že Tom se na vydírání podílí. Včera byl s paní Brownovou. Ten muž v telefonu, což může být Brown, povídal, že Tom k nim přišel dobrovolně.“

Elaine Hillmanová mi zírala do tváře, jako by se pokoušela pochopit takovou možnost. Zřejmě to bylo na ni příliš. Zavřela oči a zavrtěla hlavou tak prudce, že jí vlasy neuspořádaně spadly do čela. Roztaženými prsty si je odhodila zpátky a řekla tichým hlasem, z něhož mi přejel mráz po zádech:

„Lžete, znám svého syna, je nevinná oběť. Ani nevíte, co děláte, když k nám přicházíte v našem neštěstí s takovou špinavou, mizernou pomluvou.“

Její manžel se ji pokoušel uklidnit a přivinul si ji k ramenu. „Uklidni se, Elaine. Pan Archer se jenom snaží nám pomoci.“

Odstrčila ho do sebe. „Nestojíme o takovou pomoc. Nemá k tomu žádné právo. Tom je nevinná oběť a bůhví, co se mu zrovna děje.“ Ruku měla stále ještě u hlavy a její světlé vlasy jí vyrážely mezi prsty. „Já už toho víc nesnesu, Ralphe – je to strašný člověk a má strašné historky.“

„Je mi líto, paní Hillmanová. Nepřál jsem si, abyste to slyšela.“

„Vím. Chtěl jste pomlouvat mého syna bez přítomnosti někoho, kdo by ho hájil.“

„To je nesmysl, Ellie,“ řekl Hillman. „Myslím, že bys raději měla jít nahoru, a já ti dám nějaký prášek na uklidnění.“ Pomohl jí na nohy a odvedl ji kolem mne, při čemž se na mne smutně díval přes její rozcuchanou hlavu. Pohybovala se jako invalida spoléhající se na jeho sílu.

Jakmile odešli, Dick Leandro vlétl do pokoje a posadil se na pohovku, aby dělal penězům společnost. Trochu hádavě řekl:

„Těmi svými řečmi jste Elaine důkladně ranil. Je to jemná, citlivá žena, velmi puritánská, pokud jde o sex a podobné věci. A do Tommyho je úplně blázen. Nikdo jí nesmí říct ani slůvko proti Tommymu.“

„A říká někdo slůvko proti němu?“

„Pokud vím, tak ne. Ale v poslední době se hnal do maléru. Víte, s tou havárkou a se vším. A teď mi p-povídáte, že se zaplétá s nahotinkami.“

„To jsem neřekl.“

„Ne, ale já to kapíroval. Tak jako tak, kde ta h-holka bydlí? Někdo by měl jít a vyzpovídat ji.“

„Přímo sršíte nápady.“

Měl plechové uši, pokud šlo o rozeznání tónu. „No, co tomu říkáte? Táhnu s váma.“

„Jste užitečnější tady, kde hlídáte peníze. Mimochodem, jak pan Hillman přišel na to, že si vybral právě vás, abyste mu přinesl ty peníze? Jste starý rodinný přítel?“

„Myslím, že to můžete tak nazvat. Pomáhal jsem panu Hillmanovi na lodi od té doby, co jsem byl takovýhle mrňous.“ Napřáhl ruku asi ke kolenům. „Pan Hillman je senzační chlap. Víte, že to u námořnictva dotáhl na kapitána? Ale nikomu nedovolí, aby mu říkal kapitáne, leda když jsme na moři.

A je šlechetný,“ pokračoval mladík. „Po pravdě řečeno, podporoval mě na studiích a našel mi místo u svého makléře. Jsem mu náramně zavázaný. Choval se ke mně jako otec.“ Mluvil s citem – sice opravdovým, ale chtěným, jako herec. „Jsem, abych tak řekl, sirotek. Moje rodina se rozpadla, když jsem byl ještě malý, a můj otec odešel z města. Pracoval u pana Hillmana ve fabrice.“

„Znáte dobře Toma Hillmana?“

„Jistěže. Je to docela hodný chlapec. Ale kapku příliš trhlý. Také není moc oblíbený. Žádný div, že má své trampoty.“ Leandro si kotníky poklepal na spánek.

„Je to pravda, že ho pan Hillman dal do toho blázin…, totiž do sanatoria?“

„Zeptejte se ho sám.“

Mladík mě nudil. Zašel jsem do alkovny a namíchal jsem si skleničku. Blížila se noc. Křiklavé plakáty z býčích zápasů na zdech byly pohlceny temnotou jako dávno zapomenuté corridy. Za barem se tísnily stíny na stíny. Zvedl jsem k nim skleničku v přípitku, kterému jsem sám docela nerozuměl, leda snad že v temnotě a tichu a whisky byla úleva.

Slyšel jsem Hillmanovy kroky, které se unaveně vlekly ze schodů. Telefon v baru se rozdrnčel jako na poplach. Hillmanovy kroky zazněly zvučněji. Vběhl do místnosti, právě když telefon zazvonil podruhé. Loktem mě odstrčil z cesty.

Rozběhl jsem se k druhému telefonu v přípravně. Zavolal za mnou:

„Ne! Tohle vyřídím sám.“

Z jeho hlasu zazníval rozkaz. Stál jsem a pozoroval, jak zvedá sluchátko, přidržuje si ho k uchu jako černého škorpióna a naslouchá tomu, co říká.

„Ano, tady je Hillman. Okamžik.“ Vytáhl z náprsní tašky obchodní obálku a kuličkové pero, rozsvítil stropní světlo a přichystal se na pultu ke psaní. „Pokračujte.“

Asi půl minuty naslouchal a psal. Pak řekl: „Myslím, že ano. Nevedou tam schody dolů na pobřeží?“

Naslouchal a psal. „Kam mám jít?“ Obrátil obálku a ještě něco si poznamenal. „Ano,“ řekl. „Zaparkuji o dva bloky dál, v Senekově, a půjdu ke schodům pěšky. Peníze dám pod pravou stranu horního schodu. Pak sejdu na půl hodiny dolů na pobřeží. To je vše?“

Bylo toho ještě trošku víc. Vyslechl to. Nakonec pravil: „Ano. Ale pokud jde o mě, toto ujednání je příliš neurčité. Budu tam přesně v devět.“

Jeho hlas byl smutný – byl to hlas obchodníka, který se snaží přimět ke schůzce vzpurného klienta.

„Počkejte,“ zaúpěl do hluchého sluchátka.

Dick Leandro, který se pohyboval jako kočka, byl u alkovny dřív než já. „Co je, pane Hillmane? Co se děje?“

„Chtěl jsem se zeptat na Toma. Nedal mi k tomu příležitost.“ Hillman zvedl tvář ke stropu. „Nevím, jestli Tom žije nebo ne.“

„Přece ho nezabijí, že ne?“ zeptal se mladík. Říkal to, jako by si poprvé s hrůzou uvědomil, že sám je smrtelný.

„Nevím, Dicku. Nevím.“ Hillmanova hlava se kymácela ze strany na stranu.

Mladík mu položil ruku kolem ramen. „No tak, nic si z toho nedělejte, kapitáne. Dostaneme ho zpátky.“

Hillman si nalil pořádného panáka bourbonu a hodil ho do sebe. Vehnalo mu to trochu barvy do tváře. Zeptal jsem se:

„Týž muž?“

„Ano.“

„A řekl vám, kam máte dát peníze?“

„Ano.“

„Chcete, abych vás doprovodil?“

„Musím tam jít sám. Řekl, že mě bude pozorovat.“

„Kam máte jít?“

Hillman se nejprve jednomu, pak druhému podíval do tváře, váhavě, jako by nám říkal sbohem. „To si nechám pro sebe. Nechci, aby cokoliv zhatilo ujednání.“

„Nicméně někdo by o tom vědět měl, pro případ, že by se něco zvrtlo. Riskujete.“

„Raději riskuji vlastní život než život svého syna.“ Pronesl to, jako by to mínil vážně, a ta slova mu zřejmě vrátila odvahu. Pohlédl na náramkové hodinky. „Je půl deváté a pět minut. Cesta tam mi bude trvat asi dvacet minut. Nedává mi moc času.“

„Můžete bezpečně řídit?“ zeptal se Leandro.

„Ano. Jsem v pořádku. Jen zajdu nahoru a řeknu Ellie, že odcházím. Zůstaneš s ní doma, ano, Dicku?“

„Rád.“

Hillman šel nahoru a stále svíral počmáranou obálku. Obrátil jsem se k Leandrovi: „Kde je Senekova ulice?“

„Senekova třída. V Ocean View.“

„Vedou tam někde schody dolů na pobřeží?“

„Jo, ale vy tam nemáte chodit. Slyšel jste přece pana Hillmana.“

„Ano, slyšel.“

Hillman sešel dolů a vzal si od Leandra balíček peněz. Poděkoval mladíkovi a jeho hlas byl hluboký a jemný a zároveň melancholický.

Stáli jsme na kamenných schodech a pozorovali Hillmana, jak odjíždí do temnoty pod stromy. Mezi protrhanými mraky na temném západě bylo stále ještě trochu světla – jako poslední světlo, které kdy bude.

IX

Prošel jsem domem do kuchyně a poprosil paní Perezovou, aby mi udělala chleba se sýrem. Bručela, ale udělala mi ho. Opřel jsem se o ledničku a pojedl jsem. Paní Perezová nemluvila o rodinných trampotách. Zřejmě pověrečně cítila, že trampoty se slovy jenom zvětšují. Když jsem se jí pokoušel vyptávat na Tomovy zvyky, postupně ztratila schopnost rozumět anglicky.

Dick Leandro odešel nahoru, aby dělal společnost Elaine. Zdálo se, že se tu cítí víc doma, než se zřejmě Tom cítil s vlastní rodinou. Vyšel jsem ven přijímací halou. Bylo devět hodin a už jsem nemohl déle čekat.

Když jsem jel po dálnici k Ocean View, jezuitsky jsem přesvědčoval sám sebe, že jsem se nezúčastnil předávání peněz, že nejednám obojetně s Hillmanem, který stejně není mým klientem, a kromě toho, že nemám žádný důkaz, že paní Brownová a její manžel jsou zapleteni do tohohle pokusu o vydírání.

Nad mořem se klenula hluboká noc, bezměsíčná a bezhvězdná. Nechal jsem auto stát na dohled od Dackova motelu. Moře tvořilo jediný široký prázdný ozvučněný prostor. Sešel jsem po příjezdové cestě k motelu, aniž jsem použil baterky, kterou jsem měl s sebou.

Kancelář byla osvětlena a nade dveřmi svítil neónový nápis „Prázdné pokoje“. Vyhnul jsem se pruhu světla od neónu a šel přímo k chatě číslo sedm. Byla temná. Zaklepal jsem a nedostal žádnou odpověď. Otevřel jsem si klíčem, který jsem měl, a zaklapl za sebou dveře.

Paní Brownová čekala. Zakopl jsem o její nohu a málem jsem se na ni svalil, dříve než jsem rozsvítil baterku. Ležela ve svých blýskavých flitrových šatech ve světle nervózního paprsku. Krev se jí rozlila ve světlých vlasech jako dehet. Obličej byl skvrnitý podlitinami a znetvořený. Vypadala, jako by byla utlučena k smrti.

Dotkl jsem se její ruky. Byla studená. Odvrátil jsem světlo od jejího zkřiveného úšklebku.

Paprsek poskakoval po zelených stěnách a po podlaze poházené novinami. V nohách postele objevil velký, řemínky sepjatý kufr a vedle něho dva papírové pytlíky. Jeden pytlík obsahoval láhev levného vína, druhý osychající obložené chlebíčky.

Rozepjal jsem řemínky a otevřel kufr. Z jeho obsahu stoupala vůně jako hořká lítost. Byly tam bez ladu a skladu naházeny mužské i ženské věci: špinavé košile a ušpiněná kombiné, rezavějící holicí strojek a potřísněný kelímek pleťového krému a lahvička maskary, dvoje šaty a něco dámského prádla, pánský obnošený modrý oblek se značkou jednotkového obchodu a s kapsami prázdnými, až na tabákovou drť a ve vnější náprsní kapsičce založenou zmačkanou žlutou obchodní vizitku nevalně vytištěnou na laciném papíře:

Harold ‚Har‘ Harley

Specialita našich fotografií – stříkaná retuš

Na židli u postranního okna jsem nalezl ženinu kabelku z imitace hadinky. Obsahovala směsici kosmetických přípravků a několik ošoupaných modrých kupónů. Žádná peněženka, Žádný osobní průkaz, žádné peníze kromě jediného stříbrného dolaru na dně kabelky. Byl tam také balíček karet ohlazených mastnotou lidských rukou a hrací kostka, na které padla šestka ve všech třech případech, kdy jsem s ní hodil.

Uslyšel jsem, jak se blíží auto, a jeho přední světla přejela přes okno. Zhasl jsem baterku. Kola automobilu zaskřípěla na štěrku a zastavila těsně před chatou. Někdo vystoupil z vozu a vzal za kliku. Když se dveře odmítly otevřít, ozval se mužský hlas:

„Pusť mě dovnitř.“

Byl to slabě sípavý, kňučivý hlas, který jsem toho dne odpoledne slyšel u Hillmanů v telefonu. Přiblížil jsem se ke dveřím, zhasnutou baterku zvednutou v ruce. Muž venku lomcoval klikou.

„Vím, že tam jsi, viděl jsem světlo. Tak už netrucuj, zlatíčko, na to teď není čas.“

Žena ležela v hlubokém vyčkávavém mlčení. Obešel jsem ji a postavil se ke zdi vedle dveří. Přendal jsem baterku do levé ruky a pravou jsem šmátral po zámku.

„Slyším tě, hrom do tebe. Už jsem ti dneska jednou nařezal – chceš ještě nášup?“ Vyčkával, pak pohrozil: „Jestli neotevřeš, vystřelím zámek.“

Uslyšel jsem cvaknutí kohoutku. Zůstal jsem stát vedle dveří a svíral jsem baterku jako kyj. Ale nevystřelil.

„Na druhé straně,“ pokračoval, „nic odtamtud nepotřebuju, dokonce ani tebe ne. Jestli chceš, můžeš si tu zůstat. Rozhodni se teď hned, na fleku.“

Čekal. Ale v čekání ji nemohl přetrumfnout.

„Máš poslední možnost. Budu počítat do tří. Jestli neotevřeš, odjedu sám.“ Počítal jedna, dvě, tři, ale bylo by potřeba většího kouzla, aby k ní proniklo. „Aspoň se zbavím mizerného póvlu,“ zavrčel.

Jeho kroky se vzdalovaly. Dvířka vozu zaskřípěla. Nemohl jsem ho nechat ujet.

Odemkl jsem a otevřel dveře a hnal jsem se za ním. Jeho temná postava s kloboukem na hlavě byla napůl ve voze, jen jednu nohu měl na zemi. Obrátil se. Pistoli držel dosud v ruce. Vyšlehl z ní horký plamínek. Ucítil jsem, jak mě spálil.

Vrávoral jsem a popadl jsem ho, právě když se otáčel. Tloukl mi pažbou přes ruce, až jsem ho pustil. Měl jsem krev v očích a nestačil jsem uhnout pažbě, když mě s ní třískl do lebky. Jakýsi svícen se mi rozsvítil v hlavě a pak se zřítil do temnoty.

První, co jsem si zase uvědomil, bylo, že jsem nějaká N. D. O. (náramně důležitá osoba), která cestuje s policejním doprovodem na zadním sedadle auta. Turban, který jsem cítil na hlavě, vnukl mému otřesenému mozku myšlenku, že jsem rádža nebo mahárádža. Zahnuli jsme na příjezdovou cestu pod červené světlo. To mě vzrušilo – možná mě vezou na návštěvu k některé z mých četných konkubín.

Položil jsem tuto otázku uniformovaným mužům, kteří seděli z obou stran vedle mne. Jemně, avšak důrazně mi pomohli z hlídkového vozu a lítacími dveřmi, které jakýsi muž v bílém plášti držel otevřené, mě provedli do oslňující místnosti, jež byla cítit dezinfekcí.

Přinutili mě, abych se posadil na čalouněný stůl a pak se položil. Hlava mě bolela. Ohmatal jsem si ji rukama. Měl jsem kolem ní ručník, lepkavý krví.

Zezadu se nade mne naklonil převrácený velký mladý obličej s knírem. Velké chlupaté ruce sundaly ručník a jemně mi ohledávaly a prohmatávaly skalp. Bolel.

„Měl jste kliku. Udělalo vám to pěšinku, a natrvalo.“

„Jak to vypadá, pane doktore?“

„Ta střelná rána není vážná, jenom škrábnutí. Jak jsem vám řekl, měl jste kliku. To druhé zranění se bude hojit déle. Čím jste byl zasažen?“

„Myslím, že pažbou pistole.“

„Jen víc legrácek a hrátek,“ poznamenal.

„Chytili ho?“

„Budete se jich muset zeptat. Neřekli mi ani slovo.“

Tam, kde jsem byl zraněn, mi ostříhal vlasy, stáhl mi ránu několika svorkami a dal mi skleničku vody a aspirin. Pak mě nechali ležet samotného v bílé přepažené ložnici. Dva moji hlídači rychle vyplnili prázdný prostor.

Byli to šerifovi pomocníci, měli špičaté klobouky a žlutohnědé uniformy. Byli mladí a bodří, s pěknými živočišnými postavami a poněkud živočišnými, ale ne tak pěknými tvářemi. Dobří a seriózní mládenci, jenže poněkud natvrdlí. Povídali, že mi chtějí pomoci.

„Proč jste ji zabil?“ zeptal se brunet.

„Nezabil jsem ji. Byla už nějaký čas mrtvá, když jsem ji našel.“

„Tím se z toho nevyvlečete. Pan Stanislaus povídal, že jste tam dneska už jednou byl.“

„Byl pořád se mnou.“

„To říkáte vy,“ pravil blondýn.

Tato vtipná konverzace pokračovala nějakou chvíli, jako bychom přehrávali scénu ze starého vaudevillu, kterou si nějaký sběratel nemoudře uchoval. Pokusil jsem se z nich něco vytáhnout. Nic mi neřekli. Hlava mě bolela čím dál tím víc, ale kupodivu mi to v ní začalo líp myslet. Dokonce se mi podařilo opřít o lokty a podívat se jim z očí do očí.

„Jsem koncesovaný soukromý detektiv z Los Angeles.“

„To víme,“ řekl brunet.

Sáhl jsem po své náprsní tašce. Byla pryč. „Vraťte mi mou náprsní tašku.“

„Dostanete ji zpátky v pravý čas. Nikdo vám ji neukradne.“

„Chci mluvit s šerifem.“

„Je v posteli a spí.“

„Má službu nějaký kapitán nebo zástupce šerifa?“

„Šerifův zástupce má plné ruce práce na místě činu. Ráno si s ním můžete promluvit. Doktor povídá, že tu zůstanete přes noc. Otřes mozku. Mimochodem, čím vás ta žena praštila?“

„Její muž mě praštil pažbou pistole.“

„Těžko mu to můžu zazlívat,“ pravil blondýn rozechvěně, „po tom, co jste provedl jeho manželce.“

„Strávil jste s ní noc?“ vyzvídal brunet.

Díval jsem se z jedné zdravé, hladké tváře na druhou. Nevypadali sadisticky ani nemluvili, jako by byli zkorumpovaní, a neměl jsem o sebe strach. Dříve nebo později se tenhle zmatek vysvětlí. Ale strach jsem měl.

„Heleďte se,“ řekl jsem, „se mnou ztrácíte čas. Měl jsem v motelu oprávněné jednání. Vyšetřuji –“ Strach mi stoupl do hrdla a zadusil zbytek věty. Byl to strach o chlapce.

„Vyšetřujete co?“ zeptal se brunet.

„Jak se v tomhle okrese uplatňuje zákon. Nějak to zahnívá.“

Cítil jsem, že se nevyjadřuji příliš srozumitelně.

„My vám ukážeme, jak se uplatňuje zákon,“ vyjel brunet. Byl rozložitý a měl svalnatá ramena. Trochu jimi zahýbal a předstíral, že chytil mouchu rovnou mně před obličejem.

„Nech si to, svalovče,“ odbyl jsem ho.

Ve dveřích do ložnice se objevila lékařova velká oknírovaná tvář. „Všechno v pořádku?“

Do usměvavého ujišťování šerifových pomocníků jsem se ozval: „Chci si zatelefonovat.“

Lékař pohlédl pochybovačně na policisty. „To nevím.“

„Jsem soukromý detektiv a vyšetřuji zločin. Nemám právo o tom mluvit bez svolení svého klienta. Chci mu zatelefonovat.“

„K tomu tady nejsou možnosti,“ pravil brunet.

„Co o tom soudíte vy, pane doktore? Vy to tu vedete a já mám zákonné právo si zatelefonovat.“

Přes svůj knír to byl velice mladičký muž. „Nevím. Dole v hale je telefonní budka. Myslíte, že jste s to si tam dojít?“

„Nikdy v životě jsem se necítil líp.“ Ale když jsem spustil nohy z postele, podlaha mi připadala vzdálená a rozvlněná. Oba šerifovi pomocníci mi museli pomoci k budce a uvnitř mě posadit na stoličku. Zatáhl jsem skládací dveře. Jejich tváře pluly za sklem s drátěnou síťkou jako cibulovité ryby – jedna tmavá a druhá světlá –, které čenichají kolem batyskafu na dně hlubokého oceánu.

Přesně vzato, mým klientem byl doktor Sponti, ale požádal jsem na informacích o číslo Ralpha Hillmana. Naštěstí jsem měl v kapse deseticent a Hillman byl doma. Osobně zvedl telefon hned po prvním zazvonění.

„Ano?“

„Tady je Archer.“

Vzdychl.

„Slyšel jste něco o Tomovi?“ zeptal jsem se.

„Ne. Dodržel jsem instrukce do posledního písmene, a když jsem se vrátil nahoru na schody, peníze byly pryč. Podvedl mě,“ řekl hořce.

„Viděl jste toho chlapa?“

„Ne. Ani jsem se o to nepokoušel.“

„Já ho viděl.“ Pověděl jsem Hillmanovi, co se stalo mně a paní Brownové.

Jeho hlas zněl po drátě slabě a bezútěšně. „A vy myslíte, že jsou to titíž lidé?“

„Myslím, že Brown je váš muž. Brown je pravděpodobně dias. Říká vám něco jméno Harold Harley?“

„Jakže to bylo?“

„Harold nebo Har Harley. Je fotograf.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

Nepřekvapilo mě to. Harleyho žlutá vizitka byla toho druhu, jaké obchodníci rozdávají po stovkách, a nemusela mít nutně nějakou souvislost s Brownem.

„Je to všechno, co jste chtěl?“ zeptal se Hillman. „Snažím se mít tuto linku volnou.“

„Ještě jsem se nedostal k hlavní věci. Mám na krku policii. Nemůžu jim vysvětlit, co jsem dělal v motelu, a nezatáhnout do toho tu záležitost s vydíráním a vaším synem.“

„Nemůžete jim něco napovídat?“

„To by nebylo moudré. Je to hrdelní zločin, dvojnásobný hrdelní zločin.“

„Snažíte se mi naznačit, že Tom je mrtvý?“

„Mínil jsem, že únos je hrdelní zločin. Ale jednáte s vrahem. Myslím, že v tomto stadiu byste to už měl policii vyklopit a požádat je o pomoc. Já jim to dříve či později budu muset vyklopit.“

„Zakazuji,“ – změnil tón a začal větu znovu: „Prosím vás, počkejte. Dejte Tomovi ještě do rána čas, aby se vrátil domů. Je to můj jediný syn.“

„Dobrá. Do rána. Ale déle než do rána to nebudeme moct tutlat, a taky bychom neměli.“

Zavěsil jsem a vyšel jsem do chodby. Místo aby mě vzali zpátky do oddělení první pomoci, moji průvodci mě vyvezli výtahem do zvláštní místnosti s těžkými žaluziemi na oknech. Dovolili mi, abych si lehl na postel, a střídavě mě vyslýchali. Bylo by nudné zevrubně uvádět celý dialog. I tehdy to bylo nudné a všechno jsem to ani neposlouchal.

Někdy kolem půlnoci vešel do místnosti šerifův zástupce jménem Bastian a vykázal pomocníky ven do haly. Byl to vysoký muž s ocelově šedými, krátce přistřiženými vlasy. Svislé rýhy na jeho tvářích vypadaly jako jizvy způsobené osobní disciplínou ostřejší než seknutí šavle.

Stál nade mnou a mračil se: „Doktor Murphy říká, že máte kritické připomínky k tomu, jak se uplatňuje zákon v tomto okrese.“

„Mám k nim důvod.“

„Není snadné najímat lidi za ty platy, co jsou páni nahoře ochotni vyplácet. Můžeme stěží konkurovat se mzdou nekvalifikovaných dělníků. A tohle je zatraceně těžká práce.“

„Má svá malá mimořádná odškodnění.“

„Co to má znamenat?“

„Postrádám svou náprsní tašku.“

Bastianova tvář zpřísněla. Vykráčel do haly, pronesl pár poznámek hlasem, který bzučel jako sršeň, a vrátil se s mou náprsní taškou. Dosti nápadně jsem si v ní přepočítal peníze.

„Potřebovali jsme ji, abychom o vás získali údaje,“ vysvětlil Bastian. „Losangeleský okres vám dává dobré vysvědčení a je mi líto, jestli se s vámi nezacházelo dobře.“

„Na to nemyslete. Jsem zvyklý, že se mnou nekvalifikovaní dělníci strkají sem a tam.“

„Slyšel jste, že jsem se omluvil,“ řekl tónem, který uzavřel toto téma. Bastian mi položil spoustu otázek o paní Brownové, a z jakého důvodu se o ni zajímám. Řekl jsem mu, že se budu muset ráno poradit se svým klientem, dřív než spustím. Pak chtěl všechno, co mu můžu říct o Brownově vzhledu a autu.

Okamžiky před výstřelem a po něm jsem si v paměti vybavoval jen matně. Vylovil jsem, co jsem mohl. Brown byl vyšší postavy, statný, ani mladý, ani starý. Měl na sobě tmavě šedý nebo modrý plášť a našedlý klobouk se širokou střechou, který mu stínil oči. Dolní část obličeje se vyznačovala silnou čelistí. Hlas měl drsný, slabě sípavý. Vůz byl špinavě bílý nebo nažloutlý dvoudveřový sedan, pravděpodobně ford, asi osm let starý.

Od šerifova zástupce Bastiana jsem se dozvěděl dvě věci: podle údajů jiných obyvatel motelu měl vůz idažské číslo, a Stanislaus měl nepříjemnosti, že si číslo vozu nezapsal. Myslím, že Bastian mi sdělil tato fakta, protože doufal, že mi rozváže jazyk. Ale nakonec souhlasil, že počká do rána.

Přemístili mě do jiné místnosti v témž patře a nechali mě bez dozoru. Velkou část noci, ať jsem spal, nebo bděl, jsem strávil tím, že se mi vybavoval kolotoč tváří. Tváře byly čas od času proloženy zářivými obrazy Dackova motelu. Paprsky zapadajícího slunce se soustředily na jeho ohyzdnou zeleň, jako by nad ním vynášely rozsudek, a právě tak soudily i mě.

X

Uvítal jsem ráno, třebaže mě hlava bolela jako střep. Nevzpomínal jsem si, že bych byl od včerejší snídaně jedl něco kromě chleba se sýrem od paní Perezové. Vlažná bílá káva a příliš usmažená vajíčka mi chutnaly jako nektar a ambrózie.

Právě jsem dojídal snídani, když přišel doktor Sponti, rychle a slyšitelně oddychující. Jeho kulaťoučká tvář nesla známky špatné noci. Kolem očí měl vrásky z nevyspání a na horním rtu, kde mu ujela žiletka, šrám. Chladná ruka, kterou mi podal, mi připomněla ruku té mrtvé ženy, a rychle jsem ji pustil.

„Překvapuje mě, že víte, že jsem tady.“

„Zjistil jsem to poněkud zvláštním způsobem. Šerifův zástupce, nějaký Basdan, mi v noci telefonoval. Zřejmě viděl šek, který jsem vám dal včera ráno. Kladl mi velmi mnoho otázek.“

„O mně?“

„O celé situaci týkající se vás a Toma Hillmana.“

„Řekl jste mu o Tomu Hillmanovi?“

„Neměl jsem opravdu jinou možnost.“ Dotkl se čerstvého stroupku na rtu. „V Ocean View byla zavražděna nějaká žena. Byla to věc mé cti, poskytnout úřadům všechny informace, co jsem mohl. Koneckonců…“

„Řekl jste mu i o té záležitosti s výkupným?“

„Přirozeně že ano. Bastian ji považoval za vysoce důležitou. Náramně mi děkoval a slíbil, že jméno školy se nedostane do novin.“

„Což je hlavní věc.“

„Pro mě ano,“ prohlásil Sponti. „Je to moje škola.“

Bylo to skličující, že jsem musel držet jazyk za zuby pro nic za nic a že nemám žádné tajemství, které bych si mohl s Bastianem vyměnit. Ale na druhé straně se mi ulevilo, že se celá ta záležitost provalila. Hillmanův požadavek, abych byl zticha, mi komplikoval situaci. Zeptal jsem se:

„Máte nějaké zprávy od Ralpha Hillmana?“

„Telefonoval mi dnes časně ráno. Chlapec je dosud na seznamu pohřešovaných.“ Spontiho hlas byl truchlivý a jeho oči se ztěžka obrátily ke mně. „Rodiče přirozeně touto dobou už úplně šílí. Pan Hillman řekl věci, kterých určitě bude později litovat.“

„Ještě stále vás obviňuje kvůli únosu?“

„Ano, a obviňuje mě, že jsem do případu zavlekl vás. Zřejmě má pocit, že jste tak říkajíc zklamal jeho důvěru.“

„Protože jsem jel do motelu a dal se postřelit?“

„Podle jeho mínění jste únosce vystrašil a zabránil jim, aby mu vrátili syna. Mám velmi vážné obavy, že s vámi už nechce mít nic společného, pane Archere.“

„A vy také ne?“

Doktor Sponti sešpulil rty a ve vzduchu spojil svých deset prstů. Tvořily nejprve románský a pak gotický oblouk. „Jistě chápete, pod jakým jsem tlakem. Jsem prakticky povinen dělat, co si pan Hillman ve svém neštěstí přeje.“

„Jistě.“

„A nechci na vás, abyste refundoval část svého šeku. Celých dvě stě padesát dolarů je vašich, třebaže jste byl mým zaměstnancem –“ podíval se na hodinky – „podstatně méně než čtyřiadvacet hodin. Jsem si jist, že neodpracovaná částka uhradí vaše lékařské výlohy.“ Couval ke dveřím. „No, musím už jít.“

„Táhni ke všem čertům,“ ulevil jsem si, když za ním zapadly dveře.

Znovu vstrčil hlavu dovnitř. „Abyste svých slov nelitoval! Mám sto chutí výplatu toho šeku přece jen zastavit.“

Sprostými slovy jsem mu navrhl, co může se svým šekem udělat. Doktor Sponti zmodral jako švestka ze Santa Clary a vypadl. Chvíli jsem ležel a vychutnával jsem svůj hněv. Tak krásně ladil s odpovídající bolestí v hlavě. A pomáhal zamaskovat skutečnost, že jsem si všechno spískal sám. Neměl jsem chodit podruhé do Dackova motelu, nebo aspoň ne tehdy, kdy jsem tam šel.

Vešla pomocná ošetřovatelka a odnesla podnos. Později mi nějaký lékař prohmatal lebku, podíval se mi do očí malinkým světélkem a oznámil mi, že pravděpodobně mám slabý otřes mozku, ale to prý má spousta lidí. Půjčil jsem si od ošetřovatele holicí strojek, oholil jsem se, oblékl a šel jsem k pokladnímu okénku a zaplatil účet Spontiho šekem.

Dostal jsem nazpátek přes dvě stě dolarů. Když jsem jel taxíkem do města, rozhodl jsem se, že si můžu dovolit strávit ještě další den na tomto případě, ať se to Spontimu líbí, nebo ne. Řekl jsem řidiči, aby mě zavezl k telefonní společnosti.

„Povídal jste k soudu.“

„K telefonní společnosti. Máme změnu plánu.“

„Měl jste to říct rovnou.“

„Promiňte, že jsem jako velitel zklamal.“

Cítil jsem se sarkastický a bystrý. Souviselo to s počasím, které se vybralo a bylo slunečné, ale ještě víc s mým rozhodnutím utrácet svůj vlastní čas kvůli chlapci, kterého jsem jakživ neviděl. Taxikáři jsem nedal spropitné.

Jedna stěna hlavní dvorany v budově telefonní společnosti byla lemována budkami pro meziměstské hovory a poličkami telefonních seznamů jiných měst. Z Idaha byla zastoupena pouze nejdůležitější města, jako Boise a Pocatello a Idaho Falls. Prohledal jsem jejich telefonní seznamy, ale fotograf Harold Harley tam uveden nebyl. Robertů Brownů byly celé zástupy, ale to jméno bylo téměř určitě falešné.

Zabral jsem jednu budku a zavolal jsem Arnieho Walterse, detektiva v Renu, který se mnou často pracoval. V Idahu jsem žádného známého neměl a Reno leželo na nejkratší cestě do Idaha. Reno samo bylo mocným lákadlem pro zločince, co přišli rychle k penězům.

„Waltersova agentura,“ ohlásil se Arnie.

„Tady je Lew.“ Vylíčil jsem mu, odkud volám a proč.

„Tos přišel s pěknými volovinami. Vražda a únos, povídáš?“

„Ten únos může být fingovaný. Tom Hillman, předpokládaná oběť, se potloukal pár týdnů se zavražděnou ženou.“

„Kolik jsi říkal, že mu bylo?“

„Sedmnáct. Je na svůj věk velký.“ Podrobně jsem Toma Hillmana popsal. „Možná že cestuje buď dobrovolně, nebo nedobrovolně s Brownem.“

„Nebo necestuje vůbec?“ nadhodil Arnie.

„Nebo necestuje vůbec.“

„Ty toho kluka znáš?“

„Ne.“

„Myslel jsem si, že ho snad znáš. Dobrá. Co s tím má co společného ten fotograf Harold Harley?“

„Harley je možná sám Brown nebo možná Browna zná. Jeho vizitka je jediné opravdové vodítko, co zatím mám. Vizitka a idažské číslo vozu. Chci, abys udělal dvě věci. Koukni se po Harleym v Idahu a v okolních státech. Máš obchodní adresáře, ne?“

„Jo, pověřím tím Phyllis.“ Phyllis byla jeho žena a společnice.

„Dále chci, aby ses spolu se svými informátory poohlédl po Brownovi a po tom klukovi v Tahoe a ve Vegas.“

„Proč si myslíš, že si to namířili tímto směrem?“

„Mám takové tušení. Ta žena měla v kabelce stříbrný dolar a zatíženou kostku.“

„A žádný doklad?“

„Ten, kdo ji zabil, všechny takovéhle věci zlikvidoval. Ale budeme ji identifikovat. Máme přece ji.“

„Dej mi vědět, až to bude.“

Pod oblohou, čistě vymytou včerejším deštěm, jsem šel přes město k soudní budově. Policisty, který měl službu v šerifově oddělení, jsem se zeptal, kde najdu šerifova zástupce Bastiana. Ukázal mi cestu k identifikační laboratoři v prvním patře.

Byla to spíš kancelář než laboratoř, prostorná místnost, kde na okenních římsách vrkali holubi. Stěny byly přeplněny registračkami a ověšeny mapami města, okresu a státu. Velký přilehlý kabinet byl zařízen jako temná komora, se sušicími rámy a dlouhým kovovým dřezem.

Bastian s úsměvem vstal. Jeho úsměv se moc nelišil od jeho zamračení dneska v noci. Odložil hranaté zvětšovací sklo na fotografii, kterou si prohlížel. Jak jsem se nakláněl přes stůl, abych přijal jeho napřaženou ruku, viděl jsem, že je to snímek mrtvé paní Brownové.

„Co ji zabilo?“ zeptal jsem se, když jsme se posadili.

„Tohle.“ Bastian zvedl pravou ruku a sevřel ji. Zároveň se sevřela i jeho tvář. „Lidská ruka.“

„Ruka Roberta Browna?“

„Vypadá to tak. Podle Stanislause ji včera odpoledne zmlátil. Koronerův zástupce říká, že to odpovídá době, kdy zemřela.“

„Stanislaus mi povídal, že se pohádali kvůli nějakému jejímu telefonickému hovoru.“

„To je pravda. Nemohli jsme hovor vypátrat, což znamená, že to pravděpodobně byl místní hovor. Použila telefonu ve Stanislausově kanceláři, ale on prohlašuje, že o tom nic neví.“

„Jak ví, že ji Brown ztloukl?“ zeptal jsem se.

„Prý mu to řekla žena ze sousední chaty. To souhlasí.“ Bastian si přejel levou rukou přes napjatou, rozhněvanou tvář, aniž doopravdy změnil výraz. „Je to hrozné, jací někteří lidé jsou – někdo zabije ženu, sousedé to slyší, a nikdo o tom nic neví a nikdo se o to nestará.“

„Dokonce ani Brown ne,“ poznamenal jsem. „Včera večer o půl desáté si myslel, že je naživu. Mluvil k ní skrz dveře a snažil se ji přemluvit, aby mu otevřela. Anebo si možná snažil namluvit, že ji přece jenom nezabil. Nemyslím, že je příliš vyrovnaný.“

Bastian ostře vzhlédl. „Vy jste byl v chatě, když Brown mluvil skrz dveře?“

„Byl. Mimochodem, poznal jsem jeho hlas. Je to týž muž, který včera večer vytáhl z Ralpha Hillmana pětadvacet tisíc dolarů. Poslouchal jsem, když včera s Hillmanem telefonoval.“

Bastianova pravá ruka byla dosud sevřena v pěst. Vztekle ji praštil do desky stolu. Holubi z okenní římsy odlétli.

„Je to zatracená smůla,“ zavrčel, „že jste nám o tom neřekl včera. Možná jste mohl zachránit život, nemluvě o pětadvaceti tisících.“

„Řekněte to Hillmanovi.“

„To mu taky řeknu. Ještě dnes ráno. Teď to říkám vám.“

„Nemohl jsem o věci rozhodovat. Snažil jsem se to změnit. Ale stejně, vstoupil jsem na scénu, až když už ta žena byla mrtvá.“

„To je dobrý výchozí bod,“ prohlásil Bastian po chvíli. „Začněte odtamtud. Chci podrobnou zprávu.“

Sáhl dolů vedle svého stolu a spustil magnetofon. Hodinu nebo i déle se páska tiše přetáčela z cívky na cívku, zatímco jsem mluvil. Neměl jsem klienta a byl jsem volný a nic jsem nezatajil. Dokonce ani ne možnost, že Tom Hillman spolupracoval s Brownem při vydírání peněz na svém otci.

„Skoro bych si přál, aby to byla pravda,“ řekl Bastian. „Rozhodně by to znamenalo, že ten harant je dosud naživu. Ale není to pravděpodobné.“

„Co z toho není pravděpodobné?“

„Obojí. Pochybuji, že tátu podvedl, a pochybuji, že je dosud naživu. Vypadá to, že ta žena byla volavka, která ho měla vylákat, aby ho mohli zabít. Pravděpodobně přespříští týden objevíme jeho tělo v moři.“

Z jeho slov mluvila zkušenost. Oběti vydírání znamenají pro pojišťováka velké riziko. Nicméně jsem prohlásil:

„Při své práci vycházím z předpokladu, že je naživu.“

Bastian zvedl obočí: „Myslel jsem, že doktor Sponti vás z případu odvolal.“

„Ještě mám nějaké jeho peníze.“

Bastian mi věnoval dlouhý, chladný, zkoumavý pohled. „V L. A. měli pravdu. Nejste obyčejný čmuchal.“

„To doufám.“

„Jestli se případem budete dál zabývat, můžete udělat něco jak pro mne, tak pro sebe. Pomozte mi tu ženu identifikovat.“ Vyšoupl fotografii paní Brownové zpod zvětšovacího skla. „Tato posmrtná fotografie je příliš drastická, než aby ji člověk mohl dát do oběhu. Ale v patřičných kruzích byste ji mohl ukázat. Nechal jsem policejního malíře udělat identikit, jenže to bude nějaký čas trvat.“

„Co otisky prstů?“

„Také to zkoušíme, ale spoustě žen nebyly otisky prstů nikdy vzaty. Ale prozatím – pokusíte se ji identifikovat? Jste z Hollywoodu, a ta žena tvrdila, že jednu dobu byla u filmu.“

„To nic neznamená.“

„Mohlo by.“

„Ale já jsem měl v úmyslu pokusit se hledat Brownovu stopu v Nevadě. Jestli je chlapec naživu, Brown ví, kde ho najít.“

„Nevadská policie už má náš policejní bulletin o Brownovi. A vy máte na místě soukromého agenta. Upřímně řečeno, ocenil bych, kdybyste vzal tuhle fotografii s sebou do Hollywoodu. Nemám nikoho, koho bych mohl postrádat. Mimochodem, dal jsem váš vůz odvézt do okresní garáže.“

Spolupráce rodí spolupráci. Kromě toho identita ženy byla důležitá, když už kvůli ničemu jinému, tedy proto, že vrah se snažil ji utajit. Vzal jsem fotografii a ještě několik dalších, braných z různých úhlů, a strčil jsem je do stejné kapsy, kde jsem měl fotografii Toma.

„Můžete si vyúčtovat všechny náklady za telefonování,“ rozloučil se se mnou Bastian.

V půli cesty dolů se schodů jsem se srazil s Ralphem Hillmanem. Na první pohled vypadal svěžejší než včera večer. Ale byla to zdánlivá svěžest. Tváře měl horečnaté a jiskra v jeho očích se třpytila beznadějí. Když mě uviděl, odskočil jako vystrašený kůň.

„Můžete mi věnovat minutku, pane Hillmane?“

„Lituji. Mám schůzku.“

„Šerifův zástupce může počkat. Chci vám říct tohle. Přiznávám, že jsem včera večer udělal chybu. Ale vy jste udělal chybu, když jste přiměl Spontiho, aby mě propustil.“

Pohlédl na mne s patricijským opovržením. „Vy si to přirozeně myslíte. Přišel jste tím o peníze.“

„Podívejte se, omlouvám se za včerejšek. Byl jsem příliš snaživý. To je chyba plynoucí z dobrého úmyslu. Chci dál hledat vašeho syna.“

„K čemu to? Pravděpodobně je mrtvý. Vaší vinou.“

„To je příliš silné obvinění, pane Hillmane.“

„Ale oprávněné. A prosím, jděte mi z cesty.“ Podíval se panovačně na náramkové hodinky. „Už jsem se opozdil.“

Proletěl kolem mne a běžel nahoru, jako bych ho pronásledoval. Nebyl to příjemný rozhovor. Nepříjemnost mi ležela v žaludku celou cestu do Los Angeles.

XI

Koupil jsem si klobouk o číslo větší, aby se do něj vešly mé obvazy, a učinil jsem krátkou návštěvu v hollywoodském oddělení losangeleské policie. Nikdo ze seržantů detektivů v horních kancelářích nepoznal paní Brownovou v jejím posmrtném převleku. Z policejní stanice jsem šel do redakce denních zpráv v hollywoodském Reportérovi. Většina lidí, co tam pracovala, cítila odpor k prohlížení takových fotografii. Ti, kteří je poctivě prohlédli, paní Brownovou nepoznali.

Se stejným neúspěchem a stejnou námahou jsem zkusil řadu obchodníků s masem podél Stripu. Ty fotografie mě dělaly nepopulárním. Tihle mládenci a holky, co se ženou za rychle se kutálejícím dolarem, nenáviděli, když jim někdo připomněl, co je čeká na rubu toho posledního dolaru. Násilnost ženiny smrti to jenom ještě zhoršovala. Mohlo se to přihodit komukoliv a kdykoliv.

Vydal jsem se zpět do své kanceláře. Měl jsem v úmyslu zavolat Bastianovi a požádat ho, aby mi urychleně poslal xeroxovanou kopii identikitu, jakmile s ním bude malíř hotov. Pak jsem si vzpomněl na Joeyho Sylvestera.

Joey byl starý agent, který si udržoval jakous takous kancelář dva bloky od Sunsetu v druhém patře bez výtahu. Nebyl s to přizpůsobit se přesunu ekonomické síly od velkých studií k nezávislým producentům. Žil většinou ze svého podílu na honorářích za staré filmy promítané v televizi a ze vzpomínek.

Zaklepal jsem na dveře jeho kutlochu a slyšel jsem, jak ukrývá láhev, jako kdybych snad byl duch Louise B. Mayera nebo vyslanec od J. Arthura Ranka. Joey vypadal trochu zklamaně, když otevřel dveře a byl jsem to jenom já. Ale zase vytáhl na světlo boží svou láhev a nabídl mi panáka v papírovém šálku. Pro svou potřebu měl skleněnou odlivku.

Náhodou jsem věděl, že téměř denně sedí u tohohle stolu a vyžahne takový litr bourbonu, a někdy i půldruhého.

Byl to stařík s dětským obličejem, s nevinnými bílými vlasy a s mazanýma očima. Jeho mozek byl jako staromódní lampa, která má knot v alkoholu a je nastavena tak, aby ozařovala minulost s packardem a šoférem a vrhala chladný stín na přítomnost s druhým patrem bez výtahu.

Nebylo ještě dlouho po poledni a Joey byl dosud v přijatelném stavu. „To je dobře, že tě vidím, Lewíčku. Připíjím na tvé zdraví.“ Učinil tak s otcovskou rukou na mém rameni.

„Na vaše zdraví.“

Ruka na mém rameni se natáhla a sundala mi klobouk. „Cos to prováděl se svou hlavou?“

„Byl jsem včera večer trochu postřelený.“

„Chceš tím říct, že ses namazal a upadl?“

„Postřelený pistolí,“ vysvětlil jsem.

Zakvokal. „Neměl by ses tolik vystavovat nebezpečí. Víš, co bys měl udělat, Lewíčku? Jít na odpočinek a psát paměti. Nepřikrášlenou, vzrušující pravdu o Hollywoodu.“

„To už tu bylo tisíckrát, Joey. Teď to dokonce dělají v časopisech pro fanoušky.“

„Ale ne tak, jak bys to mohl udělat ty. Ukázat jim to z perspektivy červa. To je název!“ Luskl prsty. „Vsadím se, že bych tvé vzpomínky mohl prodat za pětadvacet táců a udělat z nich trhák se Stevem McOueenem. Podumej o tom, Lewíčku. Mohl bych ti otevřít báječný džbán s olivami.“

„Právě jsem otevřel konzervu s hrachem, Joey, a rád bych věděl, jestli mi s ní můžete helfnout. Jak snášíte fotografie mrtvých lidí?“

„Viděl jsem jich umírat spousty.“ Volnou rukou mávl ke stěně nad psacím stolem. Byla celá vylepená podepsanými fotografiemi odešlých herců. Druhou rukou pozvedl skleničku:

„Připíjím na jejich počest!“

Rozhodil jsem po stole své úděsné snímky. Truchlivě si je prohlédl. „Ach,“ povzdychl si. „Čeho je schopná lidská zvěř. Měl bych tu ženu znát?“

„Prý pracovala u filmu. Znáte víc herců než kdokoliv jiný.“

„Svého času jsem znával. Teď už ne.“

„Pochybuji, že hrála v poslední době. Její sláva pohasla.“

„To se může stát přes noc.“ Svým způsobem se to stalo jemu. Nasadil si brýle, rozsvítil stolní lampu a soustředěně studoval fotografie. Po chvíli se zeptal: „Carol?“

„Poznal jste ji?“

Podíval se na mne zponad brýlí. „Nemohl bych na to přísahat u soudu. Jednou jsem znal malou blondýnku, přirozenou blondýnku, která měla takovéhle uši. Všimni si, že jsou malé a těsně u hlavy a poněkud zašpičatělé. Vypadaly neobvykle u děvčete.“

„Carol, a jak dál?“

„Nemůžu si vzpomenout. Bylo to už hrozně dávno, někdy ve čtyřicátých letech. A stejně si nemyslím, že užívala vlastní jméno.“

„Proč ne?“

„Pocházela z náramně škrobené rodiny někde ve Zlámané Lhotě. Měli námitky proti tomu, aby hrála. Jako bych si vzpomínal, že mi kdysi povídala, že utekla z domova.“

„Ze Zlámané Lhoty?“

„Nemíním to doslovně. Myslím, že ve skutečnosti pocházela odněkud z Idaha.“

„Řekněte to ještě jednou.“

„Z Idaha. Je tvoje nebožka z Idaha?“

„Její muž řídí vůz s idažským číslem. Řekněte mi ještě něco víc o Carol. Kdy a kde jste ji poznal?“

„Rovnou tady v Hollywoodu. Někdo z mých známých se o to děvče zajímal a přivedl ji ke mně. Byla rozkošné dítě. Nedotčené.“ Rozhodil ruce ve vzduchu, aby naznačil, jak se jí nedotýkaly. „Měla pouze ochotnické zkušenosti ze střední školy, ale sehnal jsem jí nějakou prácičku. Tenkrát za války to nebylo těžké. A já jsem byl osobně zadobře se všemi režiséry, kteří obsazovali role ve všech ateliérech.“

„V kterém roce to bylo, Joey?“

Sundal si brýle a zašilhal do minulosti. „Přišla ke mně na jaře v pětačtyřicátém, v posledním roce války.“

Byla-li paní Brownová Carol, toulala se po světě déle, než jsem si myslel. „Jak byla tehdy stará?“

„Náramně mladinká. Ještě dítě, jak jsem řekl. Snad šestnáct.“

„A kdo byl ten známý, kdo se o ni zajímal?“

„Není to tak, jak si myslíš. Byla to žena, jedna z děvčat ve scénářovém oddělení u Warnerů. Teď dělá seriály v Televizním městě. Ale v těch dobách, co o nich povídám, byla pouze scenáristkou.“

„Nemluvíte o Susanně Drewové?“

„Jo. Ty znáš Susannu?“

„Vaší zásluhou. Seznámil jsem se s ní na jednom večírku u vás, když jste bydlel v Beverly Hills.“

Joey vypadal polekaně, jako kdyby přesun z jedné roviny minulosti do druhé ho přepadl nepřipraveného. „Vzpomínám si. To muselo být před deseti lety.“

Seděl a přemýšlel o době před deseti lety a já taky. Odvezl jsem Susannu z Joeyova večírku domů a po vzájemné dohodě jsme se pak setkali na jiných večírcích. Měli jsme si o čem povídat. Tahala ze mne rozumy o lidech a já z ní o knihách. Byl jsem blázen do jejího ohromného smyslu pro humor.

Po tělesné stránce se naše styky vyvíjely pomaleji, jak to často bývá, když vztah slibuje být opravdový. Myslím, že jsme se to snažili uměle urychlit. Oba jsme pili a spousta věcí ze Susannina života vyvřela na povrch. Její otec byl profesorem na Kalifornské universitě v Los Angeles; ztratil svou ženu, ještě když byl mladý, a dohlížel na Susannina studia. Otec už zemřel, ale ona stále ještě měla pocit, jako by jí stál za zády.

Těžce jsme se pohádali a Susanna přestala chodit na večírky, aspoň na ty, na které jsem chodil já. Slyšel jsem, že se provdala, ale manželství se nevydařilo. Pak se věnovala kariéře, a ta se vydařila.

„Jak se seznámila s Carol?“ zeptal jsem se Joeyho.

„To se jí budeš muset zeptat sám. Tenkrát mi to řekla, ale už si to nepamatuju. Moje paměť už není taková, jako bývala.“ Přítomnost ho skličovala. Nalil si skleničku.

Když mi taky nabídl, odmítl jsem. „Co se stalo s Carol dál?“

„Ztratila se z očí. Myslím, že utekla s nějakým námořníkem nebo něco takového. Stejně neměla to, co film chce, jakmile byla první svěžest pryč.“ Joey zhluboka vzdychl. „Jestli uvidíš Susannu, zmiň se jí o mně, ano, Lewe? Totiž, jestli to budeš moct udělat decentně.“ Mávl rukou ve vlnité horizontální křivce. „Chová se, jako by si myslela, že jsem nebožtík.“

Použil jsem Joeyova telefonu, abych zavolal kancelář Susanny Drewové. Její sekretářka mi dovolila s ní mluvit.

„Tady je Lew Archer, Susanno.“

„To je hezké, že o sobě dáš vědět.“

„Důvod, proč volám, není tak hezký,“ šel jsem bez obalu k věci. „Vyšetřuji vraždu. Oběť může, ale nemusí být děvče jménem Carol, které jsi znala ve čtyřicátých letech.“

„Snad ne Carol Harleyová?“

„Obávám se, že právě ona.“

Hlas jí zdrsněl. „A říkáš, že je mrtvá?“

„Ano. Včera byla zavražděna v místě zvaném Ocean View.“

Chvíli mlčela. Když znovu promluvila, její hlas byl jemnější a mladší. „Co mohu pro tebe udělat?“

„Řekni mi něco o své přítelkyni Carol.“

„Ne po telefonu, prosím. Telefon všechno tak odlidšťuje.“

„Osobní setkání by mi vyhovovalo daleko víc,“ řekl jsem poněkud formálně. „Mám nějaké fotografie, které bych ti chtěl ukázat, aby identifikace byla stoprocentní. Mělo by to být brzo. Máme už čtyřiadvacet hodin zpoždění.“

„Přijď teď. Ohlásím tvé jméno u brány.“

Poděkoval jsem Joeymu a odjel jsem do Televizního města. Strážný z vrátnice mě doprovodil přes celou budovu do kanceláře Susanny Drewové. Byla to velká a světlá místnost, s květinami na stole a výbušně vyhlížejícími abstraktními obrazy na zdech. Susanna stála u okna a plakala. Byla to štíhlá žena s krátkými rovnými vlasy, tak černými, že se oči od nich nemohly odtrhnout. Stála ke mně zády ještě chvíli potom, co její sekretářka odešla a zavřela dveře. Konečně se ke mně obrátila a stále ještě si osušovala uslzené líce kouskem žlutého ubrousku.

Bylo jí teď asi čtyřicet a nebyla zrovna moc hezká, ale přece nevypadala docela obyčejně. Její černé oči byly i v zármutku ohnivě živé. Rysy a kontury jejího obličeje měly styl a inteligenci. Nohy pořád ještě pěkné. Ústa pořád ještě pěkná, a právě říkala:

„Nevím, proč takhle vyvádím. Neviděla jsem Carol a neslyšela jsem o ní sedmnáct nebo osmnáct let.“ Odmlčela se. „A přece vím proč. ‚To pro Markétu truchlím.‘ Znáš tu Hopkinsovu báseň?“

„To víš, že ne. Kdo je Markéta?“

„Dívka v té básni,“ vysvětlovala. „Trápí se nad spadaným podzimním listím. A Hopkins jí říká, že se trápí sama nad sebou. A to právě dělám já.“ Hluboce se nadechla. „Byla jsem tak mladá.“

„Ještě pořád ses nepřehoupla přes vršek.“

„Nelichoť mi. Jsem stará, stará, stará. Bylo mi dvacet v pětačtyřicátém, když jsem znala Carol. Tehdy v předatomovém věku.“ Cestou k psacímu stolu se zastavila před jednou abstraktní malbou, jako kdyby tento obraz reprezentoval vše, co se od té doby se světem stalo. Posadila se s výrazem nesmírné výkonnosti. „No tak mi ukaž ty své fotografie.“

„Nebudou se ti líbit. Byla utlučena k smrti.“

„Panebože. Kdo to udělal?“

„Její manžel je hlavním podezřelým.“

„Harley? Je –– byla ještě pořád s tím šmo?“

„Zřejmě byla.“

„Věděla jsem, že ji dříve nebo později zabije.“

Opřel jsem se o kraj stolu. „Jak jsi to věděla?“

„Byla to jedna z těch osudem předurčených věcí. Spřízněnost volbou a protivy, které se přitahují. Ona byla opravdu krásné dítě, křehké jako vajíčko naměkko, a on byl psychopat. Prostě ji nemohl nechat na pokoji.“

„Jak víš, že byl psychopat?“

„Přece poznám psychopata, když ho vidím,“ řekla a zvedla bradu. „Za jednoho jsem byla krátkou dobu provdaná, kdysi v těch báječných padesátých letech. Takže jsem na to autorita. Chceš-li definici, psychopat je člověk, u kterého nemůžeš počítat s ničím kromě malérů.“

„A takový byl Harley?“

„Ano.“

„Jaké měl křestní jméno?“

„Mike. Byl námořníkem, námořníkem u válečného námořnictva.“

„A jak se jmenovala jeho loď?“

Jsem přesvědčen, že otvírala ústa, aby mi to řekla. Ale cosi se rychle a těžce pohnulo v její mysli a přerušilo spojení. „Bohužel se nepamatuji.“ Vzhlédla ke mně černýma neprůhlednýma očima.

„Co dělal, než vstoupil do válečného námořnictva? Byl fotografem?“

Ohlédla se zpět přes vzdálenost času. „Myslím, že byl boxerem, profesionálním boxerem, ne příliš úspěšným. Možná, že byl také fotografem. Patřil k těm lidem, kteří dělají spoustu věcí, a žádnou úspěšně.“

„Víš to jistě, že se nejmenoval Harold?“

„Každý mu říkal Mike. Možná že to bylo jeho nom de guerre.“

„Že to bylo co?“

„Válečnické jméno, víš.“ Hluboce vydechla. „Chtěls mi ukázat nějaké fotografie, Lewe.“

„Na ty je čas. Právě teď bys mi nejvíc pomohla, kdybys mi pověděla všechno, na co si vzpomeneš o Carol a Harleym, a jak ses s nimi seznámila.“

Napjatě pohlédla na hodinky. „Za minutku musím být na námětové konferenci.“

„Tohle je důležitější než námětová konference.“

Vdechla a vydechla. „Nejspíš ano. No tak dobrá, povím ti to krátce a prostě. Stejně je to prostý příběh, tak prostinký, že bych ho nemohla použít ve svém seriálu. Carol byla venkovské děvče z Idaha. Utekla z domova s námořníkem, který opustil bez dovolenky svou loď. Mike Harley pocházel myslím z téhož venkovského města, ale byl už u válečného námořnictva pár let a viděl svět. Slíbil jí, že ji vezme do Kalifornie a dostane ji k filmu. Jí bylo kolem šestnácti a byla tak naivní, že Člověku se nad ní chtělo plakat nebo se smát.“

„Úplně tě slyším, jak se směješ. Kdy a kde ses s ní seznámila?“

„Časně zjara v pětačtyřicátém. Pracovala jsem u Warnerů v Burbanku a víkendy jsem trávila na různých místech. Znáš ten starý hotel Barcelona poblíž Santa Moniky? Carol a Harley tam bydleli a já jsem se tam – no prostě jsem se o ni začala zajímat.“

„Byli sezdáni?“

„Carol a Harley? Myslím, že absolvovali jakýsi obřad v Tichuaně. Aspoň Carol se domnívala, že jsou sezdáni. Ovšem ona se také tak dlouho domnívala, že Harley má prodlouženou dovolenou, až ho sebrala pobřežní stráž. Šoupli ho zpátky na loď a Carol zůstala bez prostředků, doslova bez dolaru. Harley se nenamáhal, aby jí zajistil nějakou podporu nebo něco. Tak jsem ji vzala pod křídla.“

„A zavedla ji k Joeovi Sylvesterovi.“

„Proč ne? Byla dost hezká a nebyla to nijak hloupá holka. Joey jí opatřil pár menších rolí a já s ní strávila spoustu času, kdy jsem ji připravovala a učila ji vyslovovat a pohybovat se. Právě jsem si prodělala nešťastnou lásku a prožívala jsem si období smutku, takže jsem byla ráda, že jsem měla někoho, kým jsem se mohla zabývat. Carol bydlela u mě v bytě a vážně si myslím, že jsem z ní mohla něco udělat. Možná hotovou Marilyn.“ Přistihla se, že sklouzává do hollywoodského žargonu, a okamžitě přestala. „Ale všechno to splasklo.“

„Co se stalo?“

„Harley ji opustil těhotnou a začalo to být vidět. Místo abych vycepovávala hvězdičku, najednou jsem pečovala o těhotné děvčátko, kterému se hrozně stýskalo po domově. Ale odmítala jít domů. Povídala, že otec by ji zabil.“

„Vzpomínáš si, jak se jmenoval její otec?“

„Obávám se, že ne. Jako herečka užívala jméno Carol Cooperová, ale to nebylo její skutečné příjmení. Myslím, že její otec žil v Pocatellu, jestli ti to může nějak pomoci.“

„Snad ano. Říkáš, že byla těhotná. Co se stalo s dítětem?“

„Nevím. Harley se objevil, dřív než se dítě narodilo – myslím, že ho z námořnictva nakonec propustili –, a ona se k němu vrátila. Vrátila se k němu přes všechno moje domlouvání.

Byli spřízněni volbou, jak jsem řekla. Trpělivá Griselda a budižkničemu. Takže o sedmnáct let později ji musel zabít.“

„Byl hrubián, když jsi ho znala?“

„Aby ne!“ Zkřížila paže přes prsa. „Když jsem se snažila zabránit jí, aby se k němu vrátila, srazil mě k zemi. Šla jsem ven hledat pomoc. Když jsem se vrátila do bytu s policistou, byli oba pryč, a s nimi všechny peníze, co jsem měla v peněžence. Neoznámila jsem to a od té doby jsem je neviděla.“

„Ale pořád ještě se o Carol zajímáš.“

„Bylo hezké mít ji u sebe. Nikdy jsem neměla sestru nebo dceru. Po pravdě řečeno, když se ohlédnu do minulosti, když se do ní vcítím, nikdy jsem neprožila šťastnější údobí než to jaro a léto v Burbanku, co byla Carol v jiném stavu. Ani jsme nevěděly, jak jsme šťastné.“

„Jak to?“

„No, tehdy bylo strašně horké léto a lednička byla v jednom kuse pokažená a měly jsme jenom jednu ložnici a Carol byla čím dál tím objemnější a v našem životě nebyli žádní muži. Domnívaly jsme se, že náramně strádáme. Ve skutečnosti všechno strádání přišlo později.“ Rozhlédla se po své nákladně zařízené kanceláři, jako by to byla žalářní cela, a pak pohlédla na hodinky. „Teď už musím opravdu jít. Moji scenáristé a režiséři se navzájem utlučou.“

„Když mluvíme o utlučení,“ řekl jsem, „chtěl bych tě požádat, aby ses podívala na tyhle snímky, jestli to sneseš. Identifikace by měla být stoprocentní.“

„Podívám se.“

Rozložil jsem před ní fotografie. Pečlivě si je prohlédla.

„Ano. Je to Carol. Chudinka.“

Velice zbledla. Černé oči jí vystupovaly jako uhlíkové oči ze sněhuláka. Povstala a jakoby poslepu kráčela do vedlejší místnosti a zavřela za sebou dveře.

Sedl jsem si k jejímu psacímu stolu a telefonicky jsem požádal její sekretářku, aby mi zavolala šerifova zástupce Bastiana. Byl na drátě ani ne za minutu. Řekl jsem mu všechno, co jsem se dozvěděl od Susanny Drewové.

Susanna vyšla z vedlejší místnosti a vyslechla zbytek hovoru. „Nemarníš čas,“ poznamenala, když jsem zavěsil.

„Tvá výpověď je důležitá.“

„To je v pořádku. Obávám se, že to je všechno, co vím.“ Byla ještě pořád náramně bledá. Blížila se ke mně, jako by se jí houpala podlaha pod nohama. „Zavezeš mě domů?“

Bydlela na bulváru Beverly Glen. Dům měl mezanin a patio a na stěnách africké masky. Vyzvala mě, abych pro oba namíchal něco k pití, a sedli jsme si a povídali si o Carol a pak o Tomu Hillmanovi. Zdálo se, že se o Toma velice zajímá.

Já jsem se začal zajímat o Susannu. Něco z jejího tmavého žáru se do mne zakouslo tak hluboko jako vzpomínka. Když jsem seděl blízko ní a díval se jí do tváře, začal jsem se ptát sám sebe, zda při svém současném tělesném, finančním a morálním stavu bych si mohl dovolit děvče se všemi těmi africkými maskami.

Ve vedlejším pokoji zazvonil telefon. Vstala a použila přitom mého kolena jako opěrného bodu pro svou ruku. Slyšel jsem, jak říká:

„Tak to jsi ty. Co chceš ode mě teď?“

To bylo vše, co jsem slyšel. Zavřela dveře. Po pěti minutách, když se vrátila, byla její tvář zase jiná. Jakýsi hněvivý strach nahradil lítost v jejích očích, jako kdyby se dozvěděla o něčem horším než smrt.

„Kdo to byl, Susanno?“

„To se nikdy nedovíš.“

Jel jsem do města v mizerné náladě a nadávkami jsem přiměl svého přítele Coltona, vyšetřovatele z úřadu státního zástupce, aby se zeptal Sacramenta na trestní rejstřík Harolda či Mikea Harleyho, má-li jaký. Zatímco jsem čekal na odpověď, šel jsem dolů k novinovému Stánku a koupil jsem si první vydání večerníku.

Vražda a únos byly na první stránce, ale v novinové zprávě nebylo nic, co bych už nevěděl, kromě toho, že Ralph Hillman měl za války vynikající osobní záznam jako pilot v námořním letectvu a později (po Newportské námořní škole) jako námořní důstojník. Byl rovněž vylíčen jako milionář.

Seděl jsem v předpokoji Coltonovy kanceláře a snažil jsem rozmluvit si pocit, že Bastian mě odsunul na vedlejší kolej. Ten pocit se prohloubil, když ze Sacramenta přišla zpráva, že ani Harold, ani Mike Harley nemají v Kalifornii žádný záznam trestu, dokonce ani ne za dopravní přestupek. Začal jsem mít pochybnosti, jestli jsem na stopě toho pravého muže.

V předvečerní záplavě vozů jsem jel zpátky ke Stripu. Byl už téměř soumrak, když jsem dorazil do své kanceláře. Chvíli jsem se neobtěžoval rozsvítit, jen jsem seděl a pozoroval, jak zelená obloha za oknem ztrácí barvu. Vyšly hvězdy a neóny. Nějaké letadlo jako pohyblivá skupina hvězd kroužilo daleko za Santa Monikou.

Zatáhl jsem žaluzie, abych zmařil plány ostřelovačů, rozsvítil jsem stolní lampu a prohlédl si denní poštu. Skládala se ze tří účtů a z nabídky Motelového institutu v St. Louisu.

Institut mi nabízel dvacet tisíc ročně jako plat ředitele motelu n obratem milión dolarů. Chtěli po mně jen, abych vyplnil přihlášku do dálkového kursu pro vedoucí motelů a zaslal ji matrikáři Institutu. Kdybych měl ženu, mohli bychom se přihlásit jako manželský pár.

Seděl jsem a pohrával jsem si s myšlenkou vyplnit formulář, ale rozhodl jsem se jít nejdřív na večeři. Činil jsem velmi rázná rozhodnutí. Rozhodl jsem se zavolat Susanně Drewové a požádat ji, aby povečeřela se mnou, a říkal jsem si, že je to v zájmu vyšetřování. Dokonce bych si mohl účet odečíst z daně z příjmů.

V telefonním seznamu nebyla. Zkusil jsem informace. Její číslo bylo tajné. Stejně bych si ji nemohl dovolit.

Dříve než jsem šel docela sám na večeři, zavolal jsem svou službu pro nepřítomné. Susanna Drewová mi tam nechala své číslo.

„Pokoušel jsem se ti volat,“ řekl jsem jí.

„Byla jsem pořád tady v bytě.“

„Myslím předtím, než jsem se dozvěděl, žes mi nechala své číslo.“

„Ale? Co máš na srdci?“

„Motelový institut v St. Louisu dělá velice hezkou nabídku, manželským párům, které se chtějí zapsat do jejich kursu pro vedoucí motelů.“

„To zní slibně. Vždycky jsem si přála odejít do slunné Kalifornie a řídit motel.“

„Výborně. Půjdeme na večeři a dohodneme se na postupu. Televize nemá budoucnost, ty to v hloubi srdce víš. Žádné z těchto avantgardních hnutí nemá budoucnost.“

„Je mi hrozně líto, Lewe. Velice ráda bych šla na večeři, ale někdy jindy. Dnes večer je to nad mé síly. Ale chtěla jsem ti poděkovat, že ses o mě dneska odpoledne staral. Jednu chvíli jsem na tom byla mizerně.“

„Bojím se, že jsem to zavinil já.“

„Ne. Celý můj mizerný život se vzepřel a zavinil to. Ty a ty tvé fotografie jste působili jen jako katalyzátor.“

„Snesla bys návštěvu jednoho mírného katalyzátoru? Přinesu večeři z lahůdkářství. Koupím ti gardénii.“

„Ne. Dneska večer tě nechci vidět.“

„A nerozmyslela sis to s tím telefonickým hovorem, o kterém jsi mi nechtěla nic říct?“

„Ne. Jsou věci, o kterých nemusíš vědět.“

„Počítám, že je to svým způsobem povzbuzující. Proč jsi mi tedy nechala své číslo?“

„Našla jsem něco, co by ti mohlo pomoct – fotografii Carol z roku 1945.“

„Přijdu si pro ni. Vlastně jsi mi neřekla, jak ses s ní seznámila, víš?“

„Prosím tě, nechoď. Pošlu ti ji po poslíčkovi.“

„Když na tom trváš. Budu čekat ve své kanceláři.“ Dal jsem jí adresu.

„Lewe?“ Její hlas byl mírnější a sladší, téměř bolestivý. „Nehraješ jenom divadýlko, že ne? Jenom abys vyčenichal má osobní tajemství, myslím?“

„Není to divadýlko,“ ujistil jsem ji.

„Nápodobně,“ řekla. „Děkuji.“

Seděl jsem v rezonujícím tichu a uvažoval jsem, že s ní nějaký muž nebo muži špatně zacházeli. Pomyšlení na to mě vztekalo. Nakonec jsem na večeři nešel. Seděl jsem a hýčkal jsem svůj hněv, dokud nepřišel poslíček od Susanny.

Byl to mladý černoch v livreji a mluvil jako absolvent koleje. Podal mi zalepenou pevnou obálku a já jsem ji hned roztrhl.

Obsahovala mezi dvěma archy vlnitého papíru jedinou lesklou fotografii mladé světlovlasé dívky s pážecím účesem a v plavkách. Nebylo snadné určit přesně, proč byla krásná. Částečně to bylo v jejím čistém nízkém čele, vysoké křivce lící, bezvadně kulaté bradě; částečně v absolutní ženskosti, jež jí hleděla z očí a ovládala její tělo.

Jen tak namátkou mě napadlo, kdo to fotografoval, a tak jsem snímek obrátil. Na zadní straně bylo fialovou barvou narazítkováno:

„Dobré jméno ve fotografii: Harold Har‘ Harley, hotel Barcelona.“

„Bude to všechno?“ zeptal se poslíček u dveří.

„Ne.“ Dal jsem mu deset dolarů.

„To je příliš mnoho, pane. Dostal jsem už zaplaceno.“

„Vím. Ale chci, abyste koupil gardénii a zanesl ji slečně Drewové.“

Slíbil, že to udělá.

XII

Podle toho, jak čas v Kalifornii běží, rok pětačtyřicátý byl strašně dávno. Hotel Barcelona dosud stál, ale zdálo se mi, že jsem kdesi slyšel, že je uzavřen. Udělal jsem si dlouhou vyjížďku po Sunsetu k pobřežní dálnici, protože jsem měl jakous takous naději, že objevím stopu vedoucí k Haroldu Harleymu.

Také jsem se chtěl podívat na budovu, kde Harley a Carol žili.

Byla to mohutná stará budova v raném hollywoodském byzantském slohu, s nabílenými kupolemi a minarety a obloukovými verandami, kde slavné tváře němé éry usrkávaly pašovaný rum. Teď stála zapomenuta pod příkrou výspou. Jasná světla benzínové pumpy z druhé strany dálnice ukazovala, že její bílá omítka odprýskává a že některá okna jsou rozbitá.

Zaparkoval jsem na betonové, plevelem rozpraskané příjezdové cestě a kráčel jsem k hlavnímu vchodu. Na skle byla přilepena zpráva o bankrotu a oznámení, že budova bude v září prodána ve veřejné dražbě.

Posvítil jsem si baterkou skrz sklo do haly. Byla dosud úplně zařízená, ale zařízení vypadalo, jako by je po celou generaci nebyli vyměňovali. Koberec byl prochozený, židle vyhřezlé. Ale místo mělo ještě atmosféru, dostatek atmosféry, aby vyvolávalo zástup duchů.

Prošel jsem obloukovou verandou, přičemž jsem se prodíral proutěným nábytkem, od deště zkrouceným, a posvítil jsem si skleněnými dveřmi do jídelny. Stoly byly prostřeny, s ubrousky složenými jako třírohé klobouky, ale na ubrusech ležela vysoká vrstva prachu. Dobré místo k hodování pro duchy, pomyslel jsem si, ale ne pro mne.

Přesto však, jen tak pro legraci, a abych se jaksi postavil proti dlouhé minulosti, jsem se vrátil k hlavnímu vchodu a hlasitě jsem zabušil baterkou na sklo. Hluboko uvnitř v budově, na opačném konci chodby, se ukázalo světélko. Pohybovalo se a blížilo se ke mně.

Muž, který ho nesl, byl vysoký a kráčel, jako by měl bolavé nohy. Světlo jeho elektrické svítilny se na chvíli obrátilo vzhůru, a tu jsem spatřil jeho tvář. Hrubý, nahoru obrácený nos, vypouklé čelo, žíznivá ústa. Byla to tvář nesmírně zanedbaného mimina, které nebylo nikdy odstaveno od láhve. Také jsem uviděl, že má v druhé ruce revolver.

Namířil jím na mne a posvítil mi do očí. „Tohle místo je zavřené. Neumíte číst?“ hulákal skrz sklo.

„Chci s vámi mluvit.“

„Já s váma nechci mluvit. Marš! Vypadněte!“

Mával proti mně revolverem. Podle jeho hlasu a vzhledu jsem usoudil, že vydatně nasával. Ožrala s revolverem a se záminkou, aby ho mohl použít, z toho může být doslova vražda. Udělal jsem ještě jeden pokus:

„Znáte fotografa jménem Harold Harley, který zde bydlíval?“

„Nikdy jsem o něm neslyšel. A teď sypte odtud, dřív než do vás navrtám díru! Neoprávněně vstupujete na cizí pozemek.“

Zvedl těžký revolver. Ustoupil jsem až k benzínové pumpě na druhé straně dálnice. Hbitý muž ve flekaté bílé kombinéze vylezl zpod auta na heveru a nabídl se, že mi prodá benzín.

„Mělo by se tam vejít deset,“ řekl jsem. „Kdo je ten podivín v hotelu Barcelona? Počíná si, jako by ho kousl medvěd.“

Muž mi věnoval pokřivený úsměv. „Narazil jste na Ottu Sipea?“

„Jestli se ten hlídač tak jmenuje.“

„Jo. Pracoval tam tak dlouho, že si myslí, že mu ten hotel patří.“

„Jak dlouho?“

„Dvacet let nebo ještě víc. Já jsem tu už od války a on tu byl ještě přede mnou. Byl to jejich čmuchal.“

„Hotelový detektiv?“

„Jo. Jednou mi povídal, že býval policajtem. Jestli je to pravda, moc se nenaučil. Mám vám zkontrolovat olej?“

„Nenamáhejte se, právě jsem ho vyměnil. Byl jste tu v pětačtyřicátém?“

„V tom roce jsem otvíral. Šel jsem do armády brzy a brzy jsem se vrátil. Proč?“

„Jsem soukromý detektiv. Jmenuji se Archer.“ Podal jsem mu ruku.

Dřív než ji přijal, otřel si ruku o kombinézu. „Daly. Ben Daly.“

„Nějaký muž jménem Harold Harley bydlíval v pětačtyřicátém v Barceloně. Byl to fotograf.“

Dalyho tvář roztála. „Jo. Pamatuju se na něho. Jednou mi zaplatil účet za benzín tím, že mě a mou ženu vyfotografoval, ještě pořád tu fotografii máme doma.“

„Nevíte, kde je Harley teď?“

„Lituju, už deset let jsem ho neviděl.“

„Kdy jste ho viděl naposledy?“

„Měl malý ateliér v Pacific Palisades. Jednou dvakrát jsem se u něho zastavil, abych ho pozdravil. Myslím, že už tam není.“

„Zdá se, že jste ho měl rád.“

„Jistě. Harold byl dobrák.“

Lidé se můžou změnit. Ukázal jsem Dalymu Carolinu fotografii. Neznal ji.

„Nemohl byste mi přihrát tu adresu v Pacific Palisades?“

Zamnul si tvář. Potřebovala nově protektorovat, ale byla to poctivá tvář. „Můžu vám říct, kde to je.“

Řekl mi, kde to je – v postranní ulici vedoucí ze Sunsetu, vedle grilu. Poděkoval jsem mu a zaplatil jsem za benzin.

Gril jsem našel snadno, ale v budově vedle něho bylo knihkupectví s paperbacky. V pokladně seděla mladá žena s růžovými punčochami a koňským ohonem. Když jsem se jí zeptal na Harolda Harleyho, pohlédla na mne zamyšleně přes oční make-up.

„Zdá se mi, že jsem slyšela, že tu kdysi býval jakýsi fotograf.“

„Kde by mohl být teď?“

„Nemám nejmenší ponětí, namouduši. Nejsme tu ještě ani rok, teprve v září to bude rok.“

„Jak jdou obchody?“

„Vyděláváme aspoň na činži.“

„Komu ji platíte?“

„Tomu člověkovi, co vede jídelnu, panu Vernonovi. Měl by nám dávat jídlo zdarma za to, co nám počítá. Ale neříkejte mu, že jsem to povídala, jestli s ním budete mluvit. Právě teď jsme s činží o měsíc pozadu.“

Koupil jsem si knihu a šel jsem vedle na večeři. Byl to podnik, kde jsem mohl jíst s kloboukem na hlavě. Zatímco jsem čekal na biftek, zeptal jsem se číšnice na pana Vernona. Obrátila se ke kuchaři v bílé čepici, který právě hodil můj biftek na gril.

„Pane Vernone, tenhle pán chce s vámi mluvit.“

Přistoupil k pultu, vážný muž hubené tváře se záblesky šedivých vousů na bradě. „Poručil jste si ho krvavý. Dostanete ho krvavý.“ Zamával svou obracečkou.

„Výborně! – Dověděl jsem se, že vlastníte vedlejší obchod.“

„Ten a ještě ten další.“ Ta myšlenka ho poněkud povzbudila. „Hledáte krám k pronajmutí?“

„Hledám jednoho muže, jakéhosi fotografa jménem Harold Harley.“

„Měl ten krám pronajatý velice dlouho. Ale pořád nemohl nějak uspět. V tomhle městě je příliš mnoho fotografů. Držel se sedm osm roků po válce a pak toho nechal.“

„Nevíte, kde je teď?“

„Ne, pane, nevím.“

Prskání mého bifteku dosáhlo určité intenzity a kuchař to uslyšel. Šel a obrátil ho obracečkou a zase se vrátil ke mně. „Chcete smažené hranolky?“

„Třeba. Kdy jste viděl Harleyho naposled?“

„Naposled jsem o něm slyšel, že se odstěhoval do Údolí. To bylo dobře před deseti lety. Pokoušel se pokračovat s obchodem v přední místnosti svého domu ve Van Nuys. Je docela dobrý fotograf – udělal mi krásnou fotografii, když jsme slavili křtiny mého chlapce – ale nemá obchodní buňky. Já bych to měl vědět, dodneška mi dluží činži za tři měsíce.“

Šest mladých lidí vešlo a seřadilo se u pultu. Měli vítr ve vlasech, písek v uších, stejná žlutá trička a na nich na zádech natištěno Vodňátka. Všichni, chlapci i děvčata, si objednali po dvou hamburgrech.

Jeden z chlapců vhodil do hudební skříně čtvrťák a zahrál ‚Sjíždět vlny není hřích‘. Pan Vernon vytáhl z ledničky dvanáct placiček z mletého masa a vyrovnal je na gril. Dal můj biftek na talíř s přehršlí smažených hranolků a osobně mi jej donesl.

„Mohl bych se poohlédnout po té vannuyské adrese, jestli je to důležité. Měl jsem ji někde kvůli té činži, co mi dluhuje.“

„Je to důležité.“ Ukázal jsem mu Carolinu fotografii, tu zamlada, co fotografoval Harley. „Poznáváte jeho manželku?“

„Ani jsem nevěděl, že má manželku. Nemyslel jsem si, že by ulovil takovouhle štramandu.“

„Proč ne?“

„Není žádný miláček žen. Nikdy nebyl. Harold je tichý typ.“

Znovu se vynořily pochybnosti, zda jsem na správné stopě. Rozbolela mě z toho hlava. „Můžete mi ho popsat?“

„Vypadá docela obyčejně, je vysoký asi jako já, kolem metru osmdesáti. Má trochu delší nos. Modré oči. Pískové vlasy. Není na něm nic zvláštního. Samozřejmě bude teď starší.“

„Jak starý?“

„Aspoň padesát. Mně je devětapadesát, za rok půjdu na odpočinek. Omluvte mě, prosím.“

Obrátil dvanáct placiček z mletého masa, nahoru na ně položil dvanáct půlek housky a létacími dveřmi za pultem odešel. Pojídal jsem biftek. Pan Vernon se vrátil s útržkem papíru, na který napsal Harleyho vannuyskou adresu: Jilmový háj 956.

Číšnice roznesla hamburgry Vodňátkům. Žvýkali je do rytmu s hudbou. Píseň, kterou hudební skříň hrála, když jsem odcházel, měla refrén o dni, „kdy jsem velkou vlnu sjel a tebe za otroka měl“. Jel jsem po Sunsetu a dál po sandiežské dálnici směřující na sever.

Jilmový háj byla dělnická ulice předválečných bungalovů, postavených příliš blízko u sebe. V Údolí byl teplý večer a někteří lidé byli dosud venku na verandách a trávnících. Tlouštík, který popíjel pivo na verandě čísla 956, mi řekl, že Harley mu domek prodal v roce 1960. Má jeho nynější adresu, protože dosud platí Harleymu měsíční splátky.

To nevypadalo na Harleyho, kterého jsem hledal. Zeptal jsem se tlouštíka na popis.

„Je to taková smutná postava,“ charakterizoval jej tlouštík. „Jeden z těch chlapíků, co jsou strachy celí podělaní. Řek bych, že si užil své maléry.“

„Jaké maléry?“

„Ví bůh. Já ho neznám tak dobře. Viděl jsem ho jenom dvakrát, když jsem od něho kupoval domek. Chtěl pryč rychle a udělal mi slušnou cenu. Měl možnost získat zaměstnání v Long Beachi, při vyvolávání filmů, a nechtěl dojíždět.“

Dal mi Harleyho adresu v Long Beachi, což je daleko od Van Nuys. Blížilo se k půlnoci, když jsem ten dům našel, byl to řadový domek poblíž longbeachského bulváru. Na předním dvorku rostlo hnědé býlí a byl neosvětlený, jako většina domů v této ulici.

Přejel jsem kolem pouliční svítilny na konec bloku a pěšky jsem se vrátil. Celonoční provoz na bulváru naplňoval vzduch jakýmsi vzrušením, drsným a beznadějným. Já jsem vyrostl v Long Beachi a křižoval jsem jeho bulváry ve fordce A. Jejich zvuk, kňučivý, výhružný, sílící a zase slábnoucí, promlouval k něčemu hluboko v mé mysli, co jsem miloval i nenáviděl. Nechtělo se mi zaklepat na Harleyho dveře. Byl jsem si téměř jistý, že mám toho nepravého muže.

Vrata k přilehlé garáži byla zavřená, ale ne zamčená. Tiše jsem je otevřel. Pouliční lampa svítila na zadek špinavě bílé fordky sedana s idažským číslem.

Šel jsem k levým dvířkům vozu a otevřel je. Rozsvítilo se stropní světlo. Vůz byl registrován na jméno Robert Brown, bydlištěm v Pocatellu. Srdce mi bilo tak prudce, že jsem stěží dýchal.

Dveře vedoucí z garáže do domu byly náhle olemovány světlem. Pak se rozletěly. Světlo mě uhodilo do očí a zalilo mě.

„Mikeu?“ ozval se hlas muže, kterého jsem neznal. Podíval se za roh dveřního futra. „Jsi to ty, Mikeu?“

„Viděl jsem Mikea včera.“

„Kdo jste?“

„Přítel.“ Neřekl jsem čí přítel. „Vidím, že vám tu nechal auto.“

„To je naše věc.“

Jeho obranný tón mě povzbudil. Přešel jsem osvětlený prostor mezi námi, vkročil jsem do kuchyně a zavřel jsem za sebou dveře. Nepokoušel se mi v tom zabránit. Stál přede mnou bosý, v pyžamu, šedovlasý, s vyzáblou tváří a skleslýma psíma očima.

„Můj bratr mi nic neřek o žádném společníkovi.“

„Ano? A co vám řekl?“

„Nic. Totiž…“ Snažil se kousnout do rtu. Měl falešné zuby a klouzaly mu. Dokud si je nevcucl zpátky, kam patří, vypadal, jako bych ho doslova k smrti vyděsil. „Neřek mi ani slovo o vás ani o ničem jiném. Nevím, proč jste ke mně přišel, ten vůz je můj. Vyměnil jsem ho s ním za svou kraksnu.“

„Bylo to moudré?“

„Nevím. Možná že ne.“ Zběžně pohlédl na neumyté nádobí navršené v dřezu, jako by spoluodpovídalo za jeho nedostatek moudrosti. „Ale stejně vám po tom nic není.“

„Každému po tom něco je, Harolde. Teď už to jistě víte.“ Jeho rty tvořily slovo „ano“, aniž je zcela vyslovily. Slzy mu vstoupily do očí. To pro Harolda truchlil. Vyslovil nejhorší obavy, jaké si dovedl představit:

„Jste od FBI?“

„Jsem policejní agent. Musíme si promluvit.“

„Tady?“

„Toto je právě tak dobré místo jako kterékoliv jiné.“

Rozhlédl se po ošumělé místnůstce, jako by ji viděl novýma očima. Sedli jsme si naproti sobě ke kuchyňskému stolu. Kostkované voskové plátno, které jej pokrývalo, bylo místy odřené.

„Nechtěl jsem s tím mít nic společného,“ řekl.

„Kdo by chtěl?“

„A není to poprvé, co mě dostal do maléru, ani zdaleka ne. Tohle trvá už posledních pětatřicet let, od té doby, co Mike byl dost velký, aby uměl chodit a mluvit. Nepřeháním.“

„Co přesně míníte tím, když říkáte, že vás dostal do maléru? Tentokrát.“

Shrbeně pokrčil rameny a zvedl otevřené ruce, jako bych zřejmě měl vidět stigmata na jeho dlaních. „Zaplet se do únosu, že?“

„Řekl vám to?“

„Nikdy v životě mi nic neřek na rovinu. Ale umím číst. Od chvíle, co jsem uviděl dnešní noviny, jsem se bál vytáhnout paty z domu. A víte, co udělala moje žena? Utekla mi. Vzala si taxíka na autobusové nádraží a vrátila se k mamince do Oxnardu. Dokonce ani neumyla nádobí od včerejší večeře.“

„Kdy tu byl váš bratr?“

„Včera v noci. Přijel sem kolem půl jedenácté. Už jsme se chystali jít spát, ale zase jsem vstal. Mluvil jsem s ním zrovna tady, kde teďka sedíme. Myslel jsem si, že se děje něco nekalého – měl v očích ten divoký pohled –, ale nevěděl jsem co. Přišel na mě s jednou ze svých historek, prý v San Diegu vyhrál v pokeru spoustu peněz na nějakých námořnících a prý ho pronásledujou, aby mu ty peníze sebrali. Proto si chtěl se mnou vyměnit fáro, povídal.“

„Proč jste s tím souhlasil?“

„Nevím. Je těžko říct ne, když Mike něco chce.“

„Vyhrožoval vám?“

„To zrovna ne. Ale věděl jsem, že má s sebou pistoli. Viděl jsem, jak si ji bral z vozu.“ Zvedl ke mně zrak. „Vždycky se cítíte, jako by nad vámi visela vyhrůžka, když Mike něco rozjede. Postavte se mu do cesty, a on vás utluče, ani se na vás dvakrát nepodívá.“ Měl jsem důvod mu věřit. „Jakou měl váš vůz značku a číslo?“

„Je to dvoudveřový plymouth z roku 1958, číslo IKT 19.“

„Barva?“

„Dva odstíny modré.“

Udělal jsem si pár poznámek. „Teď vám položím velmi důležitou otázku. Byl s Mikem ten chlapec? Tenhle chlapec?“

Ukázal jsem mu Tomovu fotografii. Zavrtěl nad ní hlavou. „Ne, pane.“

„Řekl, kde chlapec je?“

„Nezmiňoval se o žádném chlapci, a já jsem o tom tehdy nevěděl.“

„Věděl jste, že sem včera v noci přijede?“

„Do jisté míry. Telefonoval mi včera odpoledne z Los Angeles. Řek, že se možná zastaví, ale že to nemám nikomu povídat.“

„Řekl něco o výměně vozů, když vám telefonoval?“

„Ne, pane.“

„Měli jste vy a váš bratr nějakou dřívější dohodu o výměně vozů?“

„Ne, pane.“

„A vy jste o únosu nevěděl, dokud jste se o něm dneska nedočetl v novinách?“

„Přesně tak. Ani o vraždě.“

„Víte, kdo byl zavražděn?“

Hlava mu sklesla a mírně se pohybovala nahoru a dolů jako na šňůrkách. Přikryl si zátylek rukou, jako by se bál, že ho tam někdo zezadu uhodí. „Myslím – vypadalo to na Carol.“

„Byla to Carol.“

„To je mi líto, že se o tom dovídám. Byla hodné děvče, daleko lepší, než si Mike zasluhoval.“

„Měl jste se přihlásit se svědectvím, Harolde.“

„Vím. Lila mi to říkala. Proto mi utekla. Vyčítala mi, že se už zase chystám ze sebe udělat obětního beránka.“

„Z toho soudím, že vás to potkalo už dříve.“

„Ale ne takhle vážně. Nejhorší, co mi v minulosti proved, bylo, že mi prodal kameru, kterou sebral u válečného námořnictva. Pak prohlásil, že jsem ji ukrad, když jsem o návštěvním dnu přišel za ním na loď.“

„Jak se jmenovala ta loď?“

„Perry Bay. Byla to jedna z těch lodí, co dopravovala džípy. Byl jsem na její palubě v San Diegu v posledním roce války, ale líp bych byl udělal, kdybych tam byl nikdy nevkročil. Podle toho, jak se mnou jednali, jsem si myslel, že skončím ve federálním vězení. Nakonec přece jenom dali na mé slovo, že jsem nevěděl, že kamera je kradená.“

„Já teď také dávám na vaše slovo v několika věcech, všiml jste si?“

„Nevěděl jsem, co si mám myslet.“

„Věřím, že jste čestný člověk, který se dostal do šlamastiky, Harolde.“

Má soucitná slova byla pro něho příliš. Vehnala mu zase slzy do očí. Sundal ruku ze zátylku a prsty si utřel oči.

„Samozřejmě nejsem jediný, koho musíte přesvědčit. Ale myslím, že pravděpodobně můžete najít cestu z této šlamastiky tím, že řeknete úplnou pravdu.“

„Myslíte u soudu?“

„Hned teď.“

„Chci říct pravdu,“ pravil vážně. „Byl bych sám přišel, jenže jsem se bál. Bál jsem se, že mě zavřou na doživotí.“

„A Mikea taky?“

„O něho jsem se nebál,“ prohlásil. „Se svým bratrem jsem skoncoval. Když jsem se dozvěděl o Carol.“ Potřásl hlavou.

„Měl jste ji rád?“

„Jistěže měl. V těchhle posledních letech, když žili v Nevadě, jsem ji moc nevídal. Ale Carol a já, my jsme vždycky spolu vycházeli.“

„Žili v Nevadě?“

„Jo. Mike měl místo výčepního v jednom klubu na Jižním pobřeží. Jenže je ztratil. Musel jsem…“ Jeho pomalé myšlení dohonilo slova a zarazilo je.

„Musel jste…?“

„Nic. Totiž, musel jsem jim trochu vypomáhat těch posledních pár měsíců, od té doby, co ztratil místo.“

„Kolik jste jim dal?“

„Nevím. Co jsem moh ušetřit. Pár set dolarů.“ Provinile vzhlédl.

„Nevrátil vám náhodou Mike včera v noci svůj dluh?“

Svěsil hlavu. Stará lednička v rohu za ním se probudila a rozvrčela se. Přece jsem však mohl stále ještě slyšet zvuk bulváru, sílící a slábnoucí, přibližující a vzdalující se.

„Ne, nevrátil,“ řekl Harley.

„Kolik vám dal?“

„Nedal mi nic.“

„Míníte, že vám jenom splatil část dluhu?“

„Tak je to.“

„Kolik?“

„Dal mi pět set dolarů,“ vypravil ze sebe s hrůzou.

„Kde jsou?“

„Pod mou matrací. Jen si poslužte. Nechci z toho ani krejcar.“

Šel jsem za ním do ložnice. Místnost byla v nepořádku, přihrádky prádelníku vytažené, ramínka rozházená po podlaze.

„Lila odešla ve spěchu,“ vysvětloval, „jakmile uviděla noviny. Pravděpodobně už podala žádost o rozvod. Nebylo by to poprvé, co se rozvedla.“

„S vámi?“

„S jinými.“

Lilina fotografie stála nahoře na prádelníku. Lila měla snědý, kulatý a tvrdohlavý obličej a ten nesl neskutečnou kupoli vyčesaných černých vlasů.

Harold stál bezútěšně před neustlanou postelí. Pomohl jsem mu nadzvednout matraci. Slisován pod ní ležel balónový pytlík na tabák a v něm bylo vidět papírové peníze. Podal mi jej.

„Viděl jste, odkud je vzal, Harolde?“

„Vytáhl je z vozu. Slyšel jsem, jak rozbaluje nějaký papír.“

Vsunul jsem váček do kapsy, aniž jsem jej otevřel. „A vy jste opravdu nevěděl, že jsou to podezřelé peníze?“

Sedl si na postel. „Myslím, že jsem věděl, že s nimi není něco v pořádku. Chci říct, že nemoh tolik vyhrát v pokeru a zase o všechno nepřijít. Vždycky se tak dlouho snaží získat další hromadu peněz, až nakonec prohraje i své vlastní prachy. Ale nemyslel jsem na únos, proboha!“ Plácl se poněkud slabě do kolena. „Nebo na vraždu.“

„Myslíte, že toho chlapce zavraždil?“

„Myslel jsem na ubohou malou Carol.“

„Já jsem myslel chlapce.“

„To by takovému mladíčkovi neudělal,“ protestoval Harold slabým, tichým hlasem. Vypadalo to, že si nepřeje, aby jeho prohlášení někdo slyšel, protože se bojí, že by je popřel.

„Prohledal jste vůz?“

„Ne, pane. Proč bych to dělal?“

„Kvůli krvi nebo penězům. Nepodíval jste se dozadu do kufru?“

„Ne. Vůbec jsem se k tomu zatracenému autu nepřiblížil.“ Vyhlížel nemocně, jako kdyby ho pouhá přítomnost toho auta v jeho garáži nakazila zločinností.

„Dejte mi klíče od auta.“

Zvedl své splasklé kalhoty, prohledal kapsy a podal mi staré kožené pouzdro s klíči od auta. Poradil jsem mu, aby se oblékl, zatímco půjdu do garáže.

V garáži jsem našel vypínač a rozsvítil jsem, odemkl kufr a s jakýmsi rozechvěním jsem zvedl víko. Prostor uvnitř byl prázdný, kromě rezavého heveru a oježděné rezervní pneumatiky. Žádná mrtvola.

Ale dřív než jsem kufr zavřel, našel jsem něco, co se mi nelíbilo. V zámku se zachytil vytržený kousek černého vlákna. Vzpomněl jsem si, že Sam Jackman mi povídal, že Tom měl v neděli na sobě černý svetr. Hněvivě jsem vlákno uvolnil, dal je do obálky a strčil do kapsy. Víko kufru jsem zabouchl a raději jsem ani nemyslel na to, co mi černé vlákno naznačovalo.

XIII

Vrátil jsem se do domu. Dveře ložnice byly zavřeny. Zaklepal jsem a nedostal jsem odpověď, a tak jsem zprudka otevřel. Harold, oblečený ve spodním prádle a v ponožkách, seděl na okraji postele. Svisle mezi koleny držel pušku dvaadvacítku. Nenamířil ji na mne. Sebral jsem mu ji a vyndal jsem z ní jediný náboj.

„Nemám odvahu se zabít,“ přiznal se.

„To máte kliku.“

„Jo, náramnou kliku.“

„Myslím to vážně, Harolde. Když jsem byl dítě, znal jsem jednoho muže, který za krize přišel o svůj pohřební ústav. Rozhodl se, že si dvaadvacítkou vystřelí mozek. Ale jenom ho to oslepilo. Posledních třicet let proseděl v temnotě. A jeho synové mají největší márnici ve městě.“

„Takže bych měl být funebrákem.“ Vzdychl si. „Nebo čímkoliv, jen ne bratrem. Vím, co mě čeká.“

„Je to jako nemoc. Přejde to.“

„Můj bratr,“ řekl, „je nemoc, která nikdy nepřejde.“

„Tentokrát přejde, Harolde. Po zbytek jeho života o něho bude postaráno.“

„Jestli ho chytíte.“

„Chytíme ho. Kam měl odtud namířeno?“

„To mi neřek.“

„Kam myslíte?“

„Hádám, že do Nevady. To bylo vždycky jeho oblíbené místo. Když má peníze, nevydrží bez hráčských stolků.“

„Kde bydlel, když pracoval na Jižním pobřeží Tahoe?“

„Kupovali si přívěs, ale přišli o něj, když ztratil místo výčepního. Jeho šéf říkal, že byl příliš neurvalý na opilce. Potom se stěhovali z místa na místo, většinou do motelů a do chat kolem jezera. Nemůžu vám dát žádnou přesnou adresu.“

„Jak se jmenoval klub, kde pracoval?“

„U černého jantaru. Carol tam také čas od času pracovala. Dělala jakousi zpěvačku a zároveň číšnici. Jednou jsme si ji tam jeli poslechnout. Lile se zdálo, že zpívá mizerně, ale mne se líbila. Zpívala hezké sexy písničky, a proto Lila.“

Přerušil jsem ho: „Máte telefon? Chci si párkrát zavolat.“

„Je v předním pokoji.“

Vzal jsem si pušku s sebou pro případ, že by ho zase napadlo zastřelit sebe nebo mne. Stěny předního pokoje byly přeplněny jako stěny obrazové galérie Haroldovými fotografiemi. Starý muž, Stará žena, Mladá žena, Západ slunce, Divoké květiny, Hora, Moře a Lila. Většina z nich byla ručně kolorována a tři Liliny portréty se na mne smály z různých stran, takže jsem se cítil obklíčen zubatými, pleťově zbarvenými tvářemi.

Vrátil jsem se do ložnice. Harold si obouval boty. Poněkud rozmrzele vzhlédl:

„Jsem v pořádku. Nemusíte mě v jednom kuse kontrolovat.“

„Jen mě napadlo, jestli nemáte Mikeovu fotografii.“

„Jednu mám. Je skoro dvacet let stará. Po tom, co se dostal do maléru, mi už nikdy nedovolil, abych ho fotografoval.“

„Ukažte mi ji.“

„Nevím, kde je. A stejně, byla brána v době, kdy byl ještě mladík, a už tak nevypadá. Je tam vyfotografovaný v boxerských trenýrkách – je to jakási umělecká studie jeho svalů.“

„Jak vypadá teď?“

„Myslel jsem, že jste ho viděl.“

„Bylo zrovna tma.“

„No, je to stále ještě docela pohledný mužský, myslím v obličeji. Nechal boxování dřív, než byl příliš potlučený. Má hnědé vlasy – žádné šedivé – a na straně si češe pěšinku. Mike vždycky míval pěknou hřívu.“ Poškrábal se ve svých vlastních řídkých vlasech. „Zelenošedé oči, a když dělá něco nekalého, mívá v nich takový divoký pohled. Úzká ústa. Vždycky jsem si myslel, že vypadají jaksi krutě. Zuby nemá moc v pořádku. Ale stejně je to ještě pořád pohledný chlapík, a dobře rostlý. Udržuje se ve slušné tělesné kondici.“

„Výška a váha?“

„Měří asi metr osmdesát. Boxoval polotěžkou váhu, ale teď je jistě těžší. Možná tak něco přes osmdesát kilo.“

„Nějaké jizvy nebo poznávací znamení?“

Harold pohodil hlavou. „Jo. Má jizvy na zádech, jak ho táta tlouk. Já je mám taky.“ Vyhrnul si nátělník a ukázal mi bílé jizvy po celých zádech, jako hieroglyfy zachycující dávnou minulost. Harold zřejmě bral své jizvy jako samozřejmost.

„Žijí ještě vaši rodiče?“

„Jistě. Táta dosud hospodaří na farmě. Je to na Hadí řece,“ řekl bez nostalgie. „Pocatello, Venkovská cesta 7. Ale tam by se Mike nepustil. Nenávidí Idaho.“

„Člověk přesto nikdy neví,“ mínil jsem, zatímco jsem si dělal poznámky.

„Dejte na mé slovo. Rozešel se s tátou před dvaceti lety.“ Jako dodatečně ho napadlo: „V předním pokoji je tátův portrét, který jsem dělal. Nazval jsem ho Starý muž.“

Dříve než jsem si sedl k telefonu, podíval jsem se důkladněji na portrét: prošedivělý farmář s mdlýma zlostnýma očima a s ústy jako past na medvědy. Pak jsem zavolal ArniehoWalterse v Renu a dal jsem mu popis staříkova syna, Mikea Harleyho, exnámořníka, exboxera, exvýčepního, karbaníka, únosce dětí, chlapa, který mlátil svou ženu, údajně vraha a řidiče dvoudveřového plymouthu z roku padesát osm, s kalifornským číslem IKT 19.

„Pořádně jsi sebou hodil,“ poznamenal Arnie, když si dopsal vše, co jsem mu sdělil. „My taky, ale nic jsme nezjistili. Teď to půjde líp.“ Zaváhal. „Kolik chlapíků vlastně chceš, abych zapojil do téhle akce?“

„Myslíš, za kolik můžu zaplatit?“

„Tvůj klient.“

„Přišel jsem o svého klienta. Doufám, že materiál, který jsem objevil, mi získá jiného, ale zatím nezískal.“

Arnie hvízdl. „To, co děláš, odporuje všem běžným zásadám.“

„Ale ne. Dočasně jsem vyšetřovatelem pro místní šerifův úřad.“

„Už to vidím, že cvokaříš. Nerad se o tom zmiňuju, Lewe, ale dluhuješ mi tři sta dolarů, a to je almužna za to, co jsme udělali. Jestli budeme v pátráni pokračovat, zítra touhle dobou to bude šest set. Máme takové výlohy, že prostě nemůžeme pracovat zadarmo.“

„To vím. Dostaneš zaplaceno.“

„Kdy?“

„Brzo. Ráno ti zavolám.“

„A co mám dělat do té doby?“

„Pokračovat v pátrání.“

„Když říkáš.“

Arnie zavěsil a zanechal mě poněkud otřeseného. Šest set dolarů byla suma, kterou jsem dostával za celotýdenní práci, a nepracoval jsem každý týden. Měl jsem asi tři sta dolarů v bance a kolem dvou set na hotovosti. Vlastnil jsem vůz, nějaké šatstvo a nábytek. Celková čistá hodnota mého majetku po téměř dvaceti letech v detektivní branži byla kolem tří a půl tisíce dolarů. A Ralph Hillman, se svým jměním, mě nechával financovat pátrání po jeho synovi.

Na druhé straně, odpovídal jsem své sebelítosti, dělám, co dělat chci. Chci se dostat na kobylku chlapovi, co se dostal na kobylku mně. Chci najít Toma. Nemůžu nechat případ plavat, právě když se začíná vyvrbovat. A potřebuju Arnieho, aby mi píchnul v Nevadě. Tak do toho!

Druhý hovor jsem měl se šerifovým zástupcem Bastianem. Bylo už dlouho po půlnoci, ale byl stále ještě v kanceláři. Řekl jsem mu, že přivádím svědka, a v kostce jsem mu sdělil, co svědek bude vypovídat. Bastiana to patřičně překvapilo a potěšilo.

Harold byl stále ještě v ložnici a stál zamyšleně u věšáku na vázanky, připevněného ke dveřím skříně. Až na vázanku byl úplně oblečený.

„Co myslíte, jakou kravatu bych si měl vzít? Lila mi vždycky vybírá kravatu, kterou si vezmu.“

„Nepotřebujete kravatu.“

„Budou mě fotografovat, ne? Musím být patřičně oblečený.“ Roztržitě ohmatával věšák s kravatami.

Vybral jsem mu jednu, tmavě modrou se střízlivým vzorkem, takovou, co se nosí na pohřby přátel. Zavřeli jsme dům a garáž a jeli jsme z Long Beache na jih.

Jízda do Pacific Pointu trvala necelou hodinu. Harold byl chvílemi hovorný, ale jeho mlčení bylo stále delší a delší. Vyptával jsem se ho na jeho a bratrovo dětství v Idahu. Byl to těžký život v oblasti sužované sněhovými bouřemi v zimě, záplavami na jaře a mimořádnými vedry v létě. Jejich otec věřil, že chlapci jsou jakýsi druh domácích zvířat, která je třeba zapřáhnout do práce krátce po tom, co se odstaví. Okopávali kukuřici a kopali brambory, když jim bylo šest, a dojili krávy v osmi nebo devíti.

Práci by byli vydrželi, jen kdyby nebylo trestů, které ji doprovázely. Viděl jsem Haroldovy jizvy. Otec na kluky brával kus zauzlovaného drátu. Mike utekl první. Žil několik let v Pocatellu s mužem jménem Robert Brown, středoškolským trenérem a poradcem, který ho vzal k sobě a snažil se mu pomoci.

Robert Brown byl Carolin otec. Mike mu nakonec oplatil jeho laskavost tím, že utekl s jeho dcerou.

„Jak starý byl tehdy Mike?“

„Dvacet nebo tak nějak. Počkat, bylo to asi rok potom, co ho odvedli k námořnictvu. Jo, bylo mu asi dvacet. Carol bylo teprv šestnáct.“

„Kde jste byl vy v té době?“

„Pracoval jsem v Los Angeles. Měl jsem modrou knížku, byl jsem zaměstnaný jako fotograf v jednom hotelu.“

„V hotelu Barcelona,“ doplnil jsem.

„Správně.“ Vypadal poněkud vyděšen mými znalostmi o jeho životě. „Nebylo to žádné kdovíjaké místo, ale umožňovalo mi to pracovat bokem pro sebe.“

„Vyrozuměl jsem, že Carol a váš bratr tam také bydleli.“

„Jenom krátký čas. To bylo tehdy, když Mike opustil loď bez dovolenky a skrýval se. Dovolil jsem jim, aby se na pár týdnů nastěhovali ke mně do pokoje.“

„Svého času jste udělal spoustu věcí pro svého bratra.“

„Jo. Oplatil mi to tím, že se mě pokoušel obvinit z krádeže kamery, co patřila námořnictvu. Ještě jednu věc jsem pro něho moh udělat.“

„Kteroupak?“

„Moh jsem ho utopit v řece, když byl děcko. Jakživ nikomu nic dobrého neudělal. Obzvláště ne Carol.“

„Proč na něm tak lpěla?“

Povzdechl si. „Protože chtěla, počítám.“

„Byli oddáni?“

Odpověděla pomalu. „Myslím, že byli. Ona si myslela, že jsou. Ale nikdy jsem neviděl žádné papíry, které by to dokazovaly.“

„V poslední době si říkali pan Robert Brown s chotí,“ pravil jsem. „Vůz, který u vás nechal, je registrován na Roberta Browna.“

„Divil jsem se, kde k němu přišel. Zřejmě ho teď budu muset vrátit tomu chlapíkovi.“

„Nejdřív ho bude chtít vidět policie.“

„Jo. To asi bude, ještě ke všemu.“

Myšlenka na policii ho zřejmě hluboce sklíčila. Chvíli seděl mlčky. Zahlédl jsem ho ve světle reflektorů protijedoucího auta. Bradu měl skloněnou až na prsa. Jeho tělo jako by se vzpíralo pohybu, který ho unášel do rukou policie.

„Znáte Carolina otce?“ zeptal jsem se ho nakonec.

„Setkal jsem se s panem Brownem. Přirozeně mi vyčítá Mikea. Bůh ví, co si o mně bude myslet teď, když je Carol mrtvá, a vůbec.“

„Vy přece nejste váš bratr, Harolde. Nemůžete se pořád vinit z toho, co udělal on.“

„A přece tohle jsem zavinil já.“

„Carolinu smrt?“

„Tu taky, ale já myslel únos. Já jsem ho nechtě Mikeovi nahrál. Já jsem ho na celou tu myšlenku přived.“

„Jak jste to udělal?“

„O tom nechci mluvit.“

„Vy jste to nadhodil, Harolde. Zdálo se mi, že to chcete svalit ze svých beder.“

„Rozmyslel jsem si to.“

Nemohl jsem ho přimět, aby se vrátil k původnímu rozhodnutí. Byl tvrdohlavý jako beran a nehnul jsem s ním. Zbytek cesty jsme jeli v naprostém mlčení.

Doručil jsem Harolda a pět set dolarů šerifovu zástupci Bastianovi, který čekal ve své kanceláři v soudní budově, a zapadl jsem do prvního hotelu, který jsem potkal.

XIV

V devět hodin ráno, zatímco jsem na jazyku stále ještě cítil čerstvou chuť kávy, jsem byl zase zpátky u dveří Bastianovy kanceláře. Čekal na mne.

„Spal jste vůbec?“ zeptal jsem se.

„Ne moc.“ Nedostatek spánku na něm stěží zanechal nějakou stopu, jen jeho hlas a chování byly méně osobní a více úřední. „Máte za sebou pilných čtyřiadvacet hodin. Musím vám poděkovat, že jste předvedl toho bratra. Jeho svědectví je důležité, obzvláště jestli se případ dostane někdy k soudu.“

„Mám pro vás ještě jiné svědectví.“

Ale Bastian dosud neskončil svou řeč: „Přemluvil jsem šerifa, aby vám platil pětadvacet dolarů denně plus deset centů za ujetou míli, jestli pro nás vypracujete zprávu.“

„Děkuji, ale to může počkat. Mohl byste mi prokázat větší laskavost, kdybyste přemluvil Ralpha Hillmana, aby mě financoval.“

„To nemohu udělat, Archere.“

„Mohl byste mu říct fakta. Utratil jsem několik set dolarů z vlastní kapsy a mám výsledky.“

„Možná mu to řeknu, jestli budu mít příležitost.“ Náhle změnil předmět hovoru. „Patolog, který paní Brownovou pitval, přišel s něčím, co vás bude zajímat. Skutečnou příčinou smrti byla bodná rána do srdce. Nejdřív jsme si jí nevšimli, protože byla pod prsem.“

„To mě opravdu zajímá. To by mohlo znamenat, že Harley vypadává.“

„Mně se to tak nejeví. Ztloukl ji a pak ji probodl.“

„Máte zbraň?“

„Ne. Doktor říká, že to byla pořádná čepel, tenká, ale značně široká a velmi ostrá, s ostrým hrotem. Zajela do ní jako do másla, povídal doktor.“ Ta představa ho nijak netěšila. Tvářil se zasmušile. „No a co je to za svědectví, o kterém jste se prve zmínil?“

Ukázal jsem Bastianovi kousek černého vlákna a řekl jsem mu, kde jsem ho nalezl. V tu ránu pochopil důsledek:

„Kufr, říkáte? Obávám se, že to nevypadá pro toho kluka příliš slibně. Když byl viděn naposled, měl na sobě černý svetr. Myslím, že mu ho upletla maminka.“ Studoval ždibec vlny pod zvětšovacím sklem. „Tohle mi také připadá jako pletací příze. Mělo by se to ukázat paní Hillmanové.“

Vložil kousek vlny pod sklíčko schránky na doličné předměty. Pak zvedl telefon a umluvil pro nás oba schůzku s Hillmanovými v jejich domě v El Rancho. Vyjeli jsme do ranní mlhy ve dvou autech. U ústí příjezdové cesty k Hillmanovům se vynořil z křoví ověšeného mlžnými pavučinami nějaký muž v civilu a mávnutím ruky nás vybídl, abychom jeli dál.

Paní Perezová, v lesklých černých nedělních šatech, nás uvedla do přijímací haly. Hillman přišel z pokoje, kde byl bar. Jeho pohyby byly náměsíčně a přesné, jako kdyby je ovládala nějaká vnější síla. Oči měl dosud příliš jasné.

Potřásl si rukou s Bastianem a po určitém zaváhání i se mnou. „Pojďte do obývacího pokoje, pánové. Je to od vás hezké, že jste se obtěžovali až sem. Elaine prostě nebyla s to jet do města. Jenom kdybych ji dokázal přimět, aby jedla,“ postěžoval si.

Elaine seděla na pohovce poblíž průčelního okna. Ranní světlo bylo nelaskavé k její vyprahlé bledé tváři. Uplynuly plné dva dny a dvě noci od prvního telefonického hovoru v pondělí ráno. Vypadala, jako by všechny minuty těch osmačtyřiceti hodin prošly jejím tělem jako uzly na drátu. Červený kus pletení na sedátku vedle ní se nezvětšil od té doby, co jsem ho viděl naposledy.

Zmohla se na poněkud scvrklý úsměv a podala Bastianovi ruku. „Ralph říká, že mi chcete něco ukázat.“

„Ano. Je to kus vlny, který může nebo nemusí pocházet ze svetru vašeho chlapce.“

„Z toho černého, který jsem mu pletla?“

„Možná. Chceme vědět, jestli tu vlnu poznáte.“ Bastian jí podal zasklenou schránku. Elaine si nasadila brýle na čtení a prohlédla si ji. Pak ji odložila, náhle vstala a odešla z místnosti. Hillman učinil pohyb, jako by chtěl jít za ní. Zarazil se s rukama rozpřaženýma v bezmocné póze a v ní setrval, ještě když se vrátila.

Nesla velký, z potištěného plátna ušitý pytlík na pletení. Shrbená na pohovce, prohrabávala se v jeho obsahu a vyhazovala klubka vlny rozličných barev. Její zuřivě hbité ruce se uklidnily, až když našly polovypletené klubíčko černé vlny.

„Toto mi zbylo z Tomova svetru. Myslím, že je to totéž. Poznáte to?“

Bastian utrhl kousek vlny z klubíčka a pod lupou jej srovnával s mým kouskem. Obrátil se od okna:

„Vzorky se zdají být identické. Jestli skutečně jsou, to můžeme určit jen pod mikroskopem.“

„A co z toho vyplývá, jsou-li identické?“ zeptal se Ralph Hillman.

„Raději bych to neříkal, dokud to nemáme mikroskopicky potvrzené.“

Hillman popadl Bastiana za paži a zacloumal jím. „Nesnažte se mě vodit za nos!“

Bastian se mu vytrhl a o krok ustoupil. Kolem nosu a úst mu naskákaly bílé skvrny, které vypadaly jako omrzliny. Oči měl zachmuřené.

„Dobře, řeknu vám, co vím. Tenhle kousíček vlny našel tady pan Archer zachycený v zámku kufru na zavazadla. Bylo to v tom voze, který řídil domnělý únosce Harley.“

„Chcete říci, že Tom cestoval v kufru?“

„Ano, možná že cestoval.“

„Ale to by neudělal, ledaže…“ Hillmanova ústa se zkřivila. „Chcete říci, že Tom je mrtvý?“

„Je to možné. Nechceme dělat žádné ukvapené závěry.“ Elaine Hillmanová hlasitě zalapala po dechu, jako by ji škrtili, a tím na sebe upoutala pozornost. Promluvila slabým hlasem, napůl dětským a napůl stařeckým: „Kéž bych tu vlnu nikdy nebyla poznala.“

„Nebylo by to změnilo fakta, paní Hillmanová.“

„Pak tedy už nechci slyšet žádná vaše další strašná fakta. Čekání je dost hrozné i bez tohoto rafinovaného mučení.“

Hillman se nad ni naklonil a pokoušel se ji utišit. „To není fér, Elaine. Pan Bastian se snaží nám pomoct.“ Totéž řekl už dříve o mně. Vzbudilo to ve mně prazvláštní pocit, že čas se opakuje a bude se opakovat donekonečna, tak jak se to děje v pekle.

Elaine řekla: „Jde na to nějak divně. Podívej, k čemu mě přiměl. Všechna klubíčka vlny mám rozházená po podlaze.“ Kopala do nich svýma drobnýma nožkama v trepkách.

Hillman poklekl, aby je sesbíral. Kopla i po něm, aniž se ho docela dotkla. „Jdi pryč, ty taky nejsi na nic. Kdybys byl pořádný otec, tohle by se nikdy nestalo.“

Bastian vzal zasklenou schránku s vláknem vlny a obrátil se ke mně: „Raději půjdeme.“

Nikdo nás nezdržoval. Hillman však vyšel za námi do haly.

„Prosím, omluvte nás, nejsme ve své kůži. Vy jste mi vlastně doopravdy nic neřekl.“

Bastian mu chladně odpověděl: „Nedošli jsme k žádnému definitivnímu závěru, který bychom vám mohli sdělit.“

„Ale myslíte si, že Tom je mrtvý.“

„Obávám se, že je to možné. Více se dozvíme z rozboru obsahu toho kufru. Jestliže mě omluvíte, pane Hillmane, nemám teď čas na další vysvětlování.“

„Já mám,“ podotkl jsem.

Poprvé toho rána se na mne Hillman podíval, jako bych mohl být dobrý i k něčemu jinému než za obětního beránka. „Jste ochoten mi říci, co se stalo?“

„Pokud tomu rozumím.“

„Pak vás dva tedy nechám pohromadě,“ pravil Bastian. Odešel a za minutu jsem slyšel, jak jeho vůz sjíždí po příjezdové cestě.

Hillman poslal paní Perezovou, aby zůstala s jeho paní. Vedl mě do křídla domu, které jsem dosud neznal – klenutou chodbou jako tunelem vytesaným v křídě jsme došli do prostorné studovny. Dvě ze stěn obložených dubem byly lemovány knihami, většinou komplety vázanými v teletině, jako by Hillman byl koupil nebo zdědil knihovnu. Třetí stěna byla prolomena velkým hlubokým oknem, z něhož byla vyhlídka na vzdálené moře.

I čtvrtá stěna byla ověšena spoustou zarámovaných fotografií. Jedna byla zvětšená momentka Dicka Leandra, krčícího se na sedačce závodní jachty s rukou na kormidlové páce a s bílou vroucí brázdou za zády. Jedna ukazovala skupinu námořních letců pózujících společně na vzletové palubě. Úplně vpravo ve skupině jsem poznal Hillmana v mladších letech. Byly tam jiné podobné fotografie, brané na břehu i na moři, na jedné byla letka torpédonosných letounů, na druhé doprovodná mateřská loď fotografovaná z velké výšky, takže ležela jako šindel na jasné, zčeřené hladině.

Zdálo se mi, že Hillman mě přivedl do tohoto pokoje, k této stěně, úmyslně. Náměsíčná přesnost jeho pohybů byla pravděpodobně ovládaná hlubokým podvědomím. Rozhodně nás oba současně napadla stejná myšlenka a fotografie doprovodné mateřské lodi působila jako katalyzátor.

„To byla moje poslední loď,“ řekl Hillman. „Po pravdě řečeno, pár týdnů před koncem jsem jí velel.“

„Pár týdnů před koncem války?“

„Pár týdnů před jejím koncem. Válka už dávno skončila. Vezli jsme ji ze San Diega Panamským průplavem do Bostonu, aby ji rozšrotovali.“

Jeho hlas byl něžný a lítostivý, jako by byl mluvil o smrti ženy.

„Nebyla to čirou náhodou Perry Bay?“

„Ano.“ Otočil se, aby se na mne podíval. „Slyšel jste o ní?“

„Právě včera v noci. Celá tato věc začíná do sebe zapadat, pane Hillmane. Říká vám něco jméno Mike Harley?“

Jeho oči znejasněly. „Obávám se, že mě matete. Dříve jste se zmiňoval o Haroldu Harleym.“

„Měl jsem špatné jméno. Harold je Mikeův bratr, a právě s ním jsem mluvil včera v noci. Řekl mi, že Mike sloužil na Perry Bay.“

Hillman pomalu přikývl. „Vzpomínám si na Mikea Harleyho. Mám k tomu důvod. Způsobil mi spoustu potíží. Nakonec jsem musel doporučit, aby byl propuštěn ze služby.“

„Pro krádež kamery patřící válečnému námořnictvu.“

Reagoval rychlým pohledem. „Děláte své domácí úkoly důkladně, pane Archere. Po pravdě řečeno, nechali jsme ho vyváznout docela lehce, protože nebyl zcela zodpovědný. Za krádež tak nákladné kamery mohl být poslán do Portsmouthu.“ Postavil se zády k židli a náhle usedl, jako kdyby ho minulost zasáhla naplno. „A tak po osmnácti letech mi musel ukrást syna.“

Stál jsem u okna a čekal jsem, až se vypořádá s tou obrovskou shodou okolností. Samozřejmě to žádná shoda okolností v obvyklém slova smyslu nebyla. Hillman byl Harleyho nadřízený a poskytl Harleymu důvod, aby ho nenáviděl. Slyšel jsem tu nenávist v pondělí z telefonu.

Mlha nad mořem se spalovala. Protrhané modré díry v její šedi se otvíraly a zavíraly. Hillman přistoupil k oknu a postavil se vedle mne. Jeho tvář byla vyrovnanější, jen oči mu zuřivě jiskřily.

„Když si pomyslím, co mi ten člověk udělal,“ pronesl. „Povězte mi i ten zbytek, Archere. Všechno, co víte.“

Řekl jsem mu i ten zbytek. Naslouchal, jako kdybych byl orákulem, které mu předpovídá budoucnost. Zdálo se, že se obzvláště zajímá o zavražděnou ženu, Carol, a tak jsem se ho zeptal, jestli se s ní někdy setkal.

Zavrtěl hlavou. „Nevěděl jsem, že Harley byl ženatý.“

„Manželství možná nebylo legální. Ale vydrželo.“

„Měl Harley děti?“

„Nejméně jedno.“

„Jak by mohl člověk, který má vlastní dítě…“ Nedokončil myšlenku. V jeho rozrušeném mozku se náhle zrodila další myšlenka: „V každém případě tohle vyvrací domněnku, že Tom byl s tou ženou zapletený.“

„Ne nutně. Harley jí mohl používat jako volavky.“

„Ale to je neuvěřitelné. Ta žena musí být – musela být dost stará, aby mohla být jeho matkou.“

„A přesto to nebyla stará žena. Narodila se kolem roku 1930“

„A vy se vážně domníváte, že Tom s ní něco měl?“

„Za těchto okolností je to akademická otázka, pane Hillmane.“

Jeho patricijská hlava se ke mně pomalu otočila, takže na svých hladkých, hezkých plochách zachycovala světlo. Dny ho tesaly jako sochu. „Myslíte vážně ten fakt, že Tom je mrtvý?“

„Není to dosud fakt. Je to silná možnost.“

„Kdyby můj chlapec byl naživu, nebyl by se teď už vrátil domů?“

„Jestliže odešel úmyslně, tak ne.“

„Máte důvod se domnívat, že odešel úmyslně?“

„Není to stoprocentní, ale některá fakta tuto možnost naznačují. V neděli byl viděn s tou ženou, a byl s ní zcela dobrovolně. A především utekl.“

„Ze školy Laguna Perdida. Ne od nás.“

„Možná očekává, že byste ho šoupnul zpátky do školy, kdyby se vrátil.“

„Bože můj, to bych nikdy neudělal.“

„Jednou jste to udělal.“

„Byl jsem k tomu donucen okolnostmi.“

„Jaké to byly okolnosti, pane Hillmane?“

„Není třeba je rozebírat. Jak byste řekl vy, ta otázka je akademická.“

„Pokoušel se o sebevraždu?“

„Ne“

„O vraždu?“

Oči mu zaplápolaly. „Samozřejmě že ne.“ Spěšně změnil téma hovoru. „Neměli bychom tu stát a mluvit. Jestliže Thomas žije, je třeba ho najít. Harley je ten pravý člověk, který musí vědět, kde je, a vy jste mi řekl, že Harley je pravděpodobně na cestě do Nevady.“

„Pravděpodobně tam už teď je.“

„Proč tam tedy nejste vy? Sám bych vás tam zavezl svým letadlem, kdybych mohl opustit manželku. Ale můžete si letadlo najmout.“

Vysvětlil jsem mu, že to stojí peníze a že jsem jich už pořádnou sumu utratil v jeho zájmu.

„Promiňte, neuvědomil jsem si to.“

Vytáhl šek na dva tisíce, který mu v pondělí doktor Sponti a pan Squerry vrátili, a převedl jej na mne.

Zase jsem měl klienta. Stella, ve své modré bundě s kapucí, na mne čekala o kus níž na příjezdové cestě. Děvče mělo na řemínku kolem krku pověšen silný dalekohled. Její tvář byla bezkrevná a hubená, jako by se jí všechna síla soustředila do očí.

Když jsem zastavil vůz, vlezla si bez pozvání na sedadlo vedle mne. „Vyhlížela jsem vás.“

„Kvůli tomu máš dalekohled?“

Vážně přikývla. „Sleduju každého, kdo přichází nebo odchází z Tomova domu. Maminka si myslí, že pozoruju ptáky, což mi povoluje, protože to je činnost, která je symbolem společenského postavení. Opravdu taky dělám práci o hnízdění datlů pro příští rok do přírodovědy. Jenže oni jsou si všichni tak podobní, že je těžko je sledovat.“

„Lidi taky.“

„Začínám si to uvědomovat.“ Naklonila se ke mně. Její malá ňadra se důvěřivě otřela o mé rameno. „Ale víte co, pane Archere? Jsem si skoro jistá, že se mě Tommy dneska ráno pokoušel volat.“

„Pověz mi o tom.“

„Ve skutečnosti není moc co povídat. Byl to jeden z těch případů, kdy se na druhém konci drátu nikdo neozve. Maminka zvedla telefon, a právě proto Tommy nemluvil. Chtěl, abych to vzala já.“ Oči jí zářily nadějí.

„Proč si myslíš, že to byl Tommy?“

„Prostě vím, že to byl on. Kromě toho volal pět minut před osmou, a to je přesně ten čas, kdy vždycky ráno volával. Stavoval se pro mě a vozil mě do školy.“

„Z toho se těžko dá něco usuzovat, Stello. Pravděpodobnější je, že někdo vytočil špatné číslo.“

„Ne. Věřím tomu, že to byl Tommy. A bude to zkoušet znovu.“

„Proč by volal tobě, a ne svým rodičům?“

„Nejspíš se jim bojí volat. Musí být ve vážných nesnázích.“

„Tím si můžeš být jista.“

Snažil jsem se pouze zmírnit její naději, a zatím jsem ji vystrašil. Tlumeným hlasem konstatovala: „Vy jste něco objevil.“

„Nic určitého. Jsme na stopě únosci. A mimochodem, musím už jet.“ Zadržela mě pohledem.

„Byl doopravdy unesen? Nešel s nimi dobrovolně nebo tak něco?“

„Nejdřív možná šel. Později nevím. Zmínil se ti Tommy někdy o ženě jménem Carol?“

„O té ženě, co byla zavražděna?“

„Ano.“

„Nikdy. Proč? Znal ji?“

„Velmi dobře ji znal.“

Pochopila můj náznak a zavrtěla hlavou: „Tomu nevěřím.“

„Tím se na skutečnosti nic nemění, Stello. Vidělas je někdy pohromadě?“

Vytáhl jsem svou sbírku fotografií a vybral jsem tu, kde Harold Harley vyfotografoval Carol v roce 1945. Dívka si ji pozorně prohlížela. S jakousi posvátnou bázní v hlase řekla:

„Je – byla velice krásná. Nemohla být o moc starší, než jsem já.“

„Nebyla, když se dělal tenhle snímek. Jenže to je už hrozně dávno, a na to musíš brát zřetel.“

„Nikdy jsem ji neviděla, to vím na beton. A Tommy o ní nikdy neřekl ani slovo.“ Zasmušile na mne pohlédla. „Lidi je ale opravdu těžko sledovat.“ Podala mi snímek, jako by byl těžký a horký a mohl se rozlít, kdyby se naklonil.

V této chvíli losice zbavená svého mláděte anebo něco náramně jí podobného se s praskotem hnalo dubovým hájem. Byla to Stellina matka. Její krásná rezavá hlava byla rozcuchaná a tvář ztýraná úzkostí. Objevila Stellu a hnala se k autu na její straně. Stella zvedla okénko a zaklapla zámek.

Rhea Carlsonová bušila na sklo pěstí. „Vylez odtamtud. Co tam děláš?“

„Povídám si s panem Archerem.“

„Ty ses zbláznila. Chceš se úplně zničit?“

„Je mi fuk, co se se mnou stane, to je pravda.“

„Nemáš právo takhle mluvit. Jsi nevděčná.“

„Nevděčná za co?“

„Dala jsem ti život, ne? Tvůj tatínek a já jsme ti dali všechno.“

„Nechci všechno. Chci jen, abyste mě nechali na pokoji, mami.“

„Ne! Vylez ven!“

„Nemusím.“

„Ano, musíš,“ řekl jsem.

Stella na mne pohlédla, jako bych ji zradil nepříteli.

„Je to tvoje matka,“ pokračoval jsem, „a ty jsi nezletilá, a když ji neposlechneš, jsi nezvládnutelná a já pomáhám rozvracet mládež.“

„A opravdu pomáháte?“

„Neochotně,“ řekl jsem.

Tato slova ji přesvědčila. Dokonce se na mne i trošku usmála. Pak odemkla dveře a vylezla. Vystoupil jsem a obešel jsem auto na jejich stranu. Rhea Carlsonová se na mne dívala, jako bych ji mohl každým okamžikem napadnout.

„Uklidněte se, paní Carlsonová. Nic se nestalo.“

„Oh? Jak to víte?“

„Vím, že se Stelle nestane nikdy nic zlého, když jsem nablízku. Smím vám položit otázku?“

Zaváhala. „Neslibuji, že na ni odpovím.“

„Dnes ráno pět minut před osmou jste brala telefon. Byl to místní hovor, nebo meziměsto?“

„Nevím. Většina našich meziměstských hovorů se vytáčí přímo.“

„Mluvili jste něco?“

„Řekla jsem ‚haló‘.“

„Myslím, jestli něco řekl ten, kdo vám volal.“

„Ne. Ani slovo.“

„Ať to byl kdokoliv, zavěsil?“

„Ano, a jsem si jistá, že to nebyl ten Hillmanův kluk. Někdo asi špatně vytočil číslo. Stává se nám to každou chvíli.“

„Byl to Tommy,“ stála na svém Stella. „Já to prostě vím.“

„Nevěřte jí. Vždycky si vymýšlí.“

„Nevymýšlím.“ Stella vypadala, že se užuž rozpláče.

„Neodporuj mi, Stello. Proč mi pořád musíš odporovat?“

„Neodporuju ti.“

„Odporuješ.“

Vstoupil jsem mezi ně. „Vaše dcera je hodné děvče a je to už skoro dospělá žena. Prosím, snažte se to mít na paměti a zacházejte s ní mírně.“

Paní Carlsonová řekla v opovržlivém zoufalství: „Co vy víte o matkách a dcerách? Kdo vlastně jste?“

„Od konce války jsem soukromý detektiv. Během doby získáte pár základních poznatků o lidech a naučíte se instinktivně poznávat ty dobré. Jako je Stella.“

Stella se zarděla. Její matka na mne nechápavě zírala. Když jsem se rozjel, viděl jsem ve zpětném zrcátku, jak kráčejí po příjezdové cestě daleko od sebe. Pomyslel jsem si, že je to škoda. Pokud jsem věděl, Rhea Carlsonová byla také hodné děvče.

Jel jsem dolů do města a vzal jsem Spontiho šek do banky, na niž byl vydán. Žiroval jsem jej pod podpisem Ralpha Hillmana: „S mnohými díky, Lew Archer.“ Byla to slabá odveta za to, že mě doktor Sponti vyhodil, ale pociťoval jsem jakés takés zadostiučinění, když jsem si pomyslel, že mu to snad vžene purpur do tváře.

Transfúze hotových peněz způsobila, že jsem se cítil volnější a nabitý nápady. Jen z okamžitého vnuknutí jsem se rozjel zpátky k domu Harolda Harleyho v Long Beachi. Bylo to dobré vnuknutí. Dveře mi otevřela Lila.

Měla na sobě zástěru a čepici proti prachu a zastrkávala si pramen černých vlasů zpět pod čepici. Prsa se jí při tom pohybu zvedla. Lila nebyla krásná ženská, ale měla vitalitu.

„Vy jste taky jeden z nich?“ zeptala se.

„Ano. Myslel jsem, že jste od Harolda utekla.“

„Taky jsem si to myslela. Ale rozhodla jsem se, že se vrátím.“

„Jsem rád, že jste se vrátila. Potřebuje vaši podporu.“

„Jo.“ Hlas jí změkl. „Co se stane s Haroldem? Zavřou ho a zahodí klíč?“

„Pokud to bude v mých silách, tak ne.“

„Jste od FBI?“

„Jsem spíš na volné noze.“

„Jen mě to tak napadlo. Dneska ráno přišli a odvezli auto. Harold pryč. Teď i auto pryč. Příště mi odnesou střechu nad hlavou. A všechno kvůli tomu jeho všivému bráchovi. To není fér.“

„To se všechno zase urovná. Řeknu vám totéž, co jsem řekl Haroldovi. Nejlepší cesta, jak se z toho dostat, je říct pravdu.“

„Pravda je, že dovolil svému bratrovi, aby ho využíval. Vždycky to dělal. Mike je pořád…“ Prudce si přikryla rukou ústa a dívala se přes ni na mne ulekanýma hnědýma očima.

„Co je Mike pořád, paní Harleyová?“

Mrskla pohledem nahoru a dolů po špinavé ulici. Pár malých dětí si hrálo na dvorcích a jejich matky je hlídaly. Lila mě popadla za rukáv.

„Pojďte dovnitř, ano? Možná že bychom se mohli nějak dohodnout.“

Přední dveře se otvíraly rovnou do obývacího pokoje. Hned ve dveřích jsem překročil hadici vysavače.

„Uklízím barák,“ vysvětlovala Lila. „Musela jsem něco dělat, a úklid bylo to jediné, co mě napadlo.“

„Doufám, že Harley přijde brzo domů, aby to ocenil.“

„Jo. Prospělo by mu, ne, kdybych vám pomohla čapnout jeho bratra?“

„To jistě.“

„Pustili byste ho, kdybyste měli místo něho Mikea?“

„To vám nemůžu slíbit. Myslím, že by se to pravděpodobně stalo.“

„Proč to nemůžete slíbit?“

„Jsem jenom místní vyšetřovatel. Ale opravdu nám jde především o Mikea. Víte, kde je, paní Harleyová?“

Dlouhou dobu stála naprosto tiše, s tváří tak nehybnou jako jedna z jejích fotografií visících na stěně. Pak slabě přikývla.

„Vím, kde byl dnes ráno ve tři hodiny.“ Píchla prstem k telefonu. „Volal z Las Vegas ve tři ráno. Chtěl Harolda. Řekla jsem mu, že nevím, kde Harold je – byl pryč, když jsem přišla v noci domů.“

„Víte jistě, že to opravdu volal Mike?“

„Nemohl to být nikdo jiný. Znám jeho hlas. A není to poprvé, co sem volal a kňučel a mámil naše těžce vydělané peníze.“

„Chtěl peníze?“

„Přesně tak. Měla jsem mu poslat pět set dolarů do kanceláře Western Union v Las Vegas.“

„Vždyť s sebou měl přes dvacet tisíc.“

Tvář se jí uzavřela a znepřístupněla. „O tom nic nevím. Vím jen to, co mi řekl. Potřeboval peníze velmi nutně a měla jsem mu telegraficky poslat pět stovek. Do čtyřiadvaceti hodin by prý vrátil dvojnásobek. Řekla jsem mu, aby táhl k čertu. Zase hrál karty.“

„Vypadá to tak, že?“

„Je šílený karbaník,“ řekla. „Nenávidím karbaníky.“ Zavolal jsem Waltersovu agenturu v Renu. Arnieho žena a společnice mi řekla, že Arnie odletěl ranním letadlem do Vegas. Dvoutónový plymouth Harolda Harleyho byl vystopován v jednom motelu na Vegas Stripu.

Taky jsem tam odletěl a ani ne za dvě hodiny jsem seděl v místnosti motelu a mluvil s Arniem a s novým majitelem plymouthu. Byl to muž jménem Fletcher, který tvrdil, že pochází z Phoenixu v Arizoně, ačkoliv podle přízvuku vypadal spíš na Texas. Byl oblečen v kovbojském, měl boty s vysokými podpatky, opasek stejné barvy s ozdobnou stříbrnou přezkou a místo vázanky ametyst. Na jedné z manželských postelí ležel jeho stetson, na druhé nějaké ženské šaty. Žena byla v koupelně a koupala se, řekl mi Arnie, a nikdy jsem ji neuviděl.

Pan Fletcher byl velký a sebejistý a náramný drsňák. Jeho tvář byla poněkud nedbale vytesána ze žuly a pak vystavena na pětapadesát let živlům napospas.

„Nechtěl jsem tu jeho kraksnu koupit,“ povídal. „Mám ve Phoenixu nového cadillaka, můžete si to ověřit. Neměl na ni dokonce ani papíry. Zaplatil jsem mu za ten vehikl pět set dolarů, protože byl na mizině a zoufale chtěl hrát dál.“

„Co to bylo za hru?“ zeptal jsem se.

„Poker.“

„Byla to řetězová hra,“ doplnil Arnie, „v jednom z velkých hotelů. Pan Fletcher odmítá prozradit jméno hotelu nebo ostatních hráčů. Hra trvala včera celý den a většinu noci. Nedá se odhadnout, kolik Harley prohrál, ale prohrál všechno, co měl.“

„Pravděpodobně přes dvacet tisíc. Byla to falešná hra?“

Fletcher otočil hlavu a pohlédl na mne tak, jako se na člověka dívá socha. „Byla to počestná hra, příteli. Musela to být počestná hra. Já jsem vyhrál.“

„Nepochyboval jsem o vaší poctivosti.“

„To bych prosil. Někteří z nejlepších lidí ve Phoenixu navštěvují mou ženušku a mě v našem sídle a my navštěvujeme je v jejich sídlech. Poctivý Jack Fletcher, tak mi říkají.“

Nastalo ticho a v něm jsme všichni tři seděli a naslouchali klimatizaci. Řekl jsem: „To je hezké, pane Fletchere. Kolik jste vyhrál?“

„To je jenom mezi mnou a berňákem, příteli. Vyhrál jsem balík. Právě proto jsem mu dal pět stovek za tu kraksnu. Vůbec na nic mi není. Můžete si ji vzít.“ Zvedl paži ve vladařském gestu.

„To právě chceme udělat,“ pravil Arnie.

„Poslužte si. Můžu vám ještě něčím pomoct?“

„Můžete odpovědět na několik dalších otázek, pane Fletchere?“ Vytáhl jsem fotografii Toma. „Viděl jste někdy tohoto chlapce s Harleym?“

Zkoumal fotografii, jako by to byla karta, kterou si vytáhl, pak mi ji zase podal. „Neviděl.“

„Slyšel jste, že by se byl o něm zmínil?“

„Nikdy. Harley přišel a odešel sám a nebyl nijak řečný. Bylo vidět, že nepatří mezi lidi, kteří hrávají o vysoké částky, ale měl prachy a chtěl je prohrát,“

„Chtěl je prohrát?“ podivil se Arnie.

„Ano, právě tak, jako já jsem chtěl vyhrát. Je rozený prohrávač, já jsem rozený vyhrávač.“

Fletcher vstal a důstojně si vykračoval sem a tam po místnosti. Zapálil si brazilský doutník, ale nenabídl nám. Hned jak kouř vyfoukl, proud vzduchu z klimatizace jej pohltil. „Kdy ta hra dnes ráno skončila?“ zeptal jsem se.

„Kolem třetí, kdy jsem shrábnul poslední velký pakl.“ Jeho ústa si pochutnávala na té vzpomínce. „Byl jsem ochoten hrát dál, ale ostatní ne. Harley přirozeně chtěl pokračovat, jenže neměl peníze do hry. Upřímně řečeno, žádný velký hráč pokeru to není.“

„Dělal vám nějaké potíže?“

„Ne, pane. Džentlmen, který hru diriguje, takovýmhle věcem nepřeje. Harley nakonec začal škemrat o půjčku. Dal jsem mu štígro sto dolarů, aby se dostal domů.“

„Kam domů?“

„Povídal, že pochází z Idaha.“

Vzal jsem si taxíka zpátky na letiště a koupil jsem si letenku na letadlo, které přistávalo v Pocatellu, nedaleko od Vesnické resty 7, kde bydleli staří Harleyovi.

XVI

Jejich farma, zelená a zlatá v šikmo dopadajících paprscích, ležela v zákrutu řeky. Po prašné cestě jsem dojel k obytné budově. Byla postavena z bílých cihel, bez jakékoliv ozdoby. Neomítnutý chlév byl účinkem počasí zešedlý a v bědném stavu.

Pozdní odpoledne bylo bezvětrné. Stromy obklopující oplocený dvůr stály nehybně jako na obrázku. Přestože řeka tekla hned vedle, vedro bylo úmorné, dokonce horší než ve Vegas.

Z Vegas sem to bylo náramně daleko a bylo obtížné věřit, že Harley přišel nebo přijde domů. Ale bylo třeba tuto možnost ověřit.

Když jsem vystoupil z auta, černobílá kolie s pouze jedním okem na mne štěkala skrz plot dvorku. Pokoušel jsem se ji uklidnit tím, že jsem k ní mluvil, ale bála se mě a nedala se utišit. Konečně z domu vyšla stařena v zástěře a jediným slovem psa uklidnila. Zavolala na mne:

„Pan Harley je ve chlévě.“

Otevřel jsem si drátěnou branku a vešel jsem. „Smím si s vámi pohovořit?“

„Záleží na tom, o čem chcete mluvit.“

„O rodinných záležitostech.“

„Jestli tímhle způsobem prodáváte pojistky, tak pan Harley na pojištění nevěří.“

„Nic neprodávám. Jste paní Harleyová?“

„Jsem.“

Byla to vychrtlá sedmdesátnice, ramenatá, v pruhované blůze s dlouhým rukávem. Šedé vlasy měla přísně sčesány z obličeje. Její tvář se mi líbila, třebaže v očích a kolem nich jí seděla jakási zlomenost. Byl v ní cit a utrpení napolo přeměněné v pochopení.

„Kdo jste?“ zeptala se.

„Přítel vašeho syna Harolda. Jmenuji se Archer.“

„To je milé! Zrovna se chystáme sednout k večeři, jen co pan Harley dodojí. Nechcete zůstat a povečeřet s námi?“

„Jste velmi laskavá.“ Ale nechtěl jsem s nimi jíst.

„Jak se vede Haroldovi? Nepíše nám už tak často od té doby, co se oženil s Lilou.“

Zřejmě neslyšela o nesnázích, v nichž jsou její synové. Váhal jsem jí to říct, a ona mé váhání postřehla.

„Je něco s Haroldem?“ zeptala se ostře.

„Ne, s Mikem. Viděla jste ho?“

Začala si utírat velké hrubé ruce jednu přes druhou o předek zástěry. „Neviděli jsme Mikea už dvacet let. Neočekáváme, že ho v tomto životě ještě spatříme.“

„Třeba ho přece jenom spatříte. Povídal jednomu chlapíkovi, že jede domů.“

„Toto není jeho domov. Neukázal se tu od svých chlapeckých let. Tehdy se k nám obrátil zády. Odešel do Pocatella, aby bydlel u nějakého Browna, a to byl jeho konec.“

„Jak to?“

„Ta Brownová dcera byla Jezabel. Zničila mého syna. Naučila ho všem světským špatnostem.“

Hlas se jí změnil. Zněl, jako by z ní břichomluvecky promlouval hlas nějakého pomatence. S rozhodným úmyslem zarazit ji jsem jí řekl:

„Carol dostala oplaceno za všechno, co mu kdy provedla. V pondělí byla v Kalifornii zavražděna.“

Přestala si otírat ruce a vymrštila je vzhůru. Zdrceně hleděla na jejich sedřenou ošklivost.

„Udělal jí to Mike?“

„Domníváme se to. Nejsme si jisti.“

„A vy jste policista,“ konstatovala.

„Víceméně.“

„Proč přicházíte k nám? Dělali jsme, co jsme mohli, ale nedokázali jsme ho zvládnout. Už dávno na něho nemáme žádný vliv.“ Ruce jí sklesly k bokům.

„Bude-li dost zoufalý, mohl by zamířit tímto směrem.“

„Ne, to nikdy neudělá. Pan Harley povídal, že ho zabije, jestli ještě kdy překročí náš práh. To bylo před dvaceti lety, když zběhl od námořnictva. Pan Harley to myslel doopravdy. Pan Harley nikdy nesnášel lidi, kteří porušují zákon. Není pravda, že pan Harley s ním jednal krutě. Pan Harley se jen snažil zachránit ho před ďáblem.“

Do hlasu se jí zase vloudil blábolivý břichomluvecký tón. Zřejmě o synovi nic nevěděla, a jestli věděla, nedokázala o něm hovořit v realistických termínech. Začalo to vypadat úplně nalevačku.

Opustil jsem ji a šel jsem do chléva poohlédnout se po jejím manželovi. Seděl na stoličce, čelem proti černobílému boku holštýnské krávy. Jeho ruce se činily na jejích strucích a mléko se čeřilo v dojačce mezi jeho koleny. Sladká čerstvá vůně mléka pronikala pachem hnoje, hnilobně visícím v rozpáleném vzduchu.

„Jste pan Harley?“

„Mám práci,“ odbyl mě zachmuřeně. „Tohle je poslední, jestli chcete počkat.“

Odstoupil jsem a díval jsem se na ostatní krávy. Bylo jich deset nebo dvanáct, a když jsem se pohnul, nepokojně přešlapovaly ve svých stáních. Kdesi odfrkl a zadupal kůň.

„Plašíte dobytek,“ napomenul mě pan Harley. „Jestli tu chcete zůstat, stůjte klidně.“

Stál jsem klidně asi pět minut. Jednooká kolie vběhla do chléva a důkladně mi očichávala boty. Ale pořád ještě mi nedovolila, abych se jí dotkl. Když jsem se shýbl, ucouvla.

Pan Harley vstal a vyprázdnil dojačku do padesátilitrové konve; pěnící mléko málem přeteklo. Byl to vysoký stařec v kombinéze a v slamáku, kterým téměř ometal dolní trámy. Oči měl tak mdlé a tak zlostné a ústa tak nelítostně spravedlivá jako na portrétu, co dělal Harold.

„Vy nejste zdejší. Jste na cestách?“

„Ne.“ Řekl jsem mu, kdo jsem. „A půjdu rovnou k věci. Váš syn Mike se dostal do pěkného maléru.“

„Mike není můj syn,“ pronesl pompézně, „a nepřeji si slyšet ani o něm, ani o jeho malérech.“

„Ale možná, že sem přijde. Řekl to. Jestli opravdu přijde, budete to muset ohlásit na policii.“

„Nemusíte mě poučovat, co mám dělat. Dostávám pokyny od vyšší mocnosti. Udílí mi pokyny přímo v mém srdci.“ Zabušil si na prsa sukovitou pěstí.

„To musí být pohodlné.“

„Nerouhejte se a neposmívejte, nebo toho budete litovat. Dokáži přivolat trest boží.“

Natáhl se pro vidle opřené o zeď. Pes vyběhl ze stáje s ocasem mezi nohama. Náhle jsem si uvědomil, že se mi košile lepí na záda a že je mi velmi nepříjemně. Tři hroty vidlí byly ostré a blýskavé a mířily mi na žaludek.

„Zmizte odtud,“ poručil stařec. „Bojuji s ďáblem celý život, a poznám člena jeho kohorty, když ho vidím.“

Já taky, řekl jsem, ale ne nahlas. Vycouval jsem až ke dveřím, klopýtl jsem o vysoký práh a dostal jsem se ven. Paní Harleyová stála poblíž mého auta, hned za drátěnou brankou. Ruce měla klidně složené na vyzáblé hrudi.

„Je mi líto,“ řekla. „Je mi líto Carol Brownové. Nebylo to zlé děvčátko, ale zatvrdila jsem proti ní své srdce.“

„Teď už na tom nezáleží. Je mrtvá.“

„V očích nebes na tom záleží.“

Vzhlédla ke klenoucí se obloze, jako by si představovala opravdové nebe jako první patro nad oblohou. Zrovna v tu chvíli bylo pro mne snazší představit si opravdové peklo přímo za obzorem, kde hořely ohně zapadajícího slunce.

„Udělala jsem tolik špatných věcí,“ pokračovala, „a zavírala jsem oči před tolika jinými. Ale copak nechápete, že jsem se musela rozhodnout?“

„Nerozumím vám.“

„Rozhodnout se mezi panem Harleym a svými syny. Věděla jsem, že je tvrdý člověk. Krutý člověk, který to možná nemá v hlavě docela v pořádku. Ale co jsem mohla dělat? Musela jsem stát při svém muži. A nebyla jsem dost silná, abych se mu vzepřela. Nikdo není tak silný. Musela jsem nečinně přihlížet, když vyháněl syny z domova. Harold byl mírný, nakonec nám odpustil. Ale Mike nám nikdy neodpustil. Je po tátovi. Dokonce jsem nikdy neviděla svého vnuka.“

Slzy se jí valily roklinami tváře. Její manžel vyšel z chléva a nesl padesátilitrovou konev v levé a vidle v pravé ruce.

„Jdi do domu, Martho. Tenhle člověk patří do kohorty ďáblovy. Nedovolím ti, abys s ním mluvila.“

„Neubližuj mu. Prosím.“

„Jdi do domu,“ opakoval.

Šla, šedivou hlavu sklopenou, a nohy vlekla za sebou.

„A pokud jde o tebe, ty kohorto,“ osopil se na mne, „táhni z mé farmy, nebo na tebe přivolám trest boží.“

Zamával vidlemi k rudnoucí obloze. Byl jsem už ve voze a zvedal jsem okénka.

Jakmile jsem ujel pár set metrů po cestě, zase jsem je stáhl. Košili jsem měl teď úplně promáčenou a cítil jsem, jak mi pot stéká po nohou. Když jsem se ohlédl, letmo jsem spatřil řeku, plynoucí poklidně a vážně ve slábnoucím světle, a to mě osvěžilo. Dříve než jsem odjel na Harleyho farmu, ujednal jsem si na večer schůzku s Robertem Brownem a jeho ženou. Věděli už, co postihlo jejich dceru. Nemusel jsem jim to oznamovat.

Jejich dům jsem nalezl na severním konci města, v příjemné, stromy lemované ulici rovnoběžné s Arthurovou ulicí. Nastala už téměř úplná noc a pouliční lampy svítily pod propletenými korunami stromů. Stále ještě bylo velice teplo. Země sama sálala žárem jako nějaké horkokrevné zvíře.

Robert Brown mě vyhlížel. Zavolal na mne ze zápraží a vyšel mi vstříc k okraji chodníku. Byl to vysoký muž s krátkými šedivými vlasy a ráznými pohyby a vypadal, jako by se stále brodil v nějaké neviditelné substanci, jako by překonával věk nebo lítost. Vážně jsme si potřásli rukama.

Hovořil spíše jemně než důrazně: „Měl jsem v úmyslu letět zítra do Kalifornie. Mohl jsem vám ušetřit cestu, kdybyste to byl věděl.“

„Tak jako tak jsem chtěl mluvit s Harleyovými.“

„Rozumím.“ Pohodil hlavou na stranu jakýmsi ptačím pohybem, který u tak velkého muže připadal zvláštní. „Dostal jste z nich kus rozumného slova?“

„Paní Harleyová mluvila docela rozumně, Harley ne.“

„To mě nepřekvapuje. Je prý docela dobrý hospodář, ale čas od času býval na psychiatrii. Jednou, když ho to zase drželo, jsem se staral – moje žena a já jsme se starali o jeho syna Mikea. Vzali jsme ho k nám domů.“ Vypadalo to, jako by se za to styděl.

„To bylo velice ušlechtilé.“

„Obávám se, že to byla nemístná ušlechtilost. Ale kdo může předvídat budoucnost? Nicméně teď už je to pryč. Všechno je pryč.“ Na okamžik na mne úplně zapomněl, pak se s trhnutím vzpamatoval. „Pojďte dál, pane Archere. Moje žena si bude chtít s vámi pohovořit.“

Zavedl mě do obývacího pokoje. Na stěnách byly skupinové a rodinné fotografie a klaustrofobické tapety, které místnosti propůjčovaly něco ze zatuchlosti staromódních venkovských salónů. Pokoj byl důstojně zařízen pečlivě udržovaným javorovým nábytkem. Přes krbovou římsu pochodoval šik sportovních trofejí, zářících zlatem a stříbrem v ostrém stropním světle.

Paní Brownová seděla v křesle pod světlem. Byla to pozoruhodně krásná žena, o pár let mladší než její manžel, snad pětapadesátnice. Rozhodla se, že se zamaskuje do upjatých a poněkud ošumělých černých šatů. Přepečlivě naondulované hnědé vlasy měla postříkány šedí. Její krásné oči byly zmatené a měla pod nimi hluboké temné kruhy. Když mi podala ruku, její gesto vypadalo spíš jako prosba o pomoc než jako pozdrav.

Vyzvala mě, abych se posadil na stoličku poblíž ní. „Povězte nám všechno o chudince Carol, pane Archere.“

Všechno o Carol. Rozhlédl jsem se po bezpečném, středostavovském pokoji, s fotografiemi Caroliných předků na stěnách, a vrátil se zpět k živým tvářím jejích rodičů. Jak sem zapadala Carol? Viděl jsem zdroj její krásy v krásném vzhledu její matky, který se nedal zamaskovat. Ale nedovedl jsem rozpoznat, jak jeden život vedl k druhému nebo proč Carolin život skončil tak, jak skončil.

Brown řekl: „Víme, že je mrtvá, zavražděná, a že to pravděpodobně udělal Mike, a to je skoro všechno.“ Jeho tvář byla jako tvář římského generála, bývalého římského generála, který utrpěl dlouhou řadu porážek od barbarských hord.

„To je tak přibližně všechno, co vim i já. Mike jí zřejmě používal jako návnady při jednom vydírání. Slyšel jste o mladém Hillmanovi?“

Přikývl. „Četl jsem o tom dřív, než jsem věděl, že moje dcera…“ Hlas mu klesl.

„Prý je snad také mrtvý,“ poznamenala jeho žena.

„Možná že ano, paní Brownová.“

„A tyhle věci má na svědomí Mike? Věděla jsem, že klesl hluboko, ale nevěděla jsem, že je stvůra.“

„Není stvůra,“ odporoval Brown unaveně. „Je to nemocný člověk. Jeho otec byl nemocný člověk. Ještě pořád je, i po tom všem, co pro něho mohla udělat psychiatrická klinika.“

„Jestliže byl Mike tak nemocný, proč jsi ho přivedl do tohoto domu a vystavil svou dceru jeho pokušení?“

„Je to taky tvá dcera.“

„To vím. Není mi dovoleno, abych na to zapomněla. Ale já jsem jí nezkazila život.“

„Jistě žes v tom měla prsty. Zrovna ty, například, jsi ji povzbuzovala, aby se zúčastnila té soutěže krásy.“

„Nevyhrála ji přece, nebo ano?“

„V tom bylo právě to neštěstí.“

„Opravdu? Neštěstí bylo v tom, co jsi cítil k tomu Harleyovic klukovi.“

„Chtěl jsem mu pomoci. Potřeboval pomoc a měl nadání.“

„Nadání?“

„Jako atlet. Myslel jsem, že ho vychovám.“

„Pěkně jsi ho vychoval.“

Tušil jsem, že tato hádka se vleče už dvacet let.

„Chtěl jsem syna,“ prohlásil Brown.

„Dobrá, měl jsi syna. Silného a zdravého syna.“

Vypadal, jako by ji užuž chtěl uhodit. Nicméně neuhodil. Obrátil se ke mně:

„Odpusťte nám. Neměli bychom to dělat. Je to trapné.“

Jeho žena na něho hleděla v neodpouštějícím mlčení. Snažil jsem se vymyslet něco, co by zlomilo nebo aspoň zmírnilo napětí mezi nimi:

„Nepřišel jsem, abych začal hádku.“

„Vy jste ji nezačal, to vás ujišťuji.“ Brown se utrápeně uchechtl. „Ta začala toho dne, co Carol utekla s Mikem. Bylo to něco, co jsem nepředpokládal…“

Hořký hlas jeho ženy vpadl: „Začala, když se Carol narodila, Robe. Chtěl jsi syna. Nechtěl jsi dceru. Zavrhl jsi ji a zavrhl jsi mne.“

„Nic takového jsem neudělal.“

„Nepamatuje se,“ obrátila se ke mně. „Má tu pohodlnou paměť, co muži mívají. Vymaže cokoliv, co nevyhovuje jeho bezúhonné představě o sobě samém. Můj manžel je velice nečestný muž.“ Měla zvláštní zlostný, kousavý úsměv.

„To je nesmysl,“ protestoval. „Po celý život jsem byl k tobě upřímný a poctivý.“

„S výjimkou těch případů, kterým jsem nemohla čelit. Jako když jsi přivedl toho Harleyovic kluka k nám domů. Velký altruista! Vznešený poradce!“

„Nemáš právo se mi posmívat,“ bránil se. „Chtěl jsem mu pomoci. Nemohl jsem vědět, že ho není možno zvládnout.“

„Nepovídej! Chtěl jsi syna za každou cenu.“

Paličatě řekl: „Nechápeš to. Muže přirozeně těší, když vychovává chlapce a učí ho, co umí.“

„Podařilo se ti naučit Mikea právě jen své nečestnosti.“

Obrátil se ke mně a bezmocně rozhodil ruce. „Ze všeho mě obviňuje.“ Kráčeje poněkud bezmyšlenkovitě, odešel do zadní části domu.

Bylo mi, jako bych byl ponechán sám se lvicí, ani zdaleka ještě ne bezzubou. Zavrtěla se na židli:

„Právě tak obviňuji sebe, že jsem byla hlupák. Provdala jsem se za člověka, který má citovou úroveň malého kluka. Ještě pořád se vzrušuje nad svými fotbalovými družstvy středoškoláků. Chlapci ho zbožňují. Každý ho zbožňuje. Mluví o něm jako o nějakém gypsovém svátém. A on nedovedl ani svou vlastní dceru uchránit od malérů.“

„Vy a váš manžel byste měli táhnout za jeden provaz.“

„Je trochu pozdě začínat, nemyslíte?“

Její pohled se upřel na mou tvář, chvíli ji zkoumal a pak nepokojně těkal ze strany na stranu.

„Budete-li takhle pokračovat, může se stát, že ho zabijete.“

„Ne. Ten bude žít do osmdesátky, jako jeho otec.“

Pohodila naondulovanou hlavou k jedné z fotografií na zdi. Její hlava byla ze všech stran tak krásný objekt, že jsem od ní sotva mohl oči odtrhnout. Člověku se nechtělo věřit, že tato jemně tvarovaná nádoba může být tak plná chladných, kypících potíží.

Řekl jsem, zčásti proto, že se mi chtělo, zčásti abych ji uchlácholil: „Vy jste jistě byla náramná krasavice.“

„Ano, byla.“

Zřejmě nenacházela potěšení ani ve své marnivosti. Začal jsem ji podezírat, že nestojí o muže. Někdy se to stává děvčatům, co jsou příliš hezká. Tak dlouho s nimi každý jedná jako s krásnými předměty, až se začnou cítit jako krásné předměty a nic víc.

„Mohla jsem si vzít kohokoliv,“ pravila, „každého mládence, s kterým jsem studovala. Někteří z nich jsou řediteli bank a velkých společností. Ale já jsem se zrovna musela zamilovat do fotbalisty.“

„Váš manžel je trochu víc než fotbalista.“

„Nevychvalujte mi ho,“ protestovala. „Vím, co je, a vím, jaký byl můj život. Byla jsem podvedena. Vše, co jsem měla, jsem obětovala manželství a mateřství, a co jsem za to dostala? Víte, že jsem dokonce ani neviděla svého vnuka?“

Paní Harleyová řekla totéž. Nezmínil jsem se o té shodě.

„Co se stalo s vaším vnukem?“

„Carol ho nabídla k adopci. Dovedete si to představit? Vlastně vím, proč to udělala. Nevěřila svému manželovi, že by dítěti neublížil. Takového člověka si vzala.“

„Tohle vám řekla?“

„Víceméně. Mike je mezi jiným sadista. Houpával kočky za ocas. Žil v tomhle domě přes rok, a celou tu dobu jsem se ho bála. Byl strašně silný a nikdy jsem si nebyla jista, co udělá.“

„Napadl vás někdy?“

„Ne. Nikdy se neodvážil.“

„Kolik mu bylo, když odešel?“

„Počkejte – Carol bylo tehdy patnáct. To by znamenalo, že mu bylo takových sedmnáct nebo osmnáct.“

„A odešel, aby vstoupil do válečného námořnictva, je to tak?“

„Nešel rovnou k námořnictvu. Odešel z města s nějakým starším mužem, policistou, který býval u místní policie. Zapomněla jsem, jak se jmenoval. Nicméně tento muž přišel o místo kvůli úplatkům a odešel z města a Mikea vzal s sebou. Povídal, že z něho udělá boxera. Vydali se na západní pobřeží. Myslím, že Mike vstoupil do námořnictva o pár měsíců později. Carol by…“ Zaraženě zmlkla.

„Co by Carol?“

„Chtěla jsem říct, že Carol by vám to mohla povědět.“ Zlostný úsměv zkroutil a potupil její ústa. „Určitě ztrácím rozum.“

„Pochybuju, paní Brownová. To chce čas, než si člověk zvykne na tyto otřesy a změny.“

„Více času, než mám. Více času, než budu kdy mít.“ Netrpělivě vstala a šla ke krbové římse. Jedna z trofejí stojících na římse vybočovala z řady. Paní Brownová natáhla ruku a řadu vyrovnala. „To bych ráda věděla, co ten Rob v kuchyni dělá.“

Nešla se podívat. Stála v divné pozici, s jedním bokem vystrčeným, před prázdným krbem. Svaly a obliny jejího těla pod ošumělými černými šaty byly zlostné. Ale nic, co mohla udělat se svým tělem nebo se svou tváří, nemohlo změnit fakt, že ve své podstatě byla krásná. Byla ve své kráse uvězněna právě tak, jako bývala její dcera.

„Přál bych si, abyste pokračovala se svým příběhem.“

„Těžko to označit za příběh.“

„Říkejte tomu tedy, jak chcete. Jsem velmi vděčný, že si můžu s vámi pohovořit. Je to první slušná příležitost, která se mi naskytla, abych získal nějaké informace o pozadí tohoto případu.“

„Teď sotva záleží jak na pozadí, tak na popředí.“

„A přece záleží. Třeba mi řeknete něco, co mi pomůže Harleyho nalézt. Předpokládám, že za ta léta jste čas od času jeho a Carol viděla.“

„Jeho jsem viděla pak ještě jednou – potom, co utekl, bych ho byla nenechala pod naší střechou –, bylo to, když přišel domů z námořnictva v zimě 1945. Tvrdil, že je na dovolené. Ve skutečnosti odešel z lodi bez povolení. Vlichotil se zpátky do Robovy přízně. Rob byl strašně zklamaný, když Mike odešel z města s tím expolicajtem, s tím úplatkářským eskamotérem. Ale můj lehkověrný manžel tomu mládenci zase nalítl na jeho fígle. Dokonce mu dal peníze. A ty Mike použil, aby utekl s mou jedinou dcerou.“

„Proč s ním Carol šla?“

Poškrábala se na čele, což zanechalo na její čisté kůži nevýrazné pruhy. „Ptala jsem se jí na to, když byla naposledy doma, jsou to asi dva měsíce. Ptala jsem se jí, proč šla a proč s ním zůstala. Vlastně to nevěděla. Samozřejmě, chtěla se dostat z Pocatella. Nenáviděla Pocatello. Chtěla odejít na západní pobřeží a dostat se k filmu. Obávám se, že má dcera měla velmi dětinské sny.“

„To patnáctiletá děvčata mívají.“ S náhlou svíravou bolestí jsem pomyslel na Stellu. V nefrekventované oblasti mého mozku se bolest měnila v neurčitě formovanou myšlenku. Generace za generací musí začínat od začátku a poznávat svět znovu. Svět se mění tak rychle, že děti se nemohou učit od svých rodičů nebo rodiče od svých dětí. Generace jsou jako cizí kmeny ztroskotané v čase.

„Fakt je,“ řekl jsem, „že Carol se opravdu podařilo dostat k filmu.“

„Vážně? Jednou mi to povídala, ale nevěřila jsem jí.“

„Byla to nenapravitelná lhářka?“

„Ne. To Mike zas byl. Prostě jsem jen nevěřila, že by mohla mít v čemkoliv úspěch. Nikdy ho neměla.“

Zatrpklost této ženy mě ubíjela. Zdálo se, že má nevyčerpatelnou zásobárnu tohoto materiálu. Jestliže byla taková před dvaceti lety, chápal jsem, proč Carol při první příležitosti opustila domov a už se nevrátila.

„Povídáte, že jste viděla Carol, je to jen dva měsíce?“

„Ano. V červnu přijela autobusem od jezera Tahoe. Neviděla jsem ji tehdy už hodně dlouho. Vypadala pěkně utahaně. Bůh ví, jaký život vedli. Moc toho nenapovídala.“

„Byl to nejistý život. Zdá se, že Harley přišel o místo a byli na mizině.“

„To mi povídala. Jako vždycky žebronila o peníze. Počítám, že Rob jí nějaké dal. Vždycky jí je dával. Později se mi snažil namluvit, že jí dal i auto, ale já to vím líp. Vzala si ho. Jejich staré auto se zřejmě porouchalo a u Tahoe nemohli žít bez auta.“

„Jak víte, že si auto vzala, když váš muž říká, že ne?“

Projevily se u ní známky rozpaků. „Na tom nezáleží. Nic proti tomu – jen ať si auto vzali.“ Bylo to její první velkodušné slovo. Napůl to pokazila: „Stejně jsme potřebovali nové a jsem si jista, že to udělala z okamžitého popudu. Carol byla vždycky impulsívní dítě.

Vtip je v tom,“ pokračovala, „že odjela bez rozloučení. Vzala si auto, že pojede do města do biografu, a prostě se už nikdy nevrátila. Dokonce i kufřík nechala ve svém pokoji.“

„Předcházely tomu nějaké nesnáze?“

„Nic neobvyklého. Ale u večeře jsme se pohádaly.“

„Kvůli čemu?“

„Kvůli mému vnukovi. Neměla právo nabídnout ho k adopci. Prohlásila, že to bylo její dítě a že s ním mohla dělat, co chtěla. Ale na to neměla právo. Jestli si ho nemohla nechat, mohla ho přivézt k nám. Byli bychom mu poskytli příležitost, dali mu vzdělání.“ Dýchala těžce a slyšitelně. „Ten večer mi řekla neodpustitelnou věc. ‚Znamená to takovou příležitost, co jsem měla já?‘ zeptala se. A odešla. Od té doby jsem ji už nespatřila. A její otec taky ne.“ Pohodila hlavou, aby zdůraznila své tvrzení. „Opravdu dostala příležitost. Není naše vina, že jí nevyužila. Není správné obviňovat nás.“

„Vy se obviňujete navzájem,“ řekl jsem. „Trháte jeden druhého na cucky.“

„Nemluvte se mnou tímto způsobem. Toho mám dost od svého manžela.“

„Snažím se vás pouze upozornit na zřejmou skutečnost. Potřebujete nějakého zprostředkovatele, třetí osobu, aby vám pomohla věci vyřešit.“

„A vy jste zvolil sebe, ne?“

„Chraň bůh! Potřebujete zkušeného poradce.“

„Můj manžel je poradce,“ namítla. „Co z toho má? Ale stejně – nevěřím na takovou pomoc. Lidé by měli být s to poradit si sami se svými vlastními problémy.“

Uklidnila svůj obličej a opět se velmi chladně posadila do křesla, aby mi ukázala, jak se se svými problémy dovede vypořádat ona.

„A co když to nedovedou, paní Brownová?“

„Potom to nedovedou, a basta.“

Udělal jsem ještě jeden pokus. „Chodíte do kostela?“

„Přirozeně že chodím.“

„Mohla byste prohovořit tyto své problémy s vaším duchovním.“

„Jaké problémy? Nejsem si vědoma žádných významných problémů.“ Byla tak zabředlá v zoufalství, že ani nechtěla pohlédnout vzhůru ke světlu. Možná že se obávala, že by jí to odhalilo sebe samu.

Obrátil jsem se k jiným věcem. „Zmínila jste se o kufříku, který tu nechala vaše dcera. Máte ho ještě?“

„Je nahoře v jejím pokoji. Moc toho v něm není. Málem jsem ho vyhodila do smetí, ale pořád tu ještě byla možnost, že se pro něj vrátí.“

„Můžu ho vidět?“

„Přinesu vám ho.“

„Kdyby vám to nevadilo, raději bych šel do jejího pokoje.“

„Prosím.“

Šli jsme nahoru společně, paní Brownová napřed. Rozsvítila v zadní ložnici a ustoupila, abych mohl vejít.

Pokoj podával první jasný důkaz, že paní Brownovou Carolin útěk velmi těžce zasáhl. Byla to ložnice mladé studentky. Okarnýrovaná žlutá přikrývka na francouzské venkovské posteli odpovídala žlutým kanýrům na toaletním stolku, kde se na sebe prázdně usmíval párek dětských lampiček. Rozvalený látkový pejsek, jemuž visel z tlamy červený plstěný jazyk, mě pozoroval ze žlutého koberce z ovčí vlny. Malá knihovnička, bíle natřená právě tak jako postel, byla plná středoškolských učebnic, dívčích románků a napínavých příběhů pro mládež. Po zdech kolem dokola byly připíchány vlajky různých kolejí.

„Ponechala jsem její pokoj tak, jak jej opustila,“ ozvala se paní Brownová za mými zády.

„Proč?“

„Nevím. Zřejmě jsem si vždycky myslela, že se nakonec vrátí domů. No, párkrát to udělala. Kufřík je ve skříni.“

Skříň byla slabě cítit voňavkou. Byla plná sukní a šatů, jaké nosily středoškolačky minulé generace. Začal jsem mít podezření, že pokoj a jeho obsah souvisí méně s Carol a více s nějakými tajnými sny její matky. Jakoby v odpověď na mé myšlenky paní Brownová pravila:

„Trávím spoustu času v této místnosti. Tady mám pocit, že jsem jí velice blízká. Jednu dobu jsme si opravdu byly docela blízké. Říkávala mi všechno, o chlapcích, s nimiž měla schůzku, a tak podobně. Bylo to, jako bych znovu prožívala svá středoškolská léta.“

„Je to správné?“

„Nevím.“ Hryzla si rty. „Zřejmě není, protože najednou se obrátila proti mně. Náhle se úplně uzavřela. Nevěděla jsem, co se v jejím životě děje, ale viděla jsem, že se mění, hrubne. Byla tak krásné děvče, tak nevinně vyhlížející.“ Ústa se jí zkroutila daleko na stranu a zůstala tak, jako by vědomí ztráty na ni dopadlo jako úder mozkové mrtvice.

Kufr byl ošoupaný veterán z hověziny s monogramem Roberta Browna. Vytáhl jsem ho doprostřed pokoje a otevřel. Náhle jsem byl zase v Dackově motelu a otvíral jsem jiný Carolin kufr. Táž hořká vůně lítosti stoupala z obsahu tohoto kufru a jako by prostupovala pokoj.

Byla tam táž změť šatů, tentokrát jen ženských, sukně a šaty a prádlo a punčochy, pár kosmetických přípravků, paperbacková kniha o výkladu snů. V knize byl zastrčen počmáraný kus papíru jako záložka. Vytáhl jsem ho a podíval se na něj. Byl podepsaný „Tvůj bratr ‚Har‘.“

Milý Mikeu,

Je mi líto že ty a Carol mále „zlé časy“ a přikládám peněžní poukázku na padesátku, která vám doufám pomůže, musíte si ji proměnit na poště. Poslal bych víc, ale věci jsou poněkud „knopf“ co jsem se oženil s Lilou ona je hodná holka ale nevěří, že krev je silnější než voda což samozřejmě je. Ptal ses mě, jestli se mi líbí být ženatý no v některých ohledech se mi to doopravdy líbí v některých ne Lila má své vlastní velice pevné názory. Není žádná „senza“ krasavice jako Carol ale klape nám to.

Je mi líto Mikeu žes přišel o místo v těchhle dobách se místa nekvalifikovaných pracovníků těžko shánějí já vím že jsi dobrý výčepní a že to je kvalifikace mělo by se ti podařit najít něco v téhle branži i když jsou proti tobě zaujatí, jak říkáš. Vyhledal jsem pana Sipea jaks mě žádal, ale není v takovém postavení aby moh pro kohokoliv cokoliv udělat s ním samotným to jde s kopce Barcelona minulou zimu zbankrotovala a teď je tam starý Sipe jenom hlídačem ale co nejsrdečněji tě pozdravuje kvůli starým zlatým časům chtěl vědět, jestli sis kdy zlepšil tu levačku.

Minulý týden jsem viděl jiného tvého „přítele“ myslím kapitána Hillmana já vím, že na něho máš pifku, ale koneckonců jednal s tebou docela dobře moh tě poslat na deset let do basy. Ne neoživuju stará obvinění, ale Hillman by pro tebe moh něco udělat, kdyby chtěl, měl bys vidět jakou má závodní jachtu tak jsem ho taky já viděl jel jsem do Newportu abych udělal pár záběrů z plachtění. Vsadil bych se, že jen v té jachtě má pětadvacet táců ten chlapík je napakovaný. Zjistil jsem, že žije se svou ženou a se synem v Pacific Pointu kdybys to chtěl zkusit, jestli by ti obstaral nějaké místo je hlavou nějakého „bezsmogového“ průmyslu.

No to je protentokrát asi tak všechno kdyby ses rozhod přijet do „slunné Kalifornie“ víš kde bydlíme a neboj se Lila vás uvítá ona je „v hloubi srdce“ dobrá duše.

Tvůj oddaný

Paní Brownová se probrala z transu a zvědavě ke mně přistoupila. „Co to je?“

„Dopis Mikeovi od jeho bratra Harolda. Smím si ho vzít?“

„Jen si poslužte.“

„Děkuji vám. Věřím, že je to důkaz. Tohle zřejmě vzbudilo v Mikeovi myšlenku, že by mohl z Hillmana ždímat peníze.“ A vysvětlovalo to, pomyslel jsem si, proč se Harold obviňoval, že vyvolal ten zločin.

„Smím si ho přečíst?“

Podal jsem jí ho. Přidržela si ho před sebou na délku paže a mhouřila oči.

„Obávám se, že potřebuji brýle.“

Šli jsme dolů do obývacího pokoje, tam si nasadila brýle na čtení s kostěnými obroučkami a usedla s dopisem do křesla. „Sipe,“ řekla, když ho dočetla. „To je to jméno, na které jsem se před chvílí snažila vzpomenout.“ Zesílila hlas a zavolala: „Roberte! Pojď sem!“

Rob Brown odpověděl zezadu z domu: „Už běžím.“

Objevil se ve dveřích s cinkajícím džbánkem a třemi sklenicemi na podnosu. Vrhl smířlivý pohled ke své ženě a pravil: „Myslel jsem si, že udělám trochu čerstvé limonády pro nás tři. Je horká noc.“

„To je od tebe pozorné, Roberte. Polož to na stoleček. Poslyš, jak se jmenoval ten bývalý policajt, co s ním Mike poprvé odešel z města?“

„Sipe. Otto Sipe.“ Slabě se zarděl. „Ten chlap na něho měl špatný vliv, to ti povídám.“

Byl jsem zvědav, jestli ho má ještě pořád. Ta otázka mi připadala tak naléhavá, že jsem odjel rovnou zpátky na letiště a chytil jsem první letadlo, které odlétalo, a to do Salt Lake City. Zpožděný tryskáč z Minneapolisu mě zachránil před nocí na tamním letišti a vysadil mě na Los Angeles International, pár kilometrů od hotelu Barcelona, kde muž jménem Sipe dělal hlídače.

XVIII

Měl jsem jednu pistoli v zamčené zásuvce psacího stolu ve svém bytě a jednu v kanceláři. Byt v západním Los Angeles byl blíž. Jel jsem tam.

Bydlel jsem ve víceméně nové jednoposchoďové budově s dlouhým zastřešeným balkónem, z něhož se vcházelo rovnou do bytů v prvním poschodí. Můj byt byl v prvním patře vzadu. Zaparkoval jsem na ulici a vyšplhal jsem se po venkovním schodišti.

Byla mrtvá, mdlá půlnoc, ta statická hodina, kdy včerejšek skončil a zítřek sbírá síly, aby začal. Mé vlastní síly běžely na poněkud nízké obrátky, ale nebyl jsem unaven. Prospal jsem se v letadlech. A můj případ se proklubával, můj krásný, zatraceně zašmodrchaný případ se proklubával.

Za záclonou mého průčelního okna prosvitalo nejasné světlo, a když jsem vzal za dveře, bylo odemknuto. Nemám rodinu, ženu, děvče. Zmáčkl jsem tiše kliku a pomalu, zkusmo jsem otevřel.

Vypadalo to, že přece jenom mám děvče. Ležela schoulená na gauči pod přikrývkou, kterou vzala z mé postele. Světlo ze stojací lampy jí svítilo dolů na spící tvář. Vyhlížela tak mladičká, že jsem si připadal, jako by mi bylo sto let.

Zavřel jsem dveře. „Nazdar, Stello!“

Její tělo sebou pod přikrývkou škublo. Odhodila přikrývku a posadila se. Měla na sobě modrý svetr a sukni. „Ach,“ oddychla si, „to jste vy.“

„Koho jsi čekala?“

„Nevím. Ale nezlobte se na mě. Jenom se mi něco zdálo, zapomněla jsem co, ale bylo to skličující.“ Oči měla z toho snu celé potemnělé.

„Pro všechno na světě, jak ses sem dostala?“

„Vpustil mě správce. Řekla jsem mu, že jsem svědek. Pochopil to.“

„Já ne. Svědek čeho?“

„Hezkých pár věcí,“ pravila s jakousi hrdostí. „Jestli chcete, abych vám je pověděla, přestaňte se mnou jednat jako s duševně zaostalým delikventem. Nikdo jiný se mnou tak nemluví, jenom naši.“

Sedl jsem si vedle ní na kraj gauče. Měl jsem to děvče rád, ale v této chvíli mi překážela a mohla způsobit vážné potíže. „Vědí tvoji rodiče, že jsi tady?“

„Samozřejmě že ne. Jak bych jim to mohla říct? Nebyli by mě pustili, a já jsem musela přijít. Přece jste mi přikázal, abych se s vámi spojila, jestli se kdy Tommy ozve. Vaše služba pro nepřítomné vás nemohla najít a nakonec mi dala vaši adresu domů.“

„Chceš říct, že Tommy se ozval?“

Přikývla. Její oči se mi pevně upíraly do tváře. Byly po okraj naplněny složitými pocity, více ženskými než dívčími. „Volal dnes odpoledne kolem čtvrté hodiny. Maminka byla nakupovat a já jsem měla možnost vzít sama telefon.“

„Řekl, kde je?“

„Tady v…“ Zaváhala. „Musela jsem mu slíbit, že to nikomu nepovím. A já jsem svůj slib už jednou porušila.“

„Jakpak?“

„Než jsem odešla z El Rancha, hodila jsem zprávičku do schránky pana Hillmana. Prostě jsem ho nemohla nechat v nejistotě, když jsem věděla.“

„Cos mu sdělila?“

„Jenom to, že se Tommy ozval a že je naživu.“

„To bylo od tebe hezké.“

„Ale tím jsem nedodržela svůj slib. Tommy povídal, že to nemám nikomu říkat, obzvláště ne jeho rodičům.“

„Sliby se někdy musí nedodržovat, když jde o vyšší zájmy.“

„Jaké vyšší zájmy?“

„O jeho bezpečnost. Obával jsem se, že Tom je mrtvý. Jsi si absolutně jistá, že jsi s ním hovořila?“

„Nelžu.“

„Myslím, víš na beton, že to nebyl podvodník nebo nahrávka na magnetofonovém pásku?“

„Vím to na beton. Hovořili jsme spolu.“

„Odkud telefonoval?“

„Nevím, ale myslím, že volal meziměstsky.“

„Co říkal?“

Znovu zaváhala, s prstem zvednutým. „Je správné, když vám to povím, třebaže jsem mu slíbila, že budu mlčet?“

„Bylo by nesprávné, kdybys to nepověděla. To přece víš, ne? Nevážilas celou cestu sem proto, aby sis to nechala pro sebe.“

„Ne.“ Trochu se usmála. „Neřekl mi příliš mnoho. Neřekl ani slovo o únoscích. Nicméně důležité je to, že je naživu. Povídal, že lituje, že jsem o něho měla starost, ale že si nemohl pomoct. Pak mě požádal, abych se s ním sešla a přinesla nějaké peníze.“

Ulevilo se mi. To, že Tom potřeboval peníze, znamenalo, že se nepodílí na výkupném. „Kolik peněz?“

„Tolik, kolik můžu nahonem sehnat. Věděl, že toho nebude moc. Vypůjčila jsem si něco od lidí v plaveckém klubu. Sekretářka klubu mi dala sto dolarů ze svých vlastních peněz, ví, že jsem poctivá. Vzala jsem si taxíka na autobusové nádraží. Víte, kromě školního autobusu jsem nikdy předtím autobusem nejela.“

Netrpělivě jsem vpadl: „Setkala ses s ním tady v Los Angeles?“

„Ne. Měla jsem se s ním setkat v devět hodin na autobusovém nádraží v Santa Monice. Autobus se o pár minut opozdil a je možné, že jsem ho minula. Když mi telefonoval, povídal, že to možná dnes nezvládne. V tom případě jsem se s ním měla setkat zítra večer. Povídal, že obvykle vychází pouze v noci.“

„Řekl ti, kde se zdržuje?“

„Ne. V tom je ta potíž. Potloukala jsem se po autobusovém nádraží asi hodinu a pak jsem se pokoušela vám zatelefonovat, a když jsem se nedovolala, vzala jsem si taxíka sem. Musela jsem někde strávit noc.“

„To jistě. Je jenom chyba, že na to nemyslel Tom.“

„Pravděpodobně má hlavu plnou jiných věcí,“ bránila ho. „Prožil strašné chvíle.“

„Povídal to?“

„Poznala jsem to podle toho, jak se mnou hovořil. Byl, jak bych to řekla – tak rozrušený.“

„Citově rozrušený, nebo prostě vystrašený?“

Svraštila čelo. „Víc ustaraný než vystrašený. Ale neřekl proč. Neřekl mi nic o tom, co se stalo. Ptala jsem se ho, jestli je v pořádku, víte, fyzicky v pořádku, a on řekl, že ano. Tak jsem se ho zeptala, proč nejde domů. Řekl, že kvůli rodičům, jenomže je nenazýval svými rodiči, říkal jim antirodiče. Povídal, že se pravděpodobně už nemůžou dočkat, aby ho zase šoupli do školy Laguna Perdida.“

Její oči byly velice tmavé. „Teď si vzpomínám, co se mi zdálo, než jste mě probudil. Tommy byl v té škole a oni ho nechtěli pustit ven a mně nechtěli dovolit, abych se s ním sešla. Obcházela jsem všechna okna a dveře a snažila jsem se dostat dovnitř. Neviděla jsem nic než strašné tváře, které na mě potměšile zíraly.“

„Ty tváře nejsou tak strašné. Byl jsem tam.“

„Ano, jenže vy jste tam nebyl zavřený. Tommy říká, že je to strašné místo. Jeho rodiče neměli právo ho tam dát. Nezazlívám mu, že se nechce vrátit.“

„Já také ne, Stello. Ale za daných okolností musí být přiveden zpátky. Chápeš to, ne?“

„Myslím, že ano.“

„Byl by to zatracený průšvih, kdyby se mu teď něco stalo. To přece nechceš.“

Zavrtěla hlavou.

„Pomůžeš mi ho tedy najít?“

„Proto jsem vlastně přišla. Nemohla jsem na něho nasadit policii. Ale s vámi je to jiné.“ Dotkla se hřbetu mé ruky. „Vy jim nedovolíte, aby ho šoupli zpátky do Laguna Perdidy.“

„Nestane se tak, pokud bude v mých silách, abych tomu zabránil. A myslím, že tomu zabránit můžu. Jestli Tom potřebuje nějaké léčení, může je absolvovat ambulantně.“

„Tom není nemocný!“

„Jeho otec měl jistě důvod, proč ho tam dal. Tu neděli se něco stalo, ale nechce mi povědět co.“

„Stalo se to dávno před tou nedělí,“ vysvětlovala Stella. „Jeho otec se na něho naštval, to se stalo. Tommy není mužný typ se zarostlou hrudí a dává přednost hudbě před střelbou na hliněné holuby a před plachtěním a takovými věcmi. A proto se jeho otec na něho naštval. To je jednoduché.“

„Nic není nikdy jednoduché, ale nehádejme se. Omluv mě na okamžik, Stello, musím si zatelefonovat.“

Telefon stál na stole pod oknem. Posadil jsem se tam a vytočil tajné číslo Susanny Drewové. Odpověděla hned po prvním zazvonění:

„Haló?“

„Lew Archer. Tvůj hlas zní velice čile na tři hodiny ráno.“

„Ležela jsem a přemýšlela, mezi jinými věcmi a lidmi i o tobě. Někdo řekl – myslím, že to byl Scott Fitzgerald – něco v tom smyslu, že ve skutečné temné noci duše jsou vždycky tři hodiny ráno. Já bych to obrátila. Ve tři hodiny ráno je vždycky skutečná temná noc duše.“

„Skličuje tě pomyšlení na mě?“

„V určitých souvislostech ano. V jiných ne.“

„Mluvíš v hádankách, sfingo.“

„Chci mluvit v hádankách, Oidipe. Ale ty nejsi příčinou mé sklíčenosti. Ta sahá daleko do minulosti.“

„Nechceš mi o tom povědět?“

„Někdy jindy, pane doktore.“ Uměla se šikovně vytáčet. „Nevoláš mi přece v tuhle hodinu kvůli úryvkům ze životopisu.“

„Ne, třebaže bych pořád ještě rád věděl, kdo ti tuhle telefonoval.“

„A kvůli tomu mi voláš?“ V jejím hlase se ozývalo zklamání, které se každou chvíli mohlo změnit v hněv.

„Nevolám ti kvůli tomu. Potřebuju, abys mi pomohla.“

„Opravdu?“ Její hlas zněl překvapeně a poněkud potěšeně. Ale opatrně se zeptala: „Myslíš, abych ti řekla všechno, co vím, a tak podobně?“

„Na to nemáme čas. Myslím, že tenhle případ se proklubává. Nicméně teď musím někam jít. A na mém prahu se zničehonic objevila jedna velice hezká středoškolačka jménem Stella.“ Mluvil jsem k děvčeti v místnosti právě tak jako k ženě v telefonu; přitom jsem si uvědomil, že se rychle stávají mým oblíbeným děvčetem a mou oblíbenou ženou. „Potřebuji bezpečné místo, kde by mohla do rána přespat.“

„Nejsem tak bezpečná.“ Trpká nota v jejím hlase naznačovala, že to myslí vážně.

Stella za mnou vyhrkla: „Mohla bych zůstat tady.“

„Tady zůstat nemůže. Její rodiče by se pravděpodobně pokusili obvinit mě z únosu dítěte.“

„Mluvíš vážně?“

„Situace je vážná, mluvím vážně.“

„Dobře. Kde bydlíš?“

„Stella a já přijdeme k tobě. V tuhle noční dobu tam dojedeme za necelou půlhodinu.“

Když jsem zavěsil, Stella mi vyčetla: „Nemusel jste to vyřizovat za mými zády.“

„Vyřizoval jsem to rovnou před tvýma očima. A nemám čas se hádat.“

Abych zdůraznil naléhavost, sundal jsem si sako, vyndal ze zásuvky pistoli a pouzdro a položil je před ni. Pozorovala mě s vykulenýma očima. Ošklivý rituál ji však docela neumlčel.

„Ale já jsem se dneska v noci nechtěla s nikým seznamovat.“

„Susanna Drewová se ti bude líbit. Je velice moderní a chytrá.“

„Ale mně se nikdy nelíbí lidé, když mi dospělí říkají, že se mi budou líbit.“

Po velkém vypětí této noci začala upadat do dětinskosti. Abych ji povzbudil, popíchl jsem ji:

„Zapomeň na svou válku s dospělými. Nepotrvá to dlouho, a budeš sama dospělá. Koho budeš potom za všechno obviňovat?“

„To není fér.“

Nebylo, ale drželo ji to celou cestu do domu v Beverly Glenu. Susanna přišla ke dveřím v hedvábném pyžamu, v jakém nikdo nespává. Vlasy měla vykartáčované. Líčením se neobtěžovala. Její tvář byla mimořádně a přirozeně krásná a oči tak skutečné a tmavé jako kterákoliv noc.

„Pojď dál, Lewe. Jsem ráda, že tě vidím, Stello. Já jsem Susanna. Přichystala jsem ti postel nahoře.“ Ukázala na vnitřní balkón, který visel v polovině zdi velké ústřední haly a z něhož se vcházelo do místnosti v patře. „Chceš něco pojíst?“

„Ne, děkuji,“ odmítla Stella. „Dala jsem si na autobusovém nádraží hamburger.“

„Ráda ti udělám obložený chlebíček.“

„Ne. Opravdu. Nemám hlad.“ Děvče bylo bledé a vypadalo, jako by mu bylo trochu nevolno.

„Chceš tedy jít do postele?“

„Nemám nic jiného na vybranou.“ Stella se uslyšela a dodala: „To bylo hrubé, že? Nechtěla jsem být hrubá. Jste strašně laskavá, že mě tu necháte. To pan Archer mi nedal nic jiného na vybranou.“

„Já jsem taky neměl nic jiného na vybranou,“ řekl jsem. „Co bys dělala, kdyby sis mohla vybrat?“

„Byla bych s Tomem, ať je kdekoliv.“

Její ústa začala pracovat, a taky jemné svalstvo kolem očí a úst. Zdálo se, jako by maska plačícího dítěte chtěla ovládnout její obličej. Utekla před tím nebo před našima očima po točitém schodišti na balkón.

Než zavřela dveře, Susanna za ní zavolala: „Pyžamo máš na posteli, nový kartáček na zuby v koupelně.“

„Jsi výkonná hostitelka,“ pochválil jsem ji.

„Děkuji. Napij se, než půjdeš.“

„To by mi neprospělo.“

„Chceš jít tam, kam jdeš, a za tím, co musíš udělat?“

„Jsem na cestě do hotelu Barcelona, ale pořád narážím na samé zdržovačky.“

Reagovala ostřeji, než ji k tomu opravňoval jakýkoliv zřejmý důvod: „To tedy jsem – zdržovačka.“

„Stella byla zdržovačka. Ty jsi kavalérie Spojených států.“

„Mám ráda tvé řečnické obraty.“ Ušklíbla se. „Proboha, co chceš dělat ve staré Barceloně? Copak není zavřená?“

„Žije tam nejméně jeden člověk, nějaký hlídač, který býval hotelovým detektivem, jmenuje se Otto Sipe.“

„Bože můj, myslím, že ho znám. Je to chlapisko s rudým obličejem a whisky z něho táhne jako ze sudu?“

„To je pravděpodobně on. Jak to, že ho znáš?“

Zaváhala, dříve než mi opatrným tónem odpověděla: „Svého času, kdysi dávno na konci války, jsem Barcelonu dá se říci často navštěvovala. A tam jsem také potkala Carol.“

„A pana Sipea.“

„A pana Sipea.“

Nic víc mi nehodlala říct.

„Nemáš právo podrobovat mě křížovému výslechu,“ vybuchla konečně. „Nech mě na pokoji.“

„Rád.“

Šla za mnou ke dveřím. „Neodcházej takhle. Prosím. Nezatajuji ti věci jen tak pro legraci. Proč myslíš, že jsem celou noc ležela a nespala?“

„Cítíš vinu?“

„Nesmysl. Za nic se nestydím.“ Ale v jejích očích, hlouběji, než kam sahalo její sebepoznání, bylo zahanbení. „A stejně, to málo, co vím, nemůže mít žádný význam.“

„A proto ti to nedovolí usnout.“

„Nechováš se fér. Snažíš se využít mého osobního citu k tobě.“

„Nevěděl jsem, že existuje. A existuje-li, měl bych mít právo využít ho, jak potřebuju.“

„Nicméně takové právo nemáš. Mé soukromí je pro mě velice cenná věc a ty nemáš právo je porušovat.“

„Ani abych zachránil život?“

Stella otevřela dveře a vyšla na balkón. Vypadala tak trochu jako mladý opyžamovaný svátý v neobyčejně velikém výklenku.

„Kdybyste vy dospělí,“ poznamenala, „snížili hlasy o pár decibelů, člověk by si mohl trochu zdřímnout.“

„Promiňte,“ omluvil jsem se oběma.

Stella zase zašla. Susanna se zeptala: „Čí život je v nebezpečí, Lewe?“

„Za prvé život Toma Hillmana. Možná i jiných, počítaje v to i můj.“

Dotkla se přednice mého saka. „Máš v podpaždí pouzdro s pistolí. Je Otto Sipe jedním z únosců?“

Oplatil jsem jí otázkou: „Byl on tím mužem v tvém životě?“

Urazila se. „Samozřejmě že ne. Teď už jdi.“ Vystrčila mě ven. „Dej na sebe pozor.“

Noční vzduch mě zastudil na tváři.

XIX

Dopravní ruch na pobřežní dálnici byl slabý. Tu a tam projely kolem pomalé noční náklaďáky, zářící červenými a žlutými světly. Tento úsek dálnice bylo ošklivé, olejem zaneřáděné místo, zamořené výfukovými plyny a úplně vydřené pneumatikami. Dokonce i moře pod ním páchlo jako Špinavá voda z nádobí.

Benzínová stanice Bena Dalyho byla temná, s výjimkou jedné žárovky uvnitř, která svítila, aby vzala odvahu lupičům. Nechal jsem vůz na parkovišti před pumpou, vedle telefonní budky, a přešel jsem dálnici k hotelu Barcelona.

Byl tak mrtvý jako Ninive. V zahradách za hlavní budovou drozd mnohohlásek zkoušel pár klokotavých tónů, jako když se drobounké srdce zvuku pokouší bít, a pak ustal. Občasný mechanický pohyb na dálnici představoval jediný život v nehybné černé noci.

Šel jsem k hlavnímu vchodu, kde bylo vylepeno oznámení o bankrotu, a zabušil jsem baterkou na sklo. Zabušil jsem znovu, ale nedostal jsem odpověď. Chystal jsem se vyrazit tabulku skla a otevřít si. Pak jsem zjistil, že dveře nejsou zamčeny. Pod mou rukou povolily.

Vstoupil jsem do haly a srazil jsem se přitom se dvěma duchy. Byla to dvacetiletá Susanna a muž bez tváře. Řekl jsem jim, aby mi k čertu táhli z cesty.

Šel jsem po chodbě, kde se pan Sipe poprvé objevil se svým světlem, podél zavřených očíslovaných dveří ke dveřím na konci, které byly pootevřené. Zevnitř z tmavé místnosti jsem slyšel těžké sípavé oddychování muže buď spícího, nebo zpitého do němoty. Bylo zde silně cítit whisky.

Vstoupil jsem do dveří a pravou rukou jsem našel vypínač. Otočil jsem jím a přesunul jsem ruku k pažbě pistole. Nebylo to třeba, Sipe ležel na posteli, úplně oblečený, ošklivé nozdry se mu leskly a otevřená ústa vzdychala ke stropu. Byl sám.

Bylo by se tam sotva našlo místo pro někoho jiného. Pokoj nebyl nikdy velký a byl přecpaný krámy, jako by se tu hromadily po desetiletí. Krabice a bedny, hromady hadrů, časopisů a novin, kufrů a vojenských kufříků se nakupily vzadu v místnosti téměř až do stropu. Na viditelných částech stěn visely fotografie mladých mužů v boxerských postojích, promíchány několika obrázky statistek.

Prázdné láhve od whisky byly seřazeny podél zdi vedle dveří. Láhev zpoloviny plná stála u postele, kde Sipe ležel. Otočil jsem klíčem, který trčel ve dveřích, a důkladněji jsem si spícího muže prohlédl.

Nebyl jenom ponořený ve spánek. Byl ožralý, velice ožralý, a možná otrávený alkoholem. Dát mu zápalku k ústům, jeho dech by se vznítil jako lihový hořák. Dokonce i předek košile měl nasáklý whisky, jako by ji byl lil po sobě v poslední divoké úlitbě, než upadl do bezvědomí.

Revolver měl zastrčený za umaštěným pásem kalhot. Dal jsem si ho do kapsy saka, dřív než jsem se pokusil Sipea vyburcovat. Nebyl k probuzení. Zatřásl jsem jím. Byl nehybný jako hovězí bok a jeho velká hlava se bezvládně převalovala po polštáři. Pleskal jsem ho po poďobaných rudých tvářích. Ani nehlesl.

Zašel jsem vedle do koupelny – byla to zároveň jakási kuchyňka vybavená elektrickým vařičem a kávovarem, který páchl po spálené kávě – a naplnil jsem kávovar studenou vodou z kohoutku u vany. Vodu jsem vylil Sipeovi na hlavu a na obličej, patřičně opatrně, abych ho neutopil. Neprobral se.

Začínal jsem si dělat trochu starosti, ani ne tak kvůli Sipeovi, jako kvůli možnosti, že mi snad nikdy nebude moct vyprávět svůj příběh. Nedalo se odhadnout, kolik lahví v pokoji bylo vyprázdněno nedávno. Nahmatal jsem mu puls: namáhavě pomalý. Nadzvedl jsem mu jedno víčko. Bylo to, jako bych se díval do červené ústřice.

Všiml jsem si, že koupelna má dvoje dveře a slouží dvěma pokojům; byl to ten typ, co se vyskytuje ve starších hotelech. Prošel jsem koupelnou do další ložnice a posvítil jsem si baterkou. Byl to pokoj velikostí a tvarem podobný prvnímu, ale téměř prázdný. Mosazná manželská postel s jedinou přikrývkou pokrývající matrace byla tak asi jediným kusem nábytku. Přikrývka ležela v pomuchlaných záhybech, jak ji po sobě nechává muž nebo chlapec, když vstane.

Přes čelo postele jako splasklý, údů zbavený chlapecký stín visel černý svetr. Byl to ručně pletený svetr a měl roztřepený rukáv. Tam, kde byla vlna vytažena a přetržena, jsem viděl stopy světlé vazelíny, jaké se používá u aut na zámky kufrů. V koši na odpadky jsem našel několik papírových tácků obsahujících zbytky hamburgrů a smažených hranolků.

Měl jsem srdce až v hrdle. Svetr byl dosti hmatatelným důkazem, že Stella nebyla podvedena. Tom byl naživu.

Našel jsem Sipeovy klíče, zamkl jsem ho v místnosti a prošel jsem všechny ostatní pokoje v budově. Bylo tam skoro sto hostinských a provozních místností a zabralo to spoustu času. Cítil jsem se jako archeolog prozkoumávající vnitřek pyramidy. Doba rozkvětu Barcelony mi připadala právě tak vzdálená.

Za svou námahu jsem si vysloužil jenom nos plný prachu. Jestli Tom byl v budově, skrýval se. Měl jsem pocit, že tam není, že odešel z Barcelony nadobro. Každý by to udělal, kdyby měl možnost.

Vrátil jsem se přes dálnici k Dalyho pumpě. Světlo mé baterky padlo na cedulku přilepenou v dolní pravé části předních dveří: „V případě nutnosti volejte majitele“, s Dalyho telefonním číslem domů. Zavolal jsem mu z telefonní budky a po chvíli jsem dostal odpověď:

„Tady je Daly.“

„Lew Archer. Jsem ten detektiv, co hledal Harolda Harleyho.“

„Tohle je zatraceně mizerná doba, abyste hledal kohokoliv.“

„Díky vám jsem Harleyho našel. Teď potřebuju vaši pomoc v jedné daleko důležitější záležitosti.“

„Oč se jedná?“

„Povím vám to, až sem dorazíte. Jsem u vaší pumpy.“

Daly měl úslužnost v krvi. „Dobrá. Budu tam za čtvrt hodinky.“

Čekal jsem na něho v autě a v duchu jsem se snažil dát případ do kupy. Bylo dostatečně jasné, že Sipe a Mike Harley pracovali dohromady a používali Barcelony jako skrýše. Nevypadalo to, jako by Tom byl zajatec; spíše byl dobrovolným hostem, jak Harley od začátku tvrdil. Bylo těžké si představit, proč by nějaký kluk chtěl tohleto provést rodičům a sobě, dokonce i v tom případě, když ho poslali do školy Laguna Perdida.

Daly sjel z dálnice a zaparkoval svou dodávku vedle mne. Vystoupil a zabouchl dveře, na nichž bylo jeho jméno. Vrhl na mne ochablý, sardonický předúsvitový pohled.

„Co máte na srdci, pane Archer?“

„Pojďte dovnitř. Ukážu vám jednu fotku.“

Vlezl si vedle mne. Rozsvítil jsem stropní světlo a vytáhl jsem Tomovu fotografii. Pokaždé když jsem se na ni podíval, byla jiná, kolem úst a očí jí přibylo nejistoty.

Položil jsem ji Dalymu do dlaní, od oleje jakoby mramorovaných. „Viděl jste ho?“

„Jo. Viděl. Viděl jsem ho dvakrát nebo třikrát za posledních pár dnů. Tamhle z té telefonní budky párkrát volal. Taky včera odpoledne.“

„Kdy?“

„Nevšiml jsem si, měl jsem napilno. Bylo to někdy pozdě odpoledne. Potom jsem ho viděl ještě večer, jak čekal na autobus.“ Ukázal směrem k Santa Monice. „Autobus zastaví na křižovatce, když dáte znamení. Jinak nestaví.“

„Který autobus to je?“

„Kterýkoliv meziměstský autobus, s výjimkou expresních.“

„Viděl jste ho nasedat do autobusu?“

„Ne. Zrovna jsem zavíral. Když jsem se podíval podruhé, byl pryč.“

„V kolik to bylo?“

„Včera večer kolem půl deváté.“

„Co měl na sobě?“

„Bílou košili, tmavé planďáky.“

„Co vás na něm tolik zaujalo, že jste ho sledoval?“ Daly se neklidně zavrtěl. „Nevím. Přesně vzato, já ho nesledoval. Viděl jsem ho přicházet od Barcelony a samozřejmě jsem se divil, co tam dělal. Nerad bych viděl, aby se takový slušně vyhlížející mladík zapletl s chlapem jako Sipe.“

Pohlédl na fotografii a podal mi ji zpátky, jako by se zbavoval odpovědnosti za Toma.

„Co je vlastně v nepořádku s tím Sipem?“

„Co s ním není v nepořádku? Sám mám kluky a štve mě, když chlap jako Sipe učí mládence pít a – kdovíco ještě. Podle mého patří do vězení.“

„Souhlasím. Tak ho tam šoupněme.“

„Žertujete.“

„Myslím to vážně, Bene. Právě teď je Sipe ve svém hotelovém pokoji, ožralý namol. Pravděpodobně se ještě dlouho neprobere. Jen pro případ, že by se probral, zůstal byste tady a hlídal, kdyby se objevil?“

„Co mám udělat, jestli se opravdu objeví?“

„Zavolejte policii a řekněte, aby ho sbalili.“

„To nemůžu,“ bránil se celý nesvůj. „Vím, že je to lotr, ale nemám nic určitého, o co bych se opřel.“

„Já mám. Jestli budete muset volat policii, řekněte jim, že Sipea hledají v Pacific Pointu pro podezření z únosu. Ale nevolejte je, dokud nebudete muset. Sipe je můj nejlepší svědek, a jakmile ho jednou zabásnou, už ho nikdy neuvidím.“

„Kam chcete jet?“

„Podívat se, jestli se mi podaří najít toho chlapce.“

Oči se mu rozjasnily. „Je to ten, co se o něm psalo ve všech novinách? Jakpak se jmenuje? Hillman?“

„To je on.“

„Měl jsem ho poznat. Jenže já si obličejů příliš nevšímám. Zato vám můžu říct, v jakém auťáku kdo jezdí.“

„Má Sipe vůz?“

„Jo. Je to fordka z třiapadesátého roku s polámaným motorem. Trochu jsem mu ji zrychtoval, ale každým dnem se musí rozsypat.“

Než jsem odjel, zeptal jsem se Dalyho, jestli viděl někoho jiného potloukat se kolem hotelu. Viděl a vzpomněl si. Mike Harley tam byl v pondělí ráno a řídil auto s idažským číslem. Domyslel jsem si, že Tom cestoval v prostoru na zavazadla.

„A právě včera večer,“ pokračoval, „tu byl ten druhý mladík, co řídil zbrusu novou chevroletku. Myslím, že měl s sebou holku, nebo možná pomenšího kamaráda. Zrovna jsem zavřel a už jsem měl hlavní světla zhasnutá.“

„Prohlédl jste si řidiče dobře?“

„Ne moc dobře, to ne. Myslím, že to byl tmavovlasý, hezký mladík. Co ten má co společného s tímhle všivákem.“ Ben začal vystupovat z vozu a přitom ještě stále vrtěl hlavou. Mezi dvířky najednou ztuhl: „Když o tom tak uvažuju, jak to, že si tu ten Hillmanův kluk vlastně špacíroval? Myslel jsem si, že ho někde drží pod zámkem a celá jižní Kalifornie po něm pátrá.“

„Taky že pátráme.“

Trvalo mi dvě hodiny, než jsem s pomocí několika zaměstnanců autobusové společnosti našel řidiče, který Toma včera večer vezl. Jmenoval se Albertson a bydlel daleko od La Cienagy v bytě nad pekárnou. Sladká kvásková vůně čerstvě upečeného chleba prostupovala jeho pokojík do ulice.

Stále ještě bylo velmi časně zrána. Albertson si natáhl přes pyžamo kalhoty. Byl to ramenatý chlapík kolem čtyřicítky, s čilýma očima. Když jsem mu ukázal fotografii, živě přikývl.

„Ano, pane. Pamatuju se na něho. Nastoupil do mého autobusu na křižovatce u Barcelony a koupil si lístek do Santa Moniky. Nicméně v Santa Monice nevystoupil.“

„Proč ne?“

Šofér si zamnul silně zarostlou bradu. Ten zvuk mi drásal nervy. „Hledají ho kvůli něčemu?“ zeptal se Albertson.

„Hledají.“

„Hned jsem si to myslel. Už vystupoval, ale pak v nádražní budově někoho zahlédl a vrátil se na sedadlo. Vylezl jsem, abych se protáhl, a ukázalo se, že vevnitř je policajt. Když jsem se vrátil, chlapec byl pořád ještě v autobuse. Řekl jsem mu, že za své jízdné se dál nedostane. Tak mě požádal, abych mu prodal jízdenku do L. A. Byl jsem připraven k odjezdu a nevyptával jsem se ho. Jestli měl ten kluk nějaký průšvih, nebyla to moje věc, abych ho prásknul. Sám jsem kdysi taky měl průšvih. Udělal jsem chybu?“

„To zjistíte o soudném dnu.“

Usmál se. „To se načekám. Co tomu klukovi přišívají na triko?“

„To si přečtěte v novinách, pane Albertsone. Jel s vámi celou cestu až do města?“

„Jo. Určitě jel. Vystupoval z autobusu jako jeden z posledních.“

Jel jsem do města a trochu jsem se poohlédl po autobusovém nádraží a okolí. Nikdo si nepamatoval, že by chlapce viděl. Samozřejmě, v tuhle ranní dobu nebyli ve službě ti praví lidé. Měl bych lepší vyhlídky, kdybych to zkusil znovu večer. A bylo taky načase, abych se vrátil k Ottovi Sipeovi.

Ben Daly povídal, že hlídač z hotelu nevyšel. Ale když jsme přišli k Sipeově pokoji, dveře byly otevřené a on byl pryč. Než odešel, dopil láhev whisky, co stála u postele.

„Musel mít univerzální klíč, Bene. Dá se odtud odejít jinudy než hlavním vchodem?“

„Ne, pane. Musí být někde v zahradě.“

Kolem vypuštěného bazénu s návějí hnědého listí na hlubším konci jsme došli k zadnímu traktu rozlehlé budovy. Pod holým příkrým břehem, který se zvedal asi sto metrů za hotelem, byly ubytovny personálu, garáže a jiná hospodářská stavení. Dvě zadní křídla hotelu obklopovala francouzskou zahradu, jejíž sestřihované keře a zimostrázové živé ploty dorůstaly opět do přirozených tvarů. Na nejvyšší snítce mlékosedového keře se houpal mnohohlásek a nadával jako špaček.

Zastavil jsem se a pokynem ruky jsem zarazil i Dalyho. Na druhé straně křoví někdo ryl. Viděl jsem některé jeho pohyby a slyšel jsem skřípot rýče a nárazy odhazované země. Vytáhl jsem pistoli a ukázal jsem se.

Otto Sipe vzhlédl od práce. Stál v mělké díře asi metr osmdesát dlouhé a metr široké. Na jeho šatech bylo bláto. Tvář měl zašpiněnou potem.

V trávě vedle díry ležel na zádech muž v šedém saku. Z hrudi mu trčela pruhovaná rukojeť nože. Muž vypadal na Mikea Harleyho a ležel, jako by ho nůž přibil navždy k zemi.

„Co to děláte, Otto?“

„Sázím petúnie.“ Vycenil zuby v potměšilém úšklebku. Byl zřejmě v onom povzneseném stavu opilství, kdy se všechno jeví surrealistické nebo legrační.

„Sázíte mrtvoly, chcete říct.“

Obrátil se a podíval se na Harleyho mrtvé tělo, jako by právě spadlo z nebe. „Přišel s váma?“

„Vy víte, kdo to je. Vy a Mike jste byli kámoši od té doby, co s vámi na začátku čtyřicátých let odešel z Pocatella.“

„No tak jo, mám přece právo poskytnout kámošovi slušnej pohřeb. Člověk ho prostě nemůže nechat supům napospas.“

„Jediní supové, které tu vidím, jsou lidští supové. Zabil jste ho?“

„Ne. Proč bych zabíjel svýho kámoše?“

„Kdo ho zabil?“

Opřel se o rýč a vrhl na mne záhadný, zchytralý pohled.

„Kde je Tom Hillman, Otto?“

„Chci si šetřit svý povídání až pro dobu, kdy to k něčemu bude.“

Obrátil jsem se k Benu Dalymu. „Umíte zacházet s pistolí?“

„Čerta ne, byl jsem jenom na Guadalcanalu.“

„Namiřte na něho tohle.“

Podal jsem mu svou pistoli a šel jsem si prohlédnout Haileyho. Jeho tvář, když jsem se jí dotkl, byla chladná jako předešlá noc. Studené tělo a úplně zaschlá krev vpředu na košili mi prozradily, že je mrtvý mnoho hodin, pravděpodobně celou noc.

Nepokusil jsem se vytáhnout mu nůž ze žeber. Prohlédl jsem si ho zblízka, aniž jsem se ho dotkl. Rukojeť byla potažená černě a bíle pruhovanou gumou a tak tvarovaná, aby seděla v ruce. Nůž vypadal nový a byl zřejmě značně drahý.

Nůž byl jediná cennější věc, kterou měl Mike Harley u sebe. Prohledal jsem mu kapsy a našel jsem útržek letenky z Las Vegas do Los Angeles, vydané minulého dne, a tři dolary čtyřicet dva centy.

Ben Daly zavřískl. Několik věcí se událo najednou. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se zableskl kov a mnohohlásek vyletěl z křoví. Pistole spustila. Dalymu se na straně hlavy objevil šrám tam, kde ho Otto Sipe zasáhl rýčem. Tvář Otty Sipea se zkroutila. Jak stál v hrobě, popadl se za břicho a svalil se kupředu.

Ben Daly řekl: „Nechtěl jsem ho zastřelit. Pistole spustila, když mě praštil tím rýčem. Po válce jsem nechtěl už nikdy nic zastřelit.“

Šrám na hlavě mu začal krvácet. Zavázal jsem mu ránu kapesníkem a požádal jsem ho, aby šel a zavolal policii a ambulanci. Odběhl. Měl překvapivě lehké nohy na člověka středního věku.

Já jsem měl nohy překvapivě těžké. Šel jsem k Sipeovi, obrátil jsem ho na záda a rozhrnul mu šaty. Rána v břiše byla přesně nad pupkem. Navenek moc nekrvácela, ale jistě krvácela uvnitř. Život mu viditelně unikal z tváře.

To pro Archera jsem truchlil. Byly to perné tři dny. A všechno, čím jsem se mohl pochlubit, byl jeden mrtvý muž a jeden muž, který pravděpodobně umíral. Skutečnost, že náboj v Sipeovi pocházel z mé pistole, to ještě zhoršovala.

Výčitky svědomí mi nebránily, abych neprohledal Sipeovi kapsy. Jeho náprsní taška byla narvaná bankovkami, šatnými dvacetidolarovkami. Ale ze svého podílu na Hillmanově výkupném neměl mít žádný prospěch. Zemřel, dříve než se ambulance se skučením přihnala po dálnici.

XX

Spoustu se toho namluvilo, částečně na místě a částečně v šerifově kanceláři. Díky mé pomoci a telefonátu šerifova zástupce Bastiana a pořádně ošklivé ráně na hlavě se Benovi podařilo přesvědčit šerifovy lidi a lidi z kanceláře státního zástupce, že zabil v sebeobraně. Ale nebyli z toho nadšeni. Já taky ne. Nechal jsem ho, aby mi zabil svědka.

Měl jsem ještě jednoho svědka, bude-li ovšem mluvit. Ještě dopoledne jsem byl zpátky u dveří Susanny Drewové. Stella se zeptala skrz dveře:

„Kdo je tam, prosím?“

„Lew Archer.“

Vpustila mě dovnitř. Děvče mělo namodralé kruhy pod očima, jako kdyby jí z očí utekla barva. V celém jejím obličeji byla sotva stopa po nějaké jiné barvě.

„Vypadáš vyděšeně,“ řekl jsem. „Stalo se něco?“

„Ne. To je právě jedna z těch věcí, co mě děsí. A musím zavolat rodičům a nechce se mi. Donutí mě, abych šla domů.“

„Musíš jít domů.“

„Ne.“

„Ano. Mysli na ně chvilku. Necháš je prožívat strašné chvíle a nemáš k tomu žádný rozumný důvod.“

„Ale já přece mám rozumný důvod. Chci se dnes večer zase pokusit setkat s Tommym. Povídal, že když mu to nevyjde, bude na autobusovém nádraží dneska večer.“

„V kolik?“

„Ve stejnou dobu. V devět hodin.“

„Setkám se s ním místo tebe.“

Neprotestovala, ale tvářila se vyhýbavě.

„Kde je slečna Drewová, Stello?“

„Odešla na snídani. Byla jsem ještě v posteli a nechala mi vzkaz. Psala, že se vrátí brzy, ale je už pryč aspoň dvě hodiny.“ Sevřela ruce v pěst a bušila před sebou klouby o klouby. „Mám starosti.“

„O slečnu Drewovou?“

„O všechno. O sebe. Věci jsou čím dál tím horší. Pořád čekám, že to skončí, ale ono se to pořád zhoršuje. A já se taky měním. Už mi nezbývá skoro nikdo, koho bych měla ještě ráda.“

„Ta věc skončí, Stello, a ty se zase změníš zpátky.“

„Opravdu? Nezdá se mi, že by to byla změna, kterou jde zase vrátit zpátky. Nedovedu si představit, že bychom Tommy a já mohli být kdy šťastni.“

„Hlavní věc je přežít.“ Bylo to tvrdé rčení, které jsem nabídl mladé dívce. „Štěstí přichází po kouskách. Čím jsem starší, tím víc z něho mám. Léta do dvacítky byla pro mě tou nejhorší dobou.“

„Skutečně?“ Svraštila čelo. „Vadilo by vám, pane Archere, kdybych vám položila osobní otázku?“

„Jen do toho.“

„Zajímáte se o slečnu Drewovou? Víte, co myslím. Vážně.“

„Domnívám se, že ano. Proč?“

„Nevím, jestli bych vám to měla říct, nebo ne. Šla na snídani s jiným mužem.“

„To je v mezích zákona.“

„Nevím. Ve skutečnosti jsem ho neviděla, ale slyšela jsem jeho hlas a já jsem na hlasy dobrá. Myslím, že to byl ženatý muž.“

„Jak to můžeš poznat podle hlasu?“

„Byl to Tommyho otec,“ prohlásila. „Pan Hillman.“

Sedl jsem si. Minutu jsem nemohl přijít na nic, co bych řekl. Africké masky na sluncem ozářené stěně jako by se na mne šklebily.

Stella se ke mně přiblížila s úzkostlivým výrazem. „Neměla jsem vám to říkat? Obyčejně nejsem tak povídavá. Cítím se v jejím domě jako špión.“

„Mělas mi to říct. Ale neříkej to prosím nikomu jinému.“

„Neřeknu.“ To, že mi tuto informaci sdělila, jí zřejmě ulevilo.

„Zdálo se, že ti dva jsou přátelé, Stello?“

„To zrovna ne. Neviděla jsem je spolu. Zůstala jsem ve svém pokoji, protože jsem nechtěla, aby on spatřil mne. Nebyla ráda, že sem za ní přišel, to můžu říct. Ale jejich hlasy zněly jaksi – intimně.“

„Co přesně míníš tím ‚intimněl?“

Přemýšlela o odpovědi. „Bylo to něco ve způsobu, jak hovořili, jako by byli zvyklí spolu mluvit. Nebyla v tom žádná zdvořilost a formálnost.“

„Co si povídali?“

„Chcete, abych se pokusila povědět vám to slovo od slova?“

„Přesně tak, od chvíle, kdy přišel ke dveřím.“

„Neslyšela jsem všechno. Nicméně když přišel dovnitř, Susanna řekla: ‚Myslela jsem, Ralphe, že jsi diskrétnější.‘ Říkala mu Ralphe. On řekl: ‚Nebuď na mě taková. Situace začíná být zoufalá.‘ Nevím, co tím myslel.“

„Co se domníváš, že myslel?“

„Tommyho a všechno kolem, ale možná že toho bylo ještě víc. Nerozváděli to. On řekl: ‚Myslel jsem, že od tebe mohu očekávat kapku porozumění. Ona řekla, že její zásoby porozumění jsou pryč, a on řekl, že je tvrdá žena, a pak něco udělal – myslím, že se ji pokusil políbit – a ona řekla: Nedělej to!“

„Zněl její hlas rozzlobeně?“

Stella zaujala naslouchací postoj a zahleděla se na vysoký strop. „Ne zrovna moc. Jenom prostě neměla zájem. On řekl: ‚Nevypadáš, že bys mě měla moc ráda.‘ Ona řekla, že ta otázka je složitá a že ona se nedomnívá, že teď by byla správná doba na její rozebírání, obzvláště když je někdo v hostinském pokoji, čímž mínila mě. On řekl: ‚Proč jsi to neřekla hned na začátku? Je to muž?‘ Potom ztlumili hlasy. Nevím, co mu odpověděla. Za pár minut potom odešli na snídani.“

„Máš velice dobrou paměť,“ pochválil jsem ji.

Bez jakékoliv domýšlivosti přikývla. „Ve škole mi to pomáhá, ale v jiných ohledech to není tak báječné. Pamatuju si všechny zlé věci zároveň s dobrými.“

„A rozhovor, který jsi slyšela dnes ráno, patřil mezi zlé věci?“

„Ano, patřil. Vyděsil mě. Nevím proč.“

Mne také vyděsilo, když jsem zjistil, že Hillman možná byl tím mužem bez tváře, doprovázejícím dvacetiletou Susannu. Různým způsobem jsem stál o ně o oba. Byli to lidé, kteří měli dost citu, aby byli zranitelní, a byli dost složití, aby mohli jednat chybně. O Susannu jsem stál v ohledech, které jsem ještě ani nezačal zkoumat.

Teď ji případ zachytával za sukni jako ozubená kola automatického stroje, který nikdo neumí zastavit. Musím se přiznat, že bych ho nebyl zastavil, ani kdybych věděl jak. To je ta smůla, když je člověk profesionál.

„Podívejme se na vzkaz, co ti nechala.“

Stella jej přinesla z kuchyně – tužkou psaný vzkaz nadrápaný na podnikovém formuláři: „Milá Stello, jdu na snídani a vrátím se brzo. Jídlo je v ledničce. S. Drewová.“

„Mělas něco k jídlu?“ zeptal jsem se Stelly.

„Vypila jsem sklenku mléka.“

„A včera jsi měla k večeři hamburger. Není divu, že vypadáš jako mátoha. Pojď, vezmu tě na snídani. To je hotovka.“

„Dobrá. Děkuji vám. Ale co pak?“

„Odvezu tě domů.“

Otočila se a šla k zasouvacím skleněným dveřím vedoucím do patia – tak daleko, jak jen se v místnosti ode mne mohla dostat. Foukal větřík a mohl jsem slyšet, jak šelestí ve vějířovitých listech miniaturní palmičky. Stella se odhodlaně obrátila nazpět ke mně, jako by vítr a sluneční světlo přes sklo ovlivnily její myšlenky.

„Myslím, že musím jít domů. Nemůžu pořád děsit maminku.“

„Výborně! To jsi hodná. Tak teď jdi a zavolej jí, že už jsi na cestě.“

Uvažovala o mém návrhu. Stála ve slunečním světle s hlavou skloněnou a bílý rovný pruh vlasů rozděloval její hnědou hlavu. „Zavolám, jestli nebudete poslouchat.“

„Jak budu vědět, žes to udělala?“

„Ještě jsem vám nikdy nelhala,“ řekla procítěně. „To proto, že vy nelžete mně. Dokonce ani pro mé dobro ne.“ Vykouzlila svůj první úsměv toho dopoledne.

Myslím, že jsem taky jeden vykouzlil. Bylo to mizerné dopoledne.

Zavřel jsem se do velké, důmyslné koupelny s načechraným modrým kobercem a trochu jsem se umyl, rituálně i jinak. V lékárničce mezi kosmetickými potřebami a prášky pro spaní jsem objevil holicí strojek a oholil jsem se. Chystal jsem se na důležitý rozhovor, na řadu rozhovorů, jestli se mi podaří je uskutečnit.

Když jsem vyšel, Stella měla zardělé tváře. „Volala jsem domů. Raději abychom se cestou na tu snídani nestavovali.“

„Maminka byla pořádně rozčilená, co?“

„Mluvila jsem s tatínkem. Dává vinu vám. Je mi to líto.“

„Špatně jsem to odhadl,“ připustil jsem. „Měl jsem tě včera večer zavézt domů. Jenže já jsem měl na práci něco jiného.“ Nechat zabít člověka.

„Já jsem to špatně odhadla,“ řekla. „Trestala jsem je za to, že lhali o Tommym a o mně a o autě.“

„Jsem rád, že to víš. Hodně se tatínek zlobí?“

„Hrozně. Dokonce něco povídal o škole Laguna Perdida. Ovšem to nemyslel vážně.“ Ale stín jí přelétl po tváři.

O hodinu později, když jsem se Stellou jel na jih k El Ranchu, v dálce jsem tu školu zahlédl. Sílící vítr odvál všechny stopy po mracích, ale dokonce i v nerušeném slunečním světle vypadaly její budovy bezútěšně. Přistihl jsem se, že napínám oči, abych zahlédl osamělou modrou volavku. Nebyla ani na vodě, ani na obloze.

Z okamžitého popudu jsem odbočil z dálnice a zamířil po příjezdové cestě k Laguna Perdidě. Vůz přejel přes nášlapný kontakt. Automatická brána se zvedla.

Stella se ozvala tichounkým hláskem: „Nechcete mě sem přece strčit?“

„Samozřejmě že ne. Chci se někoho na něco zeptat. Nebude to trvat dlouho.“

„Ať se raději nepokoušejí dát mě sem,“ řekla. „Uteču nadobro.“

„Měla jsi už dospělejší nápady.“

„Co mi jiného zbývá?“ vyjela trochu divoce.

„Zůstat v kruhu své rodiny. Jsi ještě příliš mladá, než aby ses pouštěla do světa, a já myslím, že tvoji rodiče nejsou tak zlí. Jsou pravděpodobně lepší než průměr.“

„Vy je neznáte.“

„Znám tebe. Tys nespadla jen tak z nebe.“

Starý strážný vyšel z budky a dokulhal se k vozu na té straně, kde jsem seděl. „Doktor Sponti tu zrovna není.“

„A co paní Mallowová?“

„Jo. Najdete ji tamhle dole v East Hallu.“ Ukázal k budově, tak lakotně obdařené okny.

Nechal jsem Stellu v autě a zaklepal jsem na hlavní vchod do East Hallu. Po chvíli, která jako by trvala celou věčnost, paní Mallowová otevřela. Měla na sobě tytéž tmavé korektní šaty, jako měla v pondělí, a kolem sebe touž poněkud méně korektní vůni džinu.

Usmála se na mne a zároveň ustoupila z denního světla: „To jste vy, pane Archere?“

„Jak se máte, paní Mallowová?“

„Na něco takového se mě po ránu ani neptejte. A vlastně ani kdykoliv jindy, když o tom teď tak přemýšlím. Jakžtakž žiju.“

„To není nejhorší.“

„Ale vy jste sem nepřišel, abyste se mě poptával po zdraví.“

„Rád bych si promluvil pár minut s Fredem Tyndalem.“

„Je mi líto,“ řekla, „ale všichni hoši mají vyučování.“

„Možná že je to důležité.“

„Chcete Fredovi položit nějaké otázky, je to tak?“

„Ve skutečnosti pouze jednu. Nemuselo by to trvat dlouho.“

„A nebude to nic, co by ho rozrušilo?“

„Nemyslím.“

Nechala mě v hale a šla do Patchovy kanceláře telefonovat. Přecházel jsem po této velké, ošumělé, neútulné místnosti a představoval jsem si, jaké by to bylo, být chlapcem, kterého tu rodiče nechali. Paní Mallowová se vrátila do haly.

„Fred hned přijde.“

Zatímco jsem čekal, naslouchal jsem příběhu jejích manželství, počítaje v to i manželství, které vydrželo, totiž manželství s flaškou. Potom vstoupil Fred. Přišel zvenčí ze slunečního světla, které se na něm vůbec nezachytilo. Zastavil se hned za dveřmi a tam okouněl a potahoval se za chloupky, na bradě a čekal, až uslyší, co zas tentokrát provedl.

Vstal jsem a nepříliš rychle jsem šel k němu: „Buď zdráv, Frede.“

„Buďte zdráv.“

„Vzpomínáš si, jak jsme spolu tuhle hovořili?“

„Paměť mám v pořádku.“ S rychle pomíjivým úsměvem dodal: „Jste Lew Archer I. Už jste našel Toma?“

„Ještě ne. Myslím, že mi ho můžeš pomoct najít.“

Šoupal okrajem boty o dveřní rám. „Nevím jak.“

„Tím, že mi řekneš všechno, co víš. Jednu věc ti můžu slíbit – sem už ho nedají.“

„Co já z toho budu mít?“ pronesl beznadějně.

Neměl jsem pohotově žádnou odpověď. Po chvíli se chlapec zeptal: „Co chcete, abych vám pověděl?“

„Myslím, žes mi onehdy něco zatajil. Nemám ti to za zlé. Vlastně jsi mě vůbec neznal. Stále mě ještě neznáš, ale teď uplynuly další tři dny, a Tom je stále pohřešovaný.“

Fredova tvář obrážela vážnost této skutečnosti. Takovou vážnost však nemohl dlouho vydržet. S náznakem parodie prohlásil:

„Dobrá, budu mluvit, všechno prásknu.“

„Chci se tě zeptat na tohle. Když Tom odtud v neděli v noci utekl, měl na mysli nějakou určitou osobu nebo místo, kam chtěl jít?“

Fred rychle zakýval hlavou na souhlas. „Jo, myslím, že jo.“

„Víš, kam šel?“

„To Tom neřekl. Nicméně povídal něco jiného, něco o tom, že nalezl svého skutečného otce.“ Hlas se mu dostal do citových poloh, které nedovedl zvládnout. Dodal: „Náramný objev.“

„Co tím myslel, Frede?“

„Povídal, že je adoptovaný.“

„Opravdu byl?“

„Nevím. Spousta děcek tady si namlouvá, že jsou adoptované. Můj terapeut to nazývá typickým freudovským rodinným komplexem.“

„Myslíš, že to Tom bral vážně?“

„Jistěže ano.“ Chlapcova tvář opět jednou obrážela vážnost situace a zachytil jsem tam náznak dospělosti, které snad teprve dosáhne. „Povídal, že nemůže vědět, kdo je, dokud nebude vědět určitě, kdo je jeho otec.“ Nuceně, pokřiveně se usmál. „Já se snažím zapomenout, kdo je můj otec.“

„To nemůžeš.“

„Můžu se snažit.“

„Začni se zajímat o něco jiného.“

„Nic jiného není.“

„Jistě bude.“

„Kdy?“ zeptal se.

Paní Mallowová nás přerušila. „Zjistil jste, co jste potřeboval vědět, pane Archere? Fred by se teď opravdu měl vrátit do třídy.“

Řekl jsem mu: „Můžeš mi říct ještě něco jiného?“

„Ne, prosím, čestně. Tom toho moc nenapovídal.“

Chlapec vyrazil. Ve dveřích se náhle obrátil a promluvil ke mně hlasem, který se lišil od hlasu, kterým mluvil předtím, hlasem hlubším a rozvážným:

„Přál bych si, abyste vy byl můj otec.“

A odvrátil se od mdlého slunečního světla.

Když jsem byl zpátky ve voze, zeptal jsem se Stelly: „Zmínil se ti Tom někdy, že je adoptovaný?“

„Adoptovaný? Tom nemůže být adoptovaný.“

„Proč ne?“

„Prostě nemůže, a basta.“ Cesta se stáčela kolem bažiny zarostlé rákosím, kde červenokřídlí špačci zpívali, jako když se ladí píšťaly a housle. Stella po chvíli dodala: „Především, podobá se svému tatínkovi.“

„Adoptované děti se často podobají. Vybírají se tak, aby se hodily k rodičům.“

„To je hrozné! Takové komerční. Kdo vám řekl, že je adoptovaný?“

„Tom to řekl někomu ve škole.“

„Děvčeti?“

„Chlapci.“

„Jsem si jista, že si to vymyslel.“

„Vymýšlel si často?“

„Ne moc často. Ale někdy měl – někdy má divné nápady. Zrovna letos v létě mi povídal, že je pravděpodobně vyměněné dítě, víte? Že ho v porodnici zaměnili s nějakým jiným miminem a že pan a paní Hillmanovi nejsou jeho skuteční rodiče.“ Obrátila se ke mně a skrčila se na sedadle s nohama pod sebou. „Myslíte, že by to mohla být pravda?“

„Mohla. Téměř všechno se může stát.“

„Ale nevěříte tomu.“

„Nevím, čemu věřím, Stello.“

„Jste dospělý,“ pravila s náznakem škádlení. „Očekává se od vás, že víte.“

Přešel jsem to bez povšimnutí. Jeli jsme mlčky k bráně El Rancha. Stella řekla:

„To jsem zvědavá, co mi táta udělá.“ Zaváhala. „Omlouvám se vám, že jsem vás do toho zapletla.“

„To je v pořádku. Bylas ta nejlepší pomocnice, jakou jsem měl.“

Jay Carlson, s nímž jsem se dosud nesetkal a ani setkat netoužil, stál před domem, když jsme tam dojeli. Byl to dobře živený, poměrně mladý muž s citlivýma modrýma očima, podobnýma Stelliným. V té chvíli vypadal, že se mu dělá vzteky nanic, byl celý popelavý a úplně to s ním cloumalo.

Rhea Carlsonová, s rudými vlasy zářícími jako výstražný signál, vyšla z domu a spěchala k vozu a její manžel se ploužil za ní. Choval se jako člověk, který nemá rád nesnáze a nedovede se s nimi dobře vypořádávat. Žena promluvila první:

„Co jste prováděl s mou dcerou?“

„Ochraňoval jsem ji, jak nejlíp jsem dovedl. Strávila noc u jedné mé přítelkyně. Dnes ráno jsem ji přemluvil, aby se vrátila domů.“

„Mám v úmyslu si tuhle historku velice pečlivě ověřit,“ prohlásil Carlson. „Jak se jmenuje ta vaše domnělá přítelkyně?“

„Susanna Drewová.“

„Mluví pravdu, Stello?“

Stella přikývla.

„Neumíš mluvit?“ zařval. „Bylas pryč celou noc, a teď s námi dokonce ani nebudeš mluvit.“

„Nerozčiluj se tolik, tati. Je mi líto, že jsem jela do Los Angeles, ale…“

Nečekal, až domluví. „Mám právo se rozčilovat, po tom, cos provedla. Dokonce jsme ani nevěděli, jestli jsi naživu.“

Stella sklopila hlavu. „Je mi to líto, tati.“

„Jsi krutá, bezcitná holka,“ kárala ji matka, „a už ti nikdy víc nebudu moct věřit. Nikdy.“

„Tohle jistě nemyslíte vážně, paní Carlsonová.“

Její manžel se na mne prudce obrátil: „Vy se do toho nepleťte.“ Pravděpodobně mě chtěl uhodit. Místo toho popadl Stellu za ramena a zatřásl jí. „Pomátla ses, že provádíš takovéhle věci?“

„Nechte ji být, Carlsone.“

„Je to moje dcera.“

„Tak s ní podle toho zacházejte. Stella má za sebou nepříjemnou noc.“

„Má za sebou nepříjemnou noc, povídáte? Co se stalo?“

„V obtížné situaci se snažila zmoudřet a dospět, a vy jí neposkytujete příliš pomoci.“

„Co potřebuje, je disciplína. A já vím, kde se jí může naučit.“

„Myslíte-li na Laguna Perdidu, vaše myšlenky jsou scestné. Stella je dobré děvče, jedno z nejlepších…“

„Váš názor mě nezajímá. Radím vám, abyste vypadl z mého pozemku, než zavolám policii.“

Zanechal jsem je pohromadě, tři lidi, kteří to dobře myslí, ale kteří zřejmě nemohou přestat zraňovat jeden druhého. Stella měla tu odvahu, že pozvedla ruku a pokynula mi na rozloučenou.

XXI

Jel jsem vedle k Hillmanovým. Když jsem u jejich schránky na dopisy zahýbal, zaslechl jsem hluk sportovního auta jedoucího dolů po příjezdové cestě. Zastavil jsem uprostřed úzké asfaltky, takže Dick Leandro musel také zastavit.

Seděl a poněkud nabručeně se na mne díval zpod svých čupřin, jako bych ho byl zastavil uprostřed Grand Prix. Vystoupil jsem, přešel jsem k jeho autu a poplácal jsem je po kapotě.

„Pěkné auto.“

„Líbí se mi.“

„Máte ještě jiná auta?“

„Jenom tohle,“ řekl. „Poslyšte, prý n-našli Toma, je to pravda?“

„Ještě ho nenašli, ale je na svobodě.“

„No, to je báječné,“ pronesl bez nadšení. „Poslyšte, nevíte, kde je kapitán? Paní Hillmanová říká, že celou noc nebyl doma,“ vzhlédl ke mně se zmatenou úzkostí.

„Nestrachoval bych se o něho. Ten se dovede o sebe postarat.“

„Jo, to jistě, ale víte, kde je? Chci s ním m-mluvit.“

„O čem?“

„To je naše věc. Je to osobní záležitost.“

Nepřívětivě jsem se zeptal: „Máte vy a pan Hillman hodně tajemství?“

„Ani bych n-neřekl. Radí mi. Dává mi d-dobré rady.“

Mladý muž téměř blábolil strachem a nevraživostí. Nechal jsem ho běžet a vyjel jsem nahoru k domu. Chtěl jsem navštívit Elaine Hillmanovou, a právě ona osobně mi přišla otevřít.

Vypadala líp, než když jsem ji viděl naposledy. Byla pečlivě upravená a vkusně oblečená v blýskavých na míru šitých šatech, které skrývaly, jak pohubla. Dokonce byla s to se na mne usmát.

„Dostala jsem vaši dobrou zprávu, pane Archere.“

„Dobrou zprávu?“ Nemohl jsem si na žádnou vzpomenout.

„Že Tom je určitě naživu. Šerifův zástupce Bastian mi to vyřídil. Pojďte dál a povězte mi víc.“

Vedla mě přes přijímací halu, kde se oklikou vyhnula prostoru pod lustrem, do obývacího pokoje. Téměř vesele, jako by se rozhodla mít dobrou náladu, pravila:

„Tomuhle říkám čekárna. Je to jako čekárna u zubaře. Ale čekání máme už skoro za sebou, nemyslíte?“ Hlas se jí ke konci trochu zvýšil a prozradil, jak je napjatá.

„Ano. Také si to myslím.“

„To je dobře. Nevydržela bych to moc dlouho. Nikdo z nás by to nevydržel. Tyto dny byly velice těžké.“

„Vím. Je mi to líto.“

„Neomlouvejte se. Přinesl jste nám dobrou zprávu.“ Nejistě se usadila na pohovku. „A teď se posaďte a povězte mi všechno ostatní.“

Sedl jsem si vedle ní. „Není moc co povídat, a ne všechno z toho je dobré. Ale Tom žije, je na svobodě a s největší pravděpodobnosti je dosud v Los Angeles. Vystopoval jsem ho z hotelu Barcelona, kde se skrýval, do centra Los Angeles. Včera večer kolem desáté hodiny byl viděn, jak vystupuje z autobusu na autobusovém nádraží. Dnes odpoledne se tam vrátím a podívám se, jestli ho najdu.“

„Přála bych si, aby tu byl manžel a také to slyšel,“ zatoužila. „Mám o něho trochu starost. Odešel z domu včera časně zvečera a od té doby se nevrátil.“ Rozhlédla se po místnosti, jako by bez něho vypadala cize.

Ujistil jsem ji: „Pravděpodobně se také dozvěděl, že Tom je naživu.“

„Od koho?“

Nechal jsem tu otázku bez odpovědi.

„Ale on by nebyl odešel a nic mi neřekl.“

„Ledaže by k tomu měl nějaký důvod.“

„Jaký důvod by mohl mít, aby mě nechal v nejistotě?“

„Nevím, paní Hillmanová.“

„Myslíte, že začíná ztrácet rozum?“

„Pochybuju. Pravděpodobně strávil noc v Los Angeles pátráním po Tomovi. Vím, že dnes ráno snídal se Susannou Drewovou.“

Utrousil jsem to jméno úmyslně, bez jakéhokoli varování, a výsledkem byla reakce, po které jsem se pídil. Elainina jemná tvář blondýnky se zmuchlala jako hedvábný papír. „Dobrý bože,“ vydechla, „to stále ještě pokračuje? Dokonce i uprostřed téhle hrůzy?“

„Nevím přesně, co pokračuje.“

„Jsou milenci,“ pronesla hořce, „po dvacet let jsou milenci. Přísahal mi, že to už dávno skončilo. Prosil mě, abych s ním zůstala, a dal mi své čestné slovo, že se s ní už nikdy nesetká. Ale nemá čest.“ Pozvedla oči k mým. „Můj manžel je bezectný člověk.“

„Nepůsobil na mě takovým dojmem.“

„Možná že muži mu mohou důvěřovat. Já však vím, že žena nemůže. Jsem tak trochu odbornice na tuto věc. Jsem za něho provdaná přes pětadvacet let. Nezůstal se mnou z nějaké loajality. Vím to. Zůstal se mnou kvůli penězům mé rodiny, které mu byly užitečné pro jeho podnikání a pro jeho záliby.

Počítaje v to,“ dodala znechuceně, „i tu jeho špinavou zálibu v rajtování na posteli.“

Přikryla si ústa dlaní, jako by chtěla skrýt bol, který je křivil. „Neměla bych tak mluvit. Nemám to ve zvyku. Vůbec to neodpovídá mé novoanglické povaze. Moje matka, která měla podobný problém s mým otcem, mi vštípila poučováním i osobním příkladem, abych vždycky trpěla mlčky. A to jsem dělala. Kromě Ralpha jste jediný člověk, s nímž jsem o tom mluvila.“

„Neřekla jste mi zrovna mnoho. Možná že by to byl dobrý nápad, ventilovat celou záležitost.“

„Myslíte, že by to mohlo být nějakým způsobem spojeno s – s tím vším?“ Máchla rukou, s prsty roztaženými.

„Nejspíš ano. Myslím, že právě proto se váš manžel a slečna Drewová dnes ráno setkali. Pravděpodobně jí telefonoval už začátkem týdne. V úterý odpoledne.“

„Telefonoval! Teď si vzpomínám. Telefonoval z baru a já jsem přišla do pokoje. Rychle hovor ukončil. Ale slyšela jsem, jak říká něco v tom smyslu, že oba musí být absolutně zticha. To jistě mluvil s tou frajlí.“

Zatrnul jsem při této větě plné pohrdání. Byl to bolestný, podivný hovor, ale my oba jsme jím byli zcela zaujati. Důvěrnost lidí, o nichž jsme hovořili, nutila i nás do důvěrnosti.

„Pravděpodobně to byla ona,“ souhlasil jsem. „V úterý jsem právě oznámil šerifovu zástupci Bastianovi, že slečna Drewová je svědek, a Bastian to musel sdělit vašemu manželovi.“

„Zase máte pravdu, pane Archere. Manžel právě předtím hovořil se šerifovým zástupcem. Jak je možné, že víte tolik o podrobnostech ze života jiných lidí?“

„Životy jiných lidí jsou mé povolání.“

„Vaše vášeň?“

„A moje vášeň. A myslím si, že i má posedlost. Nikdy jsem nebyl s to vidět ve světě kdovíco kromě lidí.“

„Ale jak je možné, že jste se dozvěděl o tom telefonickém rozhovoru? Nebyl jste tady. Manžel vám to neřekl.“

„Byl jsem v bytě slečny Drewové, když telefonoval. Neslyšel jsem, o čem mluvili, ale otřáslo jí to.“

„To doufám.“ Pohlédla mi do tváře a oči jí změkly. Naklonila se a dotkla se jemnými prstíky mé paže. „Snad to není vaše přítelkyně?“

„Svým způsobem je.“

„Jste do ní zamilovaný?“

„Ne, pokud tomu můžu zabránit.“

„To je trochu záhadná odpověď.“

„Vždyť já jsem z toho taky janek. Jestli je stále ještě zamilovaná do vašeho manžela, vedlo by to k ochladnutí mého zájmu. Ale myslím, že není.“

„Tak co se snaží skrývat?“

„Něco v minulosti.“ Doufal jsem, že je to úplně v minulosti. Susanna, to jsem v průběhu dopoledne pochopil, mě stále ještě dokázala zranit v mém nejhlubším nitru. „Pomohlo by, kdybyste se svým příběhem šla trochu do hloubky. Vím, že to bude bolet,“ řekl jsem sobě i jí.

„Dovedu snášet bolest, když má nějaký smysl. Neumím snášet bezúčelnou bolest. Například bolest kvůli Tomovi.“ Nevysvětlila, co má na mysli, jen se konečky prstů dotkla svých spánků, protkaných modrými žilkami.

„Vezmu to zkrátka, paní Hillmanová. Povídala jste, že ta známost se táhne dvacet let. To by znamenalo asi tak od konce války.“

„Ano. Od jara 1945. Žila jsem sama, či spíše se svou společnicí v domě v Brentwoodu. Manžel byl ve válečném námořnictvu. Byl velitelem eskadry, ale v době, o které mluvím, byl velícím důstojníkem na jedné doprovodné mateřské lodi. Později ho udělali kapitánem na téže lodi.“ Mluvila s jakousi nešťastnou pýchou a velmi pečlivě, jako by přesná fakta z minulosti byla to jediné, na čem lpěla.

„V lednu nebo v únoru v pětačtyřicátém byla loď mého muže poškozena kamikazem. Museli s ní odplout do San Diega do opravy. Ralph měl samozřejmě pár dnů dovolené a samozřejmě mě navštívil. Ovšem nevídala jsem ho tak často, jak jsem si přála nebo jak jsem očekávala. Později jsem zjistila proč. Trávil některé noci, ba celé víkendy se Susannou Drewovou.“

„V hotelu Barcelona?“

„Řekla vám to?“

„Svým způsobem.“ Dala mi Carolinu fotografii pořízenou Haroldem Harleym a razítko na jejím rubu mě zavedlo do hotelu Barcelona. „Řekla mi o sobě, ale ne o vašem manželovi. Je to přece jen loajální děvče.“

„Nechci slyšet, jak ji vychvalujete. Způsobila mi příliš mnoho trápení.“

„Promiňte. Ale uvažte, bylo jí tehdy jenom dvacet let.“

„Teď jí táhne na čtyřicítku. Skutečnost, že jí tehdy bylo dvacet, to jenom zhoršovala. Mně samotné tehdy bylo necelých třicet, a manžel mě už hodil do starého železa. Dovedete si představit, jak se žena cítí, když ji manžel opouští kvůli mladší ženě? Dovedete si představit ten svíravý pocit?“

Trpěla intenzívní vzpomínanou bolestí. Oči měla jasné a suché, jako by za nimi planul oheň.

Nedovedl jsem si vymyslet a říct jí nic příjemnějšího než:

„Ale neopustil vás.“

„Ne. Vrátil se. Ale vůbec nestál o mě. Šlo tu o peníze, víte, a o jeho poválečné plány se strojařskou firmou. Byl docela otevřený, pokud šlo o tuto záležitost, a vůbec se nekál. Po pravdě jako by se domníval, že mi prokazuje obrovskou milost. Domníval se, že každý manželský pár, který nemůže mít děti…“ Ruka jí opět vzlétla k ústům.

Napověděl jsem jí: „Vždyť vy máte Toma.“

„Tom přišel později,“ vysvětlovala, „příliš pozdě, aby nás zachránil.“ Hlas se jí zlomil do hlubších poloh. „Příliš pozdě, aby zachránil mého manžela. Je to tragicky nešťastný člověk. Ale v hloubi srdce ho nedokážu litovat.“ Dotkla se rukou hubené hrudi a ponechala ji tam.

„Co je vlastně zdrojem potíží mezi ním a Tomem?“

„Lež,“ řekla hlubokým hlasem.

„Lež?“

„Proč bych vám to vlastně neřekla, pane Archere. Stejně to dříve či později objevíte. A možná je to důležité. Určitě je to psychologicky důležité.“

„Byl Tom – je Tom adoptivní syn?“

Pomalu přikývla. „Možná se to bude muset dostat na veřejnost, nevím. Prozatím vás poprosím, abyste to nikomu neprozrazoval. Nikdo tady ve městě to neví. Ani Tom sám to neví. Adoptovali jsme ho v Los Angeles krátce potom, co můj manžel odešel z námořnictva, a předtím, než jsme se přestěhovali sem.“

„Ale Tom se podobá vašemu manželovi.“

„Právě proto si ho Ralph vybral. Je to velice marnivý mužský, pane Archere. Stydí se přiznat dokonce i našim přátelům, že jsme nebyli s to zplodit vlastní dítě. Ve skutečnosti právě Ralph je sterilní. Říkám vám to, abyste pochopil, proč od začátku naléhal, abychom hráli takové velké divadlo. Tolik toužil mít syna, že občas myslím opravdu věřil, že Tom je jeho vlastní krev.“

„A neřekl Tomovi, že není?“

„Ne. Já taky ne. Ralph mi to nedovolil.“

„Nepovažuje se takový přístup k adoptivnímu dítěti za nesprávný?“

„Říkala jsem to manželovi od samého začátku. Musí být upřímný k Tomovi, jinak Tom nebude upřímný k němu. Lež bude středem domácnosti.“ Hlas se jí chvěl a hleděla dolů na koberec, jako by pod ním nebyla podlaha. „No a vidíte, k čemu jsme dospěli. Tom má zkažená chlapecká léta, rodina se rozpadla a teď tahle tragédie.“

„Tahle skorotragédie. Tom dosud žije a my ho přivedeme zpátky.“

„Ale dokážeme vůbec někdy zase sklížit rodinu?“

„To bude záležet na všech vás třech. Viděl jsem, že se zhojily horší zlomeniny, ale ne bez kompetentní pomoci. Nemyslím školu Laguna Perdida. A nemyslím pomoc pouze pro Toma.“

„Já vím. Byla jsem zoufale nešťastná a manžel se v této záležitosti choval mnoho let velmi – velmi nerozumně. Ve skutečnosti si myslím, že kořeny sahají až k Midwayi. Ralphova eskadra byla v té hrozné bitvě prakticky zmasakrována. Samozřejmě si to kladl za vinu, protože jim velel. Bral si to, jako by ztratil tucet synů.“

„Jak to víte?“

„Tehdy mi ještě pořád psal,“ řekla, „otevřeně a podrobně, jako člověk člověku. Napsal mi řadu velice dojímavých dopisů o tom, jak budeme mít děti, naše vlastní syny. Vím, že ta myšlenka souvisela s jeho ztracenými letci, třebaže to nikdy neřekl. A když zjistil, že nemůžeme mít vlastního syna, a rozhodl se adoptovat Toma, pak…“ Ruce jí sklesly do klína. Zdálo se, že jsou nepokojné, když se nezabývají pletením.

„Co jste chtěla říct, paní Hillmanová?“

„Ani sama nevím. Nejsem psycholog, ačkoliv se mi dostalo jakéhosi filosofického vzdělání. Cítila jsem, že Ralph se snaží žít s Tomem jakýsi sen – snad se pokoušel oživit ty hrozné válečné roky a nějak napravit to, co ztratil. Ale takhle se nedá jednat s lidmi – jako s figurkami ve snu. A tak se celý ten vztah mezi Tomem a jeho otcem zhroutil.“

„A Tom si uvědomil, že váš manžel není jeho otec.“

Nervózně na mne pohlédla: „Myslíte, že si to uvědomil?“

„Jsem si tím dostatečně jist,“ odpověděl jsem, neboť jsem si vzpomněl, co mi říkal Fred Tyndal. „Paní Hillmanová, co se stalo v tu neděli ráno, že jste dali Toma do Laguna Perdidy?“

Vyhrkla: „To byl Ralphův nápad, ne můj.“

„Hádali se?“

Sklopila hlavu. „Manžel mi zakázal o tom mluvit.“

„Řekl nebo provedl Tom něco moc špatného?“

Elaine seděla s hlavou skloněnou a neodpovídala mi. „Pověděla jsem vám víc, než jsem měla,“ řekla posléze, „protože jsem doufala, že se dobereme ke kořeni tohoto zmatku. No a řekl byste mi teď zase vy něco? Zmínil jste se o hotelu zvaném Barcelona a řekl jste, že Tom se tam skrýval. Užil jste slova ‚skrýval‘.“

„Ano.“

„Nedrželi ho tam?“

„Nevím. Snad použili nějakého nátlaku, možná psychologického nátlaku. Ale pochybuju, že ho drželi v obvyklém slova smyslu.“

Pohlédla na mne s nechutí. Předložil jsem jí k přemítání řadu velmi těžko stravitelných informací, a tahle byla pravděpodobně nejnestravitelnější. „Od počátku jste naznačoval, že Tom s únosci dobrovolně spolupracoval.“

„Tuto možnost bylo třeba vzít v úvahu. A ještě pořád se s ní musí počítat.“

„Prosím, neutíkejte od otázky. Snesu přímou odpověď.“ Mdle se usmála. „V tomto stadiu bych nesnesla nic jiného.“

„Dobrá. Myslím, že Tom odešel s Harleym z vlastní vůle, odjel v Harleyho voze v kufru na zavazadla do hotelu Barcelona a zůstal tam, aniž kdo musel na něho mířit pistolí. Ale pravděpodobně nevěděl o vydírání. Aspoň neexistuje důkaz, že by z něho něco měl. Je švorc.“

„Jak to víte? Viděl jste ho?“

„Mluvil jsem s někým, kdo mluvil s ním. Tom řekl, že potřebuje peníze.“

„Myslím, že je to svým způsobem dobrá zpráva.“

„Taky jsem si to myslel.“

Zvedal jsem sr, že půjdu, ale Elaine mě zadržela. Měla ještě něco na srdci.

„Tenhle hotel Barcelona, co jste o něm hovořil – je to ta velká stará polorozpadlá barabizna u pobřežní dálnice?“

„Ano. Teď je zavřená.“

„A Tom se tam schovával nebo ho tam schovávali?“

Přikývl jsem. „Hlídač hotelu, nějaký Sipe, byl společníkem při únosu. Možná že byl tím inspirujícím mozkem v pozadí, pokud to vůbec nějaký mozek potřebovalo. Dnes dopoledne byl zastřelen. Druhý společník, Harley, byl probodnut včera v noci.“

Elaine měla prázdnou, nechápající tvář, jako by si nedovedla plně uvědomit tyto hrozné události.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla.

„Ani ne. Byli to nelítostní zločinci a tak taky skončili.“

„Nemyslím ty násilné smrti, i když ty k tomu také patří. Myslím ty hluboké souvislosti, k nimž dochází v životě, setkání minulosti a přítomnosti.“

„Co máte na mysli?“

Ušklíbla se. „Něco ošklivého, ale obávám se, že s tím musím ven. Víte, hotel Barcelona, kde můj syn, můj adoptivní syn přebýval se zločinci,“ rozechvěle se nadechla, „právě tento hotel byl dějištěm Ralphových pletek se Susannou Drewovou. A povídal jste, že ten hlídač se jmenoval Sipe, ten, co ho zastřelili?“

„Ano. Otto Sipe.“

„Pracovával kdysi v hotelu jako detektiv?“

„Ano. Byl to jeden z těch detektivů, kteří dělají našemu povolání špatné jméno.“

„Mám důvod, abych to věděla,“ přiznala se. „Znala jsem pana Sipea. To jest, jednou jsem s ním mluvila a dojem, který ve mně zanechal, jsem nebyla s to vymazat z paměti. Byl to neurvalý, úplatný člověk. Přišel do mého domu v Brentwoodu na jaře v pětačtyřicátém. Právě on mi řekl o Ralphových pletkách se slečnou Drewovou.“

„Samozřejmě chtěl peníze.“

„Ano, a já jsem mu je dala. Žádal dvě stě dolarů, a když viděl, že jsem ochotná platit, zvýšil to na pět set, což byla celá hotovost, co jsem měla po ruce. No, ta finanční stránka není důležitá. Nikdy není důležitá,“ zdůraznila, a tím mi připomněla, že ona nikdy neměla o peníze nouzi.

„Co vám Sipe řekl?“

„Že můj manžel cizoložil – měl jako důkaz fotografii – a že je jeho zákonná povinnost, aby ho zatkl. Nevím, jestli takový zákon kdy existoval.“

„Existoval. Nemyslím, že se teď ještě uplatňuje, jinak by strašná fůra lidí seděla.“

„Zmínil se o vězení, a jaký vliv by to mělo na pověst mého manžela. Bylo to asi tak v době, kdy Ralph začal věřit, že to dotáhne na kapitána. Vím, že z hlediska našeho dnešního postavení a z odstupu času to zní dětinsky, ale tehdy to byla nejdůležitější věc v jeho životě. Pocházel z bezvýznamné rodiny, víte – jeho otec byl jenom neúspěšný obchodníček –, a cítil, že musí nejrůznějšími způsoby oslňovat, aby se vyrovnal naší rodině.“ Pohlédla na mne se smutným porozuměním. „Všichni potřebujeme něco, čím bychom podpírali svou hrdost, že ano?“

„Vyprávěla jste mi o rozmluvě s Ottou Sipem.“

„Vyprávěla. Jenže myšlenky mi pořád utíkají od podobných scén. Přestože jsem cítila bolest a byla jsem otřesena – bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že Ralph je mi nevěrný –, nechtěla jsem, aby se všechny jeho velkolepé ambice zhroutily. Tak jsem tomu darebákovi ty jeho odporné peníze zaplatila – a on mi dal tu necudnou fotografii.“

„Slyšela jste o něm ještě někdy?“

„Neslyšela.“

„Překvapuje mě, že se na vás nepřilepil na celý život.“

„Možná to měl v úmyslu. Ale Ralph mu v tom zabránil. Přirozeně jsem Ralphovi o jeho návštěvě řekla.“ Dodala: „Tu fotografii jsem mu neukázala. Tu jsem zničila.“

„Jak mu v tom Ralph zabránil?“

„Myslím, že ho zmlátil a zastrašil. Ralph mi to nevylíčil moc jasně. Tenkrát jsme se už tolik nestýkali. Odešla jsem k našim do Bostonu a neviděla jsem Ralpha až do konce roku, kdy dopravil svou loď do bostonského přístavu. Svým způsobem jsme se usmířili. Právě tehdy jsme se rozhodli, že adoptujeme dítě.“

Neposlouchal jsem příliš pozorně. Podstata tohoto případu vyplouvala na povrch. Ralph Hillman se v minulosti střetl s oběma vyděrači. Byl nadřízeným důstojníkem Mikea Harleyho a vyhodil ho z námořnictva. Zmlátil Ottu Sipea. A oni ho donutili, aby jim za svou nadřazenost a sílu zaplatil.

Elaine uvažovala stejně. Jemným, zoufalým hlasem řekla:

„Pan Sipe by nikdy nebyl vstoupil do našeho života, kdyby Ralph nebyl užíval toho odporného hotelu ke svým odporným účelům.“

„Nesmíte vinit svého muže ze všeho. Bezesporu chyboval. Všichni chybujeme. Ale to, co dělal před devatenácti nebo dvaceti lety, nenese výhradní odpovědnost za tento únos, nebo co to je. Tak jednoduché to není.“

„Vím. Neviním ho ze všeho.“

„Například Sipe by se do toho asi zapletl tak jako tak. Jeho společník Mike Harley znal vašeho muže a měl pocit, že mu váš manžel ukřivdil.“

„Ale proč Tom, můj ubohý, drahý Tom skončil v témž hotelu? Není to řízení osudu?“

„Možná že je. Pro Sipea a Harleyho to byl prostě jen vhodný úkryt.“

„Proč by tam byl s nimi Tom zůstával? Musí to být – musely to být násilnické stvůry.“

„Dospívajícím chlapcům násilnictví občas imponuje.“

„To mi ani nemusíte povídat,“ přisvědčila. „Ale já opravdu nemohu vinit Toma za nic, co provedl. Ralph a já jsme mu poskytli málo opravdové jistoty, k níž by se mohl přimknout. Tom je citlivý, umělecky zaměřený, do sebe obrácený chlapec. Manžel si nepřál, aby byl takový – snad to Ralphovi připomínalo, že není doopravdy náš syn. Takže se v jednom kuse snažil ho změnit. A když se mu to nepodařilo, ztratil zájem. Ale nepřestal ho mít rád, tím jsem si jista. Ještě pořád se o Toma velice stará.“

„Ale svůj čas tráví s Dickem Leandrem.“

Jeden koutek úst se jí zvedl a vraštil jí tvář a víčko, jako by stáří a deziluze náhle opanovaly tuto část jejího obličeje. „Jste bystrý pozorovatel, pane Archere.“

„Při mém povolání člověk musí být. Ne že by se Dick Leandro se svým postavením nějak tajil. Potkal jsem ho, když vyjížděl z vaší příjezdové cesty.“

„Ano. Hledal Ralpha. Je na něm velice závislý,“ dodala suše.

„Jak byste nazvala tento vztah, pani Hillmanová? Náhradní syn?“

„Asi tak nějak. Dickovi rodiče se před několika lety rozešli. Jeho otec opustil město a jeho matka samozřejmě dostala Dicka do opatrování. Potřeboval náhradního otce. A Ralph potřeboval někoho, kdo by mu dělal posádku na plachetnici – někdy si myslím, že to je ta nejnaléhavější potřeba, co má anebo co měl. Potřeboval někoho, kdo by se s ním podílel na všech těch furiantských kouscích, které tak rád dělá a které by si přál, aby dělal jeho syn.“

„Mohl si vybrat někoho lepšího než Dicka, ne?“

Chvíli mlčela. „Snad mohl. Ale když něco naléhavě potřebujete, máte sklon spojit se s lidmi, kteří sami také něco naléhavě potřebují. Ubohý Dick má náramně mnoho naléhavých potřeb.“

„Z nichž některé byly uspokojeny. Povídal mi, že váš manžel ho vydržoval na studiích.“

„Ano. Ale nezapomínejte, že Dickův otec pracovával pro Ralphovu firmu. Ralph si velice potrpí na loajalitu…“

„Dick taky?“

„Je k Ralphovi loajální až do roztrhání těla,“ prohlásila s důrazem.

„Dovolte, abych vám položil hypotetickou otázku, bez předpojatosti, jak říkají u soudu. Kdyby váš manžel vydědil Toma, stal by se pravděpodobným dědicem Dick?“

„To je příliš hypotetické, nemyslíte?“

„Ale odpověď může mít praktické důsledky. Jaká je vaše odpověď?“

„Dick by mohl něco zdědit. Nejspíš tak jako tak zdědí. Ale prosím vás, nepředstavujte si, že ten ubohý hloupý Dick, se svými kučerami a svaly, by byl schopen spunktovat…“

„To jsem neříkal.“

„A nesmíte do toho Dicka zaplétat. V této krizi se zachoval velmi šlechetně. Byl nám oběma oporou.“

„Vím. Nechám ho na pokoji.“ Vstal jsem, že půjdu. „Děkuju vám, že jste byla ke mně upřímná.“

„Teď už nemá moc smyslu něco předstírat. Jestli potřebujete ještě něco vědět…“

„Jedna věc by mi snad pomohla. Dala byste mi jméno agentury, jejímž prostřednictvím jste Toma adoptovali?“

„Neadoptovali jsme ho prostřednictvím agentury. Zorganizovali jsme to soukromě.“

„Prostřednictvím advokáta, nebo lékaře?“

„Prostřednictvím lékaře,“ pravila. „Nevzpomínám si, jak se jmenoval, ale odrodil Toma v Cedrech libanonských. Výlohy jsme zaplatili my, rozumíte, jako část dohody, kterou jsme uzavřeli s matkou.“

„Kdo byla matka?“

„Nějaká chudá žena, která se dostala do maléru. Ve skutečnosti jsem se s ní vůbec nesetkala, a ani jsem nechtěla. Chtěla jsem mít pocit, že Tom je můj vlastní syn.“

„Chápu.“

„Záleží na tom, kdo byli jeho rodiče? Myslím, v současné situaci?“

„Záleží, jestliže se toulá po Los Angeles a hledá je. A mám důvod se domnívat, že právě to dělá. Jistě máte jméno toho lékaře někde poznamenané.“

„To by vám mohl říct manžel.“

„Ale ten není k dosažení.“

„Možná že má to jméno ve svém psacím stole v knihovně.“

Šel jsem za ní do knihovny, a zatímco se přehrabovala ve stole, znovu jsem se zahleděl na fotografie na stěně. Skupinový snímek, braný na vzletové palubě, představoval jistě Hillmanovu eskadru. Díval jsem se zblízka na tváře mladých mužů a zajímalo mě, který z nich padl u Midwayských ostrovů.

Potom jsem si důkladně prohlédl fotografii Dicka Leandra na jachtě. Jeho hezká, zdravá, prázdná tvář mi nic neříkala. Snad bude něco znamenat pro někoho jiného. Sundal jsem ji se zdi a vstrčil do postranní ‚kapsy saka.

Elaine Hillmanová si toho nevšimla. Našla jméno, které hledala.

„Ten lékař se jmenoval Elijah Weintraub,“ řekla.

XXII

Zatelefonoval jsem meziměstsky doktoru Weintraubovi. Potvrdil, že zařizoval adopci Thomase Hillmana, ale odmítl o tom hovořit po telefonu. Domluvil jsem se s ním, že ho dnes odpoledne navštívím v jeho ordinaci.

Než jsem odjel do Los Angeles, setkal jsem se se zástupcem šerifa Bastianem. Pracoval na tomto případě skoro tři dny a zkušenost mu nepřidala na náladě. Jizvovité rýhy v obličeji jako by se mu prohloubily. Hlas měl chraptivý a trpký, a ironie jej ještě ztrpčovala.

„To je od vás hezké, že se tu vždycky jednou začas zastavíte.“

„Pracuju teď pro Ralpha Hillmana.“

„Vím. Poskytuje vám to určité výhody a vy jich využíváte. Ale vy a já pracujeme na jednom případě a předpokládá se, že budeme spolupracovat. To znamená pravidelnou výměnu informací.“

„Proč myslíte, že jsem tady?“

Oči se mu uklidnily. „Výborně. Co jste zjistil o tom Hillmanovic klukovi?“

Vypověděl jsem Bastianovi téměř všechno, dost, aby ho to uspokojilo a aby to uspokojilo moje svědomí. Vynechal jsem adopci a doktora Weintrauba a možnost, že by se Tom mohl dneska večer v devět objevit na autobusovém nádraží v Santa Monice. O jeho ostatních pohybech a o skutečnosti, že byl pravděpodobně dobrovolným zajatcem v hotelu Barcelona, jsem byl docela otevřený.

„Je náramně zlé, že Otto Sipe musel zemřít,“ bručel Bastian. „Byl by mohl objasnit spoustu věcí.“

Souhlasil jsem.

„Co se přesně stalo Sipeovi? Byl jste u toho.“

„Napadl Bena Dalyho rýčem. Daly držel mou pistoli, zatímco jsem prohlížel Harleyho mrtvolu. Pistole spustila.“

Bastian vyloudil ze rtů znechucený zvuk. „Co víte o Dalym?“

„Moc ne. Má benzínovou pumpu naproti Barceloně. Dělal na mě dojem spolehlivého člověka. Je to válečný vysloužilec…“

„To byl i Hitler. V L. A. říkají, že Daly byl dříve se Sipem ve styku. Například Sipe od něho kupoval ojetá auta.“

„To je docela přirozené. Daly vedl nejbližší servis u místa, ‚kde Sipe pracoval.“

„Takže vy nemyslíte, že Daly ho zabil, aby ho umlčel?“

„Nemyslím, ale povedu to v patrnosti. Víc se zajímám o tu druhou vraždu. Viděl jste nůž, kterým byl Harley probodnut?‘“

„Ještě ne. Ale mám popis.“ Bastian přemístil nějaké papíry na psacím stole. „Je to takzvaný lovecký nůž, vyrobený oregonskou firmou Forstmannových. Má širokou čepel asi patnáct centimetrů dlouhou, je velice ostrý a zašpičatělý, má pruhovanou gumovou rukojeť, Černobílou, tvarovanou pro prsty. Prakticky zbrusu nový. Je to přesný popis?“

„Já jsem viděl pouze tu pruhovanou gumovou rukojeť. Skutečnost, že čepel je hezky široká, ostrá a zašpičatělá, naznačuje, že jde o týž nůž, kterým byla probodnuta Carol.“

„Tak jsem to také L. A. řekl. Pošlou mi nůž k identifikaci.“

„Právě jsem se to chystal navrhnout.“

Bastian se naklonil kupředu a nechal své paže ztěžka dopadnout mezi papíry na stole. „Myslíte, že ho probodl někdo tady z města?“

„Ta myšlenka stojí za úvahu.“

„Proč by ho probodl? Pro jeho podíl na výkupném?“

„To ne. Když Harley opouštěl Las Vegas, nezbývala mu ani vindra. Hovořil jsem s hráčem, který ho očesal.“

„Překvapuje mě, že ho Harley nezastřelil.“

„Domnívám se, že kolem byli profesionální pistolníi. Harley nikdy nebyl víc než poloprofík.“

„Proč tedy?“ uvažoval Bastian, obočí zvednuté. „Proč tedy byl Harley zabit, když ne pro peníze?“

„Nemyslím, že se to dovíme, dokud nepolapíme vraha.“

„Máte nějaké kandidáty?“

„Ne. A vy?“

„Mám pár tipů, ale raději bych je nepronášel nahlas.“

„Protože pracuju pro Hillmana?“

„To jsem neřekl.“ Jeho tmavé oči se zastřely závojem a Bastian změnil předmět hovoru. „Poptával se tu po vás nějaký chlapík jménem Robert Brown, otec té zavražděné ženy. Bydlí v City Hotelu.“

„Navštívím ho zítra ráno. Zacházejte s ním mírně, ano?“

„Já zacházím s každým mírně. Před několika minutami mi volal Harold Harley. Těžce nese smrt svého bratra.“

„To se dalo čekat. Kdy jste ho propustili?“

„Včera. Neměli jsme žádný pádný důvod, abychom ho drželi ve vazbě. Neexistuje zákon, který by nařizoval, že musíte udat vlastního bratra.“

„Je zpátky doma v Long Beachi?“

„Ano. Dostaví se k soudu, jestli zbude někdo, koho bychom obžalovali.“

To mě špičkoval kvůli smrti Otty Sipea. Po té poznámce jsem odešel.

Cestou na schůzku s doktorem Weintraubem jsem to vzal oklikou po pobřežní dálnici a zastavil jsem se u Servisu Bena Dalyho. Ben, s obvazem kolem hlavy, byl u čerpadla. Když mě spatřil, zašel do kanceláře a už tam zůstal. Po chvíli se vynořil mladík, který vypadal jako Ben v mladším vydání. Zeptal se mě ne zrovna přátelsky, jestli pro mne může něco udělat.

„Chtěl bych si na minutku promluvit s panem Dalym.“

„Lituji, ale táta s vámi nechce mluvit. Je velice rozrušený kvůli dnešnímu ránu.“

„Já taky. Řekni mu to. A zeptej se ho, jestli by se podíval na jednu fotografii kvůli identifikaci.“

Mladík odešel do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Na druhé straně řvoucí dálnice se hotel Barcelona ve slunečním svitu tvářil jako pomník zaniklé civilizace. Na příjezdové cestě jsem viděl několik vozů z okresu a muže v uniformě šerifova pomocníka, který udržoval dav čumilů v patřičné vzdálenosti.

Dalyho chlapec se vrátil s chmurným výrazem v obličeji. „Táta povídá, že se nechce dívat na žádné vaše další fotky. Povídá, že vy a vaše fotky jste mu přinesli smůlu.“

„Vyřiď mu, že je mi to líto.“

Chlapec se obřadně vzdálil, jako vyslanec. Už se neobjevil a jeho otec taky ne. Prozatím jsem Dalyho vzdal.

Ordinace doktora Weintrauba byla v jedné z těch nových lékařských budov na Wilshiru, poblíž nemocnice U cedrů libanonských. Vyjel jsem samoobslužným výtahem do čekárny v pátém patře. Byla krásně zařízena v kalifornském dánském stylu a linula se jí uklidňující hudba, která mi lezla na nervy ještě dřív, než jsem měl čas se posadit. Dvě těhotné ženy na opačných stranách místnosti polapily mě, pouhého mužského, do křížové palby soucitných pohledů.

Silně nalíčená dívka za pultem v jednom rohu se zeptala:

„Vy jste pan Archer?“

„Ano.“

„Doktor Weintraub vás přijme za pár minut. Vy nejste pacient, viďte? Takže se nemusíme obtěžovat sepisováním vaší anamnézy, že ne?“

„To by vás naplnilo hrůzou, zlatíčko.“

Párkrát zvedla a sklopila řasy, aby naznačila pohoršené překvapení. Její řasy byly dlouhé, husté a falešné a třepotaly se ve vzduchu neohrabaně jako nožky tarantule.

Doktor Weintraub otevřel dveře a pokynul mi, abych vešel do ordinace. Byl to muž asi v mém věku, snad o pár let starší. Jako spousta jiných lékařů o sebe nedbal. Ramena pod bílým pracovním pláštěm měl shrbená a přibýval na váze. Kučeravé černé vlasy mu ustupovaly z čela.

Ale tmavé oči za jeho brýlemi byly pozoruhodně živé. Mohl jsem prakticky cítit jejich náraz, když jsme si potřásli rukama. Jeho tvář mi byla povědomá, ale nedovedl jsem ji zařadit.

„Vypadáte, jako byste si potřeboval odpočinout,“ uvítal mě. „Ta rada je zdarma.“

„Děkuju. To bude muset ještě počkat.“ Neřekl jsem mu, že on by zase potřeboval prohnat kostru.

Usedl poněkud těžce ke stolu a já jsem se posadil na židli pro pacienty naproti němu. Celou jednu stěnu místnosti zabíraly knihovny. Knihy, zdálo se, zahrnovaly několik odvětví lékařství, se zvláštním zřetelem k psychiatrii a gynekologii.

„Jste psychiatr, pane doktore?“

„Ne, nejsem.“ Jeho oči byly melancholické. „Jeden čas jsem to studoval, ale pak přišla válka. Potom jsem si zvolil jinou specializaci – přivádět děti na svět.“ Usmál se a oči se mu rozzářily. „Poskytuje to velké uspokojení a pravděpodobnost úspěchu je daleko vyšší. Tím myslím, že jen zřídkakdy přijdu o dítě.“

„Vy jste rodil Thomase Hillmana?“

„Ano. Řekl jsem vám to po telefonu.“

„Už jste si vzpomněl na jeho datum narození?“

„Požádal jsem sekretářku, aby se podívala. Thomas se narodil 12. prosince 1945. O týden později, 20. prosince, abych byl přesný, jsem zprostředkoval adopci dítěte kapitánem Ralphem Hillmanem a jeho chotí. Byl to pro ně nádherný vánoční dárek,“ dodal vřele.

„Jak se k tomu tvářila jeho skutečná matka?“

„Ta ho nechtěla,“ řekl.

„Nebyla vdaná?“

„Po pravdě řečeno, byla to mladá vdaná žena. Ani ona, ani její manžel tehdy dítě nechtěli.“

„Jste ochoten sdělit mi jejich jméno?“

„To by nebylo profesionální, pane Archere.“

„Ani kdybyste tím pomohl vyřešit zločin nebo najít pohřešovaného chlapce?“

„Musel bych znát všechna fakta a pak mít čas, abych si je rozvážil. Nemám čas. Teď ukrádám čas svým ostatním – svým pacientkám.“

„Neozval se vám Thomas Hillman tento týden?“

„Ani tento týden, ani kdy jindy.“ Nemotorně vstal a prošel kolem mne ke dveřím, kde se zdvořilou netrpělivostí čekal, až jsem kolem něho vyšel.

XXIII

S portikem podepřeným žlábkovanými sloupy vypadalo průčelí domu, kde Susanna bydlela, jako kříženec mezi řeckým chrámem a jižanským plantážním sídlem. Bylo natřeno modře místo bíle. Umenšen sloupy, vešel jsem do studené mramorové haly. Slečna Drewová nebyla doma. Nebyla doma celý den.

Pohlédl jsem na hodinky. Blížilo se k páté. Bylo možné, že po snídani s Hillmanem šla do práce. Vyšel jsem, posadil se do svého auta u okraje chodníku a pozoroval, jak se vozidla v dopravní špičce pomalu plazí kolem.

Krátce po páté z proudu vozidel vybočil žlutý taxík a zastavil za mým vozem. Vystoupila z něho Susanna. Zatímco platila taxikářovi, došel jsem k ní. Když mě spatřila, upustila pětidolarovou bankovku. Šofér ji zvedl.

„Doufala jsem, že mě přijdeš navštívit, Lewe,“ vypravila ze sebe nepříliš přesvědčivě. „Pojď dál.“

Dělalo jí potíže, aby se strefila klíčem do zámku. Pomohl jsem jí. Její krásná ústřední místnost se mi zdála poněkud ošumělá, jako kulisy, kde se odehrálo příliš mnoho scén. Dokonce i přirozené světlo v blízkosti oken, slábnoucí odpolední světlo, vypadalo zvětralé a jako z vetešnictví. Praštila sebou na pohovku a protáhla si krásné dlouhé nohy. „Jsem utahaná. Udělej si něco k pití.“

„Nemůžu pít. Mám před sebou dlouhou noc.“

„To zní zlověstně. Tak udělej něco k pití pro mě. Namíchej mi koktajl Cesta do hlubin noci s kapkou blínu. Nebo mi jenom naber šálek z Léthé, to bude stačit.“

„Jsi unavená.“

„Pracovala jsem celý den. ‚Vždyť muži musí plakat a ženy musí pracovat, byť i přístavní mělčiny sténají.‘“

„Kdybys mohla být chvilku zticha, chtěl bych si s tebou vážně pohovořit.“

„To je legrace!“

„Buď zticha.“

Namíchal jsem drink a přinesl jí ho. Usrkla si. „Děkuji ti, Lewe. Jsi opravdu drahoušek.“

„Přestaň mluvit takhle falešně.“

Vzhlédla ke mně ukřivděnýma tmavýma očima. „Nic, co řeknu, není v pořádku. Máš na mě vztek. Možná jsem neměla nechat Stellu samotnou, ale ještě spala a já jsem musela do práce. Nicméně se dostala domů v pořádku. Právě když jsem odcházela z kanceláře, volal její otec, aby mi poděkoval.“

„Aby ti poděkoval?“

„A aby mě podrobil křížovému výslechu o tobě a o několika jiných věcech. Zdá se, že Stella zase utekla z domu. Pan Carlson mě požádal, abych mu zavolala, jestli sem přijde. Mám?“

„To je mi jedno. O Stellu teď nejde.“

„A o mě ano?“

„O tebe částečně. Neopustilas Stellu dnes ráno proto, žes musela jít do práce. Byla jsi na snídani s Ralphem Hillmanem a měla bys vědět, že já o tom vím.“

„Bylo to ve veřejné místnosti,“ hájila se irelevantně.

„O to nejde. Nevadilo by mi, kdyby to byla snídaně v posteli. Jde o to, že ses snažila tenhle fakt zatajit, a je to fakt zatraceně důležitý.“

Pokusila se změnit výraz ukřivdění, který se jí zračil v očích, ve výbuch hněvu, ale docela se jí to nepodařilo. Hněv byl jenom další vytáčka, a pravděpodobně viděla, že s vytáčkami bude brzo konec. Dopila a velmi bolestným ženským hlasem se zeptala: „Myslíš důležitý pro tebe osobně, nebo z jiných důvodů?“

„Obojí. Mluvil jsem dnes s paní Hillmanovou. Ve skutečnosti většinu rozhovoru obstarávala ona.“

„O Ralphovi a o mně?“

„Ano. Ani pro jednoho z nás to nebyl moc příjemný rozhovor. Raděj bych to byl slyšel od tebe.“

Odvrátila tvář. Její tmavá hlava téměř úplně pohlcovala světlo. Bylo to, jako by se člověk díval do malého oválu téměř naprosté temnoty.

„Je to úsek v mém životě, na který nejsem pyšná.“

„Protože Hillman byl o tolik starší?“

„To je jeden důvod. A potom, teď, když jsem sama starší, vím, jak je zoufale hanebné snažit se odloudit jiné ženě manžela.“

„Tak proč v tom pokračuješ?“

„Nepokračuju!“ vzkřikla rozmrzele. „To skončilo, sotva to začalo. Jestli si paní Hillmanová myslí něco jiného, jsou to jen její výmysly.“

„To já si myslím něco jiného,“ řekl jsem. „Dnes ráno jsi s ním snídala. Onehdy jsi s ním měla telefonický hovor, o němž jsi odmítla hovořit.“

Pomalu se obrátila a vzhlédla mi do tváře. „Ale to přece opravdu nic neznamená. Neprosila jsem ho, aby mi telefonoval. Dneska ráno jsem s ním šla na snídani jen proto, že zoufale potřeboval s někým mluvit a já jsem nechtěla vyrušovat Stellu. A jestli chceš vědět pravdu, tak si na mě nemohl nic dovolit.“

„Usiluje o to moc?“

„Nevím. Neviděla jsem ho asi osmnáct let. Namouduši. Zděsila jsem se, jak se změnil. Dnes ráno byl v mizerném stavu. Pil a povídal, že byl celou noc vzhůru a toulal se po Los Angeles a hledal svého syna.“

„Já jsem si taky trochu zapátral, a nikdo se mnou nejde na snídani a nedrží mě za ruku.“

„Opravdu na něho žárlíš, Lewe? To přece nemůžeš. Je starý. Je to zlomený starý muž.“

„Máš příliš mnoho námitek.“

„Nicméně to myslím doopravdy. Dnes ráno jsem si vlastně jasně uvědomila, že se naprosto radikálně změnily mé city. Nejenom vůči Ralphu Hillmanovi. Vůči celému mému malému, pomýlenému životu.“ Rozhlížela se po místnosti, jako by si uvědomovala ošumělost, kterou jsem viděl já. „Asi ze sebe co nevidět vyklopím svůj životopis.“

„Právě na to čekám, Susanno. Jak ses s ním seznámila?“

„Udělej mi ještě jeden drink.“

Udělal jsem a přinesl jsem jí ho. „Kdy a kde ses s ním seznámila?“

„Bylo to v březnu v pětačtyřicátém, když jsem pracovala u Warnerů. Skupina námořních důstojníků přišla do studia, aby zhlédli předběžné promítání nějakého válečného filmu. Potom chtěli uspořádat večírek a já šla s nimi. Ralph mě opil a vzal do Barcelony, kde mě zasvětil do tajných slastí nedovoleného milostného dobrodružství. V obou případech to bylo poprvé. Poprvé opilá, poprvé v posteli.“ Její hlas zněl trpce. „Kdybys nade mnou nestál, Lewe, bylo by to snadnější.“

Přitáhl jsem si polštářek k jejím nohám. „Ale nepokračovalo to, říkáš?“

„Pokračovalo to pár týdnů. Budu k tobě upřímná. Byla jsem do Ralpha zamilovaná. Byl krásný a statečný a všechno ostatní.“

„A ženatý.“

„Právě proto jsem ho nechala,“ řekla, „v podstatě proto. Paní Hillmanová – Elaine Hillmanová se o té známosti dozvěděla a přišla do mého bytu v Burbanku. Měly jsme pěkný výstup. Nevím, co by se bylo stalo, kdyby tam nebyla Carol. Ale ta nás obě uklidnila, že jsme si spolu dokonce rozumně pohovořily.“ Odmlčela se a elegicky dodala: „Carol měla vlastní patálie, ale vždycky dokázala uklidnit bouřlivé scény.

Bydlela se mnou, neříkala jsem ti to? Vzala jsem ji k sobě domů. Tedy Carol tam seděla jako panenka, zatímco Elaine Hillmanová mně podrobně předestírala, čeho se dopouštím na ní a na jejím manželství. Jak je to ošklivé. Pochopila jsem, že jí to dál nemohu dělat. Řekla jsem jí to a ona byla spokojená. Je to velmi imponující žena, nebo aspoň tehdy byla.“

„Pořád ještě je, když se člověk dostane pod povrch. A Ralph Hillman je docela imponující muž.“

„Tenkrát rozhodně byl.“

Abych vyzkoušel její upřímnost, zeptal jsem se: „Nemělas žádný jiný důvod, abys ho nechala, kromě návštěvy Elaine Hillmanové?“

„Nevím, co myslíš,“ řekla, a ve zkoušce upřímnosti či snad ve zkoušce paměti neuspěla.

„Jak se o tobě Elaine Hillmanová dozvěděla?“

„Ach, ty myslíš tamtu věc.“ Hanba, která ležela zasuta hluboko v jejím podvědomí, jí vstoupila do tváře a ovládla ji. Zašeptala:

„Předpokládám, že ti to paní Hillmanová řekla?“

„Zmínila se o fotografii.“

„Ukázala ti ji?“

„Na to je příliš dáma.“

„To byl ošklivý vtip.“

„Já jsem to tak nemyslel. Začínáš trpět stihomamem.“

„Ano, pane doktore. Mám se natáhnout na tenhle pohodlný gauč a vyprávět vám, co se mi zdálo?“

„Dovedu si představit lepší použití pro gauč.“

„Teď ne,“ vyhrkla.

„Ne. Teď ne.“ Nicméně v nejtemnější části našeho jednání jsme dosáhli určitého bodu důvěrnosti nebo aspoň porozumění. „Je mi líto, že musím vytahovat všechny tyhle krámy.“

„Já vím. Natolik tě znám. Vím také, že jsi ještě neskončil.“

„Kdo to fotografoval? Otto Sipe?“

„Byl tam. Slyšela jsem jeho hlas.“

„Nevidělas ho?“

„Zakryla jsem si tvář,“ pravila. „Když vybuchla blesková žárovka, bylo to, jako když vyletí do povětří skutečnost.“ Přejela si rukou přes oči. „Myslím, že ve dveřích stál jiný muž, který fotografoval.“

„Harold Harley?“

„Možná že to byl on. Neviděla jsem ho.“

„Kdy se to stalo?“

„Mám to zapsáno v paměti. Bylo to 14. dubna 1945. Proč na tom záleží?“

„Protože člověk nemůže vyhodit do povětří skutečnost. Život drží pohromadě v jednom kuse. Všechno je spojeno se vším ostatním. Problém je najít ta spojení.“

S určitou ironií poznamenala: „To je tvé životní poslání, viď? Nezajímáš se o lidi, zajímáš se jenom o spojení mezi nimi. Jako –“ pátrala po urážlivém slovu – „jako instalatér.“

Zasmál jsem se jí. Pousmála se. Její oči však zůstaly zachmuřené.

„Musíme se pustit ještě do jednoho spojení,“ řekl jsem. „Tohle se týká telefonu, ne potrubí.“

„Myslíš, jak mi Ralph tuhle volal?“

„Ano. Chtěl, abys o něčem mlčela. Co to bylo?“

Trochu se zavrtěla a zastrčila nohy pod sebe. „Nechci ho dostat do nesnází. Tolik jsem mu povinována.“

„Ušetři mě toho ohřívaného citu. Jde o vážnou věc.“

„Nemusíš mluvit tak urážlivě.“

„Omlouvám se. Ale teď bych se to rád dozvěděl.“

„No dobrá. Věděl, žes mě navštívil, a říkal, že musíme svá vyprávění sjednotit. Zřejmě v tom, co ti povídal, něco nehrálo. Řekl ti, že se s Carol nesetkal, ale ve skutečnosti se s ní setkal. Poté, co byl Mike Harley uvězněn, Carol se na něho obrátila s naléhavou prosbou a on udělal, co mohl. Neměla jsem ti říct o jeho zájmu o Carol.“

„Zajímal se o Carol?“

„Ne tím způsobem, jak si myslíš,“ napřímila se. „Já jsem byla jeho děvče. Prostě se mu nelíbila představa, že by taková novomanželka jako Carol, ještě skoro dítě, měla zůstat sama v hotelu Barcelona. Požádal mě, abych ji vzala pod ochranná křídla. Pod svá mírně nalomená křídla. Což jsem učinila, jak víš.“

„To všechno zní velmi nevinně.“

„Bylo to nevinné. Přísahám. Kromě toho, měla jsem Carol ráda. To léto v Burbanku jsem ji milovala. Cítila jsem, jako by to dítě v jejím lůně patřilo nám oběma.“

„Mělas někdy dítě?“

Poněkud smutně zavrtěla hlavou. „Teď už žádné mít nebudu. Jednou jsem byla přesvědčená, že jsem v jiném stavu, právě toho jara, o němž jsme mluvili, ale doktor řekl, že je to falešný poplach a že je tu přání otcem myšlenky.“

„Chodila Carol k lékaři, když žila s tebou?“

„Ano, přiměla jsem ji k tomu. Po pravdě řečeno, chodila k témuž lékaři. Weintraub se jmenoval.“

„On odrodil její dítě?“

„To nevím. Nezapomeň, tehdy mě opustila a odešla s Mikem Harleym. A já jsem se už k doktoru Weintraubovi nevrátila kvůli těm nepříjemným asociacím.“

„Byl na tebe nepříjemný?“

„Míním asociace s Ralphem Hillmanem. Ralph mě poslal k doktoru Weintraubovi. Myslím, že spolu kamarádili, když byli u námořnictva.“

Vybavila se mi kulaťoučká tvář doktora Weintrauba. V tu chvíli jsem si vzpomněl, kde jsem týž den viděl její mladší vydání, oproštěné od nadbytečného masa. Weintraub byl jedním ze skupiny na vzletové palubě na fotografii visící v Hillmanově knihovně.

„Je to divné,“ povídala Susanna, „jak jméno, které jsi neslyšel sedmnáct nebo osmnáct roků, se najednou objeví a o pár hodin nebo o pár dnů později se objeví znovu. Jako Weintraub.“

„Objevilo se to jméno v jiných souvislostech?“

„Právě dnes odpoledne v kanceláři. Měla jsem dost podivného návštěvníka, o kterém jsem ti chtěla vypravovat, ale pro všechny tyhle ostatní věci jsem na něho zapomněla. Taky se zajímal o doktora Weintrauba.“

„Kdo to byl?“

„Nechtěl říct. Když jsem na něho naléhala, řekl, že se jmenuje Jackman.“

„Sam Jackman?“

„Své křestní jméno neřekl.“

„Sam Jackman je černoch středních let s velice světlou pletí; vypadá a mluví jako džezový hudebník, který se dostal až na dno – a přesně to taky je.“

„Tenhle chlapec byl zřejmě taky až na dně, ale určitě to není Sam. Možná že je to Samův syn. Nemůže mu být víc než osmnáct nebo devatenáct.“

„Popiš ho.“

„Hubený v obličeji, velice pěkné rysy, velmi vznětlivé černé oči, tak vznětlivé, že mě až trochu vyděsil. Vypadal inteligentně, ale byl příliš vzrušený, než aby s ním byla nějaká moc rozumná řeč.“

„Kvůli čemu byl vzrušený?“ zeptal jsem se a mé vlastní vzrušení rostlo.

„Myslím, že kvůli Carolině smrti. Nezmínil se o tom přímo, ale ptal se mě, jestli jsem znala Carol v roce pětačtyřicet. Zřejmě byl až v Burbanku a snažil se mě najít. Setkal se s jednou starou sekretářkou u Warnerů, s kterou ještě stále udržuji styky, a použil jejího jména, aby se dostal přes mou sekretářku. Chtěl vědět, co mu mohu říct o dítěti Harleyových, a když jsem mu nemohla říct nic, zeptal se, ke kterému lékaři Carol chodila. Vylovila jsem z paměti Weintraubovo jméno – Elijah Weintraub není zrovna jméno, které by člověk zapomněl – a to ho uspokojilo. Docela se mi ulevilo, když jsem se ho zbavila.“

„Mrzí mě, žes to udělala.“

Zvědavě na mne pohlédla: „Domníváš se, že on sám by mohl být Harleyovic dítě?“

Neodpověděl jsem jí. Vytáhl jsem svou sbírku fotografií a zamíchal jsem je. Cítil jsem v rukou elektrické chvění, jako by mnou zkratoval čas.

Susanna bázlivě zašeptala: „Není mrtvý, Lewe, že ne? Nesnesla bych pohled na další fotografii mrtvého.“

„Je naživu. Aspoň doufám, že je.“

Ukázal jsem jí tvář Toma Hillmana. Řekla: „To je ten chlapec, co jsem s ním mluvila. Ale teď vypadá daleko přepadleji. Je to opravdu dítě Harleyových?“

„Myslím, že ano. A také je to dítě, které Ralph a Elaine Hillmanovi adoptovali prostřednictvím doktora Weintrauba. Měla jsi dojem, že má namířeno k Wemtraubovi?“

„Ano, měla.“ Začínala být také vzrušená. „Je to jako starověké mýty o identitě. Hledá své ztracené rodiče.“

„Smůla je v tom, že oba jeho rodiče jsou mrtví. V kolik hodin jsi ho viděla?“

„Kolem čtvrté.“

Teď bylo skoro šest. Šel jsem k telefonu a zavolal Weintraubovu ordinaci. Jeho služba pro nepřítomné mi sdělila, že pro ten den je zavřeno. Dívka v centrále mi nechtěla dát Weintraubovu adresu domů nebo jeho tajné číslo, a ani ředitel služby pro nepřítomné mi je nedal. Musel jsem jim nechat své jméno a Susannino číslo a čekat, až mi Weintraub zavolá, bude-li chtít.

Uplynula hodina. Susanna mi připravila na grilu řízek, a třebaže neměla hlad, kousek si ho žvýkala. Seděli jsme u mramorového stolku v patiu a ona mi vyprávěla o mýtech o identitě, a jak narůstají. Oidipus. Hamlet. Štěpán Dedalus. Její otec přednášíval o těchto věcech. Vyprávění ukracovalo čas, ale nezbavilo mě úzkosti o chlapce. Hamlet skončil krvavě, Oidipus zabil svého otce a oženil se se svou matkou a pak se oslepil. „Thomas Harley,“ pronesl jsem nahlas. „Thomas Harley – Hillman Jackman. Věděl, že není syn Hillmanových. Domníval se, že je zaměněné dítě.“

„To také najdeš v mýtech.“

„Mluvím o skutečném životě. Odvrátil se od svých adoptivních rodičů a vydal se za svými pravými rodiči. Je to smůla, že to museli být zrovna Harleyovi.“

„Tvrdíš to nějak moc jistě, že je dítě Harleyových.“

„Zapadá to do všeho, co o něm vím. Mimochodem, vysvětluje to, proč se Ralph Hillman snažil ututlat, že se zajímal o Carol. Nechtěl, aby vyšla najevo fakta o adopci.“

„Ale proč?“

„Udržoval to v tajnosti po celá ta léta, dokonce i před Tomem. Zřejmě je tak trochu cvok, pokud jde o tuhle záležitost.“

„Taky jsem měla dnes ráno ten dojem.“ Naklonila se přes roh stolu a dotkla se mých prstů. „Lewe? Nemyslíš si přece, že se mu to pomátlo v hlavě a že sám zavraždil Carol?“

„Ta možnost tu je, ale jen vzdálená. Co měl na srdci při snídani?“

„Většinou sebe. Měl pocit, že se mu jeho život hroutí pod rukama. Myslel si, že bych mohla mít zájem a pomohla mu sesbírat ty kousky. Po osmnácti letech mi nabídl mou druhou velkou příležitost.“ Její povznesené opovržení zahrnovalo právě tak ji jako Hillmana.

„Dost dobře tomu nerozumím.“

„Požádal mě, abych si ho vzala, Lewe. Předpokládám, že to odpovídá současným mravům. Člověk si zařídí budoucnost předem, dřív než ukončí dosavadní manželství.“

„Nelíbí se mi slovo ‚ukončí‘ Povídal, co má v úmyslu udělat s Elaine?“

„Ne.“ Byla strašně bledá a uštvaná.

„Doufám, že neměl na mysli nic jiného než rozvod. Jaká byla tvá odpověď?“

„Má odpověď?“

„Tvá odezva na jeho návrh.“

„Ach tak. Řekla jsem mu, že očekávám lepší nabídku.“

Její tmavé oči mi významně pohlédly do tváře. Seděl jsem a snažil se sesmolit vyváženou odpověď. Dříve než jsem ji mohl přednést, uvnitř v bytě zazvonil telefon. Vešel jsem dovnitř dveřmi, které jsme nechali otevřené, a zvedl jsem sluchátko.

„Archer.“

„Tady je doktor Weintraub.“ Jeho hlas ztratil svůj klid. „Právě mám za sebou dost otřesný zážitek.“

„Setkal jste se s chlapcem Hillmanových?“

„Ano. Přišel ke mně, zrovna když jsem odcházel. Položil mi v podstatě tutéž otázku jako vy.“

„Co jste mu řekl, pane doktore?“

„Řekl jsem mu pravdu. Stejně ji už znal. Chtěl vědět, zda Mike a Carol Harleyovi byli jeho rodiče. Byli.“

„Jak reagoval na tuto zprávu?“

„Bohužel divoce. Udeřil mě a rozbil mi brýle. Bez nich jsem prakticky slepý. Utekl mi.“

„Hlásil jste to policii?“

„Tak jim to tedy oznamte. A řekněte jim, kdo to je.“

„Ale jeho otec – jeho adoptivní otec by nechtěl, abych…“

„Já vím, jaké to je, když jednáte se starým velitelem, pane doktore. Byl to svého času váš velitel, viďte?“

„Ano. Byl jsem lékařem u jeho jednotky.“

„Už nejste a nemůžete Hillmana nechat, aby za vás řešil problémy. Ohlásíte to na policii, nebo to mám ohlásit já?“

„Ohlásím to. Uvědomuji si, že toho chlapce nemůžeme nechat volně pobíhat v tom stavu, v jakém je.“

„Jaký přesně je jeho stav?“

„Je velice rozrušený, a jak jsem řekl, chová se divoce.“

S jeho dědičnými vlastnostmi, pomyslel jsem si, to sotva může někoho překvapit.

XXIV

Políbil jsem Susannu na rozloučenou a jel jsem Westwoodem po Wilshiru. Chtěl jsem být v devět na autobusovém nádraží v Santa Monice, čistě pro případ, že by se Tom ukázal, ale ještě pořád mi vybývala chvilka času, abych se znovu pokusil promluvit s Benem Dalym. V San Vicente jsem zahnul k pobřežní dálnici.

Slunce bylo napůl za obzorem a krvácelo do moře a na oblohu. Dokonce i průčelí hotelu Barcelona mělo nádech nepřirozené středomořské růžovosti. Dav čumilů na příjezdové cestě se změnil a zmenšil. Pár lidí tam pořád ještě čekalo, že se přihodí něco, co bude zajímavější než jejich život.

Byl teplý večer a většina z nich byla v plážovém oblečení. Jeden muž měl na sobě korektní tmavě šedivý všední oblek a tmavě šedivý plstěný klobouk. Připadal mi povědomý.

Z náhlého popudu jsem zastavil a vystoupil. Muž v tmavě šedivém obleku byl Harold Harley. Měl černou kravatu, kterou mu nepochybně vybrala Lila, a truchlivý výraz.

Ten se ještě prohloubil, když mě spatřil. „Pan Archer?“

„Nemohl jste na mě přece zapomenout, Harolde.“

„Ne. Jenomže všechno vypadá jinak, dokonce i tváře lidí. Nebo ten hotel tady. Je to jenom stará barabizna na spadnutí, a já jsem si vždycky myslel, že je to docela nóbl podnik. Dokonce i obloha vypadá jinak.“ Pozvedl oči k rudě pruhovanému nebi. „Vypadá jako ručně kolorovaná, falešná, jako by za ní nic nebylo.“

Malý chlapík mluvil jako umělec. Možná že mít jiné dětství, byl by se mohl umělcem stát.

„Neuvědomil jsem si, že jste měl svého bratra tak rád.“

„Já taky ne. Ale není to jenom tohle. Nenávidím Kalifornii. Nikdy se mi v Kalifornii nic dobrého nepřihodilo. Mikeovi taky ne.“ Pokynul neurčitě k houfu úředních aut. „Kéž bych byl zpátky v Idahu.“

Odtáhl jsem ho od skupiny čumilů, od žen v kalhotách a podprsenkách, z nichž jim přetékalo maso, od mladších děvčat, jimž vlasy jako seno padaly přes čelo do očí nalíčených modrými stíny, od opálených, čile vyhlížejících mladíků s vyšisovanými hlavami a vyšisovanou budoucností. Stoupli jsme si pod magnólii, která potřebovala zalít.

„Co se přihodilo vašemu bratrovi, Harolde, to začalo v Idahu. A taky to, co se přihodilo nebo opomnělo přihodit vám.“

„Myslíte, že to nevím? Táta vždycky říkával, že Mike skončí na šibenici. Když nic jiného, aspoň šibenici ošidil.“

„Mluvil jsem včera s vaším otcem.“

Harold sebou divoce škubl a ohlédl se. „Je ve městě?“

„Byl jsem včera v Pocatellu.“

Vypadal, jako by se mu ulevilo, a zároveň jako kdyby měl starost. „Jak se mu vede?“

„Počítám, že pořád stejně. Neřekl jste mi, že mu jdou kolečka nazpátek.“

„Neptal jste se mě. Nicméně není takový pořád.“

„Ale párkrát ho museli dát do ústavu.“

„Jo.“ Svěsil hlavu. V posledním zásvitu dne jsem uviděl starý prach ze skříně v prohlubni jeho klobouku a nový pot, potřísňující mu kloboukovou stuhu.

„To není nic, zač byste se musel hanbit,“ uklidňoval jsem ho. „Vysvětluje to spoustu věcí o Mikeovi.“

„Já vím. Když byl Mike dítě, táta byl strašný. Máma ho nakonec dala do ústavu kvůli tomu, co dělal Mikeovi a jí. Mike utek z domu a nikdy se nevrátil, a kdo by mu to moh vyčítat?“

„Ale vy jste zůstal.“

„Chvilku. Měl jsem takový fígl, že jsem si předstíral, že jsem někde jinde, jako třeba tady v Kalifornii. Nakonec jsem odešel sem a chodil do fotografické školy.“

Vrátil jsem se k otázce, která mě zajímala. Byla to ve skutečnosti série otázek o vzájemně souvisejících životech, které přivedly Mikea Harleyho a Carol Brownovou od jejich počátků v Idahu k jejich koncům v Kalifornii. Začátky a konce se dost vyjasnily. Z událostí uprostřed jsem byl stále ještě zmatený, právě tak jako z definitivního konce, který byl dosud zahalen v temnotu.

„Mluvil jsem také s Carolinými rodiči,“ řekl jsem. „Carol tam byla začátkem léta a nechala ve svém pokoji kufr. Dopis v kufru mi vysvětlil, proč jste se obviňoval z vydírání Hillmana.“

„Tak vy jste viděl můj dopis, jo? Nikdy jsem neměl Mikeovi takovýhle dopis napsat. Měl jsem mít víc rozumu.“ Znovu svěsil hlavu.

„Je těžké předvídat a představit si, k čemu povedou maličkosti, které děláme. A vy jste neměl v úmyslu navrhnout něco špatného.“

„Bože, to jistě ne.“

„Nicméně, váš dopis mi pomohl. Zavedl mě zpátky sem k Ottovi Sipeovi a doufám, že mě nakonec zavede i k chlapci Hillmanových. Chlapec tu byl zalezlý se Sipem od pondělka ráno až do středy večer, tedy do včerejška.“

„Vážně?“

„Jak dobře jste znal Ottu Sipea?“

Harold ucukl před tou otázkou. Kdyby mohl, byl by se úplně vypařil a nechal svůj tmavý všední oblek a černou vázanku a zaprášený klobouk viset mezi vyprahlou hnědou trávou a suchým listím magnólie. Hlasem, který si nepřál být slyšen, odpověděl:

„Byl Mikeův přítel, tak jsem se s ním seznámil. Trénoval Mikea pro boxerskou kariéru.“

„Pro jakou kariéru trénoval vás, Harolde?“

„Mne?“

„Vás. Nedohodil vám Sipe zaměstnání hotelového fotografa tady v Barceloně?“

„To kvůli – byl jsem Mikeův bratr.“

„S tím to určitě nějak souviselo. Ale nechtěl Sipe, abyste mu pomáhal s jeho melouchem?“

„S jakým melouchem?“

„S vydíráním.“

Zavrtěl hlavou tak prudce, že mu málem uletěl klobouk. „Nikdy jsem neměl žádný podíl na tom, co si nahrabal, na mou čest. Dával mi běžný poplatek, abych dělal ty fotky, mizerný dolar za kus, a kdybych to nebyl dělal, byl bych přišel o místo. Stejně jsem odešel, hned jak se mi naskytla příležitost. Byla to špinavost.“ Hleděl po příjezdové cestě na chátrající tvář hotelu. Nyní za soumraku byla úplně bílá. „Nikdy jsem z toho neměl žádný zisk. Dokonce jsem nikdy ani nevěděl, co to bylo za lidi.“

„Ani jednou?“

„Nevím, nač narážíte.“

„Nedělal jste snímek kapitána Hillmana a jeho děvčete?“

Haroldova tvář byla bledá a vlhká. „Nevím. Nikdy jsem neznal jejich jména.“

„Loni na jaře v Newportu jste Hillmana poznal.“

„Jistě, byl velícím důstojníkem Mikeovy lodě. Setkal jsem se s ním, když jsem tenkrát byl na lodi.“

„A jindy už nikdy?“

„Ne, prosím.“

„Kdy jste byli vy a Mike zatčeni? Na jaře v pětačtyřicátém?“

Přikývl. „Pátého března. Asi to nikdy nezapomenu. Byl jsem zatčen jen jednou jedenkrát v životě. Potom, když mě pustili, jsem se sem už nikdy nevrátil. Až teď.“ Rozhlédl se po místě, jako kdyby ho zradilo podruhé.

„Jestli povídáte pravdu o tom datu, pak jste nefotografoval ten snímek, o který se zajímám. Ten byl pořízen v dubnu.“

„Nelžu. Tehdy měl Otto Sipe jiného mládence.“

„Jak to, že měl Sipe takovou moc v hotelu?“

„Myslím, že věděl něco na vedení. Kdysi dávno pro ně něco ututlal, něco o nějaké filmové hvězdě, která tam bydlela.“

„Bydlel tu Mike v době, kdy byl zatčen?“

„Jo. Přenechal jsem jemu a Carol svůj pokoj, ten naturální. Spal jsem v ubytovně zaměstnanců. Myslím, že Otto Sipe nechal Carol v tom pokoji ještě nějaký čas potom, co jsme byli s Mikem zatčeni.“

„Ten pokoj byl hned vedle jeho, na konci chodby?“

„Jo.“

„Byla v něm mosazná postel?“

„Jo. Proč?“

„Jen mě to zajímalo. Od války neměnili zařízení. Koupelna spojující oba pokoje by mohla být příhodná pro Sipea, jestli se mu Carol líbila.“

Harold zavrtěl hlavou. „Kdepak on! Pro něho ženské nic neznamenaly. A on neznamenal nic pro Carol. Odstěhovala se odtamtud, jakmile se jí podařilo obstarat si něco jiného. Odešla bydlet s nějakou přítelkyní v Burbanku.“

„Se Susannou.“

Harold zamrkal. „Jo. Tak se jmenovala, Susanna. Nikdy jsem se s ní nesetkal, ale musela to být hodná ženská.“

„Jaký typ děvčete byla Carol?“

„Carol? Byla to krasavice. Když vypadá holka jako ona, nestaráte se moc o to, abyste zkoumal hlubiny její duše. Vždycky jsem si myslel, že je to nevinné mladé děvče. Ale Lila říká, že by se dala napsat celá kniha o tom, co já nevím o ženských.“

Podíval jsem se na hodinky. Bylo po osmé a Harold mi pravděpodobně řekl všechno, co mohl. Částečně proto, abych se o tom ujistil, jsem ho pozval, aby se mnou šel přes dálnici navštívit svého starého známého Bena Dalyho. Nezdráhal se.

Daly se na nás zlostně mračil ze dveří osvětlené kanceláře. Pak poznal Harolda a čelo se mu vyjasnilo. Vyšel ven a potřásl si s ním rukou, zatímco mě nebral na vědomí.

„To už je doba, co jsme se neviděli.“

„Věčná pravda.“

Hovořili spolu přes propast let, s jakousi vřelostí a bez rozpaků. Nezdálo se, že by byli společně do něčeho zapleteni. I když to z toho nutně nevyplývalo, přece jsem v podstatě zavrhl myšlenku, že kterýkoliv z nich byl jakkoliv zapleten do nedávných zločinů.

Vpadl jsem do jejich rozhovoru: „Věnujete mi minutku, Bene? Možná mi pomůžete vyřešit tu vraždu.“

„Jak? Že zabiju ještě někoho jiného?“

„Že budete někoho identifikovat, jestli to půjde.“ Vytáhl jsem fotografii Dicka Leandra a vnutil jsem mu ji do ruky. „Viděl jste někdy tohoto člověka?“

Chvíli si obrázek prohlížel. Ruka se mu chvěla. „Možná že ano. Nevím to jistě.“

„Kdy?“

„Včera večer. Snad je to ten, co včera večer přijel do hotelu.“

„Ten s tím děvčetem, v nové modré chevroletce?“

„Jo. Ten by to moh být. Ale nechtěl bych na to přísahat u soudu.“

XXV

Autobusové nádraží v Santa Monice je v postranní ulici poblíž dolního Wilshiru. Ve tři čtvrti na devět jsem nechal vůz stát u chodníku a vešel jsem. Stella, to neuvěřitelné dítě, tam byla. Seděla vzadu u svačinového pultu na místě, z něhož mohla pozorovat všechny dveře.

Samozřejmě mě spatřila a rychle se obrátila a skryla obličej v šálku kávy. Posadil jsem se vedle ní. S netrpělivým křapnutím šálek postavila. Káva v něm vypadala vychladle a na povrchu měla našedlý povlak.

Promluvila, aniž se na mne přímo podívala, jako osoba ve špionážním filmu. „Jděte pryč. Odstrašíte Tommyho.“

„Nezná mě.“

„Ale já mám být sama. Kromě toho vypadáte jako polda nebo něco takového.“

„Proč je Tommy tak alergický na policisty?“

„Vy byste taky byl, kdyby vás zavřeli tak, jako zavřeli jeho.“

„Jestli budeš pořád utíkat, zavřou tebe, Stello.“

„To se jim nepovede,“ pravila a vrhla na mne úkosem ostrý pohled. „Tatínek mě dneska vzal k psychiatričce, aby zjistil, jestli potřebuju poslat do Laguna Perdidy. Pověděla jsem jí všechno právě tak, jako jsem to pověděla vám. Řekla, že se mnou vůbec nic není. A tak když tatínek vešel dovnitř, aby si s ní promluvil, vyšla jsem hlavním vchodem a vzala si taxíka na autobusové nádraží, a autobus zrovna odjížděl.“

„Budu tě muset zase odvézt domů.“

Velice mladým hlasem řekla: „Copak mládež nemá žádná práva?“

„Má, počítaje v to i právo, aby byla ochraňovaná dospělými.“

„Nepůjdu bez Tommyho.“

Při vyslovení jeho jména se jí hlas zvýšil a zlomil. Polovina lidí na nádražíčku se na nás dívala. Žena za svačinovým pultem přišla ke Stelle.

„Obtěžuje vás, slečno?“

Stella zavrtěla hlavou. „Je to můj velice dobrý přítel.“

To jenom prohloubilo ženino podezření, ale umlčelo ji to. Objednal jsem si šálek kávy. Když odešla, aby mi ho natočila, obrátil jsem se ke Stelle:

„Ani já nechci odejít bez Tommyho. Mimochodem, co o něm soudila tvá přítelkyně psychiatrička?“

„Neřekla mi to. Proč?“

„Jen mi to tak napadlo.“

Číšnice mi přinesla kávu. Odnesl jsem si ji na opačný konec pultu a pomalu jsem ji popíjel. Bylo za osm minut devět. Lidé se řadili do fronty u dveří na nástupiště, což znamenalo, že má přijet autobus.

Vyšel jsem před nádraží a téměř jsem do Toma vrazil. Měl na sobě planďáky a špinavou bílou košili. I tvář měl špinavě bílou, s výjimkou míst, kde se mu objevovalo chmýří na bradě.

„Promiňte, prosím,“ omluvil se a vyhnul se mi.

Nechtěl jsem ho nechat vejít dovnitř – kdybych se ho pokoušel zmocnit uvnitř, způsobil bych veřejnou scénu, která by přilákala policii. Potřeboval jsem příležitost mluvit s ním dřív, než s ním promluví kdokoliv jiný. Nemělo cenu pokoušet se ho přemlouvat, aby šel se mnou. Byl hubený a rychlý a v běhu bych mu určitě nestačil.

Tyto myšlenky mi probleskly hlavou vteřinu předtím, než došel ke dveřím nádraží. Zezadu jsem ho popadl oběma rukama kolem pasu, zvedl jsem ho, a třebaže kladl zuřivý odpor, odnesl jsem ho k autu. Strčil jsem ho na přední sedadlo a posadil se vedle něho. Po silnici kolem projížděla jiná auta, ale nikdo nezastavil, aby se mě na něco vyptával. Teď už to nikdy nedělají.

Tom ze sebe vydal jediné suché zavzlyknutí nebo zafňuknutí. Jistě si uvědomil, že tohle je konec útěku.

„Jmenuji se Lew Archer,“ představil jsem se. „Jsem soukromý detektiv a pracuju pro tvého otce.“

„Není to můj otec.“

„Adoptivní otec je také otec.“

„Ne, pro mě není. Nechci mít s kapitánem Hillmanem nic společného,“ prohlásil s chladným odstupem zraněného mládí. „S vámi taky ne.“

Všiml jsem si, že má na kotníku pravé ruky šrám, který krvácel. Dal si zraněný kloub do úst, aby si ránu vysál, a přitom se přes ruku díval na mne. Bylo těžké brát ho v této chvíli vážně. Ale byl to velice vážný mladík.

„Nepůjdu zpátky ke svým drahým takzvaným rodičům.“

„Nemáš nikoho jiného.“

„Mám sebe.“

„Nestaral ses o sebe příliš dobře.“

„Zase jedno kázání.“

„Upozorňuju jenom na skutečnost. Kdyby ses o sebe dovedl slušně postarat, mohl bys uplatňovat právo na samostatnost. Ale ty se touláš celý zuřivý a mlátíš doktory…“

„Chtěl mě přinutit, abych šel domů.“

„Půjdeš domů. Zdá se, že jedinou tvou další alternativou je život s tuláky a zločinci.“

„Mluvíte o mých rodičích, o mých skutečných rodičích.“ Hovořil s vědomou dramatičností, ale z jeho hlasu zaznívala i jakási hořká úzkost. „Moje maminka nebyla tulačka a nebyla zločinec. Byla hodná.“

„Nemyslel jsem ji.“

„A ani můj otec nebyl tak zlý,“ prohlásil bez přesvědčení.

„Kdo je zabil, Tome?“

Tvář mu ztuhla a ztratila výraz. Vypadala jako dřevěná maska, která má odrážet utrpení.

„Nic o tom nevím,“ řekl monotónně. „Nevěděl jsem, že Carol je mrtvá, dokud jsem včera večer neviděl noviny. Nevěděl jsem, že Mike je mrtvý, dokud jsem dneska neviděl noviny. Další otázka.“

„Nebuď takový, Tome. Nejsem polda a nejsem tvůj nepřítel.“

„Kdo potřebuje nepřátele, když má takové takzvané rodiče, jako mám já? Můj – kapitán Hillman nikdy nechtěl nic jiného než mít doma chlapečka na hraní, někoho, kdo by mu dělal šprťouchlata. Už mám těch šprťouchlat pro něho plné zuby.“

„Měl bys jich mít plné zuby, po tomhle posledním šprťouchleti. To bylo šprťouchle za všechny prachy.“

Vrhl na mne první přímý pohled, napůl hněvivý, napůl bojácný. „Měl jsem právo odejít se svými skutečnými rodiči.“

„Snad. O to se nebudeme přít. Ale určitě jsi neměl právo pomáhat jim, aby vydírali peníze z tvého otce.“

„Není to můj otec.“

„Vím to. Musíš to znovu a znovu opakovat?“

„A musíte mu znovu a znovu říkat můj otec?“

Byl to svéhlavý chlapec. Nicméně jsem se cítil dobře. Měl jsem ho.

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Budeme mu říkat pan X a tvé mamince budeme říkat paní X a tobě budeme říkat ztracený dauphin francouzský.“

„To není zrovna moc legrační.“

Měl pravdu. Nebylo.

„Abychom se vrátili k těm pětadvaceti tisícům dolarů, které jsi pomáhal vylákat, předpokládám, že víš, že jsi spoluviníkem těžkého zločinu?“

„Nevěděl jsem o penězích. Neřekli mi to. Myslím, že ani Carol o nich nevěděla.“

„Tomu se dá těžko uvěřit, Tome.“

„Je to pravda. Mike nám to neřekl. Jenom povídal, že má rozdělaný nějaký kšeft.“

„Jestli jsi nevěděl o vydírání, proč jsi odjel v jeho autě v kufru?“

„Aby mě nikdo neviděl. Mike povídal, že táta –“ znechuceně spolkl to slovo – „povídal, že kapitán Hillman zburcoval celou policii, aby po mně pátrala, aby mě mohl dát znovu zavřít do Laguna Perdidy.“

Uvědomil si svou nynější situaci. Pokradmu se rozhlédl a protáhl se pod volantem k druhým dveřím. Strhl jsem ho zpět ke středu sedadla a pevně jsem ho sevřel paží.

„Zůstaneš se mnou, Tome, i kdybych ti měl nasadit pouta!“

„Fízle!“

Opovržlivé slovo znělo od něho divně, jako cizí slovo, které se snažil si osvojit. To mi dělalo starost. Chlapci, právě tak jako muži, mají někam patřit. Tom se cítil zrazen jedním světem, plyšovým, podvodným světem Ralpha Hillmana, kde jsou na rubu tkaniny školy jako Laguna Perdida. Poslepu se ponořil do jiného světa, a ten teď ztratil. Jeho mysl jistě zoufale touží po místě, kde by si odpočinul, myslel jsem si, a já jsem se zrovna nestrhal, abych mu je poskytl.

Po ulici přijel autobus. Jak zahýbal k nástupišti, letmo jsem zahlédl cestující u oken, omámené jízdou a znuděné.

Uvolnil jsem své sevření. „Nemůžu tě pustit,“ řekl jsem, „ani kdybych chtěl. Nejsi přece hloupý. Snaž se jednou představit si, jak se na tohle dívají jiní lidé.“

„Na tohle?“

„Na celou tu šarádu. Na tvůj útěk ze školy – který ti samozřejmě vůbec nezazlívám –“

„Mockrát děkuju.“

Nechal jsem jeho ironii bez povšimnutí. „A na ten falešný únos a všechno ostatní. Adoptovaný syn je pro rodiče právě tak důležitý jako skutečný syn. Tvoji rodiče byli kvůli tobě celí utrápení.“

„To si dovedu představit.“

„Mimochodem, nikomu z nich ani za mák nešlo o peníze. Šlo jim jen a jen o tebe.“

„Něco tomu chybí,“ podotkl.

„Co?“

„Houslový doprovod.“

„S tebou se dá těžko mluvit, Tome.“

„Moji přátelé si to nemyslí.“

„Kdo je přítel? Někdo, kdo tě nechá nevázaně žít?“

„Někdo, kdo mě nechce uvrhnout do Černé díry kalkatské, jinak známé pod jménem škola Laguna Perdida.“

„To nechci.“

„Říkáte, že nechcete. Ale pracujete pro kapitána Hillmana a ten chce.“

„Teď už ne.“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Nevěřím vám a nevěřím jemu. Potom, co vás opravdu potká pár věcí, začnete věřit tomu, co lidé dělají, a ne tomu, co říkají. Lidé jako Hillmanovi by pokládali takovou Carol za nicku, za nanicovatou ženskou. Ale pro mě nebyla. Měla mě ráda. Zacházela se mnou dobře. Dokonce ani můj skutečný otec mě nikdy nebil. Jediný problém byl v tom, jak jednal s Carol.“

Odložil křehkou sardonickou masku a mluvil se mnou lidským hlasem. Právě ten okamžik si vybrala Stella, aby vyšla z nástupiště na chodník. Tvář měla sevřenou zklamáním.

Tom ji zahlédl skoro stejně brzo jako já. Oči se mu rozzářily, jako kdyby byla anděl z nějakého ztraceného ráje. Naklonil se přese mne:

„Haló, Stello!“

Stella přiběhla. Vystoupil jsem z auta a nechal jsem ji, aby zaujala mé místo vedle chlapce. Neobjali se ani nepolíbili. Možná že jejich ruce se krátce setkaly. Sedl jsem si za volant.

Stella povídala: „Zdá se mi, jako bys byl pryč celou věčnost.“

„Mně taky.“

„Měls mi zavolat dřív.“

„Volal jsem.“

„Myslím rovnou.“

„Bál jsem se, že by – že bys udělala to, cos udělala.“ Pohodil bradou směrem ke mně.

„Vždyť já jsem to neudělala. Opravdu ne. Byl to jeho nápad. Ale stejně – musíš jít domů. Oba musíme.“

„Nemám domov.“

„Potom ho já taky nemám. Můj domov je právě tak špatný jako tvůj.“

„Ne, není.“

„Ano, je. A stejně,“ vyrukovala s nejzávažnějším důvodem, „potřebuješ vykoupat. Jsi cítit. A oholit.“

Letmo jsem pohlédl na jeho tvář. Měla potěšeně přihlouplý a rozpačitý výraz.

V té chvíli po ulici nic nejelo. Nastartoval jsem, obrátil auto do protisměru a zamířil na jih. Tom nic nenamítal.

Jak jsme jednou byli na dálnici, v anonymním světě ubíhajících světel a temnoty, začal se Stellou mluvit zase normálním hlasem. Carol mu před několika týdny telefonovala, přičemž použila jeho osobního čísla. Chtěla si s ním dojednat schůzku. Ten večer – řídil cadillac Ralpha Hillmana – se pro ni zastavil na vyhlídce nad mořem poblíž Dackova motelu.

Zaparkoval v oranžovém háji, který voněl svatbami, a vyslechl příběh jejího života. Třebaže často pochyboval, že patří k Hillmanovým, bylo pro něho těžké uvěřit, že je Carolin syn. Ale silně ho přitahovala. Jeho vztah k ní byl jako únikové padací dveře v neprodyšné lodi kapitána Hillmana. Znovu a znovu se s ní setkával a nakonec jí uvěřil. Dokonce ji začal mít svým způsobem rád.

„Proč jsi mi o ní neřekl?“ zeptala se Stella. „Byla bych ji ráda poznala.“

„Ne, nepoznala bys ji ráda.“ Jeho hlas byl drsný. „Kromě toho jsem se s ní musel seznámit nejdříve sám. Musel jsem si na svou matku zvyknout. A pak jsem se musel rozhodnout, co dělat. Víš, chtěla opustit mého otce. Měla s ním těžké časy, odjakživa těžké časy. Říkala, že jestli od něho neodejde brzo, potom už nebude s to odejít. Nedovedla se postarat sama o sebe a chtěla, abych jí pomohl. Kromě toho si myslím, že věděla, že Mike se k něčemu chystá.“

„Máš na mysli únos a to všechno?“ řekla Stella.

„Myslím, že to věděla i nevěděla. Víš, jaké jsou ženy.“

„Vím, jaká je moje maminka,“ odpověděla šalamounsky.

Zapomněli na mne. Byl jsem kamarádský řidič, starý dobrý šedivějící Lew Archer, a pojedeme takhle pořád dál a dál, nocí tak nebezpečnou, že bylo nutné cítit se v bezpečí. Vzpomněl jsem si na jakousi báseň nebo podobenství, které mi před lety citovala Susanna. Pták vlétne oknem na jednom konci osvětleného sálu, proletí sálem a vyletí jiným oknem do tmy: to je rozpětí lidského života. Přední světla, která se vynořila v dálce, střemhlav prolétla kolem a zapadla za námi, mi připomněla Susannina krátce osvětleného ptáka. Přál jsem si, aby byla se mnou.

Tom právě vyprávěl Stelle, jak se poprvé setkal se svým otcem. První týden se Mike držel v pozadí; prý byl v Los Angeles hledat práci. Konečně v sobotu večer se s ním Tom setkal v motelu.

„To bylo tu noc, co sis vypůjčil náš vůz, viď?“

„Jo. Můj tá – Ralph mě převezl, víš. Carol vylila trochu vína na přední sedadlo a on to ucítil. Myslel si, že jsem při řízení pil.“

„Pila Carol moc?“

„Dost. Tenkrát v sobotu pila hodně. Mike taky. Já jsem měl taky trochu vína.“

„Jsi na to ještě mladý.“

„Bylo to při večeři,“ hájil se. „Carol vařila špagety. Říkala tomu špagety á la Pocatello. Zpívala mi nějaké staré písničky, jako třeba ‚Sentimentální cestu‘. Dost dobře jsme se bavili,“ řekl s určitými pochybnostmi.

„Proto ses tedy nevrátil domů?“

„Ne. Já…“ Slovo mu uvázlo v hrdle. „Já…“ Jeho tvář, kterou jsem viděl ve zpětném zrcátku, se zkroutila úsilím. Nemohl větu dokončit.

„Chtěl jsi zůstat s nimi?“ ozvala se po chvíli Stella.

„Ne. Nevím.“

„Jak se ti líbil tvůj otec?“

„Myslím, že byl docela fajn, dokud se neopil. Hráli jsme džinové žolíky a on nevyhrál, a tak rozbil hru. Začal si zchlazovat žáhu na Carol. Skoro jsem se s ním porval. Povídal, že býval boxer a že bych byl blázen, kdybych se pokoušel s ním rvát, protože jeho pěsti dovedou zabít.“

„To musel být strašný večer.“

„Tahle část nebyla moc dobrá.“

„Která část večera byla dobrá?“

„Když Carol zpívala staré písně. A vyprávěla mi o mém dědečkovi v Pocatellu.“

„To trvalo celou noc?“ zeptala se Stella poněkud kousavě.

„Jistěže jsem s nimi nezůstal celou noc. Odjel jsem kolem desáté, potom, co jsme se málem servali. Já.“ Totéž slovo se mu znovu vzpříčilo v hrdle, jako by v něm bylo plno tajných významů, které mu nedovolí, aby je pronesl.

„Cos dělal?“

„Odjel jsem a zaparkoval jsem na vyhlídce, kde jsem se pro ni poprvé zastavoval. Seděl jsem tam až skoro do dvou hodin, pozoroval jsem hvězdy a poslouchal jsem, víš, moře. Moře a dálnici. Snažil jsem se přijít na to, co mám dělat, kam patřím. Stále ještě jsem na to nepřišel.“ Hlasem, který si uvědomoval mou přítomnost, dodal: „Teď už myslím nemám žádnou jinou možnost. Strčí mě zpátky do Černé díry kalkatské.“

„Mě také,“ řekla Stella s nervózním zachichotáním. „Můžeme si posílat navzájem tajná psaníčka. Vyklepávat zprávy na mříže a tak.“

„To není žádná legrace, Stello. Každý tam je blázen, dokonce i někteří učitelé a vychovatelé. Ti se taky časem zcvoknou.“

„Odbíháš od věci,“ řekla. „Cos dělal ve dvě ráno?“

„Šel jsem navštívit Sama Jackmana, když se vrátil z práce. Myslel jsem, že se ho budu moct zeptat, co mám dělat, ale zjistil jsem, že nemůžu. Prostě jsem mu nedokázal říct, že jsou to moji rodiče. Tak jsem vyrazil z města a pár hodin jsem jen tak jezdil. Nechtěl jsem jít domů a nechtěl jsem se vrátit do motelu.“

„Tak jsi převrhl auto a snažil ses zabít.“

„Já.“ Znovu nastalo ticho, a tentokrát natrvalo. Seděl rovně jako svíčka, hleděl upřeně vpřed a sledoval, jak se přední světla aut vynořují z temnoty. Po čase jsem zpozoroval, že má kolem ramen Stellinu paži. Tvář měl pruhovanou slzami.

XXVI

Stellu jsem vysadil první. Odmítla vystoupit z vozu, dokud jí Tom neslíbil, že už nikdy neodejde, aniž jí o tom řekne.

Její otec vyšel z domu celý poplašený a vzal ji do náruče. S jakousi odevzdanou láskou mu položila hlavu pěkně na rameno. Snad se něčemu naučili nebo se právě něčemu učí. To se někdy stává.

Vešli do domu a já jsem se pustil dolů po příjezdové cestě.

„Je to docela obyčejný podvodník,“ řekl Tom. „Stella mi půjčila vůz a on pak otočil a řekl policii, že jsem ho ukradl.“

„Jsem přesvědčen, že si to v tu chvíli myslel.“

„Ale později zjistil od Stelly pravdu, a pořád dál tvrdil, že jsem ho ukradl.“

„S bezectností se potkáš na každém kroku,“ řekl jsem. „Všichni si na ni musíme dát pozor.“

Nechal si to projít hlavou a došel k závěru, že jsem ho urazil. „Má to být nějaká narážka na mě?“

„Kdepak. Myslím, že jsi čestný, pokud ovšem víš, o čem mluvíš. Ale vidíš jenom jednu stránku, svou vlastní, a ta zřejmě sestává hlavně ze stížností.“

„Mám jich fůru,“ připustil. Po chvilce dodal: „Přesto se mýlíte, když si myslíte, že vidím jenom jednu stránku. Vím, jak se moji – moji adoptivní rodiče asi cítí, ale také vím, jak se cítím já. Nemůžu dál žít celý rozpolcený. Právě tak jsem se cítil, rozumíte, těchto posledních pár noci, jako by někdo vzal sekáček a rozštípl mě vedví. Ležel jsem beze spánku na té staré mosazné posteli, kde mě Mike a Carol, rozumíte, počali – ve vedlejším pokoji chrápal starý Sipe, a já jsem tam byl a nebyl. Rozumíte? Míním tím, že jsem nemohl uvěřit, že já jsem já, že toto je můj život a že tito lidé jsou moji rodiče. Ale taky jsem nikdy nevěřil, že jsou to Hillmanovi. Vždycky se mi zdálo, že hrají divadýlko. Možná,“ dodal zpola vážně, „že jsem spadl z jiné planety.“

„Čteš příliš mnoho sei-fi.“

„Já si to doopravdy nemyslím. Vím, kdo byli moji rodiče. Carol mi to řekla. Mike mi to řekl. Doktor mi to řekl a tím jsem to měl úředně. Ale stále ještě mi dělá potíže, abych si to řekl sám.“

„Přestaň to lámat přes koleno. Na tom, kdo byli tvoji rodiče, tolik nezáleží.“

„Mně na tom záleží,“ řekl opravdově. „Je to ta nejdůležitější věc v mém životě.“

Blížili jsme se ke schránce Hillmanových. Jel jsem pomalu, ponořen v hovor, a teď jsem zabočil na příjezdovou cestu a úplně jsem zastavil.

„Někdy si myslím, že by děti měly být anonymní.“

„Jak to myslíte, pane Archere?“ Bylo to poprvé, co mě oslovil jménem.

„Nemám to nijak promyšlené. Jenom bych rád kladl důraz na něco trochu jiného. Lidé se strašně snaží žít ve svých dětech. A děti se strašně snaží žít podle svých rodičů nebo je přetrumfnout. Každý žije v někom nebo podle někoho nebo natruc někomu jinému. Nemá to moc smyslu a moc dobře to nefunguje.“

Snažil jsem se trochu uklidnit jeho myšlení, dříve než bude muset čelit další velké změně. Nepodařilo se mi to.

„Nefunguje to, když vám lžou,“ řekl Tom. „Mně lhali. Předstírali mi, že jsem jejich vlastní krev. Myslel jsem si, že mi uvnitř něco chybí, když jsem se nedokázal cítit jako jejich syn.“

„Mluvil jsem o tom s tvou maminkou – s Elaine – a trpce toho želí.“

„No to jistě.“

„Nezapadejme do tohohle tónu, Tome.“

Chvíli byl zticha. „Myslím, že musím jít a promluvit si s nimi, ale nechci s nimi žít a nebudu předstírat žádné falešné city.“

Žádná faleš, pomyslel jsem si, to je zákon nové generace, aspoň těch z nové generace, kteří za něco stojí. Byl to poměrně slušný ideál, ale v praxi někdy fungoval krutě.

„Nemůžeš jim odpustit Laguna Perdidu.“

„Vy byste mohl?“

Musel jsem si odpověď rozmyslet. „To by záleželo na tom, jaké měli důvody. Dovedu si představit, že někteří hodně zoufalí rodiče v tom vidí poslední naději pro své zdivočelé syny a dcery.“

„Zoufalí jsou, to jo,“ řekl. „Ralph a Elaine si zoufají velice snadno. Nesnášejí potíže. Smetou je pod koberec. Proto si nepřáli nic jiného než dostat mě z očí, jakmile jsem přestal být jejich chlapečkem, co se producíruje. A já jsem zatím měl v hlavě všechny tyhle strašné věci.“ Přitiskl si ruce k hlavě, aby ty hrozné věci uklidnil. Neměl daleko ke zhroucení.

„To je mi líto, Tome. Ale nestalo se tu neděli ráno něco kritického?“

Zahleděl se na mne zpod zvednuté paže. „Řekli vám o tom, co?“

„Ne. Ptám se, abys mi to pověděl ty.“

„Zeptejte se jich.“

To bylo všechno, co byl ochoten prozradit.

Dojel jsem po serpentinové asfaltce nahoru na kopec. Venku i uvnitř domu zářila světla. V jejich ostré bílé záplavě vyhlížely omítnuté zdi ošklivě a neskutečně. Pod tajuplnými maurskými oblouky číhaly černé stíny.

A něco poněkud tajuplného bylo i ve způsobu, jímž Ralph Hillman vystoupil zpod jednoho oblouku do světla. Nebyl tak zničený, jak ho vylíčila Susanna, aspoň ne vnějškově. Jeho krásná stříbrná hlava byla hladce vykartáčovaná. Tvář měl napjatě klidnou. Držel se vzpřímeně, a dokonce pár kroků zaklusal, když šel k mé straně vozu. Měl na sobě vínově červený domácí kabátek s rolákem.

„Nezdárný syn se vrací,“ chvástal se vyděšeně Tom vedle mne. „Jenomže nezabili vykrmené tele, zabili nezdárného syna.“

Hillman pravil: „Myslel jsem, že jste šerifův zástupce Bastian.“

„Očekáváte ho?“

„Ano. Prý mi chce něco ukázat.“

Zastavil se, aby se podíval do okénka, a spatřil Toma. Oči se mu doširoka otevřely.

„Chlapče!“ Jeho drsný, whisky nasycený hlas se stěží odvažoval věřit tomu, co říkal. „Ty ses vrátil.“

„Jo. Jsem tady.“

Hillman klusal na druhou stranu vozu a otevřel dvířka. „Vylez ven, ať se na tebe podívám.“

Tom ke mně vrhl krátký neutrální pohled a vylezl. Jeho pohyby byly toporné a nejisté, jako pohyby mnohem staršího muže. Hillman položil chlapci ruce na ramena, držel ho na vzdálenost paží a natočil ho tak, že jeho tvář byla osvětlena.

„Jak se máš, Tome?“

„Dobře, a ty?“

„Báječně, teď když jsi tady.“ Nepochyboval jsem, že Hillmanovy city byly opravdové, ale způsob, jak je vyjadřoval, byl jaksi špatný. Falešný. A viděl jsem, jak se Tom pod jeho rukama ošívá.

Elaine Hillmanová vyšla z domu. Šel jsem jí naproti. Záplava světla znásobovala vrásky v její tváři a vylouhovala z ní veškerou barvu, která v ní snad byla. Tak se zhubla, že mi vzdáleně připomněla koncentráky. Oči měla zářivě živé.

„Přivedl jste ho zpátky, pane Archere. Bůh vám žehnej.“

Zavěsila se do mne a nechala se k němu odvést. Stál jako poslušný chlapec, zatímco ona se vypnula na špičky a políbila ho na jeho špinavé tváře se stopami po potůčcích slz.

Pak Tom před oběma ucouvl. Stál a opíral se o bok mého vozu, palce zastrčené v kapsách kalhot. Viděl jsem desítky chlapců, kteří stáli tak jako on opřeni o rozpálené nebo chladné vozy při kraji ulice nebo na pankejtu dálnice, zatímco je muži v uniformách vyslýchali. Zvuk vzdálené dálnice slabě porušoval ostří ticha, jemuž jsem teď naslouchal.

Tom pravil: „Nechci nikomu ublížit. Nikdy jsem nechtěl. Nebo snad chtěl, já nevím. Ale rozhodně nemá cenu dál si něco předstírat. Víte, já vím, kdo jsem. Mike a Carol Harleyovi byli můj otec a matka. Vy jste to taky věděli, že?“

„Já ne,“ vyhrkla Elaine.

„Ale vědělas, že nejsi moje matka.“

„Ano. To jsem samozřejmě věděla.“

Zběžně pohlédla na své tělo a pak, s náznakem neukojené touhy, na svého muže. Ten se od nich obou odvrátil. Jeho tvář se na chvíli otočila stranou. Zřejmě pociťoval bolest, kterou chtěl skrýt.

„Jeden z vás musel vědět, kdo ve skutečnosti jsem.“ Tom se obrátil k Hillmanovi: „Tys to věděl, že?“

Hillman neodpověděl. Tom ze sebe vypravil vysokým zoufalým hlasem: „Nemůžu tady zůstat. Jste oba podvodníci. Po celá léta jste hráli náramné divadýlko, a hned jak jsem trochu vybočil z řady, už jste mě nakopli.“

Hillman našel hlas. „Řekl bych, že to bylo docela jinak.“

„Dobrá, tak já jsem provedl něco špatného. Postavte mě ke zdi a odstřelte.“

Chlapcův hlas zněl slabě hystericky, ale to nebylo to, co mě tolik znepokojovalo. Zdálo se, že Tom se přesouvá z jednoho postoje k druhému, dokonce i ze třídy do třídy, a snaží se najít pevnou půdu pod nohama. Šel jsem a stoupl jsem si vedle něho.

„Nikdo nemluví o potrestání,“ řekl Hillman. „Ale pokus o zabití je něco, co se nedá odbýt mávnutím ruky.“

„Mluvíš nesmysly,“ odsekl chlapec.

Hillman zvedl bradu. „Takhle se mnou nemluv!“

„Nebo uděláš co? Zamkneš mě s houfem psychoušů a zahodíš klíč?“

„To jsem neřekl.“

„Ne. Tys prostě šel a udělals to.“

„Snad jsem jednal ukvapeně.“

„Ano,“ vmísila se Elaine. „Tvůj tatínek jednal ukvapeně, teď na všechno zapomeňme, pojďme dovnitř a buďme zas kamarádi.“

„Není to můj tatínek,“ protestoval Tom tvrdohlavě.

„Ale přesto můžeme být všichni kamarádi. Nebo ne, Tome?“ Měla prosebný hlas i vzhled. „Nemohli bychom zapomenout na špatné věci a prostě být šťastni, že jsou za námi a že jsme zase všichni pohromadě?“

„Nevím. Rád bych načas odešel pryč a žil sám a všechno si promyslel. Co by na tom bylo špatného? Jsem dost starý.“

„To je nesmysl.“ Tohle neměl Hillman říkat. O vteřinu později jeho oči prozradily, že si uvědomil, že neměl. Popošel o krok kupředu a položil chlapci ruku na rameno. „Koneckonců, možná to není tak špatný nápad. Jsme rozumní lidé, měli bychom být s to dát hlavy dohromady a něco vykoumat. Například je tu ta lovecká chata v Oregonu, kam jsme chtěli oba jet příští měsíc. Mohli bychom náš program rozšířit, a jak říkají letci, seřídit si hodinky na stejný čas, abychom se sehráli, co říkáš?“

Hillmanův výkon působil násilně. Tom mu naslouchal bez zájmu a bez naděje. Po chvíli se Elaine zavěsila do manžela a odváděla ho k domu. Tom a já jsme šli za nimi.

U dveří čekala paní Perezová. V jejím uvítání zaznívala vřelost, a trochu jí bylo i v Tomově odpovědi. Dohadovali se o jídle. Tom řekl, že by rád hamburger a hrachovou polévku. Paní Perezová těžkopádně odkvapila.

Hillman si prohlédl chlapce ve světle lustru. „Snad by ses měl jít nahoru vykoupat a převléct.“

„Teď?“

„Je to jen návrh,“ řekl Hillman smířlivě. „Zástupce šerifa Bastian je na cestě sem. Chtěl bych, abys – měl by ses dát trochu dohromady.“

„Odvede mě pryč? Tak to myslíš?“

„Pokud tomu budu moct zabránit, tak ne,“ ujistil ho Hillman. „Poslyš, půjdu nahoru s tebou.“

„Umím se obléct sám, tati.“ Slovo mu uklouzlo, neodvolatelné a nepopiratelné.

„Ale měli bychom si probrat, co mu řekneš. Nemá cenu, abys strkal hlavu do oprátky. Totiž…“

„Řeknu pouze pravdu.“

Chlapec od něho odešel ke schodišti. Ralph a Elaine ho sledovali očima, dokud nezmizel z dohledu, a pak sledovali jeho kroky sluchem. Svéhlavý bůžek domácnosti se vrátil a domácnost zase fungovala svým těžkopádným způsobem.

Šli jsme do obývacího pokoje. Hillman pokračoval přes pokoj do baru. Jaksi nepřítomně si namíchal drink, jako by se pouze snažil najít něco, čím by zaměstnal ruce a pak ústa.

Když vyšel se skleničkou v ruce, připadal mi jako herec, který vychází z oblouku proscénia, aby se připojil k divákům.

„Nevděční synové jsou jako hadí zub,“ pronesl nepříliš konverzačním tónem.

Elaine se zřetelným hlasem ozvala z pohovky: „Pokoušíš-li se citovat Krále Leara, správný citát zní: ‚Oč bodavější než hadí zub je mít nevděčné dítě!‘ Ale to není zrovna nejpříhodnější, protože Tom není tvé dítě. Daleko příhodnější citát z téhož díla by byl Edmundův verš: ‚Teď, bohové, stůjte při bastardech!“

Hillman vhodil panáka do sebe a mírně potácivým krokem šel k ní. „Protiví se mi, co říkáš.“

„To je tvé právo a tvůj zvyk.“

„Tom není bastard. Jeho rodiče byli legálně sezdáni.“

„Na tom sotva záleží, bereme-li v úvahu jejich minulost a charakter. Copak jste museli ty a ten tvůj vzácný doktor Weintraub vybrat zrovna ratolest kriminálníků?“

Její hlas byl chladný a hořký. Zdálo se, že po letech mlčení promluvila a postavila se proti manželovi.

„Poslyš,“ uklidňoval ji Hillman, „Tom je zpátky. Jsem rád, že je zpátky. Ty taky. A chceme, aby zůstal s námi, ne?“

„Chci to, co je pro něho nejlepší.“

„Já vím, co je pro něho nejlepší.“ Rozpřáhl paže a poněkud jimi máchl ze strany na stranu, jako by Tomovi dával darem dům a život, který se v něm odehrával.

„Ty vůbec nevíš, co je pro kohokoliv nejlepší, Ralphe. Protože máš pod sebou lidi, zvykl sis na myšlenku, že to víš. Ale ve skutečnosti nevíš. Zajímá mě názor pana Archera. Pojďte a posaďte se vedle mě,“ vybídla mě, „a povězte mi, co vy si myslíte.“

„O co přesně jde?“ zeptal jsem se, zatímco jsem si sedal.

„O Toma. Jakou budoucnost máme pro něho plánovat?“

„Nemyslím, že to můžete udělat za něho. Ať si ji naplánuje sám.“

Hillman zavrčel přes pokoj: „Ale když on nechce nic jiného než sebrat se a odejít.“

„Připouštím, že to není obzvlášť dobrý nápad. Měli bychom ho přemluvit, aby v tomhle trochu ustoupil. Nechte ho rok žít s jinou rodinou. Nebo ho pošlete do přípravky. Potom stejně odejde na vysokou školu.“

„Dobrý bože, myslíte, že to dotáhne na vysokou školu?“

„Samozřejmě že ano, Ralphe,“ Elaine se obrátila ke mně: „Ale je teď zralý pro obyčejnou přípravku? Přežije to?“

„Přežil poslední dva týdny.“

„Ano. Musíme za to děkovat Bohu. A vám.“

Hillman přišel, stoupl si nade mne a protřepával led ve své skleničce. „Jak to vlastně bylo s těmi lidmi? Spolčil se s nimi Tom proti nám? Rozumějte, nechci ho trestat nebo z toho cokoli vyvozovat. Prostě to chci vědět.“

Odpověděl jsem mu pomalu a opatrně. „Těžko můžete říkat, že chlapec se spolčil se svou matkou a otcem. Byl zmatený. Stále ještě je. Věřil, že jste na něho zanevřel, když jste ho dal do školy Laguna Perdida. Člověk nemusí být psychiatrem, aby věděl, že to není ten typ školy, co on potřebuje.“

„Obávám se, že nejste obeznámen se všemi fakty.“

„Co jsou to za fakta?“

Zavrtěl hlavou. „Pokračujte v tom, co jste povídal. Byl ve spolku s těmi lidmi?“

„Ne tak, jak si myslíte. Ale nabídli mu únik, fyzický a citový, a on se ho chopil. Jeho matka k němu zřejmě byla laskavá.“

„Já jsem k němu byla vždycky laskavá,“ prohlásila Elaine. Pak střelila zuřivým pohledem vzhůru ke svému muži. „Ale v domě vládla faleš a ta všechno podkopávala.“

Řekl jsem: „V tom druhém domě, v Dackově motelu, byla také faleš. Mike Harley Toma nepochybně podváděl, když ho využíval pro falešný únos. Nedovolil svým otcovským citům, aby mu v tom překážely. S Carol to bylo jiné. Jestliže Toma podváděla, podváděla taky sebe. Tom to stavěl nějak takhle: věděla, že Harley se k něčemu chystá, ale nepřipustila si, že to ví. Člověk bere věci takhle, když žije dvacet let s mužem jako Harley.“

Elaine slabě přikývla. Myslím, že to byla poznámka k jejímu vlastnímu manželství. Řekla: „Mám starost, jaké vlastnosti Tom zdědil, když měl takovéhle rodiče.“

Krev se vehnala Hillmanovi do tváře. „Proboha, ty si opravdu koleduješ o malér.“

„Sotva si o něj potřebuji koledovat,“ odpověděla tiše. „Mám ho na klíně,“ Pohlédla na něho, jako by jí ho tam byl podstrčil on.

Obrátil se a přešel celou délku místnosti, kousek se vrátil a zamířil k baru. Nalil si na led ve skleničce další whisky a vypil ji. Elaine ho pozorovala kritickým pohledem a on si toho byl vědom.

„Uklidňuje mi to nervy,“ vysvětloval.

„Nepozorovala jsem.“

Pohlédl na hodinky a přecházel sem a tam po pokoji, Jednou ztratil rovnováhu a musel udělat krok stranou.

„Proč ten Bastian nejde, aby to už bylo odbyté?“ zareptal. „Připozdívá se, čekal jsem dnes večer Dicka, ale počítám, že si našel nějakou zajímavější zábavu.“ Obořil se na svou ženu: „Tohle je strašná domácnost, víš to?“

„Vím to už mnoho let. Snažila jsem se ji udržet pohromadě kvůli Tommymu. To je náramně legrační, viď?“

„Nevidím na tom nic legračního.“

Já jsem na tom taky nic legračního neviděl. Polámané hrany jejich manželství se třely o sebe jako nesesazené konce kosti, která byla zlomená, ale stále ještě živá.

Konečně Bastian přijel. Vešel do přijímací, haly, s černou kovovou skříňkou v ruce, a tvářil se temně a přísně. Dokonce ani zpráva, že Tom je v pořádku doma, ho moc nerozveselila.

„Kde je?“

„Koupe se,“ odpověděl Hillman.

„Musím s ním mluvit. Chci úplnou výpověď.“

„Dnes večer ne. Chlapec si prodělal úplné peklo.“

„Ale je ten nejdůležitější svědek, kterého máme.“

„Vím. Zítra vám všechno poví.“

Bastian pohlédl z Hillmana na mne. Stáli jsme přímo u hlavního vchodu a zdálo se, že Hillman nemá chuť pustit ho dál.

„Očekával jsem lepší spolupráci, pane Hillmane. My jsme vám pomáhali. Ale když o tom tak uvažuji, vy jste nám nikdy nepomohl.“

„Nedělejte mi kázání, pane Bastiane. Můj syn je doma a není to vaší zásluhou, že ho máme zpátky.“

„Podílela se na tom velkou měrou i policie,“ podotkl jsem. „Zástupce šerifa Bastian a já jsme úzce spolupracovali. Doufám, že dosud spolupracujeme.“

Hillman přenesl svůj pronikavý pohled na mne. Vypadal, jako by se chystal oba nás vyhodit. Obrátil jsem se k Bastianovi:

„Chcete nám něco ukázat, není-liž pravda?“

„Ano.“ Pozvedl svou skříňku na doličné předměty. „Vy jste to už viděl, Archere. Nejsem si jist, jestli to viděl pan Hillman, či ne.“

„Co je to?“

„Hned uvidíte. Raději bych to nepopisoval předem. Mohli bychom se posadit ke stolu?“

Hillman nás zavedl do knihovny a usadil nás ke stolu, na němž uprostřed stála lampa se zeleným stínidlem, a tu rozsvítil. Jasně ozářila desku stolu a zbytek místnosti s našimi tvářemi uvrhla do zelenavého stínu. Bastian otevřel skříňku. Obsahovala lovecký nůž s pruhovanou rukojetí, který jsem nalezl zabodnutý v žebrech Mikea Harleyho.

Hillman se ostře nadechl.

„Poznáváte ho, že ano?“ zeptal se Bastian.

„Ne. Nepoznávám.“

„Vemte si ho a prohlédněte si ho důkladněji. Můžete se ho klidně dotknout. Otisky prstů a krev na něm byly už prozkoumány.“

Hillman se nepohnul. „Krev?“

„Je to nůž, kterým byl zavražděn Mike Harley. Jsme si téměř jisti, že ho bylo použito také k zavraždění druhé oběti, Carol Harleyové. Byla na něm nalezena krev její skupiny právě tak jako krev skupiny jejího manžela. Prosektor mi také řekl, že tvarem odpovídá její ráně. Jen si ho vemte, pane Hillmane.“

Hillman opatrným pohybem napřáhl ruku a vyňal nůž ze skříňky. Obrátil ho a přečetl si jméno výrobce na široké zářící čepeli.

„Zdá se, že je to dobrý nůž,“ připustil. „Ale obávám se, že ho nepoznávám.“

„Řekl byste to pod přísahou?“

„Musel bych. Nikdy v životě jsem ho neviděl.“

Bastian se zatvářil jako rodič odstraňující nebezpečnou hračku a vzal mu nůž z rukou. „Nechci tvrdit, že lžete, pane Hillmane. Mám však svědka, který říká něco jiného než vy. Pan Botkin, který vlastní obchod se sportovním zbožím dole na Hlavní, říká, že vám tento nůž prodal.“ Zamával nožem, namířeným špičkou dopředu, Hillmanovi před očima.

Hillman vypadal vystrašeně a nemocně a neústupně. „To byl jistě někdo jiný. Určitě se mýlí.“

„Nemýlí se. Zná vás osobně.“

„Já ho neznám.“

„Vy jste velice známý člověk, pane Hillmane, a pan Botkin je si jist, že jste byl v jeho obchodě začátkem tohoto měsíce. Snad vám mohu osvěžit paměť. Ve spojitosti s nákupem tohoto nože jste se panu Botkinovi zmínil, že plánujete se svým synem výlet do Oregonu. Také jste si Botkinovi, jako obchodníkovi na dolní Hlavní třídě, stěžoval na údajnou nevázanost Šenkovny. Mělo to něco společného s prodáváním alkoholu mladistvým, myslím. Už si na ten rozhovor vzpomínáte?“

„Ne,“ prohlásil Hillman. „Nevzpomínám si. Ten chlap lže.“

„Proč by lhal?“

„Nemám tušení. Jděte a zjistěte to. Přeci já nebudu dělat za vás policejní práci.“

Povstal, jako by Bastiana propouštěl. Ale Bastian nehodlal být propuštěn. „Nemyslím, že děláte dobře, pane Hillmane, když zaujímáte takový postoj. Jestliže jste tento nůž od pana Botkina koupil, teď je pravý čas, abyste to řekl. Vaše dřívější popření se nemusí nikdy dostat přes práh této místnosti.“

Bastian na mne pohlédl, abych ho podpořil. Vzpomněl jsem si, co mi Botkin povídal o Šenkovně. Bylo prakticky jisté, že k jeho rozhovoru s Hillmanem došlo. Nevyplývalo z toho nutně, že Hillman nůž koupil, ale bylo to pravděpodobné.

Řekl jsem: „Je čas, aby se všechna fakta vyložila na stůl, pane Hillmane.“

„Nemůžu přece povídat něco, co není pravda.“

„Ne. To bych vám neradil. Nenapadlo vás, abyste si o tom promluvil se svým právníkem?“

„Teď na to právě myslím.“ Hillman vystřízlivěl. Na čele mu stály kapičky čiré tekutiny, jako by z něho nápor situace vyždímal alkohol. Obrátil se k Bastianovi: „Mám za to, že mě víceméně obviňujete z vraždy.“

„Ne, neobviňuji,“ řekl Bastian a formálním tónem dodal: „Ovšem můžete trvat na svých ústavou zaručených právech.“

Hillman zavrtěl hněvivě hlavou. Pramen jemných světlých vlasů mu spadl do čela. Pod čelem se mu oči třpytily jako kovové trojúhelníky. Byl mimořádně pohledný muž. Ani na okamžik si tento fakt nepřestal uvědomovat, což se projevilo v mazlivém pohybu ruky, jímž vrátil vlasy zpět, kam patřily.

„Poslyšte,“ navrhl, „nemohli bychom pokračovat v této seanci ráno? Mám za sebou těžký den a rád bych se na tuhle záležitost vyspal. Vlastně jsem od pondělka doopravdy nespal.“

„Já taky ne,“ řekl Bastian.

„Možná i vy se potřebujete trochu vyspat. Tohle sekýrování není zrovna nejlepší nápad.“

„K žádnému sekýrování tu nedošlo.“

„O tom rozhoduji já.“ Hillmanův hlas se zvýšil. „Přinesl jste ten nůž ke mně do domu a hrozil jste mi jím před obličejem. Mám na to svědka,“ dodal, čímž mínil mne.

Vmísil jsem se: „Nezabředejme do malicherných debat. Šerifův zástupce Bastian a já si potřebujeme o něčem pohovořit.“

„Cokoliv mu řeknete, budete mu muset říct přede mnou.“

„Dobrá.“

„Až si promluvím s chlapcem,“ pravil Bastian.

Hillman úsečně mávl rukou. „Nepromluvíte si s ním. Myslím, že vám dokonce ani zítra nedovolím, abyste s ním mluvil. Jsou tu koneckonců zdravotní ohledy.“

„Jste lékař?“

„Mám lékaře k dispozici.“

„O tom nepochybuji. My také.“

Oba muži stáli proti sobě v tiché zuřivosti. V mnoha směrech byli učiněný protiklad. Bastian byl zachmuřený puritán, absolutně čestný, pedant, pokud šlo o detaily, v pivní řadě policista a pak teprve člověk. Hillmanova osobnost byla méně jasná. Vyskytovaly se v ní romantické a herecké prvky, které často maskují hlubší problémy. Jeho kariéra byla oslnivá a prudká jako meteor, ale byl to ten druh kariéry, při níž někdy zůstane člověk uprostřed života s prázdnýma rukama.

„Chcete něco říct šerifovu zástupci, dřív než odejde?“ zeptal se mě Hillman.

„Ano. Možná se vám to nebude líbit, pane Hillmane. Mně se to taky nelíbí. Včera večer byl na příjezdové cestě k hotelu Barcelona viděn mladý muž řídící modrou chevroletku posledního modelu. Hotel Barcelona je místo, kde byl nalezen Mike Harley, probodnutý tamtím nožem.“ Ukázal jsem ke skříňce na stole. „Mladík byl téměř bezpečně identifikován jako Dick Leandro.“

„Kdo ho identifikoval?“ chtěl vědět Bastian.

„Ben Daly, který obsluhuje benzínovou pumpu.“

„Ten muž, který zabil Sipea?“

„Ano.“

„Buďto se zmýlil, nebo lže,“ prohlásil Hillman. „Dick má sice modré auto, ale je to malý sporťák, triumph.“

„Má přístup k modré chevroletce?“

„Pokud vím, nemá. Přece se nesnažíte zaplést Dicka do těchhle patálií?“

„Jestli je do nich zapleten, musíme o tom vědět.“ Bastianovi jsem navrhl: „Snad byste mohl zjistit, zda si včera večer vypůjčil nebo najal modrou chevroletku. Je zde také nepatrná možnost, že ji ukradl.“

„Provedu,“ řekl Bastian.

Hillman neřekl nic.

XXVII

Bastian zvedl skříňku na doličné předměty a s cvaknutím ji zavřel. Vyšel ven, aniž se s kýmkoli z nás rozloučil. Jednal s Hillmanem, jako by už neexistoval. Se mnou jednal takovým způsobem, že jsem mohl s Hillmanem zůstat.

Hillman ho ode dveří knihovny sledoval, dokud bezpečně neprošel přijímací halou a nevyšel hlavním vchodem. Pak se vrátil do pokoje. Místo aby šel zpátky ke stolu, kde jsem seděl, kráčel ke stěně s fotografiemi, kde ve světle, zeleném jako hluboké moře, visela eskadra na vzletové palubě.

„Co to má znamenat?“ zeptal se. „Někdo sundal Dickovu fotografii.“

„Já jsem ji sundal, kvůli identifikaci.“

Vytáhl jsem ji z kapsy. Hillman přišel a vzal si ji ode mne. Sklo bylo ohmatané a on je očistil rukávem svého kabátku.

„Neměl jste právo ji vzít. Do čeho se vlastně snažíte Dicka navézt?“

„Chci se o něm dozvědět pravdu.“

„Na Dickovi není nic tajuplného. Je to velmi milý a docela normální chlapec.“

„To doufám.“

„Poslyšte,“ řekl, „dokončil jste, k čemu jsem vás najal. Nemyslete si, že jsem nevděčný – mám v úmyslu dát vám značnou prémii. Ale nenajal jsem vás, abyste vyšetřoval ty vraždy.“

„A prémii nedostanu, dokud s tím nepřestanu?“

„To jsem neřekl.“

„Nebylo třeba.“

Opřel se roztaženými pažemi o stůl a naklonil se nade mne svou robustní, pánovitou tváří. „Jak to, že mluvíte s výše postavenými lidmi tak, jak jste mluvil se mnou?“

„Těmi ‚výše postavenými‘ myslíte lidi, co mají víc peněz?“

„Zhruba ano.“

„Tak já vám to řeknu, pane Hillmane. Mám vás docela rád. Snažím se s vámi mluvit na rovinu, protože někdo to musí udělat. Řítíte se do srážky se zákonem. Jestli budete tak pokračovat, uškodíte si.“

Tvář mu ztuhla a oči se zúžily. Neměl rád, když mu někdo dělal kázání. Rád všechna kázání obstarával sám.

„Mohl bych Bastiana koupit a prodat.“

„Nemůžete, jestliže není na prodej. A vy víte zatraceně dobře, že není.“

Narovnal se a zvedl hlavu ze světla do nazelenalého stínu. Jeho tvář se podobala starému bronzu, až na to, že nebyla tak klidná. Po chvíli se ozval:

„Co myslíte, že bych měl udělat?“

„Začít mluvit pravdu.“

„Zatraceně, vy naznačujete, že jsem ji nemluvil.“

„Dělám víc, než že pouze naznačuju, pane Hillmane.“

Obrátil se na mne s pěstmi zaťatými, jenjen mě udeřit. Zůstal jsem sedět. Odešel a zase se vrátil. Bez whisky se stával velice nervózní.

„Předpokládám, že si myslíte, že jsem je zabil.“

„Nespekuluju. Vím však docela jistě, že jste ten nůž od Botkina koupil.“

„Jak to můžete vědět tak jistě?“

„Mluvil jsem s tím chlapíkem.“

„Kdo vás tím pověřil? Neplatím vás, abyste shromažďoval svědectví proti mně.“

Poněkud unaveně jsem nadhodil: „Nemohli bychom na chvilku zapomenout na vaše báječné peníze a promluvit si jako dvě lidské bytosti? Dvě lidské bytosti, které jsou v obtížné situaci?“

Zauvažoval o tom. Posléze řekl: „Vy nejste v obtížné situaci. Já ano.“

„Povězte mi o tom. Pokud jste ovšem ty vraždy opravdu nespáchal vy. V tom případě byste to měl říct svému právnímu zástupci, a nikomu jinému.“

„Nespáchal jsem je. Skoro si přeju, abych to byl udělal.“ Posadil se naproti mně, trochu se naklonil kupředu, paže na stolní desce. „Přiznávám, že jsem ten nůž koupil. Nemám v úmyslu to přiznat komukoliv jinému. Botkina, bude třeba přemluvit, aby svou výpověď změnil.“

„Jak?“

„V tom svém krámku nemůže nic vydělat. Já bych to měl vědět, můj otec vlastnil podobný krámek v jižním Bostonu. Mohu dát Botkinovi dost peněz, aby odešel na odpočinek do Mexika.“

Byl jsem trochu vyděšený, ani ne tak tímto návrhem na sprosté podplácení – to jsem slyšel častokrát už dřív –, jako spíše skutečností, že to navrhl právě Hillman. Za léta, jež uplynula od doby, co velel eskadře na Midwayských ostrovech, musel morálně klesnout o hezkých pár stupínků.

Poradil jsem mu: „Na tento přístup raději zapomeňte, pane Hillmane. Je částí té cesty, co vede ke srážce se zákonem, jak jsem o ní mluvil. A nakonec byste se potopil.“

„Potopil jsem se už teď,“ pravil lhostejným hlasem.

Položil si hlavu na paže. Vlasy mu spadly dopředu jako rozvázaný bílý snop. Zahlédl jsem holé růžové kolečko na temeni, které bylo obvykle skryto. Bylo to jako tonzura smrtelnosti.

„Co jste udělal s tím nožem?“ zeptal jsem se ho. „Dal jste ho Dicku Leandrovi?“

„Ne.“ Rozpřáhl ruce na stolní desce a tím se napřímil. Jeho vlhké dlaně sklouzly a zavrzaly na leštěném povrchu. „Kéž bych to byl udělal!“‚

„Dal jste ho tedy Tomovi?“

Zasténal. „Nejenomže jsem mu ho dal. Řekl jsem Botkinovi, že ten zatracený krám kupuju pro něho jako dárek. Bastian o tom musí vědět, ale nechává si to pro sebe.“

„To je mu podobné,“ mínil jsem. „Ale z toho ještě stále nevyplývá, že Tom nože použil na svého otce a matku. Rozhodně neměl důvod, aby zabíjel svou matku.“

„Nepotřebuje rozumný důvod. Vy neznáte Toma.“

„Neustále mi to opakujete. Zároveň neustále odmítáte dokreslit mi jeho obraz.“

„Je to dost ošklivý obraz.“

„Dneska večer se něco povídalo o vražedném útoku.“

„Uklouzlo mi to proti mé vůli.“

„Kdo napadl koho a proč?“

„Tom ohrožoval Elaine nabitou pistolí. A nedělal si legraci.“

„Tohle je ta historka z nedělního rána, kterou jste mi tajil?“

Přikývl. „Myslím, že ta havárka musela zasáhnout jeho rozum. Když jsem se vrátil ze soudcova domu, Elaine byla v jeho pokoji. Tom držel mou pistoli hlavní přitisknutou k její hlavě –“ Hillman si přitlačil špičku prstu ke spánku – „a ona byla na kolenou a prosila o milost. Doslova prosila. Ani jsem nevěděl, jestli mi pistoli dá. Asi minutu ji mířil na mě. Skoro jsem čekal, že mě zastřelí.“

Cítil jsem, jak mi vlasy na zátylku vstávají. Byl to opravdu ošklivý obraz. A co horšího, byl to klasický obraz: schizofrenický katovský vrah.

„Řekl něco, když jste mu pistoli bral?“

„Ani slovo. Docela pokorně mi ji odevzdal. Choval se jako nějaký automat. Zřejmě si neuvědomoval, co udělal nebo co se pokoušel udělat.“

„Řekl něco vaší paní?“

„Ano. Řekl jí, že ji zabije, když ho nenechá na pokoji. Prostě jenom šla do jeho pokoje, aby mu nabídla něco k jídlu, a jeho se zmocnil ten tichý, slepý vztek.“

„Měl v hlavě spoustu věcí,“ pravil jsem, „a byl celou noc vzhůru. Zmínil se mi o tom. Dalo by se říct, že to byla kritická noc jeho mladého života. Poprvé se setkal se svým opravdovým otcem –“ Hillman se ušklíbl – „což byla jistě dosti otřesná zkušenost. Dalo by se říct, že byl ztracen mezi dvěma světy, a obviňoval vás a vaši paní, že jste ho na to nepřipravili. Víte, to jste měli. Neměli jste právo ošidit ho o fakta, ať se vám líbila, nebo ne. Když ho ta fakta konečně zasáhla, bylo to víc, než mohl zvládnout. To auto ráno naboural úmyslně.“

„Myslíte, že se pokoušel o sebevraždu?“ vyděsil se Hillman.

„Pokusil se o ni. Myslím však, že to byl spíše signál, že jeho život se mu vymkl z rukou. Nepustil volant a nijak těžce se nezranil. Ani při té příhodě s pistolí nebyl nikdo zraněn.“

„Nicméně člověk to musel brát vážně. On to mínil smrtelně vážně.“

„Snad. Nesnažím se to smazat. Mluvil jste o tom s psychiatrem?“

„Nemluvil. Jsou určité věci, které nevynášíme z rodiny.“

„To záleží na rodině.“

„Bál jsem se, že by ho do té školy nepřijali, kdyby věděli, že je tak divoký,“ vysvětloval.

„Byla by to bývala taková tragédie?“

„Musel jsem s ním něco udělat. Nevím, co s ním udělám teď.“ Sklonil svou rozcuchanou hlavu.

„Potřebujete lepší radu, než vám můžu poskytnout já – jak právní, tak psychiatrickou.“

„Vy se domníváte, že ty dva lidi zabil.“

„Ne nutně. Proč nepožádáte doktora Weintrauba, aby vám někoho doporučil?“

Hillman sebou škubl a napřímil se. „Tu babu?“

„Měl jsem za to, že je to váš starý přítel, a o psychiatrii něco ví.“

„Myslím, že Weinie ví starou belu.“ Hlas mu skřípal pohrdáním. „Po Midwayi se nervově zhroutil. Museli jsme ho poslat do Států, aby se zotavil, zatímco muži umírali. Zatímco muži umírali,“ opakoval Hillman. Pak se obklopil mlčením.

Seděl a jako by naslouchal. Čekal jsem. Jeho rozhněvaná tvář se uklidnila a s ní se změnil i jeho hlas. „Ježíši, to byl tenkrát den. Ztratili jsme víc než polovinu stíhaček – zeky se do nich strefovaly jako do sedících kachen. Nemohl jsem je přivést zpátky. Nemám Weiniemu za zlé, že se zhroutil – tolik mužů mu zemřelo pod rukama.“

Jeho hlas byl ztichlý a pohled vzdálený. Dokonce jako by ani nevnímal mou přítomnost. Jeho myšlenky byly za hranicí toho světa, kde jeho muži zemřeli a i on do značné míry odumřel.

„Nejhorší je, že Toma miluji. Už po léta si nejsme blízcí a je obtížné ho zvládat. Ale je to můj syn a já ho mám rád.“

„Nepochybuju, že ho máte rád. Ale možná chcete víc, než vám Tom může dát. Nemůže vám vrátit vaše mrtvé piloty.“

Hillman mi neporozuměl. Vypadal zmateně. Šedivé oči měl zamlžené.

„Co jste říkal?“

„Snad jste od toho chlapce očekával příliš mnoho?“

„V jakém směru?“

„Zapomeňte na to,“ řekl jsem.

Hillman se cítil dotčený. „Myslíte, že očekávám příliš mnoho? Dostával jsem zatraceně málo. A podívejte se, co jsem ochoten mu dát.“ Znovu rozpřáhl ruce, aby objal dům a všechno, co mu patří. „Poslední dolar, který mám, obětuji na jeho obhajobu. Vysekáme ho a odstěhujeme se do jiného státu.“

„Předbíháte událostem, pane Hillmane. Dosud nebyl z ničeho obviněn.“

„Ale bude.“ Jeho hlas zněl zároveň fatalistický a vzdorně.

„Snad. Zvažme situaci. Jediným důkazem proti němu je ten nůž, a to je dost pochybné, když o tom přemýšlíte. Jistě si ho nevzal s sebou, když jste ho dal do Laguna Perdidy.“

„Možná že vzal. Neprohledával jsem ho.“

„Vsadil bych se, že oni ano.“

Hillman přivřel oči, až z nich zbyl jen třpyt mezi sevřenými víčky. „Máte pravdu, Archere. Ten nůž neměl, když odešel z domu. Vzpomínám si, že jsem ho ještě po jeho odchodu – týž den – viděl.“

„Kde byl?“

„V jeho pokoji, v jedné zásuvce prádelníku.“

„A vy jste ho v té zásuvce nechal?“

„Nebyl důvod, proč bych ho tam neměl nechávat.“

„Takže kdokoliv, kdo má přístup do domu, se ho mohl zmocnit?“

„Ano. Naneštěstí to zahrnuje i Toma. Mohl se vplížit dovnitř po tom, co utekl ze školy.“

„Zahrnuje to i Dicka Leandra, který by se nemusel plížit. Může přijít a odejít, jak se mu líbí, ne?“

„Řekl bych, že ano. To nic nedokazuje.“

„Ne. Ale když to dáte dohromady se skutečností, že Dicka pravděpodobně viděli včera večer u hotelu Barcelona, začnete o něm přemýšlet. V tomhle případě stále ještě něco chybí, víte. Rovnice nevychází.“

„Dick není ta veličina, co vám chybí,“ vyhrkl Hillman.

„Náramně se Dicka zastáváte.“

„Mám ho rád. Proč bych se ho nezastával? Je to příjemný chlapec a měl jsem možnost mu pomoci. Zatraceně, Archere,“ jeho hlas zněl chmurněji, „když člověk dosáhne určitého věku, potřebuje předat to, co ví, nebo aspoň část toho, co ví, někomu mladšímu.“

„Pomýšlíte také na předání peněz?“

„Nakonec bychom snad mohli. To bude záležet na Elaine, ta kontroluje většinu peněz. Ale mohu vás ujistit, že Dickovi na tom nezáleží.“

„Každému na tom záleží. Myslím, že Dickovi na tom náramně záleží. Je to šmajchlíř.“

„Co tím myslíte?“

„Vy víte, co myslím. Žije z toho, že se zavděčuje lidem, hlavně vám. Povězte mi jednu věc. Ví Dick o příhodě s pistolí v Tomově pokoji?“

„Ano. Tu neděli ráno byl se mnou. Vezl mě k soudci a zpátky.“

„Dozvídá se spoustu věcí,“ řekl jsem.

„To je přirozené. Je prakticky členem rodiny. Po pravdě řečeno, čekal jsem ho dnes večer. Povídal, že má něco, o čem by si chtěl se mnou pohovořit.“ Podíval se na hodinky. „Ale teď už je příliš pozdě. Je jedenáct pryč.“

„Nicméně pozvete ho, aby sem přišel, ano?“

„Dnes v noci ne. Mám všeho po krk. Musel bych se teď vzpamatovávat a navlékat si kvůli Dickovi masku a to se mi nechce.“

Pohlédl na mne poněkud ostýchavě. Odhalil se přede mnou – marnivý muž, který nemůže zapomenout na svou tvář, tajemný muž, který žije pod maskou. Pohodil stříbrnou hřívou a přihladil si ji.

„Máme pouze dnešní noc,“ namítl jsem. „Ráno můžete očekávat, že vám Bastian a šerif a pravděpodobně státní zástupce zatlučou na dveře. Nezbavíte se jich tím, že pouze popřete, že jste ten nůž koupil. Budete to muset vysvětlit.“

„Opravdu si myslíte, že ho vzal Dick?“

„Podle mého mínění je to lepší podezřelý než Tom.“

„Dobře. Zavolám mu.“ Vstal a šel ke stolu s telefonem.

„Neříkejte mu, proč chcete, aby přišel. Mohl by se sesypat a utéct.“

„Přirozeně že neřeknu.“ Vytočil zpaměti číslo a čekal. Když promluvil, jeho hlas se zase změnil. Byl lehčí a mladší. „To jsi ty, Dicku? Říkal jsi něco Elaine, že se dnes zastavíš. Zajímalo mě, jestli tě máme čekat… Vím, že je pozdě. Je mi líto, že ti není moc dobře. Co je s tebou?… To mě mrzí. Poslyš, přijď aspoň na minutku. Tom se dneska vrátil domů, není to senzace? Bude tě chtít vidět. A hlavně já tě chci vidět… Jo, je to rozkaz… Prima, budu se na tebe těšit.“ Zavěsil.

„Co je s ním?“ zeptal jsem se.

„Povídá, že mu není dobře.“

„Je nemocný?“

„Sklíčený. Ale zvedla se mu nálada, když jsem mu řekl, že Tom je doma. Bude tu za chvilku.“

„Dobře. Mezitím si chci promluvit s Tomem.“

Hillman přišel a postavil se nade mne. V zeleném polostínu byla jeho tvář poněkud temná. „Dříve než s ním budete zase mluvit, měl byste ještě něco vědět.“

Čekal jsem, až bude pokračovat. Nakonec jsem se ho zeptal: „Týká se to Toma?“

„Týká se to nás obou.“ Váhal, oči pozorně upřené na mou tvář. „Když o tom tak uvažuju, myslím, že dnes v noci už nebudu povídat žádné důvěrnosti.“

„Možná že už nikdy jindy nebudete mít příležitost,“ řekl jsem. „Může vás to tvrdě vyšplouchnout.“

„A to se právě mýlíte. Nikdo kromě mě tuhle věc neví.“

„A týká se to vás a Toma?“

„Ano. A teď na to zapomeňme.“

Nicméně na to nechtěl zapomenout. Chtěl se o své tajemství rozdělit, ale nechtěl na sebe brát zodpovědnost za to, že je prozradil. Prodléval u stolu a díval se mi dolů do obličeje svýma očima z nerezavějící ocele.

Vzpomněl jsem si na cit v Hillmanově hlase, když mluvil o své lásce k Tomovi. Možná že ten cit byl oním prvkem, který by doplnil rovnici.

„Je Tom váš skutečný syn?“ zeptal jsem se.

Neváhal s odpovědí. „Ano. Je to má vlastní krev.“

„A vy jste jediný, kdo o tom ví?“

„Carol to věděla, samozřejmě, a Mike Harley to věděl. Souhlasil s tím, jak jsme to zařídili, výměnou za určité laskavosti, které jsem mu mohl prokázat.“

„Zachránil jste ho před Portsmouthem.“

„Pomohl jsem ho zachránit. Nesmíte si myslet, že jsem se snažil zorganizovat nějaké spiknutí. Všechno to přišlo docela samozřejmě. Carol se na mě obrátila poté, co Mike a jeho bratr byli zatčeni. Prosila mě, abych zakročil v jejich prospěch. Řekl jsem, že zakročím. Byla rozkošné děvče a vyjádřila svou vděčnost přirozeným způsobem.“

„Že se s vámi vyspala.“

„Ano. Věnovala mi jednu noc. Šel jsem do jejího pokoje v hotelu Barcelona. Měl jste ji vidět, Archere, když se pro mě svlékala. Rozzářila ten ubohý pokojík s mosaznou postelí.“

Vpadl jsem do jeho vzrušení: „Ta mosazná postel tam ještě pořád je, a právě tak tam byl až do včerejšího večera Otto Sipe. Věděl Sipe o vaší velké noci v mosazné posteli?“

„Sipe?“

„Hotelový detektiv.“

„Carol říkala, že tu noc bude pryč.“

„A vy tvrdíte, že jste tam šel pouze jednou?“

„Jenom jednou s Carol. Později jsem strávil v hotelu Barcelona několik nocí s jiným děvčetem. Myslím, že jsem se snažil znovu prožít to uchvácení nebo co. Bylo to ochotné děvče, ale nemohla se rovnat Carol.“

Vstal jsem. Spatřil výraz na mé tváři a ustoupil. „Co je s vámi, je něco v nepořádku?“

„Susanna Drewová je moje přítelkyně. Dobrá přítelkyně.“

„Jak jsem to mohl vědět?“ řekl, s jedním koutkem úst pozvednutým.

„Vy toho moc nevíte,“ vybuchl jsem. „Nevíte, jak se mi dělá nanic z toho, že tu sedím a poslouchám vás, zatímco vy se rochníte ve svých špinavých ohřívaných aféřičkách.“

Překvapilo ho to. Mne samotného to taky překvapilo. Vzteklý křik na svědky je vyhrazen pro druhořadé žalobce v soudních síních.

„Takhle se mnou nikdo nemluví,“ řekl Hillman chvějícím se hlasem. „Táhněte z mého domu a už se nevracejte.“

„To mě bude jenom těšit.“

Dostal jsem se až k hlavnímu vchodu. Měl jsem dojem, že kráčím hlubokým, lepkavým blátem. Potom se za mnou ozval Hillman ze vzdálenějšího konce přijímací haly:

„Poslyšte!“ Bylo to jeho oblíbené slovo.

Poslouchal jsem. Kráčel ke mně pod nebezpečným lustrem. S rukama slabě zdviženýma a s dlaněmi vytočenými dopředu pravil:

„Nemohu pokračovat sám, Archere. Je mi líto, že jsem se dotkl vašeho citlivého místa.“

„To je v pořádku.“

„Ne, není. Jste do Susanny zamilovaný?“

Neodpověděl jsem mu.

„Pro případ, že by vás to zajímalo,“ pokračoval, „ani jsem se jí od pětačtyřicátého roku nedotkl. Měl jsem nějaké potíže s tím hotelovým detektivem Sipem.“

Netrpělivě jsem ho přerušil: „Vím. Zmlátil jste ho.“

„Dal jsem mu pořádný výprask,“ prohlásil s jakousi naivní pýchou. „To bylo naposled, co se snažil vypáčit ze mě nějaké peníze.“

„Až do tohoto týdne.“

Na chvíli ho to uvrhlo v mlčení. „Ale stejně, Susanna ztratila zájem.“

„Nechci mluvit o Susanně.“

„To mi vyhovuje.“

Vrátili jsme se do chodby, jež vedla ke knihovně, dostatečně daleko od pokoje, kde byla Elaine. Hillman se opřel o zeď jako divák v uličce. Z jeho postoje jsem si uvědomil, jak pomíjivě a nejistě se cítí ve svém vlastním domě.

„Je tu pár věcí, kterým nerozumím,“ uvažoval jsem. „Říkáte, že jste strávil s Carol jedinou noc, a přece jste si jistý, že jste zplodil jejího syna.“

„Narodil se přesně devět měsíců poté, 12. prosince.“

„To nedokazuje, že jste jeho otec. Těhotenství trvá často déle, obzvláště první. Mohl ho zplodit Mike Harley, dříve než ho sebrala pobřežní hlídka. Nebo kterýkoliv jiný muž.“

„Nebyl tu žádný jiný muž. Byla panna.“

„Děláte si legraci.“

„Nedělám. Její manželství s Mikem Harleym nebylo nikdy konzumováno. Mike byl impotentní, což byl jeden z důvodů, proč byl ochoten uznat chlapce za svého.“

„Proč to bylo tak nutné, Hillmane? Proč jste si chlapce nevzal a nevychoval ho sám?“

„Udělal jsem to.“

„Myslím, proč jste ho nevychoval otevřeně jako svého syna?“

„Nemohl jsem. Měl jsem jiné závazky. Byl jsem už ženatý s Elaine. Byla z Nové Anglie, prvotřídní puritánka.“

„S prvotřídním majetkem.“

„Připouštím, že jsem potřeboval její pomoc, abych rozjel svůj podnik. Člověk musí volit.“

Vzhlédl k lustru. Jeho světlo mu dopadlo přímo na prázdnou bronzovou tvář. Odvrátil obličej od světla.

„Kdo vám řekl, že Mike Harley je impotentní?“

„Řekla mi to Carol a nelhala. Povídám vám, byla panna. Během té noci toho spoustu napovídala. O celém svém životě. Řekla mi, že Mike se sexuálně vzruší pouze tak, že se nechá políčkovat a bít řemenem.“

„Od ní?“

„Ano. Ji to samozřejmě netěšilo, ale dělala mu to dost ochotně. Zřejmě cítila, že je to méně nebezpečné než sex, než normální sex.“

Projela mnou vlna nevolnosti. Nebyla to fyzická nevolnost. Ale ucítil jsem kravský chlév starého Harleyho a uslyšel jsem kňučení jednookého psa.

„Domníval jsem se, že právě vy jste považován za impotentního,“ poznamenal jsem, „nebo za sterilního.“

Ostře na mne pohlédl. „S kým jste mluvil?“

„S vaší ženou. To mluvení obstarala ona.“

„A ona si stále myslí, že jsem sterilní?“

„Ano.“

„To je dobře.“ Znovu odvrátil tvář od světla a s ulehčením se usmál. „Snad se nám to ještě podaří ututlat. V době, kdy jsme adoptovali Toma, jsem namluvil Elaine, že Weintraub mi udělal zkoušku a zjistil, že jsem sterilní. Obával jsem se, že by pochopila, že jsem otec.“

„To pořád ještě můžete být sterilní.“

Nedošlo mu, co jsem myslel. „Nejsem. To Elaine je. Nepotřeboval jsem se podrobovat žádné zkoušce. Mám Toma, abych dokázal, že jsem muž.“

Jenže Toma neměl.

XXVIII

Šli jsme do obývacího pokoje, do čekárny. Ačkoliv Tom byl doma, čekání zřejmě pokračovalo, jako kdyby nějak splynulo s časem. Elaine seděla na svém místě na pohovce. Vytáhla si pletení a její jehlice z nerezavějící oceli se blýskaly podél okraje červené pleteniny. Zvesela pohlédla na svého manžela.

„Kde je Tom?“ zeptal se Hillman. „Je stále ještě nahoře?“

„Slyšela jsem ho jít dolů po zadním schodišti. Myslím, že ho paní Perezová v kuchyni krmí. Tom zřejmě dává přednost kuchyni před obývacím pokojem. Domnívám se, že je to přirozené, uvážíme-li jeho původ.“

„Nebudeme tento námět rozebírat, ano?“

Hillman šel k barové alkovně a namíchal si velice silnou dvojitou whisky. Vzpomněl si a taky mi nabídl, ale odmítl jsem.

„Co chtěl ten policista?“ zeptala se ho Elaine.

„Ale přišel s nějakými pitomými otázkami. Raději bych je nerozebíral.“

„Tohle mi říkáš posledních pětadvacet let. Raději věci nerozebíráš. Zachraňte povrch. Že práchniví srdce, na tom nezáleží.“

„Nemohli bychom se obejít bez melodramatu?“

„Správné slovo je tragédie, ne melodrama. Tragédie prošla tímto domem, a ty nemáš dost rozumu, abys ji pochopil. Žiješ si ve světě zdání jako blázen.“

„Já vím. Já vím.“ Hillmanův hlas zněl lehce, ale on sám vypadal, jako by jí užuž chtěl vchrstnout svou whisky do obličeje. „Jsem nevědomý inženýr a nikdy jsem nestudoval filosofii.“

Její jehlice nepřestávaly cinkat. „Tvou nevědomost bych snesla, ale nesnesu už déle tvé vytáčky.“

Hillman upil trochu ze svého nápoje a volnou rukou nedbale mávl nad hlavou. „Proboha, Elaine, kolik si toho musím nechat od tebe líbit? Teď není ani čas, ani místo pro takovýto spor.“

„Nikdy není čas ani místo,“ řekla. „Jestliže je vhodný čas, posuneš hodiny – toto je známé jako překročení Mezinárodní Ralphovy hranice – a hned je šest ráno v Tokiu. Jestliže je vhodné místo, najdeš si nouzový východ. Jenom zahlédnu, jak se ti míhají nohy, a pak mizíš kamsi do divokého Ralphska. Nikdy v životě jsi ničemu nečelil.“

Zakolísal před její hořkou, zlomenou výmluvností. „To není pravda,“ bránil se nejistě. „Archer a já jsme dnes večer probrali věci opravdu do hloubky.“

„Probírali jste do hloubky teplé mělčiny tvé povahy? Myslela jsem, že tuhle zábavu si vyhrazuješ pro své ženské. Jako je třeba Susanna Drewová.“

Susannino jméno mnou projelo jako svíravá bolest. Bylo to krásné jméno, nevinné a výrazné a poněkud absurdní, a nezasluhovalo si, aby jím tito lidé v hádce pohazovali sem a tam. Jestli Hillmanovi byli kdy nevinní, promarnili svou nevinnost v manželství plném předstírání. Náhle mě napadlo, že Hillmanovy pletky se Susannou byly také plné předstírání. Přemluvil ji, aby se starala o Carol, a vůbec se nezmínil, že on je otcem dítěte, které Carol čeká.

„Dobrý bože,“ povzdechl si teď Hillman, „po všech těch letech se zas vracíme k tomu Drewovic děvčeti?“

„No a, nevracíme se?“ zaútočila Elaine.

Naštěstí zazvonil telefon. Hillman odešel do alkovny, aby vzal hovor, a pak se obrátil ke mně, s dlaní přitisknutou na mluvítku.

„Je to Bastian, chce mluvit s vámi. Můžete si vzít hovor v přípravně. Budu poslouchat na tomto aparátě.“

Nemělo velký smysl se přít. Přešel jsem přes hudební salónek a jídelnu k přípravně a v temnotě jsem šmátral po telefonu. Slyšel jsem paní Perezovou, jak v kuchyni vypráví Tomovi melodickými větami o své rodné provincii Sinaloi. Ve srovnání s tím zněl Bastianův hlas ve sluchátku drsně a nelidsky.

„To je Archer?“

„U telefonu.“

„Fajn. Ověřoval jsem si otázku vozidla Dicka Leandra, popravdě řečeno, právě teď jsem hovořil s jednou jeho přítelkyní. Je v posledním semestru koleje, jmenuje se Katie Ogilvieová a vlastní modrou chevroletku, sedan, letošní model. Nakonec připustila, že mu ji včera půjčila. Počítač ukazuje, že ujel přes sto padesát kilometrů.“

„Víte jistě, že nebyla s ním? Měl s sebou děvče nebo jiného chlapce. Daly si nebyl úplně jist.“

„Slečna Ogilvieová to nebyla,“ tvrdil Bastian. „Byla namíchnutá, že použil jejího vozu, aby si vyjel s jiným děvčetem na dlouhý výlet.“

„Jak ví, že to bylo děvče?“

„Té dámě vypadla na předním sedadle rtěnka. Velice hezká rtěnka z bílého čtrnáctikarátového zlata. Nemyslím,“ dodal suše, „že by slečna Ogilvieová byla tak ochotně svědčila, nebýt té rtěnky. Leandro jí zřejmě vštípil, že celou věc je třeba držet v tajnosti.“

„Řekl jí proč?“

„Mělo to něco společného s Hillmanovým únosem. Nic víc nevěděla. No tak tedy, máme Leandra sbalit? Vypadá to, že vy taháte za špagáty.“

„Leandro je na cestě sem. Možná že byste měli taky přijet.“

„Mluvíte, jako by se věci blížily k vyvrcholení.“

„Jo.“

Viděl jsem hlavní obrysy tohoto vyvrcholení. Pálily mě do očí jako světla Dackova motelu. Když Bastian zavěsil, seděl jsem potmě a snažil jsem se je mžikáním zaplašit. Jenže ony se šířily v temnotě kolem mne a splynuly se skutečným světem.

Sinaloa, říkala či jaksi zpívala paní Perezová Tomovi v kuchyni, Sinaloa byla země mnoha řek. Bylo tam celkem jedenáct řek a ona a její rodina žili tak blízko jedné z nich, že její bratři si každý den brali plavky a běželi si zaplavat. Její tatínek chodíval v neděli dolů k řece chytat ryby do sítě a rozděloval je sousedům. Všichni sousedé mívali v neděli k obědu rybu.

Tom řekl, že to musela být legrace.

Ach ano, bylo to jako v ráji, pokračovala paní Perezová, a její tatínek byl vysoce váženým mužem v jejich barrio. Samozřejmě, v létě tam bývalo vedro, to byla ta hlavní nevýhoda, někdy až 50o ve stínu. Potom se kolem Sierra Madre Occidental nakupily velké černé mraky a náramně vydatně pršelo, za pouhé dvě hodiny napršelo třeba i deset centimetrů. A pak bylo zase slunečno. Slunečno, slunečno, slunečno! Takový byl život v Sinaloi.

Tom chtěl vědět, jestli její tatínek ještě žije. Radostně odpověděla, že tatínek ještě žije, že je mu teď přes osmdesát a těší se dobrému zdraví. Perez byl u něho na návštěvě, teď při své cestě do Mexika.

„Chtěl bych navštívit vašeho tatínka.“

„Možná ho jednou navštívíš.“

Otevřel jsem dveře. Tom seděl u kuchyňského stolu a dojídal polévku. Paní Perezová se nad ním nakláněla s usměvavými mateřskými ústy a nepřítomnýma očima. Nedůvěřivě na mne pohlédla. Byl jsem v jejich zemi sinalojské cizincem.

„Co chcete?“

„Promluvit si pár slov s Tomem. Musím vás požádat, abyste na chvilku odešla.“

Paní Perezová ztuhla.

„Když o tom tak uvažuju, v tomhle domě už nebudou žádná tajemství. Můžete právě tak dobře zůstat, paní Perezová.“

„Pěkně děkuju.“

Sebrala polévkovou mísu a odešla k dřezu a tam naplno pustila horkou vodu. Tom mě pozoroval přes stůl s nekonečnou nudou mladých. Byl velice čistý a bledý.

„Hrozně nerad tě zase vláčím všemi těmi podrobnostmi,“ omlouval jsem se, „ale jsi jediný, kdo může zodpovědět některé z těchto otázek.“

„To je v pořádku.“

„Mám nejasno o včerejšku, obzvláště o včerejším večeru. Byl jsi ještě v hotelu, když se Mike Harley vrátil z Vegas?“

„Ano. Byl v hrozně mizerné náladě. Řekl mi, abych zmizel, dřív než mě zabije. Stejně jsem měl v úmyslu zdrhnout.“

„A nikdo tě nezadržoval?“

„Chtěl se mě zbavit.“

„A co Sipe?“

„Ten byl tak ožralý, že sotva věděl, co dělá. Odpadl ještě dřív, než jsem odešel.“

„V kolik jsi odešel?“

„Něco po osmé. Ještě nebylo tma. Chytil jsem na rohu autobus.“

„Nebyls tam, když přijel Dick Leandro?“

„Ne, prosím.“ Oči se mu rozšířily. „On byl v hotelu?“

„Zřejmě byl. Zmínili se o něm někdy Sipe nebo Harley?“

„Ne, prosím.“

„Nevíš, co tam mohl dělat?“

„Ne, prosím. Já o něm moc nevím. Je to jejich přítel.“ Pohodil ramenem a paží k přední části domu.

„Čí přítel speciálně? Jeho, nebo její?“

„Jeho. Ale ona si z něho také dělá poskoka.“

„Vozí ji autem?“

„Dělá všecko, co ji napadne.“ Mluvil s dotčenou, bezmocnou zlostí sesazeného syna. „Když udělá něco, co si Elaine přeje, tak ona mu slibuje, že mu v závěti odkáže peníze. Když to neudělá, jako třeba když má rande, Elaine říká, že ho vydědí. Takže Dick obyčejně na rande nejde.“

„Zavraždil by pro ni někoho?“

Paní Perezová zavřela horkou vodu. V tichu plném páry na jejím konci kuchyně vydala zvuk, který zněl jako „Čak!“.

„Nevím, co by udělal,“ pravil Tom rozvážně. „Je to jachtový povaleč a ti jsou všichni stejní, ale zároveň je každý jiný. To by záleželo na tom, kolik by v tom bylo rizika. A kolik peněz.“

„Harley byl probodnut nožem, který ti dal tatínek, loveckým nožem s proužkovanou rukojetí.“

„Já jsem ho neprobodl.“

„Kde jsi naposled viděl ten nůž?“

Zauvažoval o otázce. „Byl v mém pokoji, v horní zásuvce prádelníku, tam, kde mám kapesníky a podobné věci.“

„Věděl Dick Leandro, kde je?“

„Já jsem mu to nikdy neukázal. Nikdy nepřišel do mého pokoje.“

„Věděla tvoje maminka – věděla Elaine Hillmanová, kde je?“

„Myslím, že ano. Vždycky chodí – vždycky chodila do mého pokoje a kontrolovala mi věci.“

„To je pravda,“ dosvědčovala paní Perezová.

Vzal jsem její poznámku na vědomí s pohledem, který jí sebral odvahu k dalším poznámkám.

„Dozvěděl jsem se, že jednou v neděli ráno přišla do tvého pokoje víckrát, než měla. Vyhrožovals jí, že ji zastřelíš otcovou pistolí.“

Paní Perezová znovu halasně odfrkla. Tom se houževnatě kousal do špičky palce. Díval se úkosem přes mou hlavu a trochu stranou, jako by za mnou někdo stál.

„Tak takhle to vyprávějí?“ zeptal se.

Paní Perezová vybuchla: „To není pravda. Slyšela jsem ji, jak tam vřískala. Sešla dolů, vyndala si ze stolu v knihovně pistoli a šla s ní nahoru.“

„Proč jste jí v tom nezabránila?“

„Bála jsem se,“ přiznala se. „A pak – pan Hillman se vracel – slyšela jsem jeho auto – a já jsem vyšla ven a řekla jsem mu, že nahoře je nějaký malér. Co jsem mohla udělat víc, když Perez je pryč v Mexiku?“

„Na tom nezáleží,“ řekl Tom. „Nic se nestalo. Já jsem jí tu pistoli sebral.“

„Pokoušela se tě zastřelit?“

„Povídala, že mě zastřelí, jestli neodvolám, co jsem řekl.“

„A cos řekl?“

„Že bych raději žil v motelu se svou skutečnou matkou než v tomhle baráku s ní. Začala šílet a seběhla dolů a vzala pistoli.“

„Proč jsi o tomhle neřekl svému otci?“

„Není to můj otec.“

Nehádal jsem se. Je třeba něčeho víc než jen genů, aby se člověk stal otcem. „Proč jsi mu o tom neřekl, Tome?“

Netrpělivě mávl rukou. „K čemu by to bylo? Nevěřil by mi. A pak, já jsem se na ni opravdu chystal, protože mi lhala o tom, kdo jsem. Opravdu jsem vzal pistoli a namířil jsem ji Elaine na hlavu.“

„A chtěls ji zabít?“

Přikývl. Jeho hlava vypadala velice těžká na jeho krk. Paní Perezová si vymyslela náhlou pochůzku a šinula si to kolem něho, a jak šla, stiskla mu rukou rameno. Jako kdyby chtěl upozornit na toto gesto, elektrický zvonek nade dveřmi přípravny se rozdrnčel.

„To je hlavní vchod,“ ohlásila paní Perezová nead